Na sovích křídlech

„Drahý chlapče!“ zamumlala hlasem plným bolesti postarší paní a shýbla se, aby zvedla malé růžovolící miminko do náruče. Moc se mu to nelíbilo. Co chvíli se neklidně zavrtělo a popotáhlo. Bylo nervózní z toho množství lidí, kteří přecházeli po jindy tak klidném domě, a ani přítomnost jeho babičky ho nedokázala uklidnit. Pera z jejího roztodivného klobouku ho šimrala na tvářičce a vyjukaná očka marně hledala v davu důvěrně známý obličej.

„Ma-ma?“ otázal se chlapeček plačtivě.

Nechápal, proč mu nikdo neodpověděl, proč ho k sobě babiččiny vrásčité paže přitiskly nebývalou silou a proč se několik nejblíže stojících lidí odvrátilo.

* * *

„Drahý chlapče!“ vzdychl teatrálně jakýsi vysoký ženský hlas nad jeho hlavou a po vlasech mu přejela ruka vonící bylinkovou mastí. Rychle ji setřásl a popoběhl, aby dohonil babičku, kráčející dlouhými kroky po nemocniční chodbě.

Nemohl se rozhodnout, jestli se mu tu líbí nebo ne. Neměl rád divné pohledy, kterými ho častovaly všichni ti lidé v citrónově žlutých hábitech, recepčním dole počínaje a ošetřovatelkami tady na čtvrtém podlaží konče. Na druhou stranu ho ale fascinovaly lahvičky a flakónky s léčivými lektvary, které lékouzelníci zkušenými pohyby hůlek manévrovali na tácech plujících vzduchem do jednotlivých pokojů. A rád si prohlížel květovaný vzor závěsu, u kterého vždycky seděl a kýval příliš krátkýma nohama sem a tam, zatímco babička monotónním hlasem vyprávěla, co během týdne dělali.

„…a taky jsem znovu vysadila za domem strakapudky. Loni se jim tam dařilo a byla jich náramná úroda, tak snad se to bude opakovat. Ta marmeláda z nich byla výborná. A zítra budu muset uklidit, v neděli přijde na oběd… Alice?!“

Babiččina změna intonace ho přiměla odpoutat svůj zrak od potisku světle žlutého stonku ovíjejícího se v pravidelných spirálách kolem bílých a oranžových květů lilií. Stejně jako babička překvapeně hleděl na hubenou ženu v pomačkané noční košili, jak se zvedá z lůžka a šátrá v zásuvce nočního stolku.

„Co hledáš, drahoušku?“

Žádná odpověď. Jen opakovaný šramot v hlubinách šuplíku a pak ruka natažená směrem k němu. Na její dlani ležel pestrobarevný obal od žvýkačky. Beze slova si ho vzal a ihned ho schoval do kapsy.

Když se o několik minut později zvedli k odchodu, ještě se ve dveřích otočil, aby mohl zamávat směrem ke květovanému závěsu. Asi sem bude chodit rád.

* * *

„Drahý chlapče!“

Drsná mužská dlaň ho plácla do zad, až vyjekl. Strýček Algie naprosto nebral na vědomí, že se mu z toho poskakování stále ještě klepou kolena a má co dělat, aby se nepozvracel. Pád z okna nebyl vůbec nic příjemného a těch pár okamžiků beztíže, kdy se jen tak vznášel nad zemí, v něm vyvolalo silný pocit nevolnosti. Usoudil, že létání nebude patřit k jeho koníčkům.

„Vidíš a tys měla pořád strach, že je moták. Kdepak, je to pravý Longbottom! Co myslíš, neměl bych mu k příštím narozeninám koupit koště?“

Všichni okolo nadšeně přikyvovali, ale jemu se podlomily nohy a sesul se do trávy. No nazdar! Jestli ho donutí si na něco takové sednout, tak to nejspíš budou jeho poslední narozeniny. Nemohli by mu místo toho nesmyslu dát radši kytku?

* * *

„Drahý chlapče, teď je řada na tobě,“ vrhla se k němu madam Pomfreyová, když se konečně vypořádala s Ronovými záchvaty křečovitého smíchu. „No, pěkně tě zřídili. Zločinci! Dobře, že šli všichni do Azkabanu. Takhle napadnout děti!“

Její pohoršené výkřiky přešly v brblavé mumlání, zatímco mu zručnými pohyby hůlky napravovala nos a posléze hledala ve skříňce s lektvary Kostirost.

„Tak a teď upaluj do postele jako ti všichni ostatní, hrdino,“ přikázala mu nekompromisně, když dopil poslední kapku nechutného elixíru. I přes přísný tón zaslechl v jejím hlasem náznak obdivu.

On sám si jako hrdina nepřipadal. Spíš měl před očima Ronovy zjizvené ruce nebo Ginninu tvář zkřivenou bolestí. A pořád se mu v duchu vracel Harryho zoufalý výkřik, když se Black propadl do nicoty za závěsem. Směs strachu a beznaděje, která ho zasáhla poté, když Hermioně přes hruď přejel proud purpurového paprsku a ona se v bezvědomí skácela k zemi. Tyhle věci se dít neměly. Ne, když tomu bude moci zabránit.

Trochu se zavrtěl, aby si v posteli našel pohodlnější pozici. Nos už ho nebolel a chtělo se mu strašně spát. Ještě než se propadl do říše snů, uzavřel sám se sebou slib. Nesmí dovolit, aby ta mrcha Bellatrix znovu ubližovala lidem okolo něho. Nenechá zlo, aby znovu získalo moc nad kouzelnickým světem. Možná je ještě příliš mladý a slabý, ale dokáže to. Vůbec o tom nepochyboval, protože v kapse pyžamového kabátku, tam vlevo, blízko srdce, cítil přes tenkou látku dotek malého zlatého galeonu.

* * *

„Drahý chlapče!“ bylo to jediné, co mu řekla, když se rozbouřená hladina kolem závěrečné bitvy uklidnila a oni se zase sešli. Slyšel v jejím hlase lehký nádech pýchy, ale byl rád, že nezabředla do těch prázdných slov o „mimořádných zásluhách a neohroženosti skoro-ještě-dětí“, kterými se hemžily stránky Denního Věštce. Z jejích úst by mu po všech těch letech, kdy mu kázala o tom, že nesmí zahanbit své statečné rodiče a celou rodinu, zněla poněkud cize. Takhle měl nádherný pocit, že je všechno zase na svých místech a svět se konečně může znovu otáčet správným směrem.

* * *

„Drahý chlapče,“ kroutil hlavou jeho šéf, „chápu tvoje nadšení, ale věci nefungují vždycky podle našich představ. Někdy je nutné přistoupit na kompromisy.“

Než stačil cokoliv namítnout, ozval se Harry.

„Tak moment, do tohohle nejdu ani já. Odmítl jsem přitakávat Popletalovi i Brouskovi, tak s tím nezačnu ani teď.“

Jako by mu mluvil z duše. Začínal mít dojem, že i jeho kamarádi toho mají právě dost. Kompromisy, výjimky, ústupky – jak tohle všechno nenáviděli. Oč jednodušší to bylo v bitvě, kdy proti sobě stály jednoznačně vymezené strany. Dobro a zlo. Zabij nebo budeš zabit. Ale takhle? Protivilo se mu takovéhle politikaření a kupčení s lidskou důvěrou. Začínalo mu být jasné, co způsobilo, že věci před lety vedly tam, kam vedly. K růstu Voldemortovy moci, ke zlovolnému řádění Smrtijedů a jejich přisluhovačů, ke strachu svírajícímu kouzelnický svět. A k Brumbálově smrti.

Teď už mu rozuměl. Pochopil, proč bradavický ředitel neměl nikdy zájem o žádný post na ministerstvu. Když si uvědomil, jak se on sám před pěti lety nadšeně vrhl na likvidování smrtijedské špíny, rozhodnutý neustoupit ze svých zásad ani o píď! I jeho zásluhou se utěšeně zaplnilo Azkabanské vězení, přičemž některé z jeho staronových obyvatel tam poslal vysloveně s chutí. Třeba takového Rudolfuse a jeho podařeného bratříčka. Jenže dneska při pohledu na to, co se kolem něj dělo, cítil jen znechucení. To, že se Lucius Malfoy s Dracem pochopitelně ze všeho vykroutili, tedy spíš vyplatili, by ještě nějak překousl, ale že je nynější šéf bystrozorského týmu nutil přestat sledovat Mulciberyho stopu, když už ho mají téměř na dosah? Nechtělo se mu věřit drbům o jakési ne zcela legální akci v Severním Irsku, kterou ho snad výměnou za svobodu pověřili, ale jak jinak si měl ten náhlý obrat vysvětlit?

Uvědomil si, že zatímco se ztratil v myšlenkách, Harry s hlavním bystrozorem postoupili k dalšímu bodu programu, aniž on sám tušil, jaké bylo konečné resumé. Nějak mu to ale nevadilo. Zbývající část porady už stejně poslouchal jen na půl ucha.

* * *

„Drahý chlapče!“

Minerva mu doslova vyběhla vstříc. Doufal, že ho ráda uvidí, ale takové přijetí nečekal. Nikdy by to do té bělovlasé, stářím již trochu shrbené ženy neřekl, ale když ho sevřela do náručí, jasně cítil, jak mu za límec hábitu stékají její slzy.

I jeho to setkání dojalo. Všechno bylo tak důvěrně známé a přece nové. Jako dřív pozdravil lehkým kývnutím Skoro bezhlavého Nicka, nechal se téměř rozdrtil Hagridovým objetím a profesorce Sinistrové věnoval plachý úsměv. Ale po večeři nevedly jeho kroky ke schodům do nebelvírské věže, ale do postranního křídla s výhledem na jezerní hladinu. Než se pustil do vybalování svých věcí, stál dlouho u okna a pozoroval, jak poslední sluneční paprsky barví povrch vody zlatavou září, která se postupně vytrácí, až se jezero ponoří do jednolité temnoty. Pořád při tom pohledu cítil stejný pocit mravenčení a tajemné bázně, i když už dávno nebyl tím nesmělým mladíčkem, který při vystupování z loďky málem ztratil svého žabáka.

Když si po odchodu z řad bystrozorů začal hledat nové místo, ani nedoufal, že tady uspěje, přestože si moc přál se sem vrátit. Až nyní si uvědomil, že přechod na druhou stranu barikády bude nečekaně bolestný. Jako by se za ním definitivně zavíraly dveře, o kterých si ještě donedávna myslel, že zůstanou dokořán. Zítra večer přiveze bradavický expres nové studenty, kteří budou pobíhat po chodbách, zapomínat v učebnách své věci a na hodinách se podle svých nátur více či méně třást před přísnými pohledy zdejších profesorů. Včetně toho jeho.

* * *

„Drahý chlapče, gratuluju,“ tiskl mu vysoký hubený muž ruku. Přišlo mu k smíchu, že mu tak říká někdo jen o pár let starší, navíc bratr jeho kamaráda a spolužák z dob bradavických studií, ale u Percyho člověk nikdy nevěděl, co může čekat. Jenže, on chlapec už dávno nebyl. Obličej se mu postupem let pomalu znovu kulatil do podoby z dětství, což bylo spíš než genetikou způsobeno výbornou kuchyní jeho ženy, za kterou se do Děravého kotle táhly zástupy hostů. Stříbrné prameny se v jeho světlých vlasech zatím ještě ztrácely, ale nepotrvá to dlouho a nabudou vrchu. Stárnutí neuteče ani kouzelník.

„Ještě jednou srdečně gratuluju,“ zopakoval ministerský úředník obvyklou frázi a poté mu ze stolu podal zelenou sametovou kazetu. Byla otevřená a v měkkém dolíku uprostřed nařasené látky ležela zlatá plaketa s vyobrazením oka a listu, pod kterým se leskl nápis Sofia et Natura. Moudrost a příroda. Nejvyšší kouzelnické vyznamenání za výzkumy v oblasti bylinkářství.

Už se těšil, až ho večer ukáže babičce.

* * *

Drahý chlapče byla poslední slova, která od ní uslyšel.

Klidně si odešla a jeho tu nechala stát se staženým hrdlem a s ostrým pocitem prázdnoty v srdci. Nějak byl přesvědčen, že tu bude pořád. To ta její nezdolnost! Ještě stále si pamatoval, jak se v jeho sedmém ročníku vypořádala se Smrtijedy, kteří si pro ni přišli. Však taky ta historka byla pravidelným tématem rodinných setkání, a přestože ji slyšel nesčetněkrát, vždycky ho znovu těšilo poslouchat, jak jim tenkrát dala na frak. Snad i proto naivně doufal, že se nenechá zaskočit takovými ubohými soupeři, jako jsou nemoc nebo stáří. Ona ne.

Ale realita byla neúprosná. Velký výr, který mu ráno přinesl do Bradavic zprávu o tom, že se babičce přitížilo, byl skutečný, stejně jako slzy v očích Hannah, která teď seděla na krajíčku židle v nezvykle tichém lokále. Až později mu řekla, že už včera pověsila na dveře ceduli s nápisem Zavřeno.

Když vstoupil do babiččina pokoje, zarazil ho šedavý nádech na její tváři. Tápavě k němu z posledních sil natáhla ruku. Uchopil ji do své a poklekl na zem vedle postele.

„Jsem na tebe tolik pyšná, drahý chlapče…“

Bolelo to, strašně to bolelo, když si uvědomil, že mu tak už nejspíš nikdy nikdo neřekne.

* * *

Byl rád, že se rozhodl vyrazit do Bradavic o den dřív než ostatní profesoři; nestál o to, aby ho kdokoli viděl takhle tu otálet. Už víc než pět minut váhavě přešlapoval na prvním schodu a nemohl se odhodlat zvednout nohu a udělat další krok. Sem se mu nikdy nechodilo lehce. Zlobil se sám na sebe, že se chová jako provinilý prvňáček, který si jde pro školní trest, ale nemohl si pomoct. Ředitelská pracovna v něm stále vzbuzovala respekt.

Nakonec přece jen sebral odvahu a vystoupal po schodišti, spirálovitě se vinoucím okolo zlaté sochy fénixe až ke vchodu do pracovny. Dveře se otevřely, sotva lehce stiskl kliku. Vešel dovnitř a pomalu se rozhlédl po místnosti, jako by tu byl poprvé. Každý z ředitelů vtiskl pracovně část svého já – na policích se stříbrně leskly Brumbálovy přístroje, pečlivě udržované pracovitýma ručkama domácích skřítků, a z Minerviny knihovny se šířil nezaměnitelný pach starých pergamenů. Pouze tabulky s runami a věštecké propriety, které tak fascinovaly posledního vlastníka těchto prostor, tu pořád působily trochu nepatřičně.

„Myslím, že Mimbulus mimbletonia by se nejlíp vyjímal na tom stolku u okna,“ ozvalo se nečekaně za jeho zády. Prudce se otočil a setkal se s důvěrně známýma modrýma očima. Svítily v nich stejné jiskřičky pobavení, jako když mu tenhle muž před padesáti lety uděloval body za zvláštní druh statečnosti.

„Dobrý den, pane řediteli. Promiňte, já…“

„Ten titul teď patří tobě,“ usmál se na něj shovívavě starý kouzelník, „ale chápu, že ti bude nějaký čas trvat, než si na to zvykneš. Nebudu rušit, jen jsem ti chtěl říct, že tě tady rád vidím, drahý chlapče.“

KONEC