Jdi na obsah Jdi na menu
 


    

Motto:

Život je duch a duch nemůže zemřít. Jen tělo umírá a pomíjí, neustále se plazí dík chemickému fermentu, který mu dává informace, věčně je tvárné, věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav a znovu krystalizovalo v nových a rozmanitých formách, které mají jepičí život a zase roztávají v tekutou hmotu. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až budu zase žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl…

Jack London: Tulák po hvězdách

  

Připravil se na to, že zemře. Netrápilo ho vědomí vlastní pomíjivosti ani bolest, kterou nejspíš tento okamžik přinese. Jediné, co si sobecky přál, bylo, aby nezemřel zbytečně.

A přece se mu tohle jediné přání nesplnilo. Jeho smrt byla k ničemu, marná jako prosby odsouzence pod šibenicí, zbytečná jako pláč dítěte nad rozbitou hračkou. Nepřinesla nic ani jedné z bojujících stran, ani dobru, ani zlu. Ta trocha vzpomínek a poznání, která otevřela oči hlavní postavě jedné neskutečné frašky, nestála ani za ten pověstný baziliščí zub.

Stalo se to včera? Před staletími? Před hodinou? Nevěděl. Vnímal jen, že ačkoliv ruce, hlava, srdce, mozek, vše, co bylo vnější schránkou jeho osoby, zaniklo spolu se jménem, které tehdy nosil, on sám je stále tady.

Prolínaly se v něm desítky obrazů. Studený pohled hadích očí se křížil se záblesky zlatavých pramenů dívčích vlasů, pocit bolesti se rozpouštěl v jezírku bezstarostných chvil dávného dětství, moudrý pohled zastiňoval křik zoufalství. V jeden a tentýž okamžik cítil drásání ostrých zubů i dotek bílé ruky na své tváři. Záchvěv zrození i stín smrti.

Někdy se jeho myslí mihly jiné barvy a zvuky. Řady římských legií a křik centuriona přehlušovaný cinkotem zbraní. Smířlivé příšeří monseratského kláštera. Dívky ověnčené květinami a tančící v zahradách Alhambry. Pach krve zabitého berana kladeného k nohám Diovy sochy. Tisíce a tisíce jmen a tváří, které se pozvolna překrývaly. Připadal si jako vězeň svého vědomí, příliš malého na to množství vzpomínek, na tu chaotickou směsici štěstí, smutku, strachu i hrdinství, která vyplouvala neustále na povrch.

Během času, bez ohledu na jeho přání či přičinění, se jednotlivé vzpomínky začaly vytrácet. Byl si jist, že ještě včera nebo předevčírem znal jméno černovlasého chlapce, který mu kdysi bolestivě zasáhl do života. James? John? Harry?

Ani dívčí jméno, které znělo jako cinkot zvonkohry, nedokázal v paměti udržet napořád. Jednoho dne zmizelo a on po něm ani nepátral. Měl? Měl být zoufalý? Vzývat peklo a proklínat nebe? Proč? Protože ji miloval?

Ne. Jména nejsou důležitá. To na činech záleží. Na skutcích konaných z lásky, z přátelství, ze zodpovědnosti. Náhle to věděl. Miloval už tisíckrát a nejméně tolikrát ještě bude. Bude milovat, bude mít přátele, štěstí, bohatství i přízeň mocných. Bude tím nejchudším z chudých, bez střechy nad hlavou, bez kousku chleba do úst. Bude vládnout i úpět pod nadvládou, poroučet i poslouchat. Ale nikdy nebude zlomený.

Občas se propadl do jakéhosi nevědomí, spánku beze snů, během něhož necítil vůbec nic. Vnímal jen klidnou vodní hladinu, kolébajícího ho ve svém náručí, vzdálený šepot ne nepodobný hudbě a slastný pocit ticha a zapomnění. Znepokojivé myšlenky zmizely daleko v minulosti.

Po jednom z probuzení si už nedokázal vybavit žádný obličej. Zůstaly jenom ty oči. Sametově zelený pár smaragdů v jinak cizí tváři. Nebo nebyla cizí? Komu patřila? Příteli či nepříteli?

Svět se roztočil v divém víru, jenž neměl nic společného se zmatkem jeho myšlenek. Zelené body bledly a bledly, až zcela zanikly v bodavém světle, které na něj zaútočilo ze všech stran. Pocit lehkosti vystřídala zoufalá potřeba vzduchu. Zhluboka se nadechl a vyrazil ze sebe úlevný výkřik.

K jeho uším dolehly hlasy. První skutečné hlasy po propastně dlouhé době samostatné existence. Rozuměl jim. Zatím. Možná, že porozumění časem zmizí, že bude nucen znovu pronikat do tajemství lidské řeči, gest a pohybů, ale zatím chápal slova, pronesená v euforii pravidelného, po staletí se opakujícího rituálu.

„Je nádherný, viď?“

„Je to tvůj syn, je tedy jedině logické, aby měl tvoje rysy,“ řekl muž trochu odtažitě, ale někde za studeným výrazem cítil otcovskou pýchu.

Žena, kterou bude nazývat matkou, se šťastně usmála: „V tom případě předpokládám, že bude mít tvůj mozek, Sareku.“

Ale duše, duše bude jenom moje. Tak jako vždy, pomyslel si život ukrytý v malém dětském tělíčku se špičatýma ušima.

  

- KONEC -

 

A/N: Protože jedinou stopou k určení příběhu, který představuje druhou polovinou crossoveru, je nepříliš známé jméno otce oné právě narozené osoby, přikládám vysvětlení pro neznalé.

   

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář