Na sovích křídlech

Kde se bere zlo? Přece se s ním nerodíme... Co přiměje ženu, aby mučila druhou tak dlouho, až přijde o rozum?!

Na chodbě u svatého Munga bylo horko k zalknutí. Nebo jí to tak alespoň připadalo. Seděla nehnutě na samém kraji židle, v ruce nepřítomně mačkala kapesník a hypnotizovala protější dveře. Už nejméně po padesáté četla zlatá písmena zářící na jinak bělostném táflování. Adalbert Standley, specializovaný léčitel. Během svých častých návštěv a nekonečného čekání znala tuhle chodbu nazpaměť. Nesčetněkrát přepočítala řady dlaždic podél zdi, prostudovala ozdobné zářezy na rámu dveří a v duchu obkreslila všechny květiny v obraze na stěně. Kromě nich na něm bylo také malé dítě, šťastně se usmívající na něčí tvář nad ním. Patrně matčinu. Jeho úsměv se prohluboval a ručičky nedočkavě mávaly směrem k nebi. Obraz měl navozovat atmosféru klidu a pohody, jí však uklidnění nepřinášel. Příliš připomínal to, co ji sem přivádělo.

Konečně se dveře otevřely.

„Prosím, pojďte dál,“ vyzvala ji příjemným altem žena v naškrobeném čepci a zástěře se znakem zkřížené hůlky a kosti na prsou. Vstoupila nervózně do místnosti a upřela svůj zrak na muže u stolu. Starší, již prošedivělý léčitel v citrónově zeleném hábitu se na ni přívětivě podíval zpod kovových obrouček svých brýlí. Srdce jí poskočilo. Že by přece jen? Konečně, po těch letech ... Jeho první slova jí však zamrazila:

„Je mi to velmi líto, paní Lestrangeová, že ani tentokrát pro vás nemám příznivou zprávu. Veškeré výsledky jsou negativní. Ale rozhodně neklesejte na mysli, jste ještě mladá a my uděláme všechno pro to, aby...“

NEEEEE!!!

S pocitem obrovské tíhy v hrudi se skácela do křesílka, které ihned duchapřítomně vykouzlila ošetřovatelka. Tak moc věřila, že ten poslední lektvar pomůže ...

„Naděje přece umírá poslední. Přijďte sem asi tak za dva týdny. A bylo by opravdu dobře, kdybyste si promluvila s manželem, aby přišel s vámi. Je nutné vyloučit také příčiny z jeho strany...“

Další řeč už neposlouchala. Jako ve snách vstala a opustila nemocnici. Netušila, jak dlouho bloudila ulicemi Londýna. Míjela kavárničky, dlouhé řady stojících aut, lavičky v parku, ale nic z toho nevnímala. V jednom z četných výkladů, okolo kterých prošla, se zahleděla na svůj odraz. Mladá... Mýlíte se, pane Standleyi, už dávno nejsem mladá. V mých havraních vlasech se už před nějakým časem objevily první stříbrné nitky a okolo tmavohnědých očí se tvoří vějířky vrásek. A manžel? Musela se až zasmát nad naivitou toho starého bodrého muže. Nikdy by si už netroufla manžela znovu o takovou věc požádat. Když to udělala poprvé, vysmál se jí. Považoval to za dobrý vtip. Podruhé vzteky zbledl a… některý nábytek v ložnici dodnes nesl stopy jeho zuřivého běsnění. Ne, to už opravdu nikdy zkoušet nebude.

Ještě horší ale bylo, že se pak od ní odvrátil. Čím víc ona toužila po dotecích a pohlazení, které by zaplnily to prázdno v duši, tím víc se on odtahoval. Stále hlouběji se ponořoval do práce a svých záležitostí, kam ona neměla přístup. Na dlouhé hodiny kamsi odcházel, někdy se nevrátil i několik nocí po sobě. Tušila jen, že to nějak souvisí s Ním.

Když večer dorazila domů, muž ji očekával v obývacím pokoji. Jediný pohled do jejích prázdných očí mu odpověděl na všechny nevyslovené otázky. Dlouhé minuty bylo ticho, celý pokoj se s přibývajícím soumrakem neslyšně ponořoval do tmy. Pak ostrý hlas prořízl tíživou atmosféru: „Přichystej mi společenský hábit. Lucius Malfoy pořádá zítra ve svém sídle oslavu.“

Tu noc opět proplakala. Sedíc na zemi uprostřed prázdného pokoje naproti ložnici se svíjela v nekontrolovatelných záchvatech pláče. Tolik let čekání. Tolik rán poznamenaných smutkem, bolestí a... krví. Ne, už to nesnese, člověk nemůže vydržet všechno. Jak noc postupovala, její nářek postupně slábl, až zanikl docela. Rozhodla se. Když se nad obzorem objevily první známky svítání, vstala a přešla do koupelny. Bez nejmenších známek emocí si opláchla tvář a věnovala veškerý svůj um snaze zlikvidovat stopy slabosti. Pevně si předsevzala, že to byly poslední slzy, které prolila. Na obličej si postupně nanesla silnou vrstvu mejkapu a pomocí jemných tahů zahladila hluboké kruhy pod očima. Vybrala ze skříně své nejlepší šaty a sešla dolů připravit jídlo.

Během společné snídaně se manžela otázala: „Přijde tam dnes večer i Lord Voldemort?“

„Předpokládám, že ano. Lucius je jedním z jeho nejbližších-“

„Přála bych si, abys mě večer vzal s sebou. Chtěla bych s Ním mluvit.“

* * *

Světla Malfoy Manor zářila do tmy tisíci plamínky svíček. Majitel honosného sídla vždy rád dával okázale najevo svoji moc a peníze.

„Můj pane, dovol, abych vás představil: Bellatrix, moje žena. Velmi toužila se s tebou seznámit.“

Na její tváři utkvěl studený pohled.

„Nejen to, můj pane. Přeji si vstoupit do vašich služeb.“

Rodolfus Lestrange otevřel údivem ústa.

„Předpokládám, že jako tvoje žena má povědomost o činnostech, kterými se zabýváme.“

Když muž stále ještě vyvedený z míry pomalu zavrtěl hlavou, pozvedl Lord Voldemort obočí.

„Ne? Ale dřív jste se jmenovala Blacková, že? Věrnost tohoto rodu je příslovečná. Vaše starobylá rodina mi v mnoha případech prokázala velké služby a je už dlouho na mé straně. Tedy většinou.“

Kyselý úšklebek zhyzdil jeho hladkou tvář a pichlavé oči se ponořily do jejích. Ovládala nitrobranu, necítila však potřebu ji použít. Proč taky? Proč by nemohl vědět, jaké pohnutky ji sem přivedly? Na ničem už jí nezáleželo, bylo jí jedno, co si o ní ten vysoký, kdysi velmi pohledný muž pomyslí. Ona jen hledala něco, co by vyplnilo její prázdný život a naplnilo mysl nějakou činností. Chtěla mu sloužit, chtěla, aby se jí dostalo alespoň nějakého uznání, aby její pobyt zde na zemi měl smysl.

„Budiž, ať se tedy zúčastní naší příští... mise.“

* * *

O několik let později

V předvečer svátku všech svatých bylo dosti sychravo. Postavy, které se přemísťovaly před průčelí starobylého domu, tudíž rychle pospíchaly do vyhřátých místností. Ve všech krbech hořela silná borová polena a stoly v hlavním sále se prohýbaly pod tíhou dobrot a džbány kvalitního skřítčího vína.

„Avery se rád předvádí, že?“ pronesl Dolohov konverzačním tónem směrem ke skupince Smrtijedů stojících poblíž plápolajícího krbu. Lestrangeovi byli mezi nimi.

„Nemůže se přece přede mnou nechat zahanbit,“ ironicky poznamenal štíhlý muž se světlými vlasy. „Ale jen těžko může konkurovat mé loňské oslavě...“

Všichni kolem se rozesmáli. Minulý halloween byl opravdu nezapomenutelný. Tehdy v Malfoyově sídle několik mudlovských dětí unesených den předtím z nedalekého sirotčince předvádělo neuvěřitelné kousky za pomoci kletby Imperius. Rozproudila se debata o tom, čím je asi překvapí letošní hostitel.

Bellatrix se od nich odvrátila. Podobné hrátky či vzpomínky na ně ji nezajímaly. Se vztyčenou hlavou a povýšeným výrazem popošla několik kroků stranou. Její do složitého účesu upravené ebenové vlasy se leskly ve světle svic a na štíhlé postavě v ohnivě rudých šatech ulpívala pohledem většina mužů v sále. Dokázala to, co si tehdy v noci předsevzala – úspěchy v řadách Smrtijedů jí vrátily pošlapané sebevědomí. Byla krásná a byla si toho vědoma.

Náhle se vedle ní objevil Lord Voldemort a s podivným výrazem v očích jí podával skleničku. S úklonou přijala.

„Nedávno se mi dostalo do ruky velmi zajímavé pojednání o magii jihoamerických indiánů. Mimo jiné je tam také zmínka o lektvaru, který řeší jisté – ehm – specifické potíže. Myslím, že by tě to mohlo zajímat.“

Překvapeně k němu otočila tvář. Ačkoliv na to nemyslela již několik let, jeho poznámka v ní okamžitě vyvolala dávno pohřbené přání. Předešel její otázce a němě přikývl.

„Pane...“

„Díky cenné informaci jednoho z mých věrných se brzy zbavím drobných komplikací, které mě v poslední době zaměstnávaly, mám tedy důvod být velkorysý. A je třeba se postarat o zachování čisté a věrné krve. Až vyřídím tu neodkladnou záležitost, mohl bych se pokusit ten lektvar namíchat.“

Zůstala stát jako přimražená. Už dlouho tušila, že jí v celé té řadě následovníků staví na výjimečné místo, ale tohle bylo mimořádné vyznamenání. Nejen, že si pamatoval to, co si tehdy při prvním setkání přečetl v jejích myšlenkách, ale hlavně to, že se rozhodl jí pomoci. Jistě, pokračování čistokrevného rodu je důležité, ale... Byla si naprosto jistá, že jeho lektvar bude účinný.

Lidská duše je neuvěřitelné místo. Tam, kde se domnívala, že leží už dlouho jenom ledový kámen, náhle vzklíčilo zapomenuté semínko naděje. Rychle na něm vyrašil první lísteček...

* * *

Den nato vzrušila celý kouzelnický svět nečekaná zpráva. Přinesla s sebou úlevu, svobodu a... zoufalství. Odmítala tomu uvěřit. Každou částečkou své mysli se bránila to přijmout. Ne, nemohl zemřít! Ne teď, když jí položil téměř na dosah ruky takový dar...

V době, kdy většina čarodějů vysílala slova díků směrem k malému uzlíčku ležícímu na prahu tuctového mudlovského domu v Zobí ulici, sešla se v pobořených zdech dávno zaniklého opatství skupina postav v kápích. Bylo jich tu o mnoho méně než na včerejší slavnosti. Pochopitelně, pomyslela si s odporem, krysy utíkají první. Obavy se však odrážely i ve tvářích těch, kteří přišli.

„Tak je to přece pravda?“ pronesl do ticha vyděšeně jeden ze Smrtijedů, „prý z Něj nic nezbylo…“

„Nesmysl. Jak by mohlo nemluvně...“

Kňučivé projevy strachu rázně přerušil ledový hlas:

„Každopádně bychom měli teď myslet na sebe. Je třeba si upevnit pozice ve svých postaveních. Musíme očekávat, že bystrozoři zvýší svoji činnost a budou se snažit nás vypátrat, proto doporučuji všem, aby se nenápadně zapojili zpět do běžného život. Naši mlčenlivost pokládám za samozřejmou.“

Lucius domluvil a s hlasitým prásknutím zmizel.

Už to nedokázala déle vydržet: „Přece nevěříte, že by s Ním byl konec?! Pán zla ovládá takové množství kouzel z černé magie! Musíme ho najít!“

„Ano, najdeme ho,“ připojil se k ní nadšeně mladý muž, spíše ještě chlapec. „Ale jak?“

Nečekaně jí rovněž přišel na pomoc i manžel.

„Budeme pátrat v okolí Potterových. Někdo tam přece musel přijít a mohl něco vidět. Přinutíme ho mluvit.“

„Zbláznili jste se? Chcete i teď používat zakázané kletby? Tolik toužíte po Azkabanu?“

Prásk! Prásk! Prásk!

„Pche, zbabělci,“ odplivl si podsaditý červenolící muž a přistoupil k Lestrangeovým.

„Vyrazíme hned?“ otázala se nedočkavě.

„Ne, ten útok je třeba připravit ...“

* * *

Nakonec zbyli jen čtyři. O několik dní později se společně přemístili přímo do domu na okraji spící mudlovské vesnice. Muž sedící na pohovce u okna překvapeně vzhlédl od stránek Denního věštce, žena vyděšeně vyjekla a upustila konvici s čajem. Tekutina spolu s drobnými lístky se vpila do krémového koberce a vytvořila na něm tmavou skvrnu. Žena vrhla bezmocný pohled na stůl, kde ležely obě jejich hůlky. Připadalo jim, že teď už je bezpečno. Proč jen byli tak neopatrní…

„Co chcete?“

„Chceme vědět, kde je Pán zla. Co se s ním stalo, když…“

„Je s ním konec. Nečtete noviny?“ ušklíbl se muž a vstal.

„Franku, ne-“

„Petrificus totalus!“

Kouzlo ženu zasáhlo uprostřed kroku. Bezmocně se zhroutila na zem.

„Co to má znamenat?“

„Však ty nám to povíš. Crucio!“

Tři prameny modrofialového světla se zabodly do mužova těla. Bellatrix se se skloněnou hůlkou otočila k ženě. Pohledem přejela po světlých vlasech a baculaté tváři, ve které se teď odrážel strach. Hlavou se jí mihla krátká vzpomínka. Vždyť já ji znám... Potkaly se několikrát na té nekonečné chodbě v nemocnici. Také v jejích očích zahlédla slzy... Možná někdy jindy, v jiné době, za jiných okolností by si mohly být blízké. Dvě ženy marně toužící po naplnění svého poslání...

Ale ne dnes. Za těch posledních pár dní zestárla o deset let. Slabý zelený lísteček se pod tíhou zlých skutečností rozpadl v prach. Odvrátila se.

„Tak mluv, mluv, sakra. Co se stalo s Pánem zla?“ zakřičela na muže a vyslala proti němu další kletbu, která ho odhodila až ke stěně. Po nekonečných minutách bolesti se muž sesunul vyčerpaně podél zdi a při pádu s sebou strhl z police několik knih. Pozornost postav v kápích se přenesla na ženu.

„Možná by nám to mohla povědět ona. Třeba bude rozumnější než její manžílek.“

„Nebo mu podívaná na její bolest rozváže jazyk,“ uchechtl se jízlivě nejmladší ze Smrtijedů.

Zhroucená postava se pohnula.

„Prosím... nechte ji...“ ozval se chraplavý šepot, „neví... nic neví... nevíme, co se stalo... prosím... ne... pro smilování...“

Muž omdlel.

V nastalém tichu zaslechli z vedlejšího pokoje šramot a dětský hlásek slabě zavolal: „Ma – ma.“

Bellatrix ztuhla. V tmavých očích se objevil ocelový lesk a tvář ztratila poslední zbytky lidského výrazu. Ta tam byla její krása, hrdost a vznešenost. Vystřídala je nenávist.

„Ty... ty máš dítě?!“ prudce napřáhla před sebe hůlku. „Ty! Zrádkyně čisté krve! Špinavá šmejdko! Crucio! Nenávidím tě, nenávidím vás! Tohle máš za všechny. Crucio! Crucio! CRUCIO!!!“

* * *

„...stanuli jste zde před Kouzelnickým soudním dvorem, aby nad vámi vynesl rozsudek za zločin tak odporný, že jsme o podobném slýchali jen vzácně. Všichni čtyři jste obviněni, že jste zajali bystrozora Franka Longbottoma a jeho ženu a použili proti nim kletbu Cruciatus, neboť jste se domnívali, že...“

KONEC