Na sovích křídlech

Jak mohla být tak naivní? Nechat se hloupě vlákat do té nejprimitivnější pasti? Jako myš na kousek špeku… Teď tu je zavřená v kleci jako čerstvě chycené ptáčátko…

Seděla na ústředí Fénixova řádu a kontrolovala zprávy, které sem přicházely od jednotlivých členů. Byla dost nervózní, protože Ron odešel s Harrym prošetřit jednu informaci do Malfoyova sídla a i přestože Lucius si odpykával svůj trest v Azkabanu, nepovažovala to místo za bezpečné. Pořád tam ještě bydlela jeho žena a nebylo známo, kam zmizel Draco. Měla určité podezření, ale zatím si ho nechávala pro sebe, protože důkazy chyběly. Co chvíli se přistihla, že nevnímá, co je na pergamenu před ní napsáno a místo toho bloudí myšlenkami někde mimo čas a prostor. Už aby byli zpátky. Copak Harry, ten si jistě poradí, ale Ron? Je pořád tak hrozně zbrklý a občas vyrazí do něčeho po hlavě. Možná ho právě pro tohle měla ráda, ale neustále jí to přidělávalo vrásky na čele, schovaném pod záplavou kudrnatých hnědých vlasů.

Náhle se z krbu u protější stěny ozvalo tiché zapraskání a z plamenů vylétl cár pergamenu. Přistál rovnou před ní na stole. Rychle se vzpamatovala z úleku a přitáhla si ho, aby si přečetla, co je na něm napsáno…

Který čerchmant jí napískal, aby uvěřila tomu, co tam viděla? Jak to, že jí vůbec nenapadlo si to ověřit, a okamžitě vyskočila, popadla hůlku a přemístila se před ten osudný dům? Tak teď to má. Je zavřená mezi čtyřmi dřevěnými stěnami a ruce má do krve rozedřené od toho, jak se snaží vypáčit víko nad svou hlavou.

Jsme tu uvězněni, přijďte nám na pomoc. R.

Jakmile na tom kusu papíru zahlédla Ronovým písmem psaný vzkaz, přestala rozumně a logicky uvažovat. Ona! Přemístila se a naprosto bezhlavě vtrhla do domu. Běžíc po dlouhé chodbě rozrážela jako šílená jedny dveře po druhých. Udělala přesně to, čeho se obávala u Rona – naprosto zapomněla na riziko, kterému se takhle vystavuje.

Kouzlo ji zastihlo nepřipravenou.

„Petrificus totalus!“

Stál nad ní a výsměšně se ušklíbal.

„Tak jsem tě přece dostal, ty mudlovská šmejdko. Napadlo mě, že když napíšu, že tvůj Ronánek je v nebezpečí, tak sem ihned poběžíš. Jakmile jsem zaslechl, jak si povídají o tom, že jsi sama na ústředí, dostal jsem tenhle báječný nápad. A nedělej si zbytečné naděje. Oni mě neviděli a už před nějakou chvílí se vydali jinam. Jsme tu jen ty a já. Sami. Teda skoro… no, ale to je jedno,“ ukončil nesouvisle a pohodil hlavou, protože mu jeho blonďaté, už delší dobu nestříhané, vlasy spadly do obličeje. Vypadal o mnoho starší než byl, několik měsíců skrývání mu na kráse nepřidalo. Jen ten vyzývavý a namyšlený pohled mu zůstal. Nemýlila se tedy, když si myslela, že ho nejspíš schovává matinka v jejich rozlehlém domě. To, že měla pravdu, jí teď ale bylo houby platné.

Náhle se odkudsi ze zadní části domu ozvala dutá rána.

„A sakra,“ vydechl její věznitel, „myslel jsem, že ho to zdrží trochu víc. No nevadí, však ty mi neutečeš. Locomotor,“ napřáhl na ni hůlku a co by bezmocně se vznášející ztuhlý balík ji vmanévroval do vedlejší místnosti. Byla to knihovna. Jak ironické! Povysunul jednu z knih ve třetí polici a regál uprostřed stěny se odklopil stranou. Tajné dveře. Za nimi bylo jen dlouhé tmavé schodiště někam do sklepení. A tam na konci…

Velká dřevěná truhla. Znala ji, podobnou měl ve svém kabinetě profesor Moody. Tedy respektive mladý Barty Skrk a profesora Moodyho v ní celých osm měsíců schovával. A právě do takové ji šoupnul ten bastard. Sice ji těsně před zaklapnutím víka odčaroval, takže se mohla hýbat, ale nebylo jí to k ničemu. Hůlku jí pochopitelně sebral a truhla byla navíc chráněná proti přemístění. Sedmeré cvaknutí zámku znělo jako výsměšný chechtot.

Neměla vůbec ponětí o čase. Netušila, jestli je den nebo noc ani kolik hodin už tu sedí. V truhle se toho o moc víc dělat nedalo. Pokusila se trochu natáhnout, ale na ležení byl prostor příliš krátký. Také už měla šílenou žízeň. Copak mě tu nakonec nechá umřít? To by mu bylo podobné. Ze začátku křičela a pokoušela se nadzvednout víko, i když věděla, že je to zbytečné. Nedokázala ale jen nečinně sedět a přemýšlet o své vlastní hlouposti. Po několika marných pokusech to vzdala. Z vyčerpání a z pocitu žízně se jí začaly dělat mžitky před očima. Chvílemi měla pocit, že vidí Rona, jak k ní natahuje ruku a volá, ať už proboha vstane. Pak se jeho tvář proměnila ve Snapea, který se jí smál, že se neudrží na nohou. Vzápětí jeho černé vlasy zesvětlaly a nad ní se skláněl Draco a šeptal cosi hadím jazykem… Přece jí budou hledat, zjistí, že zmizela. A na stole zůstal ten pergamen. Najdou ji… určitě ji najdou…

Cosi ji na okamžik probralo k vědomí. Nějaký zvuk. Nejprve ho nedokázala identifikovat, až po chvíli jí došlo, že kdosi přechází okolo truhly. Pokusila se zavolat, ale z vyschlého hrdla vyšlo jen slabé zašeptání. Rozmáchla se tedy a rukou uhodila do dřevěné stěny. Třikrát. A znovu. Kroky ustaly. Pak zaslechla, jak se zámky nad její hlavou jeden po druhém otvírají. …pět, šest, sedm! Poslední víko odskočilo a nad ní se objevilo jasné světlo. Oči přivyklé tmě nedokázaly hned zaostřit, protože do truhly se vsunula ruka s rozsvícenou hůlkou.

„Vy? Jak jste se sem dostala?“

Ten hlas by poznala mezi tisíci. Byl noční můrou celé generace studentů, ji nevyjímaje. Jiskřička naděje v její hrudi pohasla. Takže je tu taky. Mohlo ji to napadnout, z Bradavic tehdy přece uprchli spolu. Severus Snape – smrtijed a vrah. Tak to jsem se spadla z deště pod okap. Asi jsem umřela a tohle je peklo.

„Honem, vstávejte, musím vás odtud dostat dřív, než se Draco vrátí. No tak, co je s vámi, neumíte chodit?“ rozčiloval se a podával jí ruku.

Copak jsem se zbláznila? Jinak si nedokázala vysvětlit, že jí pomáhá. Když se jí jakžtakž podařilo vylézt z truhly, vyčerpáním se pod ní podlomila kolena a ona se pomalu hroutila na studenou podlahu. V poslední chvíli ji zachytil a zvedl do náručí. Podívala se mu do tváře a naprosto nelogicky a nesmyslně se jí tělem rozlil pocit bezpečí. Na krátký prchavý okamžik se mu v očích objevilo zvláštní světlo. Jako když osamělý sluneční paprsek rozhrne hradbu černých mraků. Teď už se mi nemůže nic stát. S ním ne. S důvěrou ho objala kolem krku, položila mu hlavu na rameno a nechala se nést po kamenných schodech. Asi jsem umřela a tohle je nebe.

Vynesl jí nahoru a kopnutím otevřel nějaké dveře. Čekala knihovnu, ale zřejmě to bylo jiné schodiště, protože se ocitli v místnosti plné hrnců, pánví a kotlíků. Patrně zdejší kuchyně. Ta myšlenka v ní vyvolala tělesné potřeby, v prvních chvílích překvapení odsunuté stranou.

„Vodu…“ zašeptala a ukázala na opodál stojící vědro. Posadil ji na nejbližší lavici a sáhl na poličku pro pohár.

Hltavě pila. Cítila, jak se jí spolu se životadárnou tekutinou vrací síly. Zřejmě to na ní bylo vidět, protože hned, jak dopila, popoháněl ji ze dveří.

„Vyvedu vás z domu a vy se musíte rychle přemístit pryč,“ zamumlal jí do ucha. Jeho šepot mrazil a zároveň hřál. Uchopil ji za ruku a společně rychle proběhli chodbou. Když byli na zadní straně domu, obezřetně se rozhlédl a kývl. Nadechla se, aby mu poděkovala, ale náhle nevěděla, co říct. Měla pocit, že obyčejná slova díků nejsou dostatečná. Kromě toho měla v hlavě naprostý zmatek. Jako by některá její část nechtěla odejít.

„Já…“

Nedokončila. Snad si v jejích očích přečetl víc, než ona sama tušila, že v nich je, protože zavrtěl hlavou a zvedl ruku, aby jí zakryl ústa. Přitom se mu vyhrnul rukáv a ona nechtěně zavadila pohledem o černé znamení na jeho předloktí. Rychle ruku stáhl, zamračil se a tiše pronesl: „Jděte už. Třeba se ještě potkáme… někde v jiném vesmíru…“

Řekl to vůbec? Nebo to jen zafoukal vítr v korunách nedalekých stromů? Nevěděla. V příští vteřině se otočil a zmizel v domě. Chtěla ho zadržet, ale pak si to rozmyslela. S hlasitým prásknutím se přemístila pryč.

Na ústředí se na ni všichni sesypali. Teprve tady zjistila, že byla pryč celé dva dny, takže pochopitelně chtěli vědět, co se jí stalo. Naštěstí byla ještě zesláblá a tak, když téměř omdlela do nejbližšího křesla, ujala se jí Tonksová a všechny odkázala na později. Během pobytu na lůžku si stihla přichystat upravenou verzi svého dobrodružství.

Na základě jejích informací dostali Draca ještě ten den. Trnula strachy, ale v domě kromě něj a jeho matky nikdo jiný nebyl. Měla na sebe skoro zlost, jak moc se jí ulevilo. Navíc se Ron od ní nehnul ani na krok a neustále chtěl být s ní. Přijímala jeho pozornost s jistými rozpaky, ale on si toho naštěstí nepovšiml. Nymfadora jí vyprávěla, že vzbouřil snad všechny kouzelníky v Londýně, aby se ji vydali hledat. Sám téměř nespal a bez oddechu po ní pátral. V duchu se zastyděla za myšlenky, které se jí honily hlavou během těch krátkých chvilek před útěkem z Malfoyova sídla. Naštěstí postupně další události překryly staré vzpomínky a po čase to začala považovat jen za poněkud živý sen.

Při závěrečné bitvě vyšlo najevo, co ona pochopila už tehdy: Snape stál celou dobu na jejich straně. V posledním boji se otevřeně postavil mezi členy Řádu a významně jim pomohl. Krátce poté proběhlo formální jednání Kouzelnického soudního dvora a byla vůči němu stažena všechna obvinění. Oddechla si. Jedna kapitola jejich života skončila. Voldemort byl poražen, oni tři se chystali dokončit poslední rok studia a ležela před nimi nová budoucnost. Miluje Rona a Ron miluje ji. A žádné znepokojivé myšlenky tady nemají místo.

Těsně před začátkem školního roku přijeli společně s Harrym do Bradavic dohodnout si osobní studijní plán. Scházeli právě ze schodů, když spatřili několik učitelů postávajících ve vstupní síni. Středem jejich pozornosti byl vysoký muž v dlouhém černém plášti. Patrně si stejný termín vybral pro vyzvednutí svých věcí, protože u jeho nohou leželo objemné zavazadlo. Jediný krátký pohled na něj v ní vyvolal všechny potlačené pocity.

Minerva McGonagallová k němu právě pomalu přistoupila: „Severusi… kdybyste měl zájem, Bradavice jsou vám vždycky otevřené…“

„Ne. Rozhodl jsem se odejít, patrně i z Anglie. Sbohem.“

Černý plášť zavířil a za vysokou štíhlou postavou se s bouchnutím zavřela těžká vrata. Ředitelka i ostatní profesoři se vydali po kamenné chodbě směrem ke svým kabinetům. Po chvíli zůstali stát v hale sami.

„Sláva a je pryč,“ zajásal Ron a objal ji kolem ramen.

Harry se k němu připojil: „Jo, taky jsem rád, že ho už neuvidím.“

Neřekla na to nic. Už pochopila, že až jí někdy bude hodně těžko, přijdou chvíle, kdy ve snu, v té kraťounké době nad ránem mezi spánkem a bděním, zatouží uvidět tvář téměř skrytou za závojem havraních vlasů a toužebně vztáhnout ruku, aby zachytila dlouhé štíhlé prsty. Chvíle, které zůstanou na dně její duše zamčeny na sedm pevných zámků.

KONEC