Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. kapitola: Snapeův syn 2/2


Originál najdete zde
Překlad předchozí části kapitoly najdete zde
 

Závěr předchozí části:

S podobnými myšlenkami si Hermiona otřela z tváře poslední slzy a vydala se na schůzku s Williamem. Později se chystala navštívit Harryho a vyřídit s ním vše potřebné, než se opět vydá do Bradavic. Už nebylo třeba žádné obezřetnosti, když teď už bylo všechno vyzrazeno. Teď musela přejít do útoku a dát všechno do pořádku, nebo její jméno nebylo Hermiona Grangerová.


* * *

“Lily, dneska je řada na mně, abych dal sově peníze!” zakňučel Sirius Potter naštvaně na svoji starší sestru. “Tati!”

“Lily, přece víš, že ve čtvrtek je s novinami řada na Siriuse,” napomenul dceru Harry.

“Sova byla rozčílená. To předání peněz mu trvalo moc dlouho,” bránila se dívka.

“Siriusi, zaplať už té sově,” řekl Harry.

“Ano, tati,” souhlasil chlapec sklesle, a než naštvané sově zaplatil za čerstvý výtisk Denního věštce, ještě se s ní pomazlil. Harry si vzal stočené noviny a Dobby mu nalil kávu.

“Můžeš mi později pomoct nakrmit sovy, ale jen když sníš ovoce,” řekla Ginny synovi, který vypadal, že ocení trochu povzbuzení.

Snídaně u Potterů pokračovala jako obvykle, dokud Harry nevykřikl: “Svatá ty prostoto!”

Sirius se otcově nadávce zachichotal.

“Harry…” napomenula Ginny manžela dřív, než stačí říct něco horšího.

Když Harry složil Věštce a chystal se s ním mrštit přes místnost, Ginniny obavy vzrostly. Zatím noviny ještě držel, ale znovu zaklel: “Sakra!”

Sirius se znovu zasmál.

„Co se děje, Harry?“ zeptala se Ginny.

“Ta vlezlá čarodějnice, co neumí vidět štěstí… Proč nemůže pro změnu nechat lidi na pokoji?” Harry odstrčil talíř stranou, protože na to, aby jedl, byl příliš naštvaný.

“Co Holoubková udělala?” Ginny po všech těch letech na předních stránkách novin znala toho brouka příliš dobře, než aby nevěděla, že jejího manžela vytáčí všechno, co ta ženská udělá.

Harry si povzdechl.

“Zase jsi v novinách, tati?” zeptala se Lily.

“Ani ne, Lily. Nedělej si starosti a sněz snídani,” řekl dceři a poté odešel od stolu do knihovny. Inkriminované noviny vzal s sebou.

Ginny si povzdechla. “Dobby, připrav mi pár toastů a šálek kávy na podnos, prosím.”

“Ano, Dobby to udělá, paní.”

“Mami, proč nebude táta jíst u stolu? Já chci taky jíst v knihovně,” protestoval Sirius.

“Až vyrosteš. Ale teď budeš jíst u stolu.”

Dobby přinesl do místnosti podnos, o který ho požádala.

“Děkuji ti, Dobby. Dohlédni na děti, prosím.” Ginny si od něj vzala tác a odešla do knihovny. Vstoupila do místnosti bez zaklepání a položil podnos na roh stolu. Pak popošla ke svému manželovi, který se díval z okna, a položila mu ruku na rameno. “Co se děje, Harry?”

Ginny si vzala noviny, které jí podal. Po přehlédnutí přední strany pochopila jeho reakci, protože i ji to ohromilo. “Takže to byl Snape!”

Harry na její výkřik nereagoval. Ginny se na něj podívala pozorněji.

“Neuvažuješ o tom, že bys kvůli tomu konfrontoval Snapea, že ne? Protože to není tvoje starost, Harry. Nedělej nic bez toho, aby sis promluvil s-”

“S Hermionou. Já vím,” dokončil otráveně, protože se cítil provinile, když mu žena jako první impuls po přečtení té novinky připomenula, aby nezasahoval.

“Říkám to jen proto, že vím, jak se na Snapea díváš. Máme Nathana moc rádi a vím, že nemáš radost ze zjištění, že Hermiona… no, tak to byl Snape. Jen tě žádám, aby ses uklidnil, než něco podnikneš.”

Harry si promnul čelo. “Nepotřebuju se uklidnit, Ginny. Už jsem věděl, že Nathan je…” Zavřel oči a povzdechl si.

Ginny byla zmatená. “Věděl jsi to a nic jsi mi neřekl!” obvinila svého muže. “Jak jsi přede mnou mohl něco takového skrývat?!”

“Teď se uklidni ty, Ginny. Chystal jsem se ti to říct. Zjistil jsem to teprve nedávno a prostě jsem k tomu ještě neměl příležitost.”

“Neměl jsi k tomu příležitost? Koho se snažíš obalamutit, Harry?” Ginny nikdy neměla ráda, když byla z něčeho vynechaná. “Jak dlouho jsi to přede mnou tajil?”

“Nedělej z toho drama, Ginny. Snape mi to řekl, když jsme se minule potkali, ale Hermiona si nepřála, aby se to rozneslo.”

“Ale já jsem tvoje manželka!”

Harry protočil oči: “To neznamená, že jsem se ti to nechystal říct.”

“Počkej chvilku, Snape ti to řekl?” začínala Ginny pronikat do skutečnosti, že měl její manžel před ní tajemství. “Ty jsi strkal svůj nos, kam jsi neměl, že jo? Kdy se to odnaučíš, Harry?”

“Zatraceně!” proklel muž sám sebe.

“Co mi ještě neříkáš?” zeptala se Ginny, protože svého manžela příliš dobře znala.

“Nechtěl jsem, aby se to celý kouzelnický svět dozvěděl takhle,” ukázal na noviny, které držel v ruce. “Jen jsem se snažil pomoct Nathanovi, přimět Hermionu, aby viděla, že udělala chybu. A teď…”

“Ty jsi to řekl Holoubkové?” zeptala se Ginny vyvaleně.

“Ne!” odpověděl, ale pak si povzdechl, ztišil hlas a dodal, “ale myslím, že podle toho, co napsala, mě slyšela o tom mluvit.” Harry zvedl dotyčné noviny, kterými na něj mávala, a hodil je do prázdného křesla.

“Harry,” chystala se Ginny dokončit svoji řeč, ale viděla jeho vztek a věděla, že se zlobí sám na sebe, tak k němu pouze popošla, zvedla ruku a útěšně mu stiskla rameno.

“Jen jsem se mu snažil pomoct. Jsem jeho kmotr, chránit ho je moje práce, a koukni, co jsem provedl. Teď všichni jeho kamarádi a učitelé vědí, že je ve vztahu se Snapem, a všechno je to moje vina.”

Ginny jen poslouchala, protože byla příliš naštvaná, než aby mu bránila v jeho sebeobviňování. Po chvíli ticha se zeptala: “S čím ses snažil Nathanovi pomoct?”

“Hermiona si myslí, že je dobrý nápad zapojit Snapea do Nathanova života. To nemůžu připustit.”

Ginny mu přestala hladit rameno a ustoupila stranou. Harry se k ní obrátil a snažil se pochopit, co se děje.

“Snažíš se oddělit otce a syna? Tohle mi říkáš?”

Ne, tak to není. Chrání Nathana před Snapem, což je v Harryho očích něco zcela jiného. Copak to nikdo nedokáže pochopit?

“Ty, který jsi nikdy neměl možnost poznat své rodiče, se pokoušíš připravit o tu možnost i Nathana?” dodala.

Nepokoušel se nikoho o nic připravit! Nebo ano? Jediné, o co se snažil, bylo zabránit Snapeovi zasahovat Nathanovi do života…

...a tím připravit Nathana o možnost poznat svého otce. Harry šokovaně pochopil, že Ginny má pravdu. Co jsem si myslel?

“Vidím, že jsi pochopil, co jsi za pitomce, když i byť jen uvažuješ o tom, že něco takového uděláš,” dodala Ginny, když si jeho výraz správně vyložila.

Harry se sesunul do křesla a složil hlavu do dlaní. Ignoroval přitom šustění zmuchlaného pergamenu. “Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, že bych měl Nathana chránit před Snapem. Víš, co si o Snapeovi myslím, a to se nezmění. Jen jsem…” Harry byl z té představy stále naštvaný. “Nenapadlo mě, že vlastně bráním Nathanovi v setkání s jeho otcem. To jsem nechtěl.”

Ginny se posadila na opěradlo křesla, políbila Harryho na čelo a pohladila ho po vlasech. “Jsem ráda, že už to teď chápeš. Doufám, že není příliš pozdě na to, abys napravil tu pošetilou věc, kterou jsi už provedl.”

Harry se podíval na ženu, kterou miloval a vážil si jí; byla opravdu výjimečná. Rychlým pohybem si ji přesunul do klína a hluboce ji políbil. “Co bych si bez tebe počal?” usmál se na ni.

Ale úsměv zmizel poté, kdy vyjekl a třel si ruku, přes kterou ho stačila plácnout.

Vstala a probodla ho pohledem: “To máš za to, že jsi přede mnou něco skrýval, Harry Jamesi Pottere.” Už byla ve dveřích, ale otočila se a ukázala na stůl. “A než půjdeš na ministerstvo, sněz si ten toast.”

* * *

Po katastrofální snídani a po dopoledni povětšinou stráveném v tichu a ignorováním zírajících spolužáků Nathan očekával, že se u oběda setká s matkou. I když ještě zdaleka nebyl pátek, myslel si, že by po přečtení novin mohla dorazit. Bylo by fajn mít ji zase tady. I když nebyl zatím na rozhovor s ní připravený, postrádal ji teď víc než kdy dřív.

Odpolední vyučování proběhlo povětšinou stejně jako to ranní. Jeho nejlepší kamarádi se mu vyhýbali, ale ani to nebylo nic neobvyklého. Málokdy se ho na něco ptali a nezahrnovali ho do svých debat. Nathanovi bylo jasné, že s ním teď nebudou chtít trávit čas, když je oficiálně Snapeův syn.

To byl důvod, proč si ten večer sedl s jídlem na opačný konec nebelvírského stolu. Stále si byl vědom všech těch pohledů, které přitahoval, ale bylo to lepší, než když ho kamarádi ignorovali. Aspoň že se obou jídel nezúčastnil jeho otec. O jeden pár očí zírajících na mě méně, pomyslel si Nathan, protože si ve skutečnosti nechtěl přiznat, co pro něj absence jeho otce opravdu znamená.

Ředitelka McGonagallová sedící u učitelského stolu si byla dobře vědoma chlapce osaměle večeřícího stranou nebelvírů i prázdného sedadla po své levici. Obrátila se k Lupinovi a zeptala se: “Viděl jsi dnes Severuse?”

“Od snídaně ne.” Lupin sledoval směr Minervina pohledu zacílený ke vzdálenému koutu nebelvírského stolu a ujistil ji: “Promluvím si s ním a zjistím, jestli něco nepotřebuje.”

Minerva obrátila pozornost zpět k němu a pochopila, že mluví o Nathanovi. Přikývla. “Když se straní ostatních, vypadá jako Severus v jeho věku.”

Teď bylo na Remusovi, aby přikývl.

“Nevypadáš, že by tě ty novinky překvapily, Remusi,” dodala Minerva konverzačním tónem.

“Už jsem to věděl,” přiznal. “Jak jste poznamenala, Nathan je hodně podobný Severusovi v jeho věku.”

“Nemůžu uvěřit, že jsem si té podobnosti nevšimla dřív,” přiznala žena.

“Byla jste naše učitelka, Minervo. Byl bych znepokojen, kdybyste si pamatovala, jak všichni vaši bývalí studenti vypadali jako děti.” Usmál se na ni a při pohledu na Nathana dodal: “Navíc jsem byl Severusův spolužák. Je pro mě snazší vidět jejich vzájemnou podobnost.”

“A taky má hodně ze své matky,” dodala.

“Je to nebelvír,” usmál se na ni šibalsky Remus.

Minerva nedokázal skrýt své veselí, když podotkla: “Chudák Severus.”

Krátce poté Remus ředitelku opustil. Dřív než mohl Nathan něco namítnout, posadil se vedle něj zády ke stolu. “Dneska nemáš moc hlad?”

“Ani ne,” odpověděl Nathan.

“Možná tě o chuť k jídlu připravilo vyhýbání se kamarádům.”

“Já se nikomu nevyhýbám.”

“Zdá se, že jsem si vyvodil chybný závěr. Jsem si jistý, že k tomu, abys jedl na druhém konci stolu, musí existovat spousta důvodů.”

Nathan si povzdechl: “Jen se snažím jim to usnadnit. Takhle se nemusí snažit vést rozhovor se Snapeovým synem.”

“Proč by se museli snažit vést s tebou rozhovor, Nathane? Jsi tentýž báječný kluk, jakým jsi byl včera,” ujistil ho Lupin.

Nathan se na profesora smutně usmál. Věděl, že se ho ředitel jeho koleje snaží rozveselit. Vždycky k němu byl tak milý. Ale nic z toho, co profesor Lupin řekl, nemohlo změnit to, co si o něm ostatní mysleli teď, když byl Snapeův syn.

“Myslíš, že jsi něco míň, než jsi byl před zjištěním, že jsi Severusův syn?” Nathan se podíval na svého profesora a setkal se s jeho pronikavým pohledem. “Ne,” odpověděl stručně.

“Dobře,” přikývl Lupin, “protože nejsi.”

Po tomto prohlášení chvíli mlčeli, než Lupin zadumané ticho prolomil: “Víš, kde mě najdeš, pokud bys něco potřeboval. Neváhej a udělej to.” Poplácal Nathana po rameni a odešel hlavním vchodem. Profesor Lupin tu byl vždycky, když ho potřeboval, a tak se nedokázal vyhnout myšlence, že matka pro pozici jeho otce zvolila špatného učitele.

Nathan se rozhlédl a zjistil, že je ve Velké síni téměř jediný. Byl tak ztracený v myšlenkách, že si neuvědomil, jak čas letí. Vstal a zamířil do společenské místnosti. Nepřekvapilo ho, že všichni nebelvíři zapomněli na to, co dělali, v okamžiku, kdy ho viděli projít otvorem za portrétem, ale nedokázal říct totéž, když ho ze vzdáleného rohu zavolal Andy.

“Proč jsi nejedl s námi?” zeptal se ho chlapec, když Nathan popošel blíž.

I když viděl, že Andy je opravdu jeho chováním během večeře překvapený, nemusel být génius, aby si všiml, jak se vedle něj ostatní ošívají. Byl tak nějak rád, že ho Andy přivolal, ale nechtěl jim svou přítomností kazit večer.

“Přišel jsem pozdě a nechtěl jsem, abyste s odchodem z Velké síně museli čekat, až dojím,” odpověděl Nathan nakonec. “Myslím, že se uvidíme později v ložnici. Musím si ještě přečíst něco na zítřejší vyučování.” Poté všem okolo řekl: “Dobrou noc.”

Někteří odpověděli, jiní ne. Nathan nedokázal říct, kdo patřil do které skupiny; odešel ze společenské místnosti do ložnice, jakmile svůj pozdrav pronesl. Kdyby se ohlédl, uviděl by Andyho smutnou tvář, která sledovala, jak odchází.

Později večer ležel ve své posteli a tmavé závěsy skrývaly před temnou místností jeho otevřené oči. Všichni kluci už tu byli, pravděpodobně i spali, tak jako by měl i on, když tu zaslechl šepot: “Nathane.”

Zavřel oči.

“Nathane, jsi ještě vzhůru?” naléhal dál jeho kamarád.

Nathan se rozhodl Andyho ignorovat, ale rozhrnutými rudými závěsy u postele nakoukla černovlasá hlava.

“Co je?” vzdal to nakonec.

“Chci s tebou mluvit,” zašeptal Andy.

Nathan si povzdechl a posadil se, aby udělal prostor k sezení i Andymu. Zvedl hůlku a zakouzlil tiše Lumos.

“Proč se nám vyhýbáš?” zeptal se chlapec.

Nathan si znovu vzdychl a sklopil v šeru oči. “Vím, o co se snažíš, Andy, a vážím si toho. Ale nemůžu nutit ostatní, aby byli se mnou pohromadě, když je jasné, že o to nestojí.”

Andy se chystal protestovat, ale Nathan to čekal. “Vím, že ty se se mnou chceš dál kamarádit.” Oba se usmáli, Nathan smutně. “Ale nevěřím, že si ostatní myslí teď to samé, když jsem syn profesora Snapea.”

“Byl to trochu šok,” přiznal Andy.

“Já vím,” souhlasil posmutněle Nathan.

“Možná potřebují trochu času, aby si na to zvykli,” navrhl jeho kamarád.

Já sám potřebuju trochu času, abych si na to zvykl.” Další smutný úsměv.

“Věděl jsi, že je tvůj otec, když ses s ním včera hádal?” zeptal se Andy.

Nathan se zamračil, a pak připustil: “Ano.”

“Jejda,” zněla Andyho reakce.

Na oba kamarády padlo unavené ticho. Andy zívl.

“Už je pozdě,” řekl nakonec Nathan a také zívl. Vlastně byl najednou docela ospalý.

“Uvidíme se zítra,” kývl Andy, slezl z Nathanovy postele a zamířil do své.

Nathan zamumlal Nox a spánek konečně tento dlouhý den ukončil.

* * *

Hermiona zanechávala na cestě přes zmrzlé pozemky bradavického hradu stopy ve sněhu. Kráčela rychle proti větru, tváře ošlehávané chladem. Už ten den navštívila Harryho v očekávání, že se opět setká s nevraživostí, ale muž, který se s ní sešel, byl někdo zcela jiný. No dobře, ne tak úplně jiný, ale minimálně byl ochotný vzdát se urážek na téma “vzájemného působení mezi Nathanem a Severusem”, i když se přitom ušklíbal a mračil.

Ještěže tak, pomyslela si Hermiona, protože tam šla s tím samým odhodláním, s jakým teď kráčela do školy: urovnat situaci bez ohledu na to, co se stalo. Opřela se o jedno z těžkých křídel dveří a zalilo ji vítané teplo. Oklepala si sníh z šatů, jak nejlépe to šlo, a zhluboka se nadechla. Bylo chvilku po poledni, ale Nathan by měl teď mít volno - v pátek odpoledne neměli vyučování on ani Severus.

Namířila si to do Remusova kabinetu. Přemýšlela, jak se po těch týdnech bez komunikace k synovi přiblížit. Vyhledat ho ve společenské místnosti zamítla, zejména po včerejším Věštci. Nejlepší šancí bylo požádat Remuse, aby ho zavolal do svého kabinetu, a pak se uvidí, jak se věci budou vyvíjet. Doufala, že by teď mohl být Nathan trochu vstřícnější; všem by jim to usnadnilo situaci.

Remus na její zaklepání odpověděl úsměvem: “Jsem rád, že tě vidím, Hermiono.” Poté ustoupil stranou, aby mohla vejít.

“Taky tě ráda vidím, Remusi.”

“Co pro tebe můžu udělat?” zeptal se, když se znovu usadil za svým stolem.

Hermiona si postavila křeslo proti němu. “Napadlo mě, jestli bys mi mohl zavolat Nathana.”

“Samozřejmě,” odpověděl Lupin ochotně. Otočil se na židli tak, aby se mohl obrátit k portrétu po své levici. “Sire Nebelvíre, byl byste tak laskav a přivedl ze společenské místnosti pana Grangera?”

Zakladatel se zdvořile uklonil a opustil svoje plátno.

“Děkuji ti,” vyjádřila svou vděčnost Hermiona.

“Žádný problém,” ujistil ji Remus s úsměvem.

“Jak je na tom? Myslím po těch zprávách v novinách. Mluvil s ním potom Severus?” Nedokázala zkrotit svou úzkostlivou zvědavost. Vypadalo, že si to uvědomila, protože se kousla do rtu a dodala: “Promiň. Nevěděl bys, kdyby to udělal. Mám jen obavy.”

“Náhodou vím, že to neudělal,” odpověděl přesto Remus.

Chvilku se na něj dívala, a pak přikývla.

“Nathan je… je trochu smutný a zmatený z toho, jak se věci vyvíjejí, ale to se dalo čekat.”

“Nemělo to být tak komplikované,” přiznala nešťastně.

V ten moment se Godrik Nebelvír vrátil do svého obrazu. “Už je na cestě,” sdělil.

“Děkuji vám, sire.”

Lupin se usmál na Hermionu a ona na něj. “Nabídl bych ti čaj, ale musím za chvilku odejít do třídy. Můžeš zůstat v mém kabinetě, jak dlouho budeš potřebovat.”

Na to konto vstala a následovala ho. “To nebude nutné, děkuji. Počkám na něj venku. Mám pro tenhle rozhovor v plánu jiné místo.”

“Jsem rád, že jsi tady, Hermiono,” připustil. “Mám Nathana velmi rád a plně ti důvěřuji.”

“Ještě jednou ti děkuji, Remusi. Myslím, že jsem ti ještě dostatečně nepoděkovala za všechno, co pro mého syna děláš.”

“To je to nejmenší, co můžu udělat,” řekl a vyprovodil ji ze dveří a přes zatím ještě prázdnou učebnu na chodbu ve třetím patře.

Když se k němu otočila, aby mu znovu poděkovala, zjistila, že se dívá kamsi za její rameno. Otočila se, aby zjistila, co upoutalo jeho pozornost, a uviděla přicházet Nathana.

“Hodně štěstí,” popřál jí, pak pozdravil třeťáky, kteří se dostavili na hodinu obrany, a vrátil se do třídy.

Hermiona počkala, až její syn pomalu projde kolem starších studentů. Chtěla ho obejmout, připadalo jí, že je smutný. Ale neudělala to. Musela ovládnout svoje emoce, jinak by se nedostala k tomu, proč přišla.

Když se před ní beze slova zastavil, řekla mu: “Požádala jsem profesora Lupina, aby tě zavolal.” Pořád ho chtěla obejmout.

“Myslel jsem si to,” odpověděl.

“Musíme si promluvit,” řekla. “Mohu doufat, že to nebude problém?” Její hlas zněl neutrálně a pevně, ale potřeba ho obejmout byla takřka nesnesitelná.

Nathan pokrčil rameny. “To je v pořádku,” souhlasil věcně, ale nepodíval se jí do očí a místo toho raději sledoval pohyb na chodbě. Ale aspoň se už nedíval do země.

Hermiona mu položila ruku na rameno, protože té potřebě už nedokázala vzdorovat. “Tak pojď,” pokynula a vyrazila k mramorovému schodišti. Když neprojevil námitky proti jejímu doteku, vyvolalo to u ní náznak úsměvu. Ústa se jí stočila do opravdového úsměvu, když se naklonil blíž a ona ho teď mohla napůl obejmout.

Dokud chodby nebyly prázdnější, kráčeli mlčky, nadšení z prosté společnosti toho druhého.

“To, jak ses choval, mi dělalo starosti," přiznala. “Během dne neuplyne hodina, abych si na tebe nevzpomněla, na to, co děláš, jak se cítíš…”

“Taky na tebe myslím,” připustil, což přimělo Hermionu zesílit během sestupu do nižšího patra hradu objetí kolem jeho ramen.

“Takže to není pravda, že mě nenávidíš,” ozvala se jí v hlase otázka.

Nathan zavrtěl hlavou.

“Chápu, že jsi byl naštvaný a ublížený,” pomohla mu. Přikývl. “Mrzí mě, že se věci neděly tak, jak jsem doufala, že budou. Vymkly se z ruky a neproběhly tak, jak jsem si přála.”

Nechala svá slova doznít a dál ho vedla hradními chodbami. Své záměry se mu rozhodla sdělit, až když byli jen pár kroků od vstupní haly. “To je důvod, proč si dnes musíme všichni promluvit, jako rodina, a dát celé situaci ten směr, který měla mít od samého počátku.”

Nathan ztuhl v momentě, kdy řekla slovo rodina. “Myslíš promluvit si s ním?” Poprvé ten den se jí podíval do tváře. Oči měl vytřeštěné, jako kdyby říkala něco absurdního.

“Přesně tak,” odpověděla a postrčila ho do vstupní haly, aby mohli vyrazit do sklepení.

Nathan se jí vykroutil zpod paže nervózním krčením ramen, ale držela ho za ruku. “Nesetkám se s ním,” prohlásil.

“Setkáme se s ním oba,” opáčila a snažila se mu dodat důvěru tím, že do toho zahrne i sebe.

“Souhlasil jsem, že si promluvím s tebou, ne s ním.”

Hermiona viděla, že je čím dál nervóznější. “Nathane, už není žádný důvod to dál odkládat. Pojď, jen si promluvíme,” popostrčila ho pár kroků směrem ke sklepení.

“Nemůžeš mě nutit, abych s ním mluvil!” naštval se. Viditelně ztrácel kontrolu a celou svou vahou se odtahoval opačným směrem, než kterým se ho snažila přimět jít.

“Ano, můžu, ale doufala jsem, že budeš ochotný spolupracovat, abychom s touto hloupou situací skoncovali,” odpověděla. Vrtěl hlavou, popíral každé její slovo a snažil se osvobodit si ruku.

“Ne, já tam nejdu, mami. Nejdu!” cukal se rozzlobeně v jejím držení.

“Okamžitě přestaň s těmi nesmysly!” zasyčela. “Už ti není pět, proboha! Chováš se, jako kdybych tě táhla na smrt nebo tak něco!” Hermiona sice očekávala jistý odpor, ale ne nic takhle zoufalého.

A ještě se to zhoršilo. “On mě nenávidí, mami! Věř mi, nechce mě ani vidět! Prosím!” kňoural Nathan a zoufale se snažil z pevného držení vykroutit.

“Tak dost!” řekla rázně. Byla tím silným odporem otrávená a poněkud vyděšená. Zmobilizovala veškeré své odhodlání a stále neobvykle tvrdě prohlásila: “Není pravda, že tě nenávidí, Nathane!” Zhluboka se pro uklidnění nadechla a popošla blíž. Sklonila se, aby měli obličej ve stejné výšce, a vážně se mu podívala do očí. “Věc se má tak, že se mnou půjdeš dolů, ať se ti to líbí nebo ne! Můžeš tam jít jako způsobný kluk, kterým jsi, nebo tě můžu zpetrifikovat a odlevitovat. Co si vybereš?”

Nathan na ni nevěřícně zíral, po tomto jejím prohlášení měl slzy na krajíčku. Hermiona nenáviděla způsob, jakým ho nutila souhlasit se setkáním, ale už se rozhodla. Neměli na výběr: oni tři se zkrátka domluví a to dneska.

I když ji bolelo srdce, klidně a odhodlaně odbočila k poslední části schodiště a rezolutně prohlásila: “Pojď.” Zatáhla ho za rukáv, aby ji následoval.

Když došli ke kabinetu mistra lektvarů, Hermiona vmanévrovala Nathana mezi sebe a dveře a zaklepala. Srdce jí divoce tlouklo při vyhlídce na to, že se konečně dostali k tomuto bodu, k tomuto setkání otce a syna, aby měli šanci se lépe poznat. Jenom kdyby si mohla být jistá Severusovou vstřícností…

“Není tady,” reagoval Nathan na nedostatek odpovědi na její klepání a snažil se vyhnout jejím rukám a vydat se směrem, kterým přišli.

Držela ho pevně, ale s klikou lomcovala bez úspěchu. Proto vykročila dál do sklepení a táhla Nathana s sebou. S každým ušlým krokem však byla nervóznější a vyplašenější. Co když se s ní Severus odmítá bavit? Když se zastavili před dalšími dveřmi, tyto myšlenky odhodlaně potlačila, pokusila se soustředit na svoji nebelvírskou podstatu a zaklepala.

“Kde to jsme?” zeptal se Nathan vyděšeně.

“Před bytem tvého otce,” odpověděla. Nathan se znovu pokusil utéct.

“Mami, musí mít spoustu práce, můžeme přijít jindy,” zkusil to, ale neposlouchala ho, protože byla soustředěná na svůj cíl.

“Severusi, otevři!” zavolala a zaklepala hlasitěji.

Nathan se na ni podíval, jako kdyby ji viděl poprvé, protože ho šokovalo, jak troufale se obávaného profesora domáhala. “Není tady, mami. Pojďme…”

Nathanův návrh vzal za své, když se před nimi otevřely dveře a v nich se mračil Severus Snape.

“Co tu -” Severusovu tirádu uťalo, když se podíval na Nathana.

“Dobré odpoledne, Severusi,” pozdravila Hermiona, jako kdyby bylo všechno v naprostém pořádku a bez toho, aby čekala na vyzvání, vmanévrovala neochotného Nathana do Severusova obývacího pokoje.

Ten podle všeho znovu našel řeč a zeptal se: “Co má tohle znamenat?”

“Jsme tu, abychom si promluvili,” odpověděla zpříma.

“Promluvili? Na ničem takovém jsme se nedohodli!”

Hermiona se na něj ostře zadívala. “Nebuď natvrdlý; nehodí se to k tobě, Severusi. Promluvíme si bez ohledu, jestli s tím souhlasíš, nebo ne. Nebudu čekat, až vy dva začnete situaci mezi vámi napravovat.” Tentokrát se zadívala na oba své chlapce.

Severusův pohled by dokázal vyděsit některé nohsledy Pána zla. Nathan těkal očima mezi svým rozzuřeným otcem a matkou, která ho stále držela za ramena, jako kdyby čekal, kdy začne souboj.

Hermiona Severusovi pohled neochvějně vrátila. “Nezačínej s tím, Severusi. Neodejdeme odtud, dokud se tím neprokoušeme!” A s těmito slovy popostrčila Nathana k jedné z pohovek, přiměla ho posadit se a sama se pohodlně uvelebila vedle něj.

Severus zavrčel: “Přišla jsi o zbytek rozumu, který ti zůstal, ženská? Už nebudu hrát tvoje hry! A teď ven!” vyštěkl. “Ven!”

Hermiona se ani nepohnula a hleděla na něj se zdviženou bradou. “Ne, dokud si nepromluvíme. Tohle rodinné setkání je nutné, Severusi.”

“Rodinné? Copak jsme rodina?” přecházel Severus před svými hosty sem a tam. Zastavil se přímo před ní a s důrazem, jako kdyby byla mladší než jejich syn, dodal: “Tohle není rodina, Grangerová. A nikdy nebude!”

Zamračila se na něj. “Samozřejmě, že je!” opáčila pobouřeně a vyskočila na nohy, aby se mu mohla naplno postavit. “Jsme Nathanova rodina. Já jsem jeho matka, ty jsi jeho otec: jsme rodina!”

Ušklíbl se jí přímo do očí. “Tohle,” zahrnul Severus mávnutím ruky všechny tři, “není žádná definice rodiny.”

“Dřív možná ne,” musela připustit Hermiona. “Ale teď už ano.”

“Tohle nemůže fungovat, Grangerová! Vzdej to!” prohlásil znovu Severus naštvaně. “Je to minulost, už dávno ses měla těch svých patetických snů plných štěstí a úsměvů vzdát.”

“Protože jsi svým vnitřním okem zřejmě schopen vidět naši budoucnost, tak mi, Severusi, pověz, proč nemůžeme být rodina,” obořila se na něj. Ach, jak ji ten muž dokázal vytočit!

Vycenil na ni zuby: “Ty zatraceně dobře víš, proč to nebude nikdy fungovat, Grangerová!”

“Ne, myslím, že to nevím. Osvětli mi to, Severusi!”

Severus znovu vycenil zuby a tentokrát dokonce zavrčel: “Proč jsi ho přivedla s sebou? Tohle není věc, která by měla být projednávána před dítětem!”

“Dovoluji si nesouhlasit,” zakontrovala opět. “Potřebujete odsunout svoje rozdíly stranou. Nemluvili jste spolu od té doby, co o tobě zjistil Nathan pravdu,” sdělila věcně. “A celá naše rodina potřebuje tohle rodinné setkání,” dodala.

Severus obrátil oči v sloup: “Přestaň s těmi kecy o rodině!”

“Ještě jsi mě nepřesvědčil, proč nemůžeme být rodina. Možná bys měl s těmi kecy přestat ty,” nadhodila.

A tak to udělal. “Řekla sis o to, Grangerová,” začal a hrozivě se k ní přiblížil. “Opravdu chceš vědět, proč tohle nikdy nebude něco podobného rodině? Protože já nebudu vnucovat svoji přítomnost někomu, kdo mě nenávidí, jen aby se ti splnily tvoje fantazie. Tvůj syn mě nenávidí!” dokončil Severus nebezpečně tichým tónem.

Tento argument zřejmě konečně přinesl efekt, který Severus očekával - umlčení Grangerů, nebo minimálně jednoho z nich…

“To není nenávist,” ozval se tichý hlas za ženinými zády.

“Cože?” zeptal se Severus nevěřícně.

Hermiona se vzpamatoval z omámení a obrátila se k chlapci sedícímu na pohovce, který svíral hlavu v dlaních. Posadila se k němu a pohladila ho. “Samozřejmě, že ne, srdíčko,” prohlásila. “Nikdo tu necítí nenávist.”

“On ano!” podíval se Nathan s obviňujícím výrazem na svého otce. “Nechce mě nikde poblíž, vždycky mě kvůli něčemu posílá pryč. Většinou už ani nechodí jíst do Velké síně. A… a snažil se sehnat jiného učitele, aby dohlížel na moje tresty!”

“Ach, pro Merlina!” hlesl Severus spíše sám pro sebe a sevřel si kořen nosu, jako kdyby ho sužovala bolest hlavy.

Hermiona vzdychla. Takže oni si mysleli, že je ten druhý nenávidí. To je binec! Zhluboka se nadechla a spustila: “Severus k tobě necítí nenávist, Nathane, ani zdaleka ne. Ve skutečnosti mu na tobě záleží a vždycky má o tebe starost.”

Když to nevypadalo, že by to Nathana nějak moc ovlivnilo, pokračovala: “Když jsi měl problémy s Malfoyem, kontaktoval mě, aby mi o té situaci řekl, a požádal mě, abych si s tebou o tom promluvila. Vyrobil ti k Vánocům ten náhrdelník, takže mohl vidět, kdy jsi smutný nebo v nebezpečí, i když jsi nebyl poblíž.”

Když viděla, že se Nathan zamyšleně podíval na Severuse, který teď stál zády k nim a čelem ke krbu, věděla, že její slova přinesla nějaké ovoce. Pokračovala ve svém proslovu: “Jednou v noci, když jsi měl noční můru, Severus to díky náhrdelníku zjistil. Vyhledal mě, takže jsem tě mohla probudit a utěšit. Byl tady se mnou, dokud jsi znovu neusnul, Nathane.”

Severus slyšitelně vydechl a sklonil hlavu. Styděl se za věci, které Nathanovi vykládala? Přece teď necouvne, když se jí daří Nathana přesvědčit. “Asi si umíš představit, jaké jsme si o tebe oba dělali starosti, když jsi vyslechl ten Severusův rozhovor s Harrym.” Její hlas zněl měkce, její dlaně ho hladily po hlavě. “Severus a já jsme prohledali téměř celý hrad, než jsme tě našli spát v Pamětní síni. Chtěla jsem tě vzbudit a zjistit, jestli nejsi zraněný, ale on mě zadržel a v náručí tě odnesl do postele. Pomohl mi tě uložit a hlídal tě, zatímco jsem mluvila s Harrym a profesorem Lupinem.”

Odmlčela se a podívala se na Severusovu siluetu, stále se rýsující proti záři z krbu a skrývající se před nimi ve stínu. Poté se otočila zpátky k jejich synovi, jehož černé oči při její řeči změkly. Pro jistotu dodala: “Tvůj otec se o tebe hodně stará, Nathane.”

Hermiona nechala mlčením zklidnit ovzduší v místnosti. Praskající plameny vykreslovaly stíny na Nathanově zamyšleném obličeji. Věděla, že to zvládla.

Nathan sklonil hlavu a zeptal se svého otce: “Je to pravda?”

Severus se k nim neotočil, ani nedal nijak najevo, že ho slyšel. Hermiona vstala a pomalu k němu přistoupila. “Severusi?” oslovila ho váhavě. Úkosem se na ni podíval, ale pak zavřel oči. Natáhla ruku a ve snaze ho povzbudit mu položila ruku na rameno. Povzdechl si. “Odpověz svému synovi,” požádala ho měkce.

Couvl před její rukou a otočil se tváří k Nathanovi. Jejich pohledy se na chvíli setkaly a poté konečně promluvil: “Necítím k tobě nenávist.” Očima nadále sledovali jeden druhého po dobu, která se zdála jako věčnost, až Nathan na otcovo prohlášení kývl.

“A je to. Konečně jsme se někam dostali,” riskla Hermiona úsměv. Teď bylo na Severusovi, aby přikývl, i když neochotně. “Myslím, že to znamená konec jakýchkoliv plánů na sabotáže kotlíků a ječení na chodbách?” pozvedl na Nathana obočí.

Chlapec sklopil oči k zemi. “Omlouvám se, pane.”

Hermiona se tázavě zahleděla na Severuse, ale ten jí k tomu nenabídl žádné vysvětlení.

“Teď, pokud je to všechno, mám tu pár věcí k vyřizování. Nečekal jsem, že se celé odpoledne zaseknu na nějaké schůzce,” dodal a tentokrát se ostentativně zahleděl na Hermionu.

Než mohla na ten vyhazov něco namítnout, Nathan vyskočil na nohy a zamířil ke dveřím. Takže první rodinné setkání bylo oficiálně u konce. “Počkej na mě na chodbě, Nathane,” zavolala za ním dřív, než stihl zmizet někde v hradu. Ještě s ním neskončila.

Nathan zamumlal souhlas a opustil místnost.

Když se dveře s cvaknutím zavřely, otočila se zpět k Severusovi a téměř se s ním srazila; neslyšela ho přicházet blíž.

“Nemám rád překvapení,” sdělil jí. “Měj na paměti, že tento druh vyrušení neprojde v budoucnu tak lehce.”

Věděla, že ji chce zastrašit, dával jí svou hrozivou postavou a smrtelně tichým hlasem výstrahu, ale jeho blízkost na ni měla velmi odlišný vliv. Pokud mu měla v úmyslu ještě něco říct, už si to nevybavila, protože v tu chvíli byla naprosto mimo. Když si uvědomila, že se dívá na jeho rty, odvrátila oči a snažila se vymyslet, co říct.

Pokusila se promluvit, ale ucítila, že jí vyschlo v ústech, tak si jazykem olízla rty a odkašlala si. Severus ustoupil. Chtěla ho následovat, ale neudělala to.

“Doufám, že tě uvidím na večeři,” řekla a cítila se stejně hloupě jako praštěná puberťačka.

“Myslím, že nemám na výběr,” odpověděl podrážděně.

Potlačila zklamání z jeho odpovědi a obrátila se ke dveřím. “To opravdu nemáš.” A byla pryč.

Severus slyšel zvuk zavíraných dveří a už mu nic nebránilo se mračit. Co se to tu stalo? Ne, nepoukazoval na vpád naštvané ženy do svého osobního prostoru, ženy, která s sebou přivedla jejich syna, aby toho chlapce obalamutila iluzí rodiny, kterou si ve svém šílenství vytvořila. Tím se bude zaobírat později. Právě teď ho trápily oči upřené na jeho ústa, jazyk rychlým pohybem zvlhčující její rty a jednoznačná syrová potřeba líbat je, dokud by nebyly oteklé a ona by neležela bez dechu v jeho náručí.

“Sakra!” napomenul svou zrádnou mysl. Věděl, že obrazy, kterých byl dnes svědkem, a ty, které si později vykreslí ve snech, se nevyplní tak, jak by si přál.

Eseje, kde jsem nechal ty eseje, přinutil se soustředit a zamířil do svého bytu, aby v pracovně nějak zaměstnal svoje myšlenky.

* * *

 

Poznámka autorky: Ano, rodinné setkání s mnoha pozitivními výsledky! Jsem fakt pyšná, že jsem toho dosáhla :-)
(...)

Poznámka překladatelky: I don´t hate you! Noční můra překladatelů!
Kapitoly jsou dost dlouhé a překlad poměrně náročný, takže si ještě promyslím, jestli budu stejně jako předchozí překladatelka přidávat ve dvou částech po cca 2-3 týdnech, nebo vcelku, ale maximálně 1x měsíčně.

Příště… Nathan pozná, jaké je to být Snape, a Hermiona chce, aby rodinné schůzky pokračovaly.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: :-)

(Jacomo, 16. 3. 2015 8:33)

Ale zase kdyby nebyla tak vytrvalá, tak ti dva truhlíci se nedomluví :-)

...

(Zuzana, 10. 3. 2015 19:41)

Strašne moc ďakujem a teším sa, že si začala s pokračovaním. Najprv si ale oživím poviedku od začiatku a potom si prečítam pokračovanie:) Ďakujem, že si sa na túto skvelú poviedku podujala. Bolo mi ľúto, že je tak dlho nedokončená.

Re: ...

(Jacomo, 11. 3. 2015 13:13)

Naprosto chápu, já jsem si to taky musela přečíst celé znova, než jsem začala překládat :-)
Mrzí mě, že mi to tak dlouho trvalo, ale ty víš, že jsem aktivní na kiži, tak jsem nějakou dobu zanedbávala svoje stránky. Teď už se snad rozjedu.
Díky za trvalou přízeň, Zuzano!

JO

(Kakostka, 11. 3. 2015 9:13)

Juhuuu, to je úžasné, že překládáš a tahle povídka pokračuje i v češtině. Už jsem pozapomněla, že tady je Harry za pitomce, panicky bránícího Nathana. Remus boduje, Mione dosáhla dílčího posunu a Severus i Nat mají o čem přemýšlet. PS. bude vždy echo na kizi, že se objeví další část?

Re: JO

(Jacomo, 11. 3. 2015 13:12)

No jo, Harry ve své tradiční roli :-) Ale má moudrou ženu, ona ho usměrní :-)
Upozornění na kiži určitě vždycky bude, mám tam spoustu věrných čtenářů!