Nechtějte po mně vědět, kde jsem to vzala. Nevím to. Snad to přiletělo s větrem, který zrovna takhle roznáší po zemi moje pírka. Nebo s bouří, která zuřila večer za okny. Dívala jsem se na obrázek tajemného muže a na chvíli se ponořila do jeho vzpomínek. Já prostě nechci věřit, že je vrah...
Double-drabble sobě a Calwen jen tak pro radost.
* * * * * * *
Úsvit je začátek. Příslib nového dne. Lepšího. Moudřejšího… Jenže pro tebe se už dávno nerozednívá. Slunce vyjde, ale tma je všude kolem. Plíží se za okny, usedá ke stolu, schovává se v plamíncích svic. V duši. V tobě.
Hlasitě plynoucí vteřiny jsou dlouhé jako celé věky. Čekáš a doufáš. Nechceš obětovat vzácné stříbro pro tak pomíjející zlatavé odlesky moci. Čas v srdci odměřuje bláhová naděje. Zrodila se z prázdnoty a zemřela na zaskřípění dveří. Náhle, ale ne nečekaně.
Schody. Stupně ke slávě. Nebo k šibenici. Měly by se zřítit do propasti strachu a nevést tvoje kroky k nebesům, která už pro tebe dávno nejsou svatá.
Svět pohltila bouře. Zelenkavé blesky se podivně klikatí a neodbytně svírají kameny staleté věže. Studený vítr nese vzduchem prosebné vzdechy a citronovou vůni. Nezmoudřelá dospělost se snaží chránit pobloudilé mládí.
Zahoří zelený plamen.
Pád a ticho. Konečné, uši drásající ticho.
Dupot nohou po kamenné dlažbě ti zní jako umíráček. Bim bam. Bim bam. Zběsilé kroky v trávě. Hněvivý hlas křičící nepříjemnou pravdu. Princ se královské koruny nedočká.
Světla. Mnoho světel. Znovu křižují oblohu. Skrývají v sobě bolest a jsou tak nepatřičná, že přinášejí touhu po temnotě.
Temnotě zoufalé noci, ve které nezbylo místo pro hvězdy.
KONEC
jééééééj
(Ianthe, 19. 8. 2010 0:43)