Na sovích křídlech

Překlad povídky Homecoming od Vanityfair

Betaread: Chalibda

Originál viz http://www.fanfiction.net/s/3678876/1/Homecoming

V jednu chvíli hledí do jejích očí, ale s Potterovou jizvou, Potterovým nosem a výrazem smutku ve tváři, a v další chvíli jsou to její oči, ale s dlouhými zrzavými vlasy, takovými, jaké si je pamatuje, s porcelánovou kůží a širokým úsměvem – úsměvem, který patří jemu.

„Severusi!“ vykřikne, a pak už je v jeho náručí. Drží ji pevně, nestará se o to, jestli je to sen nebo ne (nepochybně to musí být sen, protože právě byl s Pánem zla). Přesto ji doopravdy cítí a voní přesně tak, jak si ji pamatuje, takže to možná není sen. Po dlouhé době se od něj odtáhne, ale on zůstane polapen jejím pohledem. Těma očima.

„Jsem tak šťastná, že tě vidím, Seve,“ řekne. „Už je to tak dlouho.“

Otvírá ústa, aby jí odpověděl, že ji také postrádal, víc, než sama tuší. Chce jí říct, jak toho lituje. Zkouší to, ale je to její syn, na kom teď záleží, a tak místo toho otevře a zavře pusu jako ryba, aniž by vydal jakýkoliv zvuk.

„Kde to jsme?“ zmůže se konečně na otázku. Rozhlédne se kolem a vidí, že jsou v lese. Světlo, které na ně dopadá, probleskuje mezi listy stromů. Od velkého dubu, který vypadá, jako by tu stál staletí, vedou na opačné strany dvě vyšlapané pěšiny. Zná to místo.

„Sem jsme si chodili hrát jako děti,“ říká mu Lily. „Pamatuješ?“

Pamatuje. Na tohle místo v lese má mnoho šťastných vzpomínek spojených s Lily. Vyprávěl jí všechno, co se od své matky naučil o magii, a hráli tu Řachavého Petra a Bláznivé kvarteto. Bojovali tu imaginární bitvy s piráty a zlými kouzelníky. A jednou Lily přinesla starou plachtu, udělali si stan a nocovali v něm, přičemž rodičům řekli, že strávili noc v domě toho druhého.

„Proč jsme tady?“

Ukáže na jeho krk. Zvedne ruku, aby opatrně prozkoumal označené místo, a je šokován, když objeví otevřené zranění. A pak se to v něm všechno řítí zpět – Nagini, Pán zla se svou posedlostí po moci nad Prastarou hůlkou, hůlkou, které Severus nikdy nevládl. Mohl něco říct, mohl mu povědět, že to byl Draco, kdo odzbrojil Brumbála ještě dřív, než on sám zasadil konečný úder, nebo neříct nic a znovu toho chlapce zachránit.

„Jsem–“

„Ano, Severusi.“

„Proč jsme tady?“ ptá se znovu.

Lily teď drží jeho ruku ve své a tiskne ji. „Musíš se rozhodnout, Severusi. Můžeš jít se mnou nebo se můžeš vrátit tam, odkud jsi přišel,“ řekne tichým hlasem.

„Jako duch.“ Není to otázka. Ví, že když říká vrátit se, nemíní tím, že bude zázračně vyléčen z Naginina kousnutí. Bude duch, duch s otevřenou ranou na krku, navěky bloudící chodbami Bradavic. Studenti mu budou říkat Hadem pokousaný Severus. Lily kývá hlavou. Není to vítaná vyhlídka, ale pak ho napadne: „Ví Potter, co jsem musel udělat? Dal jsem mu své vzpomínky, ale možná to nestačí. Nikdy nebyl nejbystřejší–“

Pod náhlým Lilyiným pohledem zmlkne. „Byl stále pod tlakem,“ opraví se.

„Ví,“ řekne mužský hlas. Severus vzhlédne a uvidí Brumbála, který se náhle objeví mezi stromy. „A udělá to, co je potřeba. Odvedl jsi dobrou práci, můj chlapče. Dobrou práci.“

Lily ustoupí stranou a dřív než tomu může Severus zabránit, Brumbál ho sevře pevně v náručí. Pustí ho, až když za sebou zaslechne zakašlání. Severus ztuhne. Jsou to James Potter a Sirius Black.

Sirius vypadá spíš jako mladík, jako kdyby právě absolvoval Bradavice. Vězeňské tetování a uštvaný výraz v očích jsou pryč. A pokud jde o Jamese, Severuse znovu udeří do očí, jak moc se syn podobá svému otci. Bez jizvy a Harryho zelených očí by bylo těžké říct, kdo je kdo. Potter mu podává ruku.

„Děkuji ti. Harry by se bez tebe nikdy nedostal tak daleko, Snape,“ řekl James.

„On to tak pravděpodobně nevidí,“ zabručí Severus.

James se rozesměje a zavrtí hlavou: „Ale bude.“

„Dlužíme ti omluvu,“ řekne Sirius a nabídne mu ruku. Severusovy oči se dívají podezřívavě. „Za- za všechno. Špeha jsi hrál zatraceně skvěle, Sra-Snape.“

Dřív než může Severus jízlivě poznamenat, že to vždycky nebyla jen hra, promluví někdo další.

„Bylo to pro nás dobrý,“ řekne ten hlas. Severus vzhlédne a spatří Lupina a Tonksovou, kteří se objevují mezi stromy.

Tonksová se mračí. „Já mu nedlužím nic,“ řekne a šťouchne do Lupina. „Celou dobu jsem věděla jsem, co byl zač. Nazdárek, Snape!“

Severus jí nevrátí kousavý úšklebek, ale sevře Lilyinu ruku, která ho stále drží. Na malé pasece začíná být značně těsno. Přeje si být v bezpečí a pohodlí svého sklepního bytu v Bradavicích.

„To můžu dosvědčit!“ ozve se další hlas. Patří Fredu Weasleyovi. Vedle něj stojí Pošuk Moody, ale vypadá jako dřív, má nos, oko a obě nohy nepoškozené. „A taky jste byl skvělý učitel,“ pokračuje Fred. „Naučil jste měl a George všechno, co jsme o lektvarech potřebovali vědět."

„Merline, pomoc,“ zašeptá Severus, ale pro stále rostoucí skupinku okolo něj, která ho poslouchá a pochechtává se, je to stále dost nahlas. Zrovna Fred se široce a protivně usmívá.

„Tedy, pokud jde o mě, jsem překvapen. Byl jsem si jistý, že jste tak špatný, jak se nám zdálo,“ řekne Moody nevrle. Uchopí Severusovu ruku a potřese s ní téměř, jako by mu ji chtěl utrhnout. „Těší mě, že jsem se taky občas spletl.“

Není si jistý, ale Severus si je jistý, že Tonksová mumlá šeptem něco o tom, že to bylo víckrát než občas, ale Moody ji neslyší. Když uvidí Severusovo pozvednuté obočí, mrkne na něj.

A pak, když už si myslí, že se na mýtinu nemůže vecpat žádná další osoba, cítí Severus na svém hábitu škubnutí. Pohlédne dolů a uvidí Dobbyho, který má na sobě dvě různorodé ponožky, jednu se Zlatonkami a druhou s cukrovými tyčinkami, a vypadá, že je z toho, že vidí Severuse, u vytržení.

„Vy jste pro Dobbyho jeden z nejlepších kouzelníků, už od času, kdy Dobby pracoval pro Malfoyovi a později v Bradavicích,“ říká. „I když jste nikdy nenechal Dobbyho vyčistit svoji laboratoř, dokonce ani když jsem přísahal, že budu dávat pozor,“ prozradil domácí skřítek davu. Všichni se pousmějí a Severus tiše zamumlá, že nikdo neměl dovoleno pobývat v jeho laboratoři, jen on sám.

Náhle se rozhostí ticho a Severus se začne cítit nepohodlně. Odkašle si a ptá se: „Proč jste všichni tady?“

„Abychom tě vedli, Seve,“ řekne Lily. Stále ho drží za ruku a tiskne ji. „Nechtěli jsme, abys byl sám.“

Severusovi se stáhne hrdlo a on náhle zjišťuje, že se mu těžce dýchá. Byl sám většinu celého svého života. Jedinou dobou, kdy cítil, že opravdu k někomu patří, představoval čas, který strávil s Lily. A teď před ním stojí polovina Fénixova řádu, domácí skřítek a nejlepší přátelé, které kdy měl.

„Pokud se tedy nebojíš,“ řekne mu Black. Lily ho probodne pohledem a James ho šťouchá do břicha, ale Sirius jen přimhouří oči a upírá je na Severuse.

Ten se postaví zpříma a pohlédne Blackovi přímo do očí. „Nebelvíři nemají na odvahu monopol,“ řekne s úšklebkem.

Sirius se smíchem zakloní hlavu, zatímco Tonksová vykřikne: „Slyšte! Slyšte!“

„To rozhodně nemáme,“ souhlasí Brumbál. Pošuk pochvalně zabručí.

„Třikrát sláva Severusu Snapeovi!“ vykřikne Fred a zbytek se připojí k vyvolávání hip, hip, hurá. Severus potřese hlavou nad tím nepřístojným představením, ale uvnitř nemůže být víc potěšen. Ve smrti našel to, o co usiloval celý život – uznání, přátelství a lásku.

„Tak jdeme nebo ne?“ zeptá se netrpělivě. Fred odvádí dav lidí pryč z mýtiny, cestou, která, jak si Severus uvědomuje, vede k Lilyině domovu. Zůstane pozadu, dokud nezbudou jenom on a Lily.

„Vždycky jsem tě miloval,“ pronese větu, kterou nikdy nemohl vyslovit, dokud žil. „Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděl.“

„Já vím,“ odpoví tiše. „Také jsem tě milovala.“ Nakloní se a rty se lehce dotkne jeho tváře. Ten dotek způsobí, že mu srdce začne bít rychleji. Lily mu pohlédne do očí, zamračí se a na řásách se jí zatřpytí slzy. „Je mi líto, že to nebylo tak, jak jsi chtěl.“

Severus potřese hlavou. „To je v pořádku,“ řekne a pohladí ji po tváři. „Stačilo to.“

A pak, ruku v ruce, ho vede ke smrti, k míru a k odpočinku.

The End