Překlad 2. kapitoly povídky Věci nečekané (Unexpected) od australské autorky duj.
„Co ti chtěl předtím ten umaštěnec?“
Hermiona se podívala na Rona a bojovala s odpovědí, která balancovala mezi upřímností a opatrností.
„Jen mi popřát do budoucna vše nejlepší,“ řekla nakonec.
„Jo, jasně,“ ušklíbl se. „Tak proč vypadáš, jako kdybys od té doby brečela?“
´Nejspíš proto, že jsem brečela,´pomyslela si hořce. Nedávné okolnosti přinesly bolestný konec dětství, s krátkými, ostrými bitvami, které vyvrcholily těžce vybojovaným vítězstvím téměř tak hořkým jako porážka. Nic tak naprosto nerozdělovalo mládí a dospělost jako zjištění, že ji její učitel považoval za dost starou, aby se zamilovala nebo (jak předpokládala) provdala. Za něj. To byl generační posun, který nikdy neočekávala, vyhlášení rovnosti, jaké nemohla přijmout. V posledních sedmi letech to byl pro ně rádce, náhradní rodič...To by se spíš mohla pobláznit do vlastního otce!
Ale on nebyl její otec. A už dlouho na ni nemyslel jako na svoji dceru. Snažila se vyvolat v sobě vědomí zrady, o kterém si myslela, že by měla cítit, ale všechno, co našla, byl jen smutek.
Ron ji pozoroval přes přivřená víčka, pihovatou dlaní si popleskával stehno a čekal, co mu odpoví.
„Přivedl mě na myšlenku, jak moc mi budou chybět Bradavice,“ řekla. „Bylo to domov.“
Škola jednou provždy skončila. Skončí i Ronovo přátelství? Bude mít ve své budoucnosti pro ni místo? Když se podívala zpět na uplynulých sedm let jejich soužití, nemohla se zbavit pochybností. Měli vůbec něco dalšího společného kromě Harryho, zvyku, historie a kolejní příslušnosti? Spojí nostalgie dohromady to, co rozdělují odlišnosti?
Ron se rozchechtal.
„Vždyť ti nikam neutečou. Jestli jsi z toho tak zoufalá,“ (Hermiona sebou trhla), „zeptej se, jestli sem můžeš někdy zaskočit na návštěvu. Nepředpokládám, že to bude učitelům vadit.“ Vytáhl křištálovou kouli z Kratochvilných kouzelnických kejklí, s kokosovotřešňovou vůní, a roztočil ji na špičce svojí hůlky. „Takže v čem je problém? Jako kdyby to někoho fakt zajímalo.“
Pokusila se o úsměv. Ve skutečnosti by to jednoho zajímat mohlo. Profesora Snapea. Polkla, jak ji zčistajasna polil chlad. Neplánoval něco pošetilého, že ne? Pokud pro něj byla slunce, teplo a rozzářený den – nechtěl udělat něco pošetilého, že ne? Otřásla se. Pitomče! Přislíbil jí pomoc v jakési daleké budoucnosti. Samozřejmě, že nechtěl udělat něco pošetilého.
Koule oranžově zazářila a začala pištět hlasitě jako vlaková píšťalka.
„Rozchody a setkání, začátky a opakování,“ pískala.
„Myslím, že to sestrojili podle Trelawneyové,“ zabručel Ron. „Je zrovna tak na nic.“
„Aspoň to neříká, že budeš na kusy roztrhán smraďochem a naservírován tlustočervům k snídani,“ řekl Harry, který právě vstoupil do společenské místnosti. „Co se stalo, Miono? Loučila ses se všemi knihami v knihovně?“
Hermiona se zamračila, když Ron zařičel smíchy.
„Neříkej mi Miono,“ obořila se na něj. Ta přezdívka byla nejprotivnější manýra, kterou Harry pochytil od své nejnovější přítelkyně. „Moje jméno se nezměnilo, když jsi začal chodit s Mandy, a já taky ne.“
Ron se zakřenil.
„Jo, promiň, Miono.“
další kapitola
som tak rada,
(Emka, 4. 10. 2010 14:50)