Na sovích křídlech

Věnováno Chalibdě jako dárek k svátku a jako velký dík za nádherné překlady.

Poznámka: Příběh navazuje na moji povídku Barvy vzpomínek, která je zase volným pokračováním povídky Svítání od Griffy. Pro upřesnění těm, kteří tato předchozí vyprávění neznají, doplňuji, že vychází z fikce, že Ron s Hermionou zahynou při závěrečném boji a Harry jejich ztrátu neunese. Rozhodne se proto za pomoci neutralizačního lektvaru zbavit magických schopností a odejít z kouzelnického světa. Snape, kterého požádá o pomoc s namícháním lektvaru, ale zjišťuje, že Harry trpí hrůznými nočními můrami a obviňuje se ze smrti všech svých blízkých. Vymaže tedy chlapci paměť, takže místo utrápeného Harryho Pottera se jednoho rána na nemocničním lůžku probudí do nového života Harry Evans.

* * * * * * *

Ti blázni! Jako kdyby mohli zardousit mou nesmrtelnost tím neohrabaným zařízením složeným z provazu a lešení! Budu kráčet a nesčetněkrát znovu kráčet po této krásné zemi. A budu po ní kráčet jako člověk z masa a kostí, budu knížetem a venkovanem, vědcem a bláznem, budu sedět na vyvýšeném místě a sténat pod kolem.

Jack London: Tulák po hvězdách

Byl to obyčejný dům na předměstí. Jeden z posledních činžovních domů postavených někdy koncem minulého století v dobách rozmachu města, které se rozrůstalo přímo úměrně prosperitě místních textilních továren. Tehdy v malých pokojících bydlely rodiny s houfem dětí, jejichž křikem ožívaly zaprášené tmavé dvorky i dlážděné ulice; dnes představoval laciné bydlení pro studenty, kteří měli poněkud hlouběji do kapsy, pro osamělé duše, dosud hledající svůj protějšek nebo i pro ty, jenž své hledání z toho či onoho důvodu vzdaly.

Těžko říct, koho sem jaké z těchto pohnutek přivedly. Mladík, obývající jeden z šesti bytů ve druhém patře, se o to ostatně ani nestaral, k přemýšlení mu bohatě stačily jeho vlastní důvody. Ještě před nedávnou dobou neznal ani své jméno, a kdo je jeho rodina či odkud pochází, se naučil z lékařských spisů při vyčerpávajících psychiatrických sezeních. Nakonec to začalo být únavné i pro doktory, a tak jeho případ uzavřeli. Diagnóza: selektivní amnézie v důsledku poranění hlavy. Konec. Tečka. Základní vědomosti má, postarat se o sebe umí, tak k čemu další hospitalizace – šup s ním zpátky mezi normální lidi.

V prvních dnech si mezi nimi připadal jako nahý. Jenom boj s byrokracií, který v sobě snaha o nalezení práce a bytu zahrnovala především, ho pořádně vyčerpával. Ta trocha peněz, kterou se mu podařilo po menších peripetiích vydolovat z bankovního účtu (obával se, že historku o potrhlém mladíkovi, který se musí potajmu dívat na papírek, aby věděl, jak se jmenuje, si budou úřednice vyprávět ještě několik týdnů), zkrátka těch pár liber stačilo tak akorát na splátku nájmu na první tři měsíce v tomhle léty a předchozími obyvateli poznamenaném domě. Ale on si nestěžoval. Brzy se mu podařilo sehnat i místo v jednom supermarketu, kde po odpolednách a nocích vykládal zboží z kamionů a rovnal je do regálů. Ta jednotvárná a mechanická práce ho uklidňovala.

Zvláštní bylo, že ho ani příliš netížilo vědomí, či spíše nevědomí o své minulosti. Jako by měl pocit, že to, co za sebou nechal, za vzpomínání nestojí. Měl práci a ty čtyři stěny mu k bydlení docela stačily. Ve volném čase se toulal ulicemi města a prohlížel si výklady obchodů. Dokázal prostát nekonečné hodiny na nábřeží a pozorovat lodě vplouvající do přístavu. Zhluboka vdechovat slaný mořský vzduch a nechat si tvář zkrápět kapičkami vodní tříště. Kdo ví, třeba si něco takového kdysi přál, ale nikdy se mu to nesplnilo.

O ostatní nájemníky v domě se příliš nezajímal. Dokonce si i nějakou dobu myslel, že vedlejší byt je prázdný. Snad za to mohla i jeho pracovní doba, která způsobovala, že se domů vracel buď za tmy nebo v brzkém ránu, kdy se mu po celonoční dřině klížily oči spánkem. Faktem zůstává, že svého souseda spatřil poprvé až někdy koncem léta za poněkud dramatických okolností.

To dopoledne vstal poměrně brzy. Když si v kuchyňce vařil kávu, zaslechl za zdí šramot a pak ránu, jako by něco těžkého upadlo na zem. Chvíli poslouchal, ale protože se nic dalšího neozvalo, vrátil se zpět ke sporáku a konvici. Nesl si ji zrovna ke stolu, když se ozval zvonek ode dveří. Leknutím ji div neupustil na koberec.

Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost ke vstupním dveřím a stiskl kliku. Na chodbě osvětlené jen jedinou zaprášenou žárovkou stál kluk ve stejnokroji přepravní společnosti. V rukách držel objemný balík, patrně i dost těžký, protože, když spatřil, že mu konečně někdo přišel otevřít, položil ho s úlevou na zem. Trochu to zadunělo.

„Ježíš, to jsem rád, že je aspoň někdo doma. Můžu u vás nechat zásilku pro vašeho souseda? Vláčím se s tím sem už potřetí a nikdy jsem ho nezastihl. A mě už vážně nebaví táhnout se sem každý den,“ vychrlil ze sebe poslíček. „Lidi by měli mít trochu uznání. Objednaj si balík knížek a pak klidně nejsou doma. Umíte si vůbec představit, co máme teď o dovolenejch práce? Někdy je to vážně k…“

„Moment, počkejte,“ přerušil mladík jeho litanii. „Říkal jste, že neotevírá? Já jsem ale před chvílí slyšel z bytu nějaký hluk, takže je určitě doma.“

„Jestli to ovšem nejsou zloději,“ namítl doručovatel. „Já bych vám mohl vyprávět věci…“

„Snad jindy. Každopádně zkuste znovu zazvonit.“

„Když myslíte…“

Kluk si otráveně povzdechl a odevzdaně stiskl zvonek, nic se však nedělo. Hodil po mladíkovi pohled typu „jsem vám to říkal“ a pokrčil rameny.

„Tak vezmete si to k sobě?“ zeptal se znovu s pokynutím k balíku ležícímu na zaprášených dlaždicích.

„O to teď nejde,“ namítl mladík. „Tohle se mi nějak nezdá, já jsem opravdu za zdí slyšel nějaký šramot. Radši dojdu pro správce. Možná se tomu muži něco stalo. Počkejte zatím tady,“ dodal ještě, zaklapl za sebou dveře bytu a rozběhl se po schodech do přízemí. Poslíček se za ním díval se směsicí pobavení a lhostejnosti.

Správce pochopitelně nadával jako špaček. Jednak ho jeho podnájemník vyrušil od sledování baseballového zápasu, což by samo o sobě na mrzutost stačilo, ale ještě se dožadoval náhradního klíče od cizího bytu. Taková opovážlivost! Tohle on v jemu svěřeném domě rozhodně nehodlá trpět. Vyzkoušel na otrapu několik svých výhružných pohledů a jen tak mimochodem se pokusil zapůsobit na něj předvedením svých svalů. V bílém nátělníku však spíš než svaly vynikalo jeho objemné břicho, takže toho po chvíli nechal. Stejně se ten mladík nedal odbýt. Nakonec, snad aby už dal konečně pokoj, sáhl na věšák pro svazek klíčů a zamířil s ním do patra.

Poslíček stál dosud uprostřed chodby a s nepřítomným výrazem převaloval v pusu žvýkačku.

„Kolikrát jsi zvonil?“ vyštěkl na něj správce, až chlapec málem žvýkačku spolkl.

„A-asi pětkrát.“

„Zkus to znovu. Nemám zájem, aby mě pak nějakej potrhlej dědek žaloval pro neoprávněný vniknutí,“ zabručel ještě a opřel se o zeď v postoji, který pokládal za ležérní.

Cinkavý zvuk se rozlehl chodbou.

„Vidíte?“ teď už se neudržel doručovatel. „Nikdo tam není. A já na tohle šaškování nemám čas ani náladu. Moje auto je plný balíků, který…“

Do jeho lamentace se v zámku ozvalo cvaknutí. Ve dveřním rámu se nejprve objevila vrásčitá ruka a posléze i tvář starého muže. Bílé vlasy mu splývaly na límec dlouhého tmavého kabátu, oči se napůl ukrývaly za kostěnými obroučkami. Vyzařovala z něj autorita. Trochu působil dojmem, jako by vystoupil ze stránek nějakého prastarého příběhu.

„Přejete si?“ ozval se skřípavý hlas.

„Jste- jste v pořádku?“ vyhrkl na starce jeho mladší soused. „Dlouho jste neotvíral, měli jsme obavy…“

„Patrně jsem usnul,“ pokrčil muž rameny a obrátil svou pozornost k poslíčkovi.

Ten rychle našel pevnou půdu pod nohama, ostatně za svého působení v doručovatelské firmě se už setkal s lecjakými figurkami a hlavně už opravdu toužil vypadnout.

„Jste pan Standing?“

Když stařec přikývl, přešoupl kluk po ošlapaných dlaždicích krabici od jedněch dveří ke druhým. Z desek vytáhl papír a tužku.

„Zásilka pro vás. Tady to laskavě podepište,“ ukázal na příslušnou kolonku.

Chodbou se neslo jen šustění papíru.

„Tak nashle,“ zvedl prsty ke štítku čepice a za chvilku už byl slyšel dupot jeho nohou po schodišti.

Správce se mezitím obrátil k mladšímu nájemníkovi: „Tak vidíte – pán spal. A vy byste mě byl zbláznil, kdovíco se nestalo! Příště se starejte o sebe a neotravujte slušný lidi.“

S těmito slovy doplněnými dalším z výhružných pohledů se vydal dolů za poslíčkem.

Mladík trochu zrudl a jako by si teprve teď uvědomil, že jeho přítomnost je tu už zbytečná. Vrhl nejistý pohled sousedovým směrem. Stařec se právě shýbl pro balík. Nechápal, proč to dělá, ale vzápětí slyšel sám sebe, jak mu nabízí pomoc.

Stařec se zatvářil mírně pobaveně, ale balík mu z rukou nevytrhl, jen otevřel trochu víc dveře svého bytu.

„Tak pojďte.“

to be continued