Na sovích křídlech

Někteří z vás mají na svých stránkách bio, já ho sem však umístit nehodlám. Myslím si, že popis jedné tuctové a naprosto všední ženské by stejně nikoho nezajímal. Proto to není jen o mně. Chtěla bych vám vyprávět pohádku. Pohádku, která pohádkou vlastně není.

* * *

Za sedmero otazníky, šesti knihami, patero Dobbyho ponožkami, čtyřmi dračími vejci, třemi branami a dvěma dioptriemi byl les, v tom lese strom a na tom stromě nepočítaně větví. A na jedné z těch větví seděla onoho zamračeného rána sova. Byla to zcela obyčejná sova s naprosto obyčejnými starostmi. Právě v tu chvíli měla pocit, že má před sebou jen další otravné dny a noci se spoustou nepříjemných úkolů a vůbec, ale vůbec se jí to nelíbilo.

„Tenhle les, každý jeho strom, mech i houbu znám nazpaměť. Všichni jeho obyvatelé mě vídají tak často, že mě už ani nezdraví. Všimli by si vůbec, kdybych tu najednou nebyla? Nejspíš ne, on by jim tu půlnoc odhoukal výr nebo sýček nebo by ji rovnou prospali. Ach, já nešťastná, opuštěná, zapomenutá…“ bědovala si smutně do šedých pírek a z velkých žlutých očí se kutálely malé hrášky slz.

Náhle k ní nečekaný poryv větru zanesl útržek novinových stránek. Pár řádek a obrázek tajemné země za obzorem. S údivem se do něj začetla. S každou novou informací v ní víc a víc sílilo rozhodnutí, až nakonec zvítězilo nad její plachostí a strachem z neznáma. Už nechtěla o dalekých krajích jen číst. Roztáhla křídla a v tiché ranním oparu se vydala na cestu.

Letěla dlouho. Pod ní jako obrázky v kaleidoskopu utíkaly lesy, cesty, řeky, kopce a hory, až se po několika hodinách zcela unavená snesla na malý lesní palouk. Zaujala ji totiž skupinka lidí, kteří byli shromážděni okolo zvláštního zvířete. Jeho hlava a křídla jí připomínaly jejího bratrance ze třetího kolena – orla, ale zbytek se podobal spíš nějakému lichokopytníkovi. S úžasem sledovala, kterak všichni ti lidé zaujatě naslouchali příběhům, které jim tento zvláštní tvor vyprávěl. Po chvíli byla i ona stržena napínavým dějem a bez dechu čekala na každou novou větu. Nakonec ji přemohla zvědavost: „Kdo jsi? A odkud znáš tyhle příběhy?“

„Jsem hipogryf,“ odpovědělo jí to nádherné zvíře. „A ty příběhy jsou mé.“

Vzduchem se ozvalo mávání křídel a sova na palouku osaměla. S přibývajícím světlem se jí začala klížit víčka a ona se nořila do snů plných kouzel, věšteb, lektvarů a magie. Když tu náhle to ucítila. Jemný nasládlý závan s příslibem tajemna. Vůbec netušila, kdy během své cesty vstoupila do bájného království.

Rozhlédla se. Na okraji velkého sadu uviděla další skupinku posluchačů sedících okolo útlého kmínku mladého stromu. Tam pod jablkem, posledním nebo prvním z plodů na nejspodnější větvi, si opět vyprávěli příběhy. Kousek dál se popásal růžový slon a vesele o čemsi diskutoval s dračicí. Rozverně na ni mávnul chobotem, až se listí na blízké osice zatřáslo. Vedle různých květin a léčivých bylin tu rostl vzácný exemplář vraního oka, pečlivě střežený pohledem spanilé lesní víly. Z pukliny ve skále, která by mohla maximálně sloužit jako netopýří pelech, se ozývalo brumlání v jakémsi nesrozumitelném jazyce a v dálce kdosi mírně rebelsky vykřikoval Black na hrad!

Jakási včela s dlouhým sosákem začala sovu přesvědčovat, že i studený sever a plamen k sobě mají blízko a pokud bude dodržovat nepsané zákony královny Joanne, jsou pro ni brány této země otevřeny dokořán. Včetně té do zapovězeného kabinetu.

„Toto království nemá hranice. Nic tu neomezuje sny, přání, představy ani touhy. Je to svět, který se právem jmenuje po nejúžasnější věci na světě – po Fantazii.“

Sova se překvapeně a rozpačitě rozhlížela kolem; celé společenství zvířat, stromů, lidí, ptáků a všech ostatních tvorů ji však laskavě přijalo mezi sebe. Mezi nimi zapomněla na svoje starosti, trápení i smutky. Zamilovala si příběhy, které jí vyprávěli, a znovu a znovu se k nim vracela. Už nikdy se necítila sama a když přišel ten správný čas, jednoho večera i ona velkým stříbrným brkem napsala své první vyprávění.

* * *

A protože to je sova s moderními názory, začala svá vyprávění přepisovat do počítače a na svých křídlech vám je přináší. Ačkoliv se občas cítí jako mladý bláznivý Papušík, když jí dáte šanci a budete držet palce, snad z ní nevyroste zmatená Errol, ale moudrá a chápající Hedvika.

Vaše sovička Jacomo