Jdi na obsah Jdi na menu
 


Patří zvěromágové do zvěrokruhu? Sama si odpovím - patří. A cože jsem to o nich napsala? Žádnou novinku, jen takové zamyšlení.

----------------

Obrazek

Každý si v sobě neseme svůj příběh. Dobré i zlé činy, před kterými nelze uniknout.

Viděl jsem už moc zim a moje vousy jsou úplně bílé. Mým životem prošla spousta příběhů. Veselých, dojemných, tragických i nudných. Vyprávěli mi je přátelé, sousedé nebo úplně neznámí poutníci, kteří se jen tak lehce mihli kolem mne. Mnohé z těch osudů jsem zapomněl, tenhle mi ale utkvěl v paměti…

Poprvé jsem ho potkal začátkem zimy na ztemnělé chodbě našeho domu. Zarazil jsem se, protože jsem ho u nás ještě nikdy neviděl. Vždycky jsem si zakládal na tom, že znám podobu všech stávajících nájemníků a vyžadoval jsem od nich patřičnou úctu. Jako předák, nejdůležitější osoba v domě, jsem na to měl právo. Pátravě jsem se zahleděl do jeho očí. Bylo to tam. Měli to skoro všichni, kteří sem přicházeli takhle tiše uprostřed noci. Zoufalství. Bolest. Strach. Prázdno. Nikdy jsem úplně nepochopil, jak se tolik věcí může vejít do tak malých bodů.

Ukázalo se, že mě právě hledá. Krátkým přikývnutím jsem vzal na vědomí jeho žádost o nocleh – „jen na pár dní, než si něco najde“ – a nasměroval ho do prvního patra. Pár dní. I to jsem znal. Všichni přicházeli jen na pár dní a někteří zůstávali léta. Z poslední výspy zatracenců se těžko stoupá zpět k výšinám.

Vlastně ani nevím, proč jsem si ho začal víc všímat, když se téměř nelišil od těch ostatních. Snad proto, že se vyhýbal obvyklým šarvátkám a bojům, kterými se bavila většina osazenstva a vyhledával spíše samotu a ústraní. Někdy jsem ho i několik dní po sobě vůbec nezahlédl. Pak zase přecházel za jasných měsíčních nocí pod okny a nervózní záchvěvy tváře a pomrkávání víček dávaly tušit vnitřní boj. Do prázdného dvora se neslo tiché mumlání.

Časem přece jen trochu roztál a občas prohodil s někým pár slov. Přestal se děsit každého jen trochu většího stínu a nečekaných zaklepání. Asi býval dřív veselá kopa, protože měl rád legraci a i trochu drsnější žertíky na účet svého okolí. Určitě nebyl žádné neviňátko.

Stalo se to tak asi půl roku po jeho příchodu do domu. Seděli jsme vedle sebe pod rozložitým platanem v nedaleké zahradní restauraci. Možná jsme se tam sešli náhodou, možná jsem ho pozval nebo on pozval mne. Na detailech nezáleží. Dlouho jsme mlčeli. Několikrát jsem postřehl, jak se ošil a nadechl k řeči, ale vždycky zase zavřel pusu a pohroužil se do svých myšlenek. Vyčkával jsem. Nic tak nepřiměje druhé promluvit, jako mlčení. Když se pak konečně odhodlal, bylo to jako zvednutá stavidla.

Před lety se během studií dala dohromady čtveřice přátel. Říkali si Pobertové a pro svoje okolí byli doslova postrachem. Ne všechny jejich kousky byly nevinné a mnoho lidí by uvítalo, kdyby se za nimi zavřela brána školy poněkud předčasně. Nestalo se tak a přes nepřízeň doby přetrvalo jejich přátelství celé roky dospívání. Jenomže cestu osudu nemá nikdo z nás nalajnovanou a zametenou. S radostmi a příjemnostmi dospělosti přišel také čas volby. Mezi dobrem a zlem. Mezi těžkým a snadným řešením. Mezi přátelstvím a zradou.

Nezvolili stejně, ač to z vnějšku tak vypadalo. Pro jednoho z nich byl život poblíž trůnu moci příliš lákavý. Nebo snad vedl jeho kroky strach? Kdo už to po těch letech rozsoudí. Je tak snadné ubližovat, když tváře obětí jsou anonymní. Kdo mohl tušit, že přijde chvíle, kdy budou bývalí přátelé nuceni stát proti sobě? Kdy, ač vůbec nepozvedne ruku, zničí jeden z nich životy těch ostatních?

Falešný kamarád prozradil místo úkrytu celé rodiny fanatickému vrahovi, který si přál stát se pánem světa. Jen zázrakem přežilo alespoň dítě. Vrah zmizel a neměl být nikdy nalezen, ale boj ještě nebyl dobojován. Další z kamarádů pochopil, kdo je odpovědný za smrt jednoho z nich, a rozhodl se s viníkem rázně vypořádat. Ze strachu, aby nebyla zrada odhalena, nastrčil zrádce všechno tak, aby podezření padlo na jeho protivníka. I když nebyl nikdy příliš statečný a fyzické bolesti se bál, neváhal uříznout si prst a předstírat tak svoji smrt. Víc z něho totiž nikdy nenašli. Nepravý pachatel byl odsouzen na dlouhá léta do vězení.

Poslední ze čtveřice zůstal sám. Sám s bolestí, že během krátké doby ztratil všechny své nejbližší.

Jak náhle začal můj soused mluvit, tak rázně jeho hlas utichl. Zaskřípěl písek a místo vedle mne bylo prázdné. Jak jsem zjistil, i jeho kout v prvním patře po několika dnech osiřel. Víckrát jsme se už nikdy nepotkali, ale myslím si, že jsem možná jediný, kterému kdy vyprávěl celý příběh.

Jsem dalek toho odsuzovat něčí jednání. Moje skutky nebyly vždycky úplně v souladu s dobrou morálkou, ale někdy je k přežití nutné uznávat pouze jeden zákon – zákon džungle. Neřekl mi, odkud znal osudy oněch mužů a já se ho neptal. Žil tu s námi jen krátkou dobu, ale byl jeden z nás – obyčejná šedivá krysa. Jen mu na přední tlapě chyběl prst…

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE:

(Jacomo, 29. 8. 2006 12:22)

Zdravím svého neúnavného komentáře :-) Taky si myslím, že Petrův pohled je takový neotřepaný.

najzaujímavejšia štvrtina

(Dott, 13. 7. 2006 20:18)

Čítala som málo poviedok, kde by ten puríbeh rozprával Peter. Ak vôbec nejakú. A okrem toho zbožňujem ak je rozprávačom mukel :)))