Míle plné přemítání
Překlad 15. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj v sovím podání a s betareadem Calwen. Publikováno s laskavým svolením autorky.
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2645251/16/Who-Lives-in-Disguise
Byla to ta nejdelší a zároveň ta nejkratší cesta z Bradavic. Nejdelší kvůli tichým nekonečným mílím plným přemítání, během nichž kluci stále dokola omílali Snapeův zločin; nejkratší kvůli tomu, jak bylo náhle všechno pryč a s tím byl konec i Hermioniným dnům ve škole.
Už nikdy se nevrátí do svého prvního domova v kouzelnickém světě, dokonce ani jako učitelka. Jak by mohla – bez OVCÍ.? A i kdyby přežila válku, bude ještě dostatečně mladá a volná, aby mohla studovat, až to skončí? Nikdy se nestane primuskou, což bylo jejím snem od okamžiku, kdy poprvé otevřela stránky Historie Bradavic. Už nikdy nebude škrábat při hodině věštění z čísel na tabuli rovnici, aby ji profesorka Vektorová rozcupovala nebo pochválila, už nikdy si nebude chystat kotlík na hodinu výuky a procvičování jemnějších odstínů vaření lektvarů.
Ale toho aspoň nemusí litovat. Copak nemá v tašce soukromé lekce od jednoho z nejskvělejších lektvaristů, kterého kdy potkala, Snapeovu vlastní učebnici s jeho opravami a korekturami, postranními poznámkami a odbornými podněty? Kdyby celý rok věděla o jejím původu, o kolik víc se toho mohla naučit místo Křiklanova ležérního stylu výuky? Prošvihnout takovou příležitost! Třeba jenom to Ševelissimo, kterým mohli zajistit, aby jejich konverzace zůstala soukromá.
Zacukalo jí koutkem úst. Další lekce, kterou ji Snape naučil, aniž si toho byl někdo z nich vědom. I když na rovinu, zasloužil se o to vydatně. Ale k tomu, aby jí to došlo, bylo potřeba, aby si z mnoha pochybných důvodů odepřela přístup k nejlepšímu učebnímu nástroji, na který kdy narazila a který by jí objasnil, že znalosti nepřicházejí jen z učebnic nebo knih všeobecně. Taková ironie.
Rachocení vlaku po kolejích přerušilo pravidelný rytmus, který jí bušil v hlavě.
Ať to stojí, co to stojí. Ať to stojí, co to stojí. Musíte se rozhodnout, musíte se rozhodnout. Volit nevolit, volit nevolit je ta největší zrada, ta největší zrada.
Ron sedící po jejím boku nafoukl tváře a s hlasitým puf vydechl.
„Kde si myslíš, že je teď?“ řekl.
„Samozřejmě se lísá k Voldemortovi. Ať už je kdekoliv.“ Harry tiskl čelo na okno a v očích mu doutnal hněv.
„Asi jo. Líže mu boty a líbá mu –“
Hermiona spontánně zaťala ruce položené na klíně v pěst.
„Rone!“
„Co je? Nemůžeš ho ještě pořád bránit.“
„To ne. Já jen – bez té představy se můžu obejít, jo?“ Že je to nejspíš pravda, bohatě stačilo vědět bez probírání celé té syrově drsné reálnosti takové scény.
Ron svraštil obočí, a pak se shovívavě pousmál nad její přecitlivělostí.
„Aha, jo, promiň. I když bych to rád viděl. Ty ne, Harry? Snape, který se plazí v blátě a je za svou námahu odměňován Cruciatem.“
Harry se zamračil.
„Chceš moje představy?“ zavrčel. „Můžeš je mít.“
Hermiona se kousla do rtu. Všechno vedlo k Harrymu. Dokonce i Snape to řekl. Vždycky je to o panu Potterovi. Vždycky to bylo o něm, od okamžiku, kdy se narodil. A přece se nějak ocitla na téměř stejné pozici. Její zoufalé dilema, zda důvěřovat Brumbálově moudrosti a potažmo Snapeově poctivosti špeha, nebo mu věřit, že byl největší blázen v kouzelnickém světě, což neznamenalo nic míň než vybrat si, zda Harryho podpoří, nebo zradí jeho, sebe, své přátele, všechny. Jak to měla vědět?
Kromě Brumbála Snapeovi nikdo nedůvěřoval, ale on mu věřil bezvýhradně a tím nevěřící umlčel. Teď vlivem událostí všichni cítili zadostiučinění a přece – bylo to tak? Mohl nejmoudřejší a nejmocnější čaroděj neprohlédnout příběh tak do očí bijící, tak očividně mylný a průhledný, jak ho Harry popisoval?
Tomu nevěřila. Brumbál viděl ve Voldemortovi přes všechno jeho kouzlo školního darebáka, ze všech bradavických učitelů jenom Brumbál. Nemohl se nechat podvést nezajímavým Snapem. Musí v tom být něco víc.
„Myslíš, že někdy dostaneme šanci jít po něm?“ řekl Ron s očima upřenýma přes okno na jednotvárná, pustá a sluncem ozářená pole.
„Časem jo.“ Harry kamenným pohledem pozoroval hůlku, kterou držel v prstech. „Až dojdeme na konec, pokud ne dřív. Kde je Voldemort, tam bude i on.“ Ústa se mu zkřivila. „Potřebuji speciální hůlku. S touhle nemůžu s Voldemortem bojovat. Dělá je ještě někdo jiný?“
Ron pokrčil rameny a hlava mu zaduněla o okno.
Hermiona při tom tlumeném zvuku vzhlédla a nepřítomně odpověděla: „Gregorovič, Lapierre a Van Eysen, ale všichni jsou v zámoří. Ollivander byl jediný –“ Sledovala, jak Harrymu zbělely klouby a polkl, a tak rychle dodala: „Nějaké najdeme nejspíš na Obrtlé ulici. Však víš, ty neregistrované, takže je ministerstvo nemůže vystopovat. Ale nevím, jak jsou spolehlivé – Zajdeme tam spolu co nejdříve. Klidně zítra, jestli chceš. Můžeme požádat Tonksovou –“
„Žádná Tonksová,“ prohlásil Harry kategoricky. „Jenom my. Nebudu riskovat dalšího zvěda a nežádám o souhlas. Řád bude dělat to, co musí, a my také. Takže zítra.“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Nebo možná pozítří. Ještě si nemůžu zajít pro licenci k přemisťování, ale ty, Rone, můžeš.“
Ron prudce zvedl hlavu, oči divoké a rozšířené obavami.
„Nemůžu! Vůbec jsem necvičil.“
„Můžeš, minule se ti to téměř povedlo.“ Když jeho přítel vrtěl hlavou, tvář mu ztvrdla. „Musíš! Hermiona nás nezvládne přemisťovat oba a poslední věc, co potřebujeme, je, aby nás honilo ministerstvo. Nejdřív licence, pak se podíváme po hůlkách. Zítra. A pak máme ke zničení čtyři viteály.“
„Dobře,“ zamumlal Ron. „A potom je oba můžeš vzít na jeden zátah, ne? Voldemorta i Snapea.“
Snape nikdy nepředstíral, že ho to těší. Nedělal žádné tajemství z jeho nenávisti k Jamesovi, ke všem Pobertům, přestože byli členy Řádu. Opakovaně se snažil o Harryho vyloučení, šikanoval ho a dostával do problémů. Přesto mu Brumbál důvěřoval. Musí to mít nějaký důvod.
„Sdílená historie; tajemství, která jsem zachoval, důsledky, kterým jsem čelil, i lži, které jsem jeho jménem pronesl, i když by mi pravda posloužila lépe,“ řekl jí Snape, když ho ptala. „Společně jsme prošli ohněm.“ Spolupracovali tak dlouho a celou tu dobu to vypadalo, že Brumbálova důvěra je neotřesitelná. A Brumbálovi ona stále věřila.
Stiskla rty a přemýšlela. Po všem, o čem dumala a lámala si tím hlavu, co se během svých lekcí naučila, mu stále věřila jen proto, že mu věřil Brumbál? Snape opovrhnul tímhle argumentem hned na první hodině a pak znovu a znovu. „Nikdy vám to při čtení knihy nepřišlo na mysl, slečno Grangerová? Ředitel dal důvěru mnoha nedůvěryhodným lidem…“
Dal, že ano? Nedalo se pochybovat o tom, že většina jejich učitelů obrany nebyla důvěryhodná, ale on jim důvěřoval. Nebo hrál složitou hru, sledoval je, aby snížil jejich možnost manévrovatelnosti? Jen vždycky čekal příliš dlouho, než zareagoval.
Pokrčila rameny. Neexistovala žádná možnost, jak odpovědět na tuhle otázku. Měla k řešení mnohem naléhavější problémy a musela to udělat bez toho, aby se podívala řediteli do hlavy.
„Víme vůbec, kde se teď schází Řád?“ zeptal se Ron. „No, když je strážce tajemství pryč –“ Brumbál ochraňoval všechna tajemství Řádu. Co teď budou bez něj dělat?
Harrymu se zachvěly rty. Zaťal zuby, zavřel oči a zavrtěl hlavou. Se shrbenými rameny se otočil trochu stranou.
„Tví rodiče to budou vědět,“ řekla Hermiona.
Pokud by ignorovala Brumbálova přání z důvodu, že se musel mýlit, a odvrátila se od nich, že jsou chybná, přišla by o všechnu pomoc, kterou jim Snape mohl poskytnout, informace, ochranu, rady. Byl odborník na temnou magii, mocný kouzelník a génius. Jestliže jeho učebnice lektvarů obsahovala kouzla, která vytvořil ještě jako student, jak daleko od té doby došel? Jako Voldemortova pravá ruka je mohl varovat před nebezpečím, řídit jejich hledání a povědět jim, jak zničit viteály, až je najdou.
Dokonce jim mohl pomoci zachraňovat při té cestě životy, na základě plánovaných útoků, i když ne příliš často. Krátkodobé úspěchy nikdy nevyváží dlouhodobé výsledky boje. Cítila u srdce chlad při pomyšlení, že by nějací lidé mohli být ponecháni zemřít, že by o tom mohla i vědět a musela by zůstat zticha a nechat je být, aby nezbrzdila nebo neohrozila Harryho pátrání.
Pochopitelně, že by k tomuhle nikdy nedošlo. Snape by jí řekl jenom to, co by potřebovala pro pomoc Harrymu nebo pro předání Řádu vědět. Dozvěděla by se o tom až po události, ale aspoň by ji ušetřil pocitu viny kvůli informovanosti. Stejně jako u Brumbálovy vraždy.
Kdyby ovšem naopak Snapeovi důvěřovala a spletla se, využil by ji, aby zničil veškerou naději, zradil Harryho a všechny její přátele, zlikvidoval Voldemortovy protivníky s tak devastujícím účinkem, že by zabránil opozici znovu povstat a postavit se mu. A ona by zemřela s vědomím, že je tím zrádcem, který to způsobil. Představa, že by její přátelé byli umučeni k smrti díky její důvěře, že by viděla v jejich očích obvinění, až by byla odhalena coby pomocník a spolupachatel, ji ostře bodalo v krku jako špendlík. Pokud by mu uvěřila, byla by jako on?
Když se to postavilo takhle, volba se zdála jasná. Na jedné straně hrozilo, že nedojdou k žádnému pokroku; na straně druhé, že ztratí všechno. Jak by mu mohla důvěřovat, když cena byla tak vysoká? A přesto -
Vlak začal zpomalovat. Blížili se do stanice a brzy vstanou, hodí si tašky přes rameno a za sebou potáhnou těžké kufry. Tohle léto byla poprvé schopná je zmenšit nebo odlehčit, aby to bylo snazší, poprvé mohla svobodně používat mimo školu magii. Čekají na ně Ronovy a její rodiče a oni jim budou brzy vysvětlovat, že: „Ne, nevracíme se domů, jdeme s Harrym, k jeho příbuzným a pak i dál, udělat cokoliv, abychom zbavili svět jednoho rudookého monstra.“
A přesto –
Hlava jí říkala jednu věc a srdce druhou. Snape byl vynikající herec a zvěd, o tom nebylo pochyb, ale nemohl by předstírat odhodlání v očích a klidné přijmutí smrti jakožto odměny za svou službu. Tolikrát byla v jeho mysli a on v její. Viděla ho v nestřežených chvílích, v těch vzácných prchavých okamžicích nezastřených očí a nechráněného srdce. A stejně jako ředitel mu věřila.
Chladná logika ji varovala, že důvěřovat mu je ta nejhloupější věc, kterou může udělat. Bylo to riziko, které nesměla, které si netroufala podstoupit. Ale existoval nějaký důvod, proč byla zařazena do Nebelvíru a ne do Havraspáru. A možná to byl právě tenhle.
Poznámka autorky: Pokud se pustím do pokračování, bude mnohem akčnější než „Maska“. Je tam ještě tolik zápletek ke zpracování a viteály jsou jen jedna část té směsice.
Gregorovič je kanonický; Lapierre a Van Eysen nikoliv.
Poznámka překladatelky: Mně nezbývá nic jiného než se opakovat – autorka je prostě geniální. Tohle všechno vydedukovat a takto krásně sepsat ještě před Relikviemi je prostě úžasné. A speciálně jsem ráda za Hermionin pohled v tomhle doslovu. Až do jeho přečtení mi nikdy nedošlo, kolik ze svých vlastních snů toho museli Harryho přátelé kvůli jejich společné misi obětovat.
Děkuji, duj. Děkuji, Chali. A děkuji vám všem, že jste vydrželi i přes moje aktualizační resty až do konce.
Závěr
(Lupina, 21. 3. 2013 10:48)