Na sovích křídlech

Tuto kapitolu si vzhledem k datu publikování dovoluji věnovat in memoriam Harryho sově Hedvice a následně všem jejím jmenovkyním.

Za betaread už tradičně vřele děkuji Chalibdě a Calwen.

Severus se domníval, že Vánoce by mohly být dobrou příležitostí, jak Hermionu získat. Ale den se nevyvíjel tak, jak doufal, rozhodně ne ve všem. Celé prázdniny se cítil poněkud ublíženě. Vánoce jsou o tradicích, ale Hermiona a on se jimi neřídili. Co je to za Vánoce, když ani nezdobili stromeček společně? Dělali to tak každý rok, protože Hermiona trvala na jeho pomoci. Vždycky vzdychal a brblal, ale někde hluboko uvnitř se na to těšil.

Pobíhala kolem stromečku a protestovala proti jeho způsobu umísťování ozdob.

“Dáváš je příliš blízko k sobě, Severusi,” namítla a odsunula dvě z nich dál od sebe. Na jedné byl malý Betlém a na druhé tři králové. Zařídil to tak, aby byli blízko cíle své cesty. Podle toho, jak je pověsila ona, to teď měli pěkně daleko.

“Když se ti nelíbí způsob, jakým je věším na stromeček, tak bych to měl možná nechat na tobě,” odsekl a natáhl se po sklence vaječného koňaku. Doufal, že do něj domácí skřítci přidali víc rumu, jak je požádal. Cítil se trochu hloupě, že je tak mrzutý kvůli vánočním ozdobám.

“Jde o to dělat to spolu,” protestovala, zatímco se připlížila k němu a objala ho kolem pasu. Udělal totéž, jen si dával pozor, aby nerozlil koňak. Naklonila se k němu a letmo ho políbila na tvář.

“Když na tom trváš,” řekl, ale znělo to mnohem odevzdaněji, než se cítil. Zářivě se na něj usmála a podala mu další ozdobu. Většina jejich vánočních ozdob byla mudlovská, přinesená z jejího rodného domu. Tahle vypadala jako medvěd, který drží zabalené dárky.

“Na, vem tuhle. Když jsem byla malá, měla jsem ji nejradši.” Než přebral figurku z její natažené ruky, ještě jednou si zhluboka lokl ze své skleničky.

“Jak to vypadá?” zeptal se, když pověsil ozdobu na stromeček. Zdálo se mu to v pořádku, přiměřeně daleko od všech ostatních cetek.

“Trochu výš,” řekla. Zklamaně zabručel, ale figurku přemístil.

Letos ale stromeček nezdobili, udělali to domácí skřítci dva dny před Štědrým dnem. I na první svátek vánoční bylo všechno jinak. Hermiona ho obvykle budila polibkem, a pak snídali v posteli a otvírali své dárky. Letos se vzbudil dřív než Hermiona, ale váhal, jestli ji má probudit. Měl o ni starost. Před týdnem ji našla profesorka Prýtová ve skleníku, jak bojuje se zubatou pelargonií. Vůbec si nepamatovala, kdo je a kde je. Dokonce, i když si vzala svůj lektvar, pořád to nebyla ona. Doufal, že návštěva v Doupěti ji vytrhne z melancholie, které v poslední době propadala.

Jedině kvůli tomu byl ochoten to podstoupit. Možná to bude dobré pro ni, ale jemu to přinášelo píchání v očích a bušení v hlavě. Opřel se o čelo postele ve snaze se na dnešek psychicky připravit. Nečekali je před večeří, ale on pochyboval, že mají v zásobě nějaký Uklidňující doušek, nebo že bude mít dost času ho trochu uvařit, než odejdou.

Byl právě uprostřed vymýšlení, kde vezme čas na uvaření aspoň jedné dávky, (ačkoliv zvažoval, jestli ho možná nebude potřebovat víc, až se vrátí), když se Hermiona se zívnutím probudila. Protáhla se, a pak se otočila, aby na něj viděla.

“Dobré ráno,” řekla ospale.

“Šťastné Vánoce.” Sklonil se a pohladil ji po vlasech. Když se posadila a opřela se o čelo postele vedle něj, stáhl ruku zpět.

“Veselé Vánoce.”

“To neznělo vesele ani trochu. Popravdě řečeno, poslední dobou neděláš nic jiného, než se trápíš,” řekl. Byla to pravda. Od té doby, co se k němu vrátila, se stáhla do sebe, ale minulý týden nebo čtrnáct dní se zdálo, že se ve svém smutku utápí víc a víc.

“Omlouvám se. Je to tak, ale tohle je asi vždycky nejtěžší část roku, ne? Bez mamky a taťky a tolika přátel.”

“Je to čas, kdy si připomínáme, že ti, které jsme milovali, odešli, a oslavujeme s těmi, kteří nám zůstali,” řekl jí. Na okamžik ztichla, takže Severus začal uvažovat, jestli možná neřekl něco špatně.

“Máte pravdu,” řekla konečně. Ušklíbl se s vědomím, že citoval její vlastní slova přípitku, který před lety pronesla na večeři u ministra, kde oslavovali konec války.

“Už jsem vzpomínala, takže teď je čas slavit. Kde jsou dárky?” zeptala se s úsměvem. Přesunul se na konec postele, posbíral balíčky a podal jí je.

“Další weasleyovský svetr,” řekla o pár minut později, když rozbalila kaštanově a zlatě pruhovanou hrůzu.

“Ano, já mám taky jeden,” řekl a ukázal jí černý svetr.

“A ve vaší oblíbené barvě!” vykřikla.

“Černá není moje oblíbená barva.”

“Ne?”

“Ne, moje oblíbená barva je červená, zvláště když ji máš na sobě ty.” Podal jí další balíček. Rozbalila ho a vytáhla ven rubínově červené šaty.

“Ach, pane profesore, ty jsou nádherné.”

“Tohle by se ti k nim mělo hodit,” řekl a podal jí malou šperkovnici. Když ji otevřela, náhrdelník uvnitř ji nadchl. Měl pro ni ještě jeden dárek, ale s tím se rozhodl počkat na pozdější dobu. Možná večer, až se vrátí od Weasleyových, by si mohli sednout ke krbu s nějakým vaječným koňakem, a pak by jí to mohl dát.

“Tohle je pro vás,” řekla ostýchavě a podala mu dva balíčky. V prvním byla zelenostříbrná šála, kterou mu nejspíš sama upletla.

“Je v ní zapleteno Ohřívací kouzlo, takže bude teplá,” vysvětlovala. Usmál se a poděkoval jí. Zároveň ho napadlo, že bude muset někam schovat podobný výtvor, který mu dala loni.

“Při sledování famfrpálových zápasů bude skvělá,” řekl jí. Šťastně souhlasila a sledovala, jak otvírá druhý balíček. Byla v něm kniha s názvem Okřídlené ostny – 101 shakespeareovských urážek.

“Myslela jsem, že by se vám to možná hodilo, když známkujete eseje,” řekla s rozpustilým úšklebkem. Oplatil jí stejnou mincí.

“To rozhodně, ačkoliv většina studentů má tak mizerné znalosti, že stěží pochopí, že jsem je chtěl urazit,” dodal s falešnou mrzutostí.

“Tím líp, zatímco vy se jim budete smát za zády, vaše reputace poroste,” zachichotala se. Sklonil se a letmo ji políbil na tvář. Zrudla, ale úsměv na její tváři zůstal.

“Děkuji ti.” A opravdu to tak myslel. I bez vzpomínek byla schopná najít dárek, který ho pobavil. To něco znamenalo. Nikdy nevěřil na Osud, ale začínal si myslet, že možná vždycky patřili k sobě. Vysvětlovalo by to, proč je s ním.

“Mám si je vzít dneska na sebe?” zeptala se, když vyskočila z postele s novými šaty v ruce. Přikývl, ale jeho úsměv mírně pohasl, když si uvědomil, že zmizela převléknout se do koupelny. Pravděpodobně by od Vánoc čekal příliš, kdyby měl dovoleno sledovat, jak se obléká.

Vyšla ven po půl hodině, učesaná a namalovaná. V nových šatech vypadala senzačně. Červená barva jí dokonale ladila s barvou pleti a zdůrazňovala lesk jejích vlasů.

“Dovolíš?” řekl a natáhl se po náhrdelníku. Otočila se, nadzdvihla si vlasy a odhalila před ním šíji. Protahoval ten okamžik tak dlouho, jak to šlo, aby se mohl prsty dotýkat její pokožky, zatímco zapínal sponu řetízku. Pravda byla, že náhrdelník měl magickou sponu, která držela sama, ale to jí mohl říct později. Do té doby jí ho může zapínat sám. Obrátil ji k sobě čelem a pronikavě se na ni zahleděl.

“Nádhera,” prohlásil na její adresu.

“Je krásný,” řekla a prsty se dotkla oné třpytivé tretky.

“Ne, myslel jsem tebe,” řekl. Při tom komplimentu jí zrudly tváře, ale v očích jí zajiskřilo. I její šestnáctileté já si užívalo pozornosti, kterou věnoval jejímu zevnějšku. Většina ostatních, jak věděla, jí dávala k Vánocům knihy, ale on se toho vždy vyvaroval a obdarovával ji místo toho šperky a šaty, které by si sama jinak nekoupila.

Ze začátku to bylo proto, že si uvědomil, že pokud má okolí vědět, jak výjimečnou manželku získal, musí ona žena chodit náležitě oblečená. Miloval Hermionu v jejích obyčejných černých hábitech s vlasy staženými dozadu a bez mejkapu, ale když si vyšli, chtěl, aby byla úžasná. Postupem času si uvědomil, že zatímco většina lidí uznává Hermioninu inteligenci, pravidelně přehlížejí její přirozenou krásu. Neslýchala příliš často, že je hezká. Svými dárky upozorňoval na skutečnost, že dobře ví, jak je nádherná. Věděla, že si je zrovna tak vědom její inteligence; nosil domů knihy a novinové články a diskutoval s ní o spoustě věcí. Ale nechal Pottera a Weasleye, aby ji zahrnovali haldami knih, zatímco on jí dával šperky. Možná nikdy neřekla, čemu dává přednost, ale měl dobrý důvod si myslet, že jejím dvěma nejlepším přátelům se nedostává stejných díků jako jemu. Aspoň v to pěvně doufal!

“Tvoje toaleta ti trvala tak dlouho, že jsem dostal hlad,” vzdychl vzápětí dramaticky. Chtěl, aby se cítila spokojeně a příjemně, ale nechtěl ji uvést do rozpaků. Střelila po něm posměšným pohledem, ale následovala ho, když ji vedl do obývacího pokoje, kde odsunul židli a přivolal domácího skřítka, aby objednal snídani.

“Šťastné Vánoce, pane profesore,” řekla poté, co obdrželi jídlo, a pozvedla sklenici dýňového džusu do výše.

“To téměř zní, jak kdybys v tuhle chvíli byla šťastná.”

“Nemám k tomu daleko,” odpověděla s úsměvem.

* * *

"Myslím, že část mého problému tkví v tom, že se nudím. Nemám během dne nic na práci,” řekla mu později při snídani. Jedli sladké koblihy a Severus sledoval, jak si Hermiona olizuje z prstů marmeládu, přičemž si zoufale přál, aby to mohl udělat sám. Ještě to však nešlo. Jeho dárek se jí líbil, ale budou spolu muset strávit mnohem víc času, než mu dovolí ocucávat prsty nebo další části svého těla. V tom dostal geniální nápad.

“Mohla bys pracovat jako moje asistentka,” navrhl a snažil se přitom, aby to znělo víc nenuceně než dychtivě.

“Myslela jsem, že jsi říkal, že jsem byla bystrozorka.”

“Byla jsi bystrozorka, ale v současném stavu v tom nemůžeš pokračovat. Myslím, že je to možná stres, co ti způsobuje recidivu, a jako bystrozorka bys byla pod neustálým tlakem.” Přikývla na souhlas.

“Můžeme začít třeba hned,” dodal a ukousl si ze své koblihy.

“Hned? Jsou přece Vánoce!”

“Ano. A pokud půjdu k Weasleyovým, budu potřebovat Uklidňující doušek. Uvařit ho netrvá tak dlouho, ale já bych ocenil tvou pomoc.”

Uvažovala o jeho nabídce, zatímco zírala do svého hrnku. Nakonec s úsměvem vzhlédla: “Tak dobře. Kdy začneme?”

Srdce mu poskočilo. Souhlasila.

“Hned jak dojíš snídani.”

* * *

Bylo dobře, že se spolu pustili do přípravy Uklidňujícího doušku. Nerušený čas, který s ní strávil v laboratoři, si rozhodně vychutnal. Zdálo se, že při útoku byly ovlivněny jen její osobní vzpomínky, protože si stále udržela většinu znalostí, které získala ve škole. Neučil Uklidňující doušek před sedmým ročníkem, takže si to nemohla pamatovat.

Než vstoupil s Hermionou do krbu, vzal si ho pořádnou dávku. Bohužel dorazili pouhou sekundu po Billovi a jeho potomcích. Severus dopadl na malé zrzavé děcko, které okamžitě začalo vřeštět. Lektvar mu dovolil spolknout všechny jedovatosti, které měl vyhrazené pro takové malé pitomce, a místo toho se jen kochat skutečností, že už jeho pouhé objevení stále dokáže děti rozbrečet. Což bylo základem celé jeho kariéry.

Odpoledne neprobíhalo nejlépe. Večeře trvala dlouho a byla hlučná. A pak se zpívaly koledy. Molly trvala na tom, aby všichni seděli okolo rádia a poslouchali, jak zpívá nějaká žena jménem Skřípalová. Ačkoliv – když o tom tak uvažoval – to možná bylo Skřivanová¹⁾.

Po třech hodinách – déle by to ustavičného tlachání o ničem, křičící děti pobíhajících v pravidelných intervalech po místnosti a Pottera nevydržel – vstal a vydal se hledat Hermionu. Neuvařili dost lektvaru, aby tohle všechno zvládl, a on nepomyslel na to vzít si s sebou něco navíc. Prorazil si cestu nekonečným mořem zrzavých vlasů a vstoupil do kuchyně. Domníval se, že slyší její hlas, ale zněl nějak tlumeně. Jeho pozornost přilákaly boční pootevřené dveře. Položil ruku na kliku a chystal se ji stisknout, aby sdělit Hermioně své důvody pro brzký odchod, když uslyšel další hlas a ztuhl.

“Hermiono, miláčku,” ozval se ten hlas jemně a prosebně. “Nevzpomínáš si?”

“Říkám ti, Percy, že si nevzpomínám na nic,” řekla Hermiona.

“Pak ti to povím sám,” řekl hlas, ve kterém teď rozpoznal Percyho Weasleye.

“Co mi povíš?”

“Že mě miluješ.”

“Cože?” zakuckala se Hermiona. Severus sáhl po hůlce, ale pak strnul. Chtěl slyšet, jak to bude pokračovat.

“Než jsi ztratila paměť, plánovala jsi toho umaštěného bastarda opustit.”

“Nemluv o něm takhle,” řekla Hermiona prudce.

“Tady jste,” řekl a vstoupil do místnosti, jako kdyby je neodposlouchával. Jenže podle polekaných výrazů v Percyho a Hermionině tváři to nevypadlo, že si z něj dělali legraci. Percy uskočil stranou a Hermiona vypadala nejdřív překvapeně, a pak jako by se jí ulevilo.

“Jsem připraven k odchodu,” řekl ostře. Přejela pohledem z něj na Percyho a zase zpátky. “Půjdeš se mnou?”

“Ano,” odpověděla rozhodně. “Jenom počkej, než se rozloučím s Molly a Arturem.”

Přikývl a ustoupil stranou, aby mohla projít. Když odešla z místnosti, zavřel dveře a uvěznil tak Percyho v malé komoře se sebou a svým hněvem. Pomalu vytáhl hůlku a přistoupil k mladíkovi, který viditelně polkl a zacouval dozadu, až se dotkl zdi.

“Ujasněme si to, pane Weasley. Jste arogantní, nesnesitelný a zbabělý hlupák, které využívá hrozné situace ve svůj prospěch. Já si ji možná nezasloužím, ale vy si ji nezasloužíte určitě. A jestli vás znovu uvidím poblíž své ženy, buďte ujištěn, že si budete přát, abych použil smrtící kletbu. Rozumíte?” Percyho oči se rozšířily a poté žalostně vykvikl.

“Držte se od mé ženy dál!” dokončil Severus. Přitlačil trochu víc hůlkou na Percyho krk, a pak se otočil a odkráčel z místnosti dřív, než udělá něco, čeho by později litoval.

Hermiona na něj čekala v kuchyni. Když ho uviděla, rychle k němu přiskočila: “Prosím, pane profesore, ráda bych vysvětlila…”

“Tady ne!” vyštěkl. Nepřál si ztropit scénu tady, nepřál si vypadat jako paroháč před armádou Weasleyů a jejich manželek, o Potterovi nemluvě. Důstojně vstoupil do krbu, nečekal na ni, použil letax a přenesl se. Po vířivé cestě se ocitl zpět v jejich krbu. Letmo se rozhlédl po místnosti – pohovka a křesla seskupená okolo krbu, jeho pracovní stůl v rohu, police s knihami podél zdí, malý stolek, u kterého ráno společně snídali. Tohle byl jejich domov, ale je možné, že to všechno byl jen vtip.

Vystoupila z krbu o chvilku později, na nic nečekala a začala mluvit.

“Pane profesore, prosím, nechte mě to vysvětlit.”

“Severusi!” vyprskl a otočil se k ní, až kolem něj zavířil hábit.

“Co-cože?”

“Jmenuji se Severus! Jsem tvůj manžel, ne tvůj profesor, bez ohledu na to, jak moc je ti to nepříjemné.” Čím víc se mu třásly ruce, tím byl jeho hlas zvučnější. Téměř křičel. Nenáviděl ztrátu sebekontroly, ale snažil se krotit svůj vztek a nutkavou potřebu jí ublížit nebo něco podobného.

“S-Severusi, omlouvám se,” řekla pokorně. “Co jsi slyšel?”

“Dost na to, abych věděl, že si Weasley myslí, že mě opustíš. Co je mezi vámi dvěma?” zasyčel.

“Nic!” vykřikla. “Přísahám, že se dneska nic nestalo. Právě jsem odcházela, když jsi tam vtrhl.”

“A předtím?”

“Já… nepamatuji se.”

“Jak příhodné,” řekl, odvrátil se od ní a kráčel pryč. Věděl, že to nebylo fér. Neprosila se o to, aby ji napadli, aby jí ukradli paměť, ale stejně tak bylo nefér, že byl nucen pochybovat o její věrnosti. Už předtím ho napadlo, že ho možná chtěla opustit, ale zoufale věřil, že k tomu nikdy nedojde. Teď sledoval, jak se jeho nejhorší noční můra stává skutečností.

“Co si to dovoluješ?” vyprskla do jeho zad. “Co si to dovoluješ? Nepřála jsem si to. Byla jsem tím, co jsem slyšela, překvapená stejně jako ty!”

Otočil se a viděl, že jde za ním k pohovce.

“Opravdu o mě máš tak nízké mínění? Percy Weasley?” otázala se.

“Tvoje minulost ukazuje na ubohý vkus,” plácnul.

Vykulila na něj oči: “Z čeho tak usuzuješ?”

“Přátelíš se s Potterem a Weasleyem. Chodila jsi s oběma, s Viktorem Krumem a s tím hubeným brýlatým mudlou. To není tak daleko od Percyho Weasleye.”

“Předpokládám, že to je pravda, protože jsem si vzala tebe,” odsekla.

“Přesně tak.”

Nečekal na její odpověď, ale odkráčel do své pracovny a zabouchl za sebou dveře. Opřel se o ně z druhé strany a zavřel oči. Když je znovu otevřel, spočinul jimi na Myslánce, kterou nepoužíval od konce války. Ale teď to bylo tak lákavé. Mohl by mít zpět svoji Hermionu, mohl by znovu prožívat šťastnější chvíle, kdy ji držel v náručí a věděl, že alespoň v tom okamžiku ho miluje. Ano, to je to, co udělá. Ona není schopná si vzpomenout, ale on rozhodně ano.

Zahihňala se, víno ji rozjařilo. Obvykle ho její chichotání rozčilovalo, ale byl příliš vzrušený, než aby se o to zbytek večera staral. Vypadala úchvatně – v bílých šatech, s vlasy dlouhými do půli zad a ozdobenými květinami a vyzývavě zářícíma očima.

“Všiml sis, jak se dívali?” zeptala se.

“Všichni mysleli na to, na co já,” uculil se a zamířil k ní.

“A to je co?”

“Jak jsem ksakru přišel k takovému štěstí?” Znovu se zachichotala a tak ji políbil, aby ji umlčel. Pro příště už nesmí pít tolik vína. Pokud mají žít v manželské blaženosti, měl by se postarat, aby nepila nic silnějšího než máslový ležák.

“Já jsem ten, kdo má štěstí,” zalapala po dechu o chvíli později.

“Mohl bych se přít, ale mám mnohem důležitější věci na práci.” Otočil ji a jeho ruce se začaly rozepínat všechny ty malinké knoflíčky na zadním díle jejích šatů. Dotýkal se každého kousku právě odhalené kůže a rty přejížděl přes jizvy, které na ní zanechala válka.

“Byli opravdu překvapení. Očekávala bych, že po roce a půl už si zvykli na myšlenku nás dvou spolu. Není to tak, že bysme do toho spadli po hlavě. Ale Harry vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt. Nařkl mě, že jsem byla ovlivněna tvými zmijozelskými hadími způsoby. Och! To je příjemné,” drmolila dál. Když skončil s posledním knoflíčkem, obrátil ji k sobě čelem a svlékl jí šaty.

“Nech toho. Dnes večer bych raději nediskutoval o Potterovi nebo tvých dalších přátelích. Nechci, aby mě od tebe něco rozptylovalo.” Nenechal ji odpovědět, ale přisál se k jejím rtům v drsném polibku.

“Hm, velmi příjemné,” zamumlala mezi polibky a prsty zatápala po jeho knoflících.

Severus uhnul pohledem stranou a sevřel se mu žaludek. Nemohl snést pohled na to, co následovalo; představa, že někdo jiný tohle dělal s Hermionou, příliš tížila jeho mysl. Obsah Myslánky zavířil a on do něj znovu nahlédl.

Vstoupila do dveří, odložila kufr a prudce ho objala kolem krku.

“Jsem tak ráda, že jsem doma!” stačila ještě říct, než ho divoce políbila.

“Potřebuješ dovolenou od dovolené,” zažertoval.

“Ne, ne, odpočinula jsem si, ale chyběl jsi mi.”

“Tak bys možná příště mohla zůstat se mnou doma,” řekl a políbil ji na nos. Zamračila se a odtáhla.

“Kolikrát už jsme se o tomhle dohadovali, Severusi?” Sehnula se pro kufr a odnesla ho do ložnice. Následoval ji. Objal ji kolem pasu, zatímco začala vybalovat, a ignoroval, že ztuhla.

“Něco jsem ti přinesla,” řekla a podala mu mušli. Vzal si ji, zatímco mu vysvětlovala, jak funguje, a pak ji odložil na noční stolek s jednou ze svých typických sarkastických poznámek. Její tvář posmutněla.

“Tak jo. Teď si musím vybalit.”

Sledoval, jak hromada šatů díky mávání její hůlky vyskakuje do vzduchu a odplouvá do šatní skříně. Jeho pozornost však upoutaly plavky. Natáhl se a chňapl po nich.

“Neříkej mi, že něco takového nosíš.” Otočila se a oči jí plály hněvem.

“Samozřejmě, že ano.”

“Před Potterem a Weasleyem? Viděli tě v tom?” otázal se s inkriminovaným kusem oděvu v ruce.

“Ano, Severusi, viděli mě v plavkách. Mohl jsi mě vidět v nich i bez, kdybys se mnou jel na dovolenou. Ve skutečnosti jsi mě mohl vidět v nich i bez dnes večer, kdybys netrval na tom chovat se jako osel.” S tím prohlášením mu vytrhla plavky z ruky a rozzuřeně opustila místnost.

Když Severus vzhlédl od víření v Myslánce, překvapeně spatřil vedle sebe stát Albuse. Vůbec ho neslyšel přijít.

“Něco zajímavého?” zeptal se Brumbál.

“Byl to všechno jen vtip. Jak jsem si mohl myslet, že to bylo něco víc?” Severus se svezl do křesla a přivolal si láhev ohnivé whisky a sklenici.

“Protože je to víc. Miluješ ji a ona miluje tebe.”

Severus se raději nepodíval do ředitelových očí, místo toho pozoroval alkohol před sebou. Protivný a všetečný starý chlap! Proč ho prostě nemůže projednou nechat na pokoji, aby se plácal ve své mizérii sám?

“Jak jste se dozvěděl, že je něco špatně?” zeptal se zčistajasna. Zjistil to někdo z Weasleyových? Nebo Potter? Ředitel byl známý svým sklonem být vševědoucí, ale tohle přesahovalo jeho obvyklé možnosti. Pohádali se teprve před hodinou.

“Hermiona vpadla k Minervě a ke mně, když jsme slavili Vánoce. Musím říct, že byla značně rozrušená. Nechal jsem na Minervě, aby ji uklidnila. Musíš se přes to přenést, Severusi. Budeš šťastnější. Hermiona bude šťastnější. A Minerva i já budeme šťastnější.”

“Co říkala?”

“Byla tak rozrušená, že jí bylo špatně rozumět. Ale naštěstí jedním z mnoha jazyků, kterými hovořím, je řeč zoufalé ženy. Nevěřil bys, jak je to užitečné, když pracuješ ve škole s pubertálními dívkami nebo ostatně i s Minervou…”

“Co říkala?” zopakoval Severus, otrávený ředitelovým blábolením.

“Tvrdila, že její manželství skončilo. Byla značně rozrušená, jako kdyby tomu tak skutečně bylo.” Severus o tom chvilku přemítal. Trápilo ji, že je konec. Předpokládal, že skočí po zámince, proč ho opustit.

“Také chce, aby to fungovalo, Severusi. Někde hluboko uvnitř ví, že je to pravda,” pokračoval Brumbál. “Jdi za ní. Řekni jí, jak se cítíš. Vyprávěj jí o vašem společném životě. Potřebuje to slyšet, potřebuje to vidět.” Severus pomalu přikývl. Ten starý muž má pravdu. Vždycky měl pravdu a to ho rozčilovalo. Nemohl by ho aspoň jednu noc nechat utápět se v sebelítosti?

Nebylo to poprvé, co se pohádali, ale vždycky se přes to přenesli. Mohl by to zvládnout. Chtěl by to zvládnout. Ale pak mu před očima vyvstala představa Percyho Weasleye a opět přivolala do jeho myšlenek náhodně zaslechnutý rozhovor. Znovu v něm vzkypěl hněv.

“Vím, že uděláš správnou věc,” řekl Brumbál, popleskal ho naposledy po zádech a odešel. Severus seděl a pohrával si se skleničkou. Měl by se tam s omluvou vrátit. Ale teď ne. Znal se příliš dobře a dnes večer byl příliš rozzlobený a příliš opilý na to, aby cokoliv podnikal. Mohl by věci ještě zhoršit. Místo toho si znovu nalil, ponořil se do Myslánky a pátral po šťastných vzpomínkách na Hermionu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pro ty, které zajímá zákulisí překladu:

1) Tady jsem si opět troufla trumfnout pana Medka. Jméno zpěvačky, kterou má v oblibě Molly Weasleyová, zní Celestina Warbleck a pan překladatel ho ponechal v originále. Ono ostatně nemá pro další děj význam, takže vcelku o nic nejde. Ale v tomto případě se jedná o slovní hříčku, kterou by byla škoda si neužít. Vanity fair zde použila váhání mezi jmény Worneck (worn = opotřebovaný, neck = krk) a Warbler (= zpěvavý pták), takže směr Snapeových úvah je jasný. Doufám, že mnou zvolený český ekvivalent alespoň trochu vystihuje, “co tím chtěl básník říci”.

kapitola osmá