11. 12. 2012
Narozeninové blues
Překlad 8. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na Chalibdiných stránkách, ale vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky a autorky objevuje zde.
Hermiona se se svojí snídaní neloudala, protože by chtěla vidět Rona. Každý den je přece někomu sedmnáct. Měla na práci zajímavější věci než ho pozorovat, jak se cpe jako nezavřený, a poslouchat, jak plácá o svých dárcích a o tom, co má v plánu. A už vůbec nechtěla vidět, jak dostává narozeninové polibky od svého děvčete. Samozřejmě, že se neloudala schválně! To jen ten hloupý toast byl dneska tak suchý, že přestože byl natřený máslem a jahodovou marmeládou, musela si ho nakrájet na malé čtverečky, aby ho dokázala spolknout.
Harry a Ginny také ještě nepřišli. Hermiona hořce předpokládala, že jsou pravděpodobně ještě pořád v nebelvírské věži a slaví narozeniny s tím klukem, mužem, pitomcem! Ledaže by se Ginny někde muchlovala s Deanem, ten tu také ještě nebyl.
Parvati si prohlížela něco, co držela v ruce Levandule, a co očividně byl dárek k Ronovým narozeninám. Obdélníková krabička v rudém balícím papíru s obrovskými růžovými srdci a modrou sedmnáctkou, která nad tím vším tančila. Hermiona si pomyslela, že nikdy v životě ještě neviděla nic tak příšerně nevkusného.
„Vážně nevím, jestli mu to mám dát,“ vrčela Levandule. „Dneska ráno se choval opravdu divně a mluvil o jedné z těch pitomých čtvrťaček, však víš, o té s těmi dlouhými hnědými vlasy. Jmenuje se tak nějak jako Rumunsko nebo Revmatismus.“
Parvati s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Pravděpodobně by to chtěl dostat, až spolu budete sami, bylo by to romantičtější.“
Hermiona zírala na svůj podnos s jídlem. Za celou hodinu se jí podařilo sníst jen jeden a půl kousku. A měla pocit, že víc už nedokáže. Jako by jí to, co už snědla, uvázlo v krku a změnilo se to v ježatou, chlupatou kouli. Natáhla se pro dýňový džus a doufala, že se jí podaří tu věc spláchnout.
Všimla si mimochodem, že stůl ředitelů kolejí vypadá o něco prázdnější, a přesto o něco hlasitější než obvykle. Profesorka McGonagallová tam nebyla, profesor Křiklan rozhazoval rukama ve vzduchu a vypadalo to, že ostatní profesoři visí na každém jeho slově. Zvláštní. Jindy by možná přemýšlela, proč tomu tak je. I když ne, že by dnešek byl něčím výjimečný. Každému je jednou sedmnáct.
Napila se džusu a nakrčila nos. Fuj, hnus! Na tenhle snad použili dekoraci z minulého Halloweenu. Odstrčila sklenici a vstala. Knihovna už má otevřeno. Možná, že najde něco, co by mohla číst, dokud nebude čas na další hodinu přemísťování.
Těsně před tím, než vyšla ze dveří, před ní zavlál černý hábit a cestu jí zastoupila vysoká postava. Profesor Snape na ní určitě po té hádce, co měli před dvěma dny, shlíží ze své výšky s tím nejodpornějším výrazem, co kdy měl. Možná ho bude muset tady přede všemi vyslechnout, ale dívat se na něj nemusí.
„Slečno Grangerová,“ řekl ten nenávistný hlas. „Neopětovaná láska vás dovedla až k pokusu o to někoho otrávit? To by se vám docela podobalo. A pokud mu nebude stačit tato lekce, nepochybně budete mít spoustu dalších příležitostí.“
Co? Pokusil se ten tajemný útočník, který dostal Katie ke svatému Mungovi, tentokrát někoho otrávit? Tenhle týden byli studenti znovu v Prasinkách! Konec konců nemělo žádný smysl to rušit. Ale proč obviňuje ji? Prudce se jí zdvihal hrudník, ale nevzhlédla k němu.
„Nevím, o čem to mluvíte, pane,“ zamumlala.
„Není třeba zapírat, vaše touha zbavit školu toho dutohlavého klacka je mi naprosto srozumitelná.“
Zaťala zuby. O kom to mluví? Každý kluk, až na Malfoye, je ve Snapeových očích dutohlavý klacek. Donutila se několikrát zhluboka nadechnout před tím, než se pokusila přes zaťaté zuby promluvit.
„Nevěděla jsem, že se udál nějaký další útok, pane, a ujišťuji vás, že s tím nemám nic společného. Omluvíte mě?“
Snape se k ní hrozivě naklonil, ale nevyděsil ji. Co jí mohl udělat horšího než uložit školní trest nebo strhnout body. Pravděpodobně k tomu hledal záminku, ale ona si byla téměř jistá, že bez ní to neudělá, ne dokud je pod speciální ochranou profesora Brumbála.
„Ve skutečnosti,“ řekl, „jste poněkud ve spěchu na někoho, kdo o sobě prohlašuje, že je nevinný. Možná, že byste mi mohla říct, kdo jiný než vy by měl důvod zaútočit na pana Weasleye.“
RON? Veselé štěbetání studentů při snídani jí najednou připadalo jako řev a místnost se začala točit. S obrovským úsilím se jí podařilo potlačit nutkání začít zvracet. Ne, že by ji vadilo pozvracet Snapeovy boty, ale pravděpodobně už by se od něj nic nedozvěděla.
Vzhlédla vzhůru k těm černým chladným očím. Tvářil se přesně tak nepříjemně, jak čekala.
„Co se stalo Ronovi?“ vydechla. „Je v pořádku? Kde je?“
„Vypadá to, že se uzdraví. Je v nemocničním křídle v péči Madam Pomfreyové. Naštěstí, nebo naneštěstí, to záleží na úhlu vašeho pohledu, byl jed zneutralizován bleskovým podáním bezoáru.“
Minul ji mezi dveřmi a zamířil dál po chodbě.
Prosmýkla se kolem něj a zavolala přes rameno: „Omlouvám se, pane, ale musím jít.“
Nepostřehla, že se ji nepokusil zastavit ani zpomalit a že při svém úprku dokonce ani necítila v zádech jeho pátravý pohled.
Když přišla do nemocničního křídla, Harry tam už čekal.
„Co se stalo?“ domáhala se odpovědi.
„Začalo to jedním z těch lektvarů lásky, před kterými jsi mě varovala,“ zamumlal s očima sklopenýma k podlaze. „Byl v krabičce s čokoládovými kotlíky, a on myslel, že je to dárek k narozeninám. Ale když mě praštil, došlo mi, že jsou to ty moje vánoční z mého kufru-“
Hermiona zamrkala. Jindy by se ho bývala zeptala, proč u sebe ještě pořád měl otrávenou čokoládu od Vánoc, ale teď se jí to nezdálo důležité. A ani nechápala, co s tím má co dělat nějaká rána, ale byly tady důležitější věci, které si musela promyslet.
„Takže to byly ty čokolády?“ pokusil se někdo otrávit Harryho? Proč se mu tedy Katie nepokusila dát ten náhrdelník, když jí tenkrát následovali ven z té hospody?
„Ne, tyhle byly od Romildy Vaneové, jak jsi říkala. A Ron mě praštil, protože jsem si z ní dělal legraci, protože jsem myslel, že žertuje, ale on mě z toho rychle vyvedl. Tak jsem mu nalhal, že by mohla být v Křiklanově kanceláři, a tak šel se mnou. Křiklan mu připravil antidotum a na povzbuzení mu nalil trochu medoviny. Řekl, že to byl vánoční dárek, který nestihl dát Brumbálovi. Ale hned jak se toho Ron napil, upadl, zmodral a začaly se mu třást ruce a nohy!“ Harryho tvář byla bledá a strhaná, když o tom mluvil. Pak se zhluboka nadechl a pokračoval.
„Bylo to příšerné. Měl vytřeštěné oči a slintal. Křiklan si nejprve nevšiml, že se děje něco špatného, a potom nevěděl co dělat. Naštěstí jsem věděl, že má ještě pořád ve výbavě bezoár. Ten, co jsem mu dal tenkrát při hodině, pamatuješ?“
Hermiona beze slova přikývla. Jak by mohla zapomenout. Byla tehdy na Harryho kvůli tomu bezoáru tolik rozzlobená, jenže kdyby tehdy nepodváděl, Ron by byl teď možná mrtvý. Srdce jí sevřela mrazivá ruka.
„Tak jsem popadl ty jeho věci a všechny je vyhrabal,“ vysvětloval Harry. „Slyšel jsem, jak Ron lapá po dechu. Znělo to, jako by kloktal, chroptěl a skřehotal. Křiklan tam jenom stál. Nevěděl jsem, jestli ho najdu včas! Myslel jsem, že už je pozdě.“
Hermiona sevřela ruce v pěst a zaťala zuby. Příliš pozdě! A mohli si být jistí, že není příliš pozdě i přes ten bezoár? Ale Snape přece říkal, že se Ron pravděpodobně uzdraví. Když viděla, jak je Harry vyděšený, tak se k tomu Snapeovu ujištění upnula.
„Ale pak jsem ho našel a nacpal mu ho do krku. On pak začal normálně dýchat a Křiklan běžel pro McGonagallovou a Pomfreyovou. Pak ho dopravili sem a pak přišel Brumbál a já jsem jim řekl, co se stalo. Pak vyšla McGonagallová a musel jsem jí říct, co se stalo, a pak vyšla madam Pomfreyová a musel jsem opakovat to samé. Ale ta říkala, že bude v pořádku. Bude tu muset zůstat asi týden a bude dostávat lektvar z routy. Po snídani řekla Křiklanovi, aby uvařil čerstvou várku. Ale dovnitř nás nepustí, už jsem to zkoušel.“
V tu chvíli vtrhla dovnitř Ginny, vlasy za ní divoce vlály a v obličeji byla celá rudá.
„Kde je Ron? McGonagallová říkala, že ho někdo otrávil!“ hlas měla nepřirozeně vysoký a pisklavý. „Kdo by chtěl otrávit Rona?“
Hermionou to škublo. Snape z toho, že Rona otrávila, obvinil ji. Ale jen proto, aby ji naštval. Kdyby tomu věřil, vyslýchal by ji déle. Neposlouchala znovu Harryho vysvětlení, a přitiskla svůj obličej na studené dveře.
Bože, Rone! Jak jsem mohla být tak pitomá? Slepá, malicherná a hloupá až do morku kostí. Proč jsem s ním přestala mluvit jen proto, že se líbal s Levandulí? Bože, jen ať je mu lépe a ať klidně líbá sto Levandulí. Rone, neumírej! Pomyslela si, že by to neunesla. Nezvládla by už nikdy nevidět jeho legrační obličej, jak se kření nad další rozpracovanou esejí z lektvarů. Nezvládla by už nikdy neslyšet, jak se jí posmívá, že strávila zase takovou dobu v knihovně. Nezvládla by už nikdy necítit jeho velké hrubé ruce, které ji tak často vytáhly ven, na slunce nebo do sněhu. Jak mohla zničit šest let přátelství kvůli hloupému snu?
Nebyla to jeho chyba, jestliže ji neměl rád tímhle způsobem. To ona sama sobě namluvila, že se možná jen stydí. Měla prostě přijmout, že to tak není, a nechat ho, aby měl rád toho, koho mít rád chce, a líbal, koho líbat chce. Pokud chtěl mít rád někoho dalšího, nic jí do toho není. Kdyby byla opravdová kamarádka, byla by šťastná, protože on je šťastný. Z očí se jí vyhrnuly slzy. Jen ať je mu lépe! Už nikdy nebude kritizovat jeho milostný život, lenost, nebo to, že se směje příliš nahlas.
Byl to nekonečný den. Odmítli odejít, ale nikdo je nepustil dovnitř. Dveře se občas na moment otevřely, jak lidé přicházeli a odcházeli,
Přišel Křiklan se speciálním lektvarem, pak třeťačka, která měla místo uší velké bílé květáky a vyšla po deseti minutách s náušnicemi ve tvaru květin. Pak přiběhl prvák, ze kterého při každém kýchnutí vyletěla červená nebo žlutá žába. Madam Pomfreyová je odháněla od dveří a přinesla jim k obědu a k večeři podnos obložených chlebů a džbánek džusu, ale neměla pro ně žádné novinky.
V sedm hodin přišli Ronovi rodiče a Hermiona měla pocit, jako by už žila celé věky, měla pocit, jako by už byla stará, mrtvá, vysušená, jako dinosauří kosti ve skále. Pan a paní Weasleyovi proběhli kolem čekající trojice a zastavili se, jen aby krátce řekli Ginny, že s nimi dovnitř nesmí. Tam se zdrželi jen krátkou chvíli, a pak si šli promluvit s ředitelem.
V devět madam Pomfreyová otevřela dveře a nechala je vstoupit. Konečně. Ron spal a měl už docela normální barvu. Občas se zavrtěla a něco zamumlal, ale neprobudil ho ani příchod jeho bratrů.
Fred a George přišli z Prasinek, kde očividně prohlíželi Taškáře. Hermiona napůl ucha poslouchala, jak se ptají na ty samé otázky, které si celý den kladli Harry a Ginny. Ne, samozřejmě, že to nebyl Křiklan, kdo se pokusil otrávit Harryho. To je směšné. Ale jak by to mohla dvojčata vědět, když ho nikdy nepoznala. A mohl by se pokusit otrávit Brumbála? Asi ano, ale myslet byste si to mohli, jen pokud byste Křiklana znali tak málo jako oni.
„Každému, kdo zná Křiklana, musí dojít, že si prostě takovou dobrotu musel nechat pro sebe,“ vysvětlovala unaveně.
„Er-mi-o-no,“ zaskřehotal mezitím Ron.
S obavami se na něj podívala, ale on jen něco neslyšně zamumlal, znovu usnul a tentokrát začal chrápat. Hermiona se úlevou rozplakala a snažila se mrkáním ty slzy zahnat. Bude v pořádku, už poznává hlasy.
V tu chvíli vešel Hagrid. Venku muselo znovu pršet, protože měl vlhké vlasy a na podlaze zanechával šlápoty. Co je s Ronem, se právě před chvílí dozvěděl od profesorky Prýtové. Celý den totiž strávil v lese, protože Aragogovi je čím dál hůř, a tak on svého starého přítele opatroval.
Měl šílený nápad zlikvidovat celé zmijozelské famfrpálové družstvo, jednoho po druhém. Hermiona si říkala, že dokonce ani oni by neklesli tak hluboko, zejména teď, když Malfoy odstoupil. Popravdě si myslela, že ani on sám nebyl dost šílený na to, aby se pokusil kvůli hře někoho zavraždit. I když možná, že jen nechápala sílu sportu. Jí se zdálo hloupé poletovat dokola na koštěti a pokoušet se vhodit míč do obruče, chytit okřídlený oříšek anebo se pokoušet srazit jeden druhého z koštěte.
Ať už to byl kdokoli, kdo se tu pokoušel zabíjet lidi, byl velmi neschopný. Ani lektvar, ani náhrdelník nezasáhly svůj plánovaný cíl. Na druhou stranu na tom bylo vidět, jak bezohledný ten člověk je; vypadalo to, že je mu jedno, kolik lidí zabije, než dostane svou oběť.
V tu chvíli se vrátili Weasleyovi, aby poděkovali Harrymu za to, že zachránil Ronovi život. Kolik členů rodiny Weasleyových už Harry zachránil? Ve druhém ročníku Ginny, loni pana Weasleye a možná, že vlastně všechny, když jako děcko porazil Voldemorta.
„Mohu říct, že to byl šťastný den, kdy se Ron rozhodl v bradavickém expresu posadit k tobě do kupé,“ řekla paní Weasleyová. Ona i pan Weasley třásli Harrymu rukou a on byl příliš unavený, než aby jim vzdoroval.
Hermiona si nemohla pomoct, ale trochu ji to bolelo. Věděla, že je to hloupé a malicherné, ale nedokázala to potlačit. Byla Ronovou kamarádkou od Halloweenu v prvním ročníku, jen o dva měsíce kratší dobu než Harry. Jenže Harry byl čestný člen rodiny Weasleyových rodiny a ona ne. Od okamžiku, co přišla, jí nevěnovali ani jeden pohled, a o Vánocích jim také zjevně nescházela a nemohla zapomenout, jak snadno paní Weasleyová uvěřila všem těm pomluvám, co o ní před dvěma lety šířila Rita Holoubková. Také byla zklamaná tím, jak maličkou dostala velikonoční nadílku, a pochybovala, že letos dostane vůbec něco. Tak snadno ji vyškrtli ze svého života.
Před tím, než mohl Harry něco říct, se vrátila madam Pomfreyová a připomněla jim, že u Rona může být nanejvýš šest návštěvníků najednou. Řekla jim to, ještě než přišel Hagrid, ale tehdy jich bylo právě šest, teď byli dva navíc. Hermiona a Harry věděli, že jsou to oni, kdo by měl odejít.
Hagrid šel také. Byla to dobrá příležitost probrat věci v soukromí. Dělal si starost o víc věcí než jen o Aragoga a Rona. Pokud by útoky pokračovaly, mohla by se Rada školy rozhodnout uzavřít školu navždy. A kde by se učili, když by se to stalo. Kde by studovali? Pak Hagridovi uklouzlo něco, co jí vyrazilo dech. Profesor Brumbál se pohádal s profesorem Snapem? Hádali se uprostřed Zakázaného lesa? Profesor Snape řekl Brumbálovi, že toho žádá příliš moc a on to už dělat nechce?
V čem už nechce pokračovat? Nepochybně v jejích hodinách. Věděla, že ho rozzlobila, ale netušila, že tak moc.
Pokud si myslela, že ty hrůzy dnešního dne z ní vysály všechny emoce, mýlila se. Cítila horko i mráz najednou, hlava se jí točila, jako by byla opilá, žaludek se jí svíral. Naštvala Snapea tak, jak obvykle štval on jí? A on jí teď za to tolik nenávidí?
Ti dva se naštěstí nevšimli jejího šoku. Polkla a vyrazila rychle kupředu, právě v okamžiku, kdy zachytila Harryho významný pohled, když Hagrid navrhoval vyšetřování ve zmijozelské koleji. Mohlo by to být tak jednoduché, že by Brumbál nebyl spokojený s tím, na co během svého vyšetřování přišel? Harry si myslel, že ano, jenže kdy měl Harry naposledy pravdu v něčem, co se týkalo Snapea?
A navíc, profesor Brumbál Snapeovi absolutně věří. Řekl jí to.
Autorská poznámka: „Okřídlený oříšek pochází z první knihy, kapitola 11 – Famfrpál, a z Harryho prvního setkání se Zlatonkou. Harryho zásah při Ronově otravě a pozdější rozhovory jsou obsaženy v Princi dvojí krve, kapitola 18 – Narozeninová překvapení a kapitola 19 – Skřítčí špehové.
Poznámka betareadra: Je vtipné, na co člověk narazí, když začne pátrat a srovnávat originál kánonu s oficiálním českým překladem. Výraz „okřídlený oříšek“ (v angličtině „winged walnut“) se totiž nikde v první knize nevyskytuje, pouze jsem na několika různých serverech našla popis Zlatonky coby „míčku s křidélky velikosti ořechu“ („winged, walnut-size ball“). Což ovšem jen dokládá Chalibdin naprosto dokonalý cit pro oba jazyky.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak nevím, jestli ji chtěl Severus naštvat, nebo hlavně informovat, ale rozhodně se mu povedlo oboje. Jsem zvědavá, jestli to podle kánonu půjde až do konce:( Díky moc!
...
(Zuzana, 12. 12. 2012 20:56)Ide to strašidelne presne podľa kánonu. Takže Severus mal asi pravdu o tom čo bude robiť po vojne :(
Re: ...
(Jacomo, 15. 12. 2012 22:19)Je to kánon z Hermionina pohledu, ale duj umí překvapit, tak snad...
Dýně
(Lupina, 12. 12. 2012 19:11)Jo, dýně byla dobrá :-) Je tady nastolený zajímavý úhel pohledu, jak Weasleyovi vnímají Hermionu. Tak nějak doufám, že by to mohl být začátek konce Hermioniny zamilovanosti do Rona. Děkuji za překlad.Moc a moc.
Re: Dýně
(Jacomo, 12. 12. 2012 20:44)Dýně je jeden z těch krásných milých detailů. Jak to bude s Hermioniným vztahem k Ronovi dál, ukáže čas a další kapitoly. Ale tenhle příběh rozhodně nevypadá na SS/HG romanci :-D
Ha, první :-)
(Ivet, 11. 12. 2012 21:43)
Rozesmála jsi mě - dýně z minulého roku byly dokonalé :-) Skoro mám pocit, že za ní Severus šel, aby jí to řekl, jenom to podal svým obvyklým způsobem :-D
Jinak gratuluji k zápočtu, taky jsem dneska jeden získala :-)
Re: Ha, první :-)
(Jacomo, 11. 12. 2012 22:42)
Víš, že si o něm myslím to samý?
Taky gratuluju. Jsme šikulky :-)
...
(teriisek, 12. 12. 2012 22:36)