Na sovích křídlech

Lehce prošedivělý muž v tmavě zeleném hábitu se pátravě rozhlížel po místnosti. Pochopitelně, pomyslel si, jak jinak. Celé dvě stěny od podlahy až po strop zakrývaly regály plné knih různých velikostí, stáří a zaměření. Namátkou jich několik vytáhl. Atlas kouzelnických bylin, Lektváry nejmocnější, Dějiny bradavického hradu, Medicínský slovník, Magický právní řád… Zvláštní skladba. Zatímco ty první mu lehkým závanem připomněly studentská léta, poslední dvě mu k ní nějak nepasovaly. I když je pravda, že už ve škole četla skoro všechno, co jí přišlo pod ruku. Bude to docela fuška, tohle všechno odtud odstěhovat.

Ale dobře mu tak. Koneckonců, přihlásil se dobrovolně, nikdo ho k tomu nenutil. Skřeti vědí, který potměšilý ďáblík mu tohle napískal. Vždyť se už téměř třicet let neviděli! Od toho dne, kdy… kdy se tak nesmyslně postavila proti němu na stranu toho bastarda. Divže za to nešla do Azkabanu, Moody měl tehdy plné ruce práce, aby jí z toho vysekal. Nakonec se podařilo přesvědčit Kouzelnický soudní tribunál, že opravdu byla pod kletbou Imperius. A těm zbývajícím kolegům, kteří byli tenkrát v jejím bytě s nimi, skončila za nehty pěkná hrstka zlata. Pohrdlivě si odfrkl. Nechali si za mlčení dobře zaplatit.

Přesto s ním už víckrát nepromluvila. Dopisy, které jí poslal, mu vrátila neotevřené a odmítla se zúčastnit i slavnosti při narození jeho prvního syna. Ginny to tenkrát moc oplakala. Nedokázala pochopit, co proti nim má a on jí pravdu říct nemohl. Byly dny, kdy sám pochyboval, jestli se tehdy zachoval správně. Nenáviděl ho, to ano, ale měl opravdu právo ho zabít? Stálo mu to za to? Dnes už na tom nezáleželo. Dávná minulost, zasypaná prachem zapomnění. Když se ale před týdnem dozvěděl, že zemřela a je potřeba vystěhovat věci z jejího domu, nabídl se, že se toho ujme.

Z podkroví k němu dolehl šramot, jak někdo tahal po podlaze jakýsi těžký předmět. Proč to, pro Merlina, neudělá kouzlem? Není divu, že je takový trochu potrhlý, nejspíš se v něm projevila ta špetka Láskorádovské krve po babičce. Vybavil si, s jakou klidnou nezúčastněností komentovala jeho poslední famfrpálový zápas… Zase vzpomínky na bradavická léta! Měl bych toho nechat, poručil si rázně a pustil se do odstraňování všech stop kouzel a magie tak, jak to měl za úkol. Jeho mladý pomocník prováděl totéž o patro výš.

Po hodině práce byl dům téměř vyklizený. Knihy, přísady do lektvarů, hábity i ostatní magické předměty ležely uskladněny ve dvou obrovských kufrech v hale a oba muži čekali pouze na pokyn, že se mohou bezpečně přemístit.

Snad za to mohla roztěkanost staršího, snad nezkušenost mladšího z nich, jisté je, že v malém podkrovním pokojíku zůstal za pohovkou ležet starý sešit v černých kožených deskách…

* * *

„Johne, pojď se honem podívat, tohle je nádherný dům!“ volala vzrušené mladá žena od počítače na svého muže. „Je úplně skvělý, jiný nechci. Podívej se na ta okýnka v podkroví, tam bude ložnice a pokojíček pro miminko jedna báseň,“ rozplývala se dál a ani nečekala, až k ní muž dojde.

Pozorně se zahleděl na fotografie. Dům opravdu nevypadal špatně, teď ale záleží na tom, v jakém stavu je ve skutečnosti. Prošli už nespočet různých katalogů a navštívili několik zdánlivě dokonalých domů, ale vždycky se našlo něco, co nakonec rozhodlo o tom, že odešli s nepořízenou. Nechtěl však brát své ženě tak rychle naději, zvlášť když viděl, jak se pro tenhle domek nadchla.

„Dobrá, Jessico, zavolám tam a domluvím, kdy bychom se na něj mohli zajet podívat,“ navrhl nakonec a začal do mobilu vyťukávat číslo realitní kanceláře.

„…dům je ve velmi dobrém stavu, donedávna byl obývaný. Majitelka zemřela bez dědiců a naše realitní kancelář ho odkoupila od jakési charitativní organizace, které ho ta žena odkázala. Ani cena není tudíž příliš vysoká, když vezmete v úvahu blízkost města a zároveň jeho umístění v téhle klidné lokalitě. Pro mladou rodinu, která se určitě co nevidět rozroste, úplně ideální…“ drmolila agentka bez přestání. John ji příliš neposlouchal a raději se zaměřil na zkoumání solidnosti trámů a kvality střechy. Nemohl však najít žádnou zjevnou vadu a jak domem postupně procházeli i na něj začala působit jeho klidná atmosféra. Jessica byla domem úplně unesená. Musel jí krotit, aby svoje nadšení nedávala před zástupkyní realitky tak okatě najevo, nebo jim tu cenu ještě zvednou. Velké světlé místnosti v přízemí – krásný obývací pokoj s výhledem do zahrady a šikovný vedlejší pokoj, který se v jeho představách už už začínal měnit v pracovnu, ho nakonec donutily kapitulovat. Podíval se na svou ženu a kývl.

„Gratuluji vám, pane Wrighte, stal jste se majitelem skutečného domu snů. Doufám, že vás zde čekají jen samé pěkné dny,“ popřála jim na závěr agentka naučenou frází. „Zastavte se zítra v naší kanceláři a domluvíme nutné formality.“

Jessica bloudila bezcílně po domě. Pár věcí bylo ještě uloženo v krabicích, ale jí se dnes vybalovat nechtělo. Od rána byla neklidná a nesvá. Když se před chvílí usadila do křesla u okna, ucítila v podbřišku jemné zašimrání. Maličký se hlásí. Copak, drobečku? Krátce se zasnila při představě, že se domem bude brzy rozléhat dětský hlásek. Ani sny o budoucím miminku ji však nedokázala uklidnit. Roztěkaně klouzala pohledem po pokoji, až nakonec prudce vstala a zamířila ke schodům do podkroví.

Ten malý pokojík ve štítu domu ji přitahoval. John slíbil, že ho co nejdřív vyklidí a začne v něm připravovat místnost pro děťátko, ona si ho však chtěla ještě předtím prohlédnout. V tomhle pokoji zůstalo nejvíc památek na jeho původní obyvatelku. Téměř všechen starý nábytek, který zatím nestihli vyhodit, záclonky na oknech i dečka na prádelníku. Jako by si ta paní před chvílí odskočila jenom k sousedce na kávu a měla se co nevidět vrátit.

Zamířila k pohovce, protože miminko se právě ozvalo silným kopancem. Zřejmě trochu víc strčila do opěradla, protože se pohovka poněkud posunula stranou. Jak si žena sedala, zahlédla pod třásněmi vykukovat cosi černého. Sehnula se a vytáhla ven na světlo silný sešit v kožených deskách. Na černé obálce bylo vyraženo stříbrné písmeno H. Opatrně ho otevřela. Deník! Zápisky nadepsané datumy starými několik desetiletí… Kdo ho tu asi zapomněl? Zapochybovala, zda má právo ho číst, jenže zvědavost byla silnější…

…je to už měsíc, ale moje slzy ještě nevyschly. Nevzpomínám si už na den, kdy naposledy jsem neplakala. Nikdy na něj nezapomenu. Prý půjdu před soud, za to, že jsem pomáhala zrádci… Je mi to jedno. Strávil tu jen krátkou dobu, ale já ho od té doby pořád všude vidím. Jak sedí v kuchyni u stolu a pije z hrnku mléko… Jak se opírá o rám dveří a podezíravě mě pozoruje… Jak se pokouší vstát z postele… Na zemi leží cáry jeho hábitu…

Několik dalších slov bylo tak rozmazaných, že je nedokázala přečíst. Zvedla oči od popsaných stránek a zahleděla se z okna. Ta žena byla úplně zoufalá, když to psala. Co to asi bylo za trápení, že nedokázala zadržet ten příval slz? Otočila stránku a začetla se dalšího zápisku.

Na zasedání Starostolce byla spousta známých tváří. A ještě víc jich chybělo. Až jsem se zachvěla při pomyšlení, kolik výborných lidí zaplatilo za naši svobodu životem. Amélie Bonesová, Albus Brumbál, Kingsley Pastorek… a on. Severus Snape. Musím si to jméno stále opakovat, nechci, aby zemřelo s ním. Ačkoliv – během dnešního dne padlo několikrát. Jen jaksi v těch nesprávných souvislostech.

Stála jsem před soudním tribunálem celou dobu mlčky. Ne proto, že mi to poradil Moody, ale protože jsem jim neměla co říct. Pravdu, tu skutečnou pravdu slyšet nechtěli a lhát nechci. Jaký by to mělo smysl? Je mrtvý. Klidně půjdu do vězení, i kdyby mě hlídali mozkomoři, nemohou mi vzít víc, než jsem ten večer ztratila. Žádné šťastné myšlenky stejně už dávno nemám…

Starostolec? Mozkomoři? Probůh, co to je? S děsem upustila deník na podlahu, protože jí zachvátil neurčitý pocit strachu. Ta ženská byla členkou nějakého tajného spolku nebo byla úplně šílená. Vstala a rozrušeně přecházela po pokoji sem a tam. Její pohled však neustále utíkal k tomu černému obdélníku na zemi. Nějak magicky ji přitahoval…

V noci jsem se probudila na chvíli měla zase ten nádherný pocit, že leží vedle mne. Těžká ruka kolem pasu a černé vlasy šimrající na zátylku… Byl to jen sen. Tentokrát mi mokré tváře nikdo neutírá…

Návrat do bytu je pro mě stále větším utrpením. Kdybych tak mohla zůstávat pořád v práci. Koneckonců, na jednom z pokojů leží moje matka a je v takovém stavu, že potřebuje neustálou péči. Zkusím se zeptat, jestli bych se do nemocnice nemohla přestěhovat natrvalo.

Jessice se sevřelo srdce. Chudák, není divu, že zešílela. Ona měla i nemocnou maminku. Zavřela sešit a vstala. Nedokázala už dál číst ty řádky naplněné bolestí. S deníkem pod paží sešla dolů do přízemí a pustila se do vaření večeře. Cizí vzpomínky jí však nešly vůbec z hlavy a tak o nich celý večer vyprávěla Johnovi.

Několik příštích dní byla zaneprázdněna vybalováním a úklidem věcí po domě. Černý sešit ležel odložený na stolku v obývacím pokoji, ne však zapomenutý. Věděla, že nedokáže dlouho vzdorovat síle, kterou ji upoutával.

…vycházela jsem právě ze svého pokoje, když jsem uviděla Ginny. Stála tam nejistě přede dveřmi a čekala na mě. Velké břicho pokročilého těhotenství změnilo její drobnou postavu skoro k nepoznání a v očích měla takovou zvláštní tíhu. Nechtělo se mi s ní mluvit. Znaly jsme se tolik let, byla mou nejbližší přítelkyní a spojoval nás smutek nad ztrátou blízkého člověka. Jenže…

Pocítila jsem prudkou nenávist k jejímu muži. Tím, co tehdy Severusovi udělal, mě připravil i o poslední zbytek mých přátel. Copak jí můžu říct, že její muž je vrah? Že před mýma očima umučil bezbranného člověka? Proč jenom tak zarputile pronásledoval muže, který mu několikrát zachránil život? Nechtěl slyšet moje argumenty, jenom si hýčkal svou nenávist, aby si ji pak na něm vylil.

Sebrala jsem poslední zbytky sil a přešla chodbou směrem k ní. Nebyl to právě srdečný rozhovor. V podstatě mě obviňovala z toho, že jsem se uzavřela do sebe a nepustím k sobě ani lidi, kteří mi chtějí pomoct. Kdyby to nebylo tak bolestivé, asi bych se smála nahlas. Pomoct! No, zejména ten její hrdina, ten mi fakt pomohl. Odešla asi hodně nespokojená a mně zůstal pocit, že některé rozbité sklenice už slepit nejdou…

V jakém prostředí se to ta žena pohybovala? Nepatřila snad k podsvětí? Zdá se, že ji zřejmě nezavřeli, ale v jejích zápiscích bylo nějak moc krve a mrtvých.

Začínalo ji to strašit už i ve snu, včera v noci se jí zdálo o mladé ženě s bujnou hřívou hnědých vlasů. Stála po boku hezkého černovlasého chlapce a se soustředěným výrazem ve tvářích jakýmsi kouskem dřívka odkláněli proudy světla, které na ně útočily. Pak se obraz proměnil. Tatáž dívka ošetřovala krvavými ranami pokrytou hruď muže na lůžku. Jeho hubená, téměř průsvitná ruka se jí snažila pohladit po vlasech… O chvíli později se muž svíjel na zemi v záchvatech ukrutné bolesti, kterou mu zřejmě působil ohnivý paprsek vysílaný právě tím hezkým chlapcem. Dívka zoufale křičela a natahovala k muži ruce…

Probudila se zpocená hrůzou.

Ráno odnesla deník zpět do podkroví a usilovně se snažila na něj nemyslet. Předsevzetí jí vydrželo celý příští týden. Přesně do dne, kdy jí John oznámil, že o víkendu vyklidí ten podkrovní pokojík a pojedou spolu vybrat tapety a závěsy pro miminko. Snažila se představit si, jakou barvu zvolit, ale nic jí nenapadalo. Bude to chlapec. Byla by lepší modrá nebo zelená? Nakonec usoudila, že najde třeba nějakou inspiraci přímo v místnosti.

Uviděla ho hned ode dveří. Měla bych ho někam uložit, aby nebyl tak na očích, pomyslela si ještě, když usedala na starou pohovku a znovu otvírala ty ohmatané desky.

…víří mi hlavou spousta myšlenek. Docela by se mi hodila myslánka, abych si je mohla odsát a v klidu prohlédnout, tak jak to dělal Brumbál. Ráno mi sova doručila dopis z Bradavic. Minerva, která tam je stále ředitelkou, se mě dotazuje, jestli bych nezvážila možnost jít tam působit jako učitelka bylinkářství. Je to od ní mimořádné gesto, přece jen je mezi námi ještě hodně těch, kteří si pamatují, že jsem stála před soudem.

Vrátit se do školy? Musím si přiznat, že mě to láká. V Londýně na mě už všechno padá. Jenomže – unesu to? Neuvidím za každým rohem tu veselou trojici spolužáků, která utíká před slídivým pohledem školníkovy kočky? Nebudu čekat, kdy se otevřou dveře a do třídy vstoupí obávaný profesor, zamračený pod závojem černých vlasů? Dokážu chodit těmi komnatami, aniž by mi puklo srdce?

Jessica naprosto zapomněla, proč sem vlastně přišla. Tapety a závěsy zůstaly úplně stranou. Takže byla učitelkou, nemohla tedy provést nic špatného, to by přece nemohla vychovávat děti. Ale Bradavice? V životě o takové škole neslyšela…

Příchod do hradu byl jako návrat domů. Místo bolestných vzpomínek, kterých jsem se tak bála, mě do náruče obrazně i doslova přijal celý zdejší profesorský sbor, duchové, postavy z obrazů i důvěrně známé komnaty a zákoutí. Znovu jsem byla tam, kde jsem se v minulosti cítila tak šťastná. Občas mívám pocit, že to, co se přihodilo potom, byl jen zlý sen. Že jsem odtud vlastně nikdy neodešla. Tady v těch kamenných zdech se čas zastavil a magická síla, která vyzařuje z každého kamene, z každé dlaždice na dlouhých chodbách, má v sobě cosi uklidňujícího.

Myslím, že už brzy seberu odvahu a sejdu těch pár schodů do sklepení. Ve staré učebně lektvarů prý zůstaly všechny Severusovy věci, celých pět let tam nikdo nevkročil. Snad je to pokyn osudu. Mohla bych využít příležitosti a pokusit se vzkřísit jeho památku alespoň coby schopného a nadaného učitele…

Takže se znali ze školy? Muselo se jednat o nějakou zvláštní školu, protože ty názvy předmětů zněly nějak divně. Ale třeba tam byla přece jen trochu spokojená. Jessica si uvědomila, jak moc si přeje, aby ona žena prožila taky něco dobrého…

Moje učitelské působení skončilo poněkud dříve a rázněji, než jsem počítala, nicméně je to za mnou. Jakmile mi Minerva s nevinným nevědomým úsměvem sdělila, že do příštího roku dostane škola významnou posilu v podobně nového učitele obrany, pojala jsem podezření. Její příští slova mi to potvrdila. Přijde sem učit on. Náš národní hrdina. Pronásleduje mě snad? Zase mi chce vzít to, co miluji?

Připadá mi kruté, říct Minervě pravý důvod mého odchodu. Ať si klidně ponechá milé vzpomínky na své bývalé žáky. Není nutné, aby se právě ode mne dozvěděla, co s nimi udělal život. Možná, že o své iluze přijde časem sama.

Takže ani působení ve škole té ženě nepřineslo tolik postrádaný klid. Našla ho vůbec někdy? V rychlosti otočila několik následujících stránek a začetla se do zápisu, ve kterém zahlédla známé jméno…

Psala mi Ginny. Stálo mě to hodně úsilí, ale nakonec jsem její dopis otevřela. Naštěstí nebyl plný výčitek ani nadšených slov o jejím muži, jehož jméno už v životě nevyslovím. Obracela se na mě jen jako na svou dávnou přítelkyni, aby se mi svěřila s trápením, které je potkalo. Jejich prvorozený syn je moták. Minulý měsíc mu bylo jedenáct let, ale dopis nedostal. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že nějaká část ve mně to cítí jako satisfakci.

Na kratičkou chvíli jsem si dovolila snít. Můj syn by byl určitě jeden z nejschopnějších studentů, jací kdy chodili do Bradavic. S obrovským nadáním pro lektvary by dokázal mimořádné věci. Naplnil by sny svého otce…

Příběh neznámé ženy ji úplně pohltil. Začínala mít pocit, že už pro ni není tak tajemná jako na začátku. Sice stále nerozuměla spoustě slov v jejích zápiscích, ale už jí to nepřipadalo důležité. Co záleží na tom, co nebo kdo je to myslánka, moták, lektvary, Bradavice… Smutek a trápení byli skutečné…

Aniž si to uvědomila, odnesla opět sešit s sebou dolů a položila ho na noční stolek. Sotva večer ulehla do postele, neodolala znovu vábení jeho stránek.

Včera zemřela moje matka. Hluboce se stydím, ale neuronila jsem ani slzu. Jenže – pro mě moje maminka odešla už před mnoha lety, v tom roce, kdy jsem ztratila všechny své nejbližší… Celý svět tehdy zajásal nad porážkou nepřítele a já jsem vyčerpala veškerý příděl slz. Oplakávala jsem oba rodiče, chlapce, se kterým jsem spojovala své plány do budoucna, své nejbližší přátele i životní lásku. Dnes po letech si to už dokážu přiznat – Severus byl mužem mého života. Okolnosti nám ale nedaly šanci se do sebe zamilovat, čas, který jsme spolu strávili byl příliš krátký.

Léta mi přinesla nejen tohle pochopení, ale také sílu a možnosti, jak ukončit celý příběh. Spojila jsem se s mým bývalým spolužákem Deanem Thomasem, který pracuje jako vydavatel a požádala ho o pomoc. Už několik let pořádám všechny Severusovy poznámky a výsledky jeho výzkumů, které jsem si přivezla z jeho bradavické pracovny. Teď bych je chtěla vydat knižně. A nejen to. Mám ještě další plán. Nechci ho však svěřit ani těmhle soukromým řádkům, jak moc se bojím, aby vyšel. Asi začínám být na stará kolena pověrčivá.

Zavřela sešit a dlouho pozorovala to stříbrné písmeno na jeho deskách. John vedle ní spokojeně oddychoval ze spánku. Ani si nevšimla, kdy si šel lehnout, jak byla začtená. Z posledních zápisků začínala mít pocit, že se ta žena změnila. Z jejích slov už nevyzařovalo tolik smutku a nahradila ho bojovnost. Jako kdyby našla smysl svého života. Náhle zatoužila vědět toho o ní víc… Jak vlastně vypadala? Někdo v ulici si ji přece musí pamatovat. Zítra se půjdu projít po okolí a zkusím se na ni nenápadně poptat. Stejně jsem to tu ještě neprozkoumala a měla bych zjistit, jaké máme vlastně sousedy. S tímto předsevzetím zhasla lampu a zavrtala se pod deku.

„Tak to vy bydlíte v tom červeném domku na konci ulice?“ pokýval hlavou šedivý pán a přitáhl si blíž vodítko, na jehož konci se vzpíral roztomilý jezevčík. „Už jsem si říkal, kdo se to tam asi nastěhoval. Večer se v oknech svítí, ale zatím jsem nikoho nezahlédl.“

„My se teprve zařizujeme a vlastně tu nikoho neznáme… Což bych vlastně teď chtěla napravit,“ usmála se na něj Jessica. „Víte, nám se ten dům líbil hned na první pohled, úplně jsem se do něj zamilovala.“

„Chápu, chápu. Ale povězte mi, mladá paní, nebojíte se tam?“ otázal se.

„Proč?“ pozvedla udiveně obočí. Měla radost, že pán je povídavý a vlastně sám zavedl řeč na to, co ji zajímalo. Co ale má s tím strachem?

„No, ta paní, co tam dřív bydlela, byla taková podivínka. S nikým v okolí se moc nepřátelila, ani snad za ní nikdo nechodil. Někdy odjížděla na dlouhé týdny pryč a když se pak vrátila, tak i několik dní vůbec nevyšla z domu. Až jsme měli kolikrát strach, jestli se jí nic nestalo. Ale když někoho potkala, byla vždycky hrozně milá a příjemná. Kdo ví, třeba neměla jednoduchý život, každý si s sebou vláčíme nějaké to trápení,“ zakončil s povzdechem svoji vzpomínku.

Jessica mu v duchu přisvědčila. Trápení… a jaké!

„A nevíte náhodou, jestli tu není někde pochovaná?“

„Občas chodívala na zdejší hřbitov, k jednomu osamělému hrobu vzadu po tím vysokým tisem, ale že by ji pak pohřbili tady, o tom jsem neslyšel. Poslední rok bývala často pryč, asi už byla nemocná, tak třeba si ji vzali k sobě nějací příbuzní.“

Pejsek opět zacukal vodítkem.

„Promiňte, mladá paní, budu už muset jít, Nellinka je taková neklidná, to víte, hárá. Tak aby mi ještě neutekla,“ dotkl se prsty levé ruky klobouku a zamířil přes park k protější ulici.

Vybavila si úryvek z deníku, který zahlédla ráno na jedné z jeho posledních stránek…

Už delší dobu mi není moc dobře, ale dneska jsem byla opět na hřbitově. Náhrobek se poněkud nachýlil a jméno už je špatně čitelné, budu to muset nechat opravit. Nejspíš tam sice kromě mě nikdo nechodí, ale chci, aby jeho hrob byl v pořádku.

Rozhodně to stojí za pokus, pomyslela si a vydala se směrem k nedalekému návrší. Cesta do mírného kopce jí vyčerpala víc, než jí připadalo normální, moc však o tom nepřemýšlela. Prošla otevřeným křídlem vysoké tepané brány, nad jejímž obloukem se skvěl nápis Vše na čas – Bůh na věky, a rozhlédla se. Vpravo uviděla několik vzrostlých tisů. Prošla bez zastávky mezi řadami hrobů až k zadní zdi hřbitova. Byl tam. Úzký černý náhrobek s vybledlým stříbrným nápisem. Ozdobně kroucená písmena tvořila to důvěrně známé jméno. Severus. Chvíli si s tím jménem pohrávala. Znělo tak tajuplně, tak studeně, ale jako kdyby v něm byla ukrytá zvláštní síla. Kdo to pro tu ženu vůbec byl – učitel, přítel, milenec? Náhle její pohled zavadil o vedlejší, o poznání novější, desku. V horní polovině byla v malém rámečku zasazená černobílá fotografie poměrně mladé ženy s bohatou hřívou vlnitých vlasů. Proboha, to je ta dívka z mého snu… Jessica s neklidným pohybem zvedla ruku k srdci. Pak se jí zatmělo před očima a ona se sesunula do trávy.

„Nebojte se, pane Wrighte, všechno je v pořádku. Paní i miminku se nic nestalo. Prostě jenom taková chvilková slabost, je už přece jen v osmém měsíci a dneska bylo takové horko, tak se jí zřejmě trochu zatočila hlava,“ uklidňoval lékař nervózního Johna, který pobíhal po pokoji jako lev v kleci.

„Tak já už půjdu. Ať paní dneska odpočívá a když se bude zítra cítit lépe, může klidně vstát. Těhotenství není nemoc,“ usmál se na Johna s přehledem své letité praxe a s krátkým pokynutím vyšel ze dveří.

„Dě-děkuju, pane doktore,“ zavolal za ním ještě mladík, který však už byl myšlenkami jinde. Co ji to, krucinál, napadlo, chodit na hřbitov? V takovém vedru pobíhat po kopcích! V zápětí zapomněl na lékařskou radu, aby paní v klidu odpočívala, a vtrhl do ložnice.

Jessica se polekaně zvedla z postele.

„Co se děje? Stalo se něco? Ten doktor říkal, že jsme v pořádku,“ položila si vyděšeně ruku na břicho. „Zatajil mi něco?“¨

„Doktor ne, ale ty mi něco tajíš. Cos, proboha, v těch příšerných místech pohledávala?“ vychrlil na ni.

Provinile sklopila oči:

„Šla jsem se podívat, jestli tam není pochovaná. Víš, ta paní, co tady dřív bydlela. A ten muž z deníku…“ dělala, že nevidí, jak Johnovi tepe krev na spánku a pokračovala dál. „Našla jsem je! Pak se mi ale nějak podlomila kolena a… probrala jsem se, až když ke mně přiběhla ta hodná paní…“

„Už toho mám dost. Dej sem ten deník, okamžitě ho vyhodím. Čekáme miminko, jestli sis toho nevšimla. Máš myslet na příjemné věci a ne pobíhat po hřbitovech a přemýšlet o mrtvých. Víš, jaký jsem měl o vás strach?“

Popadl sešit a rozhodným krokem vyšel z pokoje. Sotva za ním zaklaply dveře, už svých slov litoval. Je tu celé dny zavřená sama, tak si hledá nějakou zábavu. A navíc je těhotná, to jsou prý ženské vždycky citlivější. Jenomže ona už je tím deníkem úplně posedlá. Rozrušeně přecházel po pokoji sem a tam a pro sebe si brumlal. Stejně to musela psát nějaká bláznivá ženská, ty zápisky jsou plné divných slov, která nedávají vůbec žádný smysl. Z náhlého popudu rozevřel černé desky a namátkou v nich zalistoval…

Dokázala jsem to! Právě mi z ministerstva doručili dopis, ve kterém oznamují, že Severus Snape je plně rehabilitován. Jeho jméno se dostane na seznam zasloužilých bradavických učitelů a knihy, které jsem v minulých letech dala dohromady z jeho poznámek a výzkumů, budou zařazeny mezi doporučené učebnice. Konečně uznali všechny moje argumenty a pochopili, jakou úlohu tehdy hrál. Je to ironie, vždyť od té doby uplynulo už čtvrt století.

Docela ráda bych viděla, jestli se pan hrdina chytne za nos. No, to už se mi asi nepoštěstí. Během práce v nemocnici a studia různých chorob jsem se dozvěděla dost na to, abych pochopila, že jsem nemocná a bohužel to není žádná lehká nevolnost, kterou by drahá paní Pomfreyová vyléčila přes noc několika kapkami. Nestačilo by na ni ani plné vědro lektvarů a ani rok takového léčení. Nehledě na to, že tolik času už ani mít nebudu. Ale umřu s vědomím, že jsem život neprožila nadarmo. To, co jsem dokázala, mě bude hřát u srdce ještě v okamžiku, kdy vydechnu naposled. A co víc, až poodhrnu závoj a projdu tam na druhou stranu, tak se možná setkám s ním…

Kruci, ta ženská musela v životě prožít opravdu hodně zlých věcí. Z toho, co si pamatoval z manželčina vyprávění, se mu skoro svírala pěst s pocitem, že by měl chuť uštědřit tomu „hrdinovi“ jednu do nosu. Za to s tím druhým mužem, s tím Severusem, by se docela rád setkal. Ať už byla ta ženská jakkoliv bláznivá, musel to být fajn chlap, když za něj dokázala tolik let bojovat…

Tiše vstoupila do pracovny. Seděl za psacím stolem a něco si četl. Jak přicházela blíž, s údivem pochopila, že je to ten nešťastný deník. Asi ji zaslechl, protože zvedl hlavu a tázavě se na ni zadíval.

Mám mu to říct? Krátce zapochybovala, ale pak zvítězila tvrdohlavost.

„Johne,“ promluvila na něj opatrně, „na tom hřbitově mě dneska něco napadlo… Co kdybychom našemu synovi dali jméno po tom muži z deníku? Severus… “ Skoro to poslední slovo zašeptala, vůbec si nebyla jistá, jak zareaguje. Odpoledne byl tak naštvaný...

Vztáhl k ní ruce a posadil si ji na kolena. Rozpačitě se na něj podívala.

„Severus Wright. To vůbec nezní špatně,“ pousmál se John a položil jí dlaň na vzedmuté břicho. „Ahoj, Severusi.“

* * *

O několik týdnů později se domem poprvé rozlehl dětský pláč. V té chvíli mnoho mil severněji v prastarém kamenném hradě zapsal kouzelný brk na seznam budoucích studentů další jméno.

KONEC