Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přístupnost:

Tak snad od 12 let… ony ty děti jsou teď takové dospělejší

Pár:

SB/RL, SS/RL

Varování:

Vyplývá z pairingu, tj. odpůrci slashe ať to raději nečtou. Jeho zastánci radši taky ne – je to můj první pokus o tohle téma. Kromě toho mám nepříjemný pocit, že to možná ani není FF.

Shrnutí:

Příběh Rema, Siria a Severa zasazený do starověku. Alternative Universe.

Prohlášení:

Jména dvou postav jsem si zcela nezištně půjčila z historie, další čtyři od J.K.Rowlingové a zápletku od K.Kryla. Kdyby o tom věděli, nejspíš mi to neprominou.

Poznámka:

Protože jsem kvůli historickým reáliím potřebovala zachovat jednu z možných tváří určité osoby, rozhodla jsem se zcela ignorovat Deathly Hallows.

  

Inter arma silent Musae

 

Prsty naposledy zavadily o struny a oblé tělo nástroje vydalo zvuk závěrečného akordu. Tóny dlouze rezonovaly místností a odrážely se od jejích matně osvětlených stěn, posléze se však přece jen rozhostilo ticho. Muž pomalu zvedl hlavu a pohlédl k židli s vysokým opěradlem, zpola ukryté ve stínu.

Tohle byl jeho svět. Sem patřil. Do velkého bílého domu na břehu Tibery, do atria obklopeného fíkovými keři v květináčích. Do míst, kde poprvé objevil krásu hudby a rozezněl první strunu. Do svého druhého domova, který byl kdysi nucen opustit.

Tehdy mu bylo asi devět a otec pořádal ve svém paláci jakousi slavnost. Pamatoval si, jak ho – malé hubené vyžle – vysadili na mramorový podstavec a on začal k naprostému zděšení rodičů zpívat jakousi pouliční odrhovačku. Hosté se podle všeho výborně bavili, ale pro něj tím skončil čas bezstarostného nicnedělání. Přes veškeré matčiny protesty ho příští týden odvezli do soukromé školy v Římě.

„Rosteš jako dříví v lese, Reme,“ řekl mu otec na rozloučenou. „Je na čase, aby z tebe někdo vytloukl to povalečství. Trocha vzdělání a hlavně vojenského výcviku z tebe udělá muže, a pak nebude moct nikdo říct, že ze syna hrdiny parthského tažení vyrostlo nějaké budižkničemu.“

- o -

„Regule, k sakru, nech ho na pokoji! Tak slyšíš? Nevidíš, že ten kluk už nemůže?“

Rozzlobený hlas se nesl zahradou až k uším dvou mladíků, kteří se svíjeli na zemi v zápalu boje. Nadšeně povzbuzující kruh rozhrnuly silné opálené paže a vzápětí popadly za ramena většího ze zápasících. Dav mrzutě zabručel.

„Hej, kazíš nám zábavu!“ vykřikl jeden z mrňousů, kteří se tlačili dopředu, aby lépe viděli.

„Táhněte,“ obočil se na ně vysoký černovlasý mladík a odstrčil od sebe zhluboka oddechujícího rváče. „Jsi v pořádku? Můžeš vstát?“ vyptával se druhého z nich a natahoval k němu ruku, aby mu pomohl vstát. Chlapec ji s povděkem přijal.

„Proč jsi mi pomohl, Sirie?“ zeptal se o chvíli později, když seděli stranou ve stínu olivovníku, daleko od nespokojeného davu, který přišel o svoji oblíbenou zábavu.

„Nigerové*) slabší nebijou! Tedy neměli by,“ zaznělo poněkud hořce z úst mladého zachránce při pohledu na modřinu, počínající barvit chlapcovu tvář do modrofialova. V příštím okamžiku ale poťouchle dodal: „A třeba by byla škoda, kdyby ti můj neurvalý bratr polámal ty tvoje šikovné prstíky a ty už bys nám nemohl zahrát žádnou další pěknou písničku.“

- o -

Když sem přišel, nedokázal si představit, jak bude žít daleko od rodiny, matčiny náruče a vlídných úsměvů svých sester, ale Siriova ochranná ruka a především jeho přátelství způsobily, že se tu brzy začal cítit dokonce ještě mnohem lépe než doma. Zamiloval si majestátní ticho dlouhých kamenných chodeb a zvláštní pach pergamenu, který se v nich vznášel. Toužil po vědění a tady se mu ho dostávalo vrchovatou měrou. Školní knihovna byla bezednou studnicí poznání, jejíž opojný mok mu opakovaně obohacoval mysl.

Ve dne se vzdělával a v noci snil. Za pevně semknutými víčky jeho bujná fantazie kreslila odvážné obrazy dávných starověkých hrdinů. Hru šlach a pevných svalů střídaly mužné tváře statečných bojovníků. V těch snech byl Remus jedním z nich, patřil k těm silným rekům jako byli Achilles a Alexandr, jeho hrdinství však nedokázalo překročit hranice bdění. Pot a špína, které přinášel tvrdý vojenský dril ve výcvikové aréně, mu k srdci nepřirostly. Naproti tomu, Sirius se v tom přímo vyžíval. Jako divoký pes se vrhal do zápasů a rvaček, a když přišlo k věci, byl prvním, kdo se přihlásil jako dobrovolník do Albinových legií.

Remus zůstal.

- o -

Proč nakonec také odešel? Aby unikl tomu upřenému pohledu, kterým ho provázel na každém kroku jeho nový trýznitel? Teď, bez ochranného štítu Siriových paží si připadal jako nahý a jen stěží vzdoroval síle, jež ho fascinovala.

Stejně nakonec neodolal. Nakonec ho zajaly ty uhrančivé černé oči, které jako by se narodily stvořené k moci a velení. Spoután jejich vlivem dokázal opustit tiché zázemí lycea a po hlavě se vrhnout do víru života.

- o -

A tak byli tady. Silný vládce říše a on, nedoučený filozof a hudebník s úkolem bavit mocné během krátkých přestávek mezi bitvami a taženími a jako člen jeho osobní gardy se zúčastnit únavného putování na sever k alpským průsmykům a pak ještě dál až do Galie. Místo diskuzí o smyslu života a debatách o umění byl nucen pozvedat meč v odvěkém zákonu přežití…

Nikdo a nic ho nemohlo připravit na to, co přijde. Na nasládlý pach krve a smrti, která se vznášela všude kolem. Na ohlušující řev zabíjených a zabíjejících. V duchu si vybavil verše z Iliady. Slova starého učitele v lyceu a obrázky z řeckých eposů. Jak bylo jeho vzdělání nedostatečné! K čemu je mu pravidelný latinský verš, když kolem něho v sedlech stovek koní cválá sto fanatických Martových následovníků? Co si počne s textem divadelního dramatu tváří v tvář lesklému ostří meče?

Myšlenku přeťalo cinknutí zbraně o kovový okraj štítu. Jako v mrákotách se vracel zpět do přítomnosti. Z vřavy před ním se vztyčil muž s obličejem ukrytým pod přilbicí a škraloupem zasychajícího bláta. Removu ruka sklouzla k jílci meče a právě probuzený vlk v jeho nitru zavyl. Zabij nebo budeš zabit. Rychlý, téměř nepostřehnutelný pohyb připomínal tah štětcem. Plátno před jeho očima zalila karmínová barva.

- o -

Noc po jeho první bitvě se mu chtělo brečet. Nechápal to. Přece zvítězili a on byl hrdina, konečně jeden z těch, které kdysi obdivoval. Místo pýchy ale cítil jen výčitky a všude ho pronásledovaly nevidomé oči těch, jejichž hrdla poznamenal svým mečem.

Tohle chtěl?

- o -

Když se spolu se zadním vojem legií blížil k Lyonu, cítil už se dlouhým putováním otupělý. Matně si vzpomínal, že už tudy kdysi projížděl. Možná právě tady obědval v útulné hospůdce na náměstí a u stolu ho obsluhovala dcera hospodského, štíhlá mladinká dívka s veselýma očima. Nikdy si žen příliš nevšímal, ale tahle mu utkvěla v paměti. Pamatoval si vodopád kaštanových vlasů, které jí v poledním slunci zářily všemi odstíny zlaté a oranžové. Doslova ho tehdy okouzlila, takže z ní nedokázal po celou dobu oběda spustit oči. Tehdy poprvé ho napadlo, jaké by to bylo milovat ženu…

Vzpomínka způsobila, že průjezd městem byl pro něj utrpením. Z pobořených stavení stoupal dým. Útok musel přijít zcela nečekaně, protože těla těch, kterým se nepodařilo uprchnout, ležela všude – na tržišti, na prazích domů nebo přímo na ulici. Spáry mezi kamenným dlážděním se černaly krví, dřevěné části obydlí stravovaly plameny. Zelenina a ovoce vyložené v koších na tržišti byla rozšlapána kopyty koní na jednolitou kaši. Jak projížděli ulicemi, zahlédl několik havranů čekajících opodál, až vojsko projede a oni budou moci nerušené slétnout k hostině. Znechuceně si přitiskl na ústa cíp svého pláště.

Snažil se to nevnímat, ale realitě stejně neunikl. Na okraji náměstí zahlédl další tělo zkroucené v posmrtné křeči. Rychle odvrátil zrak od hrůzné podívané, ale i přes semknutá víčka stále viděl obraz dýky vražené pod oblé kopečky ňader. Tvář ženy milosrdně zakrývaly vlasy zešedlé špínou, ale Remus si byl jistý, že je to ona. Jeho paměť náhle vydala další nechtěnou vzpomínku na úsměv, se kterým mu tehdy u stolu sdělovala své jméno.

Dora.

To bylo víc než dokázal unést. Trhl uzdou a vybočil z průvodu. Seskočil z koně a vběhl do kamenného průchodu vedoucího kamsi do spleti úzkých uliček. Byl prázdný. Remus se opřel dlaní o chladivý kámen a dlouho dávivě zvracel.

- o -

„Zahraj mi něco!“

Zahraj mi něco, zahraj mi něco. Zahraj! Pořád stejná písnička. Jak má, u Jupitera, teď po tom všem ze sebe vyloudit veselé zvuky? Nejradši by ho… Ne, krve už bylo dost.

Jeho velitel mechanicky otáčel v prstech pohárem, který před okamžikem vyprázdnil jedním douškem. Na lesklém povrchu číše se odrážely plameny z krbu a vytvářely na mužově tváři bizardní hru světla a stínů.

„Nalij ještě,“ pronesl hlas zvyklý rozkazovat. Remus se natáhl po džbánu a dolil oba poháry až po okraj.

„A teď pojď ke mně.“

- o -

Když se vypotácel do noci, připadal si ještě pošpiněnější než předtím. Ty tam byly naivní mladické představy i okouzlení z uhrančivých očí. Maska hrdiny se válela někde v klubku chvatem a chtíčem servaných šatů a doteky prstů pálily dosud Rema po celém těle jako rozžhavené železo. Nedokázal se teď vrátit do společného stanu, ke své loutně a knihám, a tak zamířil ven z tábora.

„Hej, vrzale, nezatoulej se moc daleko, hned za řekou už je nepřítel,“ houkla na něj hlídka a následoval ji opilý chechtot. Nevšímal si jich a pomalu stoupal na nevysoký pahorek. Cestu mu osvětlovaly jen nestálé plameny hlídkových ohňů a slabé paprsky hvězd.

Hvězdy. Proč na ně zase myslí? Už dlouho si jich nevšímal. V těch dávných dobách školních let, které snad ani nebyly, pro něj stejně existovala je ta jediná. Stříbrná hvězda Nigerského rodu. Právě taková, kterou v té chvíli zahlédl na vlajce visící nad jedním ze stanů uprostřed nepřátelského ležení. Zastavilo se mu srdce i dech, únava z výstupu však za to nemohla.

Je tady! Sirius je tady, jen necelou míli od něj…

Náhle přesně věděl, co musí udělat.

Seběhl z kopce a tak jak byl, vklouzl potichu do chladivého proudu řeky. Ostatní už bylo dílem okamžiku. Paradoxně se přestal bát, jakmile se ztratil z dohledu vlastní hlídky. Měl mnohem větší strach z toho, že by ho mohli zadržet Severovi vojáci, takže když prošel mezi stromy do hloubi lesa, obával se jediného – jak bude někde mezi předsunutými strážemi hledat svého bývalého druha. V tom ho uviděl. Stál nedaleko od jednoho z ohňů a rozmlouval s vysokým tmavým mužem, ve kterém Remus rozeznal svého někdejšího šikanovatele. Takže rodina je opět pohromadě. Koneckonců, Severova armáda může být jen těžko považována za slabšího.

Zamířil za stříbrnou hvězdou jako za majákem a zřejmě při něm stáli všichni bohové, protože zůstal nezpozorován. Mokrá tunika ho studila na vlhkém těle, když se plížil trávou až k černé plachtě, opatrně ji rozřízl dýkou a protáhl se dovnitř. Úlevou vydechl, nečekal, že to bude zas až tak jednoduché. Přikrčil se u vchodu a vyčkával.

Nečekal dlouho. Po chvíli vchodový závěs rozhrnula koženým řemením opletená ruka, za kterou se do stanu vnořil i zbytek těla. Vzápětí plátno opět zakrylo průhled do noci. Remus ve vymrštil a pravou rukou přitiskl příchozímu na hrdlo dýku. Levou mu pro jistotu zacpal ústa, ale bylo to zbytečné. Muž i přes slabé světlo rozeznal útočníkovu tvář. Poznal mu to na očích, které se mu rozšířily překvapením.

„Ty?! Jak ses sem dostal?“

„Nebyl to zas až takový problém. Možná bys měl Albinovi poradit, aby zesílil stráže u řeky,“ dodal s úsměvem Remus a posadil se na lehátko. Ne únavou, ale aby zakryl, jak se mu třesou kolena. Z tácu s ovocem nervózně sebral hrozen vína.

„Tu drzost jsi odkoukal od něj?“ ušklíbl se nedobrovolný hostitel, ale víc se Removým chováním nezabýval. Byly jiné otázky, které si žádaly odpovědi.

„Proč jsi tady? Co chceš?“

A tak mu to Remus řekl.

- o -

Když si druhý den ráno oblékal zbroj, myslel na Severa. Představoval si, jak do velitelského stanu vchází černý sluha a pomáhá mu navléct tuniku. V duchu viděl, jak se čisté plátno dotýká kůže a v záhybech se vlní kolem boků. Jak dlouhé černé prameny vlasů zakrývá tepaný kov přilbice.

Věděl, že on na něho nemyslí. Nehledá ho. Nikdy nestrpěl, aby zůstal v jeho blízkosti příliš dlouho poté, takže ještě nějakou dobu potrvá, než ho začne postrádat. Možná, že na to dnes ani nedojde. A až mu posel donese zprávu, že Albinovy legie napadly nejméně chráněné místo římského tábora, bude mít jiné starosti. Nenapadne ho, kdo mohl nepříteli prozradit jeho slabinu…

- o -

Měl to tehdy dokončit. Měl u Lyonu zůstal po Siriově boku až do hořkého závěru a padnout spolu s ním a s ostatními legionáři. Nebo zemřít v té druhé bitvě, která skončila Severovým definitivním vítězstvím. Možná měl zůstat s Albinem a završit svůj život stejně jako on skokem z věže opevnění? Těžko soudit. Jisté ale je, že tohle všechno mohl udělat. Mohl se stát takovým mužem, jaké opěvovaly řecké eposy a písně římských zpěváků. Když mlčí múzy, měly by hovořit činy.

Dlouhé štíhlé prsty naposledy zavadily o struny a oblé tělo nástroje vydalo zvuk závěrečného akordu. Tóny dlouze rezonovaly místností a odrážely se od jejích matně osvětlených stěn, posléze se však přece jen rozhostilo ticho. Muž pomalu zvedl hlavu a pohlédl k židli s vysokým opěradlem, zpola ukryté ve stínu.

Byla prázdná. Aspoň tohle se změnilo. Vrátil se domů, do velkého bílého domu na okraji města a rozdělil svůj čas mezi díla řeckých dramatiků a výchovu příštích filosofů. Římský císař Septimus Severus lyceum už nikdy nenavštívil.

 

FINIS

------------------------------------------------------------------------------------- 

*) niger znamená latinsky černý

 

A/N: Na závěr přikládám odkazy na pramen, ze kterého jsem čerpala. Z některých vět se ve mně doslova tajil dech. Stále stojím v úžasu nad tím, jak úzce se prolíná fikce příběhů HP s realitou…

http://www.panovnici.cz/septimus-severus

http://www.panovnici.cz/clodius-albinus

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Geniální

(Casiopea, 29. 3. 2012 17:10)

Osobo! To byla taková krása! Přiznám se, že slashe mám ráda, obzvlášť na téma HP. A taky se přiznám, že jsem propadla tvému vyprávěcímu stylu. Je to delikatesa. Několikrát jsem si během čtení spokojeně povzdechla, prostě kvůli kráse slov. Děkuji. :)

.....

(Zuzana, 9. 7. 2010 23:57)

Kryla mám rada, ale Rímska mytológia vlastne ani história ma nikdy nenadchla. Trošku som sa v príbehu stratila. Asi si ho musím prečítať ešte raz pozornejšie.