Na sovích křídlech

Poznámka: Lesk drahého kovu. Kdo mu dokáže odolat, pro koho se stane jedinou modlou, útěchou a vykoupením a kdo se ho naopak děsí?

Nakonec jí ta práce ve skladu zabrala mnohem více času, než předpokládala. Mořila se v tom zaprášeném nevětraném prostoru už druhý týden a stále ještě chybělo dokončit soupis obsahu asi čtvrtiny regálů. Ani by jí tak nevadilo to věčné shýbání a natahování do zadních částí polic jako skutečnost, že se už čtrnáct dní nedostala ke své vlastní práci. Otráveně vrátila zpět na místo poslední sklenici s naloženými žabími mozečky a téměř lítostivě pohlédla ke stolu uprostřed místnosti. Spolu s dalšími lektvary, které zde byly uloženy k potřebnému dozrání, tam stál také kotlík s její rozdělanou akademickou prací. Když uviděla, jak se na hladině začíná vytvářet kýžený nazelenalý povlak, dostala na Snapea vztek. Lektvar by podle jejího předpokladu měl každým dnem dozrát, a jestli nebude mít čas se mu věnovat, aby začínala znovu od začátku.

Ten mizera si určitě ani neuvědomuje, že zatímco se tu dře jako domácí skřítek, její vlastní výzkumy stojí stranou. A přitom to v podstatě byla jeho zásluha, že se začala odvážně pouštět do experimentování. Brzy pochopila, že největší síla je v jednoduchosti. Tak jako je nejjistějším protijedem bezoár, platí i v dalších oblastech, že nejúčinnější lektvary se často skládají z minimálního počtu ingrediencí. Po vstupu na akademii vzala na milost starou učebnici lektvarů, kterou na konci šestého ročníku Harry rozzuřeně zatratil. Tehdy se rozhodla si ji nechat, knihy přece za nic nemohou. Během studia si za ten nápad nesčetněkrát blahořečila, stránky popsané drobným písmem ji víc a víc otvíraly brány k fantastickým obzorům zahaleným barevnými spirálami stoupajícími z kouřících kotlíků.

Silou vůle se přinutila odtrhnout oči od svého nedokončeného lektvaru. Ještě trochu roztěkaně se začala probírat sepsanými záznamy a kontrolovat položky, které už zapsala, protože si nebyla schopna vzpomenout, které ingredience sepisovala naposled. Byly to mločí oči nebo drcené mandragory? Raději postupně znovu odškrtala obsah celé horní police, ačkoliv si byla jistá, že ji přepočítávala už včera. Všechno souhlasilo, pouze v krabici s nápisem „Žíně z jednorožce“ chybělo několik svazků. Nakrátko uvažovala, že jen opraví záznam v papírech, ale pak zvítězila její vrozená důslednost. Popošla ke dveřím a vyhlédla do laboratoře.

„Danny, ty sis bral dneska něco ze skladu?“

„Já?“ zvedl k ní překvapeně zrak. „Nevím, možná. Proč se ptáš?“

„Chybí tam pár svazků žíní, tak jsem myslela…“

„Ale jasně, ty jsem si vzal. Mám je ještě tady ve stole – chceš si je přepočítat?“ zašklebil se na ni napůl vážně, napůl z legrace Danny.

Trochu nervózně loupla očima po Snapeovi. Má se jít přesvědčit? Její puntičkářský profesor by na tom jistě trval, ale Danny by si to mohl vykládat jako nedůvěru vůči své osobě. Rozhodně nestála o to, aby se znovuvzkříšený příjemný kolegiální vztah mezi nimi pokazil. Nejistě přešlápla na prahu, rozhodnutá se vrátit zpět do skladu, když v tom se to stalo.

„Pane Adamsi,“ zahřměl Snape od svého stolu hlasem, který měl v dobách působení v Bradavicích vyhrazen snad jen pro Harryho. „Myslím, že jsem zdůrazňoval potřebu katalogizace laboratorních zásob, které vaše kolegyně věnuje nemalé množství času na úkor vlastního výzkumu. Bez naší vzájemné spolupráce je ale tato práce neefektivní, takže pokud jí vždy nenahlásíte, že jste si ze skladu něco odebral, budu to považovat za krádež a vyvodím z toho důsledky. Rozuměl jste mi?“

Danny vyjeveně zalapal po dechu a pak přikývl. Ona sama zírala na svého bývalého profesora nevěřícným pohledem. Snapeova reakce se jí nezdála příliš adekvátní situaci, ale mladík už se k ní hrnul s hrstí jednorožčích žíní, tak je urychleně přepočítala, přeškrtla číslo v seznamu a vycouvala do skladu.

* * *

Že to poněkud přehnal, mu bylo jasné i bez jejího pohledu vyplašeného štěněte, ale Adams ho neustále rozčiloval už jen svou přítomností. A taky ho od rána bolela hlava. Včerejší návštěva merseyského hradu ho vyvedla z míry víc, než si připouštěl. Nejdřív nadšené uvítání od personálu, pak nekonečná litanie správce Bowarda a nakonec několik hodin strávených nad účetními knihami představovaly zřejmě větší dávku pozornosti, než dokázal snést. Na druhou stranu byl překvapen, v jakém pořádku celé panství shledal. Vzhledem k tomu, že starý pán už byl několik let upoután na lůžko a jeho synové se toulali po světě, mohl za to vděčit patrně právě Bowardovi. I proto se přinutil vyslechnout všechno, co měl tento bodrý muž na srdci, přestože to znamenalo vzít do ruky každý, sebepodružnější dokument.

Když se konečně přemístil zpět do svého pokoje u Děravého kotle, bylo už dlouho po půlnoci, byl vyčerpaný a v hlavě mu hučelo. V takovém stavu není divu, že se stal snadnou obětí svých obvyklých nočních můr, takže kolem čtvrté hodiny ranní už zase seděl zabalený do přikrývky u krbu a zíral do probouzejících se plamínků. Ani ony, ani vlněná deka však nebyly schopny zahřát jeho unavenou mysl.

* * *

Vstupní halou Grigottovy banky se neslo zvonění počítaných mincí a občasný tichý šepot. Dopoledne obvykle probíhaly jen běžné transakce, většina zákazníků z řad kouzelníků přicházela až v době oběda nebo později, skřeti tudíž tohle období klidu využívali k oceňování předložených předmětů, kontrolování vkladů a převozu peněz mezi jednotlivými trezory.

A právě tuhle činnost dostal dnes Bogrod na starost. Ráno si u svého nadřízeného vyzvedl lístek pergamenu s čísly příslušných trezorů i příslušné svazek zlatých klíčků a teď právě mířil ke dveřím do podzemí. Vzápětí už ho drkotající vozík svážel v točivých spirálách kolem vápencového jezírka do nejspodnějšího patra banky. Když kolečka skřípavě zabrzdila před vstupem do kamenné sluje, neochotně vylezl ven. Sem tedy nechodil rád. Přestože věděl, že draci jsou cvičeni, aby při cinkavém zvuku kováříčků ustupovali, cítil se v jejich přítomnosti nepříjemně a vždycky se snažil postupovat do útrob jeskyně v co největší vzdálenosti od nich. I teď se sunul podél stěny, až se jí téměř dotýkal zády, zatímco obě ruce měl napřažené před sebe a usilovně třásl pytlem. Drak s chrčivým vytím poslušně couval k protější zdi. Bogrod urychleně přeběhl k masivním kovovým dveřím a položil na ně ruku. Mohutná kovová zábrana se rozplynula, jako by byla jen z prachu a dýmu, a když Bogrod vstoupil dovnitř, zase se za ním zhmotnila.

Úlevně si oddechl. Polovina cesty byla za ním, teď byl před drakem v bezpečí. Pichlavá očka zatěkala po kamenném výklenku. Celý jeho prostor od udusané podlahy až ke krápníkovému stropu zabíraly police. Některé byly prázdné, ale ještě pořád zbývalo dost těch, na nichž se nacházelo množství cenností – šperků, ozdobných předmětů a drahých kamenů. Přímo proti vchodu se na jedné z prostředních polic leskl křišťálový pohár s bohatým zdobením, jehož ústřední motiv – velké písmeno M – se téměř ztrácel v záplavě zlatých lístečků a kroucených stonků. Dolní police pak obsahovaly několik velkých dubových truhlic plných galeonů. Právě k nim se Bogrod sehnul a podle instrukcí z pergamenu odpočítal do přinesených měšců stanovený počet zlatých mincí. Byly toho čtyři vrchovatě naložené pytle. Skřet na ně seslal nadnášecí kouzlo, znovu prošel iluzí kovových dveří a s nepříjemně hlasitým cinkáním, které jemu ovšem znělo jako rajská hudba, se vydal na zpáteční cestu k vozíku. Za ním pluly naplněné pytle.

O několik pater výš odlevitoval svůj náklad za dveře druhého trezoru, který si otevřel zapůjčeným klíčkem. Při pohledu na hromadu mincí, v tomhle podlaží nezvykle velkou, si uvědomil, že sem tento týden transportuje peníze už poněkolikáté, ale když po chvíli kodrcavé jízdy vstoupil do dalšího z trezorů, aby provedl další přesun, už na to zapomněl.

Koneckonců, co je mu do obchodů, které se uzavírají tam nahoře, nezáleží na tom, jak se nahromaděné bohatství mezi kouzelníky přelévá. Jeho právoplatnými majiteli jsou přece odjakživa skřeti. A pokud zůstávají mince a další poklady ukryty v hlubinách země, pak jsou podle něj na jediném místě, kam doopravdy patří.

* * *

Zhluboka se nadechla a s potěšením zaregistrovala ve vzduchu teplou zemitou vůni. Jaro se teď v polovině dubna už nedalo přehlédnout. Sluneční paprsky příjemně probleskovaly mezi větvemi s mladými listy kaštanů a tráva si bujně razila cestu směrem vzhůru, aby si užila ten krátký čas volnosti, než ji zkrotí sekací stroje zahradníků. Hermiona tuhle část Londýna milovala. St. James´s park se nacházel nedaleko jejího rodného domu a ona jako dítě po jeho trávnících mnohokrát poskakovala, přestože měla od rodičů výslovně nakázáno chodit ze školy domů nejkratší cestou a nikde se nezastavovat. Vůně probouzející se přírody jí přinesla i další vzpomínky a ona pocítila náhlou vlnu nostalgie. Možná na tom mělo svůj podíl i příjemně strávené dopoledne, kdy s matkou prošla několik obchodů a butiků, aby se nakonec zastavily na lehký oběd v malé hospůdce v Soho. Na chvíli byla zase tou malou holčičkou, která vesele pobíhá od jednoho záhonu ke druhému a pranic se nestará o to, co bude zítra. Nechtělo se jí zpět do jejího bytu a do dospělého života, kdy ne všechno bylo takové, jak se zdálo, a kde se pode dveřmi objevovaly výhružné dopisy bez podpisu.

Ten druhý našla včera večer po návratu z práce. Byla v něm opět jen jedna věta, o nic konkrétnější než ta předchozí.

Znechuceně ho rovnou odhodila do koše, ale přesto strávila další neklidnou noc při rozsvícených světlech. Její byt jí náhle připadal příliš velký a jeho ochrana zoufale nedostatečná. Snad i to přispělo k jejímu rozhodnutí vyrazit ještě teď odpoledne do laboratoře. Plánovala zastavit se doma jen na skok, aby tam odložila nákup a vzala si pracovní plášť, který původně zamýšlela důkladně vyčistit. To ale protentokrát může počkat. Čím víc myslela na kotlík s nazelenalým obsahem, tím víc ji to tam táhlo. Nechtěla už promarnit ani minutu. Ostatně jiný program stejně nemá. Ginny s Harrym se mají ze svatební cesty vrátit až v neděli a Ron je teď neustále v práci. Po tom předčasně ukončeném výletu do Yorkshiru se s ním viděla sotva třikrát, z čehož dvakrát usnul v křesle, zatímco uklízela nádobí po večeři, a jednou ho Moody odvolal přímo od jídla. Od té doby uplynulo už několik dní, co se jí vůbec neozval, a protože i předtím mluvil o víkendu dosti mlhavě, rozhodla se s ním raději nepočítat.

O to větší bylo její překvapení, když došla ke dveřím svého bytu. Na posledním schodě seděl Ron, v rukou kytičku frézií, a jakmile ji uviděl, vyskočil a strhl ji k sobě do náručí. Trochu roztržitě mu oplatila polibek kamsi za ucho a zašátrala v kapse po hůlce, aby odemkla.

„Zdržíš se dlouho?“ optala se přes rameno, zatímco zamířila do ložnice, aby tam odložila balíčky s nákupy.

Když se nedočkala odpovědi, vyklonila se ze dveří. Ron stál uprostřed předsíně se zachmuřeným výrazem ve tváři.

„Ty snad nejsi ráda, že tu sem? Ruším nebo co?“ zavrčel dotčeně.

Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně: „Samozřejmě, že jsem ráda. Jen chci vědět, s jakou dobou tvé návštěvy můžu počítat. Pochop, nečekala jsem, že přijdeš.“

Přinutila se vyloudit na tváři milý úsměv (aspoň doufala, že je milý), aby poněkud zmírnila dosah svých slov. Samotnou ji překvapilo, proč jí to dá takovou práci.

„Chtěl jsem tě překvapit,“ namítl s trochou dětinského vzdoru Ron. „Což mi evidentně příliš nevyšlo.“

„Prosím tě, neplácej a pojď dál. Dáš si čaj nebo chceš pár sendvičů? Já už jsem jedla, byly jsme s mamkou ve městě.“

Ron ale odložil frézie na botník a popošel k ní. Pravou rukou ji objal kolem ramen, levou zabořil do jejích bohatých loken a sklonil hlavu, až na tváři cítila jeho horký dech.

„Já bych raději ochutnal něco jiného,“ zašeptal a ruce se vydaly na pouť po jejím těle. Chvíli se poddávala jeho laskání, objala ho kolem krku a krouživými pohyby ho hladila po šíji. Matně zaregistrovala, že Ron šmátrá po klice, aby s ní zamířil do nitra ložnice, jakmile ale otevřel dveře, zachytila zjitřenými smysly nepatrný závan důvěrné známého pachu. Přes čelo postele ležel její pracovní plášť. Rázem se jí vrátily myšlenky na hodiny práce, které přijdou vniveč, pokud ten lektvar včas nedokončí.

„Promiň, Rone, ale nech to na později, ano? Musím… musím teď do práce,“ snažila se sdělit mezi polibky a zároveň odstrkovala jeho všetečné ruce.

„Co-o?“

„Musím. Teď. Do práce,“ zopakovala základní informaci a rychlými pohyby si upravovala vyhrnutou halenku.

„No to snad nemyslíš vážně,“ pohlédl na ni nevěřícně Ron očima zamlženýma vášní. „Je sobota odpoledne, skoro večer. Co tam chceš promerlina dělat?“

„Od tebe to fakt sedí,“ neodpustila si Hermiona uštěpačnou poznámku. „Ty seš v práci od rána do večera bez ohledu na to, co je za den.“

„Jenomže moje práce to vyžaduje.“

„To ta moje taky. Aspoň dneska.“

„Prosím tě, neblázni, tak to zamícháš jindy, no. Jako by na tom záleželo.“

„Samozřejmě, že na tom záleží,“ ohradila se rozhořčeně. „Copak si ze školy už nic nepamatuješ? Záleží přece nejen na tom, kdy to zamícháš, ale i jakým směrem a kolikrát! Víš, kolik kotlíků explodovalo ve Snapeových hodinách právě kvůli těmhle nepřesnostem?“

„Ještě toho sem tahej,“ odfrkl si Ron znechuceně. „Nikdy bych neřekl, že z tebe bude taky takový lektvarový fanatik.“

To označení ji nadzvedlo.

„Abys věděl, tak Snape…“ Úplně ji pálilo na jazyku sdělit mu, že je jejich bývalý učitel opět zpátky v Anglii, ale při pohledu na Ronův zamračený výraz si to raději rozmyslela.

„Co Snape?“

„Ale nic. A vůbec, lektvary jsou moje práce,“ odtušila chladně. „Sama jsem si je vybrala a chci se jim věnovat. A někdy je prostě nutné, abych jim obětovala i nějaký ten čas navíc. Vždyť to přece znáš, když někoho sleduješ, taky nekoukáš na to, kolik je hodin.“

Ron popošel k ní a znovu ji objal: „Já jen chci, abys tu zůstala. Dneska, kvůli mně. Přece pro tebe ty břečky nemůžou být důležitější než já.“

Málem ji nachytal, ale pak jí došlo, co vlastně řekl. Přece se nenechá takhle vydírat.

„Já tvou práci chápu, Rone. Jediné, co od tebe chci, je, abys chápal i ty tu moji.“

„Jo, evidentně nic jiného ode mě nechceš,“ zavrčel teď už vysloveně naštvaně Ron a pustil ji.

„No to přece…“ nedořekla. Se sevřenými rty pohlédla na Ronova záda, mlčky si oblékla kabát a automatickými pohyby sbalila pracovní plášť do tašky. Všechno v ní vřelo jako voda v kotlíku. Ona tady trpělivě čeká večer co večer, jestli se milostpán uráčí dorazit, a když se nakonec rozhodne zařídit po svém, tak je to najednou špatně.

„Vrátím se asi tak za tři čtyři hodiny. Jestli chceš, tak tu na mě počkej,“ dodala ještě s rukou na klice a pak už vyšla na chodbu.

Až když se přemístila před postranní vchod do Toweru, uvědomila si, že kytička frézií, která zůstala ležet na předsíni, bez vody do té doby pravděpodobně uvadne.

* * *

Byl tu sotva půl hodiny a už litoval svého rozhodnutí sem přijít. A nebo měl onoho kritického studeného rána, kdy ho zase pronásledovaly přízraky dvojích rukou, podlehnout slabosti a tu pozvánku přece jen odeslat. Nakonec ji samozřejmě hodil do krbu, ale teď ho to z hloubi duše mrzelo. Bylo by příjemné setkat se s ní jinde než ve sterilních prostorách laboratoře. Jaké by asi měla šaty? Vybavil si její štíhlou postavu a téměř automaticky se mu s ní spojila modrá. Viděl ji v duchu před sebou v modrých přiléhavých šatech se stříbřitým leskem a vysoko vyčesanými vlasy, ale nedokázal se rozhodnout, jestli je to vzpomínka nebo jen jeho fantazie.

Ta představa byla tak intenzivní, že měl vzápětí pocit, jako by v davu zahlédl stříbrno-modrý záblesk. Už už chtěl tím směrem vyrazit, když mu náhle zaclonil výhled Amos Diggory, který se nakláněl k jakémusi malému čaroději. Než se znovu narovnal, iluze dívky v modrém se rozplynula kdesi v davu.

V duchu si povzdechl a znovu začal bloudit očima po sálu. Kdyby ho byl ředitel nepřišel pozvat osobně, nejspíš by sem vůbec nešel. Na podobná setkání nebyl vůbec zvědavý, ačkoliv začínal tušit, že se jim vzhledem ke svému novému postavení občas nevyhne. Zatím to nebylo obecně známo, ale to byla jen otázka času. Sám si na ono postavení dosud nezvykl. Mnohem známější mu připadaly ty překvapené výrazy, které se rozhostily ve tvářích přítomných kouzelníků po té, co ho poznali. Úplně je slyšel.

„Co ten tu dělá? On se vrátil do Anglie? To se nestydí přijít mezi nás?“

Nic jiného ani nečekal. Právě kvůli tomuhle před pěti lety odešel.

„Severus Snape? Ten Smrtijed?“ zaslechl s despektem pronesenou otázku. Ohlédl se. Hlas podle všeho patřil jakémusi šedovlasému impozantně působícímu muži, který rozmlouval s Jeffersonem.

„Bývalý, pane hrabě, zdůrazňuji bývalý. Jestli chcete, představím vás. Máme tu čest, že v současné době působí v naší laboratoři. Pane kolego,“ ozval se hlasitěji ředitel a Snapeovi nezbylo, než se k nim připojit. Několik dalších osob otočilo hlavu. Náhle byli středem pozornosti a ředitel si tu scénu viditelně vychutnával. Když opět promluvil, hlas byl ještě o něco zvučnější, takže Snape pojal podezření, jestli neverbálně nepoužil Sonorus. Následující slova byla ostatně dobře vypočítaná na efekt a rozhodně nepatřila jen stařičkému hraběti.

„Dovolte, abych vám představil pana Snapea, jinak též sira Lloyda, nového majitele merseyského panství.“

další kapitola

------------------------------------------------------------------------------------------------

AN: Zápletku týkající se Snapeova dědictví jsem vymyslela ještě v době, kdy jsem tolik nečetla v angličtině, proto mi uniklo, že druhá část příjmení Eileen Prince-Lloydové se vyskytuje jen v Medkově překladu. Nicméně jsem se rozhodla od tohoto nápadu neupustit. Puntičkářským potteromaniakům se za to hluboce omlouvám.

AN č.2: Přestože jsem avizovala, že moje povídka vychází z kánonu jen v rozsahu prvního až šestého dílu, vykreslení podzemí banky Gringottových ve 26. kapitole Deathly Hallows mi přišlo natolik fascinující, že jsem se přiklonila k tomu ho pro svůj příběh rovněž využít. Z téže kapitoly pochází také postava Bogroda.