Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

umbria4_cizinka_text.jpg

Beta-reader překladu: Ivet
Věnování:
Přeloženo jako dárek pro Lupinu coby velmi neadekvátní poděkování za překlad nádherné povídky Chasing The Sun.
Hezké čtení!
 
 
První část
 
 
Věděl, kdy přijela do Village.
 
Ne, nebylo to tím, že by to vycítil a zachytil její magický podpis. A nebylo to ani tím, že by ji zahlédl na trhu, s vlasy nedbale staženými dozadu, s proutěným košem přes ruku, oblečenou do džínsů s nízkým pasem a krátkého trička, které by bylo možná – možná vhodnější pro ženu o polovinu mladší.
 
Ve skutečnosti za to mohl fakt, že poprvé po dvaceti letech tu nebyl nováčkem. Cizincem. A obyvatelé se s ním o ní bavili tak, jako nikdy předtím, celí jako v transu a zděšení tímto novým vetřelcem, který vtrhl do jejich každodenního rytmu.
 
Ženy ji samozřejmě podezřívavě pozorovaly. Oči, říkaly, prozrazují její věk. Ale jinak vypadá příliš mladě na to, aby jí bylo čtyřicet. Matka dvou dětí? Vrtěly hlavami.
 
Za zády svých manželek, sester a matek mluvili muži zcela jinak. Starý Silvio sugestivně gestikuloval rukama a vykresloval plná ňadra a široké boky. Mladý Antonio, kterému bylo sotva čtrnáct, se červenal do krve a horlivě přikyvoval. Když se kdákající ženy vzdálily, připojil se ke skupince mužů.
 
„Zaplatila mi, abych jí pomohl přestěhovat do domu nějaké krabice,“ sdělil jim tichým hlasem. „Říkala, že jí připomínám jejího syna.“
 
Poté se významně odmlčel. Všichni okolo, včetně Angličana, vážně vyčkávali, uši nastavené slovům tohohle sotva opeřeného člena jejich mužské společnosti.
 
„Vyprávěla mi o Anglii a taky mluvila o Village. Ona ví všechno! Jak starý je kostel, kde je hřbitov, které dny je trh. Ale…“
 
Další pauza. Antonio si to užíval.
 
„…její kočka vyskočila na polici ve spíži. Byla to obrovská oranžová kočka se svraštělou tlamou. Nabídl jsem se, že ji chytnu, ale ona namítla, že by mohla být moc divoká. Natáhla se pro ni a v tom jsem to uviděl.“ Výrazně snížil hlas a pokračoval: „Má v pupíku piercing a vedle něj vytetovaný blesk. Umíte si to představit?“
 
A v tom okamžiku to Angličanovi došlo. Do Village přijela Hermiona Grangerová.
 
Nemělo ho to překvapovat. Dřív nebo později musel někdo z kouzelnického světa Village objevit, aby našel klid a mír, které se na tomhle místě nacházely. Bylo magické samo o sobě – i když jeho obyvatelé neměli (většinou) magii, a země… sama tahle země zářila radostí.
 
Když sem Angličan před více než dvěma desetiletími přicestoval, byl přivítán způsobem, jaký nikdy nezažil. Nikoliv lidmi, i když ti byli milí a překvapivě přijali temného cizince do svého středu; pochopili jeho narážky a nechali ho o samotě, udělali mu místo, když přišel mezi ně, ale nevyhledávali ho, když se neobjevil. To samo město ho uvítalo… okolní pole mu mávala, když kráčel po prašné cestě, která vedla od městských hradeb k jeho malému domku. Ptáci ho provázeli z místa na místo, často se usadili přímo u pěšiny a švitořili k němu během doby, kdy cílevědomě kráčel do města nebo zpátky domů, několikrát na něj volali z olivových hájů.
 
Zdálo se, že říkají: „Pomalu… Pamatuj…“
 
A tak kráčel trochu pomaleji a poslouchal jejich štěbetání a jejich zpěv. Rozhlížel se po krajině… po úrodných polích, vinicích, ovocných stromech. Učil se naslouchat bzukotu hmyzu pilně poletujícímu od květiny ke květině. Pozoroval hady, polní myši, kočky, psy, zvířata na farmách… Záhy dovedl číst i ve vzduchu, který se třpytil nad vrcholky klasů nebo zářivými barvami explodoval nad vzdálenými kopci.
 
Mohl s nimi mluvit – s ptáky, hmyzem, zvířaty, rostlinami – dokonce i s mraky. Mluvil k nim a oni mu odpovídali.
 
Nakonec si začal všímat mužů a žen na polích, v sadech a uprostřed vinic. Mávali na něj, zdravili ho a on zvedal ruku, aby pozdravy opětoval.
 
Bylo tak zvláštní, že ho lidé zdravili, jako kdyby byl součástí jejich kraje… Bylo tak zvláštní vnímat je, jako kdyby byli součástí jeho samého.
 
Prvních pět let svého života ve Village chodíval na trh každé úterý. Nakoupil si ty věci, které si nemohl obstarat sám, a před dvoumílovou procházkou k domovu se zastavil na jídlo v taverně. Občas, pokud bylo špatné počasí, mu na cestě někdo zastavil a nabídl se, že ho sveze, ale obvykle šel pěšky, povídal si s ptáky, hmyzem, obilím a olivovníky.
 
V dalších pěti letech navštěvoval městečko dvakrát týdně – v době hlavního trhu a v pátek. V pátek večer se muži scházeli v taverně a probírali mužské záležitosti. Jak to vypadá s úrodou. Co turisté, kteří se hrnou do nedalekého Assisi. Jak jde život ve Village… kdo se narodil, umřel, oženil. Mluvil málokdy, ale přitáhl si židli ke stolu, popíjel víno a naslouchal tepu města stejně, jako si zvykl naslouchat tepu země.
 
Po patnácti letech stačilo, když za ošklivého dne dorazil k silnici a někdo už tam na něj čekal se starým autem. Přesto, když přijížděl domů, bez ohledu na to, jak moc bylo pozdě, čekali tam na něj ptáci, aby se mu postarali o bezpečný návrat.
 
Ve Village se vlastně nic nezměnilo. Cyklus života pokračoval.
 
* * * * *
 
Věděla, kde žije od doby, kdy se konečně usadil. Ona, Ron a Harry dokončili bystrozorský výcvik a ve volném čase využili svých nově nabytých dovedností ke sledování Severuse Snapea. Nikdy s ním nenavázali kontakt, nechtěli rušit jeho klid. Ale čas od času přišel někdo z nich s otázkou, zdali má vůbec ponětí, že se může svobodně vrátit do britské kouzelnické společnosti. Zdali má ponětí, že je oslavován jako hrdina a nikoliv odsuzován coby vraždící Smrtijed. Debaty, které pak následovaly, bývaly často naplněny veškerou tou bolestí, již měl tragický, překroucený příběh Snapeova života patrně ve zvyku vyvolávat. A vždycky, vždycky se shodli, že ho nechají na pokoji.
 
V klidu a míru.
 
Klid a mír bylo to, po čem teď Hermiona prahla ze všeho nejvíc. Manželství se jí rozpadlo před očima – což bylo stejně šokující jako skutečnost, že ji Ron připravil o možnost z toho někoho obviňovat. Děti byly nešťastné, takže nechtěly mít v tuhle chvíli nic společného ani s jedním z rodičů a rozhodly se strávit prázdniny s bratranci a sestřenicemi v Godrikově dole.
 
Na Harryho naléhání si ona i Ron vzali půlroční volno. Bůhví, že na něj měli nárok… ani jeden z nich si nikdy nevzal něco jako dovolenou. Až se vrátí, přijdou nové úkoly a – doufejme – také nové pracovní vztahy.
 
Do té doby potřebovala Hermiona místo, kde by mohla odpočívat. Léčit se. Objevit, kdo je, kým si přála být. A když přišlo na věc, Village bylo jediné místo, které se jí líbilo.
 
Pronajala si dům v centru města, nedaleko kostela, jediné zdejší taverny a tržiště. Naložila auto krabicemi a přidala na střechu otlučené kolo. Přejela kanál La Manche, projela celou Francii a kus Itálie, až k jihu do Umbrie.
 
Svou hůlku nechala doma na krbové římse, aby tam čekala na její návrat.
 
V tuhle chvíli putovala Hermiona Grangerová – mudlorozená čarodějka ve stopách Severuse Snapea – kouzelníka dvojí krve. Nechávala kouzelnický svět za sebou a vydávala se objevit ženu, která se skrývá za čarodějkou.
 
* * * * *
 
První týden ve Village strávila uspořádáváním svého nového domova a seznamováním se sousedy. V úterý navštívila pravidelný velký trh. Zahlédla ho tam, jak dobromyslně smlouvá s farmářem o cenu kuřecího masa. Záměrně se vzdálila, ale tón jeho hlasu jí zněl v uších. Napadlo ji, že jeho italština zní stejně jako ta, kterou hovoří ostatní zdejší obyvatelé… že všichni mluví přesně v tom samém rytmu, jako kdyby jim tlouklo srdce společným hlasem, který ještě nedokázala slyšet.
 
Mělo to působit znepokojivě, ale místo toho to ukazovalo na jakousi magii, po které dychtila jako dítě po matčině prsu.
 
Další letmé setkání – stál s několika muži před tavernou a sledoval, jak někdo hraje bocce. Antonio právě udělal něco vydařeného, takže byl poplácán po zádech. Jeho rukou. Viděla, jak na něj Snape mluvil, s úsměvem, jednu paži položenou na chlapcově rameni, druhou si s ním potřásal.
 
Hermiona couvla a uhnula pohledem.
 
Jaké kouzlo mohlo dokázat tolik změnit tak opatrného muže?
 
* * * * *
 
Samozřejmě, že ji viděl. Ale rozhodl se neskrývat. Neměnit svůj život.
 
Tu noc, kdy se dozvěděl o její přítomnosti ve Village, zvažoval, že odejde. Přemýšlel o sbalení několika věcí do staré tašky, kterou si kdysi přinesl s sebou. Ale když se rozhlédl po malém domku, který nazýval domovem, neměl chuť se s ním rozloučit.
 
Má v plánu tu zůstat. Nemůže tu být kvůli tomu, aby mě dostihla. Tohle je teď můj život… moje místo. Já to nevzdám.
 
Následující ráno měli ptáci plno novinek o ní. Jak vstala za úsvitu, nasedla na staré vratké kolo a vydala se na cestu mezi poli a sady. Často se zastavovala a rozhlížela se, jako kdyby něco hledala.
 
Malý vrabčák se posadil na řidítka a trpělivě jí radil. Naslouchala mu, ale usoudil, že mu podle všeho nerozuměla.
 
Přesto byla zdvořilá, usmála se a odpověděla mu na pozdrav. A trpělivě vyčkala, dokud posel neodlétl, až pak nasedla a odjela.
 
Vrabčákovi se líbila.
 
Nedokázal si představit Hermionu Grangerovou, která by tak dospěla, že by se zastavila a někomu naslouchala. Vždycky byla tak nedočkavá. Ale předpokládal, že život má schopnost lidi zdokonalovat.
 
Nikoliv poprvé se pozastavil nad tím, proč ji život přivedl sem, do Village.
 
V den trhu toho měli muži hodně k probírání. Minulou neděli navštívila kostel, seděla vzadu a nešla k přijímání. Usmívala se na děti a spřátelila se se stařenkami. Posadila se na náměstí na lavičku ke starému Silviovi a nečekaně dobrou italštinou si s ním povídala o počasí.
 
Bylo překvapivé, že se zamlouvala ženám. Terese podržela miminko, než se mladá maminka postarala o staršího chlapce, který upadl. Spřátelily se.
 
Každému ukazovala fotografie svých dětí – Rose a Huga – pro všechny svaté! Nicméně nikdo nezaslechl, že by se zmínila o manželovi; obecně se soudilo, že jde o nějakou velkou tragédii, a proto na toto téma mlčí.
 
S tím nesouhlasil. Z určitých náznaků usoudil, že k žádné tragédii nedošlo. Provdala se zřejmě za jednoho z Weasleyových chlapců; vzpomínal si, že ona a ten nejmladší měli v Bradavicích tendence kolem sebe kroužit v podivně otravném namlouvacím tanci, zatímco se je pokoušel učit obranu proti černé magii. Vztah měl pravděpodobně obvyklý průběh a ona coby výjimečná žena skončila sama.
 
Viděl, že ho zahlédla a odvrátila se. Nezdálo se, že by byla šokovaná jeho přítomností, ale spíš to vypadalo, že respektuje jeho prostor. Copak celou dobu věděla, že tu žije? Jak je to možné?
 
Následující tři týdny strávil posloucháním ptačích zpráv o jejích ranních vyjížďkách a odpoledních procházkách a mužských komentářů o jejím pokračujícím zabydlování.
 
Začala si povídat s ptáky, zejména s vrabci. Mluvila s nimi o životě bez magie, o tom, jak objevuje sama sebe a svět, kterého si nikdy nevšímala, jako když slepec začne vnímat zvuky, vůně a struktury, které tam sice vždy byly, ale on je nikdy nebral na vědomí.
 
Povídala jim o životě v Anglii, o svých dětech – copak o nich nikdy nepřestane mluvit? – a o svých přátelích. A pak začala naslouchat. Rozumět tomu, co ptáci povídají jí.
 
Zpomalit. Věnovat pozornost okolí. Sáhnout po životě, který teď má přímo před sebou, a ponořit se do něj.
 
Na trhu už ji znovu nezahlédl. A nepřišla ani v pátek do taverny, i když předtím už se tam několikrát objevila.
 
Další týden v pátek odpoledne, když slunce barvilo špičky pšeničných klasů ohnivým zlatem, za sebou zavřel vstupní dveře svého domu a sešel po pěšině mezi poli k dlážděné silnici.
 
A tam, obklopená hejnem štěbetajících ptáků všech druhů, velikostí a podob, na něj ona cizinka čekala.
 
Nějak ho to nepřekvapilo.
 
 
 
 
 
Druhá část
 
 
Hermiona tu pobývala už téměř tři čtvrtě hodiny. Věděla, že ho večer čekají v taverně, a tak popojížděla sem a tam mezi městem a jeho domem v naději, že by ho mohla „náhodou“ potkat na cestě.
 
Bohužel to vypadalo, že je mnohem menším otrokem svých plánů, než býval před lety. Obětovala záminku nehody poctivosti záměru a usadila se na sluncem prohřátém kameni proti místu, kde se pěšina připojovala k hrbolaté prašné cestě, a smířila se s čekáním.
 
Nezůstala dlouho sama. Shromáždilo se kolem ní hejno přátelských vrabců a cvrlikali jí o setkání, které mělo nastat. Se smíchem je odrážela, ale s očekáváním se napřímila, když jí velká vrána krákoravě ohlásila, že muž zamknul dveře a přichází po cestě mezi stromy a poli k nim. K davu čekajících se připojovalo víc a víc ptáků, klábosili mezi sebou a s ní… s potěšením?
 
Přinutila se na něj nedívat. Dát mu možnost vlastního rozhodnutí, možnost odbočit. Jistě, jeho kroky se zastavily, když ji poprvé spatřil, řekla jí sýkorka, a krátce zavřel oči.
 
Ale on se vlastně vůbec nezastavil, opravil ji drozd, a vypadá téměř stejně uvolněně jako vždycky. Jen… možná… ostražitěji.
 
Když vykročil na zpevněnou cestu, rozbušilo se jí srdce a na okamžik měla pocit, jako by se dusila. Polovina její společnosti se vznesla do vzduchu, aby ho přivítala. Vstala a úplně poprvé po dvaceti letech se k němu naplno otočila, aby zjistila, že její srdce znovu zpomaluje, že znovu našlo rytmus, který si osvojilo v posledních několika týdnech. Její dýchání se prohloubilo, znovu se ustálilo, a ona přitom roztržitě zaregistrovala, že vydechovaný vzduch má v sobě něco z obilného pole za jeho zády.
 
Zdvořile kývl a zamířil po cestě k městečku. Zvedla kolo, a zatímco kráčeli stejnoměrným tempem, tlačila ho vedle sebe po rovné silnici vpřed.
 
„Všichni si uchováváme svá tajemství,“ nadhodila nesměle místo pozdravu.
 
Zabručel: „Nemám teď žádná tajemství.“
 
Poté se výmluvně odmlčel a ona jen kráčela po jeho boku. Na řidítkách kola se usadila červenka a viditelně si jízdu užívala.
 
V tichosti prošli olivovým hájem.
 
Pak promluvil: „Jaká tajemství jste měla na mysli?“
 
Zahleděla se přes pole k obzoru, jako kdyby vzpomínka, kterou si vybavovala, souvisela se zapadajícím sluncem.
 
„Harry trval na tom, aby se vám jakožto padlému řediteli dostalo veškerých poct. Mezitím, co jsme pohřbívali ostatní, ležel jste na katafalku ve Velké síni. A pak, onu poslední noc, kdy u něj Harry držel osamělou stráž, se to, co jsme považovali za vaše tělo, vrátilo do své původní podoby. Harry měl dost rozumu na to, aby se nepokoušel přeměnit onu větev zase nazpátek, ale nechal to na mně. Pochovali jsme ji v hrobce poblíž lesa. Harry zapečetil hrobku Bezovou hůlkou… posledním kouzlem, které s ní bylo vykonáno. Pak ji zlomil a znovu ji ještě tu noc uložil k Brumbálovi do hrobu. My – a Ti, o nichž se nemluví, jsme jediní z kouzelnického světa, kteří vědí, že jste stále naživu, a kde žijete.“
 
Ticho, které následovalo, vyplnily trylky, které vydávala červenka. Minuli další pole, přičemž zamávali ženě, která se pomalu procházela mezi řádky a kontrolovala úrodu.
 
„Děkuji vám.“ Jeho odpověď téměř zanikla v ptačím zpěvu a šepotu vánku nad obilím. Přesto ji uslyšela a zahřála ji u srdce.
 
Zbytek cesty do Village došli v tichosti, zahaleni do zvuků světa, který je obklopoval.
 
* * * * *
 
Čekala pak na něj každý pátek. On jí kývnul, ona se usmála a družně spolu pokračovali mezi poli, sady a vinicemi do Village. Když dorazili do taverny, on se připojil k mužům a ona k ženám. Trávili večery s přáteli, smáli se a naslouchali okolí, ale stále sledovali jeden druhého. A stále byli sledováni ostatními, kteří se smáli a pokyvovali, když je oni dva neviděli.
 
Během týdnů se dozvěděl o těch, kteří pro ni byli důležití. O Weasleyových, včetně dětí a jejího bývalého manžela. O Potterových a jejich třech dětech, z nichž jedno dost nešťastně neslo jeho jméno. O Longbottomovi, Minervě, Kingsleym… vyprávěla mu i o Malfoyových, když se nebránil. Byl… potěšený… že se Draco změnil v člověka, kterého bylo možno respektovat, a nechová se jako zbytek jeho rodiny.
 
Nepovídali si o minulosti… to ne. Ani zdaleka ne. Mluvila jen tehdy, když ji k tomu tu a tam sám nahlas vybídl. Většina jejich rozhovorů se omezovala na poznámky o počasí a o jejich někdy proměnlivém a přece věčném okolí a na laskavé komentáře ke stavu věcí ve Village.
 
Nikdy nemluvili o magii, stejně si všiml, že to neměla ve zvyku. Nikdy nemluvili ani o kouzelnickém světě, kromě zmínek o předchozích známých – či přátelích? – když se hovor stočil k tématu, v němž se stejně jako v životě nevyhnutelně prolínala minulost s přítomností.
 
Tím, že se stala součástí Village, spřátelila se s ptáky a se želvou, která žila v rybníce u posledního pole před jeho domovem, se stala i jeho součástí. Nevěděl to, neuvědomil si to, dokud nenadešel pátek, kdy dorazil k silnici a ona tam nebyla. Ptáci na něj čekali se zprávou, že pro ni někdo přijel a odvezl ji pryč, ale to bylo všechno.
 
Připravený o svůj obvyklý klid spěchal do Village v naději, že někdo z ostatních ví, co se stalo… kam odešla… kdy se vrátí…
 
Ach ano, obyvatelé Village nemluvili o ničem jiném. Hugo onemocněl, sdělil mu Antonio, přičemž mluvil o chlapci, jako by to byl jeho kamarád, i když se nikdy nesetkali. Chtěl maminku, tak samozřejmě musela odjet, pokyvovala Teresa, která s miminkem v náručí sledovala druhého caparta cupitajícího po taverně, padajícího na zem a zvedaného těmi, kdo se nacházeli poblíž. Ten muž dorazil v noci, připojil se starý Silvio s dramatickou poznámkou. Muž v tmavých šatech s jizvou na čele.
 
Se stejnou jizvou jako na jejím tetování, dodal Antonio vzrušeně a nahlas uvažoval, kdo by ten muž mohl být. Možná bývalý manžel, který ji přišel odvést domů.
 
Dokonce i kněz, který jindy jen tiše seděl, pozoroval okolí a nemluvil, k němu přistoupil a podal mu zalepenou obálku. „Nechala tu vzkaz,“ řekl a vrátil se do svého kouta.
 
Uprostřed náhle ztichlých mužů zastrčil palec pod krémovou chlopeň, zaznamenal nebezpečí její ostré hrany a odtrhl ji. Ven vytáhl jediný list.
  
          S-

       Hugo je nemocný. Jde o neštovice, což je u něj víc, než v tuhle chvíli Molly
       s Ginny zvládnou. Vrátím se, jakmile mu bude lépe. Slibuji.

         -H

 
Pod jejím písmem, povědomým mu navzdory desetiletím, po která je neviděl, byly načmárány další, méně vítané klikyháky.


       Dám na ni pozor.
       H.P.

* * * * *

Následující týdny pokračovaly ve stejném duchu jako roky, které jim předcházely. Denně pečoval o zahradu, sbíral zeleninu a sušil bylinky na zimu. V úterý a v pátek chodil do Village, zastavil se v taverně na novinky, pár slov a pro prosté potěšení z posezení s lidmi, kteří byli součástí jeho života.
 
Nadále na něj čekávali ptáci a doprovázeli ho na krátkých cestách sem a tam, podávali mu zprávy o svém životě a o životech jeho přátel. Vyprávěli i o Hermioniných přátelích, jako tehdy, když kráčela po jeho boku. Chybí jim, pomyslel si. A mně taky.
 
Jenže se s tím nedalo nic dělat. Když se vrátí, tak se vrátí; když ne, tak ne. Život půjde dál a Village zapomene. I ptáci, pole a mraky mohou zapomenout. A on by posléze taky mohl. Nebo ne?
 
Jednou v pátek, když se připravoval na odchod do Village, zaslechl klepání na dveře, první klepání od doby, kdy sem před mnoha lety přišel. Na okamžik ztuhl, a pak zaprášenými okny proniklo dovnitř hlasité radostné štěbetání.
 
Vykročil vpřed, prudce otevřel dveře a ustoupil stranou, aby ji pozval dál do stísněného, tmavého prostoru s nadějí, že se vrátila, aby tu zůstala.
 
A ona zůstala.
 
 
 
 
 
Třetí část
 
Samozřejmě, že to nebylo tak jednoduché. Opustit natrvalo Anglii znamenalo pro Hermionu vzdát se své pozice na ministerstvu. Před odjezdem informovala o svém rozhodnutí Harryho a ten tu zprávu pustil do éteru.
 
Když se o tom doslechli na odboru záhad, podle všeho se rozpoutalo peklo. Village patřilo k chráněným územím… k místům, kde fungovala nekouzelnická magie. Technicky by vůbec neměla být schopná ho najít; ano, tipovali, že jí to patrně umožnila její mudlovská krev a skutečnost, že nechala svou hůlku doma. Harry se nezmínil o tom, že i on byl schopen to místo objevit – možná se tak stalo díky matčině krvi nebo díky jeho spojení s Hermionou. Nechtěl, aby byla ještě posílena ochranná kouzla, protože by to mohlo zapříčinit vyhoštění Hermiony nebo Snapea z kraje, které se stalo jejich domovem.
 
Pravdou bylo, že v té oblasti kouzelnická magie příliš nefungovala a ochranná kouzla tu byla výrazně slabší. Dokud nikdo nepoužije hůlku, Ti, o nichž se nemluví, by se neměli dozvědět, že ve skutečnosti jsou osoby s magií schopné se sem dostat.
 
Pokud jde o Hermionu, tak ta se vrátila do domu v centru Village. A dál se každý pátek a úterý setkávala se Severusem na silnici. Když bylo počasí pro jízdu na kole příliš nepřívětivé, šla pěšky nebo si vzala auto. A jedné noci za sněhové bouře ho odvezla domů a zůstala u něj.
 
Když se obyvatelům Village doneslo, že její auto parkuje vedle silnice, jen se na sebe usmáli. Věděli, že je v bezpečí a v teple s ním a on s ní. Ptáci se pohodlně usadili na stromech rostoucích poblíž malého domku a omšelými okny se dovnitř nesl jejich zpěv.
 
* * * * *
 
Rok za rokem plynul a oni žili ve vzájemné harmonii, v souladu s Village a s krajinou. Hermioniny děti a přátelé je pravidelně navštěvovali a posléze sem její vnoučata každoročně jezdila trávit léto.
 
K faktu, že byl jejich život delší než životy ostatních, se zdejší lidé nevyjadřovali. Takové věci se už staly a stanou se zase. K opravdu pozoruhodné věci však patřilo to, že podle všeho milovali jeden druhého den ode dne víc a víc a nikdy nic nebrali jako samozřejmost. Obyvatelé Village se shodli, že cizinka přinesla Angličanovi jistou formu magie a on jí to stonásobně oplácel.
 
Když si Hermionina nejmladší vnučka brala za muže Antoniova prostředního syna, Village se radovalo. Zdejší víno teklo proudem a místní i hosté společně tancovali na náměstí.
 
Život šel dál. Pole byla osévána, obdělávána, sklízena, ponechávána ladem a znovu osévána. Turisté putovali do Assisi, projížděli po hlavní silnici do světcova města. Často se rozhlédli po krajině a usmáli se. „Krásné,“ říkali si. „Možná bychom se tu měli někdy zastavit.“
 
Ale to se nestalo a pokrok dál míjel úzkou silničku, která vedla do Village.
 
A Angličan a cizinka prožili své dny v radosti, klidu a míru.
 
 
 
 
*   Finite Incantatem *
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ďakujem

(GwenLoguir, 5. 11. 2013 13:10)

Nádherné :)

Re: Ďakujem

(Jacomo, 6. 11. 2013 17:42)

I já děkuju!

...

(Zuzana, 24. 8. 2013 22:31)

To bolo strašne krásne:)
Taká pokojná láskyplná atmosféra. Je to pekná predstava, žiť v takom priateľskom prostredí, v ktorom si ešte aj Severus dokázal nájsť obyčajné šťastie:)

Re: ...

(Jacomo, 27. 8. 2013 15:34)

Však si po tom všem, co prožil, zaslouží, ne? A ještě tam má Hermionu :-)

:)

(teriisek, 26. 6. 2013 13:34)

Nádherná povídka, ta poklidná atmosféra mě úplně pohltila. Měla bych sem začít chodit častěji, pak mi utečou takové skvělé věci. Díky moc za krásný překlad, bylo to takové pohlazení!

Re: :)

(Jacomo, 1. 7. 2013 11:27)

To jsem moc ráda, že se líbilo. Klidně se sem zatoulej, budu ráda, když najdeš i jiné věci, co tě potěší. Ale další věc od Annie je na hp.kizi.sk, takže ta ti určitě neuteče :-)

:)

(Luisa, 6. 6. 2013 17:22)

Krása, úplně na mě dýchá Středomoří, v současném počasí trocha toho sluníčkového tepla neškodí a atmosféra je opravdu krásná. Dva lidé se našli a mají si stále co říct nebo mlčí...
Díky za překlad:)

Re: :)

(Jacomo, 7. 6. 2013 8:28)

Musím říct, že povídka ve mě podpořila záměr jet do té oblasti na dovolenou. Třeba je tam potkám :-)

Krásné

(Julie, 6. 6. 2013 13:38)

Krásná povídka, poklidná, něžná romatická... našla jsme tyto stránky díky odkazu na kizi a určitě se sem vrátím

Re: Krásné

(Jacomo, 6. 6. 2013 15:25)

Jak je vidět, reklama vládne i ve světě fanfiction :-) Budu se těšit na další setkání.

:)

(MIRA, 6. 6. 2013 12:12)

Fakt je to veľmi pekná a pokojná poviedka. :)

Re: :)

(Jacomo, 6. 6. 2013 15:25)

Díky za komentář.

Děkuji

(Lupina, 6. 6. 2013 11:54)

Pro všechny ostatní, celému světu, musím dát vědět, jakou reakci ve mně vyvolal tento dárek: „IIIIIiiii, jéééééééééé, ááááááááááááááách.“ Nebo něco v tomto smyslu. V emailu, jsem Ti, Jacomo, poděkovala jen krátce, protože jsem nutně řešila pracovní záležitost. A pořádné DÍKY jsem si nechala tady, pěkně pod povídku, na všechny časy a nikdy jinak.
Tento příběh je jedním slovem NÁDHERA. Je z těch, které by měl mít každý doma ve své knihovničce, a když jej začnou trápit chmury, stres, nebo nějaké smutno, měl by si jej přečíst. Autorka neuvěřitelně krásně popsala středomořskou idylu, přírodu, která člověka uklidňuje, lidi, které by chtěl mít kolem sebe. A hlavně sblížení dvou duší, které si už něco prožily. Povídka mě opět naplnila zvláštním klidem a světlem a láskou. Ach ano, jsem velmi, ale velmi hrdá na to, že jsi mi ji věnovala. A neskonale vděčná. Toto je nádherně přeložené dílo, jehož věnováním se budu pyšnit a všem známým se chválit.
Kéž bych za Tebou mohla poslat hejno ptáčků, kteří by Ti štěbetali, jak moc Ti děkuji. DĚKUJI!

Re: Děkuji

(Jacomo, 6. 6. 2013 15:25)

Jak se má na takový komentář odpovídat, když se mi srdíčko tetelí blahem, že se mi povedlo udělat takovou radost? Těším mě to, hřeje mě to, je mi z toho krásně na duši. Dávat radost je opravdu báječný pocit.
A ptáčkové ke mě určitě přiletí. Jsem přece sova, ne? :-)

...

(solace, 6. 6. 2013 10:24)

Krásna poetická poviedka. Plynula tak pokojne a pomaly ako čas v Stredomorí. Atmosféra letného talianskeho vidieka bola vykreslená dokonale. Príbeh mi svojou poetikou a námetom pripomenul film "Čokoláda", kde sa rovnako ako tu stretli dvaja cudzinci, ktorí si k sebe našli cestu. Vďaka za preklad, Jacomo.

Re: ...

(Jacomo, 6. 6. 2013 15:22)

Máš úplnou pravdu - atmosféra Čokolády je to, co mi to připomínalo! Jsem ráda, že se povídka líbí.

môj prvý komentár :))

(arkama, 6. 6. 2013 9:34)

Ahoj, ešte som nikdy nekomentovala veci na Tvojej stránke, teraz som si tento bonbónik prečítala na základe odkazu na kizi.(odteraz si stránku ukladám ) Lupina môže byť veľmi hrdá, že dostala do daru takúto parádnu, krásnu, lyrickú a kľudnú vec. Normálne to človeka pri čítaní spomalí, donúti ho zamyslieť sa nad podstatným. Dík Jacomo, krásne si to preložila. Príde mi to taký štýl, aký s obľubou prekladá solace. Žiadne prvoplánové príbehy a vyjadrenia a to mám rada. :))

Re: môj prvý komentár :))

(Jacomo, 6. 6. 2013 15:22)

Jsem ráda, že sis díky mé reklamě na kizi našla příběh, který se ti líbil. Mě povídka oslovila během pár odstavců.