Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za opravu mých překladatelských a češtinských klopýtnutí opět moc moc děkuji Calwen

  

„Severusi,“ vytrhl ho ze snění neodbytný hlas. „Severusi.“ Zvedl hlavu a uviděl, že se na něj všichni dívají.

„Co je?“ vyštěkl.

„Co se stalo?“ vyptával se Artur. „Harry řekl, že to byl Moody, kdo napadl Hermionu.“

„Nejspíš bych si měl poslechnout vaši výpověď,“ řekl Potter.

„Teď?“ Poslední věcí, kterou v tuhle chvíli chtěl, bylo znovu prožívat dnešní události.

„Stejně k tomu dojde. Můžu použít Samozapisovací brk, aby to bylo zaznamenáno oficiálně,“ řekl Harry a začal se přehrabovat v tašce. Když měl všechno připraveno, kývl na Severuse. Ten na něj podezřívavě pohlédl, ale pak spustil. Vyprávěl jim, jak se vrátil domů do prázdného bytu, hledal Hermionu na večírku, zoufale pátral po stopě přemísťování a jak ji nakonec našel svázanou v Moodyho boudě a vyslechl si Alastorovo pomatené přiznání.

„Vy jste ho tam nechal jen tak?“ vyjekla Molly. Severus ji probodl pohledem.

„Někoho tam pošlu, aby ho vyzvedl,“ řekl Harry. Když se Molly otočila, pokrčil rameny a Severus pro jednou necítil potřebu toho domýšlivého pitomce proklít. Potter chápal, proč tam Moodyho nechal. Hermiona bylo mnohem důležitější.

„Vzpomněla si na ten první útok?“ zeptal se Ron. Severus k němu obrátil pozornost. Řekl to tak, ale tehdy mu nedošlo, jaký by to mohlo mít význam. „Možná, že si vzpomene i na všechno ostatní,“ dodal Ron nadějně.

Severus ho probodl pohledem. V tuhle chvíli se stěží zajímal o Hermioninu paměť, mnohem víc se staral o to, aby žila. Když mu ji odváželi, nevypadala moc dobře.

„Ano, možná ano,“ připustil. Nebyl schopen myslet na nic jiného, než aby se uzdravila. Ale pokud by měl Weasley pravdu... mohl by ji mít zpátky i s jejími vzpomínkami. Noční můra posledních několika měsíců by konečně skončila. Ale nejdřív musí žít, a to v tenhle moment bylo nejisté.

Zbytek skupiny se té nejčerstvější novinky chytil a spekuloval o ní a rozebíral ji víc, než mohl Severus snést. S rukama sevřenýma v pěst se snažil jejich hovor vytěsnit ze své mysli. Už tu seděli hodiny. Molly se pokoušela dostat do něj nějaké jídlo, ale odstrčil ji, myšlenky na Hermionu ho rozrušovaly natolik, že by nebyl schopen správně žvýkat a polykat. Vzpomněl si na Hermionin poslední pobyt u svatého Munga...

 

„Chci mít v ruce tvoji rezignaci. Takhle to dál nejde,“ řekl jí. Otevřela oči a zahleděla se na něj.

„Už jsme o tom mluvili dřív. Já se své práce nevzdám, Severusi Snape.“ U Merlina, představovala tak protivného pacienta. Ve skutečnosti byla zatraceně protivná manželka – neustále se pokoušela nechat se zabít. Některé dny litoval, že se oženil se syndromem hrdiny, v tomto případě hrdinky. Ne že by nebyl varován jejími eskapádami během školy. Zaklel. Natáhla se a chytila ho za ruku.  

„Co nevidět budu v pořádku,“ řekla a stiskla mu dlaň. Její hlas změkl, jak použila svůj ´Severuse pacifikující´ tón.

„Tentokrát možná, ale co příště?“

„Severusi, já budu v pořádku. Jde jen o pár boulí a modřin.“

Jenže nešlo. Kdyby tomu tak bylo, tak by ji měl doma a ona by hořekovala a stěžovala by si, když by ji natíral mastí, jak to obvykle dělal. Taky se s ní kvůli tomu pohádal.

„Dokud budu mít tebe, budu v pořádku,“ řekla a její hlas se vytratil. Sledoval, jak se vlivem velkého množství lektvarů propadá do spánku. Přivolal si křeslo, držel ji za ruku a sledoval, jak spí.

Budu v pořádku

Budu v pořádku

Dokud budu mít tebe, budu v pořádku

 

Ta mantra se mu znovu a znovu přehrávala v hlavě, dokud ji nepřerušilo syčení kohosi, kdo volal jeho jméno.

„Snape? Pan Snape?“ volal ošetřovatelčin hlas, až sebou Severus trhl. Musel usnout. Rozhlédl se kolem a zjistil, že Artur, Molly a Minerva odešli. Brumbál podřimoval v pohodlí svého křesla a Potter s Weasleyem stáli v rohu a popíjeli kávu. Když zaslechli ošetřovatelku, rychle přiběhli.

„Jsem profesor Snape,“ zavrčel a masíroval si ztuhlý krk. Ty židle nebyly na spaní ideální.

„Chtěla by s vámi mluvit lékouzelnice.“ Vstal a ošetřovatelka ho nasměrovala ke dveřím. „Vy tu musíte počkat,“ obrátila se k Ronovi a Harrymu. „Teď ji může vidět jen rodina.“ Severus se ušklíbl, když slyšel, jak ze sebe ti dva vzrušeně chrlí, že oni k ní také patří.

Jeho pocit vítězství netrval dlouho. Vstoupil do Hermionina pokoje a uviděl ji ležet na lůžku s tváří bílou jako list papíru.

„Je...?“

„Bude žít,“ řekla lékouzelnice. Byla to ta samá jako předtím, Joan Trauthová. Zalila ho vlna úlevy. „Ale...“

„Ale co?“ zeptal se ostře a otočil se k ní.

„Už předtím měla problém s pamětí, že?“ Severus přikývl. „Mluvila jsem s Poppy Pomfreyovou o recidivě. Dostavuje se, když je paní Snapeová pod velkým tlakem...“ Lékouzelnice se odmlčela, její oči bloudily od něj k jakémusi bodu na zdi za ním. Takový pohled mívali jeho studenti, když se rozhodovali, jestli mu mají zalhat nebo říct mimořádně nepříjemnou pravdu.

Upřel na ni zrak. „No?“ vyštěkl.

„Její zranění je samo o sobě rozsáhlé, ale podle toho, co jsem slyšela o událostech uplynulé noci... to bylo velmi stresující.“

„Takže si nebude...?“ Nedokázal dokončit větu, nechtěl ta slova říct nahlas.

„Nejspíš ne.“

„Ale bude žít.“

„Zvládli jsme ji stabilizovat, ale ztratila spoustu krve,“ vysvětlovala lékouzelnice.

„Dáváte jí Dokrvovací lektvar?“ zeptal se Severus.

„Ano. Potřebujeme ji ještě pár dní pozorovat, ale jsem si jistá, že se z toho dostane.“

Severus přikývl a otočil se zpět k Hermioně. Slyšel, jak lékouzelnice odchází pryč, pak dveře zaklaply a on tu zůstal se svojí ženou sám. Pomalu se posadil na židli vedle postele. Vzal ji za ruku a divil se, jak je v porovnání s tou jeho malá. Obrátil ji a přejel jí prsty po dlani. Nereagovala, stále jen ležela bez pohybu na lůžku. Zastavil se na prstenu navlečeném na jejím prsteníku. Obrátil její ruku opět dlaní dolů a s očima upřenýma na ten zlatý pás po něm přejížděl palcem sem a tam. S povzdechem se opřel a vzpomínal na den, kdy jí ho poprvé navlékl.

 

Měla na sobě nadýchané bílé šaty s perlovými knoflíčky po celé délce zad. Vlasy měla vyčesané do složitého drdolu, ve kterém byly zastrkány květiny. Byl dokonalý, kromě několika tenkých pramínků, které se uvolnily a dotýkaly se její šíje skoro stejným způsobem, jakým to chtěl dělat on sám. Ruce se jí chvěly stejně jako vždycky, když byla nervózní, a dokázaly se uklidnit, jen když je vzal do svých. A její ret vtažený mezi zuby se uvolnil a zvlnil teplým úsměvem, když se jejich oči setkaly.

V místnosti seděl asi tucet lidí, stále trochu ohromených zjištěním, že to, na co byli pozváni, není oslava, ale svatba. Hermiona nechtěla poslouchat zoufalé prosby, ať si ho nebere, tak to všechno drželi v tajnosti.

Odpovídal ve správný čas, říkal správné věci, ale později nevěděl nic kromě faktu, že jsou opravdu manželé. Jeho pozornost se zcela soustředila na Hermionu a on byl stále v úžasu, že stojí tady vedle něj a zavazuje se strávit s ním zbytek svého života.

Téměř ten okamžik propásl a Hermiona ho musela šťouchnutím upozornit a pobídnout ho, aby si od úředníka vzal prsten a opakoval ta slova, zatímco jí ho navlékal na prst.

„Já, Severus Snape, beru si tebe, Hermiono Grangerová, jako svoji věrnou přítelkyni, stálou partnerku a svou jedinou pravou lásku. V přítomnosti těchto svědků ti dávám svůj slavnostní slib, že budu tvým věrným partnerem v nemoci i ve zdraví, v dobrém i ve zlém, v radosti stejně jako ve smutku. Slibuji, že tě budu bezpodmínečně milovat, podporovat tě v tvém snažení, ctít tě a vážit si tě, smát se s tebou, plakat s tebou a chovat tě v lásce tak dlouho, dokud budeme oba žít.“

 

„Pane, pane,“ přerušil jakýsi hlas jeho myšlenky. Ohlédl se se zaklením na rtech, jenže to nebyla lékouzelnice, ale nějaká mladá žena, ošetřovatelka s hnědými naondulovanými vlasy a nosem nahoru. Hodně se podobala Hermioně, až na ty oči, které měly špatnou barvu – byly smaragdově zelené místo skořicově hnědých.

„Co chcete?“

„Potřebuji dát pacientce další dávku lektvaru. A lékouzelnice Trauthová by s vámi ráda mluvila.“

Přikývl. Velmi neochotně pustit Hermioninu ruku, sklonil se a políbil ji. Poté následoval ošetřovatelku ven z pokoje.

„Profesore Snape,“ pozdravila ho lékouzelnice Trauthová. Vedle ní stála nějaká žena se zády jako pravítko a vlasy staženými do pevného uzlu. Byla oblečená v limetkově zeleném hábitu lékouzelníků a podle jmenovky šlo o Dorcas Egbarovou. Severusovi připomínala Minervu McGonagallovou až na to, že postrádala v očích vřelost. „Chtěla bych vás seznámit s lékouzelnicí Egbarovou. Má na starosti oddělení nevyléčitelných chorob a úrazů.“

Natáhla před sebe ruku. Severus ji probodl pohledem, a pak se jí zadíval přímo do očí a řekl: „Ne.“

„Musíme probrat všechny dostupné možnosti pro vás a pro vaši ženu, pane Snape.“

„Jsem profesor Snape,“ odsekl. „A jakmile bude moci, vezmu Hermionu domů.“

„A co když bude příliš nemocná, abyste se o ni mohl starat? Co když se vzbudí a nebude si pamatovat nic, ani vás?“ zeptala se lékouzelnice.

„Pak jste při vaší práci udělaly chybu a já se osobně postarám, abyste už nikdy nedostaly místo,“ pronesl zlehka a popošel blíž, jako kdyby se je snažil zastrašit svojí výškou. Tvář Dorcas Egbarové se zkroutila odporem, zatímco Joan Trauthová zrudla a začala prskat.

„Jen jsme se snažily připravit vás na všechny eventuality. Chceme pro paní Snapeovou to nejlepší,“ pokoušela se ho uklidnit mladší lékouzelnice. Marně.

„Můžu ji dneska znovu vidět?“ změnil téma hovoru. Pokud šlo o něj, tahle debata už byla uzavřená.

„An...“ nakousla lékouzelnice Trauthová.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, pane Snape,“ přerušila ji Egbarová. „Paní Snapeová potřebuje odpočívat. Měl byste jít domů a zvážit, co bude nejlepší pro ni a ne pro vás, a vrátit se ráno.“

„Dobře, ale domnívám se, že můj závěr bude stejný. A navíc poukazuji na to, že pokud se vzbudí a bude si všechno pamatovat, je tohle čistá teorie. V tuhle chvíli máme jen o dohady, nic jiného. Já budu nadále doufat, že si bude pamatovat mě i náš společný život.“

Otočil se a odkráčel chodbou pryč. Nezastavil se, dokud nebyl venku. S prásknutím se přemístil před vstupní bránu do Bradavic. Zahřímal na opozdilé studenty, ignoroval Kratiknota, který se vyptával, jak je Hermioně, zabouchl za sebou dveře jejich bytu a přivolal si ogdenskou starorežnou. Klesl na pohovku, nalil si sklenici a zhluboka se napil.

Co když mají lékouzelníci pravdu? Co když si Hermiona nikdy nevzpomene? Navzdory své statečné tváři a nebezpečným výhružkám se Severus třásl až do morku kostí. O mnoho hodin a mnoho skleniček později vystoupil z krbu Potter. Snapeova ruka sebou trhla směrem k hůlce, ale byl příliš opilý na to, aby se tím zaobíral.

„Vzali jsme Moodyho do vazby. Choval se jako blázen,“ řekl Harry bez úvodu a bez pozvání se posadil do křesla proti Severusovi.

„Je blázen,“ zamumlal Severus.

„Vaše a Hermionina výpověď bude víc než dost na to, aby skončil pod zámkem.“

„Pokud si Hermiona vzpomene,“ zabručel. Natáhl se pro svoji sklenici, ale místo toho ji shodil na zem. Roztříštila se o kamenné dlaždice podlahy.

Evanesco,“ mávnul Harry hůlkou. Střepy skla zmizely. „A když ne? Co pak? Vykašlete se na ni?“

„Ne!“

„Pak to není důležité,“ namítl Harry. Severus se zaškaredil nad Potterovým nařčením a vměšováním se do jeho sebelítostivé nálady. „Merline, vy jste patetický.“

Tentokrát Severus vynaložil veškeré úsilí, aby na svoji hůlku dosáhl. Jen ji měl v ruce, sebralo mu ji Potterovo lenivé Expelliarmus.

„Vypadněte, Pottere,“ ušklíbl se.

„Hermiona nesnáší, když se chováte tahle,“ řekl Harry, a jak mohl Severus vidět, neměl se k odchodu.

„Jak takhle?“ zamračil se Severus. O čem to teď ten pitomý kluk mluví? Jeho myšlení bylo příliš zamlžené alkoholem, než aby se pokusil to pochopit.

„Takhle–“ ukázal Harry hůlkou na Severuse a prázdné lahve ohnivé whisky. „Chováte se pasivně a příliš moc pijete. Řekla by nám ´Severus má zase jednu ze svých nálad´a pak by nakrčila nos a zamračila by se.“

„Probírala s vámi naše manželství?“ naštval se Severus. Kdyby neležela v nemocnici a nebojovala o život, možná by se rozzlobil tak, že by ječel a řval. Věděla, že trvá na soukromí.

„Nikdy nám, díky Merlinovi, neřekla moc podrobností,“ řekl Harry ve snaze ho uklidnit. „Jsou věci, které jsme nechtěli vědět, a čím méně jsme o vás slyšeli, tím snazší bylo předstírat, že si vás vůbec nevzala.“

„Ona si mě vzala,“ namítl Severus.

„Já vím, ale jak se vám líbilo, když mluvila o mně nebo o Ronovi?“

„Vůbec,“ zabručel, ale užasl nad tím, jak si Hermiona rozškatulkovala svůj život. O co všechno přišel, protože cítila, že by mu o tom neměla říkat? Vzpomněl si na Artura, který říkal něco o pravidelných společných obědech, o nichž on neměl ani tušení. Co dalšího ještě nevěděl?

Harry vstal: „Musím jít.“

„Konečně,“ zamumlal Severus. Míru své společenské přívětivosti vyčerpal v okamžiku, kdy se Potter objevil.

„Jen jsem vám chtěl říct o Moodym. A vy nám dáte vědět každou zprávu, kterou se dovíte o Hermině, ano?“

Severus přikývl.

„A už žádné pití. Hermioně by se to nelíbilo,“ řekl Harry, zatímco házel do krbu letaxový prášek. Severus pozoroval, jak mizí v plamenech, a pak se podíval na láhev ohnivé whisky. Potter měl pravdu; nelíbilo by se jí to. Naštěstí už byl namol.

* * *

Tu noc nešel do postele, ale zůstal ležet na pohovce a zíral do ohně, dokud se z opileckého oparu nepropadl do neklidného spánku. Druhý den ráno se probudil s bušením v hlavě a novým předsevzetím. Ať si nenáviděl Pottera, jak chtěl, ten kluk měl pravdu. Hermioně by se nelíbilo, kdyby ho takhle viděla. Věděl, že si ji nezaslouží, ale ona si ho přes všechno vymlouvání vybrala, takže to nejmenší, co pro ni mohl na oplátku udělat, bylo stát se mužem, kterého potřebuje. A právě teď to znamenalo být mužem, který v tom má jasno a stojí na její straně.

A – nakrčil nos – taky mužem, který je čistý a nepáchne zvětralou whisky a potem. Rychle do sebe hodil trochu lektvaru proti kocovině, dal si rychlou sprchu, převlékl se do čistého hábitu a vydal se zpět ke svatému Mungovi.

U Hermiony nedošlo k žádné změně, stále nepřestávala bojovat, stále každou půlhodinu přicházely ošetřovatelky, aby jí do krku vpravily nějaké lektvary.

Severus se posadil na okraj postele a uchopil Hermioninu ruku do svých dlaní. „Nikdy jsem ti nevyprávěl zbytek našeho příběhu,“ řekl tiše. „Tu část, kdy jsi způsobila, že jsme začali patřit k sobě.“

Nereagovala, stále jen ležela bez pohybu. Ale on přesto pokračoval.

 

Po tom prvním polibku před knihovnou se přesunuli. Hermiona se chtěla posadit vedle něj, ale jak polibek získával na intenzitě, zatlačil ji dolů do měkkých polštářů.

Chutnala opojně jako alkohol, ale dokonce i při tom, když zasypával její ústa, bradu a krk polibky, uvažoval nad tím, jestli toho dívka nebude ráno litovat.

„Co budeš teď dělat?“ zeptala se, když přerušili líbání, aby popadli dech.

 „Teď?“ V tuhle chvíli by jí rád dal ještě několik dalších polibků.

„Zůstaneš tady a budeš učit? Nebo budeš pracovat někde jinde?“

„Nikdo kromě Albuse není tak pitomý, aby mě zaměstnal,“ řekl ochraptěle, jak mu rty přejížděla dolů po ohryzku.

„Můžeš utéct do Karibiku,“ navrhla mu s úsměvem. Zamračil se při myšlence, že by se musel obléct do plavek. Pokusil se přesunout pozornost od sebe k ní.

„A co ty? Co budeš dělat, Hermiono?“

„Myslím, že chci být bystrozor. Po všech těch posledních letech by mi každá jiná práce připadala nudná.“

Pozvedl obočí: „Dá se tedy čekat, že tě v budoucnu budu zase zachraňovat,“

„Na to se těším,“ odpověděl, objala ho kolem krku a přitáhla si ho k dalšímu horkému polibku.

„Potížistko,“zabručel s pusou na jejích rtech.

Leželi a líbali se, dokud si nepostěžovala, že ji rozmačká. Rychlé přeskupení těl a končetin a skončila obtočená kolem něj, hlavu opřenou o jeho hruď a zabořenou pod jeho bradou. Držel ji v náručí, hladil ji po zádech a poslouchal, jak mumlá nesmysly o všem možném.

Že usnula, si všiml, když se snažil změnit pozici. Zvažoval, že ji vzbudí, ale pak se rozhodl jinak. Možná toho bude ráno litovat, ale chtěl si užít noc, kdy ji má v náručí. Hermionu – svého strážného anděla. Nejspíš to nikdy nepřizná, ale dnes u soudu na ni byl pyšný; na způsob, jakým čelila Starostolci při jeho obhajobě. Byl jí vděčný a to nejmenší, co pro ni mohl udělat, bylo nechat ji v klidu se vyspat. Propadl se do snů, do prvních klidných snů po mnoha letech.

„Ach jo,“ zamumlala ráno Hermiona, „třeští mi hlava.“ Ležela téměř celá na něm, její loket měl zabořený v žaludku a její vlasy ho šimraly na nose a lezly mu do pusy.

„To se stává, když toho příliš moc vypijete, slečno Grangerová,“ zavrčel. Tohle a ještě další věci, třeba jako, že se líbáte se svým umaštěným ex-profesorem. Od nepohodlného úhlu, ve kterém spal, ho bolel krk a natáhl ruku, aby si ho promasíroval. Kvůli tomuhle spí lidé v posteli a ne na pohovce.

„Večer jsi mi říkal Hermiono,“ našpulila trucovitě rty, posadila se a spatra se na něj podívala.

„To bylo večer, když jsme příliš moc pili,“ řekl a rovněž se zvedl do sedu. Snažil se na ni nedívat a pokoušel se upravit si oblečení.

„Jsem zpocená a špinavá,“ pronesla a zcela ignorovala jeho poslední poznámku. „Můžu použít tvoji sprchu?“

Přikývl a ukázal na dveře do ložnice. „Je to tamtudy.“ Doufal, že se rychle osprchuje a odejde. Uplynulá noc se mu líbila, ale s jasným denním světlem přišlo vystřízlivění – ona tu nezůstane. Po mnoha dlouhých minutách hloubání nad touto skutečností vstal a odešel do ložnice, aby se převlékl do čistého hábitu.

Když Hermiona vyšla z koupelny, právě se probíral šatníkem. Otočil se a sledoval, jak jde k posteli. Chystal se něco říct, ale uvědomil si, že dívka o něm neví. Byla zabalená jen v osušce a z mokrých vlasů ji na záda stékala voda. Zašeptala pár čistících kouzel na svoje šaty, a pak k Severusovu překvapení (a potěšení) odhodila osušku. Couvnul hlouběji do stínu, aby zabránil tomu být odhalen, a upřeně sledoval křivku její páteře až k oblému zadečku. Jeho pohled klouzal po pěkně tvarovaných lýtcích ke štíhlým kotníkům. Když si oblékala šaty, vydala spokojené zamumlání.

Obrátila se a při pomalém zapínání poskytla Severusovi výhled na svoje plná prsa. Z toho obrazu se mu zadrhl dech v hrdle.

„Uvidím tě večer?“ zeptala se, dopnula poslední knoflík a popošla směrem k rohu, ve kterém stál.

Neměl daleko k tomu, aby překvapením vyletěl z kůže. Celou dobu věděla, že je v pokoji a pozoruje ji – ta malá ďáblice! Její předvádění bylo určeno jen pro něj.

Vzrušilo ho to – ta myšlenka, že by ho chtěla. Ale nebyl si jistý, jak se má zachovat. Jak to udělat, aby to bolelo co nejmíň? Vždycky to bolelo. Usuzoval, že to je v každém vztahu nevyhnutelné.

„Moje odmítnutí tě nikdy dřív nezastavilo,“ ušklíbl se, ale bylo to jen napůl. Musela postřehnout ten rozdíl nebo jí na tom nezáleželo, protože se natáhla a políbila ho na tvář.

„Ne, nezastavilo,“ řekla. „Ahoj večer.“

Dovolil své ruce, aby jí přejela prsty po tváři. „Večer,“ přikývl. Věnovala mu široký rozzářený úsměv, takový, který by ho možná iritoval, nebýt toho, že ho právě políbila. Pak se obrátila a vyšla ven, jen aby se večer vrátila. A další den znovu. A další. Dokud nikdy neodešla.

  

„Obávám se, že návštěvní hodiny už skončily,“ poznamenala ošetřovatelka, která strčila hlavu do dveří. Severus se otočil, probodl ji pohledem a pak s potěšením sledoval, jak peláší pryč. Sklonil se, odsunul z Hermionina čela pramen vlasů a políbil ji.

„Dobrou noc,“ zašeptal se rty na její kůži. Přijde zítra. A další den znovu. A další. Dokud se nevrátí domů.

* * *

O týden později proletěla sova oknem právě v okamžiku, kdy Severus dorazil domů. Albus ho uvolnil z vyučování a tak Severus trávil většinu času po Hermionině boku. Dnes byli v nemocnici také Molly a Artur a naléhali na něj, aby k nim zašel na večeři. Molly dovedla být pěkně neodbytná, pokud šlo o nabídku jídla, a podráždění, které cítil při zavalení nikdy nekončícím davem rusovlasých, bylo vítaným rozptýlením od jeho obav.

S úzkostí chňapl po dopisu, což mu vyneslo ostré klovnutí od sovy pálené. Začal si cucat prst a přitom se začetl do dopisu. Byl od lékouzelnice, která léčila Hermioninu. Jeho žena se probrala. Severus se otočil na podpatku a vzápětí zmizel v plamenech letaxu.

Kráčel po chodbě svatého Munga, jeho sebejistá chůze a víření hábitu zakrývaly strach a obavy, které ho přepadly, jakmile vešel na oddělení nevyléčitelných chorob a úrazů. Léčitelé mu opětovně předkládali nabídku na trvalou péči. A on jejich domluvy opětovně ignoroval. Teď se po nich rozhlížel před Hermioniným pokojem, ale nebyli nikde k nalezení. Zahlédl, jak se kolem mihla jedna z ošetřovatelek, vycházející z jiného nemocničního pokoje. Byla to ta, která mu připomínala Hermionu. Zachytil její pohled, když sahal po klice od dveří. Zavrtěla hlavou, ve tváři smutný výraz soucitu coby odpověď na jeho nevyslovenou otázku. Stroze kývl a dodal si odvahy. Mohl to udělat. Musel to udělat. Před sedmi lety dal Hermioně slib – „v nemoci i ve zdraví“ – a on tomuto slibu dostojí.

Ale co když ho nebude chtít? Zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Hermiona seděla na posteli a pohrávala si se svým hábitem. Stále vypadala bledě a taky trochu pohuble, ale když ho uviděla, usmála se. To bylo dobré znamení. Severus se posadil vedle ní na postel.

„Zdravím. Ta příjemná paní venku mi řekla, že se jmenuji Hermiona,“ řekla a otočila se, aby na něj viděla. „Kdo jste vy?“

„Jmenuji se Severus,“ řekl. „Jsem tvůj manžel.“ Netušil, o kolik víc toho ještě zvládne. Chtěl ho osud potrestat za dávné zločiny? Přál si, aby jediným trestaným byl on. Hermiona si tohle nezasloužila.

„Já jsem vdaná?“ řekla překvapeně. „To by mě nikdy nenapadlo.“

„Překvapilo to mnohé, včetně mě,“ připustil. Několik dalších minut seděli tiše.

„Vypadáš smutně,“ řekla. Pohlédl na ni a snažil se skrýt překvapení.

„Jsem smutný.“

„Proč?“ Co měl na takovou otázku odpovět? Tak otevřenou a jednoduchou, která ťala přímo do jádra věci, právě tak, jak to měla Hermiona ve zvyku. Nikdy mu nedovolila skrývat se za hradbami, které si vytvořil. Ta mladá žena opatrnými, ale neústupnými sondami prolomila jeho obranu a stejný postup zvolila i teď ve svém zmateném stavu.

„Chyběla jsi mi,“ řekl.

„Ale já jsem tady,“ řekla s jemným úsměvem. Natáhla ruku a položila ji na jeho paži. Chvilku na ni hleděl, a pak se posunul a sevřel její dlaň ve své.

„Doufám, že jsi.“

„Nebylo by lepší mě políbit?“ zeptala se. Překvapeně na ni pohlédl. Nemyslel, že ho po tom všem bude chtít vedle sebe, natož mu dovolí ji líbat a dotýkat se jí. Ale hleděla na něj tak dychtivě, že se sklonil, uchopil její tvář do dlaní a přitiskl svoje ústa na její. Odpověděla tím, že mu obtočila paže kolem krku a přitiskla ho k sobě blíž.

„Miluji tě,“ vydechla, když se odtáhl.

„Jak můžeš?“ zeptal se.

„Máš odpovědět, že mě taky miluješ,“ řekla přísně.

„Taky tě miluju,“ připustil.

„Dobře, tak mě vem domů,“ řekla se svojí obvyklou panovačností. Znovu na ni překvapené pohlédl. Když mu řekli, že si na nic nevzpomíná, tohle byla poslední věc, kterou čekal. Vstala a začala se zabývat přerovnáváním lahviček s lektvary, které jí tu nechala lékouzelnice.

„Hermiono,“ řekl, když popošel a stoupl si za ni. Nereagovala, dokud jí nepoložil ruku na rameno.

„Ach, ano, to jsem já,“ otočila se k němu. „Proč se na mě díváš takhle?“ zeptala se. Tvář se jí zbarvila do ruda a ruce se chvěly nervozitou. Uchopil je a sevřel ve svých. „Nenecháš mě tady, že ne? Lékouzelnice řekla, že tu ta možnost je, že budeš možná příliš zaneprázděný, než aby ses o mne staral. Slibuji, že nebudu na obtíž. Můžu uklízet a můžu...“

Přitáhl si ji do náruče, a co nejpevněji si ji přitiskl k hrudi, rozzlobený, že s ní lékouzelnice probírala takové věci v jeho nepřítomnosti. Slíbil starat se o ni v nemoci i ve zdraví, milovat ji a chránit. Nevzdal by se jediného člověka ve svém životě, který ho uměl udělat šťastným, jen proto, že si nic nepamatuje. Posledních několik měsíců zvládl, ne? A ona taky. Mohli v tom pokračovat.

Trochu popotáhla a on zaslechl, že do záhybů jeho hábitu stále vyjmenovává věci, které by mohla dělat, aby byla užitečná. Téměř se rozesmál nad jejím naléháním, že by se mohla starat o jeho knihy. Políbil jí na čelo a zešeptal: „Hermiono, poslouchej mě.“

„Ano?“ zeptala se a vzhlédla. Tvář měla mokrou od slz a v obavách se kousala do rtu.

„Miluji tě a ty miluješ mě. A nic, opakuji, nic nás nemůže rozdělit. Rozumíš?“ řekl svým nejučitelštějším hlasem.

„Ale já si nic nepamatuju. Budu otravná a protivná.“

„To ti řekli léčitelé?“ zavrčel.

Přikývla, svraštila obočí a semkla rty. „Říkali, že mě nebudeš chtít.“

„Hermiono, vážně pochybuji, že budeš otravná. Vždycky jsi byla vynalézavá žena. Najdeš něco, čím by ses zaměstnala. A pokud jde o to, jestli budeš protivná, to jsi byla od okamžiku, co jsem tě potkal, a nemyslím si, že je šance, že se to někdy změní. A vždycky,“ zdůraznil, „vždycky tě budu chtít.“

Pak jí položil otázku, na kterou se měl zeptat už dřív, během sedmi let jejich manželství, jenže tehdy se příliš obával, jakou by dostal odpověď. Ale tentokrát musel mít jistotu. Dostali další šanci a on chtěl dělat věci správně. „Chceš mě?“ zeptal se a slova se mu trochu zadrhávala.

S lehkým úsměvem, který se jí rozlil po tváři, přikývla: „Ano!“

Severus vydechl úlevou, když schovala hlavu na jeho hrudi a cosi žvatlala.

„Cože? Neslyším tě,“ zvedl ji za bradu.

„Řekla jsem, že vím, že tě miluju. Musím, ne? Přesto všechno jsem si tě vzala a nemyslím si, že bych si mohla vzít někoho, do koho bych nebyla blázen. Myslím, že to bych nemohla, tak tě musím milovat. To dává smysl. Ty dáváš smysl.“ Mluvila nesouvisle, jak to dělala, když byla unavená, přetažená a rozrušená. Přitiskl svoje ústa na její a rozrušené blábolení se změnilo ve vášnivé objetí.

„Pak je to v pořádku. Pojďme domů, ženo,“ řekl, když ji konečně pustil, aby mohla popadnout dech.

Přikývla a dovolila mu, aby ji uchopil za ruku, odvedl odtud a vzal domů.

Konec

Poznámka autorky:

Děkuji, děkuji, děkuji mojí úžasné betareaderce Larilee! Děkuji všem, kteří to četli a komentovali! Bohužel, tento příběh končí, ačkoli nás ještě čeká krátký epilog, takový malý záblesk z jejich života o tom, jak se vyrovnávají s Hermioninou permanentní ztrátou paměti. Doufám, že vás to bavilo, protože já jsem se bavila moc. Prosím, zanechte mi ještě další komentáře, je to jediný způsob, jak to dělat lépe.

Poznámka překladatelky:

Ačkoliv - jak ve své poznámce výše uvádí autorka - nás ještě čeká epilog, tak by mě už teď zajímal váš názor – je tohle happy end nebo ne?

Jak na to nahlíží Severus, si přečtete za týden :-)

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:( :(

(Hanulkaa, 6. 8. 2012 23:44)

To už je konec???Myslela jsem že to bude delší...! :(

On je taký šťastný že Herm žije

(GwenLoguir, 22. 12. 2010 13:29)

že to je happyend. Aj keď nás štve, že si nič napamätá, teraz majú ešte lepšiu šancu dať sa bezproblémov dohromady, keď si nepamätá ani tie zlé veci.
On ju fakt miluje tak veľmi, že aj keby mal každý deň začínať odznova ako je to v tom filme 50 krát a stále porpvé, urobí to. A bude s ňou šťastný.

Ďakujeme za krásny preklad.

Re: On je taký šťastný že Herm žije

(Jacomo, 22. 12. 2010 13:43)

I já děkuji za milý komentář. Těší mě, že tahle úžasná povídka stále nachází další a další čtenáře. Rozhodně jsem šťastná, že jsem ji přeložila.

je mi jich líto

(linterna, 30. 8. 2010 15:43)

Chudáci. Oba. Je krutý, že si Hermiona nic nepamatuje, ale je to asi lepší takhle, než kdyby si myslela, že je v sedmém ročníku jako minule. Doufám, že se z toho nějak dostane, třeba si vzpomene, snad :-) Jinak, ano, tohle je pěknej happy-and, jen trošičku smutnej:-)

:-)

(Zuzana, 30. 8. 2010 9:56)

Čože??? Hermiona je zase mimo? Je mi to ľúto a teda nemôžem povedať, že by to bol typický Happy End, ale na druhej strane jej zostali pocity a láska k Severusovi a to ich môže urobiť šťastnými. Toto ukončenie mi trošku pripadá násilné, ale možno sa to zmierni epilógom. Som naň strašne zvedavá.
Poviedka sa mi dostala pod kožu. Je jednou z prvých ff, čo som čítala. Tvoj preklad je nádherný, je to akoby si celý príbeh prežívala a napísala ako originál. Som rada, že si ho dokončila. Veľmi sa budem tešiť na epilóg a na ďalšie Tvoje autorské diela aj preklady. Ďakujem. :)

Díky

(Jimmi, 28. 8. 2010 16:24)

Preklad fantastický, poviedka úžasná. Tvoj preklad dokonca dokázal to, čo sa originálu nepodarilo - nemala som z neho smutný pocit z nesprávneho konca ako pri čítaní originálu. Happyend to nie je, ale ani to neskončilo zle. Používam frázu od Rapidez: čo je šťastný koniec? Pre každého niečo iné. Nakoniec sú spolu, prežili a už sa s tým len musia vyrovnať. Takže koniec dobrý, ale nie klasické žili šťastne až naveky.

Bola to nádherná poviedka, naozaj, ale ako som spomínala, pri originály ma z nej bolelo srdiečko. Teraz je to už v pohode a tvoj preklad som si vychutnala. Pripomenulo mi to film s Drew Barrymore 5O x a stále po prvé, kde sa každé ráno prebudí a na nič z predtým sa nepamätá. Aj tam to vďaka láske zvládli.

Takže obrovské ďakujem a teším sa na epilóg a na tvoj ďalší preklad. :D

....

(Emka, 27. 8. 2010 23:15)

Nečakala som, že znova príde o spomienky, je to trochu kruté, ale aspoň vie, že miluje to ten koniec robí možno aj happy endom, ale nie som si istá. S konečným verdiktom počkám na epilóg. Možno autorka chcela trochu iný koniec ako majú poviedky obvykle.

hm, tak já nevím...

(sevy, 27. 8. 2010 19:59)

jsem rozhodně ráda, že hermy i seve přežili, taky mě těší, že sevča nemusí začínat od píky, tím myslím od získání si její důvěry... ale je to takový zvláštní závěr, atypický, asi s ním nejsem úplně spokojená, snad se to v epilogu ještě trochu dořeší... každopádně spokojenost, že oba žijí a jedou společně k sobě domů... :o)))
děkuji za skvělý překlad a betě za vychytání mušek! :o))

end

(SaraPolanska, 27. 8. 2010 9:10)

No, já ti nevím, jestli je to happy end. Stejně jako všechno je to relativní. Pro Severuse je to happy end - má svou ženu živou společně s další šancí. Pro Hermionu to není úplně happy end, ale taky to není vyloženě špatné. Furt je tu naděje, že si jednou vzpomene. Pro nás to moc happy end není. Severus v téhle povídce vytrpěl takových ztrát, že je mi ho šíleně líto. Hermiony je mi taky líto - bude to ještě Hermiona? Věřím, že upřímná láska dělá zázraky. Jsem zvědavá na epilog. Autorka se holt rozhodla Hermě maličko ublížit a my s tím nic neuděláme. :-))) děkuji za překlada a těším se na epilog :-)

krásné:)

(Lily, 26. 8. 2010 18:30)

to bylo hezký:)celkově to byla úžasná povídka, nemůžu se dočkat epilogu:)
bylo hezký, jak vzpomínal...Hermiona je vypočítavá:D
podle mě to skončilo docela šťastně, ale zároveň i smutně, že si zase nic nepamatuje...

dá sa to považovať za happy end :D

(miriabar, 26. 8. 2010 15:20)

Chudák Severus, že ho netrafilo, to je zázrak...ale vyrovnal sa s tým dobre...táto kapitola sa mi strašne páčila :D Hlavne jeho spomienky :D „Pak je to v pořádku. Pojďme domů, ženo,“ - hehehe "ženo" :D
Ďakujem za preklad takého skvelého diela, preklad bol najlepšííííí :D

mimochodom na stránkach u Jimmi mám nick bbarka :D

Je :o)

(kometa, 26. 8. 2010 14:17)

Já myslím, že je to happy end :-) Je sice smutno-šťastný, ale je to tak dobře. Jak píše Elza, mohlo to dopadnout mnohem hůř, nebo úplně nejhůř. Díky moc a těším se na epilog.

konec není nešťastný...

(Elza, 26. 8. 2010 13:46)

...tak musí být šťastný, ne? *:D Aneb: mohlo by být ještě daleko hůř...

U Merlina, představovala tak protivného pacienta. Ve skutečnosti byla zatraceně protivná manželka – neustále se pokoušela nechat se zabít. Některé dny litoval, že se oženil se syndromem hrdiny, v tomto případě hrdinky...
Harry vstal: „Musím jít.“ - „Konečně,“ zamumlal Severus. Míru své společenské přívětivosti vyčerpal v okamžiku, kdy se Potter objevil.
„Potížistko,“ zabručel s pusou na jejích rtech.
...posadila se a spatra se na něj podívala. - Aneb Návod kterak docílit toho, abychom na Mistra lektvarů hleděly spatra: nejprve je třeba dotyčného uložit do postýlky. Pardón, tedy na pohovku...
Neměl daleko k tomu, aby překvapením vyletěl z kůže.
Molly dovedla být pěkně neodbytná, pokud šlo o nabídku jídla, a podráždění, které cítil při zavalení nikdy nekončícím davem rusovlasých, bylo vítaným rozptýlením od jeho obav. - Chudák, jak hluboko klesl. No, tyhle starosti mu vážně nezávidím. *:-(
A pokud jde o to, jestli budeš protivná, to jsi byla od okamžiku, co jsem tě potkal, a nemyslím si, že je šance, že se to někdy změní.