Na sovích křídlech

Zamilovala jsem si rumunské hory a nesnáším bouřky. Tady jsou vzpomínky na oboje očima nenapravitelné fanynky HP.

------------------

Blížila se druhá hodina odpolední a vzdálené zadunění hromu dávalo tušit přicházející bouřku.

Jako každej den v tuhle dobu. Včera, předevčírem, sedm dní v týdnu. Vlastně ne, minulou středu se bouře přihnala už hodinu po poledni. Jinak bych si ale podle nich mohl řídit hodinky, pomyslel si mladík a zvedl oči k obloze. Bouřky mu nikdy dřív nevadily, ale tady v Rumunsku měl pocit, že si z nich co nevidět vypěstuje fobii.

“Do hajzlu...,“ zaklel, když se mu noha smekla po mechem porostlé větvi. Do hajzlu, myslel jsem, že do týhle doby budu už zpátky v kempu. Bledé oči se pátravě rozhlédly po planině. A ještě ke všemu vůbec netuším, kde jsem. No výborně.

Byl na nohou už od rozednění a únava posledních dní strávených v neustálém spěchu se na něm začínala projevovat. Benjamínek filmařské party sem přijel s představou slunečných dní strávených v nádherné panenské zemi s příchutí tajemna. Realita byla pochopitelně někde jinde. Už třetí týden se v dusném srpnovém horku plahočil sem a tam po horách, nosil bedny, světla, kabely i lahve s pivem, vyřizoval vzkazy, nakupoval a občas i vařil. Tajemno hor se zcvrklo do několika minut, které si občas ukradl pro sebe, když uklízel po natáčecím dni. Miloval skály a líbilo se mu otálet ještě chvíli v údolíčkách mezi kopci, když už vítr odnesl do dálky poslední ozvěnu stupidního křiku hlavní hrdinky. Míval přitom pocit, že se ulevilo nejen jemu, ale i kamenům.

Dnešek byl jiný. Když dokončili snad dvacáté opakování záběru a režisér David konečně připustil, že by mu to mohlo stačit, zavolal si ho a dal mu úkol:

„Musí to být super jeskyně, jasný, jo? Já jí úplně zřetelně vidím před sebou. Úzkej průchod, který se rozevře v obrovskej dóm se spoustou výčnělků a zákoutí, tak aby nebylo možný dohlídnout až dozadu. Tam natočíme tu klíčovou scénu. Něco nakašírujeme, Bob už si připravuje nádobíčko, zbytek se dotvoří digitálně ... A ty, ty mi tu jeskyni najdeš,“ uzavřel nakonec a vypustil ho do kopců.

Auto mi tu pochopitelně nenechal, skrblík jeden, prej – seš mladej, tak to dojdeš.

Chvíli si pro sebe hudral, ale pak se to rozhodl brát z té lepší stránky. Má k dispozici téměř neomezenou dobu, kdy si bude moct konečně v klidu užít zdejší přírodu. Hodil si na záda batoh s pár nejnutnějšími věcmi a vyrazil.

Teď už mu to jako tak dobrej nápad nepřipadalo. Prolezl několik jeskyní, na které cestou narazil, žádná však neodpovídala Davidovým požadavkům. Ani ho to moc nepřekvapilo, už si zvykl, že režisér si často něco vybájil a je pak nutil, aby proměnili jeho představy ve skutečnost. S houstnoucím šerem, které s sebou přinášely černé mraky nad obzorem, ztrácel pojem o čase a bohužel i o prostoru, kde se právě nacházel. Z nebe se spustil prudký déšť. Tiché hřmení přešlo v dunivé hromobití a blesky začaly křižovat oblohu. Během chvíle byl promočený až na kůži, pončo, které vytáhl z batohu, ho příliš neochránilo. Jsem moc vysoko, uvědomoval si reálné nebezpečí horské bouřky a všechny své smysly soustředil na snahu najít nějaký úkryt. Jakákoliv jeskyně jako potvoru nikde. V lese, do kterého se opět ponořil, aby nebyl na planině tak snadným terčem blesků, byla tma, jako by už nastal soumrak.

Po nějaké době obtížné chůze v provazcích deště měl pocit, že část lesa vpravo od něj je ještě o něco temnější než okolí. Mohl by to být seník nebo krmelec, prostě aspoň nějaká střecha nad hlavou, pomyslel si nadějně a zamířil tím směrem.

Byl to srub. Prudkým pohybem rozrazil jeho dveře a vpadl dovnitř. Údivem oněměl. Zvenku srub působil opuštěným dojmem, uvnitř však okolo stolu z hrubě tesaných prken stálo pár židlí a na nich seděli dva chlápci. Další cosi kutil v rohu u krbu a z protějších dveří zvědavě vykoukla zrzavá hlava. Nezdáli se být o moc starší než on.

„Já ... dobrij děň,“ rozpomněl se na dobré vychování a základní frázi, kterou stihl pochytit ve vesnici.

„Zdrávstvuj, málčik,“ uculil se něj blonďatý muž u stolu a pohybem ruky ho zval dál.

„Chci se jenom schoval před deštěm ... Sakra, asi mi nerozumíte ... Bouřka ... jsem mokrý ...,“ ukazoval pantomimou na své šaty a vlasy.

To už se rozesmáli i ostatní.

„Ale ne, rozumíme ti docela dobře,“ odpověděl mu čistou oxfordskou angličtinou hnědovlasý muž s pronikavýma očima a vstal od krbu. „Pojď dál a svlékni si ty mokrý věci, co máš na sobě.“

Mladík se zmohl pouze na přikývnutí. Než si stihl přetáhnout přes hlavu nacucanou košili, plápolal v krbu oheň. Blonďák mezitím vylovil odkudsi přikrývku a hodil ji po něm. Drkotajíc zuby s radostí přijal taky nabízenou židli a hrnek čaje. Doušek horké tekutiny vylepšený patrně trochou alkoholu mu vrátil náladu a řeč:

„Abych se představil – jmenuju se Joe. Patřím k té partě filmařů, co se utábořila dole ve vesnici. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tady uprostřed cizí země narazím na krajany. Jste Angličani, ne? Kde se tu berete?“ rozpovídal se a přistrkoval si židli blíž k teplu.

„Já a támhle Zrzek jsme opravdu z Anglie,“ pokýval hlavou muž, který ho předtím pozval dál a který vypadal na to, že to tu nejspíš vede. „Říkají mi Mark. Tady Philipe je Francouz a Nikolaj pochází z jedné té ruské republiky – pořád se mi to plete – jo, z Ukrajiny,“ hodil hlavou směrem k blonďákovi. Ten se na Joea přátelsky zazubil.

„Jsme tady na základě mezinárodní dohody a provádíme výzkum jeskyní. Jsme speleologové.“

Nikolaj, který se v tu chvíli natahoval po hrnku, se rozkašlal. Honem si notně zavdal čaje, Mark po něm ale i tak zlostně loupl očima.

„Speleologové? Ježíš, to byste mi mohli pomoct,“ vydechl s okamžitým nápadem Joe. „Teda, kdyby vám to nevadilo.“

„Já myslel, že už ti pomáháme,“ pozvedl obočí Zrzek, ale dobrácky se při tom ušklíbl.

„To jo ... samozřejmě ... díky. Když já bych potřeboval ještě ... jeskyni,“ postěžoval si Joe a jal se vyprávět sen pana režiséra.

„Tak taková jeskyně tady v okolí nikde ...“

„Jedna tu je,“ skočil Markovi do řeči Nikolaj, „nahoře ...“

Mark se zamračil a sykl:

„Niku, ne, je to příliš blízko!“

„Blízko čeho?“ divil se Joe.

„Ohrad s ... koňmi. Nahoře na hřebeni je velké stádo. Jsou napůl divocí, vadil by jim ten zmatek, auta, rámus okolo,“ dokončil Mark.

„Ale kdyby tam přijeli od spodního kaňonu, tak by o nich koně ani nevěděli,“ ozval se prvně Philipe a nepřítomně si promnul malý knírek pod nosem.

Mark kapituloval:

„Jestli se něco stane, zodpovíte si to.“

Joe se nad jejich řečmi příliš nepozastavoval, hlavou mu začaly vířit myšlenky co a jak dál:

„A stojí ta jeskyně vůbec za to?“

„To si piš, že jo. Z té se ten váš David po-“

„Až přestane pršet, zajdeme se tam podívat a pak tě vyprovodíme dolů ke kempu, abys zase nezabloudil. Není to tak daleko, jak to vypadá,“ uzavřel celé téma Philipe. Příští půlhodinku jim Joe vyprávěl předpokládaný děj filmu a oni mu na oplátku líčili krásy zdejšího podzemí. Po nějaké době vyhlédl Nikolaj ze dveří:

„Hřmění už pomalu přestává a taky skoro neprší. Zdejší bouřky jsou naštěstí krátké.“

Joe si natáhl usušené oblečení a všichni společně vyrazili do lesa. Bylo vidět, že se tu dobře vyznají, protože po několika desítkách metrů odbočili na téměř neznatelnou pěšinku a náhle se ocitli u obrovského skalního ostrohu. Úzkou škvírou prolezli do dalšího údolíčka a tam pod nízkým převisem se ukrýval vchod do slíbené jeskyně. Rozsvítili baterky a vstoupili dovnitř.

„Teda, pánové, nekecali jste. Z tohohle se náš David fakt pomine,“ vydechl obdivně Joe. „On už tu snad někdy musel bejt, přesně takhle to popisoval. Fakt nevím, jak vám poděkovat. Nejen že jste mě zachránili před parádní rýmou, ale hlavně tohle, to je věc. Jestli za tohle mě David nepochválí, tak už vážně nevím. Ještě jednou děkuju,“ tisknul všem okolo ruku jako v transu.

„Tak si to tak neber,“ plácnul ho po zádech Zrzek, „příště třeba zase píchneš ty nám, no.“

„Možná,“ blýskl se Nikolajovi v modrých očích nápad, „možná bys mohl zařídit, že bysme se mohli podívat na to natáčení. Šlo by to?“

„Jasně, nějak to udělám, přijďte zítra a já vás tam nějak propašuju,“ slíbil Joe suverénně. „Taky vás moc rád zase uvidím.“

Zrzkův a Nikolajův pohled se potkali.

„Potom,“ ucedil koutkem úst blonďák a ukázal očima na Marka. Na to se pak raději otočil k lesu.

Cesta, kterou Joeovi ukázali, vedla přímo k vesnici. Připadalo mu jako zázrak, že dolů dorazil ještě před setměním. On sám měl pocit, že prochodil celé Karpaty i s přilehlým okolím. David byl k jeho nadšenému líčení jeskyně poněkud skeptický, ale koneckonců, i slepé kuře může někdy najít zrno a tak se nechal přesvědčit. Ráno vyrazili.

Joe měl trochu strach, aby našel to správné údolí, ale štěstí stálo při něm. Když režisér jeskyni uviděl, musel připustit, že tentokrát kuře našlo zrní přímo celý pytel. Najevo to ale příliš nedal, aby snad mladej příliš nezpychl. Poslal ho pak asistoval Bobovi, protože příprava scény Joea vždycky fascinovala. Trochu to bylo i proto, že to Bob včera trochu v hospodě přetáhl a ráno měl ještě pořádnou kocovinu. Výsledkem tedy bylo, že veškerá práce ohledně aranžování zůstala na Joeových bedrech. Když kolem desáté dorazili jeho kamarádi ze včerejška, nemohl se jim příliš věnovat. Jenom jim stručně pokynul, ať jdou do jeskyně a stoupnou si někam stranou mimo hlavní scénu, aby se nepřipletli do záběru. Stačil pouze zaregistrovat, že přišli jenom Zrzek s Nikolajem. Vevnitř pak už na ně neměl čas vůbec.

Zatímco maskérka obskakovala hlavní hrdinku a nanášela jí na vlasy a paže další a další vrstvy červené barvy a vyráběla falešné odřeniny, chystal si Joe v zadní části jeskyně světla a zrcadla na vytváření speciální nasvícení. Záměrem režiséra bylo zachytit okamžik, kdy se dívka probouzí po útěku v tajemné jeskyni a netuší, že se před pronásledovateli ukryla v doupěti prehistorického ještěra. Bobovým a dnes tady Joeovým úkolem bylo vytvořit na skále jeho stín.

Všechno už bylo v podstatě připraveno. Joe překročil hromadu kamení, za kterou se ukrývaly reflektory a vydal se pro poslední rekvizitu. Cestou zaslechl Davidův komentář:

„Tak si to cvičně sjedeme. Liso, víš, co máš dělat, pěkně pomaloučku se probírej, nezapomeň na oči ... Johne, zaber to oběma kamerama, ať vidím, jak to bude vypadat v celku. Klapka, jedeme!“

Rozsvítila se světla. Dívka se pomalu posadila a zmateně se rozhlížela okolo. V tom se v pravém rohu skalní stěny objevila nejasná silueta, která se postupně zvětšovala. Hra světla a stínů z ní vytvořila obrovský obrys jakéhosi draka, který roztáhnul křídla a připravil se k útoku. Všichni strnuli úžasem ... Joe překvapeně natáhl ruku před sebe a nedopatřením zavadil o jeden z kabelů. Zadní reflektor pohasl. Obluda zmizela.

„Stooop! No tohle ... to bylo něco!“ ztratil David na chvíli řeč. „Joe, jak si to dokázal? Ještě si to zkouknu v záznamu, ale myslím, že je to přesně to, co jsem chtěl... Netušil jsem, že jsi tak dobrej. Možná ještě připravíš Boba o práci,“ uchechtl se nakonec a popošel k nejbližšímu monitoru.

To já ne, polkl vyděšeně Joe. Měl co dělat, aby nekřičel nahlas. Copak jsem se zbláznil? Kde se tam ta silueta vzala?!! Zmateně a vyděšeně pohlédl na zem. Pohyblivá papírová loutka, kterou si v posledních dnech Bob pečlivě chystal pro tento záběr, ležela dobrých deset metrů od jeho nohou. V krabici. Já mám snad vidiny. Že bych byl včera v té hospodě s ním?!

Z jeho horečnatých úvah ho vytrhl režisérův hlas:

„Tak přátelé, tenhle záběr máme v kufru. Natočíme už jenom pár Lisinejch detailů a můžeme se vrátit do lesa a udělat něco z dalších scén, co jsme měli v plánu na zejtřek. Když nám to takhle půjde dál, dáme si v pátek pauzu a vyrazíme někam do města.“

Nadšený aplaus se rozlehl jeskyní. Po chvíli všichni rychle sbalili svoje nádobíčko a s chutí se vyhrnuli ven na sluncem ozářené prostranství. Z té předchozí scény padlo trochu děsu i na ně, tady venku však na to zapomněli.

Ještě stále otřesený Joe se vracel pro jeden z kabelů, když tu náhle koutkem oka zahlédl něco, co ho zarazilo. Byl si téměř jist, že tohohle skalního útvaru si před tím nevšiml. Jako by tam snad dřív ani nebyl. Skála měla podobu obrovské dračí hlavy s pootevřenou tlamou. Že by tohle vytvořilo ten stín? Ve snaze přijít celé záhadě na kloub odložil balík na zem, popadl baterku a vykročil směrem ke skále. Když byl pouze několik metrů od ní, pozvedl svítilnu, aby si kámen lépe prohlédl. Šupinky na jeho povrchu měli lehce nazelenalou barvu a ve světle baterky se leskly pichlavé oči. Joe měl nepříjemný pocit, že ho pozorují. Náhle vzduch pročísl jemný svist a tenký pramínek bílého světla. Poslední, co uviděl, než se v bezvědomí skácel k zemi, bylo, že se ta hlava pohnula.

***

„Sakra, jste jak malí kluci,“ rozčílil se hnědovlasý muž na své dva kolegy. „Myslíte si, že mě to baví, měnit někomu paměť?“

„Ale no tak, Marku, vždyť to byla legrace. Jsme tu skoro jako ve vězení, kromě pár bláznivejch turistů sem nikdo nezabloudí ... Tak nám dopřej aspoň trochu zábavy.“

Zrzavý mladík se snažil tvářit zkroušeně, ale oči ho zrazovaly. Sedělo mu v nich veselé šibalství, tak vlastní většině příslušníků jeho rodiny. Mark jenom mávnul rukou.

„Než ho odtud povedete,“ ukázal na mohutné dračí tělo, „přesvědčte se, že jsou ti ... filmáci ... pryč. A pak se rychle přemístěte do severní kolonie, máme tam problém s jednou samicí. Včera rozšlapala dvě vejce ...“

Poslední slova už téměř zanikla v hlasitém prásknutí. Oba zbylí mladíci se jen ušklíbli:

„Rozkaz, šéfe.“

Opodál ležící drak začal prudce roztahovat křídla a tak Zrzek honem přiskočil a začal ho konejšit:

„Klid, drobečku, klid, za chvilku tě pustíme. Niku, koukni se, jestli už toho kluka odvedli.“

„Hele, víš, co mě napadlo, Charlie? Měl bys o tom napsat Hagridovi.“

„To udělám. Určitě ho potěší, že z jeho mazlíčka vyrostla filmová hvězda. Jenom je škoda, že ho neuvedou taky na plakátech. Jen si představ ty titulky: v hlavní roli – Norbert Ostrohřbetý ...“

KONEC