Spoilery
“Myslíte, že jsem hlupák?” vyjel na něj Harry.
“Ne, myslím jen, že jsi stejný jako James,” prohlásil Lupin. “Ten by byl také považoval za vrchol bezcharakternosti, kdyby nevěřil svým přátelům.”
J.K.Rowling: Harry Potter a Relikvie smrti (překlad Pavel Medek)
„Víš, když jsi řekl, že jsi ochoten zradit své přátele, nemyslel jsem si, že tím doslova míníš, že mi je předáš na stříbrném podnose,“ poznamenal Thanos.
Harrymu duněl tlukot srdce až v uších. Nemohl dělat nic jiného, než na Lokiho zírat. Ten bastard se mu vůbec nepodíval do očí.
„Ujišťuji tě, že jde o dodatečný bonus.“ Lokiho hlas byl hladký a netečný, a Harry ho nenáviděl. „O tomhle konkrétním vývoji jsem neměl ponětí.“
Thanos se krátce zasmál: „O tom nepochybuju. Tvoje tělo tě zrazuje, bože lží. Když jsme zjistili, že máme společnost, překvapilo tě to stejně jako mě.“
„Jak ses sem dostal?“ zahřměl Thorův hlas. „Cesta je uzavřena pro všechny kromě...“
„Kromě Asgarďanů, ano,“ ušklíbl se Thanos a otočil se k Thorovi. „Ale já mám Asgarďana přímo tady, ne? I když jen adoptovaného, ale ochranná kouzla kolem tohoto místa ho stále uznávají za svého.“
Jeho slova byla určena Lokimu, ale červené oči se upíraly na Harryho. Ten mu pohled vyrovnaně oplácel. Tohle byl tvor, který mu vzal lidi, které miloval. Jediný, kdo stál mezi ním a Avengers. Sevřel hůlku pevněji v ruce.
„Necháváš za sebe dělat špinavou práci jiné?“ odtušil chladně. „Nevím, proč jsem čekal něco jiného.“
Thanos otevřel ústa, ale pak se zarazil a zadíval se na Harryho s přimhouřenýma očima. Loki vypadal vedle Thanose a v jeho stínu téměř scvrklý, jakoby se jeho obraz silou přítomnosti Titána rozmazával.
„Nebojíš se,“ prohlásil Thanos, převaluje slova na jazyku, jako by mu v ústech zanechávala cizí pachuť. „Cítím tvůj hněv, tvoje vnímání zrady…“ Přesunul pohled na Lokiho, který sebou trhl. „Ale nebojíš se mě. Proč?“
Harry pozvedl obočí. „Promiň, ale, no…“ Jeho oči přejely po Thanosovi od hlavy k patě. „Nejsi nijak zvlášť děsivý. Mám pravdu, Thore?“
Ticho.
„Thore?“ Harry jen nepatrně pootočil hlavu a uviděl boha hromu, jak zírá na Thanose s vyvalenýma očima. Bylo to skoro jako... ne. Ne, Thor by se přece tohoto fialového skřeta nebál. Harry se zamračil, otočil se zpět a najednou nestál na podlaze, ale na tělech, na stovkách a stovkách lidí, kteří leželi nehybní, zakrvácení, s prázdnýma, skelnýma očima.
Na Thanosově zápěstí se zablesklo něco žlutého.
Harry uviděl na hromadě Rona. Hermionu. Ginny. Siriuse. Své rodiče. Své děti. Svá vnoučata, ach bože...
„Expecto patronum!“
Nevěděl, proč mu to zaklínadlo skočilo na rty. Možná proto, že mu ty obrazy tak připomínaly mozkomory z jeho světa, noční můry, se kterými každou noc bojoval. Ať už to byl jakýkoli instinkt, fungoval skvěle.
Bezová hůlka zazářila a z jejího konce vyskočil Dvanácterák, vrhl se na obraz zkázy a rozbil tu iluzi svým nádherným parožím. Proletěl kolem Thanose, který zavrávoral a upadl, a pak se vrátil k Harrymu, aby ho ochraňoval.
Slabý zvuk přiměl Harryho pohlédnout na Lokiho. Šlo sotva o náznak nádechu, ale Harrymu to znělo neuvěřitelně hlasitě. Loki zíral na Patrona s ohromeným poznáním, jako by našel něco cenného, něco, co považoval za ztracené. Jeho maska chladné lhostejnosti praskla a tento Loki vypadal, že je mu značně špatně od žaludku.
„Zajímavou mocí disponuješ,“ Thanosův hlas přitáhl Harryho pozornost zpět k Titánovi, jehož oči dychtivě sledovaly Bezovou hůlku. „Cítím na ní ruku Smrti.“
Harry zvedl nezaujatě obočí a nechal Patrona zmizet. „Co ty bys mohl vědět o záležitostech Smrti?“
„Co já bych mohl…?“ Thanos se bez humoru zasmál. „Jsem vyvoleným druhem Smrti, ty ubohá napodobenino nesmrtelnosti. Vládnu silou samotného života a smrti! Já…“
„Ne,“ přerušil ho Harry zpříma.
Thanose tak překvapilo, že mu někdo přetrhl jeho tirádu, že skutečně zmlkl.
Harry ho probodl pohledem. „Za prvé, Smrt nemá žádného druha. Je to Smrt, no vážně, měj trochu úcty. Za druhé, síla života a smrti?“ Harry bezmyšlenkovitě točil Bezovou hůlkou v ruce. „Není to tak úžasné, jak se zdá. A za třetí, říkáš, že umíš co, vycítit Smrt?“
Harry se poprvé trochu usmál. „Ty nevíš ani polovinu.“
A pak sáhl do nejniternější části sebe sama, které se téměř nikdy nedotýkal, kterou nemohl používat podle libosti, která spala a byla nečinná, ale nepochybně existovala. Odsunul své mentální bariéry a poprvé odhalil každou část své skutečné podstaty. Vyzařovala z ní zářivá temnota, prastará, strašlivá síla.
Smrt ho označila za svého. A když Harryho aura zasáhla jejich mysli jako bouře, postaral se o to, aby to setsakra poznali.
Všichni tři muži zavrávolali a s ohromeným pohledem sledovali sílu, která žila uvnitř tohoto... chlapce. Byl to popel k popelu, prach k prachu, poslední světlo soumraku a poslední dech, který jste vypustili: byla to nepředstavitelná a neodvolatelná Smrt.
A šlo o temnou sílu, to se nedalo popřít. Ale obsahovala také krásu – vzpomínku na vše, co bylo, prastarou vnímající bytost střežící svět, důvěrně známou ruku podanou v temnotě.
Harry nechal tuto sílu ještě chvíli vřít; pak mávl a rázně znovu vztyčil své mentální bariéry.
Ticho. Vzduch najednou působil prázdně, jako by tu něco chybělo.
Thanos téměř prskal vzteky. „Ty se opovažuješ,“ syčel. „Ty se opovažuješ tvrdit, že máš právo nazývat se vládcem nad Smrtí?“
Harry se mu podíval do očí a Loki i Thor museli odvrátit pohled od záblesku Smrti, který se stále třpytil v jeho očích.
„Já jsem Pán smrti,“ řekl prostě. „Já jediný mám právo.“
Thanos zavrčel a vrhl se na Harryho.
***
Harryho ne.
V mlze chaosu a zmatku to byla jediná souvislá myšlenka, která pronikla Lokiho myslí. Řev v jeho uších utichl poprvé od chvíle, co prošel portálem. Vidět Harryho tvář, vidět zmatené zjištění zrady v jeho očích, náhlou ztrátu sebeovládání, bolest...
Harryho ne.
Špatně - všechno bylo špatně. Tohle nebylo součástí plánu. Neměli tu být, až otevře portál. Harry neměl najít Teserakt. Neměli se dostat k Thanosovi ani na sto mil.
„Víš, když jsi řekl, že jsi ochoten zradit své přátele, nemyslel jsem si, že tím doslova míníš, že mi je předáš na stříbrném podnose.“
Ne, Harryho ne, Harryho nikdy...
„Ujišťuji tě, že jde o dodatečný bonus.“
Loki slyšel svůj vlastní hlas jakoby z velké dálky. Navenek byl maskou chladné lhostejnosti, ale uvnitř se hroutil. Nemohl myslet, nemohl...
„EXPECTO PATRONUM.“
Světlo, oslňující světlo. Loki zvedl ruku, aby si před ním zaclonil oči. V hloubi záře se z Harryho hůlky vynořila silueta něčeho s rohy.
Ne.
Loki otevřel ústa.
Žádné rohy, parohy.
Tehdy dávno ležel v oné bohem zapomenuté místnosti, cítil, jak jeho život krvácí do zkumavky, viděl, jak se vedle něj zrodilo světlo, které ho osvobodilo, světlo, které vyzařovalo domov, bezpečí, jas, život a naději, když on sám neměl nic... A ve skutečnosti to byl on.
Sakra, celou dobu to byl Harry.
Loki zíral na Patrona a cítil, jak se poslední zeď jeho odporu hroutí. Žilami mu protékalo překvapivé teplo, elektrizující a divoké, v jeho krvi bublala síla, aby ustoupila...
Loki se zajíkl...
Magie.
Znovu se v něm probudila k životu, vrčela a syčela, aby ochránila to, co patřilo jemu.
Začal kolem sebe rozprostírat závoj iluze a čekal, až bude Thanos rozptýlený, aby mohl vyklouznout z obrazu svého těla a splynout se stíny. Ze svého úkrytu upřeně hleděl na Harryho, který se díval přímo na iluzorního Lokiho, jako by mohl silou svého pohledu přimět obraz, aby se na něj podíval. Thanos znovu promluvil, ale Loki ho nevnímal. Jeho oči přeskakovaly mezi Harrym a Teseraktem.
„... vycítit smrt?“ upoutal Harryho hlas Lokiho pozornost. „Ty nevíš ani polovinu.“
A pak se Harry změnil. Temná síla se rozprostřela jako záclona vlající v nočním vzduchu a v jejím středu se probudila prastará, spící síla. Loki na to zíral s otevřenými ústy, jeho vlastní magická aura se okamžitě, instinktivně podřídila vyšší nadpřirozené autoritě. Na okamžik by přísahal, že viděl, jak na něj zpoza Harryho pronikavě hledí Hela.
Ale neměl čas přemýšlet o tom, kdy ho Harry přestane překvapovat. Mrknutím oka způsobil, že iluzorní Loki zakopl, a pak tohoto rozptýlení využil, aby se přiblížil k Teseraktu. Kostka zazářila, jasně ho rozpoznala...
„Ty se opovažuješ...“ promluvil znovu Thanos a Loki ve spěchu málem zavrávoral. S rukama po stranách kostky začal do jejích éterických hlubin vplétat kouzla...
„... Já jediný mám právo.“ Harryho hlas, znějící přesvědčivostí, silou, důvěrností a domovem...
Zuřivý řev. Thanos.
Loki zvedl hlavu a všechno ho to zasáhlo najednou: Harry stojící pevně a neústupně, Thor začínající se posunovat vpřed, s varovným výkřikem na rtech, a Thanos, obrovský a smrtící, připravený skočit na Harryho...
Harryho ne.
Loki se nezastavil, aby nad tím uvažoval. Myšlenka, pohyb a rázem stál před Harrym. Iluze zablikala a zmizela. Harry na něj zíral s rozšířenýma očima a váhal, jestli má seslat kouzlo.
Než kdokoli stačil zareagovat, Loki udělal krok vpřed, objal Harryho jednou rukou kolem pasu a druhou kolem krku a přitáhl ho k sobě takovou silou, že Harry zavrávoral a padl na něj. Loki se k němu naklonil a jejich rty se setkaly. Líbal ho tak, jako by neměl přijít žádný zítřek, a hrnul vše, co nedokázal říct nahlas, k Harryho rtům.
Harry ztuhnul. Svět kolem nich jako by se zastavil, balancoval na hraně, vyčkával, točil se ve spirále…
Pak všechno skončilo stejně rychle, jak to začalo. Loki se odtrhl od Harryho, vtiskl mu něco do dlaně a přiblížil své rty k jeho uchu.
„Nebuď hrdina,“ zašeptal divoce. „Ty jsi to, co chce.“
Pak ho nadlidskou silou odstrčil právě v momentě, kdy do něj vrazil Thanos, jdoucí po Harrym. Oba se zakymáceli, Loki spadl na zem a hlavou narazil na kámen. Později si vzpomněl, že slyšel Harryho křičet své jméno. Thanos, který upadl na něj, zuřivě zařval, a když zvedl hlavu, rudýma očima zahlédl Harryho vrávoravě se vzdalovat.
Thanos vytřeštil oči ještě víc. Thor něco zakřičel. Loki ležel nehybně pod Thanosovou mohutnou postavou a zelenýma očima se snažil zaostřit na Harryho, který byl nyní zahalen oslnivým modrým světlem...
„Ne!“ zařval Thanos a málem znovu upadl, jak se k němu snažil dostat. Na zápěstí se mu objevila rukavice...
Harry sklopil zrak ke své ruce. Držel v ní Teserakt, který zářil jako maják.
Loki.
Vzhlédl a poslední, co viděl, byli tři muži, kteří na něj zírali s otevřenými ústy, Thanos zuřivě, Thor ohromeně a Loki se smutným úsměvem na rtech. Pak modré světlo kolem něj explodovalo a Harry zmizel.
***
O hodinu později Thanos přikoval nezvykle tichého Thora k holé zemi tak, že byl zády přitisknutý ke svému bratrovi. Oba poražení stále ztěžka oddychovali. Nepoddali se v klidu.
Nicméně nepromluvili, dokud Thanos nemávl rukou a na jeho zápěstí se nerozsvítil červený drahokam, který oba bohy obklopil třpytivým rudým vězením. Titán se bez ohlédnutí vydal do tmy, aniž by čekal na jakoukoli jízlivou poznámku. To samo o sobě ukázalo, jak ho Harryho příchod zaskočil.
Ticho pokračovalo.
„Řekni mi...“ ozval se po chvíli Thorův hlas chraplavě. „Řekni mi, že jsi věděl, co děláš. Řekni mi, že ses nesnažil zničit Thanose zevnitř. Řekni mi, že jsi nebyl tak hloupý...“
„Věděl jsem, co dělám,“ odsekl Loki. „A fungovalo by to, kdybyste vy dva nepřiběhli jako idioti a všechno nezničili.“
„Nezničili?“ Thor se pokusil otočit, aby se na něj podíval, ale bránily mu v tom svázané ruce. „Vůbec jsi do toho neměl jít sám!“
„A koho jiného by k sobě Thanos pustil? Tebe – zlatého chlapce z Asgardu, aby ukradl Teserakt? To si nemyslím.“
„Riskoval jsi kvůli tomu náš svět. Náš lid. Otevřel jsi dveře, které nikdy neměly být otevřeny…“
„Náš lid?“ přerušil ho Loki jízlivě. „Mýlíš se, bratře. Můj lid hnije v zamrzlé pustině, ve skutečnosti díky tvé laskavé maličkosti.“
„Ne. Asgard je tvůj domov, ať se ti to líbí nebo ne, a dnes jsi riskoval hodně. Co jsi chtěl dělat, až Thanos získá Teserakt, hm? Ulichotit ho k smrti? Dát mu další iluzi?“
Loki za jeho zády téměř zavrčel. „Nedělej tu chybu, že mě podceníš, bratře. Ty jsi možná bůh hromu, ale já jsem bůh lží; měl jsem to pod kontrolou.“
„Pod kontrolou?“ zopakoval Thor. „Proto jsi dal Harrymu Teserakt a transportoval ho z Thanosova dosahu? Proto jsi schytal ránu určenou jemu, aby mohl utéct? Tomu říkáš mít to pod kontrolou?“
Loki poprvé couvl.
„Já... udělal jsem chybu v úsudku,“ přiznal nahlas.
„Chybu v úsudku?“ Thor už ztrácel trpělivost. Jeho hlas byl nasáklý sarkasmem. „Bože chraň. Co to bylo za chybu?“
Loki dlouho mlčel, takže si Thor začal myslet, že možná neodpoví. Pak...
„Byl jsem připraven obětovat cokoli, kohokoli, abych Thanose odstranil. Byl to dokonalý plán. Byla to největší lest ze všech a já jsem ji musel dotáhnout do konce. Musel jsem ho vidět zničeného.“ Lokimu se trochu zlomil hlas. „Ale nečekal jsem, že tam budeš. Nepředvídal jsem, že... že...“
Thor zavřel oči. „Harryho,“ dokončil tiše. „Nepředvídal jsi Harryho.“
„Nemohl jsem dovolit, aby ho Thanos dostal,“ zašeptal Loki a znělo to tak zmateně a ztraceně, že ho chtěl Thor pevně obejmout a už nikdy nepustit. „Všechno to plánování, a pak stačil jeden pohled na jelena, kterého Harry vyčaroval, a všechno to bylo k ničemu. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo: ne on. Kdokoli, jen ne on.“
Thor ztuhnul, protože slyšel něco, co nečekal, že v hlasu svého bratra uslyší, něco, o čem se bál, že to Loki navždy ztratil.
„Ty... tohle není trik,“ začal pomalu. „To... když jsi ho políbil... věděl jsi, že Harry by Teserakt dobrovolně nevzal, a musel jsi ho rozptýlit... ale nebylo to jen rozptýlení, že ano? Bylo to něco víc. Něco to znamenalo.“
„Stejně nechápu, proč na tom teď záleží,“ odtušil Loki chladně. „Pochybuju, že jeho nejvyšší fialová výsost nás nechá žít dost dlouho na to, abychom to zjistili.“
„Proč jsi s ním neodešel? Měl jsi šanci, ale nevyužil jsi ji.“
„No, někdo musel zůstat a postarat se, aby ses nenechal zabít. Kdyby ano, měl bych to navěky na talíři.“
Thor se nad lhostejným tónem v hlase svého bratra pousmál. V Lokiho řeči to prakticky představovalo vyznání bratrské lásky.
„Víš, nikdy jsem se neomluvil za to, že jsem si neuvědomil dřív, co se v SHIELDu děje.“ Thor se pokusil otočit hlavu. „Kdyby nebylo Harryho...“
„Harry mi řekl, že jsi šel po SHIELDu, když jsem utekl. Proč?“
„Proč? Protože jsem tam byl tu noc, kdy ses přemístil k Harrymu a vypadal jsi... Viděl jsem, co ti udělali. A pokud o Asgarďanech něco platí, tak to, že chráníme svoje lidi.“
„A mstíme se.“
Thor se zamračil.
„Pomsta nám jde obzvlášť dobře, pokud si vzpomínám,“ upřesnil Loki.
„Ach, samozřejmě,“ přikývl Thor.
„A válka.“
„Hm.“
„Pýcha.“
„Já bych navrhl čest...“
„Vrozená hloupost...“ přemítal Loki.
„Teď jsi jen zlý.“
Zachechtali se a na chvíli to vypadalo, jako by se mezi nimi nic nezměnilo a byli stále těmi dvěma chlapci, kteří se v paláci dostávali do nejhorších druhů potíží.
„No, ať se stane cokoli,“ Thor se opřel o Lokiho štíhlou postavu, „jsem rád, že jsi tady, bratře.“
Po krátkém zaváhání se k němu Loki rovněž přitiskl. „A já, že ty… bratře.“
To označení znělo z Lokiho úst divně, ale Thorovi to nevadilo. Oba zamyšleně hleděli na nekonečnou noc nad nimi, ponořeni do svých myšlenek.
„Kam jsi ho poslal?“ zeptal se Thor zvědavě.
Loki se nemusel ptát, koho má na mysli. Jeho zelené oči se obrátily ke hvězdám a ruce zacinkaly řetězy.
„Na bezpečné místo,“ odpověděl tiše. „Na nejbezpečnější místo, které znám.“
***
Mohlo to být několik vteřin nebo let poté, co byl Harry vtažen do portálu, kde uviděl svět rozprostírat se před ním jako kniha a poté byl vyplivnut z prázdnoty. Stihl jen jediný pohled na velkolepou mramorovou podlahu, než spektakulárně dopadl obličejem na zem. Zasténal a Teserakt se odkutálel stranou.
„Loki?“ Ženský hlas, ohromený a plný naděje.
Harry zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s párem podivně povědomých zelených očí. Očí, které na něj přimhouřeně hleděly. Než stačil odpovědět, ucítil, jak do něj udeřila vlna síly, a odletěl dozadu, kde narazil do zdi.
Zasténal. Nejdřív Titán, teď rozzlobená čarodějka. Jeho den byl čím dál lepší.
Žena měla zvednutou ruku a na tváři klidný, chladný výraz. Harry si všiml, že je oblečená do historických šatů, velkých pruhů látky a tapisérie, které jí dodávaly vzhled a chování královny. Nacházel se ve velké a honosné místnosti.
Kam ho to u všech bohů Loki poslal?
„Kdo jsi?“ zeptala se ta žena. „Jak ses sem dostal?“
„Odpusťte,“ odpověděl Harry. „Ale bylo by snazší odpovědět, kdybych věděl, kde to jsem.“
Žena stiskla rty a znovu zvedla ruku, ale tentokrát byl Harry rychlejší. Pohybem levého zápěstí odklonil její kouzlo a pravou rukou kontroval, proměnil závěsy kolem velkého lůžka s nebesy za ní, aby se vrhly vpřed a ovinuly se kolem ní jako hadi, a pak je znovu proměnil ve slabé zlaté řetězy, které ji připoutaly k mramorové podlaze. To vše se stalo za méně času, než jí trvalo udělat krok vpřed. Zatáhla za křehce vypadající pouta, ale ta se rozzářila jasnou zlatou barvou a držela pevně. Ostře se na něj zadívala.
„Zdravím tě, čaroději,“ pronesla a její hlas zněl majestátně a chladně, i když byla přikovaná k zemi.
Harry ztuhnul. „Co jste to řekla?“
Žena vypadala zmateně, ale Harryho mysl se ocitla v jiné době a vzpomínala na potěšený úsměv, ostré, hranaté rysy a ještě ostřejší zelené oči...
Muž se zasmál. „Zdravím tě, čaroději.“
Jeho pohled přelétl k ženě a zaznamenal aristokratický sklon její brady, smaragdový odstín jejích kouzel, způsob, jakým se držela, majestátně a nenápadně nebezpečně.
Harry nechápal, proč si toho hned nevšiml.
„Jsem tady, protože mi váš syn zachránil život,“ řekl prostě. Řetězy mávnutím ruky zmizely. Žena při zmínce o synovi ztuhla a Harry věděl, že uhodl správně, jaký má k Lokimu vztah.
Pousmál se a podal jí ruku. „Jmenuji se Harry Potter. A teď budu potřebovat vaši pomoc, abych zachránil jeho.“
***
Frigga mohla jen s rostoucím údivem poslouchat, jak ten chlapec vysvětluje události posledních několika dní. Mluvil rychle a jednoduše, bez zbytečných příkras, a vyprávěl příběh o bitvách a zradě, jako by komentoval počasí.
„Vy jste byli v trezorech?“ přerušila ho nevěřícně. „Jak? Proč?“
„Thor nás tam dostal.“
Frigga zavřela oči a povzdechla si, jako by se snažila ze všech sil, aby něčím nehodila. „Samozřejmě, že to byl on.“
„Takže když se objevil Loki s Thanosem...“
„Nezmínil jsi, že byl s Titánem.“
Příběh pokračoval, až Harry došel k části, kde se Loki zničehonic objevil, vášnivě ho políbil, vtlačil mu do ruky předem očarovaný Teserakt a pak byl sražel Thanosem k zemi, zatímco on sám byl odmrštěn pryč. Otevřel ústa, aby pokračoval, ale slova mu uvízla v krku. Polkl, oči mu hořely. Neuvědomil si, že pláče, dokud si nevšiml, jak se na něj Frigga dívá s bolestivým porozuměním v očích.
„Můj syn musel vědět, co dělá,“ řekla. Pohled, který mu věnovala, působil zmateně. „A muselo mu na tobě velmi záležet.“
„Nemluvte o něm, jako by byl mrtvý,“ vybuchl Harry. „Já to napravím. Zachráním je.“
„Za jakou cenu? Nechat se zabít v nějakém zbytečném podniku by byla jen urážka jeho památky.“
„To vám na nich nezáleží? Nechcete, aby byli v bezpečí?“
Frigginy oči se zableskly hněvem. „Chci, aby ses vzpamatoval a přemýšlel, Harry Pottere. Chci své syny zpět víc než cokoliv jiného, víc než svůj vlastní život. Ale Loki si tohle zvolil. Zvolil tebe.“ Trochu se jí zachvěl hlas. „A já chci, abys zajistil, že oběť mého syna nebyla zbytečná.“
Harry se na chvíli odmlčel. „Omlouvám se,“ řekl poté, „neměl jsem...“
„On by řekl totéž. V tomhle jste si podobní.“
Harry si povzdechl. „Co bych měl udělat?“
„Samozřejmě to, co považuješ za správné,“ odpověděla nepříjemně neurčitě. „Ale navrhovala bych, abys tak rychle nezavrhoval to, co tě zachránilo.“
„Teserakt?“
„Tak tomu říkají Midgarďané.“
Harry si přivolal kostku mávnutím ruky. V jeho dlani spokojeně bzučela. „A vy?“
„Je to jeden ze šesti. Myslím, že víš, o čem mluvím.“
Harry zbledl. „Je to Kámen nekonečna?“
„A já si myslela, že si můj syn vybral někoho inteligentního,“ podotkla ironicky. „Ano, jde o, ve vašem jazyce poněkud nenápaditě pojmenovaný, ‚Kámen prostoru‘. Je to předmět s velkou a strašlivou mocí.“
Harry otočil kostkou v ruce. „Nevypadá tak strašlivě.“
„Teserakt je jen schránka, skutečný kámen je uvnitř.“ Opatrně ho prohlédla. „Kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně bys ho nedokázal ovládat, aniž bys nepodlehl jeho moci.“
Harry pozvedl obočí, ale nezeptal se jí na to.
„Takže tohle je to, co Thanos hledal?“ ujasňoval si.
„Nepochybně.“
Harry přikývl. „Pak vím, co musím udělat.“
Frigga se na něj podívala tázavě a Harry se usmál.
„Dáme Thanosovi přesně to, co chce.“
***
Té noci seděli společně u ohně a intenzivně diskutovali. Bohužel, i když se snažila ho nenávidět (ten chlapec konec konců způsobil zajetí jejích synů), Frigga zjistila, že k Harrymu začíná cítit sympatie. Zdálo se, že z něj vyzařuje tichá síla, moc, kterou podle ní skrýval, a jeho chování bylo klidné a neochvějné. Jeho poznámky byly rychlé a ostré, ale zmírňoval je slabý úsměv, který prozrazoval, že si jen dělá legraci. Měl v sobě jistý šarm, který byl o to přitažlivější, že si ho vůbec neuvědomoval. Na rozdíl od Lokiho, který pro své vlastní účely využíval všechny zbraně ve svém arzenálu, včetně vzhledu a šarmu. Frigga začínala chápat, co na něm její syn viděl.
Když tedy nastal okamžik loučení, byla podivně neochotná.
„Nepopuzuj ho,“ varovala ho. „Thanos je i v dobrých dnech dost nestabilní a ty ho nechceš rozzuřit.“
„Já? Popuzovat?“ Harry se na ni ušklíbl. „Upřímně, Vaše Veličenstvo. Jako byste mě vůbec neznala.“
Navzdory snaze se jí na rtech objevil úsměv. „Tady, vezmi si tohle.“ V ruce držela čepel dlouhou asi jako jeho předloktí s jednoduchou kůží potaženou rukojetí, ovinutou nějakým zeleným kovem, který připomínal Lokiho brnění, a stříbrnými runovými rytinami.
Harry se na ni podíval s pochybami. „Nemyslím si, že...“
„První pravidlo Asgardu,“ přerušila ho. „Nikdy neodporuj věštci.“
Harry dýku převzal. Ostří jako by téměř zářilo.
„Je Lokiho,“ sdělila mu. „Chtěl by, abys ji měl.“
Harry naklonil hlavu na stranu. „Pak je správné, abych mu ji vrátil, nemyslíte?“
Usmála se. „Přesně tak.“ Pak udělala krok k němu a k jeho překvapení vzala jeho obličej do dlaní způsobem, který působil podivně mateřsky. „Pamatuj: věř svým instinktům a neváhej.“ Její hlas zněl přesvědčivě. „Byl jsi sem poslán z nějakého důvodu, Harry Pottere. Nesmíš selhat.“
Harry před jejím pohledem neuhnul. „Děkuji. Prokázala jste mi velkou službu.“
„Ještě jedna věc. Až odejdu, počkej tu asi minutu. Je nutné, aby ta schůzka proběhla.“
„Schůzka s kým?“
Ale Frigga už byla pryč a její rty na jeho čele zanechaly stopu připomínající požehnání. Harry rezignovaně pokrčil rameny. Zatracení věštci. Právě přemýšlel, po jak dlouhé době už by mohl tvrdit, že to byla přibližně minuta, když se za ním ozval hlas.
„Merline, takhle opravdu vypadají moje vlasy zezadu?“
Harry ztuhnul.
***
Byl to on. Nebo minimálně téměř on. Vlasy měl o něco delší a kudrnatější a Harry by přísahal, že tato verze jeho osoby byla vyšší, ale přesto to byl nepochybně on.
Vytřeštil oči. „Ty jsi...“
„Ty,“ usmál se druhý Harry. „Nebo spíše já. Každopádně ta hezčí polovina.“
„Vypadáš... jinak.“
„Jo, no, reinkarnace je mrcha.“
„Jsi... vyšší.“
Druhý on se ušklíbl. „Pro jistotu to chce dobře střižený plášť a malé společníky.“
Harry na něj jen dál zíral.
„No tak, nejsi ani trochu zvědavý, proč jsem tady?“ pobídl ho jeho dvojník.
„Myslím, že mě víc zajímá ta jasně modrá policejní budka za tebou.“ Harry naklonil hlavu, protože si byl jistý, že tam nebyla, když se naposledy díval.
„Dobře, ignoruj policejní budku,“ zvolal jeho dvojník rozčileně. „Přišel jsem ti předat svá epická slova moudrosti a ty mi neuvěřitelně stěžuješ soustředění.“
„Určitě jde o nějaký druh podvádění,“ poznamenal Harry a s námahou odtrhl pohled od policejní budky. „Vždyť jsi z budoucnosti a zasahuješ do časoprostorového kontinua...“
„Myslíš tu blbost, co vykládal Brumbál ve třetím ročníku?“ Druhý Harry mávl rukou, jako by to bylo nepodstatné. „Lidé předpokládají, že čas je přísný sled příčin a následků, ale jak kdysi řekl jeden moudrý muž – je to spíš něco jako velká koule tiky-taky… časo-třaso... věci.“
„Znám toho muže?“
Pomyslel si, že by si pamatoval někoho, kdo by použil výraz ‘časo-třaso’ v běžné větě.
Jeho budoucí já se usmálo, jako by Harry řekl něco vtipného. „Budeš ho znát.“
Skvělé, další hádanky.
„Ale dost odbočování od tématu.“ Jeho dvojník zvážněl. „Nemůžeš vyhrát, ne takhle.“
„To je dobré vědět.“
„Ty si nemyslíš, že mluvím vážně?“
„No, sebevědomí mi zrovna nedodáváš.“
Budoucí Harry se nafoukl. „Thanos je fanatik. Nechce jen Kámen prostoru, chce je všechny a nebude mít klid, dokud je nedostane.“
„No, to je skvělé, jenže my nemáme tušení, kde jsou ty ostatní. Jsou ztracené, pamatuješ?“
Druhý Harry se ušklíbl.
Harry zasténal. „Ten pohled znám. Co jsi udělal?“
„Myslíš, co jsi udělal ty. Já jsem ty, pamatuješ?“
„Začínám si přát, abych si to nepamatoval.“
Jeho dvojník ho ignoroval. „Dovolil jsem si... půjčit pár věcí tvým jménem.“
„Pod ‚půjčit‘ asi nemyslíš knihu z knihovny.“
Druhý Harry protočil oči a pak mu nonšalantně hodil něco malého a jantarového. Harry ani nemrkl, natáhl ruku a zachytil to ve vzduchu s obratností chytače. Pak ztuhnul a všechny svaly mu zkameněly. Jeho ruka nejprve zchladla a pak se rozpálila, hořela a oslepovala, třásla se a byla plná síly, sakra, proudilo jím tolik surové síly, že viděl všechno, každou hvězdu na obloze, kdy se zrodila, kdy zemře, stovky životů v mžiku oka, viděl celé civilizace povstávat a zanikat, světy otáčet se a zastavovat, měnit směr dopředu a dozadu, pozastavovat se a přehrávat, veškerý čas v dlani své ruky...
Žuch.
Upustil onu malou kulatou věc a ta s rachotem dopadla na podlahu. Zíral na jantarový drahokam, těžce dýchal a v očích měl poněkud šílený výraz.
Kámen času.
Harry lapaje po dechu si přitlačil dlaně na oči a stručně si nařídil: dýchej, no tak, Harry, nepanikař.
Druhý Harry ho bez známek překvapení klidně sledoval. „Skončil jsi?“
„Jestli jsem...“ zavrčel Harry. „Co sis sakra myslel? Na, chytej, je to jen Kámen nekonečna. Je to jen neomezená síla. Je to jen druh záření, které by normálního člověka zabilo.“
„Ale my nejsme normální,“ namítl druhý Harry prostě. „Že ne?“
Harry na něj zamračeně pohlédl. „Tohle mělo něco dokázat, že jo?“
„Samozřejmě.“
Harry se na chvíli odmlčel. Pak se velmi pomalu sehnul a opatrně zvedl jantarový drahokam ze země. V ruce byl těžký a teplý. Celý kámen doslova bzučel a Harry musel vynaložit viditelné úsilí, aby se znovu nenechal vtáhnout do vizí.
„Jak?“ zeptal se.
Jeho budoucí já se nemuselo ptát, co tím myslí. „Nevím. Mám nějaké teorie, ale... nejsme jako nikdo nebo něco jiného v tomto vesmíru. Jsme nesmrtelní, ale můžeme zemřít. Ale nemůžeme opravdu zemřít, protože se znovu narodíme. Jsme kouzelník, a to sakra dobrý, ale pořád jsme člověk se všemi slabostmi, které to s sebou nese. Nelze nás zařadit, takže upřímně řečeno nedokážu říct, co nás odlišuje.“
„Můžeme zvládnout držet kterýkoli z kamenů?“ ujasňoval si Harry.
„Teoreticky.“ V hlase druhého Harryho zaznělo něco, co se mu nelíbilo.
„Teoreticky?“
Na tváři druhého Harryho se objevil smutný úsměv. „Teď by to bylo podvádění.“
Harry zafuněl. „Jak ses k němu vůbec dostal?“
„Správně.“ Jeho budoucí já se rozzářilo. „To je důležité. Až bude po všem, musíš se vrátit do roku 1372 pozemského letopočtu na místo, které se nyní jmenuje Kdovíkde. Ukradni kámen, udělej to rychle a chovej se jako obvykle, to je nezbytné.“
„Mohl bys mi říct, jak to mám udělat?“
„Pamatuješ si tu sexy policejní budku, o které jsem ti řekl, abys na ni nemyslel? Ona tě odveze.“
„Policejní budka.“ zopakoval Harry bez výrazu. „Počkej, ‚ona‘?“
Budoucí Harry ho opět ignoroval. „Co se týče Kamene duše, naši předkové to už dávno vyřešili.“
„Ehm?“ zahuhňal Harry duchaplně.
„Opravdu to nedokážeš uhodnout?“
Harry na něj chvíli zíral. Pak se jeho výraz změnil.
„To není možné.“
„Ale je.“
„Děláš si srandu.“
„Podívej se sám.“
S výrazem nedůvěry Harry rychle mávl zápěstím a ve vzduchu před ním se zhmotnily Relikvie. Ignoroval plášť a hůlku. Jeho oči se upřely na Kámen vzkříšení.
„Jestli si ze mě děláš srandu...“ nadhodil varovně.
Druhý Harry se na něj podíval, pak škubnul Bezovou hůlkou ve vzduchu a něco si zamumlal pod nos. Kámen vzkříšení uprostřed praskl a skrz trhlinu vytrysklo jasně zelené světlo.
„Tomu nevěřím,“ zašeptal Harry. „Celou tu dobu. Celou tu dobu byl v kouzelnickém světě?“
„Uchováván v bezpečí daleko od chamtivců, jako je Thanos,“ potvrdil tiše druhý Harry. „Je to kámen, který má nejbližší vztah ke Smrti. Nemohla riskovat, že se dostane do jeho rukou.“
„A teď ho předáme přímo jemu,“ řekl Harry. Přejel si rukou po očích. „Tohle je...“ Polkl a podíval se na svého dvojníka. „Jsi z budoucnosti. Už jsi to všechno udělal. Je to správné? Bude to fungovat?“
Druhý Harry se na něj jen dlouze díval a Harry si pomyslel, že v jeho zelených očích spatřil něco bolestně smutného. Pak se jeho zrcadlový obraz lehce usmál a zašeptal jediné slovo.
„Spoilery.“
Harry zamrkal a náhle byl druhý Harry pryč. Nervózně si prohrábl rukou vlasy a zíral na ony tři kameny před sebou.
Čas. Duše. Prostor.
Thanos měl Moc. Mysl. Realitu.
Tři proti třem.
Thanos byl Titán, skutečný Titán. Síla, rychlost, obratnost, moc, nezranitelnost... to vše hrálo v jeho prospěch.
Harry byl Pánem smrti. Vyzbrojený pouze Relikviemi, magickou silou a dýkou.
Nakonec to vždycky byli jen oni dva. Proto ho sem Smrt přivedla – protože on byl jediný, kdo měl šanci. Harry švihl zápěstím a přivolal kameny, které se vznášely nad jeho rukou. Obklopily ho Relikvie, jejich přítomnost byla uklidňující a známá.
Thanos vyslal výzvu. Nyní bylo na Harrym, aby na ni odpověděl. Napříč časem a prostorem se roviny reality na okamžik zachvěly, posunuly se a otočily k osamělému světlu v temnotě. Říše se o sebe otřely, mezi světy s očekáváním protékaly žíly energie. Hvězdy se přiblížily: byl čas.
Kdesi v temném, zapomenutém světě leželi vyčerpaní a polámaní Avengers, podpírající se navzájem zbytky sil, které ještě měli, a upírající pohledy k nebi.
Bylo to tady, už žádné další útěky, už žádné další hledání. Jen on a Thanos. Harry vzhlédl a vyslal svou odpověď na výzvu mezi hvězdy a jeho oči zahořely.
Hra začíná.