Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ti, kteří přežili - pátá kapitola

 
 
 

wizengamot_2.jpg

 
„Jméno?“
 
„Severus Xenophon Snape.“ (1)
 
„Adresa?“
 
„Tkalcovská ulička číslo dvacet tři, Millcote.“
 
„Zaměstnání?“
 
„Invalida.“
 
Ozvalo se tiché mumlání. Muž se opřel v křesle a položil si zmrzačenou levou ruku na područku, aby byla dobře vidět. Hermiona se v duchu usmála. Pochopila, že Severus Snape byl stejnou měrou extrémně nadaný herec i muž s velmi spletitým uvažováním. Nikdy by nedal přímočaře najevo slabost, ale použít ji jako prostředek manipulace s názory ostatních…
 
Rufus Brousek, který předsedal soudu a výslechu svědků, se zamračil. Hermiona si byla jistá, že tohle neočekával. Přichystal se na Severuse Snapea, muže, který zvládl rozklepat kolena celé generaci bradavických studentů; troska muže, kterému muselo být pomáháno došourat se až k lavici svědků, ho zastihla nepřipraveného.
 
Bellatrix, připoutaná ke křeslu, zírala na svého bývalého spojence s neskrývaným opovržením a tvář jí hyzdil poloviční přezíravý úšklebek.
 
Svědkové – kterých bylo jen pár – seděli na té straně pódia, kde byli shromážděni všichni členové Starostolce. Křesla pro vězně a právě vyslýchané svědky stála seřazená před nimi. Další strana stupňovitě se zvedajících sedadel byla k prasknutí zaplněna členy Řádu, Brumbálovy armády (spolu s osamoceně sedícím Dracem Malfoyem) a různými osobami z řad veřejnosti, které chtěly z rozličných důvodů vidět, jak bude souzen a odsouzen poslední Smrtijed.
 
Nebo možná poslední DVA Smrtijedi. Protože Artur Weasley měl pravdu… Úvodní výslech Bellatrix směřoval k velkému množství zmínek o Severusu Snapeovi, většinou v souvislosti s jeho stále přetrvávající loajalitou k Voldemortovi.
 
Brousek se zamračil. „Byl jste Smrtijedem ve službách Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit,“ spustil ostře s upřeným pohledem na Severuse. „Popíráte to?“
 
„Rozhodně nikoli. To by bylo zhola zbytečné.“ Severus mu pohled oplácel s klidem, jen mírně natočil hlavu, takže vynikla fialová jizva, která se mu klikatila po levé tváři až k oku.
 
„A tvrdíte, že jste byl dvojitý agent?“ pokračoval Brousek, mračící se stále víc. „Že jste byl celou dobu tajně ve službách Albuse Brumbála, špehoval pro něj Voldemorta, připojil se za tímto účelem ke Smrtijedům?“
 
Severus chvíli mlčel, a pak zavrtěl hlavou. „Ne,“ pronesl klidně. „Nic takového jsem nikdy netvrdil.“ Když obrovská místost začala náhle hlučet, jak si všichni lidé horečně špitali se svými sousedy, znovu se odmlčel, ale pak promluvil dřív, než stihl Brousek znovu otevřít pusu. „Byl jsem špehem Albuse Brumbála mnoho let, ale v samém počátku jsem skutečně byl loajálním služebníkem Lorda Voldemorta. Teprvé poté, co jsem si uvědomil, do čeho jsem se zapletl a jak špatný ve skutečnosti je, jsem šel za Brumbálem a přiznal se ke svým hříchům. Rozhodl se dát mi šanci se z nich časem vykoupit.“
 
Znovu to vypadalo, že byl Brousek vyveden z rovnováhy. Tohle nečekal. Hermiona zaregistrovala, jak letmo pohlédl na hubenou, tmavou čarodějku, která seděla na konci jedné z lavic Starostolce. V rukách držela malou křišťálovou kouli, a když se na ni podíval, lehce přikývla. Kouzlo pravdy, došlo Hermioně. Byla to jedno z mála praktických využití křišťálových koulí… při použití správného kouzla analyzovaly pravdu v čemkoliv, co osoba, která ji držela, slyšela nebo viděla. Pokud by slyšela lež, rozzářila by se koule červeně. Brousek očividně za těchto okolností očekával nějakou lež… a nedočkal se jí. Koule zůstala průzračná.
 
„V době vaší služby pro Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, jste se seznámil s Bellatrix Lestrangerovou.“ Tentokrát nepromluvil Brousek, ale mohutný postarší kouzelník sedící o pár míst dál po jeho levici. „Jste přesvědčen, že ona byla k němu stoprocentně loajální?“
 
„Ve skutečnosti jím byla posedlá,“ řekl Severus klidně a podíval se na Bellatrix se slabým pohrdlivým úsměvem. „Jejím nejtajnějším přáním bylo sloužit mu coby nejdůvěryhodnější poradkyně a konkubína.“
 
Náhlý šum byl tentokrát hlasitější a Hermiona měla dojem, že zaslechla i pár dávivých zvuků. Představit si Voldemorta – na okamžik – v posteli vyvolalo i u ní tendenci zvracet. Bylo to opravdu nechutné pomyšlení. Ale pasovalo to k tomu, co věděla o Bellatrix.
 
„Chcete říct… že ona ve skutečnosti…“ Postarší kouzelník viditelně zesinal.
 
„Ne. Chtěla to, ale Lord Voldemort neměl zájem o… tuto konkrétní činnost. Pokud je mi známo, nikdy podobným aktivitám neholdoval.“ Severus vypadal spíš pobaveně. „Ale vzhledem k tomu, že Bellatrix málokdy myslela na něco jiného, nevzdávala se naděje.“
 
Brousek pozvedl obočí. „Doufám, pane Snape, že toto… tvrzení… o morálce Bellatrix Lestrangerové není myšleno jako nějaká taktika na její obranu. Víte, slyšeli jsme více než dost svědectví o tom, že byla horlivou účastnicí velkého množství násilných trestných činnů spáchaných Smrtijedy – takže by možná bylo přesnější jmenovat jako jediné věci, na které myslí, násilí a smrt.“
 
„Ne nevyhnutelně.“ Hubenou, zjizvenou tváří přešel výraz naprosté nechuti. „Dá se říct, že pro Bellatrix jsou ony dvě aktivity v mozku úzce propojeny. Shledávala vraždu a mučení… stimulujícími.“ Krátce se podíval na Bellatrix, která se mračila, a pak se odvrátil. „Řečeno bez obalu, pane ministře – čím víc lidé trpěli, tím více byla vzrušená. Když nebyl při ruce její manžel, začala koketovat s jakýmkoliv mužem v okolí. Dovedu si představit, že jen málo Smrtijedů nepřijalo její nabídku.“
 
„Včetně vás?“ zeptal se Brousek briskně.
 
„Včetně mě.“ Výraz znechucení se prohloubil. „Což je něco, čeho jsem později velmi litoval.“
 
„To si dovedu představit.“ Postarší kouzelník se podíval na Bellatrix a otřásl se. Vypadala ještě šíleněji než obvykle. Tak šíleně, jako kdyby chtěla roztrhat Severusův obličej přímo svými zuby.
 
Brousek se mračil. Znovu věci nešly tak, jak měl v plánu – tohle znamenalo diskreditaci Bellatrixina svědectví, které náhle nebylo aktuální. Kouzelníci inklinovali k prudérnosti. Bellatrix-Smrtijedka mohla věrohodně napadat ostatní – slova Bellatrix-děvky nebudou brána v potaz. „Je udáváno, že Bellatrix Lestrangerová byla hnací silou útoku na Franka Longbottoma a jeho manželku Alici. Můžete to potvrdit?“
 
„Ano,“ řekl Severus, a ačkoliv jeho hlas zněl klidně, začínal vypadat stále bledší. Hermiona ho úzkostlivě sledovala s rukou položenou v kapse na lahvičce Oxygenia. Jestli ho tohle zase strhne zpátky… už mu bylo tak dobře… „Byl to její nápad a přiměla ostatní k jeho realizaci.“
 
„Ale vy jste byl v době, kdy k tomu došlo, podle všeho v Bradavicích coby truchlící kajícník!“ vyštěkl Brousek se zábleskem vítězství v oku. „Brumbál už se za vás přimlouval před Starostolcem! A přesto přiznáváte, že jste byl tehdy stále v kontaktu s vašimi kamarády Smrtijedy!“ No, to vysvětlovalo, proč mu byl podsouván zločin, za který už byla odsouzena Bellatrix…
 
„Nic takového nepřiznávám,“ svraštil Severus obočí a podíval se na ministra lehce pobaveně. „Vím to, protože jsem byl přítomen, když to vyprávěla Pánu zla… pyšně, užívala si každý detail… všeho, co udělala, když se ho snažila přivést zpátky.“
 
Další pohled podél lavic. Koule znovu zůstala průzračná. Brousek zaskřípal zuby. Nepokládal ty správné otázky a očividně to věděl. „Účastnil jste se někdy činností Smrtijedů?“ zeptal se.
 
„Ano. To jsem nikdy nepopíral.“
 
„Byl jste původně loajální k Lordu Voldemortovi?“
 
„Už jsem to přiznal.“
 
„Vrátil jste se k němu, když znovu povstal, s prohlášením stále trvající loajality?“
 
„Ano. Na žádost profesora Brumbála.“
 
„Tvrdil jste, že jste špehoval pro Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, a podával mu informace o Bradavicích a Brumbálovi?“
 
„Bylo to nutné pro pokračování té šarády, kterou jsem předváděl.“
 
Brouskovi se na tváři objevil malý, krutý úsměv. Domníval se, že má Snapea tam, kde ho chce mít, a udeřil naplno. „Nesložil jste ve vašem domě Neporušitelný slib, s Bellatrix Lestrangerovou coby svědkyní, že zabijete Albuse Brumbála?“
 
Znovu se zvedla vlna šokovaného šepotu, a tak čekal, až opadne. Odpověděl teprve, když se rozhostilo ticho. „Ano,“ řekl tiše. „Složil.“
 
Přes vřavu, která se po těch slovech rozpoutala, nebylo slyšet ani slovo. Trvalo několik minut, než se Brouskovi podařilo obnovit pořádek. Minut, během kterých Hermiona pevně svírala hůlku, srdce jí bušilo z nečekaného šoku a Severus seděl tiše v křesle, oko sklopené ke zmrzačeným rukám.
 
„Přiznáváte to?“ pronesl Brousek triumfálně. „Plánoval jste vraždu Albuse Brumbála měsíce předem?“
 
„Ne tak docela,“ zvedl Severus hlavu, a ačkoliv se viditelně snažil zůstat v klidu, rty měl zaťaté bolestí. „Bellatrix Lestrangerová přišla do mého domu na popud své sestry Narcisy Malfoyové. Narcisa mě vyhledala v největší tísni, protože Pán zla nařídil pod trestem smrti jejímu synovi zavraždit profesora Brumbála. Ani ona, ani sám Pán zla nevěřili, že Draco uspěje. Kdyby selhal, byl by zabit.“ Výraz Severusovy tváře lehce změkl. „Jako všichni příslušníci vznešeného a starobylého rodu Blacků je Narcisa… ne zcela duševně zdravá. Na rozdíl od Bellatrix ale není sadistka – a zbožňuje svého syna. Prosila mě, abych mu pomohl. Udržel ho v bezpečí.“
 
„Draco Malfoy byl souzen a omilostněn,“ zamračil se postarší kouzelník. „Bylo zjištěno, že pokud by ty příkazy neposlechl, ohrozil by na životě sebe i své rodiče. Tehdy o vaší pomoci nic neříkal. Tvrdil, že pracoval sám.“
 
„Protože mou pomoc odmítl,“ přitakal Severus tiše. „Bál se a nevěděl, komu může věřit. Nemohl jsem se mu divit –spolehlivost se mezi Smrtijedy nijak moc nenosila.“
 
„Ale vy jste mu pomoc nabídl?“ zamračil se Brousek.
 
„Ano,“ povzdechl si Severus a zdálo se, jako kdyby se lehce nahrbil. „Byl jsem… rozpolcený. Albus Brumbál mi nabídl odpuštění a šanci na vykoupení. To pro mne… hodně znamenalo. Ale Narcisa a já jsme bývali mnoho let v jistém smyslu přátelé a jejího syna jsem měl rád. Draco mi do té doby důvěřoval.“ Pohlédl na strop a trochu roztřeseně se nadechl. „Složil jsem slib, jak si Narcisa přála. Posloužilo to více věcem. Alespoň částečně to přesvědčilo Bellatrix o mé pravé loajalitě k Pánu zla. Narcise to zabránilo podniknout další riskantní kroky. A pokud bych pomáhal Dracovi, dozvěděl bych se o jeho plánech a mohl v případě nutnosti varovat Brumbála.“
 
„A pokud by Draco selhal, mohl byste nastoupit na jeho místo.“
 
„Ano,“ povzdechl si Severus. „Informoval jsem Brumbála o slibu, který jsem složil, jakmile jsem se vrátil do Bradavic. Věděl, že mě možná bude muset zabít, aby se zachránil.“
 
Hermiona spolu s Brouskem opět pohlédla na křišťál. Průzračný. A Harry si netroufal mu věřit, přestože byl ochotný obětovat cokoliv…
 
„Věděl?“ Otázka vzešla od dosud mlčenlivé čarodějky, Indky se šedivými prameny v černých vlasech. „Řekl jste mu, co jste udělal? Byl jste ochoten riskovat smrt?“
 
„Madam,“ pronesl Severus tiše a v jeho původně klidném hlase se ozvala nevýslovná únava. „Čelil jsem vyhlídce na bezprostředně hrozící smrt od okamžiku, kdy jsem před dvaceti lety poprvé zradil Lorda Voldemorta. Ze strany Smrtijedů, bystrozorů sešikovaných proti nim i samotného Lorda Voldemorta. Žil jsem nejistým dvojím životem od svých dvaadvaceti let bez možnosti důvěřovat nebo být důvěryhodný pro kteroukoliv stranu. Když ke mně Narcisa přišla, neměl jsem žádnou naději, že nadcházející střet přežiji. Vyhlídka na bezbolestnou a milosrdnou smrt – a Brumbál by byl na rozdíl od ostatních milosrdný – měla tehdy velkou váhu.“
 
Hermionu pálily oči, ale nemilosrdně slzy potlačila. Plakat nad ním by nikomu nepomohlo. Brousek vypadal ohromeně a členové Starostolce si začali naléhavě šeptat. Podívala se na tribunu, kde seděla veřejnost. Draco vypadal jako někdo, kdo dostal přímý zásah do břicha, a ačkoliv se nebyla úplně jistá, jeho bledé oči se podezřele leskly. Po jeho levici a pod ním, téměř vpředu, seděl Harry, bledý jako list papíru a s tváří znehybněnou šokem. Ginny sedící po jeho boku ho pevně držela za ruku.
 
Čarodějka pomalu přikývla. „Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, nebyl o nic milosrdnější k těm, kdo ho zradili, než ke svým protivníkům,“ řekla tiše. „Přání bezbolestné smrti je… pochopitelné.“
 
„Ale ono to takhle nedopadlo, že?“ vyštěkl Brousek, aby znovu získal částečnou rovnováhu. „Zabil jste ho, že?“
 
„Ano.“ Po onom momentě intenzivních emocí zněl jeho hlas podivně dutě. „Zabil jsem ho.“
 
„Proč?“ vyštěkl Brousek. „Pokud jste se řídil tak ryzími motivy, zaměřenými na vaši vlastní smrt… proč jste ho místo toho zabil tak, jak si přál Pán zla?“
 
„Protože mi to řekl,“ odpověděl Severus prostě. „Nechtěl jsem to udělat… byl to můj jediný spojenec, jediný člověk, který mi věřil. Bez něj bych zůstal sám. Ale on mě prosil, abych to udělal kvůli Dracovi, a já ho poslechl.“
 
„Proč by něco takového dělal?“ zeptal se postarší čaroděj naprosto nevěřícně.
 
„Protože byl otráven,“ řekl Severus tiše. „Možná, možná bych ho byl schopný zachránit, kdybych dostal šanci. Nikdo jiný neměl schopnosti ani znalosti o jedech, které Pán zla používal. Doufal, že se ke mně dostane včas, abych mu mohl pomoci, ale Smrtijedi už se vloupali do školy.“ Rozhodil své zmrzačené ruce v bezmocném gestu. „Kdybych se ho snažil chránit, kdybych porušil Neporušitelný slib… zemřel bych. On by mne brzy na to následoval. Pokud bych ho zabil, přežil bych alespoň já. Snažil jsem se odmítnout, ale on mě přesvědčil, že je lepší, když zemře místo dvou jen jeden… a že pokud zemřu, Draco bude rozhodně trpět. On jako jediný z nás tří nikdy nezabil a mohl být v jistém směru považován za nevinného. Abych ho ochránil, poslechl jsem poslední Brumbálův příkaz.“
 
„Lžete!“ vykřikl Brousek navzdory průzračnému křišťálu a překvapenému šumu za svými zády. „Byl u toho svědek! Byl tam Harry Potter a všechno viděl! Brumbál vám nic neřekl, žádnou takovou věc, prosil vás o život a vy jste ho srazil k zemi!“
 
„Harry Potter,“ začal Severus s chladným pohrdáním, „má ještě žalostně méně šikovnosti v nitrozpytu než v nitrobraně a nepozná ho, ani když ho má před očima. Já naproti tomu jsem mimořádně schopný v obou dovednostech, jak si byl velmi dobře vědom. Brumbál je také výtečně ovládal. Nepotřebovali jsme mluvit nahlas.“
 
Hermiona neměla ponětí, jak se jí podařilo udržet zdání klidu. Patrně to způsobil naprostý šok. Draco seděl s obličejem v dlaních. Harry vypadal ohromeně, přičemž poznala ten výraz, který vždycky znamenal, že mu došlo, jak byl nebetyčně hloupý. Znovu.
 
„Vy… čekáte, že vám tohle uvěříme?“ pronesl Brousek, ale jeho sebejistota byla oslabena. Hleděl na Severuse se vzteklou nedůvěrou.
 
Ten otočil hlavu, aby se ostentativně podíval na čarodějku s křišťálovou koulí, a pak se pohledem vrátil k Brouskovi. „Jestli vás nedokáže přesvědčit kouzlo pravdy té dámy na konci řady,“ řekl tiše, „pak vezměte v úvahu toto! Vy možná nevěříte, že jsem byl až do konce loajální k Albusu Brumbálovi.“ Vstal a trochu se zakymácel, když odložil hůl a zvedl zjizvené ruce, aby ukázal na zmrzačený obličej. „Ale, jak můžete vidět, Lord Voldemort ano. Nebyl… příliš potěšený.“
 
Nato se zhroutil a Hermiona byla příliš daleko, aby ho zachytila. Dostala se k němu o chvíli později, poklekla vedle něj a kontrolovala mu puls. Byl příliš rychlý, ale muž byl při vědomí a snažil se posadit. Ve tváři měl prázdný výraz jako vždycky, když trpěl bolestmi a nechtěl to dát najevo. „Jsem v pořádku,“ zamumlal a netrpělivě jí odstrčil ruku. „Nepotřebuji lektvar, jen… pevnou půdu pod nohama.“
 
Hermiona zaregistrovala pár kolen, které se objevily po jeho druhém boku, a překvapené vzhlédla do bledé, ostré tváře se zarudlýma očima. „Je v pořádku?“ zeptal se Draco, když Severusovi společně pomohli znovu usednout do křesla.
 
„Je mi dobře. Jen jsem… unavený,“ věnoval jim Severus smutný, pokřivený úsměv, který Draco opětoval, ale tvářil se při tom, jako kdyby chtěl znovu začít plakat.
 
„Slečno Hermiono Grangerová,“ ozval se nad nimi sametový hlas. Rufus Brousek se k nim naklonil přes zábradlí a poraženost z jeho hlasu zmizela. „Protože se zjevně nedočkavě a dobrovolně hlásíte… přistupte ke křeslu svědků, prosím.“
 
Hermiona se zamračila a nadechla se k protestu, ale Draco zasáhl. „Já mu pomůžu,“ řekl tiše, vsunul ruku pod Severusův loket a pomohl mu postavit se na nohy.
 
Trochu neochotně přikývla. Po tom, co o něm vyšlo najevo, měl Draco nárok na pár okamžiků se Severusem. „Tady,“ vytáhla z kapsy jednu z malých lahviček oxygenia. „Dej mu to, pokud by se jeho dýchání zhoršilo.“
 
Draco přikývl, a zatímco doprovázel Severuse k sedadlům ostatních svědků, Hermiona se posadila na tvrdé křeslo, složila ruce do klína a nasadila důstojný výraz. „Jak si přejete, pane ministře,“ pronesla chladně, v očích výraz opovržení. „Můžeme začít?“
 
* * *
 
Severus se zhroutil do pohodlnějšího křesla se slabým výdechem úlevy. Třásl se vyčerpáním a cítil se mizerně. Nejasně si uvědomoval, že Draco mávnul na Artura, ať se posadí na sedadlo, ze kterého vstala Hermiona, a sám zaujal místo po jeho druhém boku. Oceňoval, že se starají… zejména Draco, který aspoň teď konečně věděl, že mu na něm záleželo… ale jeho pozornost zůstala zaměřená na členy Starostolce a jejich novou svědkyni. Oblékla se střízlivě a vypadala trochu upjatě a odtažitě, jak měla v poslední době ve zvyku – pomyslel si, že při pohledu ze správného úhlu to má z dlouhodobého hlediska pozitivní efekt. Se vztyčenou hlavou a výrazem tichého opovržení se dívala na Brouska, jako kdyby ho vyzývala, ať se tedy předvede. Hermiona se nikdy nenechala ovlivnit a zastrašit okázalostí či pompou, a byla natolik inteligentní, aby viděla, že Brouskovy dosti okaté machinace směřují právě k tomu. Pocítil vůči ní náznak čehosi, co by se dalo téměř nazvat pýchou.
 
„Jméno?“
 
„Hermiona Grangerová.“
 
„Adresa?“
 
„Tkalcovská ulička dvacet tři, Millcote.“
 
Brousek se zaklonil v křesle a pozvedl obočí. „Vy momentálně sdílíte bydliště s předchozím svědkem?“
 
„Ano.“
 
„Proč tomu tak je, slečno Grangerová?“
 
„Protože on není v současné době schopen se o sebe postarat,“ vysvětlila věcně. „Jak si mohl každý bystrý pozorovatel všimnout, měl co dělat, aby absolvoval výslech bez zhroucení.“
 
„Měl jsem dojem, že pan Snape opustil nemocnici u Svatého Munga před několika měsíci,“ přimhouřil Brousek nad jejím poněkud blahosklonným tónem oči. „Naznačujete snad, že tamní léčitelé nejsou pro svoji práci dostatečně kvalifikovaní a připustí, aby byl ne zcela zotavený pacient propuštěn do domácího ošetřování?“
 
„Naznačuji, pane ministře, že neočekávají, že by stěží se pohybující pacient prostě vstal a odešel z nemocnice,“ opáčila Hermiona a rovněž pozvedla obočí. „Což přesně udělal. Pokud chcete údaje o jeho případu, jsem si jistá, že uspokojivější výklad vám může podat lékouzelník Emendis. Byl jedním z jeho léčitelů od samého počátku a od Snapeova příchodu domů ho dvakrát navštívil.“ Nezarazila se před použitím příjmení, ale nutno připustit, že jí to přišlo velmi zvláštní.
 
„A nenavrhl tehdy, aby se pan Snape vrátil ke Svatému Mungovi?“ zeptal se Brousek s předstíraným zájmem.
 
„Ne, pane ministře. Ačkoliv byl znepokojen, připustil, že by tam mohl udělat jen o málo víc.“ Zvedla bradu a v hlase se ozvalo mírné pokárání. „Pan Snape se ze zranění způsobených Voldemortem nikdy zcela nezotaví. I když se jeho stav časem zlepší, nikdy nebude naprosto v pořádku. Jsem vážně znepokojena tím, jak rozsáhlý vliv může mít na jeho zdraví účast na tomto slyšení, a radila jsem mu, aby to odmítl.“
 
„A neposlechl vás?“ zvedl lehce překvapený Brousek obočí.
 
„To nikdy nedělá,“ poznamenala Hermiona, tentokrát s ironickým pobavením. „Jsem si jistá, že každý, kdo v posledních patnácti letech studoval v Bradavicích lektvary, nebude překvapen zjištěním, že není o nic povolnější a dobromyslnější pacient než býval učitel.“
 
Místností přešla tichá, leč jednoznačná vlna chichotání a Severus se poněkud kysele usmál. Být označen coby ´obtížný pacient´ představovalo možná mírný zásah pro jeho hrdost, ale také dobrou taktiku z její strany. Popudilo to Brouska a získalo sympatie davu… ve skutečnosti jich v posledních patnácti letech v Bradavicích studovalo jen pár a stěží vypadali tak staří, aby měli děti v tom správném věku.
 
Brousek čekal, až chichotání utichne, a tvářil se kysele. „Mohu se zeptat, slečno Grangerová, proč o pana Snapea pečujete právě vy? Poslal pro vás a požádal, abyste se ujala pozice jeho… ošetřovatelky?“ Odmlka před posledním slovem byla tak krátká, že vypadala jako náhoda… ale nebyla.
 
Hermionin výraz zůstal klidný a odtažitý, té odmlky si nevšímala. „Neposlal. Zjistila jsem, že opustil nemocnici, přestože na tom ještě nebyl nijak dobře, a nikdo netušil, kam šel. Začala jsem ho hledat, abych se ujistila, že je v pořádku.“ Lehce pokrčila rameny. „Když jsem ho našla a pochopila, jak je na tom zle, nemohla jsem ho jen tak opustit. Nebylo by to správné.“
 
„Chvályhodný charitativní čin,“ poznamenal Brousek chladně. „Ale vy jste jen dál pokračovala ve svém zájmu o blaho pana Snapea, že ano? Byla jste, myslím, klíčový svědek v jeho procesu, který proběhl bez jeho účasti krátce po porážce Pána zla.“
 
„Samozřejmě, že jsem byla klíčový svědek, v několika tehdejších procesech,“ podotkla suše. „Byla jsem jediný svědek, který byl naživu, neležel v nemocnici, zůstal zcela při vědomí, byl schopný vypovídat a stále měl všechny čtyři končetiny.“
 
Snape sebou trhl a viděl, že ten Potterovic chlapec udělal totéž. A mnozí další… z těch, kteří přežili poslední bitvu mezi Voldemortem a Harry Potterem – a jejich nejvěrnějšími následovníky – nezůstal nikdo zcela bez úhony. Hermiona se svými nočními můrami a jizvami, které nebyly vidět, z toho vyvázla relativně lehce.
 
„Samozřejmě, samozřejmě,“ ozval se starší otylý kouzelník. „Za vaši odvahu zúčastnit se tak brzy poté… inu, zasloužíte si ocenění, slečno Grangerová.“
 
„Děkuji,“ řekla, ale její výraz se nijak nezměnil.
 
„Samozřejmě, že vaše odvaha byla působivá,“ souhlasil trochu neochotně Brousek. „Ale musíte si uvědomit, slečno Grangerová, že tak horlivá obrana pana Snapea a nastěhování do jeho domu pár měsíců poté…“ odmlčel se a vyslal k ní truchlivý pohled.
 
Kdyby měl Severus Snape dost sil, žádné množství sebekontroly by nebylo dostatečné, aby mu zabránilo seslat na ten falešný truchlivý výraz tu nejkrutější kletbu, kterou by dokázal vymyslet. Artur sedící vedle něj nesouvisle zaprskal. Dracovi na druhé straně spadla šokem brada… Jak se opovážil, jak se OPOVÁŽIL sedět tam a naznačovat něco tak ohavného? Kdyby Severus mohl důvěřovat svým nohám, že ho udrží, šel by tomu chlapovi po jeho úlisném krku…
 
Hermiona se odmlčela, jako kdyby nemohla zcela uvěřit tomu, co právě slyšela. Pak se napřímila a pohlédla Brouskovi zpříma do očí. „Pane ministře,“ řekla tak ledovým hlasem, že by na něj byla pyšná i Minerva McGonagallová, „co přesně se snažíte naznačit?“
 
„Ano,“ přidala se indická čarodějka neméně mrazivým hlasem. „Co se SNAŽÍTE naznačit, pane ministře?“
 
Brousek předstíral laskavé, otcovské obavy. „Naznačuji jaksi, že slečna Grangerová je velmi mladá,“ spustil, tón hlasu rafinovaně prodchnutý nádechem smutku. „A že může být, nikoliv vlastní vinou… svedena na zcestí. Možná ještě před odchodem ze školy-“
 
Je možné, že by Hermiona reagovala dalšími slovy ledového opovržení. Artur Weasley se rozhodně snažil zapojit, přestože se ho čarodějnice po jeho boku snažila umlčet. A Severus Snape byl tak rozzlobený, že by pravděpodobně řekl něco velmi nemoudrého.
 
Nikdo z nich ale neměl šanci, jakmile nejméně padesát lidí v publiku propadlo hysterii a řev smíchu přehlušil jakýkoliv jiný zvuk. Draco se smál tak silně, že málem spadl ze židle. Neville Longbottom měl hlavu položenou na opěradla sedadla před sebou a třásla se mu ramena. Typický neladící chechtot Pansy Parkinsonové se nedal přeslechnout. Remus Lupin solidně předváděl rybu a jeho růžovovlasá milenka se smála jako šílená. A sám Harry Potter byl rozpolcený mezi vztekem a smíchem, přičemž smích vítězil.
 
Brousek se rozhlédl, překvapený a jednoznačně rozzlobený kvůli výbuchu, který téhle konkrétní taktice velmi jasně odzvonil umíráček. Hermiona mu věnovala lehký, vítězný úsměv. „Věřím,“ podotkla suše, když se smích rozdrobil na sípot a chichotání, „že každý, kdo nás oba znal ze školy, dal jasně najevo, jak je tohle pravděpodobné.“
 
„Ovšem,“ řekl Brousek napjatě. „Jak… příhodné.“
 
„Velmi nepatřičné!“ zamumlal starší kouzelník, který se tvářil pobouřeně. „Takhle napadnout pověst této mladé dámy, tedy, pane ministře!“
 
„Naprosto souhlasím,“ řekla Hermiona chladně. „Dovolte mi to objasnit, pane ministře Brousku, pro případ, že by výbuch hysterického smíchu tento bod neosvětil dostatečně. Když jsem chodila do školy, nacházel se vztah mezi mnou a naším bývalým profesorem lektvarů pod bodem mrazu. Považoval mě za nesnesitelnou vševědku a domýšlivou členku partičky mladistvých delikventů soustředěných okolo Harryho Pottera a neváhal sdělovat svůj názor veřejně. Já jsem ho ze svého úhlu pohledu považovala za pokryteckého, nespravedlivého člověka, neschopného chovat se civilizovaně, a rovněž jsem o tom nemlčela. Takže ne, pane ministře, myslím, že těžko zde najdete nějaké posluchače pro svoji hnusnou a pomlouvačnou teorii, že mě svedl proto, abych svědčila v jeho prospěch!“
 
Brousek zamrkal. „Slečno Grangerová, pokud se nedokážete ovládat-“ začal podrážděně, ale pak zaváhal a trhl sebou. Severus měl podezření, že ho energicky působící čarodějka sedící vlevo za ním kopla… měla ve tváři velmi pomstychtivý pohled.
 
Hermiona vstala, tmavé oči jí plály hněvem. „Jsem zcela schopná se ovládat, pane ministře,“ řekla ledově. „Kdybych se neovládala, ujišťuji vás, že kompromitující obvinění, které bych mohla vznést, by bylo stejně nechutné… ale mnohem méně pomlouvačné.“ Významně se podívala na Pottera a Severus si se zájmem všiml, že Brousek lehce pobledl. „Už to zašlo příliš daleko. Pro případ, že jste na to zapomněl, pane ministře, dnes tu nejsem souzena ani já, ani Severus Snape. Navrhuji, abyste obrátil svoji pozornost zpět k nebezpečnému zločinci, který sedí támhle,“ ukázala na Bellatrix Lestrangeovou, která měla očima doširoka rozšířené překvapením, „a přestal se pokoušet dělat ze sebe chytřejšího dřív, než si zcela zničíte kariéru. Přeji vám dobrý den, pane ministře.“ Otočila se a se zavířením hábitu odkráčela k sedadlům vyhrazeným pro svědky. Stále se trochu pochechtávající Draco jí vyšel vstříc. Poté pomohl Severusovi na nohy a společně ho doprovodili ven ze soudní síně, přičemž většina diváků tleskala.
 
* * *
 
„Jak mu je?“
 
Hermiona zavřela dveře ložnice a trochu si povzdechla. „Spí,“ řekla tiše. „Bylo to… pro něj velmi těžké.“
 
Percy přikývl. Vypadal stejně jako dřív, až na tenkou jizvu, která mu protínala čelo, půlila obočí a končila těsně u oka. Tak tomu ale bylo jen do okamžiku, než vykročil, protože pak jste viděli, jak kulhá, slyšeli tichý klapot dřevěné nohy a rázem vám bylo všechno jasné. „Táta mi poslal rychlou sovu, že jste na cestě sem,“ řekl tiše. Nalil si šálek čaje a jí nabídl také. „Rád bych věděl, co se dělo u soudu. Byl bych přišel, ale… no,“ smutně se usmál, „nemohl jsem dneska vůbec jít do kanceláře. V tomhle počasí mi ta noha působí jisté potíže.“
 
„Já to chápu, věř mi.“ Hermiona si od něj vzala čaj a usadila se do malého křesla naproti němu. „Jsou dny, kdy Severus stěží sejde po schodech dolů.“
 
Při použití křestního jména pozvedl obočí, ale nechal to být. „Je mi moc líto, že jsi tím musela projít, Hermiono,“ pronesl vážně. „Jsem zděšen zjištěním, že je ministr Brousek schopen říkat takové věci… natož na veřejnosti.“
 
„To je v pořádku, Percy,“ usmála se na něj laskavě. Pořád se někdy choval trochu nabručeně, ale vespod se vždycky nacházela dobrosrdečnost. „Opravdu. Čekala jsem, že si někdo vyvodí podobné závěry… ačkoliv musím přiznat, že jsem si nemyslela, že to bude on.“
 
„Rozhodně jsem NEČEKAL, že někdo přijde s tak… omezeným a nechutným předpokladem,“ pokračoval Percy poněkud rozhořčeně. „Vždyť je ti osmnáct! Vím, že už nejsi dítě, ne po tom všem, čím jsi prošla, ale stejně! Přijít s takovými… takovými hrubými pomluvami dívky v tvém věku, napadat takovým způsobem tvoji pověst…“
 
Hermiona se náhle rozesmála, naklonila se k němu a láskyplně ho pohladila po ruce. Překvapeně se na ni podíval. „Promiň, Percy… oceňuji tvoji starost o mne, opravdu oceňuji,“ sdělila mu mezi chichotáním. „Ale kouzelnický svět je tak strašně staromódní… představa, že se někdo doopravdy stará o moji pověst, se mi zkrátka zdá směšná.“
 
Percy trochu zrudnul, ale pak jí věnoval pohled plný obav. „Ale lidé se budou starat, Hermiono. Možná je to staromódní, ale stále velmi reálné.“
 
„Já vím. Ale mezi námi, je to jednoznačně středověký postoj.“ Zavrtěla hlavou. „Nemluvě o tom, jak je to příšerně nepravděpodobné. Viděl jsi, jak je slabý… a to se během posledních pár měsíců hodně zlepšil.“
 
Percy se zničehonic usmál. „Je strašně těžké představit si, že ve svém stavu není schopen nic řídit,“ přikývl. „A… no, vždycky byl hodně strašidelný, ale neumím si představit, že by ve skutečnosti sáhl na někoho bez jeho souhlasu… nebo že by to vůbec udělal,“ dodal se zašklebením. „Chci říct, já vím, že učitelé jsou taky lidi a občas si musí svléknout hábity, ale nikdo o tom ve skutečnosti nepřemýšlí.“
 
„Já vím, taky jsem to nedělala,“ souhlasila Hermiona. „I když on si svůj svléká,“ dodala rozpustile, a pak se smála jeho náhle pohoršenému výrazu. „Musela jsem ho vzbudit z několika nočních můr,“ vysvětlila. „Dává přednost dlouhým rozevlátým nočním košilím.“
 
„Aha, jasně,“ nabral Percy lehký nádech do růžova. Jeho upjaté srdce dozajista shledávalo představu, že se v noci nacházela v mužském pokoji, poněkud šokující. „Musím říct, že jsem velmi rád, když slyším, že se o něj staráš… Jsem přesvědčený, že nemá žádnou rodinu, a v jeho stavu potřebuje někoho nablízku.“
 
„Ne, nemá žádné rodinné zázemí,“ hlesla Hermiona tiše. „A každé péči dost usilovně vzdoruje, ale potřebuje ji. Nejde jen o fyzická zranění, víš. Po tom, čím prošel… ani po duševní stránce na tom není dobře. Ne že by někdy byl.“
 
„Ne, to asi nikdy nebyl, viď?“ souhlasil Percy, zamyšleně hledě do skomírajícího ohně. „Těžko si ho lze představit jako opravdu šťastného. Nebo aspoň spokojeného. Ve škole byl vždycky tak… zahořklý. Jako kdyby nenáviděl celý svět.“ Hloubavě se na ni podíval. „Nebo sebe.“
 
„Myslím, že obojí.“ Jeho vnímavost ji překvapila, bylo to u něj stejně nové jako u Nevilla. Ale i on se hodně změnil… ztráta nohy, bratra a na dlouhou dobu celé rodiny, to všechno sehrálo svou roli. Možnost konečně přiznat, že celý čas špehoval pro Brumbála, že byl nejtajnější a nejužitečnější špeh na ministerstvu, nicméně vydatně pomohla. „Všichni máme hodně společného,“ řekla, jako kdyby si to právě uvědomila, a zamyšleně otáčela šálkem sem a tam.
 
„Cože?“ pozvedl Percy své zjizvené obočí. „Jak to?“
 
„Všichni jsme velmi, velmi inteligentní,“ řekla tiše. „Nevycházíme dobře s lidmi a neodpovídáme zrovna představě krásy.“ Kysele se usmála. „Bez urážky.“
 
„Nic se neděje,“ přešel to Percy tiše. „To pro mě není žádná novinka, věř mi.“
 
„A… myslím, že jsme z toho všichni nešťastní,“ pokračovala, stále zahleděná do plamenů. „Než jsem se skamarádila s Harrym a Ronem, byla jsem na tom dost mizerně. Nikdo mě neměl rád. A myslím, že nikoho ani nenapadlo na tom něco měnit.“
 
Percy přikývl. „Se mnou to bylo stejné,“ přiznal. „Není… snadné vědět, že většina tvé rodiny je s tebou prostě jen smířená. A ani v Bradavicích jsem neměl mnoho kamarádů. Jen jsem… studoval. Pracoval.“ Výraz tváře mu trochu změkl. „Na chvíli tu byla Penny. Netrvalo to dlouho, ale… hodně to znamenalo. Vědět, že by tu mohl být někdo, kdo se stará.“
 
Hermiona přikývla a navázala: „A já měla Rona a Harryho. Pomohlo to. Nikdy jsem neměla na delší dobu nějaké další kamarády, ale… fakt to pomohlo.“ Pohlédla na zavřené dveře. „Myslím, že on také žádné neměl,“ pokračovala tiše. „A na rozdíl od nás neměl ani rodinu, o kterou by se opřel… rodiče mu zemřeli, když byl ještě velmi mladý, a nabyla jsem dojmu, že s nimi nikdy nebyl moc zadobře. Takže se prostě stával osamělejší a zahořklejší, dokud mu myšlenka před všemi se uzavřít a o nikoho se nestarat nezačala připadat jako dobrý nápad.“
 
Percy přikývl a napil se čaje. „No, teď už vím, co s ním mám společného já,“ poznamenal a lehce se usmál, „jen si nejsem jistý, jak do toho pasuješ ty.“
 
Překvapeně zamrkala: „Cože?“
 
„Tedy, přiznávám, že když ti bylo jedenáct, něco na tom bylo,“ připustil. „Vzpomínám si, že jsi byla velmi panovačné, nehezké dítě. Ale teď vycházíš s okolím velmi, velmi dobře… není mnoho lidí, kteří by si s ním poradili tak jako ty nebo ho přiměli přijmout tolik péče.“ Náhle se ušklíbl. „A nelíbí se mi, že jsem tím, kdo tě připraví o iluze, Hermiono, ale ty jsi velice hezká.“
 
Zůstala na něj civět. „Cože?“ zopakovala, v té chvíli naprosto zmatená.
 
Percy zvedl hůlku. „Accio zrcadlo!“ Malé zrcadlo se vyvléklo z háčku na zdi a zlehka přeplulo do jeho dlaně. „Hermiono, chci, aby ses na sebe podívala,“ řekl jemně. „Opravdu podívala.“ Zvedl zrcátko a trochu ho naklonil směrem k ní.
 
A Hermiona se podívala. Neměla zrcadla příliš v oblibě a zřídka do nějakého nakoukla na delší dobu, než aby viděla, že ano, tohle je další špatný den pro její vlasy. Tentokrát se ale opravdu podívala, jak ji požádal Percy.
 
Vlasy – nyní mírně zkrocené a rámující v malých kudrlinkách obličej ve skutečnosti působily spíš hezky. Pleť – celkem dobrá, pomyslela si, nikdy s ní neměla obvyklé pubertální problémy. Oči – velké a tmavé, s dlouhými řasami. Nos – krátký a rovný, vždycky ji těšilo, že má hezký nos. Ústa – od doby, kdy získaly její zuby tu správnou velikost, byla v pořádku.
 
Ještě chvilku na sebe hleděla do zrcadla, a pak zvedla oči a setkala se s Percyho pobaveným pohledem. „Kdy se to stalo?“ zeptala se tichým hlasem. Když jste vždycky věřili, že jste oškliví, tak zjištění, že jste alespoň průměrně atraktivní, je pro vás šok.
 
„Někdy kolem patnácti,“ řekla a poslal klepnutím hůlky zrcadlo zpátky na jeho místo na zdi. „Nějak jsi vyrostla uvnitř a poté i navenek.“
 
„Aha.“ Několikrát zamrkala, a pak se náhle ušklíbla. „Víš, tohle teď dodává zdánlivému přesvědčení ministra Brouska, že by mě chtěl někdo svést, trochu větší smysl.“
 
„No, jsem si jistý, že by tě pár lidí chtělo svést,“ nadhodil a rovněž se usmál. „Však víš, vábení nedosažitelného… se dvěma trvale přítomnými tělesnými strážci a při tvém očividném nezájmu o okolí nebylo tak těžké, aby po tobě kluci bláznili.“
 
„Byla jsem nedosažitelná?“ rozzářila se Hermiona. „Vážně?“ To bylo mnohem lepší vysvětlení pro silný nedostatek vztahů během školy, než jak si ho vždycky vykládala ona – že prostě není nijak moc atraktivní.
 
„Ale ano,“ usmál se na ni vřele. „A ty jsi o tom neměla nejmenší tušení.“
 
„Pane bože, to opravdu ne.“ Vrhla na něj vyčítavý pohled. „A ty jsi mi to neřekl!“
 
Percy povytáhl obočí. „Kdy jsi přišla na to, že dávám přednost chlapcům před dívkami?“ zeptal se mírně.
 
Zrudla. „No… měla jsem podezření ve čtvrtém ročníku,“ přiznala. „Proč?“
 
„Ani TY jsi mi to neřekla.“ I Percy zčervenal a vyslal k ní trochu rozpačitý úsměv. „Mně trvalo trochu déle, než jsem se k tomu dopracoval. A stále jsem to neřekl mamce a taťkovi.“
 
„Měl bys. Jsou tak rádi, že tě teď mají zase zpátky, že tě budou podporovat úplně ve všem.“ Opřela se o opěradlo křesla. „A… děkuju ti. Že jsi mi to řekl. Očividně jsem, když přijde na mou vlastní osobu, poněkud omezená.“
 
„To my všichni.“ Naklonil se a jemně ji pohladil po ruce. „A… ještě jednou se omlouvám za dnešek,“ řekl tiše. „Ministerstvo by mělo postupovat lépe. Vím, že to nedělá, ale mělo by. Vždycky jsem věřil, že to je důvod, proč jsem tam chtěl pracovat. Dělat věci lépe.“
 
„Mělo by,“ přitakala Hermiona a pak potřásla hlavou. „Kdybych nebyla tak zaneprázdněná, určitě bych se zapojila a začala si budovat cestu na ministerstvo kouzel. Pak bych opravdu mohla udělat nějaké změny. Už jen jejich způsob vnímání jiných než lidských ras…“
 
Percy se rozesmál. „Šílené je, že si fakt myslím, že bys to mohla dokázat,“ poznamenal a vyslal k ní pohled plný pobavení. „Až z tebe bude ministryně kouzel, mohl bych převzít odbor pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci? Už jsem tam začínal přicházet věcem na kloub, když se ukázalo, že byl pan Skrk proklet.“
 
Zahihňala se. „Ale jistě. Odbor pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci je tvůj.“ V duchu dál přemítala a pak dodala: „Myslím, že přeorganizuji oddělení pro regulaci a kontrolu magických tvorů na něco méně bigotního a urážlivého a dám ho na starost Remusovi.“
 
Percy chvíli vypadal, že je na vážkách mezi rozhořčením a záchvatem smíchu. „Hermiono, to by ses neodvážila!“
 
„Já tedy určitě,“ uculila se. „Možná jsem upustila od S.P.O.Ž.Ú.S.u, Percy, ale to neznamená, že nechám lidi – nebo příslušníky jakéholiv druhu, kterého by se to týkalo – aby utlačovali ostatní. Nesnáším tyrany a v současné době se ministerstvo do značné míry skládá právě z nich.“ Zavrtěla hlavou. „A to opravdu musí přestat.“
 
* * *
 
Poznámka autorky: Vím, že jsem toho z procesu s Bellatrix mnoho neukázala – ale ty části s Hermionou a Severusem představují všechno, co mě opravdu zajímalo. Výsledek soudu bude v příští kapitole!
 
(1)   Tady to autorce evidentně ustřelilo, protože povídka kanonicky navazuje na 6. díl.

 

další kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE

(grepik03 , 12. 2. 2016 23:15)

Xenophon? Vážně? Úplně me to na začátku rozhodilo a představa jak ho někdo oslovuje druhým jménem. ...:))))) Soudní preličeni bylo presne podle mého gusta, Severus jako dokonalý herec a ještě lepší Hermiona. Doufám, že Harry po příchodu domu vrazil sám sobe pár facek. ..ale snad konecne pochopil a snad nejen on. Dracovi se konečně dostalo vysvětlení, ktere potřeboval znát, aby za touto cestou svého života mohl zavřít dveře a otevřít nové. .....A nakonec rozhovor Hermiony s Percym. Konečně jsem našla povídku, ve které Percy nevystupuje jako kreten. Už v kanonu byl sice uplne jiný než zbytek jeho rodiny, pedant a sprt, ale byl i chytrý a nějak mi k němu nesedělo to zbrkle sbehnuti od rodiny. ...nu, autorka nám nyní umožnila zcela jiný úhel pohledu - a me se vážne libi.
Jacomo - děkuji ♡

....

(Zuzana, 5. 11. 2013 21:04)

Strašne sa mi páčil rozhovor Hermiony s Percym :) bolo to také krásne nežne kamarátske.
Súd bol nemilosrdný a zarazilo ma, že Bellatrix bola len ako kulisa, ale vidím, že autorka si to nakoniec uvedomila aj sama.

Re: ....

(Jacomo, 6. 11. 2013 17:47)

Ale to, co předvedli ti dva, byl herecký koncert na Oskara, že? :-)

Re: Re: ....

(Zuzana, 11. 11. 2013 10:59)

To bol a ani nemuseli hrať divadlo. Strašne som sa tešila z toho ako to zvládli, len ma neskutočne naštvalo, že to museli vôbec riešiť. Minister sa totálne strápnil:

Re: Re: Re: ....

(Jacomo, 11. 11. 2013 11:55)

Souhlas ve všech bodech.

...

(denice, 7. 11. 2013 18:20)

Severus s Hermionou krásně rozmázli pana ministra - jestli má jen trochu rozumu, už se o ně v životě neotře, jinak se dočká děsivého konce. Myslím, že se bavila i Bellatrix. Draco byl úžasný, stejně tak Percy, moc doufám, že ti dva tu ještě nekončí.
Díky.

Re: ...

(Jacomo, 10. 11. 2013 11:57)

No jo, celé publikum mělo u soudu takové divadlo zadarmo :-) Bohužel, Percy a Draco už nebudou, ale za to zaperlí jiní. Nech se překvapit.

:-D

(arkama, 30. 10. 2013 7:19)

Úžasné! V tejto poviedke sú obaja tak uveriteľní. Pravdepodobne by to narušilo celý chod poviedky, ak by tam autorka zaradila škriekajúcu Bellu na súde, alebo niečo podobné. Takto je to dobre. To len na margo autorkine poznámky. Myslím, že pre okolie to musel byť aj tak šok, že aký je dôvod,že Snape toleruje Hermionu. Nedivím sa ministrovým konšpiráciám:-) .Krásne boli popísané zmeny Harryho výrazu, Draco sa zachoval ako mal. Percyho nemám rada ako postavu, ale tu, ako beznohý gay , tak to by šlo:-D ĎAKUJEM ZA PREKLAD, väčšinou vedome nerozlišujem v akom jazyku čítam, ale v tomto preklade som sa normálne pristihla, že sa mi to číta tak ľahučko ako slovenčina. Ešte raz dík, ak to nebude o týžden, nevadí. Určite vydržíme:-)

Re: :-D

(Jacomo, 30. 10. 2013 8:21)

Z toho, co si pamatuju z prvního čtení celé povídky, myslím, že zůstanou takhle dobře napsaní až do konce. Brouskovy puritánské poznámky mě až tak nepřekvapily, i když tahat to před celý Starostolec? Inu, komu není shůry dáno...
Děkuju za chválu překladu i za povzbuzení. Na oplátku už teď můžu slíbit, že minimálně polovina šesté kapitoly příští týden bude.

:-)

(scully, 29. 10. 2013 19:40)

Brousek se u soudu projevil jako pěkná sketa,ještě že ho naše dvojka pěkně znemožnila. Harry je pěkný pako snad se mu brzo rozsvítí.Percy jako gay je dost překvapení. Scénka s Hermionou byla roztomilá. Moc děkuji za krásný překlad a těším se na další díl

Re: :-)

(Jacomo, 30. 10. 2013 8:18)

Harry je pako od přírody, s tím moc nenaděláme :-) Mě tenhle Percy doslova nadchnul - poradce ve věcech krásy! Tomu říkám kariéra :-)
Díky za komentář!

...

(marci, 29. 10. 2013 15:19)

No a teď ať mi někdo poradí, co mám ještě po Lupinině vyčerpávajícm komentáři dodat?? Ukradla mi to z klapek :) Ne, vážně - přečetla jsem to jedním dechem, proces byl strhující, líbil se mi Draco a Harry, který OPĚT něco nepochopil. No, snad si tedy vytáhne hlavu z řitě a něco pro Severuse udělá, aby napravil své omyly. krásná kapitola - držím palce do dalšího překladu!

Re: ...

(Jacomo, 29. 10. 2013 15:39)

Klidně to kopíruj, překladatelka nemá námitek :-) Ale jinak v pohodě stačí pár slov, že jsi přišla, viděla, líbilo /nelíbilo se... :-)
Ano, Harry opět nepochopil... a ještě mu to chvíli vydrží.
Překlad jde zatím dobře - ťuk ťuk ťuk - už jsem v půlce šestky, tak minimálně aspoň její část příští týden bude! Tahle povídka mi fakt sedí. Nicméně palce drž dál, škola volá!

:)

(teriisek, 29. 10. 2013 14:54)

Ten soud byl nakonec lepší, než jsem čekala. Severusovi i Hermioně se podařilo Brouska docela pěkně rozložit, naštěstí. A ten záchvat smíchu ostatních byl skvělý! Líbila se mi i scéna s Percym, pěkně ji dovedl k uvědomění, že je vlastně hezká. Jsem zvědavá na výsledek soudu, budu se těšit na další kapitolu, díky za překlad!

Re: :)

(Jacomo, 29. 10. 2013 15:35)

Proti téhle dvojce nemá hned tak někdo šanci - tím spíš ne takový pitomec, za jakého je v téhle povídce Brousek. Skřet ho vem, snad už se neobjeví.
Ano, gay Percy ukazující Hermioně, že je hezká - to tu tedy opravdu ještě nebylo :-)
I já děkuju!

Takže soud

(Lupina, 29. 10. 2013 11:57)

Ano, očekávala jsem něco takového. Ale autorka to zbytečně nedramatizovala, neprotahovala, takže to bylo tak akorát na pořádné vychutnání Severusova a Hermionina ostrého jazyku a rychlého myšlení. A pak scéna s Percym. Tak za tu děkuji, protože tady je vykreslený jako inteligentní mladý muž a navíc i sympatický! Hermionino uvědomění vlastního vzhledu bylo roztomilé. Děkuji moc za skvělý překlad, povídka je vskutku úchvatná a ve Tvém podání je to hotový koncert. Děkuji :-)

Re: Takže soud

(Jacomo, 29. 10. 2013 13:25)

Ano, mě se ten autorčin přístup taky moc zamlouval. Hezky to shrnula v závěrečné poznámce, že? Všichni moc dobře víme, CO nás ve skutečnosti zajímá nejvíc :-)
Percy je tu úžasný. Tohle je ten Percy z prequelu k Mistru lektvarů, kdyby přežil...
Díky za chválu, červenám se víc než Hermiona a Severus v další kapitole (malý soukromý spoiler - opět dojde na téma ´noční košile´ :-D).