Na sovích křídlech

Poznámka: Draco se vrací na Malfoy Manor. Hermiona se vrací do minulosti. A do kouzelnického světa se vrací zlo…

Za jeho zády zapadla do kamenného ostění těžká vrata. Jsem volný. VOLNÝ! Ta myšlenka mu rezonovala v hlavě a odrážela se od prázdných koutů jeho mysli. Nakonec se euforie z nečekaně nabyté svobody přece jen dostavila. Když se prvně nadechl studeného slaného vzduchu, který ke břehu přinášel ostrý vítr, nevnímal ty řezavé jehličky, kterého ho bodaly v plicích, a neustále si jen opakoval ta dvě slova. Jsem volný.

K moři seběhl se stejným nadšením, jako utíkají děti k vánočnímu stromku a dárkům. Naskočil do loďky a netrpělivě popostrkoval službu konajícího kouzelníka, aby už konečně odrazili od břehu. Zamračený muž s mohutným plnovousem ale nejprve pečlivě zkontroloval propouštěcí dekret a teprve pak vesla líně rozčeřila hřbety vln.

Nebyl překvapen, že ho na přístavním molu nikdo nečeká. Matka by se k podobnému projevu citů nikdy nesnížila a onen tajemný pomocník rozhodně nebude toužit po nějaké publicitě. Ostražitě se rozhlédl. Nepochyboval o tom, že se s ním bude chtít setkat, ale tady přece jen bylo příliš mnoho očí a uší. Novinářští elévové Denního věštce lovili i v kalných vodách a vězni propuštění z Azkabanu rozhodně nepatřili k malým rybkám. Pro tuto chvíli hledal ale něco jiného. Konečně na vzdáleném konci mola zahlédl nenápadný tmavě zelený vůz s kouřovými skly. Když se k němu přiblížil asi tak na dva metry, zadní dvířka vozu se otevřela. Ještě jednou se rozhlédl a pak urychleně nastoupil. Přesto měl pocit, že za jeho zády blikl blesk fotoaparátu.

„Dobrý den, pane,“ ozval se z místa řidiče známý hlas a Draco ulehčeně vydechl. „Domů, Johne,“ pronesl povýšeně bez pozdravu a pohodlně se uvelebil na sedadle. Do poslední chvíle si nebyl jist, jestli pro něj matka pošle nějaký dopravní prostředek, ale zjevně byla informována o tom, že se nesmí přemísťovat.

Hlava v čepici se štítkem označeným ozdobným písmenem M přikývla a řidič tiše zařadil jedničku. Studený přístav s jeho neutěšeným výhledem zmizel v oblaku výfukových plynů za zatáčkou.

* * *

Muž se naposledy ohlédl za malou tečkou na hladině. Proti rannímu slunci ji už téměř nebylo vidět a tak jen mávl rukou a vydal se dlouhou chodbou do útrob Azkabanu. Pod vousy si bručel cosi o zatracené protekci a špatně placených víkendových službách, zatímco k jeho uším doléhaly stále se opakující nářky a výkřiky vězňů. Po pár minutách došel po kamenném dláždění až k pootevřeným dveřím kobky, která dnes ztratila svého obyvatele. Krátce se rozhlédl po podlaze a stěnách. Už téměř odcházel, když tu jeho zrak zavadil o jakousi skvrnu na zdi v rohu nad slamníkem. Popošel blíž a uvědomil si, že je to nápis. Naklonil se dopředu, aby v šeru dokázal rozpoznat jednotlivá písmena.

P-O-M-S-T-A. Šest písmen orámovaných tlustou čarou a doplněných po stranách dvěma kříži.

Pche, co taky jiného – tady. Odplivl si do prachu a jedním mávnutím hůlky nápis smazal. Tohle je tu na denním pořádku, zabrblal a zabouchl za sebou dveře z masivních prken. Ač to nebylo potřeba, ze zvyku v zámku otočil klíčem.

* * *

„Je tu nádherně,“ vydechla obdivně Hermiona a s potěšením se rozhlédla kolem. Stála s Ronem na nevysokém návrší za městem, odkud byl nádherný výhled po okolí. Vlevo od nich se mezi stromy klikatila říčka a přímo pod jejich nohama začínal zalesněný úsek, který o kus dál přecházel v úpravný park. Za korunami stromů vykukovaly zubaté vršky věžiček rozlehlého domu.

Konečně se cítila trochu uvolněně. Celý tenhle týden byl příšerný, od splašeného pondělního rána až po páteční odpoledne, které celé strávila mezi regály ve skladu. Proto Ronovu nabídku, aby vyrazili na výlet do přírody, přijala s velkým nadšením a moc se těšila, že si v klidu užijí dva dny volna. Merlin ví, že to opravdu potřebuje.

Celé dopoledne se courali uličkami Yorku až ke Cliffordské věži a zase zpátky. Když obešli po hradbách celé staré město kolem dokola, usadili se v malé restauraci a objednali si sendviče a čaj. Právě tehdy Ron navrhl, aby si udělali ještě jednu procházku, že tu prý zná moc krásné místo s vyhlídkou. Protože bylo na duben dost teplo, odmítla se přemístit a tak se vydali za město pěšky.

Během cesty toho moc nenamluvili a jí se v hlavě znovu začaly přehrávat scény z předchozích dnů. Dannyho slizké podlézání – to ji mrzelo nejvíc, teprve až teď si naplno uvědomila, že byl ve Zmijozelu – a k tomu sžíravý sarkasmus jejího šéfa, který s sebou přinesl atmosféru hodin lektvarů v Bradavicích. Náhlá nejistota, která podlamovala její jindy tak silné sebevědomí a mohla za chyby, jakých se obvykle nedopouštěla. Rozbité zkumavky a rozevláté vlasy… Snapeův nečekaný návrat ji zkrátka vyvedl z míry víc, než byla ochotná si připustit. Vyvolal v ní pocity, které před lety pohřbila do nejhlubších zákoutí duše a doufala, že tam zůstanou zamčeny na věky. A najednou to bylo všechno zpátky. Téměř ji vyděsilo, s jakou intenzitou se vzpomínky vrátily. Dokonce i tady, daleko od londýnské laboratoře a ostrého černého pohledu jako by kolem ní stále kroužil stín minulosti. Každý kámen, strom nebo závan větru jí připomínal okamžiky, které ve společnosti onoho muže před šesti lety prožila.

Úchvatný výhled z vrchu kopce jí ale vymazal z hlavy zmatené myšlenky a ona si znovu začala dnešní výlet užívat. Nastavila tvář slunci a kochala se výhledem na malebné město, rozložené na úpatí.

„Podívej, Rone, támhle je ta katedrála, co jsme tam ráno byli,“ zavolala a ohlédla se po svém příteli. V první chvíli ho neviděla, protože popošel o kus dál a výhled na něj jí zakryla skupinka stromů. Stál v jejich stínu a pohledem téměř hypnotizoval krajinu na opačné straně. Uvědomila se, že i on je dnes nezvykle tichý. Jako by byl také pohlcen vlastními starostmi.

Popošla k němu a položila mu ruku na rameno: „Musí být příjemné bydlet takhle stranou, uprostřed přírody.“

Podíval se na ni zmateně, jako by nechápal o čem mluví.

„Myslím támhle ten dům,“ ukázala na šedou stavbu, vyčnívající nad stromy.

„Jo, taky se mi líbí,“ zamumlal. „Nepůjdeme blíž?“

„Majiteli by se asi nezamlouvalo, kdybychom se tam motali. Vypadá to na nějaké šlechtické sídlo. Ale máš pravdu, odtud to opravdu není moc vidět,“ zamračila se, jak se snažila rozeznat mezi větvemi stromů bližší detaily. „Pro jednou se snad tak moc nestane. Každého by přece mělo potěšit, že se jeho dům líbí, ne?“

S těmito slovy se vydali dolů ze svahu a po úzké pěšince se ponořili do mihotavého příšeří lesa. Jejich cesta ale netrvala dlouho. Ačkoliv ještě rozhodně nemohli být poblíž domu, cestu jim náhle přehradila kamenná zídka.

„No, opevněné to mají pořádně,“ podotkla Hermiona a sehnula se, aby si odstranila z kalhot šlahoun ostružiní, který se jí tam zachytil. „Víc toho asi neuvidíme.“

Ron ji neposlouchal. Odbočil doprava mezi spletené větve a tlumeně zanadával, když ho některá nepříjemně škrábla. Zmateně na něj zavolala, ale ani se neotočil. Pomalu se jí začínal v houští ztrácet a tak se vydala opatrně za ním. Za kmenem mohutného dubu byla náhle kamenná stěna přerušena úzkou brankou s tepanou mříží a v dálce mezi stromy rozeznala siluetu domu, ale výhled odtud nebyl o moc konkrétnější než z vršku kopce.

Ron vytáhl z kapsy bundy hůlku a namířil ji na masivní železný zámek. Vyděšeně mu položila dlaň na předloktí.

„Neblázni, přece se tam nechceš vloupat. Nejspíš tu někde bude nějaké bezpečností zařízení, dráty nebo kamery…“

„Třeba tu ani nikdo nebydlí. Myslel jsem, žes ten dům chtěla vidět,“ namítl, ale hůlku schoval zpět do kapsy.

Zavrtěla nevěřícně hlavou: „Ale ne za tuhle cenu. Co šílíš? Je to jen dům.“

„Jen dům,“ zopakoval po ní poslední slova, ale neznělo to příliš přesvědčivě. Z dálky k nim vítr donesl hluk motoru blížícího se auta, který dával na vědomí, že zahrada není tak opuštěná, jak se jim původně zdálo.

Raději odvedla řeč jinam: „Měli bychom vyrazit zpátky. Jestli chceš dorazit do Doupěte za světla.“

„A co kdyby… kdybysme tu zůstali? Můžeme se zkusit zeptat po nějakém ubytování a přespat tady.“

Šťastně se na něj usmála. Nedokázal skrýt, jak ji tenhle jeho návrh potěšil a vrhla se mu kolem krku. Molly i Artura měla moc ráda, ale jezdili do Doupěte skoro každý víkend, a tudíž někdy přece jen toužila, aby trávili víc času sami. Ron by se měl konečně vymanit z toho vleklého stínu rodiny.

Přemístili se do úzké uličky nedaleko restaurace, kde v poledne obědvali a kde si nechali svoje věci. Ochotná servírka jim doporučila malý penzion v blízké vesnici a dokonce jim tam zatelefonovala, jestli mají volno. Příjemný hlas na druhém konci drátu potvrdil, že je očekává, a tak si objednali taxi, aby nevzbuzovali příliš mnoho pozornosti a vydali se na cestu.

* * *

Stůl uprostřed pracovny osvětloval jen úzký kužel světla ze stojací lampičky na psacím stole. Jeho paprsky se odrážely od ještě vlhkého inkoustu na listu pergamenu, který před chvílí přibyl k už tak vysoké hromadě. Muž sehnutý nad deskou stolu právě dopisoval další. Poté odložil pero do ozdobného kalamáře a zahýbal prsty pravé ruky, do které ho trochu chytala křeč. Samozřejmě, že mohl tuhle práci svěřit některému ze svých asistentů nebo pracovníkům z administrativy, ale chtěl to udělat sám. Není třeba, aby příliš zvědavých očí vidělo, do jakých domů míří pozvání na charitativní akci pořádanou výzkumným ústavem. Čím méně lidí o tom ví, tím menší je pravděpodobnost, že se někdo prořekne.

David Jefferson vytáhl se zásuvky svoji hůlku a rozmáchlým gestem pergameny osušil. Další mávnutí a listy se složily do obálek a zapečetily. Zbývalo jen napsat adresy. Ředitel vstal a popošel k otevřeným dvířkům trezoru, aby z nich vyndal tajný seznam nejbohatších kouzelnických rodin. Ústav se topil ve finančních problémech a banket představoval jednu z posledních možností na jeho záchranu.

* * *

Stál na prahu rodného domu a vyděšeně pozoroval ženu, která mu po schodech šla vstříc. Nevědět kdo je, asi by ji nepoznal. Tvář měla bílou jako mramorová socha a prameny kdysi nádherných blonďatých vlasů nepořádně stažené do pochroumaného drdolu. Šaty na ní visely jako na příliš hubené krejčovské panně. Kde je ta elegance, kterou na ní vždycky tak obdivoval?

V prázdných očích se na okamžik objevil záblesk radosti, když ho poznala.

„Draco, konečně!“

Fráze. Nic jiného to nebylo, ale cítil v tom záchvěv starých časů, kdy věci byly jasné a jednoduché. Takhle ho vítala vždy, když přijížděl ze školy domů. Možná si přál, aby ho objala, možná to chtěla učinit, na posledním schodě však klopýtla a musela se zachytit zábradlí. Chvilka porozumění pominula.

Vlastně ani nic jiného nečekal, emoce ji viděl projevit jen jednou. Když před dvěma lety přijela do Azkabanu pro tělo svého muže, který spáchal sebevraždu, povolili jí výjimečně navštívit i syna. Tehdy jí z tváře spadla maska dokonalé aristokratky a byla jen obyčejnou opuštěnou ženou, které se zhroutil svět. Držela ho v náručí a nevnímala hrůznost místa, chlad ani špínu, kterou byly prolezlé jeho šaty. Držela ho, protože byl její poslední, i když pochybnou oporou.

Jas v modrých očích pohasl. Pokynula mu rukou, aby přešel do salonu, kde se posadili proti sobě a ona začala nesouvisle mluvit o záležitostech rodiny.

„To je dobře, že jsi tady, Draco. Máme nějaké problémy s bankou, nechce obnovit úvěr či co. Musíš zajet na statek do severního Yorkshiru. Správce požaduje úhradu nákladů na rekonstrukci, ale já o tom nic nevím. A taky nedorazila poslední dodávka vína z Francie, bude třeba prověřit tamní dodavatele.“

Zdá se mu to nebo si opravdu zbláznila? Copak si vážně myslí, že všechno běží jako dřív? S provensálskými firmami přestali přece obchodovat ještě před jeho zatčením – obchodníci z druhé strany Kanálu nechtěli mít nic společného se zákazníkem, o kterém se provalilo, že je Smrtijed. Svět se tehdy třásl před Voldemortem a zavřené dveře už neotvíraly ani peníze. A pokud jde o to ostatní, pochyboval, že statek v Yorkshiru je ještě jejich. Nejspíš ho spolkly bezedné kapsy věřitelů…

„Teď už bude všechno zase v pořádku. Postaráš se o dům, o peníze, o investice. Já tomu nerozumím, ale ty si budeš vědět rady. Jsi jako on, jako Lucius…“ hlas jí trochu zakolísal, když zmínila svého mrtvého muže. Přece jen v ní ještě nějaký cit zbyl. Odvrátila se od Draca a roztřesenou rukou zazvonila na malý zvonek na stole.

„Paní poroučí?“ ozval se za ním hlas jednoho z domácích skřítků. Leknutím téměř nadskočil. Během pobytu ve vězení odvykl nečekanému zjevování a přemísťování.

„Láhev sherry. Toho nejlepšího,“ zavelela matka už zase pevně.

„Jistě, paní.“

Skřítek – nebo to byla skřítka? – zmizel, ale za okamžik byl zpátky s karafou a dvěma skleničkami. Drobnou kostnatou rukou do nich nalil jiskřící tekutinu a znovu se vytratil. Narcisa pozvedla ruku v teatrálním gestu přípitku. Vzhledem k jejímu vzezření působilo spíše komicky.

„Na tvůj návrat, synu!“

V duchu se ušklíbl. Vítá ho, jako by se vrátil z objevitelské cesty. Já přišel z vězení, matko, chtělo se mu křičet nebo aspoň rozbít tu sklenici, láhev, cokoliv, jenom, aby ji probral z toho nesmyslného světa, který si kolem sebe vytvořila. Nakonec ale jen sáhl po skleničce a naráz ji vyprázdnil. Všiml si, že matka si mezitím stačila nalít další.

Vstal a vydal se ke dveřím.

„Půjdu… půjdu si nahoru odpočinout,“ zamumlal spíše pro sebe. Podívala se za ním prázdným pohledem.

Cestou do své ložnice minul dveře otcovy pracovny. Cosi ho ponoukalo, aby tam vešel.

Měl pocit, že vstoupil do muzea – všechno zůstalo tak, jako by si otec jenom nakrátko někam odskočil. Vyhaslý krb, na stole čisté pergameny a psací náčiní. Vycházkové hole ve stojanu. Knihy stály vyrovnané na policích jako vojáci při přehlídce, jen jedna trochu nepořádně ležela pootevřená na stolku u okna. Kdy si v ní četl? Nepamatoval si, že by někdy pána domu viděl skloněného nad potištěnými stránkami…

Pán domu. Pche. Teď jím je on sám. Z rodinného bohatství přece jen ještě dost zbylo a to mu teď patří. Dům, zahrada, pozemky, peníze. Může s tím nakládat, jak bude chtít, matka se mu do toho rozhodně nebude plést. Může se bez obav pustit do plánu, který si během posledních dnů ve vězení promyslel. Pomstí se. Všichni ti, kteří ho tam dostali, za to zaplatí.

Znovu se rozhlédl po místnosti. Koneckonců, patří mu i ta láhev ohnivé whisky, která stojí nenačatá v baru. Strčil si ji tedy pod paži a zavřel dveře za minulostí. Než došel do své ložnice, zahlédl ještě skřítka, jak do matčiných pokojů nese na tácu další dávku sherry. Zabouchl za sebou, odzátkoval láhev a pořádně si z ní přihnul. Pak si hřbetem ruky otřel ústa a nahlas se uchechtl.

„Tak na zdraví, matko. Na zdraví a na slávu rodiny Malfoyů!“

Na starobylé sídlo padal soumrak a ve svých soukromých pokojích se o samotě opíjeli poslední dva příslušníci kdysi slavného rodu.

další kapitola