Na sovích křídlech

Srdečný dík za betaread patří tradičně Calwen

Šlo o něj. Hermiona nebyla napadena, protože se přiblížila k prchajícímu Malfoyovi. Nebo protože byl Percy naštvaný, že ho odmítla. Byla napadena kvůli němu, kvůli jeho dávným zločinům. Tíha onoho zjištění zavalila Severuse takovou silou, že jí málem podlehl. Nezasloužil si ji. Nikdy si ji nezasloužil.

„Já jsem ten, o koho ti jde, Moody. Nech ji jít.“ Sledoval Pošuka, stojícího ve dveřích, s hůlkou vytaženou a připravenou. Možná byl starý, ale stále byl rychlý, a vzhledem ke své paranoie také velmi nebezpečný.

„Pojď dál, popovídáme si o tom,“ odpověděl Moody, zamířil dovnitř a stoupl si vedle sedící svázané Hermiony. Severus opatrně vstoupil. Místnost byla obrazem zkázy. Nábytek byl odstrčený do rohů, poloprázdné lahve od Ogdenské ohnivé whisky se válely po zemi a záplava slídivých kukátek, lotroskopů a čidel tajností kvílela a rachotila.

„Jsi zraněná?“ zeptal se Severus Hermiony.

„Ne,“ odpověděla měkce a zavrtěla hlavou. Viděl, že je vyděšená. Moody ji překvapil a, jak Severus tušil, mnohem víc než poprvé.

„Co chceš, Moody?“

„Chci spravedlnost,“ zasyčel starý bystrozor. „Utekl jsi Azkabanu víckrát, než dokážu spočítat, Snape.“

Tak o tohle tu šlo. Nikdy Severusovi nevěřil, dokonce ani poté, co se za něj zaručil Brumbál. Bouřil se proti jeho členství ve Fénixově řádu. Bránil se použít každou cennou informaci, pro kterou Snape riskoval svůj život. A protestoval proti tomu, že nebyl poslán do vězení.

„Je nevinný,“ vykřikla Hermiona a snažila se vymanit z provazů, které ji poutaly ke křeslu.

„To sotva, holka,“ zavrčel Moody. Jeho hůlka stále mířila přímo na Severusovu hruď.

„Pracoval pro Řád,“ namítla.

„Ne, hrál to na obě strany a vyčkával s volbou podle toho, kdo vyhraje. Není to tak, Snape?“

Byla to pravda. Otálel s tím, ukázat světu, komu patří jeho věrnost, do poslední chvíle, dokud Potter nezabil Pána zla. Ale tohle říct nemohl, nemohl dát Moodymu do ruky takovou munici. A neodvažoval se přiznat to před Hermionou – před svojí milovanou ženou, která mu právě začala znovu důvěřovat.

„To je minulost. Jsme dál. Svět jde dál. Je na čase, abys šel dál i ty, Alastore.“

„Půjdu dál, až se dočkám spravedlnosti, Snape. Až tě svět označí za zrádce a Smrtijeda, kterým ve skutečnosti jsi!“

„Proč do toho ale zatahuješ nevinné? Proč ubližuješ Hermioně? Co udělala ona?“ vyptával se a zároveň se snažil, aby v jeho hlase nezazněla prosba. Začínal propadat zoufalství. Nemohl na Moodyho vyslat žádné kouzlo, aniž by tím neriskoval, že zasáhne Hermionu.

„Tenkrát ti pomáhala se z toho vyvléct, navzdory neotřesitelnému důkazu, který jsem Starostolci předložil. Obalamutila je, jako ty jsi obalamutil ji,“ vyprskl Moody.

„To jsi byl ty?“ otázala se Hermiona.

„Neposlouchali, když jsem jim říkal, že jsi křivák, že Smrtijedům svědomí jen tak z ničeho nic nenaroste. Tak jsem jim poskytl něco, co nemohli ignorovat. Jenže ses k tomu nachomýtla ty a postarala se, aby právě tohle udělali, ty všetečná holko!“ Moodyho hlas nabýval na obrátkách a jeho ruka se třásla. „A pak jsem našel další důkaz–“

„Jaký důkaz?“dožadoval se vysvětlení Snape. Nebyl žádný další důkaz. Cokoliv, co ho mohlo označit jako stoupence Pána zla, se dalo lehko vysvětlit jako jeho práce špeha.

„Našel jsem dokument, přesněji řečeno deník ženy, která prohlašuje, že byla během války tvojí milenkou. Popisuje v něm nejrůznější barvitá doznání, kterými jsi ji v posteli zahrnoval, Snape.“ Severus ztuhl hrůzou. Nebyla žádná žena. Před Hermionou nebylo nic než krátké vztahy a samozřejmě nikdo, komu by tak důvěřoval. „Sám jsem ho donesl na ministerstvo, anonymně odevzal a čekal na zprávy o novém procesu.“

„Co se s ním stalo?“ zeptal se Severus s panikou v hlase. I když ten deník nebyl pravý, díky dalšímu důkazu by proti němu mohl Starostolec přesvědčivě zahájit podrobný proces. Ale pokud měli deník, tak proč ještě nezačali jednat? Od té doby uběhlo několik měsíců a tohle bylo poprvé, co o něm Severus uslyšel.

„Zničila jsem ho,“ pronesla Hermiona mdlým hlasem. Zamrkala a pohlédla na Moodyho.

„Cože?“ zíral na ni Severus nevěřícně. Vzpomněla si na něco dalšího?

„Vyrobil jste ho. Udělal jste ho, právě tak, jako jste vyčaroval Kouzlo poselství,“ obvinila Hermiona Alastora.

„Tohle jsi říkala už tenkrát. Musel jsem ti vymazat paměť. Nemohl jsem dovolit, abys to vykládala všem okolo.“

„Zdálo se mi, že jsem vás zahlédla v Londýně, a pak se objevil ten deník. Byla to příliš velká shoda okolností, musela jsem to prošetřit. Šla jsem vás hledat.“

„Ale já jsem tě našel dřív,“ pokračoval Moody. „Když jsi nechtěla poslouchat rozum, byl jsem nucen udělat něco důraznějšího.“ Ta vzpomínka způsobila, že se uchechtl. Znělo to tak bláznivě, až to potvrzovalo oprávněnost jeho přezdívky.

„Věděla jsem, že jste byl tenkrát poblíž. Ale nic jsem neřekla. Byl jste uznávaný bystrozor, kterého válka dohnala k šílenství. Neměla jsem za to, že si zasloužíte jít k soudu kvůli zfalšování důkazu proti Severusovi. Byli jsme šťastní. A vy jste žil na samotě, odkud jste nemohl nikomu dalšímu ublížit. Ale pak se objevil ten deník–“

„Kdybys byla šla z cesty. Kdyby sis místo Smrtijeda vzala Weasleye, nic by se nestalo,“ řekl Moody třesoucím se hlasem. Znělo to téměř kajícně, až se Severus obával, co ho k tomu vede.

„Ale proč jsi ji do toho zatáhl teď?“ zeptal se Severus. Stále mu unikala pointa. Moody tehdy tak tak unikl. Proč znovu riskoval? Ale šílenci neuvažují normálně, ženou je jen jejich utkvělé touhy, v Moodyho případě touha vidět Snapea za mřížemi.

„Abych ji zabil. Narafičím to tak, aby to vypadalo, že jsi to byl ty. Členové Starostolce mohou těžko ignorovat mrtvolu, ne? Napadlo mě to, když jsem ji zajal poprvé. Držel jsem ji několik dní, čekal jsem na tebe, až uděláš první krok. Ale ty jsi ji nehledal, viď? Tak jsem jí místo toho musel vymazat paměť,“ odpověděl Moody s leskem v očích.

„Zajal jsi ji na týden?“ otázal se Severus s předstíranou nedůvěrou, aby udržel starého muže při hovoru. „Nevěřím ti. Žil jsem s ní dost dlouho, abych věděl, že je to téměř nemožné. Kdybys ji opravdu věznil tak dlouhou dobu, přivedla by tě k zbláznění svým neustálým breptáním.“

Hermiona vydala rozhořčené zavrčení a Severus zabloudil pohledem od Moodyho hůlky k jejímu obličeji. Zoufale toužil moci jí říct, že to je pravda. Přiváděla ho k zbláznění každou chvíli, co ji znal, ale on nic jiného ani nechtěl. Sotva by dokázal říct, jak by jinak přežil. Nějak ale zachytila jeho poselství, protože o malinkatý kousek pozvedla koutky úst nahoru a bezhlesně naznačila slova, která tak rád poslouchal.

Miluji tě. 

Trvalo to maximálně dvě vteřiny. Ale láskyplně si je hýčkal. S nepatrným přikývnutím obrátil svoji pozornost zpět k hovořícímu Moodymu.

„Je bojovnice, to jo. Většinu času byla omráčená. Nejdřív se mnou šla celkem dobrovolně. Řekla, že chce ´probrat´pár věcí. Přivedl jsem ji zpátky sem a držel ji tu, dokud ministerstvo neučiní s tím deníkem nějaký pokrok. Když se celé dny nic nedělo, probudil jsem ji a zeptal se jí, co udělala. Tehdy jsem se rozhodl, že ji zabiju, ale potřeboval jsem tebe. Jenže ty jsi ji nešel hledat.“

„Je to pravda?“ zašeptala Hermiona. Zastavilo se mu srdce. Dnes večer ji mohl ztratit více způsoby, nejen tím, že nebyl opatrný.

„Myslel jsem si, že jsi mě opustila, Hermiono. Nedokázal jsem snést pomyšlení na to, že jsi s jiným mužem, ale nechtěl jsem se stavět mezi tebe a tvé štěstí, pokud by ses tak rozhodla,“ řekl Severus. Skousla rty a po tváři jí tiše sklouzla slza.

„Ty bys o mne nebojoval?“

„Teď o tebe bojuji.“Jak si přál sevřít ji v náručí a uklidnit ji. Dřív si nebyl jistý její láskou, ne kvůli nějaké její chybě, ale protože si nikdy nedovolil vzít na vědomí, jak moc ji potřebuje. Říct to, ba jen si to myslet by bylo přiznání slabosti. A protože to neudělal, uniklo mu, jak moc potřebuje ona jeho.

„Dost!“ vyštěkl Moody. „Je čas to skončit.“

Namířil hůlku na Hermionu. Severusovi se rozbušilo srdce a v ústech mu vyschlo. Dobře věděl, že tomu starci budou stačit dvě slova. Dvě slova a on zůstane na světě sám, bez své nejlepší přítelkyně, bez své lásky, bez svého jediného spojence.

„Ty mě chceš zabít, i když jsem nic neprovedla?“ zeptala se Hermiona tichým hlasem.

„Podporování a napomáhání známému Smrtijedovi je zločin, který se trestá mozkomorovým polibkem. A pokud soud odmítá dělat svou práci, tak to udělám za něj.“

„Pak nejsi ten Alastor Moody, kterého jsem znala, toho, který by se raději se Smrtijedem popral, než by použil neodpustitelnou kletbu.“ To bystrozora na okamžik zastavilo.

A právě ten okamžik stačil Severusovi na to, aby seslal kletbu. Moody se otočil dokola – měl reflexy jako kočka – a vyčaroval štít. Severusovo kouzlo do něj narazilo a on musel uskočit stranou, aby nezasáhl sám sebe. Vyhnul se Moodyho kletbě, narovnal se a shromáždil všechnu nenávist, které byl schopen.

„Avada Ke–“

„Neeee!“ zaječela na něj Hermiona. Házela sebou v křesle sem a tam a snažila se jim zabránit v  souboji. „Tím mu jenom dáš záminku!“ křičela, zatímco on se vlastním štítem bránil proti Moodyho útoku. Vzpomněl si na její slova na Příčné ulici.

„Zabiju ho!“ 

„A půjdeš do Azkabanu a necháš mě tu samotnou.“

Nedovolí, aby se to stalo. Bude o ni bojovat jako čestný a statečný muž, kterým věřila, že je. Dokáže, že je hoden její lásky.

Kroužili po místnosti, sesílali kletbu za kletbou. Lotroskopy kvílely a dým z různých kouzel zaplňoval prostor, takže už začínalo být špatně vidět. Severus byl popálený a na rukou a na obličeji mu naskákaly boláky. Moodymu tekla krev z nosu a z dalších řezných ran na hrudi.

„Nebojíš se, že umřeš, Snape? Tentokrát tu nejsou ani tvý smrtijedští kamarádíčci, ani Fénixův řád, aby tě chránili,“ posmíval se Moody. „Bojíš se ukázat světu, co jsi opravdu zač? Zbabělý zrádce.“

Nebál se, že zemře. Dokonce se teď ani neobával o svou duši. Nejvíc se bál, že by se Moodymu mohlo skutečně podařit zabít Hermionu.

„Samozřejmě, že se tě nebojím, chlape!“ zavrčel na oplátku. „Ačkoliv jsi sotva chlap, když týráš neozbrojenou ženu, která ti důvěřovala.“

Moody neodpověděl, ale seslal další kletbu, tentokrát Tarantalegra. Severus klopýtl o několik lahví a jeho nohy se začaly pohybovat v šílených tanečních krocích, nad kterými neměl kontrolu.

„Pozor!“ zaječela Hermiona varovně, zatímco se narovnával.

„Protego,“ zařval právě včas, aby odklonil Moodyho řezací kletbu. Jenže ta se odrazila od jeho štítu, přeletěla místností a zasáhla Hermionu do prsou. Bez možnosti obrany ji síla rány srazila k zemi a křeslo spadlo přes ni.

Severus se postavil a vrhnul Matoucí kouzlo. Moody přepadl dozadu a zatápal po zdi pro oporu.

„Co se tu děje?“ otázal se.

„Petrificus totalus,“ pronesl Severus a s pocitem uspokojení sledoval, jak se stařík převalil a přistál na rozbitém nose. Spěchal k Hermioně. Ztratila spoustu krve, která prosakovala ranami na prsou a břiše. Pod ní na podlaze se tvořila malá kaluž. Třásla se, její tvář byla bledá jako list papíru a i její rty ztrácely barvu.

„Vydrž, Hermiono. Nech mě, ať tě z toho vymotám,“ řekl a zamumlal kouzlo, které odstranilo provazy. Sklouzla mu z křesla do náruče.

„Severusi,“ zasténala.

„Jsem tady, jsem tady. Budeš v pořádku,“ řekl. Jemně ji položil na podlahu. Svlékl si plášť a zabalil ji do něj. Upadala do šoku a on ji potřeboval dostat ke svatému Mungovi tak rychle, jak jen to bude možné.

„Miluji tě,“ vzdychla.

„Taky tě miluji,“ odpověděl. „Teď tě vezmu do nemocnice, kde tě dají do pořádku. Pak se vrátíme do Bradavic a rozdáme si to, kdekoliv budeš chtít.“ Usmála se, ale nestačilo to vymazat bolest rýsující se ji ve tváři. „Připravená?“

Zavřela oči a přikývla. Zvedl ji do náruče, aby se o něj mohla opřít, a přemístil je na chodbu svatého Munga.

 „Pomozte mi! Je to naléhavé!“ zakřičel, jakmile se s prásknutím objevili. Během chvilky byli obklopeni lékouzelníky, kteří mu Hermionu vzali z náručí a položili ji na nosítka.

„Co se stalo?“ zeptala se vysoká blondýnka, zatímco dva jiní kouzelníci horečně kontrolovali Hermioniny životní funkce. Podle jmenovky šlo o Joan Trauthovou, ale na Severuse stěží působila kompetentně. Připadala mu povědomá. Učil ji? Samozřejmě, že nemohla být dostatečně kvalifikovaná nebo zkušená, aby ošetřovala jeho Hermionu. Druzí dva kouzelníci vykřikovali něco, co vypadalo jako nesouvisející čísla a cizojazyčné lékařské termíny. Nic z toho neznělo nadějně. Severus se mezi nimi protáhl a uchopil Hermioninu ruku. Byla studená jako led, ale ochable opětovala jeho stisk.

„Byla zasažena zbloudilou řezací kletbou,“ vysvětloval lékouzelnici, aniž by zvedl zrak od Hermiony. „Odpustíš mi někdy?“ zeptal se tiše. Užíral ho pocit viny a myšlenky na to, že tohle všechno se dělo kvůli němu.

„Už se stalo,“ odvětila ochraptěle. Zadržel vzlyk. Rád by se považoval za muže bez emocí. Ale ve chvílích, jako byla tahle, si stěží udržoval kontrolu. Nezasloužil si ji. Ani trochu.

„Všechno bude zase dobré,“ zašeptal směrem k ní. Netušil, zda tím uklidňuje víc ji nebo sebe. Slabě přikývla a zavřela oči.

„Vypadá to špatně. Byla nějak chráněná?“

„Ne. Seděla svázaná v křesle.“

„Ať někdo zavolá bystrozory,“ řekla lékouzelnice a obrátila se k přijímacímu pultu.

„Pottera,“ navrhl Severus, který konečně odpoutal pozornost od Hermiony. „Je blízkou přítelkyní Harryho Pottera. Už na tom případu pracuje.“ Lékouzelnice přikývla a mávnutím hůlky nasměrovala nosítka přes halu do dvoukřídlých lítacích dveří.

Severus se je snažil následovat, ale byl zastaven jakýmsi vysokým asistentem: „Tam nemůžete.“

Severus na něj nasupeně pohlédl: „Je to moje žena!“

„Je mi líto, pane,“ řekl muž, ale moc lítostivě se netvářil.

„Jsem Severus Snape, nechte mě projít!“

„To mě nezajímá, i kdybyste byl anglická královna, nepůjdete tam. Můžete počkat v čekárně jako všichni ostatní.“ Severus se zakabonil, otočil se na patě a sesul se na židli. Asistent se ušklíbl, spokojený, že udělal svoji práci, a pak prošel dveřmi za Hermionou a jejími ošetřovateli.

Potter dorazil za půl hodiny. Nějaká stará čarodějnice, která tvrdila, že je lékouzelnice, se Severuse snažila zbavit boláků, které mu způsobil Moody. Když zahlédl Pottera, vstal a odstrčil ji od sebe, protože jím lomcoval hněv. Žena odpelášila pryč, bezpochyby měla dost jeho remcání a byla vyděšená takovou ukázkou zuřivosti.

„Jdete trochu pozdě, Pottere,“ vyprskl. Proč si ten pitomý kluk neuvědomil, že to byl Moody? Celou tu dobu sledovali Malfoye úplně zbytečně! ZBYTEČNĚ!

„Je Hermiona v pořádku? Žije?“ vychrlil ze sebe Harry. Snapeův sarkasmus nechal bez povšimnutí.

„Když jsem ji viděl naposledy, žila, i když jen tak tak. A můžeme za to poděkovat Alastoru Moodymu.“

„Moodymu? Pošuku Moodymu?“ Potter stál s pusou dokořán a breptal: „Já–ale jak–proč?“

„Z jakéhosi pochybného pokusu o pomstu. Snažil se dostat na kobylku mně. MNĚ! A ona je teď tam...“ Znovu se posadil, protože ho neposlouchaly nohy. Hrozilo, že ho zaplaví tytéž zrádné myšlenky, které ho trápily od okamžiku, kdy stál před onou zchátralou boudou, a promění ho přede všemi tady v čekárně – a před Potterem – v třesoucí se uzlíček nervů.

„Řekli vám něco?“ zeptal se Harry.

Severus zavrtěl hlavou: „Nic.“

„Možná budou mluvit se mnou,“ rozhodl se Potter a zamířil do chodby. Projednou sledoval Severus jeho odchod bez toho, aby ho dráždilo Potterovo arogantní naparování. Zadoufal, že tentokrát by mohlo pracovat pro něj.

Sesunul se na židli a přál si, aby měl něco na zmírnění bolesti. Nemohl to zvládnout. Strašně moc to bolelo. Když ho tehdy poprvé políbila, věděl – věděl, že to nevezme dobrý konec. Copak ji nevaroval? Ale odmítla ho poslouchat.

„Nechceš se mnou zůstat doopravdy,“ řekl. 

„Nesnaž se předjímat, co chci, Severusi Snape,“ ohradila se panovačně. 

„Jsem starý,“ sdělil jí. Přistoupila blíž a objala ho. 

„Líbí se mi pomyšlení na tvoje zkušenosti. Pomyšlení na všechny ty věci, které se od tebe můžu naučit,“ řekla. Odfrkl si. Třeba způsob vyjadřování jako je tenhle. Její zvědavost byla nenasytná. 

„Jsem ošklivý,“ namítl, ale současně kolem ní obtočil ruce a přitáhl si ji do náručí. 

„Ani já nejsem krásná. Myslím, že pokud jde o vlasy, jsme na tom stejně špatně.“ Natáhla se a vtiskla mu lehký polibek na špičku jeho orlího nosu. 

„Jsem protivný.“ 

„A já panovačná.“ 

„Já nežertuju, Hermiono. Nejsem příjemný muž,“ řekl a odstrčil ji, ačkoliv ji stále držel rukama kolem pasu. 

„Nechci, abys byl příjemný, Snape.“ Uchopila ho za ruku, sevřela ji a zvedla k ústům. „Chci, abys byl statečný, čestný, inteligentní, zábavný a sexy.“ S těmito slovy políbila konečky prstů a přejela jimi po svých rtech. Zachvěl se. Jak na tohle mohl říct ne?

Nemohl a neudělal to. Neměl žádnou z těch vlastností, které vypočítala, ale hodil to za hlavu a rozhodl se jí věřit. A teď viděl, kam ji to přivedlo – ztratila paměť a umírala v nemocnici.

Vyskočil na nohy, protože ho vyplašili nějací lidé, kteří procházeli kolem, ale netrvalo to dlouho. Nedokázal sedět a nic nedělat. Jenomže nemohl odejít. Co když ho potřebuje? Jako lev v kleci přecházel po místnosti sem a tam. Když Potter opět vyšel ze dveří, vrhl se k němu a popadl ho za klopy hábitu.

„Co jste zjistil?“

„Nedovolí mi se na ni jít podívat, ale mluvil jsem s lékouzelnicí,“ odpověděl Harry a vytrhl se mu. „Je v kritickém stavu, ale myslí si, že se z toho dostane,“ vykládal Severusovi, zatímco si upravoval límeček.

„Můžu ji vidět?“

„Teď ne. Až ráno,“ dodal Harry a zatvářil se soucitně. „Bude v pořádku. Musíte tomu věřit.“ Severus otevřel oči, aby mu odpověděl něco od plic, ale byl přerušen několikanásobným zvukem přemístění. Ron Weasley, Brumbál, Minerva, Molly a Artur se přemístili vedle něj, všichni stále ještě oblečení do šatů, které měli na večírku.

„Dostali jsme vaši sovu. Je Hermiona v pořádku?“ Harry jim zopakoval to, co před chvílí říkal Severusovi, a oni kolektivně vydechli úlevou.

„Nemusíte tu zůstávat,“ zabručel, když se ukázalo, že se pokoušejí udělat si pohodlí a usazují se na tvrdá plastová sedadla. Brumbál šel dokonce tak daleko, že si vyčaroval křeslo a misku popcornu.

„Samozřejmě, že zůstaneme,“ řekla Molly Weasleyová a poplácala ho po rameni. „Nenecháme vás tady sedět a strachovat se samotného. Zbláznil byste se. Já tedy určitě.“ Leskly se jí oči a Severus pochopil, že se k nim nemůže obrátit zády nehledě na to, jak moc to chtěl udělat). I oni měli Hermionu rádi a dělali si o ni starost.

„Je to silná dívka. Jsem si jistý, že to zvládne,“ řekl Artur.

Severus přikývl a vzal jejich nežádoucí podporu na vědomíněkoho dalšího, když pro nic jiného, tak kvůli tomu, aby přišel na jiné myšlenky. Při šumu jejich bezvýznamného tlachání se soustředil na šťastnější okamžiky s Hermionou, jako třeba na ten, kdy mu poprvé ukázala tajnou zahradu...

„Zavři oči,“ nařídila mu. 

„To neudělám.“ Neměl tušení, proč vlastně stojí v takové zimě před prázdnou zdí. Jestli její představa překvapení zahrnovala smrt umrznutím, odmítal se toho zúčastnit. 

„S tebou není žádná legrace,“ našpulila pusu. 

„Ale samozřejmě, že je. Když se ohřeju, najím se a nejlépe budu zase uvnitř,“ řekl a otřásl se. Dýchl si na ruce v marné snaze si je zahřát. Proti skotské zimě nic nezmohly ani jeho tlusté vlněné palčáky.

„Onehdy sis stěžoval na ponuré šedivé počasí, tak jsem si myslela, že bys možná uvítal změnu.“ Začala zvláštním způsobem poťukávat na zeď hůlkou. Severus se dychtivě ohlédl směrem ke vchodu do hradu.

„Stěžuju si na všechno, to přece víš.“ 

„Ano, vím. Ale když s tím můžu něco udělat, tak to aspoň zkusím. A teď. Zavři. Oči.“ 

Slitoval se jen proto, že nechtěl poslouchat její fňukání. Čím rychleji mu to něco ukáže, tím rychleji by mohl být zpátky u svého krbu. A, jelikož se zdála být dobře naladěná, nejlépe taky s ní v náručí. 

Když oči otevřel, zjistil, že sníh a šedou oblohu nahradila zeleň. Hodně zeleně. 

„Kde to jsme?“ zeptal a prošel obloukem. Po tváři ho pohladil teplý vítr a Hermiona propleta svoje prsty s jeho.

„V tajné zahradě... Naší tajné zahradě,“ řekla. „Tady je léto celý rok.“ Usmál se. Věděla, jak moc má v oblibě léto. Vzal ji do náruče a políbil. Opětovala jeho polibek, a pak ho uchopila za ruku a vedla k dece, kterou rozložila opodál. 

Na tuhle zahradu měli spoustu šťastných vzpomínek. Doufal, že by jich mohlo být víc.

to be continued