Na sovích křídlech

„On to opravdu myslí vážně!“ vykřikl překvapeně malý muž krátce po té, co otevřel dveře pracovny a uviděl stát uprostřed místnosti povědomou bednu.

„Samozřejmě,“ přitakal oslovený. „Tys o tom snad pochyboval?“

„Ale… to chce zahodit všechny ty vzpomínky?“

„Vzpomínky mu zůstanou, Elfiasi. Ty má tady,“ poklepal si hůlkou na čelo muž s dlouhým plnovousem. „Stejně jako my.“

„Přesto – dalo to tolik práce,“ znovu se bránil mužík. „A my k tomu snad máme taky co říct, ne?“

„Kvůli tomu jsme tady. Pozval nás, abychom si vzali něco na památku. Něco, s čím se nechceme rozloučit. Jestli nemáš námitek, já už si vybral.“

Oči za půlměsíčkovými brýlemi se stočily k desce pracovního stolu, na které poněkud nepatřičně trůnil čalouněný zouvák na ponožky.

„Tohle?“ rozesmál se Elfias. „Ty ses vůbec nezměnil.“

S nevěřícným kroucením hlavou se shýbl a oklopil víko truhly. Byla plná papírů – sešitů, novinových výstřižků i jednotlivých listů pergamenu, pod kterými ležela bez ladu a skladu spousta věcí, většinou s poněkud nejasným účelem. Elfias jednu z nich vytáhl.

„Ale byly to krásné časy, nemyslíš, Albusi?“ prohodil a roztočil v prstech skleněnou kouli. Drobné střípky odraženého světla se rozběhly po stěnách. „Nicolas má tak úžasné nápady! Víš, že se jich v mudlovském světě pár ujalo?“

„Proto si taky myslí, že by i tyhle věci měly vyjít na světlo. Říká tomu dar lidstvu. Aspoň si prý konečně někdo přečte, co po těch šest století sepisoval.“

„To chápu. Proč se tedy ale potom tolik brání publikování? Celé ty roky přenechával úspěch za všechno, co vymyslel, jiným. S jeho nadáním by měl otevřené dveře do kterékoliv světové laboratoře…“

„Znáš ho za těch víc než padesát let stejně dobře jako já, vždycky měl blíž k mudlovské vědě než ke kouzelnickým výzkumům,“ pokrčil Albus rameny. „Máš tedy vybráno? Dobře.“

Víko truhly zaklaplo. Oba kouzelníci na ni namířili hůlky a nasměrovali ji do planoucího krbu.

„A kam ji chceš vlastně poslat?“ zeptal se ještě Elfias.

Albus se neznatelně pousmál a nabral si z dřevěné skříňky na římse hrst letaxu.

„Nicolas mi v tomhle nechal volnou ruku, tak jsem je rozhodl pro malý žertík. To místo je poněkud stranou a s trochou štěstí ještě nějakou dobu potrvá, než ji někdo objeví…“

Třpytivý prášek dopadl do plamenů, oheň vyšlehl do výše a barevné jiskřičky zavířily v divokém tanci. Když pohasly, byla truhla pryč.

* * *

Probudila ho zima. Chlad se rozlézal po místnosti horské chalupy a spolehlivě vytlačoval poslední zbytky tepla, které v ní večer snaživě vytvořila malá dýchavičná kamínka v rohu. Zase tam mrzne, až praští, zatracenej únor, pomyslel si mrzutě, když se štrachal z peřin a navlékal na sebe tlustý svetr. Dobře, že se rozhodl postavit ten krb. Skoro se až zasnil – praskající polena, tančící plameny a sálavé teplo… Už aby to bylo, povzdechl si zhluboka a zamířil do kuchyně na první ranní kávu. Tichému prasknutí ve zdi za svými zády nepřikládal žádný význam.

Nad Liptákovem svítalo.

KONEC