Jdi na obsah Jdi na menu
 


Překlad povídky Nightmare in Devon od Mercredi a Aspen in the Sunlight

Beta-readers: Chalibda, Calwen a Benitto

Originál viz http://archive.skyehawke.com/story.php?no=5125&chapter=1&font=&size=

Ilustrace je převzala ze stránek fanoušků povídky AYLNO. 

Autorská poznámka: Původcem myšlenky je Mercredi, úžasný betareader originálu povídky AYLNO. Aspen uvádí, že jí vděčí za hodně nápadů. Pro tento příběh si vysnila námět, že Severus měl v Devonu noční můru a poslala návrh, podle kterého spolupracovaly na vylepšování snu a připojily vyprávění o tom, co předcházelo a následovalo.

Poznámka překladatele: Pokud neznáte příběh Rok jako žádný jiný, některé souvislosti vám patrně uniknou.

Shrnutí: Tato samostatná povídka, část světa Roku, se odehrává během 26. kapitoly Oheň. Jde o události, které se staly poté, co Severus vysvobodil Harryho ze Samhainu, ale před jejich návratem do Bradavic. Doplňuje některá prázdná místa, která Rok vynechává. V původním příběhu jsou tyto věci nejasné, protože Harry byl v té době většinou v bezvědomí. Teď konečně můžeme vidět, jak je Severus prožíval.

 

* * * * * * *

 

ObrazekSeverus Snape nebyl zvyklý dělit se o postel. Ve skutečnosti ho představa odpočinku v přítomnosti další osoby vždy naplňovala obavami. Ale teď, po téměř dvoudenním boji o uzdravení Harryho zmrzačeného těla, bojoval učitel lektvarů s tím, aby udržel svoje oči otevřené.

Od okamžiku, kdy unikl hrůznému smrtijedskému rituálu na Samhainu, nebyl Harry narozdíl od Severuse zcela při vědomí. Naštěstí. Harry se moc nestaral o Přemisťování ani v lepších časech, a bylo upřímně řečeno štěstí, že setrvával tak hluboko ponořen ve spánku, zatímco se Severus snažil léčit jeho nesčíslná zranění.

Jak dlouho potrvá, než se budou moci vrátit do Bradavic, než bude mít vyhovující laboratoř? Ten chlapec potřeboval speciální léčbu, lektvary na míru, přesně zaměřené na jeho nejistý magický stav, a v omezených podmínkách, které měl Severus ve svém devonském domku k dispozici, je nebylo dost dobře možné správně připravovat. Je sice pravda, že Albus se sem přemisťoval několikrát za den a přinesl cokoliv, o co ho Severus požádal, ale učitel lektvarů stále toužil po komfortu známého prostředí.

A budou vůbec schopni se vrátit? Albus říkal, že se Smrtijedi stále rojí okolo. Už jich bylo několik přistiženo, jak se plíží do hradu, hledají Harryho, hledají cestu, jak ho vrátit zpět Pánu zla. Tentokrát aby byl zabit okamžitě, bez obřadu.

Nebo možná hledali Draca. Odměna, kterou Lucius nabídl za smrt svého syna, byla obrovská. Ne poprvé překvapilo Severuse, co se stalo během jeho nepřítomnosti. Albus přišel do chalupy s divokou historkou o Dracově obrácení, žebrání o útočiště, o jeho oběti, se kterou přinesl hůlku Harryho Pottera jako záruku své upřímnosti. Už jen pouhá myšlenka na něco takového ho přiměla být ve střehu, ale zmijozelský chlapec se držel svého příběhu přes všechny myslitelné metody výslechu, které na něm bystrozorové vyzkoušeli.

Samozřejmě, když byl Albus poblíž, bystrozoři nepochybně neprováděli to nejhorší; Severus věděl z vlastní zkušenosti, jak… horliví dokáží někteří z nich být. Měl by tedy přece jen Dracu Malfoyovi věřit? Severus se už léta zoufale snažil otevřít tomu dítěti oči a ukázat mu, jak příšerné je ve skutečnosti sloužit Pánu zla. Z nutnosti… a opatrnosti… ho vždy varoval v jazyce tak mlhavém a nestranném, že to ale potom všechno ztrácelo smysl. A Draco ztrácel směr, rok za rokem.

Ale teď… možná uviděl pravdu: život Smrtijeda nepředstavuje žádnou slávu a moc. Ty jsou vyhrazeny pouze pro samotného Pána zla, zatímco jeho následovníci zažívají bolest, mučení a naprosté pokoření. Samozřejmě ani život nepřítele Pána zla nepředstavuje žádné bezpečí. Severus se zamračil. Co se týče Draca, byl spokojený s tím, jak to bylo; dokud byl tenhle Malfoyův dědic příliš mladý na to, aby se skutečně přidal k jedné ze stran, byl v bezpečí. Ale teď…

Severus obrátil svou pozornost k chlapci, který mu ležel v náručí, trochu se posunul a sledoval Harryho reakci. Skrz zaťaté zuby se ozvalo zaúpění, když slabá křeč otřásla ztýraným tělem. Severus potřeboval vyprostit svou pravou ruku, ale Harry zasténal, když se o to pokusil. Nesténal jen bolestí, ale i nad ztrátou kontaktu. Severus se přestal snažit o změnu své pozice. Udivilo ho, že ho i tak mírný protest tolik dojal. Kdy začalo být utěšování rozrušeného, bolestí omámeného chlapce základem míru v jeho mysli? Na tom nezáleží. Mravenčení v prstech, kterým chyběl krevní oběh, bylo malou obětí za to, že to dělal.

Znovu pohlédl na Harryho a jeho tmavé oči zdrsněly zájmem. Byl i teď tím zachráncem kouzelníků? Slepý, zlomený… Ale on nebyl zlomený, že ne? Tělo mohlo být poškozeno, ale to určitě půjde napravit. Nejdůležitější část Harryho zůstala nezasažena. Jeho duch. Mohl křičet a ječet, když byla bolest příliš silná, v tom byl člověk. Ale ani jednou ten malý, statečný nebelvír nežebral, ani na okamžik nedovolil obraně své mysli padnout. Tolik nadání pro Nitrobranu. Jak si mohl myslet, že učit tohohle chlapce je břemeno? Teprve v posledním roce byl schopen přenést se přes svůj vztek na Jamese – jak se věci mohly teď tak najednou změnit?

Teď. Teď byl Harry bezbranný, naprosto vyčerpaný po tom výbuchu divoké magie, ale měl Severuse, aby mu pomohl. Učitel lektvarů byl Harryho oporou, krmil ho ovesnou kaší politou medem. Poté, co omámeně snědl polovinu misky, upadl Harry do hlubokého spánku a zanechal svého pečovatele přišpendleného k přeměněné posteli.

Ta pozice měla do pohodlí daleko, ale alespoň dávala Severusovi drahocenné informace: cítil Harryho mělký dech a zrychlený, ale stálý tlukot srdce. Zahýbal svými ztuhlými prsty, uhladil vlněnou přikrývku očarovanou tak, aby zlehka halila poraněného mladíka. Litoval, že jeho druhá ruka není přišpendlena stejným způsobem. Možná by to mohlo dostatečně znecitlivět mírně palčivé chvění nenáviděného Znamení zla.

Zpočátku byla ta bolest víc psychická než fyzická. Po silném náporu temné magie, kterou Harry rozpoutal na schůzce Smrtijedů, se v Severusovi vznítila malinká jiskřička naděje, že je Pán zla možná poražen. Jeho Znamení bylo mrtvé, naprosto mrtvé. Jako on… nebo v to Severus aspoň doufal.

Marná naděje. Později se jeho Znamení začalo chvět… a pak žhnout. Severus si dokonce ani nebyl jistý, kdy přesně pálení začalo. Ty první hodiny letěly v tak šílené změti paniky a hrůzy – v zápasu o zastavení silného krvácení u kouzelníka, jehož vyčerpaná magie napůl odmítala hojivá kouzla.

Nakonec se léčitelka uchýlila k mudlovským prostředkům a Severus se přinutil sevřít Harryho zápěstí, zatímco je Marjygold sešívala. Neuniklo mu, že tentokrát je pro něj těžší zachovat klid, než když chlapce držel, aby mohl být pro potěšení Pán zla propichován jehlami. Ale tam hrál svou roli, skrýval pravdu hluboko uvnitř tichého moře a navenek zdůrazňoval, že je Smrtijed, jak Pán zla očekával.

Teď to všechno bylo pryč a vědomí pravdy bylo obtížné přijmout. Stěží mohl snášet pohled na chlapcovo utrpení.

A utrpení byl rozhodně přesný pojem. Nikdy by ho nenapadlo, jak může být tak jednoduchý kovový hrot silný. Píchnutí… ale když ty jehly pronikaly do citlivých tkání a nechávaly je zanícené, když tříštily kosti a silné šlachy… už nešlo o pouhá píchnutí. Severus se zhluboka nadechl a snažil se soustředit na přípravu poslední várky Harryho lektvarů. Znovu se zlehka prsty dotkl obkladu položeného na zmrzačených očích. Stále byl vlhký. Je čas nechat chlapce nerušeně odpočívat.

Čas, kdy si on sám dovolí odpočívat… pokud to tedy bude možné. Albus a Marjygold mu nabízeli, že ohlídají lektvary a budou kontrolovat Harryho, aby se Severus mohl vyspat, ale bývalý Smrtijed to odmítl. Hádal se s Albusem, vyháněl stárnoucího ředitele od svých přísad, jakmile prvně zaznamenal mírnou bolest, která se zjevila v jeho ruce. Nejprve si myslel, doufal, že by si to mohl jen představovat. Ale nemohl sám sobě lhát tak dlouho. Bolest byla slabá, ale stále rostla. Stále rostla a nepřestávala. Byla záludně vytrvalá. Nedalo se popřít, že Pán zla je naživu, i když ne příliš.

Nedalo se popřít, že sbíral sílu. Hodinu po hodině.

To, že o tom přemýšlel, jen způsobilo, že bolest ještě víc rostla, a tak se Severus rozhodl ten pocit potlačit a pulzující pálení rozpustit v pravidelném rytmu úderů svého srdce. Položil prsty na Harryho krk a zkoumal chlapcův stav. Horečka klesla; měl by vstát a postarat se o oheň, dřív než se Harry začne znovu chvět. Zatímco trávil čas jeho krmením, po místnosti se začal šířit chlad. Musí vstát a postarat se o to. Měl by. Měl by chlapci vyprávět další příběhy. Zdálo se, že ho uklidňují a dávají mu pocit bezpečí, i když to znělo hloupě. Harry ho přece nemohl slyšet. Ne, byl příliš daleko od skutečnosti. Měl by se postarat o oheň okamžitě, a pak by měl jít zpět a kolébat chlapce a vyprávět mu o malém výrobci lektvarů, který upadl do svého vlastního kotlíku. Ale nejdřív by měl na chvíli zavřít oči. Harry odpočíval a tak by Severus mohl… alespoň na pár minut…

Domek v Devonu se okolo něho rozplynul a Severus se ocitl na jiném místě, v jiném čase, a přízraky z nedávné minulosti se připlížily, aby ho pronásledovaly ve snech.

Ve strašných snech…

Studená noc. Tráva se pod jeho nohou neohýbá. Severus potlačuje chvění. Zvláštní, jak je navzdory vší té mocné magii smrtijedský hábit v tomhle neužitečný. To vědomí vyvolá pod maskou na jeho tváři pot, ačkoli ho plášť nijak nechrání proti listopadovému chladu.

Zběžně se rozhlédne kolem; dnešní večer je tak tmavý… a přesto vidí jako ve dne. A je tu tolik Smrtijedů. Záchvěv strachu mu přeběhne po páteři, naplní každou buňku adrenalinem. Musí splynout s davem. Proč vystupuji do popředí, když tím na sebe přitáhnu pozornost? Zatím není schopen se pohnout, přestože by si tak přál stát v davu. Ještěže tak, mohl bych potřebovat v nějakém momentě vyklouznout, abych zkontrolovat kotlík.

Ne, ne kotlík, Harryho! Harry je jeho největší zájem! Jak si ho předtím mohl nevšimnout? Zatracený neviditelný plášť. Albus mu ho nikdy neměl dávat. Jak na něj má dávat pozor, když každou chvíli mizí?

Ale teď byl tam, uprostřed kruhu. Držel ho Lucius. Vypadal, že by upadl, kdyby ho pevně nechytil. Lucius neměl na sobě masku nebo kápi – jeho vlasy se bíle leskly v měsíčním světle. Dnes večer svítí měsíc? Severus vidí scénu z ptačí perspektivy, tentokrát s vědomím, že nemá na sobě smrtijedský plášť. Znovu panika. Kde je jeho maska? Potřebuje masku nebo ho Harry uvidí! Ale Harry to přece vždycky věděl, že ano? Ale když by měl nasazenou masku, Harry by zapomněl a Pán zla by neslídil po tom všem v jeho mysli.

Pán zla. Severus se na něj nedívá. Jestliže se na něj podívám, bude vědět všechno. Musím se raději soustředit na Harryho. Ale nemůže. Jehly se zalesknou v měsíčním světle, jehly v Luciusově ruce. Zvrácené jehly, vyčarované z nenávisti. Jehly, které mají způsobit utrpení.

Nemůžu nechat Harryho trpět. Nemůžu, nemůžu.

Ale udělá to. Posune se vpřed a drží chlapce Luciusovi, drží ho pevným stiskem, aby šestnáctiletý nemohl doufat, že unikne.

Když Lucius začne s jehlami, dokáže to Severus jen těžce snášet, ale Harry nejprve pouze ucukne a zakňučí. Dobře, Harry, nekřič. Mysli na oheň. Mysli na vodu. Předstírej, že tě to nebolí.

Severus předstírá pořád. Ponoř to všechno pod vodu, Harry.

Ale pak začnou výkřiky. Severus nikdy nevěděl, že… můžeš slyšet křik dokonce i pod vodou.

Všechno uvnitř Severuse křičí spolu s Harrym. Pod vlnami naříká a prosí, aby to nedělali, ale jeho ruce jsou ztuhlé na místě. Drží chlapcovo zesláblé tělo tak pevně, až na něm zanechává modřiny.

„Opatrně, Srabusi,“ volá nenáviděný hlas. „Zanecháváš otisky prstů, že? Bystrozoři je budou snímat a ty víš, kde pak skončíš.“

Sirius! Otáčí se za hlasem. Je tady, skrytý mezi mořem Smrtijedů, strašidelná podoba napůl vrčící jako obvykle. James a Lily jsou tam taky. Co tady dělají zlatí nebelvířané? Albus jim pravděpodobně nedá nikdy trest za to, že se předvádí, a kvůli jejich idiotskému hrdinství ho přivede do nebezpečí. A kde je Lupin? Je úplněk? Možná je z něj vlkodlak.

Severus sebou škubne. Neměl by rozlít ten lektvar. Měl by dodělat novou várku. Ten lektvar je důležitý. To je on v tom kotlíku tam pod stromy? Může ho cítit… ale to není Vlčí zhouba. Je to jiné. Voní to jako ovesná kaše. Ale ne, to není ovesná kaše; je to něco důležitého. Musí to vidět; nesmí dovolit, aby se to spálilo, nebo bude všechno v troskách. A Harry opravdu potřebuje…

Harry! Jak na něj mohl zapomenout? Proklouzl příliš daleko pod vodu a to musí přestat! Musí Harryho chránit. Chlapec ho potřebuje. Chlapec není takový, jak si myslel. Chlapec je zároveň statečný a silný i zranitelný a křehký. Chlapec ho nenávidí, vždy ho nenáviděl a bude ho nenávidět ještě víc, jestli to všechno přežije. Ale to není tak důležité. Teď ne.

Severus ho měl chránit a předvídat, co se může stát. To on ho zachránil protikouzlem, když bylo jeho koště prokleto. Zničil hada vyčarovaného kouzlem Serpensortia. Měl vždycky kabinet plný žaberníku pro chlapce, který ho kradl. Tak proč ho teď drží přitisknutého k zemi a jen se dívá, jak Lucius znovu noří další jehlu hluboko do kůže, svalu a kosti? Málem ho zadusí vlastní výkřik, ale schová ho pod vodu.

Ne, to není voda, to je krev. Krev je všude kolem. Harryho krev. Valí se z milionů nepatrných ranek a vsakuje se do tvrdé země. Severus téměř ucukne. Kde jsou jeho rukavice? Musí být opatrný; jestli dovolí, aby se ho dotkla krev, Pán zla bude vědět, že to všechno byla lest. Ačkoliv, ví o tom Harry? Dobrý Merline, Harry! Drží se v moři ohně, ochraňuje jeho tajemství, ochraňuje Severuse. Cruciatus ve čtrnácti a teď tohle. Proč ho nemůže Severus i tentokrát chránit tak, jak je potřeba a jak si přál Albus?

„Chraň ho, Severusi.“

Tentokrát je to Jamesův hlas a není najednou ani domýšlivý a nenávistný, ani to není ten posměšný hlas, který slýchal rok za rokem ve škole. Je to hlas muže, volajícího z poza davu, hlas ochraptělý naléhavostí a naplněný důvěrou, protože nemá jinou možnost. Chraň ho, Severusi. Syna stojí za to chránit a on nikoho jiného nemá.

Ale on nemůže Harryho chránit, jestliže dopustí, aby se ho dotkla krev a Pán zla odhalí všechno, co chce znát. Severus jako šílený tahá za svůj vlastní oděv, aby zakryl své ruce. Pak si všimne Harryho oblečení a žasne… Kde vzal chlapec ten plášť? Je obrovský, příliš velký pro malého chlapce. Ti mudlové, se kterými žil… oni mu dávají obnošené věci, které jeho bratranec odložil. Ale ne, mudlové by mu nedali zděděné oblečení, které podle tvaru vypadá na nějaký starší kouzelnický hábit s nebelvírským znakem.

Aha, tak je to. Je oblečený v Jamesově starém hábitu. Někdo by mu měl dát nový. Někdo by se měl starat. Ještě není tak velký jako James; Harry je ještě dítě. Utrápená tvář tam dole pod ním patří malému chlapci.

„Přestaň se mě ptát!“ křičí Harry náhle. „Nevím. To není moje chyba, že jsem byl vychován u mudlů. Jak mám vědět něco o tvých pitomých lektvarech?“

„Strhávám Nebelvíru deset bodů.“

Tohle řekl? Nemyslel si to, ale byl to skutečně jeho hlas. Severus znovu vzhlédne. Už nejsou v lese, ale v učebně lektvarů. Studenti všechno tupě sledují. Harry je přišpendlen k lavici jehlami, drží ho na místě pro ukázku. Severus se mračí. Nedělá to rád, ale děti se musí naučit vařit lektvary Pána zla.

Ale to není pravda! Nemohou být v učebně. A Harry už není v prvním ročníku. Silou vůle se vrací do lesa. Podívá se znovu na Harryho, který vzlyká; slzy se řinou dolů po jeho tváři jako déšť. To musí být ten důvod, proč si myslí, že vypadá mladší.

„To je v pořádku, když pláčeš,“ šeptá chlapci, ale Harry neslyší.

Znovu vzhlédne. Proč jsou stále tady? James by sem neměl Lily vodit! Je dost zlé, že vidí mučení svého dítěte, ale ještě ke všemu je mudla. James by měl lépe uvažovat. Zahledí se Lily do očí. Její zelené oči jsou tak strašně smutné. Stejně jako Harryho. Jako by je ten něžný pohled plný lásky mohl zachránit. Nehýbej se, Lily! Jestliže zůstaneš úplně v klidu a nebudeš se hýbat, Smrtijedi si tě nevšimnou.

Zatracený Black a Potter. Co si myslí – obléknout si famfrpálový dres na schůzku Smrtijedů? Předvádějí se a upozorňují na nás, stejně jako Lupin a jeho zatracená zmrzlina. Severus pění vzteky. Chce setřít čestnost z jejich hloupých nebelvírských tváří. Náhle na ně zaútočí jako zdivočelé zvíře. Udělá prudký výpad dopředu a kousne; maso je tak měkké. Ochutnává krev a v hrůze se odtahuje. Je to Harry, koho kousl. Ale na jeho těle to kousnutí není vidět. V jeho tváři je jenom dírka od první jehly.

„Ty krysí bastarde!“ obviňuje ho chlapec a jeho oči jiskří hněvem.

Zavři svoje oči, Harry! Nesmíš jim dovolit všimnout si tvých očí, protože jsou to Lilyiny oči. Barva smrtelné kletby, připomínka toho, co Lily svou velkou láskou k tobě způsobila Pánu zla.

Zabijí tvoje oči, Harry, zabijí tvoje oči…

„A slunce zapadlo a svět se vrhl do temnoty,“ řekla zřetelně Nagini. Dlouhý had se sune dopředu, švihá jazykem a větří krev ve vzduchu. Ale Nagini nemůže mít nebelvírské barvy. Zatracený had. Zatracený had, který chtěl zmrzlinu, a tím to všechno začalo!

„Lumos!“ ječí Draco.

„Uklidni se, můj Draku,“ mumlá Lucius.

Severus vzhlédne a spatří Pána zla sedícího na trůně, který tvoří lebky a kosti. Drako sedí u jeho nohou, vyřezává dlouhým blýskavým nožem dýňovou lucerničku. Světlovlasý chlapec je ještě malý a čepel je příliš dlouhá a lesklá, takže Severus v ní vidí jeho odraz, ačkoliv je velmi daleko. „Luciusi, vezmi mu to, poraní se,“ šeptá prudce.

Lucius je příliš zaneprázdněn mučením Harryho. „Klid, Severusi. Domácí skřítci se o něj postarají.“

Severus znovu vzhlédne. Zatraceně, Draco ho viděl a on nechtěl být viděn bez nasazené masky. Světlovlasý chlapec zvedne oči od své dýně a šklebí se od ucha k uchu, jak mává krvavou rukou. „Podívej, co jsem pro tebe udělal, Severusi!“

Pán zla se natahuje z trůnu dolů, jeho ruka se sune z rukávu jako had a poklepává na dětskou hlavu. Severus chce vykřiknout:„Nedotýkej se ho!“

„Dobře, mé dítě,“ zasyčí Pán zla. „Ušetříme ty oči na konec.“

Draco začne vyřezávat oči, ale nepoužívá nůž; používá jehlu. Samozřejmě, použil jehlu, když vydlabával vnitřek dýně. A teď dýně nemá žádnou magii. Severus téměř pláče.

Harry! Severus opět pomyslí na Chlapce, který zůstal naživu. Jak by mohl zapomenout, když on je ten, kdo ho držel, ten, koho bude Harry navždycky nesnášet, štítit se ho, pohrdat jím až do konce světa? Ale je to důležité? Důležitá je skutečnost, že Lucius teď propichuje Harryho oči. A Severus je drží otevřené, s roztaženými víčky. Uvědomuje si, jak moc jsou ty oči zelené a mají zřítelnice zúžené strachem – jako hrot špendlíku. Taková ironie. Ale ne, on přece nemůže být ten, kdo to dělá. Nedrží Harryho. Nemůže. Nechce. Jestliže se snažil chránit chlapce celou tu dobu, kdy ho nenáviděl, proč by ho chtěl zranit teď, když…

Stejně – jak by mohl být ten, kdo drží Harryho, jak by se mohl dívat tam dolů sám na sebe? Musí to být někdo jiný, někdo, kdo použil Mnoholičný lektvar. Důvěřuj mi, Harry, důvěřuj mi. To nejsem já.

Ale je. Cítí se zhnuseně, zatímco se jehla noří do těla. Jeho vlastní hrdlo je zdrsnělé, ačkoliv ten, kdo ječí, je Harry. Severus už se nemůže dál dívat. Musí se přinutit probudit. Ano. Probudit. To není skutečné. To je noční můra. Nic z toho se ve skutečnosti nestalo, ani jeden malý kousek. Albus by takovou hrůzu nikdy nepřipustil.

Ale připustil Quirrela. A baziliška. A mozkomory. A Skrka jako Moodyho. A naposledy i samotného Pána zla, až do úplného konce, než Harryho zachránil. Tak kde je Albus teď? Domnívá se, že on opět Harryho zachrání? Ale možná není nic z toho pravda.

„Samozřejmě, že to není pravda, můj chlapče,“ říká ředitel. Mluví se Severusem nebo s Harrym? Těžko říct, ačkoliv je starý kouzelník skloněný nad Harrym a zkouší vpravit kousek cukroví do chlapcových ochablých úst. Harry nemůže vidět, co to je. Je slepý. Po celé tváři má krev. Všude je krev. Jak jí tu může zbýt dost do lektvaru?

Albus vsune bonbón skrz Harryho zuby. „Citrónový, právě takový, jak máš rád, Harry,“ pobrukuje si a hladí Harryho vlasy po pramenech nasáklých krví. „Udělá ti to dobře, uvidíš, mé dítě, uvidíš.“

Zatímco pozoruje Severuse, točí prstenem na scvrklých vysušených prstech a poklepává netrpělivě nohou.

Prsten, to je ono! To je klíč k odemknutí dveří, za kterými uvázli! Severus na něj zapomněl, ale teď ho drží v ruce. Prsten vypadá beze změny, ale pak kov začne pálit. Sálající horko – zatraceně, to odporné Znamení.

Prsten je připraven, teď může Harryho zachránit, i když se svým způsobem Harry zachrání sám. Ale to je všechno v pořádku. Harry je ten, kdo má potřebu zachraňovat lidi.

Ale ještě není konec. Severus se dívá, kde má být oběť provedena. Harry je volně přivázán ke kůlu a zdvižen na hranici, stále z něj proudí magie, ačkoliv to vypadalo, že o ni přišel. Zlomená košťata na podpal. Dole pod hranicí leží zabitá kráva. Pozoruhodné. Ale počkat! Jestliže nahradí v lektvaru Harryho krev tou kravskou, Pána zla to zabije! Překotně se žene ke kotlíku. Je čas odstavit ho z plamenů. Dobíhá k němu, ale není to kotlík. Je to vědro čistého, bílého mléka. Museli ho vzít od té krávy předtím, než ji zabili. To je dobře. Mléko uhasí plameny a zachrání Harryho.

Jakmile na to pomyslí, jsou oba vyvrženi z lesa. Jsou celý promáčení. Je to mléko? Vzhlédne. Ne, prší. Prší přímo skrz střechu jeho domku, Albus tomu říká chatrč. Pohlédne dolů. Čekal bys, že tolik deště smyje tu krev, ale vypadá to, že se to ještě zhoršuje. Zuřivě vyčarovává obvazy. Ach, dobrý Merline, musí zastavit to krvácení. Nezachránil přece Harryho z plamenů jen proto, aby mu teď vykrvácel v rukách.

Obvazy a obvazy. Používá jich spoustu – nesmí se mu na ruce dostat krev. Ale obvazy nefungují. Harry sténá a slabě zvedá levou ruku. S hlubokou ránou od obětního nože. V zoufalství chytne Severus ránu, ze které stříká krev, odhalenou rukou a stiskne, aby ji uzavřel. Krvácení ustane.

Na okamžik vydechne úlevou. Doufal, že to byl sen, a přitom jsou tady v Devonu a on pečuje o chlapcova zranění. Takže to nebyl sen? Dobrý Merline, nebyl! Je to skutečnost. Opravdu se to stalo. Harry je zraněný a slepý a není ve všem jako James. A Pán zla ví o jeho magii, ví všechno! Jako dlouho ho ještě může udržet pod ochranou? Pán zla je najde. Bude je pronásledovat a udělá cokoliv, aby Harryho zabil. Jestli bude muset, zapálí kolem nich domek. A náhle cítí Severus plameny, pálící, žhnoucí horko, které je zachvacuje. Žádný déšť nebo příval řeky ho nemohou uhasit. Tu noc poprvé křičí nahlas.

Severus se budí s křikem, s prudkou bolestí si uvědomuje, kde je. Tělo má pevně sevřené okolo útlého chlapce, kterého kolébal v náručí. Ta změna pronikne až do Harryho snů, chlapec sténá a mlátí s sebou ve spánku. Severus zalapá po dechu, pustí ho a odtáhne se pryč, protože bolest bodá i jeho. Bolest. Tolik bolesti.

Znamení zla už se nehlásí jen pravidelným tlukotem nebo náznakem síly. Teď to je vlna za vlnou prudké agonie a v pozadí se posmívá hlas Pána zla: „Severusi… můj Severusi…“

Když Harry tiše zanaříká, Severus přemýšlí, jestli ho bolí jeho jizva. Ale ne, jizva se neprobrala k životu od té doby, co byl Harry operován. Tohle teď… to je jenom další bolest.

Jenom? Něco uvnitř Severuse se sevřelo. Pomáhal tu bolest způsobit, hodinu po hodině, zatímco Lucius vrážel svoje jehly. Severus dobře ví, že neměl jinou volbu; dělal to, co bylo nejlepší; dělat pouze tu věc, kterou mohl. Ale vědění to nedělá lehčí a rozhodně to nebude dělat lehčí pro Harryho. Možná by teď měl chlapce opustit, opustit ho dřív, než mu ublíží ještě hůř, než se probudí a bude v agonii křičet, že Severuse nenávidí.

Harry je chytrý, říká si Severus. Nikdy jsem to nevnímal, ale je. Nepochybně si uvědomí, že jsem neměl jinou možnost než ho držet a dovolit jim, aby to udělali… Ale žádný z rozumných argumentů nemohl změnit pravdu, ospravedlnit Severuse před ním samotným.

Bolest je bolest a on ji pomáhal navršit na Harryho celou horu.

Severus se vrávoravě otočí pryč od postele, pryč od Harryho. Odhrne rukáv a podívá se na Znamení. Je jasné, dokonce i v matném, třepotajícím se světle krbu. S ohledem na intenzitu bolesti by mělo být rozpálené. Když si uvědomí, že zadržoval dech, rychle zalapá po vzduchu a snaží se nevykřiknout znovu nahlas. Takže síla Pána zla se zase vrací.

Úplně, naprosto vrací.

To je konec, myslí si Severus, hořký, kyselý povlak na jazyku. To je konec všeho. Chlapec, který přežil, může ještě zemřít díky Lupinovi a mě. Už nejsem Řádu k ničemu. Všechno, co můžu čekat, je pomalá, bolestivá pomsta Pána zla. Zklamal jsem všechny. Zklamal jsem Harryho.

Kombinace bolesti a pocitu viny je mu odporná. Opírá se o stůl a zůstává strnule stát. Překvapuje ho, jak dlouho Pán zla může udržovat bolest znamení v takové intenzitě. Jednou chvějící se rukou pátrá mezi přísadami do lektvarů, až sevře kostěnou střenku nože. Pach Harryho krve je stále ještě v místnosti. I přesto, že ji z nasáklého hábitu odstranil kouzlem a staré obvazy spálil, ten pach se tu drží jako připomínka jeho noční můry a naplňuje ho odporem. Ani výpary z lektvaru ho nemohou zakrýt.

Zatraceně, lektvary. Musí je vyzkoušet. Harry tyhle lektvary potřebuje, potřebuje, aby je udělal dvojnásobně, čtyřnásobně, šestinásobně silnější, aby se pokusily vyvolat nějakou magii, co by mohla hojit, mohla léčit. Severus se nezabývá tím, že padá únavou, když je zapotřebí starat se o Harryho a dohlížet na lektvary. Podívá se dolů na nůž ve své ruce a zkusí ustálit svůj přerývavý dech. Rychle pohlédne na Harryho a ucítí příval něčeho, co se rozhodne označit jako sílu. Nebo věrnost. Ale je tu ještě něco dalšího a on o tom ví. Přemýšlej o tom později. Není to důležité, teď ne. Ten chlapec tě bude nenávidět a ty mu to můžeš těžko vyčítat.

Severus ponoří své pocity zpět pod tekoucí vodu ve své mysli a povzdechne si. Má tu práci, kterou musí udělat.

Pohlédne na nůž lesknoucí se v jeho rukách. Jako vždy, ve skutečnosti nemá jinou možnost.

 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Páni

(Leknin, 31. 1. 2019 11:16)

Rok jako žádný jiný jsem už četla tolikrát, že to ani nemůžu spočítat a vždycky mě zajímalo co se dělo v Devonu. Díky moc, že jsi to přeložila.

nádhera

(katie, 31. 5. 2007 17:45)

super nádhera sice jsem už psala koment na druhé stránce ale napíši eště jeden.Klobouk dolů nádherný překlad

super

(Mex, 25. 5. 2007 22:05)

Už se na toto dílko moc těším, Rok jsem začala číst asi před týdnem, ale okamžitě si získal moje srdce! Protože anglicky neumím ani slovo, jsem ráda, že se najdou lidičky(nebo také sovičky), ktreří nám umožní přečíst si podobné povídky.