Na sovích křídlech

Následujících pár dní proběhlo pro oba poněkud trapně. Severus se snažil ze všech sil, ucházel se o Hermionu a dvořil se jí, jak mu doporučil Albus, ale nikdo ho nikdy nemohl označit jako romantika nebo znalce žen. Kupoval jí knihy a nechával je na viditelném místě v bytě, požádal Prýtovou, aby si mohl natrhat květiny, a položil je své ženě na noční stolek, ale buď si toho nevšimla nebo ji to nezajímalo, protože, když s ní mluvil, neřekla nic. Pouze odpovídala, pokud ji přímo oslovil.

„Co dělám špatně?“ postěžoval si před vyučováním ve sborovně Minervě. Domníval se, že po týdnu květin a knih by už určitě měl mít vyhráno, ale Hermiona stěží zaznamenala jejich přítomnost.

„Nechal jste je na nočním stolku, aby je našla?“ zeptala se Minerva.

„Ano,“ zabručel.

„Musíte jí je dát přímo do ruky, říct, proč jí je dáváte. Ztratila paměť, Severusi, neví, že nová kniha nebo květiny na nočním stolku jsou neobvyklé. Třeba si myslí, že jste nařídil domácím skřítkům dávat do ložnice čerstvé květiny.“

„Ví, že to bych nikdy neudělal. Nenávidí, když cokoliv požaduji od domácích skřítků.“

„Právě se vám snažím říct, že neví.“

Sevřel ruce v pěst. Jak to, že ho tohle nenapadlo? Teď to konečně dávalo smysl.

„Dobře, zkusím to. Děkuji, Minervo,“ řekl a energickým krokem zamířil do třídy. Do spisů, které si přinesl z ministerstva kouzel, zatím nahlédl jen letmo. Mezi vyučováním a plánováním způsobů, jak se dvořit Hermioně, dosud nenarazil na žádný doklad, který by se mu zdál podezřelejší než ty ostatní, nebo byl spojený se jménem začínajícím na „M“. Cítil se rozpolcený. Na jedné straně toužil lapit osobu zodpovědnou za zranění jeho ženy, na druhou stranu chtěl svou ženu zpátky. Oboje vyžadovala spoustu času a on si přitom v obou případech nemohl dovolit ztratit ani okamžik.

Během dne Hermiona většinou trávila čas s někým z Weasleyových nebo Potterem a on přemýšlel, co jí vyprávějí o jejich manželství. Pokoušejí se ji přesvědčit, aby ho nemilovala, tak, jako to dělali dřív? Teď mohou využít toho, že si vůbec nepamatuje, že ho kdy milovala. Získat zpět její náklonnost bylo tak mnohem naléhavější. Potřeboval najít způsob, jak ji držet mimo vliv jejích přátel, zaměstnat ji něčím jiným než posloucháním toho, že je přerostlý netopýr. Možná byla cesta, jak vyřešit oba jeho problémy najednou… kdyby mu pomáhala probírat se spisy, pak by mohl udělat nějaký pokrok v hledání a navíc to zaonačit tak, aby s ní trávil mnohem více času. Pracovali by tak společně na jednom úkolu jako tehdy.

„Začneme s tím, co víme,“ navrhla, když se uvelebila v jeho oblíbeném křesle. Zamračil se a sedl si proti ní. Tohle druhé křeslo nebylo moc pohodlné, sloužilo k tomu urychleně odradit každého návštěvníka od toho, aby tu zůstával příliš dlouho. Jenže vzhledem k tomu, že ona seděla v tom pohodlnějším, tak se jí nejspíš nikdy nezbaví.

„Někdo anonymně předložil důkaz, že viděl, jak předáváte Vy-víte-komu tajnou informaci,“ drmolila bez přestávky.

„Tohle všechno vím, slečno Grangerová. Před třemi dny jsem dostal dopis, ve kterém jsem byl požádán, abych svoji hůlku předal k testování. Tvrdili, že hledají stopy Kouzla poselství použitého v noci na 29. března.“

„Kouzlo poselství, kterým vyšlete krátké záblesky informací do jiné hůlky. Funguje na velkou vzdálenost a ´přenos´informací vypadá jako stříbrný proud, téměř jako duch,“ řekla s pohledem do dálky.

„Ano, slečno Grangerová, vím, jak to kouzlo funguje,“ zavrčel.

„Promiňte, jen si to připomínám. Ale vy říkáte, že jste to kouzlo neprovedl?“ otázala se. Když se k němu obrátila, nevypadalo to, že toho nějak lituje.

„Nic takového jsem neřekl, ale ne, neprovedl jsem to kouzlo. Ve skutečnosti, jestli mě paměť neklame, byla moje hůlka několik dní předtím poškozena při potyčce mezi smrtijedy a bystrozory. Moody si myslel, že by mému krytí ´pomohlo´, kdyby po mně hodil pár hnusných kleteb. Skončil jsem se zlomenou rukou a musel si dát hůlku opravit k Ollivanderovi.“

„Ví někdo, že jste měl zlomenou hůlku?“ zeptala se a s náhlým rozrušením se v křesle naklonila dopředu.

„Jsem si jistý, že se můžete zeptat Ollivandera nebo někoho z Řádu. Moody o tom samozřejmě věděl a předpokládám, že díky tomu, jaký kravál jsem udělal na následující schůzce na téma „jak očekávám, že se ke mně budou chovat členové řádu“, tak to vědí všichni.

„Alespoň tedy máme čím začít,“ rozhodla se.

Jeho snění přerušil příchod prvních žáků, mrzimorských a havraspárských třeťáků, což na jeho tváři vyvolalo výraz vzteku.

„Pojďte dál a zavřete pusy,“ nařídil jim. Když není šťastný on, pak nebude ani nikdo z jeho studentů. A tak začal další den vyučování nejapných hlupáků, zatímco se snažil udržet stranou sentimentální myšlenky na svoji ženu a její ztracenou paměť.

* * * * *

Po obědě, když byl znovu ve třídě a přednášel šestým ročníkům o vlastnostech blínu, nakoukla do dveří kudrnatá hlava nějaké dívenky z druhého ročníku.

„Profesore Snape?“ zeptala se plaše.

„Ano, co se děje?“ zavrčel.

„Madam Pomfreyová mě požádala, abych vám vyřídila, že máte přijít okamžitě na ošetřovnu.“

„Dobře,“ odsekl. Zlostně na ni pohlédl a pak se obrátil zpět ke třídě. „Ve středu mi odevzdáte dva svitky pergamenu o užití a vlastnostech blínu.“

Byly pouze dva důvody, proč s ním mohla Poppy chtít mluvit – buď potřebuje lektvary do svých zásob, kvůli tomu by ho ale nerušila při vyučování, nebo se něco stalo s Hermionou. Pospíšil si ke schodům ze sklepení. Možná, že ošetřovatelka našla způsob, jak vyléčit Hermionin stav.

„Severusi, tady jste,“ řekla Poppy, jakmile vešel do nemocničního křídla. Hermiona seděla na sousedním lůžku, pohrávala si se svým hábitem a hleděla na podlahu. Když vstoupil, ani nevzhlédla.

„Co se stalo tak důležitého, že jste mě musela odvolat ze třídy?“

„Profesor Kratiknot našel Hermionu, jak bloudí po chodbách. Podle všeho vedla ve druhém patře naprosto zaujatou konverzaci se sochou jednooké čarodějnice.“

„Proč by to dělala?“ zeptal se.

„To poškození je horší, než jsem si původně myslela. Když se k ní Filius přiblížil, nemohla si vzpomenout na svoje jméno, ani jak se dostane zpátky do vašich pokojů.“

Zaťal pěsti nad tou novou komplikací. Doufal, že by ji mohl přesvědčit, že ji miluje a že ona miluje jeho, ale jestli bude muset každých pár dní začínat znovu od začátku…

„Dá se něco dělat?“

„Dala jsem jí slabý paměťový lektvar. Pamatuje si všechno, co se stalo od okamžiku, kdy jsme ji našli, ale nic víc,“ vysvětlovala Pomfreyová. „Dám vám trochu s sebou pro případ, že by ho později potřebovala.“

„Takže vy očekáváte, že to není naposled, co jsme ji našli hovořit s neživými objekty a co zapomněla své jméno?“

„Nemohu říct nic určitého. Vím, jak je to pro vás těžké, Severusi,“ dodala a položila mu ruku na rameno. „Existují kouzelníci, kteří jsou speciálně vyškoleni pro takové případy jako je ten Hermionin. Možná by bylo pro vás oba lepší, kdybyste zvážil její převoz ke svatému Mungovi.“

„Ne!“ odmítl rázně a trhnutím uvolnil rameno z jejího sevření. Viděl lidi, kteří tam žili, lidi jako Zlatoslav Lockhard nebo Longbottomovi, případy tak beznadějné, že jim nebylo pomoci, osoby, které jen drželi stranou, aby si nemohli ublížit. Ošetřovatelky v bílých hábitech okolo nich cvrlikaly, zatímco jejich příbuzní a blízcí je z povinnosti navštěvovali o Vánocích a narozeninách. Nemohl Hermionu odsoudit k takové existenci. Potřeboval, aby byla tady s ním.

„Rozumím vašemu zdráhání, ale jen si pamatujte, že je tady taková možnost,“ sdělila mu Pomfreyová. Obrátila se a pokynula Hermioně. „Běžte, drahoušku. Severus je tady, aby vás odvedl zpátky do vašich pokojů.“

Hermiona si pomalu stoupla a popošla k němu. „Pane profesore,“ pípla s plachým pohledem.

Přikývl a vyprovodil ji z místnosti.

„Omlouvám se, že jsem vám překazila hodinu,“ zamumlala tiše během jejich zpáteční cesty.

„To není důležité. Raději strávím čas s tebou než s tlupou nejapných hlupáků,“ řekl jí. Trochu se pousmála a vzhlédla k němu, ale rychle se odvrátila.

„Chceš trochu čaje?“ zeptal se, když se konečně dostali do sklepení.

Přikývla. „A možná byste mi mohl říct něco o nás.“

„Nechte mluvit mě,“ řekla Hermiona a položila mu přitom ruku na rameno. Pohlédl na ni a zamračil se. Pochyboval, že by mohla vést výslech líp než on, ale nevadilo mu pozorovat nejdřív její selhání. Pak jí ukáže, jak se tyhle věci mají dělat.

„Dobře,“ zavrčel a hrubě vytrhl paži z jejího sevření.

„Dobrý den, pane Ollivandere,“ zvolala vesele, když vstoupili – už chyba. Jak mohla čekat, že zjistí nějaké informace, když hned nevyžaduje respekt? To on naproti tomu vstoupil s vlajícím pláštěm a s pochmurným výrazem ve tváři.

„Ach, slečna Grangerová, jak milé, že vás znovu vidím – révové dřevo, blána z dračího srdce, třináct palců – máte nějaké potíže?“

„Ne, funguje jako kouzelná,“ řekla a smála se jako pitomá své vlastní slovní hříčce.

Severus se mračil, zatímco Ollivander vypadal zmateně. „Ano, révové dřevo je pro kouzlení výborné,“ odpověděl Ollivander. „Co pro vás můžu dneska udělat?“

Usmála se a pokračovala: „Vlastně mám otázku. Kdyby se s mojí hůlkou něco stalo, dá se to opravit?“

´Co je to za stupidní otázku,´pomyslel si. ´Proč se ptá, když přece zná odpověď?´

„Samozřejmě, ale záleží na tom, jak je poškození rozsáhlé.“

„Jsem si jistá, že dokážete opravit cokoli,“ uculila se.

Severus pak ohromeně sledoval, jak za použití ženských triků během dalších patnácti minut vyloudila ze starého prodavače informace. Věděl, že se chová jako daleko větší hlupačka, než ve skutečnosti je, ale i tak byl sám nakonec okouzlen. Byla nebezpečná, dokonce ještě mnohem víc, než sám Pán zla s jeho nemalým nadáním pro nitrozpyt. Bude se muset mít před ní na pozoru.

„Tak, ukázalo se to jako užitečné, nemyslíte?“ zeptala se, když se vraceli zpátky k Děravému kotli.

„Ano?“

„Rozhodně! Tvrdíte, že vaše hůlka byla poškozena při boji v noci na 24. března. Vzal jste hůlku a dal ji k Ollivanderovi opravit. Řekl nám, že ponechává všechny hůlky na opravu v krabici za pultem a každý ví, že obchod provozuje sám. Tohle všechno znamená, že někdo mohl vytáhnout vaši hůlku zpoza pultu, zatímco se Ollivander motal v zadní místnosti kolem zásob, seslat usvědčující kouzla, a pak ji vrátit dřív, než si toho kdokoliv mohl všimnout.“

„Tohle je především hrozně spletité a neprůkazné,“ namítl.

„Ano, ale vyvolá to nedůvěru v jejich tvrzení.“

„Takže?“ zeptala se, když přestal a napil se čaje.

„Takže co?“

„Co se stalo? Kdo ukradl vaši hůlku? Jak jste přesvědčil Starostolec, že jste byl nevinný?“

Zamračil se nad tím množstvím otázek.

„Byl jste přece nevinný?“ ujišťovala se s pohledem na jeho výraz.

„Ano,“ zasyčel. „A ty jsi byla můj největší obhájce.“

Vážně se na něj podívala a řekla: „To jsem byla vždycky.“

„Cože?“

„Vždycky jsem byla váš největší obhájce,“ zopakovala.

„Dokonce i ve škole?“ zeptal se.

„To je jediný čas, který si pamatuji,“ připomněla mu.

Přikývl. Nachomýtl se k tomu, když se pohádala se svými přáteli po té, co se připojili k Řádu. Napomínala je, aby mu dávali najevo náležitý respekt, zvlášť kvůli tomu, že vykonával tak nebezpečnou práci. Ale neměl tušení, že v šestém ročníku a pravděpodobně i předtím už to dělala také. Ohromilo ho to.

„Takže?“ zeptala se Hermiona.

„Takže co?“ řekl, předstíraje nevědomost.

„Takže, co se stalo?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Cože? Proč ne?“ vyprskla.

Nechtěl jí hned všechno vyklopit. Co když, až uslyší příběh o tom, jak se dali dohromady, rozhodne se, že je to směšné, a opustí ho. Kdyby to mohl oddálit, dvořit se jí, svádět ji, možná by si nakonec uvědomila, že to není tak nepravděpodobné.

„Protože máme k řešení vlastní záhady,“ vstal. Přešel ke stolu, sebral hromadu papírů a předal jí je. „V tuhle chvíli mám nebo spíš máme jen tohle vodítko, poznámku, kterou sis načmárala na kalendář. ´M spatřen v Londýně.´“

„Kdo je M?“ zeptala se.

„To je to, co potřebujeme zjistit.“

„Myslím, že Malfoy je jasný kandidát. Nesnášel mě po celou dobu školy,“ dodala hořce.

S tím Severus rozhodně souhlasil. Neměl v oblibě způsob, jakým ten chlapec napadal slečnu Grangerovou, ale nemohl odečítat body bez pozdějšího vysvětlování Luciusovi, proč najednou nadržuje mudlům.

„Lucius Malfoy je mrtvý. Zemřel při závěrečné bitvě. Draco, pokud si správně pamatuji, byl vedený jako nezvěstný. Na případu pracoval tvůj přítel Potter.“ Při tom jméně se ušklíbl. „Měli bychom si s ním promluvit.“

„Můžu se ho na to zeptat teď o víkendu. Možná jsem mu s tím případem pomáhala.“

„O tom nepochybuji. Potter nemůže nic dělat sám. Ve škole vydržel jenom pro to, že tě měl vedle sebe.“ Ušklíbl se, když sledoval rozporné pocity střídající se v její tváři, zmítala se mezi obhajobou svých přátel a údivem nad pochvalou, které se jí dostalo. Nedal jí šanci promluvit a raději pokračoval: „Rád bych u toho byl taky. Bude užitečné mít někoho, kdo si pamatuje, co se stalo.“

Přikývla na souhlas, ale kousla se vyděšeně do rtu. Věděl, že její pokračující ztráta paměti v ní vyvolává pocit bezmoci.

„Do té doby můžeme projít tyhle papíry.“

Přikývla a pustila se do složitého třídícího systému – na jednu hromadu dávala spisy těch, kteří jsou stále v Azkabanu a tudíž prokazatelně mimo podezření, na další těch, kteří už byli propuštěni, následně ty, které čekalo propuštění v nejbližší době, a pak ty, které něco spojovalo s písmenem M v křestním jméně či příjmení. Když se odvrátila, nepatrně se pousmál; tohle byla ta Hermiona z dřívějška. Některé věci se nikdy nezmění. O několik hodin později ležely spisy rozložené po celé místnosti a jeho žena zívala na celé kolo.

„Měla bys jít do postele,“ navrhl jí.

„Jste vždycky tak panovačný?“ zeptala se rozhořčeně, zatímco se zvedala.

„Tebe stejně nikdy nepřetrumfnu, jestli se ptáš na tohle.“

Významně si odkašlala.

„Ujistím se, že domácí skřítci nic z tohohle neuklidí,“ řekl už daleko vážněji.

Zamračila se. „Jsou stále zotročení, že ano?“ otázala se smutně.

Přikývl. Tohle jeho Hermionu také trápilo, i když se vzdala příliš revolučních požadavků. V poslední době vedla kampaň, v níž požadovala, aby se majitelé domácích skřítků podrobili kontrole, která měla ověřit, zda jestli skřítky netýrají. Daleko se s tím nedostala, jen si vysloužila pár jedovatých článků v Denním věštci.

„Dokážu to někdy změnit?“

„Je to pro tebe tak důležité?“ zeptal se.

„Ano! Když jsem ještě ještě chodila do školy, chtěla jsem změnit svět. Chtěla jsem změnit smýšlení kouzelníků o mudlech, chtěla jsem svobodu pro skřítky a chtěla jsem… já nevím, chtěla jsem něco dokázat.“

„Pomohla jsi porazit Pána zla, stále bojuješ za práva skřítků a jsi nejlaskavější, nejšlechetnější osoba, kterou znám. Co chceš, medaili, kde bude napsáno Hermiona Snapeová, celoživotní dobrodinec?“ Nevěděl, proč se uchýlil k sarkasmu, předpokládal, že je to síla zvyku. Ale tahle nová Hermiona byla mnohem citlivější než ta předchozí. Nezasmála se a neřekla mu, aby se přestal chovat jako hlupák.

„Ne! Vy jste mi nerozumněl,“ protestovala a vrtěla při tom hlavou. „Dobrou noc.“

Zamířila do ložnice, zatímco on si nalil tak potřebný drink. Něco dokázala, možná ne v životě skřítků, ale v tom, jak ovlivnila jeho. Bez ní by nejspíš seděl v Azkabanu, neprávem obviněný ze zrady Fénixova řádu. Bez ní by byl osamělý, stejně zahořklý muž jako byl před válkou. Jak tak seděl se sklenicí v ruce, hleděl do krbu a přemýšlel, jestli měla v plánu se do něj zamilovat nebo jestli se to stalo náhodou. Ujala se jeho případu ze soucitu? Teď na tom už stěží záleželo, ale pamatoval si doby, kdy se nemohl zbavit pomyšlení, že byl jen jedním z mnoha charitativních projektů Hermiony Grangerové.

„Jsem jen jeden z vašich projektů, něco jako SPOŽÚS?“ ptal se s posměchem v hlase. I přes ten jeho tón se na něj usmála. Existovalo něco, co by přesvědčilo tuhle dívku, aby ho nechala být?

„Myslíte, že bych si měla vytvořit nějaký akronym?“ otázala se nevinně, ale s rozpustilým úsměvem. „Možná něco jako ROSOL – Rázná Ochrana Starého Obávaného Lektvarologa?“

„Já nejsem starý,“ zasyčel na ni.

„A kdo říká, že to dělám jenom pro vaše dobro? Možná mi jde i o někoho jiného. Přemýšlela jsem, že ZNAMOST by možná byla vhodnější… Záchrana Nebohých Azkabanských Mozkomorů Od Snapeovy Tyranie.“

Byl na ni tak rozzlobený, že s ní po zbytek dne odmítal mluvit. Nakonec odešla, ale až po hodinách opakovaného prohlížení důkazů, které měli.

„Neomlouvám se za to, že vám pomáhám, Snape,“ dodala, než odešla. A pak, dřív, než ji mohl zastavit, dřív, než pochopil, co se děje, se sklonila ke křeslu, ve kterém trucoval, a lehce ho políbila na tvář. Udiveně na ni hleděl, když mizela v krbu jeho bradavického bytu, a pak zvedl ruku k místu, kde se mu její rty přitiskly na kůži.

Se vzpomínkou na ten první polibek zvedl ruku k tváři a hypnotizoval dveře, které vedly do ložnice, kde spala jeho žena. Zajímalo ho, jak dlouho potrvá, než se zase vrátí k takovým malým gestům. Možná by teď měl začít on. Odstrčila by ho nebo by byla šokovaná a udivená, že by se jí chtěl takovým způsobem dotýkat, téměř tak jako byl tehdy on, když ho políbila?

Dopil, a pak náhle dostal nápad. Mohl by udělat to, co mu navrhovala Minerva, povědět jí, jak se cítí. Prohledal obývací pokoj, vzal svícen a přeměnil ho na malý náhrdelník. Napsal pár řádků a uložil vše tak, aby to Hermiona našla, až on bude pryč. Profesorka McGonagallová mu řekla, aby jí to dal do ruky, ale on se necítil dost jistý, aby to udělal. Ale s tím vzkazem to bude srozumitelné.

Po napsání dalšího vzkazu pro domácí skřítky se vydal do ložnice. Velmi tiše svlékl svůj hábit a vlezl do postele, snažil se při tom, aby nevyrušil Hermionu. Lehl si, ale pak změnil názor. Opřel se o loket a pozoroval ji. Ústa měla lehce pootevřená a vlasy rozhozené okolo hlavy. Odhrnul jí je z tváře a pomalu a zlehka přitiskl rty na její čelo.

„Dobrou noc,“ zašeptal před tím, než se uložil vedle ní, mnohem blíž, než byl od té doby, co se vrátila. Zamumlala odpověď a otočila se k němu. Poprvé po letech usnul šťastný, že ji cítí tak blízko u sebe.

kapitola čtvrtá 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka autorky:

Někteří z vás se mě ptají, jestli uvidíme Hermionin úhel pohledu. Odpověď je ne. Vím, že to působí klaustrofobicky, ale já si skutečně myslím, že to bude působivější. Snape je osamělý muž a já jsem přesvědčena, že vytvoření pocitu téhle izolace omezuje úhel vyprávění pouze na něj. A také změna pohledu nebo psaní z pozice třetí vševědoucí osoby jsou velmi obtížné. Používám to v mých humorných dílkách, ale nejsem schopna dostat to do serióznějších příběhů (například Dohodnutý sňatek je kompletně psán z Hermionina pohledu). Protože zkouším vyvážit pocit úzkosti, romanci, záhadu (což je pro mě zcela nový žánr), stejně jako minulost a současnost, rozhodla jsem se, že plést do toho ještě úhly pohledu by mě mohlo vykolejit ze zvolené dráhy. Tak tady to máte. Doufám, že si to užíváte. Pokud ano a i pokud ne, prosím, pošlete mi komentář. Opravdu potřebuji na tohle odezvu. Vaše otázky, poznámky a zkoumání tvarují tenhle příběh a pomáhají mi promýšlet zápletkové body a popisy. Tak, jestli jste došli až na konec téhle dlouhé poznámky, tak vám gratuluji.

Poznámka překladatelky:

S překvapením jsem zaznamenala, že s některými písmenkovými hříčkami JKR si pan Medek neporadil – konečně vím, proč mi SPOŽÚS nikdy nepřirostl k srdci (pro neangličtináře – v originálu se Hermionina organizace jmenuje S.P.E.W., což znamená zvracet nebo dávit se). Drze jsem se rozhodla ho trumfnout, což mi vyneslo několik zavařených mozkových závitů, jak jsem vymýšlela adekvátní překlad hříček vyskytujících se v této kapitole. Nakonec jsem vybrala ty výše uvedené, ale zdálo se mi líto, aby ostatní skončily v propadlišti času, a taky mě zajímalo, co byste zvolili vy.

Ankety s návrhy překladů najdete

ZDE