Čtyři plus jedna s příslušenstvím
Věnováno coby vánoční dárek milým dámám sosačkám jako omluva za to, že už mě k nim má křídla želmerlin nenosí tak často. Ale samozřejmě i všem ostatním, kterým se to bude líbit.
Musí to být něco výjimečného. Něco velkého. Velkolepého. Dokonalého. Dech beroucího. Něco, z čeho by se všichni posadili na zadek.
Bude to vyžadovat složité pohyby hůlkou, množství náročných inkantací a hodiny magie. Spoustu odhodlání. A odvahu. Hodně odvahy, ale té já mám koneckonců dost.
Místo, ve kterém se budeme všichni setkávat, musí být mimořádné. Každý, kdo sem někdy vstoupí, musí být ohromený dílem, které jsem vytvořil, takže rozhodně nesmím být přízemní. Chce to dlouhý, zdánlivě nekonečný prostor, korunovaný vyvýšeným místem pro lepší rozhled. Vysoká vitrážová okna. Masivní dubové vstupní dveře.
Stáčím pohled vzhůru. A taky to chce pořádně vysoký strop.
* G H S R P *
Nerozumím jim. Není to poprvé, kdy nedokážu pochopit jejich touhu po velkoleposti a nesmrtelnosti, jen to tentokrát je mnohem intenzivnější. Všechnu energii, kterou jsem si v sobě nesla, která mě hnala z místa na místo od hradby temných lesů na severu přes fialová vřesoviště na východě až po rozsáhlé mokřady na západě, odplavily vody tohohle černého jezera. Necítím potřebu budovat vysoké věže a velkolepé síně. Miluji jen tak stát celé dny a noci u okna a pozorovat nikdy nekončící hru vlnek na vodní hladině.
Konečně jsem doma. A mým jediným přáním je předat tenhle nádherně uklidňující pocit všem budoucím obyvatelům.
* G H S R P *
Zase jsem sám. Sám se svými stavitelskými sny. Splétám a snovám složité systémy stěn se spoustou skrýší a stínů, stejně jako své spiklenecké snahy stát se silnějším. Svistem hůlky zvedám sloupy starobylých síní stejně snadno jako sebevědomí slabých. Stavím strmě se stáčející schodiště a spletité zákruty stezek sahajících až do smutkem zahalených staletí. Stěžuji světlu jeho stoupající snahu zatáhnout svět do sítí zbabělosti.
Scházím po schodech do sklepení. Zde skláním své strážné zdi a skrývám svůj strach ze samoty a ze stáří. Slídivý strach ze synů, jež stěží zvládají sílu skrytou ve svých srdcích.
A svou soukromou síň. S tajemstvím.
* G H S R P *
Konečně jsem pro ni našla to správné místo. Na východní straně, takové, aby po celý den poskytovalo dostatek světla a zároveň ochranu před silou poledních a ostrostí večerních paprsků. V mých představách tu už nyní stojí vysoké štíhlé police zaplněné odshora až dolů novotou vonícími folianty a listy pergamenů vázaných v hovězích kůžích. Poblíž úzkých, čirými tabulkami zasklených oken jsou seřazeny čtecí pulty ze světlého borového dřeva, na kterých čekají čtvercové tabulky potažené měkkým voskem.
Ticho mého rozjímání znesvětí nepatřičný zvuk. Až on mi připomene, na co jsme ve svých velkolepých představách zapomněli. Že kouzelník není živ jen moudrostí předků.
* G H S R P *
Tohle je nehorázná nespravedlnost. Kuchyně! Oni mi dají na starost stavbu kuchyně! A ještě se tváří, jako kdyby to bylo merlinvíjak důležité.
No, jídlo je důležité. S plným žaludkem se všechno líp snáší. Třeba já, když se pořádně nenajím, jsem děsně protivný. Ale je to nuda. Vůbec nemůžu ukázat, co umím. Proto jsem se rozhodl, že to tak nenechám.
Tuhle jsem ubral, tamhle ušetřil, tohle zjednodušil a díky tomu mi zůstalo dost materiálu, abych mohl stvořit i něco podle vlastního gusta. Místo, kde můžete něco schovat. Nebo někoho. Místo, které najde jen ten, kdo ho hledá. Místo ze všech nejpotřebnější.
Poznámka na vysvětlenou:
Pokud tápete po identitě poslední postavy, přečtěte si Hledání jezera od Avevy. Drze jsem si totiž půjčila její myšlenku, že zakladatelů bylo pět. Tím pátým byl muž, který je na hradě svým způsobem stále ještě přítomen – v postavě jediného bradavického strašidla. Zajímavé je, že zakončení jeho reálného života se nápadně podobá příběhu Ariany Brumbálové, což je o to úžasnější, že Avevina novela vznikla dlouhou dobu před Relikviemi.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář