Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ti, kteří přežili - sedmá kapitola

Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2544317/7/Survivors

 

survivors_kap7_je_thornfield.jpg

 

Hermiona pozorně procházela údaje k poslední dávce lektvarů, které měly být poslány apatykáři – další sirup na zlepšení koncentrace jako pomůcka pro děti s poruchami učení ve dvaceti malých lahvičkách; třicet větších lahví uspávacího lektvaru, který se proslavil coby ta správná věc, kterou je dobré mít po ruce pro případ ojedinělé nespavosti; a čtyřicet miniaturních fiol se starým lektvarem, který našla v jedné ze Severusových knih. Když navrhla jeho výrobu, muž zrudnul. Při testování lektvaru na myších došlo totiž ke dvěma vrhům mláďat. Bylo to lehce delikátní, ale chlapi jsou chlapi, ať už kouzelníci nebo ne, takže si byla jistá, že půjde na odbyt.
 
Pečlivě napsala na stránku datum a už se chystala knihu zavřít, když si uvědomila, kolikátého vlastně je. Zamrkala, znovu knihu otevřela, a pak vzhlédla. Severus, sedící na druhém konci jídelního stolu, se kabonil při prokousávání komplikovaným překladem jedné ze starších knih. „Severusi?“
 
„Hm?“ Ani nevzhlédl, cosi načmáral, a pak to zamračeně přeškrtl.
 
„Uvědomuješ si, že už jsem tady osm měsíců?“
 
Zamrkal a vzhlédl. „To už je to tak dlouho?“ zeptal se. Znělo to překvapeně. Pak se zamračil a chvíli v duchu počítal. „Je to tak.“
 
„Nezdá se to být tak dlouho,“ souhlasila a zamyšleně si ťukala perem o rty. Brky byly velmi pěkné, ale už se nenacházela v Bradavicích a jedna z prvních věcí, které udělala, když konečně začaly znovu přicházet peníze, bylo to, že si koupila pár kvalitních plnicích per. Byly méně špinavé, méně pracné a mohla je žvýkat bez rizika, že onemocní. „To znamená, že už uteklo téměř jedenáct měsíců od závěrečné bitvy… i když to nedává smysl, zdá se to být mnohem déle…“
 
„Zdá,“ zamračil se. „Asi bychom už teď měli začít pracovat na poopičním vyprošťováku (1),“ nadhodil poněkud rezignovaně.
 
Teď už byla zvyklá sledovat tok jeho myšlenek… někdy to vypadalo, že vůbec nepotřebují mluvit. „Oslava výročí,“ souhlasila s kyselým výrazem. „Jestli existuje něco, co by mi připadalo jako horší důvod k oslavování…“
 
„Souhlasím,“ řekl tiše a vyslal k ní pohled plný sympatií. „K tomu dni by se víc hodilo ticho a vzpomínání.“
 
„Jo.“ Sklopila oči ke knize. Téměř rok od Ronovy smrti… a ta myšlenka nebolela tak, jak by měla. Truchlila pro něj a vždycky jí bude scházet… ale byl součástí života, který skončil téměř před rokem. Svět, který si pro sebe vystavěla po Voldemortově zničení, se lišil od světa, ve kterém žila předtím. Vydělila se. U někoho, kdo prožil tak masivní trauma, to bylo normální. Byla si toho vědoma, ale nezabránilo jí to cítit se někdy trochu provinile za to, že se pohnula dál.
 
Rozhostilo se ticho, které trvalo, dokud nepotřásla hlavou a neodehnala smutné myšlenky pryč. „Ráno vezmu apatykáři novou zásilku lektvarů,“ řekla rozhodně. „Zároveň můžu nakoupit nové přísady a zeptat se ho na ten vyprošťovák – abychom se tím nezatěžovali, jestli se už zazásobil.“
 
Přikývl. „Potřebujeme pořádný slovník elfštiny,“ podotkl a znovu se zamračil na překlad, který měl před sebou. „S tou němčinou se nemůžu hnout z místa, možná bych se s originálním textem dostal dál.“
 
Přikývla. „A potřebuješ pár nových hábitů,“ dodala a zamyšleně na něj pohlédla. „Začínáš vypadat ošuntěle.“ Jeho hábity byly staré, už když sem přišla, a Winky z nich už ani při sebevětším úsilí nedokázala vykřesat něco lepšího.
 
Vrhl na ni překvapený pohled: „Nezačínám.“
 
„Začínáš. Podívej se na ty lokty.“
 
Mrknul na odřené šedé skvrny na spodku svých rukávů a zamračil se. „Asi budu muset,“ zamumlal. „Černé.“
 
„Ne, vážně? Líbí se ti černá? Že jsem si nevšimla!“ zvolala s očima rozšířenýma překvapením a přehnaně sladkým úsměvem.
 
Zamračil se na ni, a pak se náhle usmál. „Spokojil bych se i s šedou, kdybys opravdu trvala na změně,“ podotkl s výrazem, že dělá velký ústupek.
 
Zasmála se. „A připravit tě o tvou obchodní značku? Nikdy.“ Zamyšleně se na něj podívala. „Ačkoliv… no… co takhle tmavě modrá?“
 
„Tmavě modrá by šla,“ připustil a znovu se zadumaně podíval na svoje rukávy. „A dávám přednost vlně.“
 
Přikývla. „Já potřebuju zimní kabát a pár dalších věcí,“ poznamenala zamyšleně. „Tak dobře. Budu se snažit vyřídit všechno najednou. Přísady, oblečení… co ještě potřebujeme?“ Začala hledat volný kousek pergamenu. „Udělám si seznam.“
 
* * *
 
Bez ní vypadal dům prázdný.
 
Samozřejmě, že nebyl sentimentální. Severus Snape nikdy nebyl sentimentální. Jen… znuděný. To je ono. Neměl nic na práci a s kým si promluvit kromě Winky, která byla sice horlivá, ale nijak zábavná společnice, a on už přečetl všechny svoje knihy. Nudil se. V žádném případě mu nechyběla.
 
A jelikož přečetl všechny svoje knihy, řekl si, že by jí snad nevadilo, kdyby si půjčil některou z jejích. Viděl ji s něčím nazvaným ´Mudlovské vztahy v průběhu věků´ s křiklavým obrazem pálení čarodějnic na obálce, což by ho mohlo buďto zaujmout, nebo uspat, zkrátka nějak zabít čas.
 
Hermionin pokoj vyhlížel poněkud neuspořádaně, na rozdíl od jejího pracovního prostoru, ale méně katastrofálně než ta část jídelního stolu, kterou oba používali jako pracovní. V dohledu se nenacházela žádná kosmetika nebo něco podobného, ale pokud šlo o ponožky, měla v oblibě růžovou a fialovou, jak si se zájmem všiml, protože podlehl nutkání se tu jen tak zlehka porozhlédnout, zatímco hledal tu knihu. Nebo jakoukoliv knihu, která by vypadala alespoň trochu zajímavě.
 
Jedna, kterou neznal, ležela na nočním stolku – otrhaný brožovaný výtisk, který ukazoval na to, že je milován takřka bezmezně. Název podle všeho zněl ´Jana Eyrová´. Když ji otočil a podíval se na zadní stranu, uvědomil si, že je to mudlovský román. Prolétl očima popis. Klasický příběh… romantika…
 
Hermiona četla romantické romány? Tomu by nikdy nevěřil, připadala mu na to příliš inteligentní. Znovu otočil knihu a zadíval se na titulní stranu. Obrázek domu – tedy spíš sídla. Hm. Všechny romantické romány, které jako učitel zabavil, měly na obálce omdlévající ženy, polonahé muže, dmoucí ňadra nebo tohle všechno najednou. Otevřel knihu a prolistoval prvních pár stránek… a pak mu zrak utkvěl na jedné z nich, oči se zastavily na jakémsi úryvku a odmítaly se odlepit od papíru.
 
„Pořád mě pronásledoval a trestal – ne dvakrát či třikrát za týden, ani jednou nebo dvakrát denně, ale ustavičně. Třásla jsem se před ním strachy každičkým svým nervem a každý ždibeček masa ve mně cukal odporem, sotva se ke mně přiblížil. Naháněl mi takovou hrůzu, že jsem z toho byla někdy až k smrti vyděšená, protože jsem si na jeho hrozby a ubližování neměla komu postěžovat. Služebnictvo se mne nechtělo zastat, aby si mladého pána nerozhněvalo, a paní Reedová byla slepá a hluchá, když šlo o jejího miláčka – nikdy nechtěla vidět, jak mě bije, a nechtěla slyšet, jak mi nadává, ačkoliv to obojí někdy dělal i před ní, ale častěji za jejími zády.“ (2)
 
Severus s náhle bušícím srdcem zabouchl knihu. Tohle se tolik podobalo domovu, tak moc podobalo… kolikrát mu hlavou táhly ty samé myšlenky? Jaký druh romantického románu mohl zahrnovat takové pasáže?
 
Znovu knihu otevřel, zahleděl se do ní a očima přejížděl po odstavcích… až pochopil, že nešlo o zneužívání, jak si původně myslel. Jana byla dítě, šikanované jinými dětmi. Dětmi, které byly hýčkané a rozmazlované všemi kolem, které nebyly potrestány za to, že ji týraly… ve skutečnosti při čtení objevil, že ona byla potrestána za to, že se bránila. Vskutku se to podobalo domovu…
 
Otočil zpět na první stránku. Hermionino jméno tu bylo napsáno kulatým, mírně roztřeseným rukopisem, ze kterého se v jedenácti letech, kdy se s ní prvně setkal, už vypsala. Ošuntělá kniha musela být jejím oblíbeným čtením velmi dlouhou dobu.
 
Znovu otevřel knihu o kousek dál a jeho pozornost upoutal další úryvek.
 
„I kdyby tě nenáviděl celý svět a věřil, že jsi špatná a zlá, nebyla bys bez přátel, kdybys měla čisté svědomí a nemohla by sis vyčítat, že ses něčím provinila.“
 
„Já vím, že bych o sobě nemohla smýšlet špatně, ale to mi nestačí; když mě nemají rádi druzí, byla bych radši mrtvá – nesnesla bych to, Heleno, kdybych byla opuštěná a nenáviděná. Věř mi – kdybych věděla, že si získám upřímnou náklonnost tvou nebo slečny Templové, nebo někoho jiného, koho mám opravdu ráda, dala bych si ochotně lámat ruku, nebo bych se nechala nabodnout býkem na roh, nebo bych se postavila za koně, který kope, ať by mě třeba udeřil kopytem do prsou –“ (3)
 
Zase zavřel knihu, tentokrát jemněji. Trochu se mu třásly ruce. Kdyby nevěděl, že to není možné, pojal by podezření, že tu pracuje nějaká černá magie, která mu vybírá z mysli ty nejhorší obavy a vzpomínky a vkládá je do slov, která čte. Kdybych byla opuštěná a nenáviděná… kdo by chtěl za takových okolností žít? Nikdo.
 
V minulosti se už podíval do několika zabavených mudlovských románů. Žádný z nich nevypadal jako tenhle.
 
Měl by ji vrátit. Byla to jedna z jejích oblíbených, bude se zlobit, když si ji vezme. Ale když se na knihu znovu podíval, věděl, že to neudělá. Chtěl vědět, co se stalo s tvrdohlavou, nešťastnou malou Janou, jestli se jí podařilo uniknout svému osudu a být šťastná. Zadní strana slibovala romantiku…
 
Vzal si knihu do svého pokoje, usadil se a začal číst.
 
* * *
 
Hermiona vykročila z krbu Weasleyových navenek mírně a uvnitř pořádně roztřesená. „NEBUDEŠ VĚŘIT TOMU, CO UDĚLAL!“
 
Pak zčervenala, když si uvědomila, že Ginny už není sama jako před pěti minutami, kdy jí letaxovala přes krb… zřejmě právě dorazili Remus a Tonksová, seděli u kuchyňského stolu a hleděli na ni. „Ehm…“
 
„Co se stalo?“ zeptal se Remus úzkostlivě. „Jsi v pořádku?“
 
„Jasně, že jo. O to nejde… on…“ Hermiona si zakryla dlaněmi obličej. „Vzal si jednu z mých knih a ČTE ji!“ zabědovala.
 
Zmatek posluchačů byl téměř hmatatelný. „Ehm… a to je špatné?“ zeptala se Tonksová.
 
„Ano, je to špatné! Bože, proč jsem ji neschovala pod matraci nebo někam jinam?“ Hermiona se zhroutila na jednu ze židlí, opřela si lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. „Protože mě vůbec nenapadlo, že se začne nudit a vydá se do mého pokoje půjčit si knihu, proto… sakra, měla jsem VĚDĚT, že začne tím svým frňákem čmuchat kolem sebe, jakmile se bude cítit líp!“ Vlastně se jí jeho nos celkem líbil, ale právě v tuhle chvíli nebyla nadšená z žádné části jeho těla.
 
„Je v té knize něco trapného?“ zeptala se Tonksová se zájmem. „Nejsou tam žádné sprosťárny, že ne? Protože pak by to bylo opravdu trapné.“
 
„Ne, nejsou tam sprosťárny!“ Ta myšlenka Hermioně téměř způsobila infarkt. Díkybohu, že ty svoje nechala doma. „Ale… je to ´Jana Eyrová´!“
 
Ginny, která si tu knihu půjčila, když ještě chodily do školy, zalapala po dechu. Tonksová vypadala zmateně. „Je to tak špatné?“
 
„Je to literární klasika,“ dodal Remus a věnoval Hermioně pohled plný sympatie… ačkoliv mu trochu zacukaly koutky. „Ve které… ehm… hrdinka nakonec najde pravou lásku ve vysokém, tmavém, neatraktivním, ale okouzlujícím muži s temnou minulostí, který je dvakrát starší než ona.“
 
Hermiona zasténala a s tichým bouchnutím narazila čelem o stůl: „To je ta nejtrapnější věc, co se mi kdy přihodila!“
 
„Ouuu,“ pokývala Tonksová hlavou a trochu se uchichtla. „Ach, pro pána krále… a on to fakt čte? Romantický román?“
 
„To není jen romantický román!“ namítla Hermiona, hlavu stále položenou na stole. „Je to klasika! Jana prožije opravdu tragické dětství a má těžký život, ale ona si navzdory tomu všemu zachová sebeúctu a mravní bezúhonnost!“
 
„A vezme si vysokého, tmavého, neatraktivního, ale okouzlujícího muže s temnou minulostí, který je dvakrát tak starý,“ dodala Ginny s marnou snahou potlačit úsměv. „Poté, co se on strašně zraní a potřebuje ošetřovatelku, aby se opět uzdravil.“
 
Hermiona znovu zasténala. Hlasitěji.
 
„Ale milovala ho už předtím,“ doplnil Remus, a pak se smutně usmál. „Což, jak mám podezření, věci ale moc nepomůže.“
 
Tonksová poplácala Hermionu po rameni. „Proč sis ji přinesla do toho domu, když je to tak… ee… do očí bijící?“ zeptala se zvědavě.
 
„NEDOŠLO mi to,“ zasténala Hermiona a posadila se. Tvář měla tak rudou, až ji pálila. „Chci říct… vím, že to zní hloupě, ale mám tu knihu od svých devíti let a nepřemýšlela jsem o tom! Opravdu jsem si té paralely nevšimla, dokud jsem ho neviděla držet tu knihu. V tom jako by mě to všechno praštilo do očí… a on mi ji nechtěl vrátit!“ dodala rozhořčeně. „Vlastně ji držel dost pevně! Poslední dobou se mu musela vrátit část jeho síly!“
 
„Ale to by mohlo být fajn,“ nahodila Ginny povzbudivě. „Chci říct, že když se jeho stav zlepšuje, mohla by ses odstěhovat, ne?“
 
Hermiona se na ni podívala, jako kdyby jí narostla další hlava. „Ginny, pustili jsme se společně do podnikání! Kdybych se odstěhovala, stejně bych se s ním musela vídat každý den, věděl by, že jsem utekla. A navíc bych nemohla chodit do práce v pyžamu, až by se mi zachtělo!“
 
„Ty pracuješ v pyžamu?“ zeptala se Ginny vykuleně.
 
„Ne! Ale mohla bych, kdybych chtěla.“ Hermiona znovu schovala tvář do dlaní. „Ach, bože… je to jedna z mých oblíbených knížek a je to na ní VIDĚT. Nikdy nebudu schopná podívat se mu znovu do očí!“
 
„No… není to tak, jako kdybys ve skutečnosti měla nějaký záměr s… no… že ne?“ zeptal se Remus poněkud váhavě, jen s lehkým náznakem znechucení.
 
„Ne!“ vyhrkla Hermiona ne tak úplně pravdivě a prudce zrudla. „Ani jsem si tu paralelu neuvědomila, dokud jsem ho neuviděla s tou knížkou! No, napadlo mě to POTOM, ale to jsem si nemohla pomoct!“
 
„To by nemohl nikdo,“ souhlasila Ginny konejšivě. „To je jako, když ti někdo řekne, ať nemyslíš na růžového slona.“
 
„Přesně tak!“ povzdechla si Hermiona. „Tedy není to tak, že bych ho neměla ráda…“ Hluboké ticho, které se náhle rozhostilo, ji přimělo odtrhnout oči od svých rukou. Všichni na ni zírali. „Mám!“ pronesla trochu obranně. „Co je na tom špatného?“
 
Ginny vypadala ohromeně a Remus poněkud zděšeně. Tonksová, která se na ně také dívala, se tvářila jen zmateně. „Proč?“ zeptala se, když bylo jasné, že se nikdo jiný nezeptá. „Tedy já ho pořádně neznám… jen trochu z Řádu… ale připadal mi jako opravdu protivný starý bručoun.“
 
„Jo, to jo, taky bys byla taková, kdybys žila jako on,“ řekla Hermiona zamračeně. „Uvízl mezi dvěma stranami, nikdo ho neměl rád od doby, kdy byl mladší než ty. Zůstat tak osamělý a nechtěný by udělalo bručouna z každého.“
 
Tonksová přikývla a zdálo se, že to na ni zapůsobilo, ale Remus zavrtěl hlavou. „Vždycky byl takový,“ namítl. „Už od školy. Pak se z něj stal skutečně mazaný lišák.“
 
„Harry se o něčem takovém zmínil,“ řekla Hermiona tiše. „Ale je řeč o Harrym, ten není tak dobrý pozorovatel a taky, bůh mu pomáhej, není příliš chápavý, když přijde na lidskou povahu – promiň, Ginny-“
 
„Miluju ho, ale nejsem slepá k jeho chybám,“ poznamenala Ginny ironicky.
 
„-každopádně, vyprávěl o tom trochu nesouvisle, ale pochopila jsem podstatu.“ Hermiona se zpříma podívala Remusovi do očí. Vždycky ho měla ráda, ale tady šlo o kyselé jablko, do kterého ho už léta nikdo nepřiměl kousnout. „Pobertové ho neměli vůbec v lásce, že ano? Nikdo z nich. Samozřejmě jim to nemůžete mít za zlé. Vychrtlý malý mizera, na pohled nijak zábavný, trochu šprt, bez smyslu pro humor, vždycky kňourající, že se dostanete do problémů, když nepřestanete…“
 
„Přesně tak…“ souhlasil Remus a smutně se usmál.
 
„...jinými slovy přesně jako já v prvním ročníku,“ dokončila Hermiona a s klapnutím zavřela pusu.
 
Zamrkal. „Ale… to ne! Hermiono, Snape byl jiný. Byl protivný dokonce i poté… co si zvykl slídit kolem jako-“
 
„-ten, kdo se bojí, že se po něm někdo chystá skočit?“
 
„Ne! Tedy… možná ano, ale on se vždycky plížil okolo, byl to protivný, slizký malý mizera-“
 
„Osobní poznámky, moc pěkné; možná bys příště rád řekl něco o mě? Velkým tématem vždycky bývaly vlasy.“
 
Remus se zakabonil: „Podívej, dostával jen to, co si zasloužil, Hermiono, on opravdu…?“
 
„Jo tak zasloužil? On se dal dohromady se třemi dalšími kumpány a někoho z vás čtyř napadl?“ probodla ho Hermiona pohledem.
 
„Podívej, já vím, že má pro svou zášť vůči nám spoustu důvodů,“ připustil Remus nešťastně. „Ale tak to nebylo… nevím, co ti vyprávěl, ale nebylo to tak hnusné, jak on-“
 
„Nevyprávěl mi vůbec nic,“ odrazila ho Hermiona nemilosrdně. „Chovám k němu velký respekt, takže nestrkám nos do jeho osobního života, a on přistupuje se stejným respektem ke mně. Ale slyšela jsem něco od Harryho a setsakra mockrát ho viděla se Severusem pohromadě. Možná se coby učitel choval jako mizera… ale pokaždé, když se dostal do křížku s Harrym, byl zatraceně blízko hysterii. Tehdy jsem si myslela, že je to divné, ale na to, abych tomu porozuměla, jsem byla příliš mladá. K poznání, že jde o hluboce zakořeněnou záležitost, jsem se dopracovala až daleko později.“ Tvářili se nechápavě a tak se zamračeně pustila do objasňování. „Spojoval si tu tvář, tu nenávist k němu tak silně se strachem a bolestí, že byl z Harryho téměř stejně vyděšený, jako musel být z Jamese. Což ho přivádělo k šílenství, a ten, kdo je vzteky bez sebe, se nebude chovat zrovna moc racionálně.“
 
Ginny přikývla. „To je pravda,“ řekla tiše. Všichni se na ni překvapeně podívali. „Slyšela jsem o těch hysterických projevech od Harryho a… od Rona,“ dodala měkce. „Vždycky jsem si myslela, že přehánějí, ale pokud ne… hodně by to vysvětlovalo. Chci říct, že jsem s ním nikdy neměla žádné problémy kromě oné obvyklé záležitosti ´jste všichni pitomci a nenávidím učit´, ale oni to vždycky podávali tak, jako kdyby byl ztělesněné zlo nebo něco na ten způsob…“
 
„Nepřeháněli,“ zkousla Hermiona rty. „Nikdy jsem ho neviděla takhle jednak s někým jiným. Měl noční můry o Voldemortovi a ani ty ho nezanechaly takhle rozhozeného. Jenom Harry ho dokázal takhle připravit o sebekontrolu.“
 
Remus sklopil oči k podlaze, hubenou tvář bledou jako křída. „Nebylo to… tak zlé,“ pronesl slabým hlasem, jako kdyby se snažil přesvědčit sám sebe.
 
„Vážně?“ Hermiona se nahnula dopředu a opřela dlaně na stůl. „Když jsem byla v prvním ročníku, skoro nikdo se se mnou nebavil. Byla jsem vyděšená, odstrčená, ošklivá a všem protivná a neměla jsem ani jednu kamarádku. Málem mě zabil troll, protože jsem se s pláčem schovávala na záchodcích poté, co se mi velký pihovatý mizera a jeho hubený, přeslavný kamarád takřka do očí posmívali, jak jsem neoblíbená! Zachránili mě jen proto, že jim mě bylo líto! Takže si mě, Remusi, představ na jeho místě, představ si, že se všechny ty ach-tak-zábavné věci, které dělávali James a Sirius, staly mně, a PAK MI ŘÍKEJ, ŽE TO NEBYLO TAK ZLÉ!“
 
Podíval se na ni, pusu dokořán… a pak zrudl a sklopil oči. Podle všeho nebyl schopen slova.
„Já vím, že vy dva jste se nikdy neměli rádi,“ pokračovala Hermiona neochvějně dál. „A vím, že lidé někdy dělají opravdu, ale opravdu špatná rozhodnutí, když jsou mladí. Ale nikdy se to přede mnou nesnaž omlouvat, Remusi Lupine, protože já jsem stála na straně oběti a vím, jak je to zlé. A pro příště – už nikdy o něm přede mnou takhle nemluv. Neznáš ho tak, jako já. Nikdy jsi neslyšel tu hrůzu v jeho hlase, když má noční můry, nikdy tě po ní neuhodil, protože ho děsí každý dotek, ani se tě nedržel jako záchranného lana, protože se nemohl probudit a nemohl přestat křičet, a nestrávil jsi sedm let ve škole po boku někoho, koho on sice do krve nenáviděl, ale snažil se ho chránit, protože prostě nemohl jen tak stát stranou a nechat ubližovat dítěti!“
 
Všichni tři na ni zůstali civět. Remus se tvářil zbědovaně a provinile, Tonksová zmateně a znepokojeně a Ginny… ta měla ve tváři podivný, nečitelný výraz. „Jo,“ hlesla tiše. „V tomhle směru je jako ty.“
 
„Co tím chceš říct?“ vypálila Hermiona.
 
„Ani ty nebudeš stát stranou a nenecháš někomu ubližovat,“ pokračovala Ginny klidným a vyrovnaným hlasem. „Dokonce i domácí skřítci… nesnášíš dívat se na to, jak sebou někdo nechá vláčet, i když to není přímo člověk.“
 
„To si piš!“ odsekla Hermiona a vstala. „A on JE člověk a potřebuje mě! Bez ohledu na tu zatracenou knížku!“ Rozhlédla se. „KŘIVONOŽKO!“ zavolala. Poloviční maguár, kterého nechala během svého pátrání po Snapeovi u Ginny, se loudavě vynořil zpod stolku. Zvedla ho a pevně ho k sobě přitiskla. „JDEME, Křivonožko,“ řekla, pohledem přejela po osobách u stolu a s rozzlobeným prásknutím stlačeného vzduchu se přemístila.
 
„A jéje,“ hlesla Tonksová tiše.
 
„Jo,“ souhlasila Ginny.
 
Remus si povzdechl. „Neměl jsem ponětí, co se stane… je mi to líto,“ pronesl pokorně. „Vím, že jsem s tím neměl začínat.“
 
„Ale jo, měl,“ řekl Tonksová vážně. „Teď to aspoň víme.“
 
Zamžoural na ni: „Víme co?“
 
„Že je to s Hermionou moc špatné,“ řekla Ginny mírně. „Ještě to neví, ale je.“
 
* * *
 
Hermiona neplakala od toho mučivého měsíce po Ronově smrti. Občas uronila slzu či dvě, ale nešlo o skutečný pláč. Alespoň ne tehdy, když byla vzhůru.
 
Ale teď se poté, co se přemístila přímo do svého pokoje, schoulila s Křivonožkou do klubíčka a plakala. Kvůli Ronovi, kvůli mladému, vyděšenému Severusovi, kvůli zahořklému, nešťastnému dospělému muži, kterým se stal, kvůli hádce, kvůli tomu, že křičela na Ginny, kvůli tomu, že je všechno jinak. Křivonožka úzkostlivě zapředl a jemně si otřel čumák o její tvář. Hermiona se rozplakala ještě víc a pevněji si ho přitáhla do náruče.
 
O něco později, nebyla si jistá, jak to trvalo dlouho, se otevřely dveře a ona uslyšela známý kulhavý krok. „Hermiono? Jsi v pořádku?“
 
Polkla a snažila se potlačit vzlyky. Léta před ním nebrečela a dala by přednost tomu, aby to tak zůstalo. „Jsem v pohodě,“ zašeptala, posadila se a začala si rukávem otírat oči.
 
„Pokud je mi známo, není příval slz zahrnutý do obvyklých definic výrazu ´v pohodě´.“ Znělo to nejistě a po chvíli ucítila neohrabané poplácání po rameni.
 
Vzhlédla a silně se kousla do rtu. Vypadal… ztraceně. Neměla tušení, jak zvládnout vlastní emoce, natož pocity někoho dalšího, a pochybovala, že on má ponětí o tom, jak uklidňovat druhé, když je člověk sám rozrušený. Zkusmý dotek ruky na rameni nicméně ukazoval, že se snaží.
 
A to nepomáhalo. Že se pokoušel být k ní laskavý, právě když si začala uvědomovat, jak je zmatená z pocitů, které k němu chová… „Jsem v pohodě,“ řekla znovu a popotáhla. „Šla… jsem za Ginny, pro Křivonožku,“ vysvětlovala a hladila přitom hebkou kočičí srst. „Nevěděla jsem, jestli by ti nevadil, ale chybí mi.“ Vzhlédla, ale pak znovu sklopila oči. Na to, aby se mu dívala déle do očí, byly věci příliš… komplikované… „Je to poprvé, co jsem se vrátila do domu Weasleyových, od…“ Odmlčela se.
 
Přikývl a tiše stáhl ruku zpět. „Chápu,“ řekl téměř něžně. „A Křivonožka je samozřejmě vítaný.“ Odkulhal pryč a potichu za sebou zavřel dveře jejího pokoje.
 
Hermiona se cítila stokrát hůř než před jejich otevřením. Použila Rona jako výmluvu, jako způsob odvedení pozornosti muže, kterého Ron nenáviděl a kterého ona měla daleko raději, než si myslela, že je možné. Byli přátelé, v některých ohledech si mnohem bližší, než si kdy byla s Ronem a Harrym, protože toho měli víc společného. A… a teď se věci zkomplikovaly, protože se k nežádoucímu podvědomí připojila nežádoucí myšlenka, a Hermiona si nebyla jistá, jestli je schopná dostat ji z hlavy…
 
Zapátrala po kapesníku a zaostřila. ´Jana Eyrová´ byla zpět na nočním stolku, přesně na tom místě, kde ležela před tím, než byla ukradena.
 
´Pýcha a předsudek´, které si četla místo ní, byly pryč.
 
* * *
 
Severus zavřel tenkou brožovanou knížku, opřel se o opěradlo židle a zamyšleně se zamračil.
Ty knihy byly… překvapivě informativní. Velká pozornost byla věnována všem těm proč a proto, týkajících se lidského chování, a protože obě byly vyprávěny z ženského pohledu a napsány ženami, poskytovaly cenný náhled na způsob ženského uvažování – který pro něj byl téměř neproniknutelným tajemstvím.
 
Přečetl několik romantických románů a šokujících časopisů, které ve škole zabavil, i když se styděl za to, že tomu impulsu podlehl. Jen posílily jeho názor, že romantika – a tím i láska – se skládala ze směsi přeslazeného sentimentu a horečného osahávání. Přeslazený postoj mu skřípal mezi zuby, a ačkoliv horečné osahávání mělo své světlé momenty, určitě nestálo za to zůstat kvůli němu přilepený k nějakému sentimentálnímu idiotovi po zbytek života. Vztah jeho rodičů nestál za nic a otec nedopustil, aby mladý Severus někdy zapomněl, že je to jeho chyba, že je má na krku, že to bylo matčino těhotenství, co zničilo Tobiasovi Snapeovi život. Ne; sentiment, romantika, láska, vášeň – to všechno byly nástrahy pro neopatrné.
 
A teď, téměř ve čtyřiceti letech přišlo něco podobného šoku, že by na tom možná mohlo být něco víc. Otevřel knihu a vyhledal větu, která ho obzvlášť zasáhla.
 
´Jsou-li vděčnost a úcta spolehlivými základy hlubších citů, pak se nelze divit změně, která se s Elizabeth stala.´ (4)
 
Úcta. To nebylo slovo, které by si někdy dřív spojoval s láskou. U vděčnosti byl opatrnější, přinejmenším bylo nespolehlivé o ní mluvit, ale ona rovněž použila slovo ,respekt´; Elizabethin otec později nedbal na to, že pan Darcy byl ´pyšný, nepříjemný člověk´, ale úzkostlivě prosil dceru, aby si nevzala za partnera někoho, koho by nemohla respektovat. A Jana odmítla, navzdory své lásce, zůstat s panem Rochesterem za takových okolností, které by narušily její respekt vůči němu a sobě samé.
 
Hořce záviděl oběma mužům, bez ohledu na to, že šlo o smyšlené postavy; o to víc, že navzdory podobnosti v mnoha špatných věcech našli oba lásku a štěstí po boku velmi inteligentních, oddaných mladých žen. A to ho vedlo k dalším úvahám, které už kdysi potlačil, ale teď to nedokázal…
 
Hermiona měla s Janou i Elizabeth hodně společného. Měla výbušnou povahu, ale tvrdě se snažila udržet ji na uzdě. Byla upřímná a velmi oddaná. Měla silný cit pro morálku a nebála se udělat to, co bylo správné, přestože to bylo těžké a nepopulární. Byla čestná, odvážná a statečná.
 
Stručně řečeno, byla to obdivuhodná mladá žena, ke které choval velký respekt. A úctu. Vděčnost si připouštět nehodlal, ale tu cítil také. A jestli se těm knihám dalo věřit a bylo možné spojit respekt a přátelství s láskou – pak o tuhle možnost stál. Víc, než o cokoliv v životě.
 
Stál o ni.
 
Ta představa nebyla až tak nepravděpodobná – očividně obě knihy milovala, cenila si jich a četla je tak často, až se téměř rozpadaly. Mohlo to naznačovat jistou ochotu brát ohled aspoň na některé nedostatky jednoho či obou hrdinů? Věkový rozdíl mezi nimi nebyl větší než mezi panem Rochesterem a Janou. Oba muži se chovali nerudně, hrubě a navenek hrdě, ale po bližším seznámení se to zlepšilo. Darcy byl pravda hezký – ale Rochester nikoliv, ale nezdálo se, že by to Janu odradilo. Darcy se zpočátku choval k Elizabeth hrozně hrubě a Rochester k Janě lhostejně a přezíravě, ale jejich počáteční nevlídnost jim byla odpuštěna.
 
Ani jeden se ale nemusel potýkat s památkou hrdinně padlé první lásky. Severus nikdy nepovažoval Rona Weasleyho za hodného Hermiony, už od doby, kdy je oba učil a rozhodl se nemít ty haranty v oblibě. Ano, Ron byl statečný a oddaný. A byl také hloupý. Hermionu by jistě nakonec unavilo dělat za něj jeho domácí úkoly – obrazně i doslova – a zatoužila by po jisté intelektuální úrovni. Ale nedostala šanci… chlapec zemřel; a jestli o něčem svědčil její včerejší náhlý příval slz, pak o tom, že se jí tu ztrátu zatím nepodařilo překonat.
 
Takže… měl minimálně teoreticky šanci, ale ne teď. Ještě neuplynul ani rok. Možná kdyby jí poskytl další rok nebo dva, vzpamatovala by se ze zlomeného srdce, a pak by možná…
 
Pozbyla rozumu natolik, že by se začala zajímat o něj? Dopustila by, aby ji všichni její přátelé zavrhli, k čemuž by jistě došlo, pokud by byla s ním? Starala by se o zlomeného šeredu, který se z něj stal?
 
Zamračil se a knihu pevně sevřel v dlaních. Na krátkou chvíli se ocitl na nebezpečné cestě k sebeklamu, což byl stav, který se nesmí už víckrát opakovat. Měl by se těšit z jejího přátelství a nepodléhat dalším nadějím. Dělala mu společnost, mohl ji denně vídat a trávit s ní čas… co víc si mohl ještě přát? No, jeho libido mělo několik návrhů, ale žil jako mnich posledních osmnáct let, takže si na to zvykl. A raději zůstane v celibátu po zbytek života, než aby přišel o její přátelství.
 
Tak. Prostě musel vrátit tu knihu a pokračovat v předstírání – stejně jako ona po svém pokusu získat tu první zpět – že ani jednu nikdy nečetl. Předtím byl díky jejímu přátelství docela šťastný. Zkrátka se musí donutit ignorovat další, marné naděje, které ty knihy vyvolaly.
 
To mohl zvládnout. Oklamal Voldemorta, jak těžké mohlo být klamat sám sebe?
 

survivors_kap7_pap_brandon.jpg

 
Poznámky překladatelky:
 
(1) ´Poopiční vyprošťovák´je naprosto geniální překlad názvu lektvaru proti kocovině. Autorská práva k tomuto výrazu patří úžasnému tandemu Lupina-Marci, já si ho zde s jejich souhlasem pouze skromně půjčuji.
 
(2) Citace z 1. kapitoly románu Jana Eyrová od Charlotte Brontëové, poprvé publikovaný pod pseudonymem Currer Bell – použit překlad Jarmily Fastrové (vydáno v r. 1968 nakladatelstvím Mladá fronta v Praze)
 
(3) Citace z 8. kapitoly téhož románu
 
(4) Citace z románu Pýcha a předsudek od Jane Austenové – použit překlad Evy Kondrysové (vydáno v r. 1998 nakladatelstvím Ikar, Praha)
 
A mimochodem, když už jsme u těch románů – víte, poblíž kterého města umístila Ch. Brontëová Thornfield, sídlo pana Rochestera, ´vysokého, tmavého, neatraktivního, ale okouzlujícího muže s temnou minulostí ´? Asi šest mil od Millcote… Jedná se ovšem o smyšlené město, jehož předobraz nalezla pravděpodobně v Leedsu (více viz http://www.ingentaconnect.com/content/maney/bronsoc/1906/00000003/00000001/art00005)
 
Dyce je šikulka, viďte? :-D
 

další kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: :-)

(Jacomo, 11. 11. 2013 11:58)

Jo, ten závěr v Doupěti mě taky moc pobavil. Holkám to bylo hned jasné, Remus jen koukal :-) A Ginny se ještě zapojí...
Ach ti starší charismatičtí muži s temnou minulostí... kdo by je nezbožňoval... :-)
(Taky jsem si nemohla odpustit to fotku na konci kapitoly, plukovník Brandon je můj romantický hrdina č.1 :-D)