Na sovích křídlech

V Londýně dne 19. března 20..

Drahá Rebeko!

Cítím se dnes mimořádně dobře, takže mám dost síly k tomu napsat tenhle dopis. Je mi jasné, že už tu dlouho nebudu a jsou věci, které bych Ti chtěla ještě říct. Nejsem si jistá, proč si najednou tak moc přeju povědět Ti pravdu, když na tom vlastně už vůbec nezáleží… Neplač, moje holčičko. Vím, že až budeš číst tyhle řádky, potečou Ti po tváři proudy slz, ale prosím tě, netrap se. Nechci, abys v životě truchlila tolik jako já. Proč nemůžu zařídit, aby moje dcera nemusela trpět? Tak k čemu je potom magie?

Jsem čarodějka, ale přesto jsem nedokázala zabránit tomu, abych neztratila téměř všechny, které jsem milovala. První mě opustil otec, když ho umučili a zabili Smrtijedi. Moje matka tváří v tvář jeho utrpení a útoku kleteb Cruciatus přišla o rozum. Ještě dlouhé roky pak přežívala v laskavé péči léčitelů u svatého Munga, ale mě poznávala jen výjimečně. Bylo to, jako kdyby zemřela i ona.

O velké bitvě jsi slyšela mnohokrát. Její popis se dostal už i do učebnic a odsoudil ji tak k nemilosrdnému opakování, při kterém nové a nové generace kouzelníků komolí a pletou jména a data. V žádných knihách, a že jsem jich za ta léta přečetla nespočet, však není ani slovo o tom, kolik bolesti stála ty, kteří v ní ztratili své nejbližší.

Někdy mám pocit, že se to stalo včera. Po pádu Lorda Voldemorta zůstala na svobodě ještě spousta Smrtijedů a ministerstvo proti nim postavilo speciální jednotku „Lovců“, aby je pochytala. V jejich čele se jako nejschopnější tyčil sám Potter.

Zatajila jsem Ti, že jsme se znali. A víc než to, byli jsme spolužáci a kdysi také přátelé. Nevím, kde se v něm vzala ta nenávist, ta touha po pomstě. Snad mu ona smrtící kletba, kterou vyslal proti Voldemortovi, ukradla kus duše. Právě ten kus, ve kterém je skryto milosrdenství a odpuštění… Kdo ví. Jisté je, že začal Smrtijedy pronásledovat se zarputilostí srovnatelnou s jejich zlobou a že se neštítil ani zakázaných kleteb. Jeho největším přáním bylo dopadnout našeho bývalého učitele Severuse Snapea. Vím, že ti tohle jméno není neznámé. Působíš ve sféře výzkumů a tam je naštěstí ještě dnes pojmem. Potter nechtěl slyšet, že mu tento muž zachránil několikrát život. Nenáviděl ho a chtěl ho nenávidět. Bylo to dědictví minulosti, které si s sebou nesli jako těžký kámen. Nikdy by se z nich nestali přátelé, ale takhle nemohli vedle sebe ani existovat.

Ironií osudu to byla právě ulice, ve které jsem tehdy bydlela, kde ztratil Snapeovu stopu. A já jsem byla tím, kdo ho našel. Vyčerpaného zraněného muže se silami u konce. Bez přemýšlení jsem ho vzala k sobě domů. V té době už jsem pracovala u svatého Munga a všechny moje zkušenosti se mi náramně hodily. Nemohla jsem uvěřit, že rány na jeho těle má na svědomí někdo, za koho bych ještě nedávno dala ruku do ohně. Ležel tu tiše na mé vlastní posteli a přerývavě dýchal. Do noci jsem pozorovala jeho bledou tvář s pramínky slepených černých vlasů. Černých jako jeho budoucnost… Už tenkrát mi připadalo, že je nevinnou obětí snad ještě víc než Harry, nikdo mi však nevěřil. Potter ze všech nejmíň. Byl už tak posedlý pronásledováním, že neváhal spolu s dalšími Lovci nečekaně vpadnout do mého bytu. Našel ho, mučil a… zabil. Možná to neudělal přímo on, mně na tom však nezáleželo. Pro mě se stal vrahem.

To bylo naposled, kdy jsem s Harry Potterem mluvila. Krátce poté jsem se odstěhovala ze země. Vím jen, že jeho syn se narodil jako moták. Ještě po letech v tom vidím zadostiučinění. Doufám, že mu to alespoň trochu srazilo ten jeho pyšný hřebínek, i když kvůli Ginny doufám, že jeho manželství bylo šťastné.

Následující roky jsem dokázala přežít jen díky práci, Tobě a Davidovi. Byl mudla a díky tomu se pohyboval v jiném světě daleko od toho všeho. Měla jsem ho moc ráda, dokázal totiž do mého pochmurného života přinést klid a smíření. A bylo nám spolu moc dobře. Utěšoval Tě, když sis rozbila koleno, nosil na ramenou při našich dlouhých výletech po horách, vysazoval do sedla malého poníka… Měla jsem rodinu a to bylo víc, než v co jsem kdy doufala. Snažila jsem se zapomenout a bláhově uvěřila, že tyhle tiché dny budou nekonečné.

Když jsi o svých jedenáctých narozeninách dostala dopis s bradavickou pečetí, pochopila jsem, že přijde okamžik, kdy Ti to budu muset říct. Vrátili jsme se do Británie. Začátkem září jsem Tě s nostalgií pohladila po černých rozježených vláskách a mávala s ostatními na nástupišti tak dlouho, dokud vlak nezmizel v zatáčce. Pak jsi jednou přijela domů na vánoční prázdniny a náhodou objevila tu nesrovnalost mezi datumem naší svatby a svým narozením. Byla jsem blízko toho říct Ti pravdu, ale neměla jsem odvahu. Nenašla jsem ji ani tehdy, když Ti k mé nevýslovné pýše přišel domů prefektský odznak. Když jsi úspěšně složila OVCE a absolvovala jako nejlepší studentka ročníku. Když David tak nesmyslně zahynul pod koly opilého řidiče. Když jsi dostala první ocenění za vynalezení nového lektvaru. Když jsi v bílých šatech kráčela šťastně po boku svého muže od oltáře. Říkala jsem si, že teď už Ti to přece nemůže ublížit, ale… Odpusť mi moje tehdejší váhání. Bála jsem se, že ztratím i Tebe.

Dnes Ti odpovím na otázku, kterou jsi mi tolikrát položila. Chceš vědět, kdo byl Tvůj otec. Řekla jsem, že je mrtvý a jediné, co jsem Ti kdy ukázala, byl hladký černý náhrobek na hřbitůvku v Kensingtonu. V jeho pravém rohu se leskne sotva znatelná rytina havrana se zlomeným křídlem. Myslím, že teď už tušíš, jaké tam patří jméno.

Jsou moudrosti, které v žádných knihách nenajdeš. Člověk může milovat i víckrát za život, jen jednou se však dotkne hvězd. Jsi dítětem lásky, která nedostala šanci rozkvést. Narodila ses z krátkého vztahu mladinké léčitelky a nešťastného pronásledovaného muže, který se díky obrovské odvaze a statečnosti snad ze všech nejvíc zasloužil o to, aby další generace mohli vyrůstat v lepším světě bez strachu a násilí. Muže, který mě jen jedenkrát držel v náručí, ale na kterého jsem nedokázala nikdy zapomenout. Máš jeho vlasy, jeho oči, jeho ctižádost i pevnou vůli.

Jsi dcerou Severuse Snapea.

Moje holčičko, nezatracuj mě za to. Nezavrhuj bláhovou starou ženu, která si ještě teď, na sklonu svého života, přeje před Tebou očistit jeho památku. A znovu Ti opakuju – neplač pro mě. Věřím, že se konečně sejdu s těmi, kteří mě tak předčasně opustili, protože za tím závěsem, za tím portálem smrti mě přece musí čekat štěstí.

Miluju Tě a vždycky budu.
Tvoje matka

* * *

Společenská rubrika Denního věštce, 26. března 20..:
S lítostí vám oznamujeme, že před týdnem po krátké těžké nemoci zesnula uznávaná léčitelka paní Hermiona Grangerová-Prestonová, autorka několika vynikajících publikací týkajících se léčby následků kletby Cruciatus. Podle svého přání byla včera v tichosti pochována na Kensingtonském hřbitově.

KONEC