Na sovích křídlech

Několik příštích dnů strávil Severus dumáním o pátrání po lidech, kteří zaútočili na Hermionu. Zmítal se mezi pokušením uškrtit je holýma rukama a úvahami o tom, že jim koupí pití za laskavost, kterou mu tím nevědomky poskytli. Hermiona původně navrhovala návštěvu sirotčince, kam Narcisa posílá peníze, ale od Vánoc nepřišla celá záležitost na přetřes. Jejich tažení, které tak odvážně začalo, skončilo teď ve slepé uličce.

Místo toho tedy strávili oba zbytek vánočních prázdnin v laboratoři. Ze začátku byla atmosféra těžká a napjatá, protože se chovali vůči sobě příliš opatrně, ale po pár dnech se situace uklidnila a oni byli schopni se uvolnit. Severus dokonce dovolil Hermioně, aby mu asistovala při jeho výzkumech.

„Připomeň mi ještě jednou, co hledáme,“ řekla Hermiona jedno odpoledne před koncem roku.

„Chci vytvořit lepší příchuť léku proti chřipce.“

„Dobře,“ odvětila s úšklebkem.

„No a co? Je na tom něco špatného?“ zeptal se popuzeně.

„Vůbec ne. Jen jsem si myslela, že se možná snažíš uvařit něco víc… jak bych to řekla… důležitějšího, třeba něco jako lék na Cruciatus.“

„Nic takového neexistuje. Teď, když je válka vyhraná, bylo by to plýtvání časem, nehledě na to, že stěží někdo bude vystaven takovému specifickému kouzlu. Na druhou stranu chřipka útočí každou zimu. Čarodějové a čarodějky zaplatí celkem malý příplatek za něco s lepší příchutí než má Chemlonův chřipkový sirup.“ Když pokrčila nos při pouhé myšlence na hnusnou chuť nápoje, dodal: „Vidím, že chápeš můj záměr.“

„To připouštím, ačkoliv tím asi nezískáš Merlinův řád první třídy.“

„Naštěstí už jeden mám,“ odsekl.

„Tak to tedy děláš pro peníze?“

„Ne, dělám to proto, aby byl svět lepší. Jestliže to ze mne navíc udělá bohatého muže, proč bych si stěžoval,“ odpověděl. Rozesmála se a navrhla přidat o něco víc výtažku z vanilky.

Jejich vztah se stále zlepšoval. Severus si všiml, že ačkoliv teď byla při hovoru klidnější než dřív, pořád váhala, jestli se ho má dotknout nebo zda mu dovolit, aby se on dotkl jí. Nechtěl opakovat jejich předchozí katastrofální pokus o fyzický kontakt, a tak spřádal sítě, jak ji k tomu přimět. Muselo to být něco neočekávaného, aby ji to podnítilo k akci.

Ten nápad dostal v laboratoři, když téměř přidala špatnou přísadu do kotlíku.

„Ne!“ vykřikl a chytil ji za zápěstí.

„Cože?“ zeptala se podrážděně a vytrhla svoji ruku z jeho sevření.

„Jestli přidáš to, co právě držíš, utrhne ti to ruku.“

„Ach,“ pípla vylekaně. „Děkuju.“

„Rádo se stalo,“ řekl a otočil se s neznatelným úsměvem zpět ke své práci. Ten nápad se vyskytl zčistajasna. Všechno, co musí udělat, je vyvolat lektvarovou nehodu. Bude znepokojená a bude se chtít ujistit, že je v pořádku, takže si nevšimne, že se ho dotýká. Ne dokud nebude příliš pozdě. Představoval si, jak ho její ruce hladí a utišují bolest. Nebude to lehké, ale nakonec tohle je horší. Ale musí počkat, dokud znovu nezačne škola, aby to bylo věrohodné.

Jeho sebeovládání ohledně plánovaného divadýlka mu vydrželo jen do druhého vyučovacího dne. Když poslední studenti kvapně opustili třídu, popadl kotlík a pár nahodilých druhů přísad. Nemůže být příliš těžké vytvořit věrohodný rozsah výbuchu; studenti to zvládali většinu dní s velkolepými výsledky. Usilovně se snažil si vzpomenout, co pan Garner přidal onehdy do svého lektvaru, že mu téměř ohořela hlava.

Naházel do kotlíku pár věcí, zvětšil pod ním plamen a stoupl si nad něj tak, že přímo zíral dovnitř. Výsledek se dostavil téměř okamžitě. Neměl čas couvnout, než se jeho tvář ocitla v plamenech. Explodovala nejen ona břečka, ale roztrhl se i sám kotlík a pálivé kapky se vpily Severusovi do kůže. Věděl, že by měl pravděpodobně jít k Pomfreyové, jestliže tím chce projít bez ohavných jizev, ale byl rozhodnutý pevně se držet svého plánu, a tak klopýtal, jak nejrychleji se svým omezeným viděním mohl, do jejich bytu.

„Co se stalo?“ vykřikla, jakmile vpadl do dveří.

„Vybuchl kotlík,“ trhl sebou. Začínal pochybovat o správnosti svého plánu, protože ho tvář skutečně bolela, ale když ho Hermiona vedla do koupelny, její důvěrně známý stisk ho uklidňoval.

„Víš, co do něj dali, že to způsobilo výbuch?“ Nebyl si opravdu jistý, které z věcí, co smíchal dohromady, byly těkavé přísady. Místo odpovědi se chytil příležitosti zasténat bolestí, zatímco mu otírala ničivý lektvar z obličeje.

„Jejda, promiň,“ omlouvala se a snažila se být co nejjemnější. „Muselo to být pořádně velkolepé. Předpokládám, že někdo bude mít u Filche trest po zbytek roku.“

„To rozhodně,“ řekl svým nejpodrážděnějším hlasem navzdory teplu, rozlévajícímu se mu po těle. Pálivou bolest obličeje umrtvilo už jen to, že se díval, jak jeho žena poskakuje kolem něj, mumlá hojivá kouzla a otírá mu rány. Zaznamenal, že její ruce setrvávají na místě i poté, co skončila, přejíždějí mu po křivce nosu a linii lícních kostí. Přikryl je dlaní a uvěznil je tak na své tváři.

„Děkuji ti,“ řekl lehce a myslel tím ji i jakéhokoliv boha, který mu dovolil uskutečnit jeho plán.

„Není zač,“ začervenala se. Už zapomněl, jak často se červenala v jeho přítomnosti. Růžová barva jí pouze přidávala na roztomilosti, ale byla to jistá známka toho, že je v jeho přítomnosti neklidná a vyvedená z míry. Pustil její ruku a ona pokračovala v péči nebo to aspoň předstírala. Pár dalších „ještě tady“ a poslední „tohle možná trochu zabolí“ a odstoupila od něj.

„Hotovo,“ oznámila. „Je to lepší?“

„Stále to píchá,“ připustil neochotně a přejel si rukama po obličeji.

„Nejspíš tě bude až do zítřka příšerně bolet hlava. Běž si lehnout a já ti přinesu lektvar proti bolesti.“

Přikývl a zamířil do ložnice. Měla pravdu, v hlavě cítil napětí. Za chvíli přijde bušení, ale stálo to za to. Poprvé se ho dotkla z vlastní vůle. Podařilo se mu v ní vyvolat starost ohledně jeho pocitů. Lehl si a pevně zavřel víčka, aby si ten obraz přivolával znovu a znovu.

„Tady, na,“ řekla, když byla zpět u něj a podávala mu pohár. Opatrně k němu přičichl.

„Tohle nemůžu pít,“ řekl mrzutě, protože mu bolest začala v hlavě pulzovat jako vnitřní mantra.

„Proč ne?“

„Je v tom rulík.“

„Který je dobře známý svými účinky proti bolesti,“ řekla. Začínalo to znít podrážděně.

„A já jsem na něj alergický,“ odsekl.

„Ach,“ strnula zděšeně a odběhla, aby se vrátila za pár minut s novým lektvarem.

„Tady,“ řekla a podala mu ho. „Není v něm rulík, ale pablen (1). Nezabírá tak rychle, ale stále je účinný.“

Zamračeně k němu znovu přivoněl: „Vždycky jsi mi to dávala do čaje.“

Nic neřekla, ale sevřela rty do úzké linky, vzala si šálek zpět a odešla znovu z místnosti. Až když uslyšel, jak se s cinkotem čajové soupravy přibližuje, vzpomněl si na něco dalšího.

„Peprmintový čaj! Normální čaj snižuje účinky,“ zakřičel a škubl sebou v odpovídajícím výkřiku mrzutosti. Po několika minutách se přiřítila zpět a strčila mu do ruky kouřící hrneček peprmintového čaje.

„Je výborný,“ prohlásil po prvním zkušebním doušku. „Děkuji ti.“ Vypadalo to, že ji svou pochvalou obměkčil, a tak poklepal na okraj postele, aby se posadila.

„Jsi vždycky tak nesnesitelný?“ zeptala se.

„Mám za to, že víš, že jsi horší pacient, než já.“

„Nevěřím ti,“ ušklíbla se.

„Pak mi dovol, abych ti to předvedl.“

Předchozí noc se neukázala a celý den o ní neslyšel. Teď bylo téměř devět hodin večer a stále po ní nebylo ani památky. Nechtěl si o ni dělat starosti. Chtěl si sednout a známkovat eseje a vařit lektvary bez myšlenek na ni, ale nemohl si pomoct a divil se, kde může být. Mají tolik práce! Jeho případ přijde do týdne před Starostolec! Když už to nemohl déle vydržet, nabral nakonec trochu letaxu a vstoupil do krbu.

Při vstupu do jejího bytu se letmo rozhlédl kolem, protože tam nikdy dřív nebyl, vždycky přicházela za ním do Bradavic. Byl to malý byt, ale vybavený moderním nábytkem, a Severus viděl, že je stále pevně spjatá s mudlovskými kořeny prostřednictvím mnoha věcí, které mu byly naprosto cizí. Ale nebyl tu proto, aby si prohlížel zařízení jejího bytu. Byly tu jiné věci ke zkoumání, argumenty k zaznamenání a svědci, se kterými je potřeba promluvit. Kde tedy je?

„Slečno Grangerová?“ zavolal a vytáhl hůlku pro případ, že by tu byl ukrytý někdo s nepřátelskými úmysly. Původně se domníval, že možná změnila názor na to, zda mu má pomáhat, ale najednou ho napadlo, jestli se nestalo něco zlého.

„Tady,“ zaslechl její zasténání. Šel za hlasem a objevil ji, jak leží v koupelně na podlaze.

„Co tu děláte?“ zeptal se ostře.

„Celou noc jsem zvracela, tak jsem radši zůstala tady,“ zamumlala. Vypadala příšerně, tvář měla smrtelně bledou, oči byly zamlžené a zápach okolo byl ještě horší.

„Vy jste tu spala?“ Přikývla. Použil na ni rychlé čistící kouzlo a pak kouzlo na lehké osvěžení vzduchu.

„Posuň se,“ řekla a odstrčila ho. Rychle se přesunul směrem do středu postele, zatímco se usadila čelem k němu, kolena přitažená k bradě. „Osvěžující kouzlo?“

„Ujišťuji tě, že při hodinách Lektvarů je velmi šikovné.“ Přikývla. „Ale jak jsem řekl…“

Nadzvedl ji a napůl nesl, napůl táhl malou chodbou do ložnice.

„Jaké máte příznaky?“ otázal se.

„Myslím, že jsem snědla špatné kari,“ řekla chabě. Sáhl jí na čelo. Bylo zpocené, ale ne rozpálené.

„Není to zrovna na léčení otravy z jídla, ale můžu udělat lektvar na potlačení nevolnosti. Máte základní zásoby lektvarů?“

„V kuchyni.“

O dvacet minut později se vrátil s lektvarem. Ale její vděčnost za pomoc s přesunem do postele se vytratila v momentě, kdy ucítila odvar.

„Vypijte to, slečno Grangerová.“

„Ne.“

„Budete se cítit lépe,“ řekl s napětím v hlase.

„To ať je mi radši špatně,“ odsekla tvrdohlavě a odvrátila se. Páchlo to hrozně a ještě hůř chutnalo, ale byl to ten nejlepší žaludeční lektvar, co existuje. Připravovala ho o jeho skrovnou trpělivost. Potřeboval, aby mu pomohla, a to dost dobře nepůjde, jestli bude příliš slabá na to vstát z postele.

„Můžete to vypít dobrovolně nebo vám to násilím naliju do krku, vyberte si.“ Popadl ji za rameno, přitlačil ji k čelu postele a přidržel jí šálek u rtů.

„Opovažte se,“ zablýsklo se jí v očích.

„Nezapomeňte, s kým máte tu čest.“ Stále na něj hleděla planoucím pohledem, ale on jí ho nemilosrdně vracel.

„Fajn!“ řekla po několika dalších vteřinách a popadla lektvar tak vehementně, že ho jím trochu pobryndala. Setřel si z hábitu kapky, ale pozorně ji sledoval, aby se ujistil, že vypila všechno. Udělala to, ale neodpustila si dramatické našpulení pusy.

„Je to odporné!“ zaprskala a vrátila mu šálek. 

„Souhlasím. Ale až nebudete cítit potřebu vyprazdňovat svůj žaludek každých deset minut, tak mi poděkujete. Uvařil jsem taky trochu polévky. Potřebujete doplnit živiny, které jste vyzvracela.“ Přikývla, ulehla zpět do polštářů a zavřela oči. Potlačil nutkání si povzdechnout. Bude těžké dostat do ní nějaké jídlo dřív, než usne, ale jestli chce svého jediného obhájce před začátkem soudu zpět, pak to musí vydržet.

„Dojezte to, slečno Grangerová. Už jste skoro u konce,“ pobídl ji o půl hodiny později. Než přinesl večeři, usnula, ale trvalo jen minimum času přesvědčit ji, aby ji snědla.

Myslel na hromadu esejí, které ležely na jeho psacím stole, a divil se, proč se ze všeho nejdřív sháněl po ní. Byl to ten nejklidnější týden za několik posledních měsíců. Měl by její nepřítomnost brát jako přednost. Ale při pohledu na to, jak ochable nabírá kuřecí vývar, si uvědomil, že si začal zvykat na její přítomnost. Vzhledem k situaci bylo mrzuté nemít ji u sebe každý večer, ale vidět ji neschopnou jako teď v něm navíc vzbudilo touhu ji chránit a starat se o ni. Když ji našel, jak leží v koupelně, téměř zpanikařil.

Je to vděčnost, řekl si. Pomáhala mu a tak se jí cítil zavázán. Není to nic víc než závazek.

„Nakonec ses do mě zamiloval,“ řekla s mírným úsměvem.

„Budeš mě stále přerušovat?“ pozvedl tázavě obočí.

„Promiň, pokračuj.“

„Děkuji vám,“ řekla tak tiše, že to téměř nepostřehl.

„Za co?“

„Za lektvar i za polévku. Cítím se mnohem lépe.“ Její hlas zněl stále ještě slabě, ale předpokládal, že vydatný spánek by to mohl napravit.

„Je v mém vlastním zájmu, abyste byla v pořádku, slečno Grangerová. Soud se rychle blíží,“ řekl. Tahle slova odpovídala tomu, co se od něj očekávalo, ale chyběla v nich obvyklá jízlivost. A uvědomil si, že spontánně natahuje ruku a zastrkává jí za ucho uvolněný pramen vlasů. Usmála se a on rychle stáhl ruku zpět.

„Uvidím vás zítra?“ zeptala se a zavřela oči.

„Ano. Ale přijdu sem. Vy zůstanete v posteli a budete odpočívat,“ řekl jí svým nejkantorštějším hlasem. „Slyšíte mě?“ Vypadalo to, jako by už podlehla spánku, ale zakývala hlavou.

„Ano, pane.“

„Pak tedy dobrou noc.“

„Nevěřím ti,“ řekla, když skončil. „Ty jsi ten nejhorší pacient, ne já.“ Natáhla si nohy vedle něj a on nedokázal odolat touze položit jednu ruku na její hábitem zakryté lýtko.

„Mohl bych ti poskytnout mnohem víc příkladů, jestli potřebuješ další přesvědčování,“ ujistil ji a škodolibě se uculil nad jejím pobouřeným pohledem.

„To nebude nutné,“ řekla, ignorujíc jeho návnadu. „Cítíš se líp? Chceš ještě trochu čaje?“

V hlavě mu stále bušilo, ale čaj nechtěl. Přemýšlel, jestli by si mohl troufnout požádat o… ale nebyl to hlavní důvod, proč nechal vybuchnout kotlík? Zatajil dech a řekl: „Čaj ne. Ale je něco jiného, co bys mohla udělat.“

Pohlédla na něj s očekáváním, téměř dychtivě. Tohle na ní miloval. Navzdory jeho trnům měla stále snahu udělat to nejlepší, co může, pro jeho léčbu a pohodlí.

„Co je to?“ zeptala se.

„Vždycky říkáš, že pusa umí věci vylepšit.“ Zrudla a uhnula pohledem. Ale fakt, že neprotestovala, ani neřekla jasné ne, mu dodal odvahu.

„Když jsem byla malá, pusinkovala mi máma moje boule a škrábance,“ zamumlala.

„Já vím.“

„Opravdu to způsobí, že se budeš cítit lépe? Nic jiného ti nepomůže?“ Potřásl hlavou a viděl, jak ztuhla.

„Dobře, tak…“ Přelezla postel a klekla si vedle něj. Odsunula mu stranou pramen vlasů a očima odhodlaně zkoumala jeho tvář. „Tady jsi pořezaný.“ Sehnula se a dotkla se rty jeho spánku. „A tady máš dost ošklivou sečnou ránu, možná po ní zůstane i jizva, jestli nebudeš opatrný.“ Její prsty putovaly podél jeho lícní kosti, než ho políbila i tam. Dech mu vázl v hrdle, její něžnost ho ochromovala. Zaráželo ho, že Hermiona nemá ponětí o tom, jakou má nad ním moc.

„A tady a tady,“ pokračovala s letmými polibky na jeho čelist a bradu. Skláněla se nad ním, jednou rukou opřená a druhou na jeho tváři. Očima pomalu putovala, až se setkala s jeho pohledem. Vzduch mezi nimi téměř jiskřil. Také cítí tu magii, která proudí mezi nimi?

„Ještě někde?“ zeptala se. Přikývl a ukázal prstem na ústa.

„Počítám, že tam nejvíc,“ řekla se soucitným úsměvem. Na okamžik se domníval, že možná řekne něco uštěpačného a odejde, ale nechala to tak. Vzápětí se svými rty přitiskla na jeho a on ztratil vůli přemýšlet. Byl to nevinný polibek, ale plný příslibů. Nevědomky zvedl ruku a objal ji v pase, ale ten nečekaný pohyb přivedl Hermionu zpět k vědomí. Jemně se odtáhla a pousmála se na něj.

„Lepší?“ otázala se.

„Mnohem.“

„To se vsadím,“ řekla a pokusila se vstát, ale objal ji pevněji v pase, aby jí v tom zabránil.

„Necítíš tu magii mezi námi, Hermiono?“

„Já vím, o co ti šlo, ty mazaný zmijozele,“ řekla a odpověděla mu na jeho otázku jen nepatrným přikývnutím. Znovu se naklonila, v očích tvrdý pohled. Možná by byl přesvědčený, že ji rozzlobil, kdyby si nevšiml, jak jí cukají koutky úst ve snaze se nerozesmát.

„A o co?“ pozvedl tázavě obočí.

„Když jsi mě chtěl políbit, mohl ses zeptat. Nebylo nutné nechat si utrhnout obličej.“

Rozesmál se. Tohle byla jeho holčička. Zatímco o něj pečovala, její mysl stále pracovala, snažila se analyzovat, jaká směs přísad mohla způsobit takovou pohromu. Netrvalo jí dlouho dát si dohromady, že žádný skutečný lektvar by nevedl k vytvoření takových následků.

„Je to tak?“ Přikývla. „Můžu tě tedy políbit, Hermiono?“ Místo odpovědi se znovu sklonila a její polibek byl tentokrát mnohem rozpustilejší. Zvedl hlavu z polštáře, jak se od něj vzdalovala, nechtěl, aby to skončilo. Ale ona ho se smíchem zatlačila zpět.

„Potřebuješ odpočívat,“ řekla jemně, ale rozhodně. Nesouhlasně zabručel, ale ona to stěží zaznamenala, protože zavřela dveře dřív, než ho přemohl spánek. S lektvarem a snech o jejích polibcích se mu tuhle noc spalo nádherně.

Pár dní poté seděl Severus ve své kanceláři a četl knihu, kterou mu Hermiona darovala k Vánocům. Vyhledával právě skvělé nové nadávky, které použije při opravách třeťáckých písemek, když do jeho kanceláře bez klepání vstoupil Potter.

„Co chcete?“ zavrčel Snape. Nikdy nebyl šťastný, že ho vidí.

„Ron se zmínil, že jste za ním byl,“ řekl Harry s úšklebkem. Severus na něj upřel zlostný pohled. Měl vymyslet něco lepšího než svěřit své tajemství Ronu Weasleymu. Překvapilo ho, že to nevyšlo v Jinotaji. Když je člověk opilý, neměl by sbírat informace.

„Co chcete, Pottere?“

„Pane,“ řekl. Co si ten mrňavý…! Severus instinktivně sáhl po hůlce, ale lesk v Harryho očích mu řekl, že to je právě ta reakce, kterou chtěl. To nemyslící budižkničemu! (2) Protentokrát mu to tedy dopřeje. Ale jakmile bude mít informace, rozhodne se, jestli ho roztrhá na kusy nebo ne.

„Co chcete, pane Pottere?“ řekl se stěží ovládaným hněvem.

„Myslel jsem, že byste možná rád věděl, že Hermiona za mnou přišla pár měsíců před tím, než zmizela. Řekla mi, že na Ronových narozeninách za ní dolézal Percy. Nestalo se nic jiného než to, že mu Hermiona vyhrožovala, že ho prokleje do dalšího úterka. Podle všeho to odmítnutí nevzal dobře. Myslím si, že ji mohl obtěžovat.“

„Proč se mi o tom pan Weasley nezmínil?“ zeptal se Severus. Ušetřilo by mu to spoustu bolesti. A celou tu dobu, kterou ztratil místo hledání těch, kteří to Hermioně způsobili, myšlenkami na to, že mu možná udělali laskavost. Uvědomil si, že jí svou sobeckou a nedůvěřivou povahou znovu ublížil. Skutečně si nezasloužil mít ji za ženu.

„Protože Percy je Ronův bratr a ona o něm nechtěla mluvit špatně před Ronem. Nikdy mu to neřekla,“ vysvětlovat Potter.

„Zdá se mi, že stejně nemá o svém bratrovi valné mínění.“

„Máte pravdu, ale Hermiona to myslela dobře. Nakonec – záleží na tom? Teď to víte.“

„Protože jsem plýtval drahocenným časem, který jsem měl strávit hledáním těch ničemů, kteří jí to udělali,“ odsekl.

„Nepotřebujete moc výmluv pro nehledání, Snape.“ Severus přimhouřil oči, rty semknuté do úzké linky. Harry mu jeho pohled nemilosrdně vrátil. Na tohle teď nebyl čas. Nebylo důležité, jak moc bolelo přiznat si to, ale Pottera potřeboval – živého.

„Proč mi to tedy říkáte?“ zeptal se podezíravě. Měl dojem, že Potter by s potěšením sledoval jeho utrpení.

„Nechci, aby Hermiona trpěla, protože si myslíte, že vás podváděla.“

„Zjistil jste něco víc o Malfoyovi?“

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Vzhledem k Hermionině zmizením moje pracovní vytížení stouplo. Neměl jsem čas se tomu věnovat. Ačkoliv jsem slyšel nějaké zvěsti, že byl viděn na Arubě.“

„Na Arubě? Domníval jsem se, že ten sirotčinec, kam Narcisa posílá peníze, je v Polsku.“

„To je místo, kam jdou peníze, ale je možné, že sirotčinec je jen jeden krok z mnoha. Zkouším přesvědčit ministerstvo, aby mě tam poslalo pátrat.“

„Nemůžete si dovolit dovolenou v Karibiku za svoje peníze? Co se stalo se vším tím zlatem, které vám nechal Black?“ řekl Severus s úšklebkem. Harryho klouby na prstech zbělely, jak silně sevřel okraj stolu.

„Je to pro Hermionu.“

„Ano, pamatujte na to, až budete ležet na pláži. Chci okamžitě vědět, pokud budete mít jakékoliv nové informace. Rozumíme si?“

„Totéž chci já od vás,“ řekl Harry. Severus krátce přikývl a sledoval, jak se Potter otočil na patě a odešel.

Znovu si sedl, ale shakespearovské urážky byly pro tuhle chvíli zapomenuty. Severus uvažoval o tom, co mu Potter řekl. Takže Percy zkoušel Hermionu svést, ale neuspěl. Nevěděl, co je horší – mimomanželský poměr nebo odvržený potencionální milenec. Mohl být Percy důležitý? Severus toho kluka neměl nikdy moc v úctě, ale nevěděl, jestli by byl schopen únosu, falšování mysli a svádění. Na člověka, který žije tak přesně podle striktních pravidel, se to zdálo být příliš komplikované.

Ale už jednou se ukázalo, že by se zřekl rodiny i čehokoliv dalšího, aby dosáhl svého hlavního cíle. Vyšší pozici na ministerstvu už měl, takže teď všechno, co pro svoji další kariéru na ministerstvu magie potřeboval, byla vhodná manželka. To falešné hrabivé nadržené hovado! (2) Severus se rozhodl, že je možná na řadě další rozhovor s panem Weasleyem. Nejdřív ale musí s Hermionou navštívit sirotčinec.

desátá kapitola

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka autorky:

Uznávám, že část líbací scény jsem přejala z filmu Dobyvatelé ztracené archy, ale nemohla jsem si pomoct. Shakespearovské urážky pochází ze zábavného webu. Jestli chcete, můžete si nechat vynadat na www.pangloss.com/seidel/shaker/; jen si pamatujte, že to zabere dost času. A nezapomeňte mi poslat komentář, protože, jak naznačuje moje jméno, trpím značnou marnivostí (3).

Poznámka překladatelky:

1) Pablen kraňský (Scopolia carniolica) – viz http://botany.cz/cs/scopolia-carniolica/ 

2) Použity shakespearovské urážky – pokus o můj volný překlad, dokonalosti originálu naprosto nehodný

3) vanity = angl. marnivost, Vanity fair = Jarmark marnivosti (nebo také Trh marnosti) – román Williama Makepeace Trackeraye

(bližší info viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Jarmark_marnosti)