Na sovích křídlech

Mám se stát strážcem jejich tajemství. Samozřejmě, nutně potřebují nějaké útočiště, protože napadení Smrtijedy i samotným Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit jsou na denním pořádku a oni sami mu už třikrát jen taktak unikli.

Je to obrovské vyznamenání, mimořádná důvěra, kterou mi tím dávají. Nechci je zklamat. Mám ale nepříjemný pocit, že nebezpečí už je za dveřmi. Všechno to zlo okolo, ty vraždy, mučení a hrůzy, které se teď dějí, mi nahánějí strach. Bojím se. O ně, o sebe, o budoucnost. Pokud budu odhalen, nejspíš zemřu. Navíc je to značně riskantní. Stojím u nich příliš blízko. Vidím Jamesovi na očích, že taky váhá.

Sedíme společně u stolu, zatímco Lily uspává nahoře Harryho. Rozhodli se odejít do Godrikova dolu, na poslední zdánlivě klidné místo. Zbývá vyslovit jenom těch pár kouzelných slov Fideliova zaklínadla. Za pár okamžiků se rozhodne o osudu. Jejich i mém.

„Máš pravdu, Tichošlápku. V rámci možností je tohle nejlepší řešení. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že to vyřešíme takhle.“

Souhlasí. Kostky jsou vrženy.

„Záleží ovšem hlavně na tobě, Petře. Jsi ochoten to udělat?“

Všechny pohledy se upínají jedním směrem. Na tvář ve stínu. Na moji tvář. Zaplašuji v duši zbylé pochybnosti a chytám se té šance stát se hrdinou. Nesmím ji promarnit.

KONEC

Poznámka: Vypadá to, jako když mu docela fandím, že jo? Jenomže ostatní Pobertové mu museli taky věřit, jinak by ho o to nemohli nikdy požádat. Myslím, že jeho proměna přišla až se strachem. Koneckonců - byl přece v Nebelvíru.