Na sovích křídlech

Tuhle povídku jsem napsala v náhlém pomatení smyslů během dvou nočních hodin. Ve slovenštině! Celkem logicky ji tudíž věnuji své oblíbené autorce Dott. Protože si ale netroufám publikovat v jiné řeči než své mateřštině, sama jsem si to rovněž přeložila do češtiny a tady to máte:

I když to tak nevypadá, všichni jsme byli někdy dětmi. Prožívali jsme stejné touhy, naděje, přání a strachy.

Lokomotiva vyfoukla velký sloup páry a zahalila postavy na nástupišti hustou bílou mlhou. Zelenooké děvčátko naposledy zamávalo z okna tetě, mamince a tatínkovi, kteří stáli na okraji perónu se slzami v očích. Ani jejich holčička neměla pohled úplně jasný. Odjížděla z důvěrně známého prostředí do nové školy, mezi cizí lidi do světa, o kterém skoro nic nevěděla.

Seděla v prázdném kupé a pozorovala louky ubíhající rychle za oknem. Připomínaly jí krajinu u nich doma. Když po chvíli zahlédla v dálce skupinku vzrostlých dubů, vzpomněla si na jeden zážitek z loňského roku. Právě u takového dubu našla malé šedé koťátko, žalostně mňoukající jako o život. A možná mu i o život šlo, protože bylo jen několik týdnů staré a už zůstalo na tomhle světě samotné jako kůl v plotě. Otec jí neřekl, že objevil o kousek dál dospělou mrtvou kočku, ale ona zaslechla, jak to později vyprávěl mamince. Rozhodla se, že si koťátko nechá a bude se o něj starat. Vyrostla z něho krásná kočičí dáma, skoro princezna, která ze všeho nejradši seděla na plotě a pozorovala okolí nebo ležela na vyhřátém schodě jejich domu a nechala se do nekonečně hladit dětskými dlaněmi. Ta samá kočka spala teď ve velkém proutěném koši na protějším sedadle. Jediná kamarádka, která jí provázela do nového domova.

Vlak monotónně drkotal přes dubové pražce a krajina se začala měnit. Na obzoru se objevovaly vyšší a vyšší kopce a také stromů podél trati přibylo. Děvčátko si vytáhlo z kapsy koláč a pustilo se do jídla, moc mu ale nechutnalo. Připadalo si vylekané a ztracené jako kdysi to malé kotě. Myšlenky se mu opět rozeběhly do světa, který opustilo.

Asi před třemi roky k nim domů začala častěji chodit teta Agnes. Pamatovala si, že otec nebyl příliš nadšený, ale maminka mu to vymlouvala:

„Já vím, že se ti nelíbí její podivínství, ale přece jen je to tvoje sestřenice…“

Nechápala, jaké podivínství má její mamka na mysli, protože Agnes byla ta nejlepší teta, jakou si mohlo dítě přát. Při každé návštěvě jí přinášela spoustu různých pamlsků, které ona nikdy v žádném obchodě neviděla, třeba ty barevné fazolky s neuvěřitelně zajímavými chutěmi. Některé sice nebyly vždycky až tak dobré, ale ona si dávala velký pozor, aby to nedala jakkoliv najevo. Kromě toho si spolu užily spoustu legrace, protože teta znala celou řadu různých triků, které kdykoliv s oblibou předváděla. Nikdo ale nevěděl, jak byla nadšená, když její neteř poprvé zopakovala jakýsi kousek po ní.

„Já jsem to věděla! Ty moje malé šikovné koťátko!“ jásala a zasypávala jí pusinkami na vlásky a obě tvářičky. „Zatím to ale radši nikomu neřekneme, viď?“ dodala a spiklenecky na ni mrkla. Od toho dne mezi nimi vzniklo pouto jako mezi tajnými spojenci.

Hlasité bouchnutí dveří ji probudilo ze snění. Do jejího kupé vběhla plavovlasá dívenka a rychle za sebou přirazila dveře. S výmluvným gestem položila ruku na ústa a čile se nasoukala pod sedadla. Bez dlouhého přemýšlení pohodila vedle sebe hábit, takže při pohledu zvenku by nikdo neobjevil, že v kupé není sama. Krátce na to přiběhli po chodbě dva chlapci, ale když neviděli nic podezřelého, utíkali dál. Za chvilku se z pod sedadla ozvalo:

„Už jsou pryč?“ a plavá hlava se začala vysouvat ven. Na tváři se jí leskly stopy slz.

„Ano,“ přikývla a pomohla děvčeti vylézt. A teď si všimla, že je pravděpodobně tak stará jako ona, i když původně vypadala starší.

„Co se děje? Provedli ti něco?“ optala se malé návštěvnice, která si právě oklepávala prach ze zelených šatů.

„Ale ne, jen se mi posmívali, že mám obnošený hábit. To spíš já jim něco provedu,“ nakrčila zlostně nos. „Ten černý je můj bratranec, jeden z těch dokonalých Blacků, však to znáš. Jak já je nesnáším! Všichni jsou namyšlení až hrůza,“ rozohnila se. Asi si ale musela povšimnout zmatku v jejích očích, protože se najednou zamračila.

„Nevyrostla jsi ty náhodou mezi mudly?“

Němě přikývla. Tohle slovo znala.

„Tak promiň, to asi neznáš naši „slavnou“ rodinku, viď? A taky jsem se zapomněla představila – říkají mi Augusta.“

Pověděla jí svoje jméno. Zbytek cesty strávili ve společné debatě, při které hltala informace jako žíznivý poutník vodu.

S večerem obloha potemněla a Augusta odběhla do svého kupé pro hábit a kufr. V těch několika minutách si dívenka dnes naposledy vzpomněla na svoji rodinu. Vybavila si den, kdy při ranní kávě upustila sova doprostřed stolu dopis nadepsaný zeleným inkoustem. Dopis, který přinesl vysvětlení i mnohé další otazníky. Její otec zuřil a obviňoval svou sestřenici, že to ona probudila v jeho dcerušce to bláznovství a svolával na ni hromy blesky. Ale teta bránila svoje koťátko jako máma lvice:

„Vždyť je to dar! Něco mimořádného a výjimečného! Ona je výjimečná a já jsem přesvědčená, že jednou z ní bude výborná čarodějka.“

Nakonec otec kapituloval. Společně navštívili Příčnou ulici a když jí vyprovázeli na nástupiště 9 a 3/4, zadoufal i on, stejně jako mnoho ostatních rodičů, že jeho dítě bude ve škole patřit k nejlepším.

Vlak s mohutným hrknutím zastavil na nádraží a obě dívky z něho vystoupily jako dávné kamarádky. Během plavby v malých lodičkách přes jezero k temné siluetě hradu dostaly přece jen trochu strach, ale vzhledem k jejich mládí nakonec zvítězila zvědavost. S očima navrch hlavy kráčeli spolu s ostatními prváky po schodech a přes mohutné dveře do hlavní síně. Její strop zářil tisícem hvězd jako noční obloha a hučelo to v ní jako v úle. Když prošli kolem budoucích spolužáků a zůstali stát před učitelským stolem, šum v síni ztichl. Malý profesor se stříbrnými vlasy přinesl odkudsi starý otrhaný klobouk, který po uložení na židličku před nimi začal recitovat zvláštní báseň. Poslouchala soustředěně jeho hlas, ale když ztichl, nebyla schopná si vybavit ani několik posledních slov. Její nová kamarádka jí povzbudivě tiskla ruku a obě čekaly na okamžik, kdy profesor vyvolá jejich jméno. Trochu se jí rozklepala kolena, když síní zaznělo:

„McGonagallová, Minerva!“

Pak se ale zhluboka nadechla a rázně vykročila k vysoké židličce i nové budoucnosti.

KONEC