Na sovích křídlech

Už to budou tři roky. Tři dlouhé roky od okamžiku, kdy ho obava o posledního blízkého člověka přiměla využít své výjimečné schopnosti a vymanit se z letité letargie. Dnes nedokázal pochopit, proč to neudělal dřív. Nakonec to bylo tak jednoduché.

V prvních měsících po uvěznění ho před podlehnutím zoufalství chránil vztek a vědomí, že je nevinný. Avšak vzpomínky na rozbořený dům v Godrikově dole a mrtvá těla v jeho troskách nad ním pomalu získávaly navrch. Jak se mu studené zdi Azkabanského vězení víc a víc zadíraly pod kůži, ztrácel vzpomínky na společné chvíle na bradavických loukách, na šťastné okamžiky pod úplňkovým nebem, na rozzářené tváře svých přátel. Všechno mu splývalo do jediného šedivého obrazu probouzející se ulice, uprostřed které zrádcovská ústa řvala tu neskutečnou větu.

„Je to vrah!“

Jaká to byla úleva, vzít na sebe zvířecí podobu a alespoň na nějakou dobu těm myšlenkám uniknout. I ten chlad mozkomořího dechu se pak stal trochu snesitelnější. Stočený do klubíčka s chlupatou oháňkou pod hlavou dokázal pak prospat na vlhkých kamenných dlaždicích celé hodiny. Za zavřenými víčky ho pronásledovaly jen obyčejné psí sny o kusu masa a voňavých uzenkách.

Jediný pohled na fotografii v Denním věštci potvrdil jeho nejhorší obavy. Krysa sedící na rameni třináctiletého chlapce mu byla hrozivě povědomá. Strach, který pocítil o svého stejně starého kmotřence, dokázal zaplašit černé mraky v jeho duši a přinutit ho k akci. Musí, musí ho zachránit. Ten zrádce je příliš blízko.

A tak utekl. Ve své zvířecí podobě opustil mrazivý ostrůvek v Atlantiku a hnán stejně černými myšlenkami se vydal na cestu. Bylo to skvělé, opět se nadechnout čistého vzduchu. Rozběhnout se po trávě. Usínat pod hvězdami. Měl pocit, že není pes, ale že mu narostla křídla. I když další Červíčkův útěk zmařil naději na jeho brzké omilostnění a na život s Harrym, cesta na Klofanově hřbetu ho přivedla do nádherného kraje daleko na jihu. Vrátila mu důstojnost a důvěru v sebe. Tam, daleko od vlasti, smutných vzpomínek a černé minulosti se dokázal zbavit tíživého dědictví vlastní rodiny.

Návrat do rodného domu ho ale zbavil klamného pocitu svobody. A jako by ani tohle nestačilo, dnes a denně byl vystaven potupnému vědomí, že je ve skutečnosti celému Řádu k ničemu, pokud mu dokonce nepřidělává práci navíc. Jsou to sotva dvě hodiny, co se sem přiřítil Snapeův Patron s dotazem, jestli se stále bezpečně schovává v domě. Copak ho teď budou kontrolovat jako malé zlobivé děcko? Se skřípěním zubů odepsal, že odtud ani náhodou nevytáhl paty. Taktak, že nedodal „jako hodný a poslušný chlapeček“.

K sakru, před Harrym a lidmi z Fénixova řádu sice své jméno očistil, ale pro zbytek světa byl pořád vrahem a zrádcem. Jakou má naději, že se to někdy změní, když tady bude jenom nečinně sedět a donekonečna se nechá urážet tím umaštěným bastardem?

„Dost!“

Hlasitým křiknutím toho slova si poručil opustit ponuré myšlenky a vrátit se do přítomnosti. Má přece určité povinnosti. Minimálně k tomuhle nádhernému zvířeti, které s ním už druhý rok sdílí úděl psanců. Přišel sem za ním, aby mu ošetřil poraněnou nohu. Skřeti vědí, kde k tomu zranění vlastně přišel. Vsadil by poslední galeon na to, že v tom má prsty Krátura.

Sklonil hlavu a soustředil se na vymývání rány jakýmsi bylinkovým lektvarem, který mu poslala Molly. Byla na něj hodná. Někdy mu ta její starostlivost lezla na nervy, ale ona jediná trochu chápala jeho černé myšlenky. Ale hlídala ho skoro ostražitěji než ta svoje početná kuřátka.

Zdola se ozval hluk. Dotáhl poslední otočku obvazu a vstal. Někdo se zase uráčil navštívit sídlo Řádu. No, co se dá dělat, jako svědomitý pán domu ho půjde uvítat. Ušklíbl se a zamířil po chodbě ke schodům. Z mezipatra zahlédl, jak se přes halu plíživými kroky přesouvají tři postavy, z nichž ta prostřední byla rozhodně nejnápadnější. Pestrobarevná kreace vlasů – tentokrát citronově žlutá – a naprosto neohrabaný krok nešlo nepoznat. Tonksová, pochopitelně. Nikdo jiný neměl na svědomí tolik probuzení obrazu jeho drahé matinky, ale nemohl si pomoct, měl Nymfadoru i s tou její ztřeštěností rád. Strnulá tvář se mu na chvíli uvolnila ve veselém úsměvu, takže do kuchyně už vstoupil jako zdánlivě příjemný hostitel.

„Uf, jsem utahaný jako domácí skřítek,“ vydechl Kinsley Pastorek a svalil se na první volnou židli. „Hlídal jsem tři noci za sebou a ještě mezi tím vyřizoval další záležitosti. Mám pocit, že až usnu, bude se to podobat požití Doušku živé smrti.“

Unaveným pohybem si protřel oči a pak mu ruka klesla s žuchnutím na stůl.

„Dneska si odpočinete, večer jde do služby Artur,“ informovala zdrchaného kolegu Nymfadora.

„Zaplaťmerlin, déle bych už to nejspíš nevydržel. Už to není to co zamlada.“

Sirius postavil džbán s medovinou trochu hlučněji, než bylo třeba, a znovu zlobně sevřel rty. Kdyby tak mohl… Nevadilo by mu hlídat i několik nocí za sebou, stejně toho mnoho nenaspí. Jeho dobrá nálada byla ta tam.

Rozhovor vázl, utahaní byli všichni. Možná i trochu podřimovali, když do místnosti vplul mlžný obrys zvířete, ve kterém znovu poznal Snapeova Patrona. Na desce stolu přistál pergamen. Tonksová se po něm natáhla a rozbalila list, napsaný nepochybně ve spěchu:

Stáli kolem stolu jako sochy. Nikdo si nepovšiml židle pomalu se kácející za Pastorkem, který vyskočil při zaslechnutí zprávy o Harrym. Náhle jako když do nich vjede nový příliv energie, začali horečnatě pobíhat po místnosti, sbírat svoje věci a hrnuli se ke dveřím.

„Počkejte, jdu s vámi,“ volal za nimi Sirius a rychle kontroloval, jestli je jeho hůlka na svém místě v kapse.

„To nemůžeš,“ zarazil ho Kingsley, „někdo by tě mohl vidět. A musíš dát zprávu Brumbálovi.“

„Kašlu na riziko, rozumíš? Jdu s vámi a hotovo! Harry je v nebezpečí a já tu nebudu jen tak dřepět! Vzkaz vyřídí Krátura.“

Jako na zavolanou se v hale objevila postava domácího skřítka. Úlisně se ukláněl, ometaje podlahu kusem špinavého hadru, který snad kdysi byl utěrkou.

„Jak pán poroučí.“

Pastorek zaváhal, Siriusovi to ale bylo jedno. S prásknutím za sebou zabouchl dveře rodného domu a vyřítil se do londýnských ulic. Konečně se něco děje. Konečně může být užitečný. Otevřeně se postaví na tu správnou stranu a tak snad přesvědčí ostatní o své nevinně. Třeba dojde i k boji, možná to bude už ten rozhodující. Každopádně se něco změní.

Cestu na ministerstvo téměř nevnímal. Společně s ostatními proběhl halou a řítil se do spodních pater budovy jako velká voda. Rozrážel jedny dveře po druhých a při sebemenším závanu černého smrtijedského pláště hned vysílal kletby. V tom je uviděl. Byly ještě děti, ale bojovali na dně okrouhlé arény statečně jako římští gladiátoři. Schody bral po dvou a ještě na nich se vrhnul do bitevní vřavy.

Bellatrix. Výborně, nikoho z přítomných neměl na mušce raději. Tu vyřídí mávnutím ruky. S potěšením.

Když zaslechl šum, který způsobil příchod Brumbála, věděl, že mají vyhráno. Snad i proto mu slina na jazyk přinesla ironická slova.

„Na nic lepšího se nezmůžeš?“ pokřikoval posměšně a uhýbal před paprsky, které na něj rozzuřeně posílala.

Náhle mu jeden z nich narazil do hrudi a sebral mu pevnou půdu pod nohama. Kácejíc se dozadu zahlédl koutkem oka Harryho. Snad se mu to jen zdálo, ale někde za černou střapatou hlavou se vynořily další kdysi tak důvěrně známé tváře.

James a Lily.

Překvapením se mu rozšířily oči. Jsou tady s ním. Jeho skutečná rodina. Konečně. Už není sám. Úlevou vydechl a jeho vědomí se propadlo do temnoty.

KONEC