Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 24: Jen jméno nestačí - 2. část

 

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/2542183/24/Not-Only-a-Granger

Za pomoc s překladem opět děkuji mému světýlku Calwen.

 

* * *

Nathan tvrdě cvičil. Byl přesvědčený, že teď by mohl být v provádění kouzel pevný v kramflících. Počítal hodiny do středečního setkání s otcem, protože cítil, že po tolika hořkých poznámkách od Malfoye, týkajících se jeho mizivého nároku na Snapeovu pozornost, potřebuje ujištění.

V otcových komnatách se usadil u krbu a přijal nabízený čaj - zřejmě se z toho stala při jejich středečním setkání rutina. Chvíli mlčeli a vychutnávali si teplý nápoj, ale jakmile Nathan dopil, oslovil profesora Snapea: “Možná jste si všiml, že jsem procvičoval levitační kouzlo, pane.”

“Ano, všiml,” řekl Snape.

Nathan to vzal jako povzbuzení, aby pokračoval. “Myslel jsem na to, co jste mi minulý týden říkal - opravdu je na kouzlech víc, než co se učíme při hodině.”

Nathan vstal z pohovky a vzal si do ruky hůlku. Bez dalšího vysvětlení pronesl “Wingardium Leviosa” a šálek se vznesl do vzduchu. Aniž by byl o to požádán, stočil pohled od plujícího předmětu ke svému otci, ve tváři vítězný úsměv.

“Můžeš si povídat a udržovat kouzlo?” zeptal se profesor Snape. Ukázka Nathanovy magie jeho výraz nikterak neovlivnila.

“Ano, můžu,” odpověděl Nathan, aniž by se očima vrátil k šálku. Teď už se zubil na celé kolo.

“Přesuň šálek ve vzduchu,” požádal ho profesor.

Nathan úsměv trochu znejistěl; nikdy předtím neposouval objekt bez očního kontaktu. Dokážu to, ujistil sám sebe. Soustředil se na posun šálku doleva, aby se objevil v jeho zorném poli.

Ale pořád ho neviděl. Co když to nefunguje? Soustředil se ještě víc a na okamžik zavřel oči. Posuň se!

Málem si povzdechl, když tu se šálek objevil v jeho periferním vidění. Vítězoslavně se usmál. Dokázal jsem to! Jeho úsměv se ale pomalu vytratil, když obrátil pozornost zpátky k profesorovi; mužův výraz byl stále neutrální, téměř znuděný, navzdory Nathanově ukázce toho, co on považoval za vynikající kouzelnickou dovednost.

“Polož ten šálek,” pronesl muž.

Nathan udělal, co mu bylo řečeno, a v hrudi ho zabolelo zklamáním. Chystal se schovat hůlku do kapsy a posadit se na pohovku, když tu mu jeho otec nařídil: “Udělej to znovu, ale bez pronesení inkantace.”

Bez pronesení inkantace? Jak to asi mám udělat?

Nathan se upřeně zadíval na svoji hůlku.

To nejde.

Zvedl zrak ke svému otci. Profesor Snape nepůsobil dojmem, že žertuje, ale naopak vyčkával.

Nathan švihnul a mávnul hůlkou, jak ho to učil profesor Kratiknot. Nic se nestalo. Zopakoval pohyb a opět nic. Zase selhává. Nathan mrknul na profesora Snapea, pak na hůlku ve své ruce, švihnul a mávnul a znovu bezvýsledně. Zvedni se, ty pitomý hrnku!

Po pátém neúspěšném pokusu vstal profesor Snape z křesla a řekl: “Pokračuj ve cvičení.” Nato přešel ke svému stolu v rohu místnosti a přestal si Nathana úplně všímat!

Jak to asi mám udělat? pomyslel si naštvaně Nathan, ale nahlas otázku nepoložil. Švihnout a mávnout, švihnout a mávnout. Zvedni se! Zvedni se! Chtělo se mi křičet frustrací.

Posadil se zpět na pohovku a povzdechl si. Nehodlal se svého otce ptát, jak na to. To tedy ne! Rozhlédl se po místnosti a po množství knih srovnaných v policích podél stěn. Byl přesvědčený, že aspoň jedna bude o levitačních kouzlech, a přesto mu otec nic neřekl.

Nathan se podíval na muže u stolu a bolest v hrudi ho přemohla. Znovu vstal a ještě jednou se pokusil ten pitomý hrnek dostat do vzduchu. Když opět neuspěl, zamířil ke dveřím, vyšel ven a zabouchl je za sebou.

Severus při tom zvuku zvedl hlavu. Rozhlédl se, ale po Nathanovi nebyla nikde ani stopa. Zamračil se, zalovil v kapse a vytáhl lahvičku s lektvarem nálady. Blýskal se odstíny červené. “On se zlobí?” zamumlal Severus zmateně a jeho zamračení se prohloubilo.

Co Nathan čekal? Že zůstane sedět v křesle a bude sledovat jeho zcela jistě frustrující pokusy o levitaci šálku? Už teď ukazoval velkou sílu kontroly nad svou magií - Severuse by nenapadlo, že by byl schopen ovládat předmět bez očního kontaktu, a přesun šálku znamenal milé překvapení - i když vezme v úvahu všechny schopnosti, které zde dnes chlapec předvedl, bude mu trvat několik týdnů, možná i měsíců, než zvládne neverbální kouzlo. Už tak to bylo víc, než by od prváka očekával.

Lahvička i nadále ukazovala naštvanou červeň, ale Severus s tím nemohl nic dělat. Vrátil se ke svému textu, ale i tak co minutu lektvar nálady kontroloval.

Nakonec se rozhodl, že by se zobrazením Nathanovy podrážděnosti neměl nechat vyvádět z míry. Strčil tedy lahvičku do kapsy a se sveřepou tvrdohlavostí pokračoval ve čtení.

* * *

Hermiona si zkoušela už třetí šaty, podrážděná tím, co vidí v zrcadle. Co se to se mnou děje? Pochopitelně ji ani tak nerozrušoval její odraz, jako spíš její chování. Proboha, tohle přece nebylo rande!

Sesunula se na postel a frustrovaně zabořila obličej do dlaní. Od minulého víkendu myslela na Severuse víc a víc. Věděla, že k němu chová city, ale myslela si, že je má pod kontrolou. Kvůli Nathanovi se tolika věcí vzdala; tahle náhlá potřeba zabývat se Severusem byla téměř znepokojivá. Myšlenky na něj přišly, když to nejméně očekávala - ptala se sama sebe, jaký by byl jeho názor či reakce na většinu věcí; a když se přistihla, že se kvůli němu strojí, vyděsilo ji to.

Zároveň cítila rozechvění z toho, že se zamilovala, poprvé ve svém dospělém věku si byla svými city jistá, ale připadalo jí, jako kdyby zrazovala Nathana. Teď by se na něj měla soustředit víc než kdy jindy, postavit jeho štěstí na první místo. Ale opravdu nejzajímavější na tom bylo zjištění, že její vlastní zájmy se tentokrát shodovaly s Nathanovými, a přesto se jí nezdálo správné přemýšlet o sobě jako o ženě, a ne jen jako o matce.

Ale stejně si nemohla pomoct. Severus byl muž, na kterého celou dobu čekala, teď si tím byla jistá. Věděla to dřív, než se to potvrdilo. Měl něco, co ostatní ne, a ostatní to neměli, protože to mít nemohli. Existoval jen jeden Severus Snape a Hermiona někoho takového podvědomě a marně celý život hledala. Muži, o kterých si myslela, že by mohli být vyhovující, byli občas fajn, někteří víc, někteří méně… jedni byli příliš jednoduší, obyčejní, jiní inteligentní, ale chyběl jim vtip. Nikdy neobsáhli všechny ty vlastnosti, které si u muže představovala, a ona rezignovala, přestala být příliš vybíravá, protože věděla, že tak dokonalý muž neexistuje, a pak mu najednou stála tváří v tvář v učebně lektvarů.

Už jen při té vzpomínce jí přejel mráz po zádech.

Stejnou měrou ji ohromilo, jak dokázala ty city tak dobře skrývat sama před sebou. Teď se zdály tak očividné, tak přirozené… Možná to bylo válkou a tím, jak málo prostoru v jejím životě patřilo vztahům. Nebo možná, když společně pracovali na zničení viteálů, byla příliš mladá a nevyzrálá, než aby porozuměla, že to, co cítila k Severusovi, bylo víc než jen obdiv. Věděla, že se pro ni situace změnila, když ji zachránil, ale v jejím životě nebylo pro romantiku místo, ne po hrůzách, kterými prošla během války, během oné noci… Ne kvůli tomu, kdo jí to udělal, ale kvůli samotnému skutku. Žádná žena nemohla po tak traumatickém zážitku myslet na muže.

Ale proč si vlastně vůbec neuvědomila, že její rozhodnutí nechat si Nathana bylo mnohem jednodušší, protože jeho otcem byl Severus? Mělo jí to být jasné!

Nebyl důvod, proč se dál pitvat v minulosti. Teď to Hermiona pochopila a rozhodla se, že si nenechá ujít tuhle novou příležitost ke zjištění, jestli by mohla být šťastná jako žena. Ale její štěstí muselo ještě chvíli počkat. Nemohla dopustit, aby sny překřičely zdravý rozum a převzaly kontrolu nad jejím konáním. Ty večeře nejsou rande, ŽÁDNÉ rande, opakovala si dokola v hlavě, jsou jen a jen kvůli Nathanovi. Není to rande!

Ale samozřejmě, že si přála, aby to rande bylo.

Povzdechla si. Minulý týden jí bylo příjemné, jak seděl po jejím boku a dotýkal se jí, ačkoliv měla podezření, že to byl pro něj ten důvod, proč tak brzy začal s večeří. Ale když si jejich blízkosti nevšímal, zdá se být v pohodě. Hermiona samozřejmě cítila každou píď kontaktu, který mezi nimi ten večer nastal. Vrhala jsem se po něm? Zavrtěla záporně hlavou; to by neudělala.

Aspoň ne vědomě, připomněla si a zamračila se. Když se jí dotkl, když byl tak blízko, její sebeovládání bylo na minimu… Kdyby se jí dnes znovu dotkl, kdyby měla možnost se ho dotknout, nevěděla, jestli by dokázala odolat.

A to by byla setsakramenská katastrofa.

Severus nebyl připravený. Mohla jen doufat, že čas bude pracovat v její prospěch a její stálá přítomnost ho obměkčí. Naděje umírá poslední. A on si tvou blízkost minulý týden užíval, dodala v duchu toužebně. Musela se začít sama sobě smát.

Téměř cítila Severusovo tělo opírající se o její na té pohovce, kde seděli minulý týden, jen aby si mohli společně číst. Její úsměv se prohloubil. Jakou knihu bychom si asi vybrali? pomyslela si, rozptýlená obrazem, který jí vykreslila její zrádná mysl.

Znechuceně zakroutila hlavou. “Seber se, Grangerová!” napomenula se nabručeně a zvedla se z postele, aby se dooblékla. Nathan tu bude co nevidět. Tady šlo o Nathana a o nikoho jiného.

Zejména teď, když to vypadalo, že se věci vrátily do předchozího stavu. Když před Nathanem mluvila o Severusovi, chlapce to očividně rozrušilo a rozesmutnilo takovým způsobem, jaký neočekávala, že zase nastane. Téměř přiznal, že je něco špatně, ale pak jí sdělil, že ne. Severus se příkře ohradil, že nic není v nepořádku, a rozzlobil se, když trvala na opaku.

Když ten večer Nathan dorazil, nabídla mu Hermiona ještě jednu možnost pohovořit si o tom, co ho trápí, na což odsekl: “Nic!”

“Tímhle tónem se mnou nemluv,” odpověděla Hermiona mírně.

“Promiň,” omlouval se Nathan.

“Přála bych si, abys mi důvěřoval, Nathane. Nebudu nikomu stranit, ani vynášet soudy,” zdůraznila znovu.

“Opravdu to nic není!” zaznělo prosebně.

Hermiona se na něj zahleděla a odhadovala, jestli by pomohlo, kdyby naléhala. Došla k závěru, že ne, a tak mu pokynula, ať zamíří ven z jejích komnat a položila mu ruku kolem ramen. “Tak jo, jdeme.”

Kráčeli mlčky. Zaměření na smutek dítěte na chvíli odvedlo Hermioninu pozornost od jejích předchozích starostí. Jestli jí nechtěl říct, co ho tak rozrušilo, jediné, co mohl dělat, bylo pokusit se, aby tenhle večer byl příjemný, pokusit se uvidět skutečný úsměv a slyšet spokojený smích.

Matka se synem dorazili do cíle a byli uvítáni svým hostitelem. Severus jim nabídl čaj, který Nathan okamžitě odmítl a Severus si ho přeměřil napjatým pohledem. Hermiona tu vzájemnou reakci sledovala s rostoucími obavami. Nathan se tvářil jednoznačně pochmurně, a jak se ticho prodlužovalo, Hermiona se ohlédla na Severuse v naději, že se jí dostane nějakého vysvětlení.

Když žádné nenabídl, Hermionu to přimělo zeptat se: “Severusi, co se -”

“Mám rozpracovaný lektvar, který vyžaduje moji pozornost. Pokud mě omluvíte, nebude to nadlouho,” přerušil její otázku a zvedl se k odchodu.

Hermiona dokázala jen vytřeštit oči a sledovat ho, dokud jediné, co viděla, nebyly zavřené dveře. Když obrátila pozornost k synovi, zjistila, že má ve tváři zvědavý výraz.

“Nemyslel jsem, že to udělá i tobě,” řekl Nathan pobaveně.

“Udělá co?” zeptala se.

“Odejde nebo tě pošle pryč,” vysvětlil a posměšným gestem ukázal ke dveřím.

“Proč jsi odmítl ten čaj? To bylo od tebe neslušné.” Sice změnila téma, ale stále se zaobírala tím, co řekl o Severusově odchodu.

“Nechci čaj,” odpověděl Nathan.

“Měl jsi mu alespoň poděkovat za nabídku. K takovýmhle způsobům jsem tě nevedla,” opáčila.

“Neboj se, mami. Jemu je to jedno.”

“O čem to mluvíš?” Možná by se konečně mohla dobrat nějakého vysvětlení.

“Myslím, že bychom ta setkání měli nechat být,” prohlásil a podíval se jí do očí. Jeho vážnost ji překvapila. “Nefunguje to.”

“Myslela jsem si, že minulý týden to bylo lepší, ty ne?” začala Hermiona opatrně. “Ale během týdne se něco stalo,” vyjádřila se konečně nahlas.

“To je v pořádku, mami. Nepotřebujeme být nejlepší kamarádi,” řekl Nathan. “Vím, že je můj otec a to mi stačí.”

Zamračila se a ze smutku v jeho hlase ji zabolelo u srdce. “Jak by ti to mohlo stačit, zlatíčko? Myslím, že lžeš sám sobě.” Nechala ho to vstřebat. “Kromě toho si nemyslím, že by tvůj otec souhlasil.”

“A kde je?” poukázal Nathan.

Zatraceně, Severusi! pomyslela si. “Vím, že věci jsou složité, zlatíčko; pro nikoho z nás to není snadné. Ale to neznamená, že bychom se měli vzdát,” řekla mu.

Nathan sklonil hlavu.

“Opravdu to chceš vzdát? Opravdu chceš žít s neustálou myšlenkou na to, co by se bývalo mohlo dít, kdybys vytrval?” dodala.

Nathan se zamračil. Doufala, že o jejích slovech uvažuje.

“Měj trpělivost, zlatíčko. Vím, že potřebujeme čas,” ujistila ho Hermiona, odhrnula mu vlasy z očí a políbila ho na čelo. Pak se o něj opřela. “Nebuď smutný,” řekla, palci mu zvedla koutky úst a usmála se na něj.

Nathan stále odolával.

“Víš, pokud se neusměješ, budu tě muset zlechtat,” pohrozila mu zvesela. “Varuju tě.”

Zůstal vážný, takže ho Hermiona prstem pošimrala po straně na žebrech. Trhl sebou, naznačil poloviční úsměv a napomenul ji: “Přestaň.”

Hermiona ho znovu šťouchla, tentokrát z druhé strany, a škodolibě se usmála. Znovu sebou trhnul, usmál se a snažil se její ruce odtlačit. Ale nepovedlo se mu to a brzy se smál tak, jako už dlouho ne. Hermiona se smála s ním z čisté radosti, že ho vidí uvolnit se bezstarostným veselím. Nevšimli si, že se dveře otevřely.

Severus stál na prahu a s úžasem pozoroval scénu před sebou. Všechno to bylo tak cizí: ten zvuk, ten obraz, to pozadí… Jako by nic z toho nepasovalo, a přesto se to zdálo správné, bylo to správné.

“Mami!” ozval se Nathan, takřka bez dechu smíchy. “Přestaň!”

Jeho syn se v obývacím pokoji před večeří směje… Ano, bylo to podivně správné a jeho odhodlání předchozích minut skončilo zcela zapomenuto. Severus bude v těch setkáních pokračovat.

Grangerová si ho všimla. “Je lektvar v pořádku?” zeptala se, urovnala si tričko a ujistila se, že má vlasy stále upravené v účesu. Severus zaznamenal, že je lehce zrůžovělá. Byl to zajímavý pohled.

“Ano,” odpověděl, popošel k nim a usadil se do křesla. Se zvědavým zájmem pohlédl na Nathana, protože ho zaujal chlapcův zvláštní neklid. “Vidím, že jste se tu beze mě nenudili.”

Už byl pohodlně usazený, když tu…

“Pověz, Severusi, jsi lechtivý?”

Otázka ho zastihla nepřipraveného. “Cože?” vytřeštil oči. Plně se soustředila na to, co on řekne, což bylo zneklidňující. Začal se pod jejím zvědavým pohledem cítit nepohodlně, a tak zabloudil očima k Nathanovi, který se zřejmě také pobaveně zajímal, jaká bude jeho odpověď.

Ale Severus dokázal jen zírat.

“Máma je lechtivá skoro všude, ale nejvíc na chodidlech a na žebrech.”

Nathanova slova byla další věc, kterou Severus nečekal, že uslyší. Celý tenhle rozhovor byl neskutečný. Ohlédl se na Grangerovou, která zrudla.

“Můj zmijozelský mozek se soustředí na uložení této informace.” Viděl, že je jí to nepříjemné, protože se ošila a k jeho zděšení plaše usmála.

Ale rychle zvážněla a zeptala se: “Mimochodem, co připravuješ? V laboratoři jsem nic neviděla.”

“Začal jsem, když jsi odešla,” řekl a vrátil se na známou půdu témat souvisejících s lektvary. “Protivlkodlačí lektvar.”

“Pro profesora Lupina?” zeptal se Nathan.

“Ano.”

“Četl jsem, co se stane, když si vlkodlak nevezme lektvar. Je to hrozné,” poznamenal Nathan vážně.

To byla veškerá interakce mezi Severusem a Nathanem. Pokud šlo o chlapcovu matku… stále se na Severusův vkus cítila v jeho společnosti příliš uvolněně. Někdy zapomínal, s kým mluví, a ke svému překvapení zjistil, že si rozhovor s ní užívá. Takhle to probíhalo celý večer a teď, když jedli dezert, si Severus uvědomil, že její chování působilo vždycky přinejmenším odtažitě, což se ale teď změnilo. Vzal-li v úvahu historii jejich vztahu, bylo to ještě mnohem znepokojivější.

“Měla jsem dojem, že už jsem tě někdy viděla jíst čokoládový dort. Nechutná ti?” promluvil objekt jeho myšlenek a dokázal tak, že jeho úvahy byly správné.

Severus se sice rozhodl v setkáních pokračovat, ale některé věci se musí změnit…

“Už je téměř po večerce,” podotkl směrem k Nathanovi a její poznámku ignoroval. “Měl by ses vrátit do společenské místnosti.”

“Ano, pane.” Chlapec vstal a dospělí ho napodobili.

“Uvidíme se v pátek, zlatíčko,” políbila Grangerová Nathana na čelo, rozloučila se s ním a sledovala, jak odchází. Sama zůstala pozadu, jak Severus očekával - další zvyk, který musí skončit. Založil si ruce na prsou a čekal, až bude mít její plnou pozornost.

Jakmile dveře zaklaply, Severus se zeptal: “Co se tu dnes stalo?” Chtěl slyšet přímo od ní, co čeká, že takovým chováním dosáhne.

K Severusovu zděšení vypadala tou otázkou zmatená. To jen přispělo k jeho rozmrzelosti, která už hraničila se vztekem.

“Jde o celkem jednoduchou otázku, Grangerová,” prohlásil, když viděl, jak se na něj dívá.

“Co tím myslíš, Severusi?”

Její přetvářka ho rychle připravovala o zbytek nervů. “Nehraj si přede mnou na hloupou,” zavrčel nebezpečně nízkým hlasem.

Zjevně pochopila, že to myslí jako hrozbu, pokud se tedy dala vzít v úvahu změna jejího postoje.

“Severusi,” začala a popošla k němu o krok blíž, “já si nehraju na hloupou. Opravdu nevím, o čem mluvíš.” Udělala další krok, ale zdálo se, že se třetím váhá. “Myslela jsem, že se dnešní večer vyvedl. Dokonce jsem se chystala poukázat na -”

“Na co, Grangerová?” přerušil ji Severus. “Jak nevhodně se chováš? Jak jsi zvědavá?” Chtěl, aby se cítila co možná nejnepříjemněji, chtěl ji vyvést z rovnováhy stejně, jako to ona prováděla jemu celý večer.

Pootevřela ústa, ale neřekla ani slovo.

“Vidím, že jsi konečně zticha,” poznamenal Severus.

“Měla jsem dojem, že sis ten večer užíval, Severusi, ale vypadá to, že jsem se spletla.” Zamračila se a udělala další krok jeho směrem. Když ale promluvil, zarazila se.

“Myslíš si, že jen proto, že spolu máme dítě, máš právo klást mi otázky o věcech, do kterých ti nic není?” Tentokrát se přiblížil on k ní. “Jen proto, že jsem přistoupil na tvůj hloupý plán scházet se každý týden, máš právo si ke mně něco dovolovat?”

Couvla před jeho výpadem. “Severusi, nerozu-”

“Řekni mi, Grangerová, ty sis opravdu myslela, že se z nás najednou stanou nejlepší přátelé a zapomeneme na všechno, co se stalo, že ano?”

“Ano, myslela,” odpověděla otevřeně a podívala se mu do očí. “Myslím si to,” dodala. Vypadalo to, jako by chtěla něco dodat, ale z jejích úst žádná slova nevyšla.

Severus se uchechtl, popošel k ní o další krok, takže ji přinutil couvnout a zachytit se opěradla pohovky. Věděl, že teď stojí tak, aby vyhlížel co nejhrozivěji.

“Nathan,” nadechl se, “je důvodem, proč se každý týden setkáváme u těchto dojemných večeří.”

Udělal další krok, jen pro jistotu. Ocitla se uvězněná mezi ním a pohovkou.

“Souhlasil jsem, že budu součástí jeho života.” Severus sklonil hlavu, takže se jejich obličeje ocitly přímo proti sobě, a zasyčel: “Co ještě chceš?”

A pak ucítil, jak se její rty dotkly jeho. Rozum mu říkal, aby se odtáhl, ale on se nepohnul. Její horké rty zůstaly pevně přitisknuté k jeho. Nemohl se pohnout, nemohl myslet: mohl jen stát ztuhlý šokem. Cítil, že se její rty posunuly. Zmatený mozek zaznamenal měkký dotek, lehký tlak na nezodpovědných ústech; věděl o něm, ale nemohl udělat nic jiného než ho opětovat. Až když se svýma rukama dotkla jeho tváře a přiměla jeho mozek k překotnému návratu jako pod elektrickým impulzem, vymanil se z hypnotického stavu způsobeného její akcí.

Popadl ji za zápěstí a odsunul ji od sebe do dostatečné vzdálenosti. Zamračeně na ni hleděl a přál si, aby mu rozum přišel na pomoc.

“Chtěla bych, abys byl součástí i mého života,” zašeptala. Severus vnímal, jak jí slova kloužou z vlhkých rtů.

Než stačil cokoliv zaregistrovat, znovu se ho dotkla a něžně ho políbila. Ona… slečna Grangerová. Severus ji odstrčil a pevně ji držel. Konečně se mu znovu nastartoval mozek a dodal mu informaci, na čem jsou založeny jeho důvody.

“Slečno Grangerová,” začal a s tím jménem přišlo i uvědomění jejich minulosti, války, oné noci… Okamžitě pustil její zápěstí a ustoupil stranou, pryč od ní. Zamračil se, zvedl ruku a prohrábl si vlasy.

“Severusi…”

“Ty jsi přišla o rozum,” řekl jí. “Dočista jsi přišla o rozum.” Otočil se a pohlédl na ni.

Setkala se s jeho pohledem bez zjevného zaváhání, dívala se na něj s… naději? Jak mohla…? Co to s tebou je, ženská? pomyslel si naštvaně. Stále byl zmatený.

“Nepřišla jsem o rozum,” bránila se. “Já… ty… Sakra, Severusi! Proč jsi musel přistoupit tak blízko?” Otočila se a opřela se rukama o opěradlo pohovky.

Severusův pohled se zostřil, přestože on byl jediný, kdo si tento fakt uvědomoval. Ona ho obviňuje? “Ty jsi mě políbila, a já jsem ten, kdo popošel moc blízko? Ty ses mě dotkla! Proč jsi to sakra udělala?”

Než ho její mlčení přimělo proklít ji skrz na skrz, otočila se k němu. Její předchozí váhavost byla pryč. Výraz očí byl energický a tak naplněný emocemi, že měl chuť uhnout pohledem.

“Protože jsi mě k tomu přiměl; vyptával ses. Neměla jsem tě políbit, ale stalo se a nemůžu to vzít zpátky. Já tohle chci, Severusi,” obsáhla je gestem ruky. “Chci tě ve svém životě. Tady máš svou odpověď.”

“Máš nějaký problém s pamětí?” zavrčel. S každou další minutou, kdy o téhle situaci přemýšlel, byl na tu čarodějku naštvanější a naštvanější. “Pamatuješ si, kdo -”

“Ten proslov si ušetři, Severusi,” sdělila mu, a i když jí oči stále tonuly v emocích, hlas měla klidný a pevný. “Ujišťuji tě, že jsem na nic nezapomněla. Vím, že je to pro tebe překvapení -”

“Nemám zájem se s tebou bavit, ty bláznivá ženská!” přerušil ji uprostřed slova. “Odejdi z mého bytu,” dožadoval se.

“Severusi, tohle je -”

“Řekl jsem VEN!” Celý jeho obličej se při tom posledním slově otřásl.

“Nikam nepůjdu, dokud mě nevyslechneš!” ohradila se. “Teď, když jsem začala, tak to dokončím!”

“Nechci nic -” pokusil se namítnout, ale nenechala ho.

“POSLOUCHEJ! Jenom poslouchej.”

Severus si netrpělivě založil ruce na prsou. Říkal si, že nechce ani nepotřebuje nic slyšet, ale cítil, že chce vědět, co ji přimělo udělat to, co udělala.

“Zaprvé nejsem blázen, tak mi tak prosím přestaň říkat.” Dívala se na něj, ale vycítil její neklid. “Zadruhé - tohle není z mé strany nějaký nedostatek… úsudku. Možná, že to, jak se věci staly dnes, ano, ale ne to, co se stalo, a není důvod to popírat. Vyptával ses a byl jsi strašně blízko a já jsem nevěděla, jak zatajit pravdu, ačkoliv mi bylo jasné, že to spěje k tomuhle.”

“To je nějaká tvoje představa o pomstě, Grangerová?” využil Severus její odmlky, když se nadechla. Vyjádřil tak svůj náhled na důvody, které jí vedly k tomu, co udělala.

Povzdechla si. “Věděla jsem, že… to právě teď nepochopíš, a já chci, abys pochopil. Nemám žádný důvod se ti mstít, právě naopak. Za to všechno, co jsi udělal pro mě a pro mé přátele… pro celý kouzelnický svět, tě musím obdivovat. A ani k tomu polibku mě nevedl nějaký momentální impuls. Já -”

“Ženská!” přerušil ji. “Poslouchej se! Chceš mě přesvědčit, že jsem ti nikdy nedal záminku k pomstě?”

“Mohl bys -”

“Mám se tedy vrátit víc zpátky? Chceš, abych tě popadl za paže a hodil tě na zem? Chceš, abych z tebe strhl oblečení…”

“Přestaň.”

“...stáhl si kalhoty a…”

“Přestaň.”

“...použil tě, napadl tě, jako nějakou neživou věc -”

“Přestaň!” vykřikla. “Mě taky zasáhlo to, co se tehdy stalo!“

V očích měla slzy a Severusovi došlo, že zašel příliš daleko. Měl by se omluvit, ale taky chtěl, aby pochopila, jak je bláznivé, když tvrdí, že k němu něco cítí - k někomu, kdo ji znásilnil. Dřív než se stačil rozhodnout, promluvila.

“Odvlekli mě od mých přátel, předhodili mou mysl tomu monstru.” Roztřeseně zvedla ruku a nervózně si uhladila vlasy. “Mučili mě kvůli informacím, které jsem neměla. Crucio je něco, co bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli, a oni mě proklínali snad věčnost.” Hlas jí tou smutnou vzpomínkou změkl.

Severus dobře věděl, o čem mluví, a v hlavě se mu vynořily vlastní vzpomínky.

“Když jsem si myslela, že umřít bude příjemná možnost, když jsem se vzdala veškeré naděje, uslyšela jsem tvůj hlas,” řekla a zvedla k němu oči. “Věděla jsem, co uděláš, ale taky jsem věděla, proč to děláš. Neužívala jsem si to, ale ty taky ne. Vím, že ne, Severusi.”

Neměl by, ale muž nemůže tohle dělat, aniž by si to alespoň na chvíli neužil, takže se to stalo. Byla to cena za to, aby ji odtamtud dostal, a tohle břímě nesl každý den svého bídného života.

“Zachránil jsi mi život při více příležitostech a více způsoby, než jen tímhle. Nesčetněkrát jsi pro nás riskoval život.” Odmlčela se a popošla k němu. “Chci, abys pochopil, že tohle je to, co vidím; nejsem ovlivněna vnějším zdáním tvých činů. Udělal jsi v těžké situaci statečnou volbu. Kdybys místo… toho, co jsi udělal… já nevím, musel mi uříznout nohu nebo… musel mě proklít, abys mě osvobodil, vím, že bys to udělal, a já bych ti nebyla méně vděčná. Ale ty bys byl považován za hrdinu stejně jako ti, kteří udělali totéž za jiných okolností.”

Severus byl schopný se na ženu před sebou jen dívat. Nedokázal její argumenty ignorovat, ale stále cítil vinu za to, že se nerozhodl obětovat, když měl. Překvapilo ho, když se dotkla jeho ruky, ale před teplým, měkkým dotekem neuhnul.

“Mrzí mě, že jsi musel projít tak strašnou volbou, ale jsem opravdu, opravdu ráda, že jsi to udělal. Děkuji ti, Severusi. Vždycky ti budu vděčná a přeju si, aby sis dokázal odpustit, že jsi tak moc statečný zmijozel.”

Zatímco mluvila, pozoroval jejich ruce, protože podruhé tento večer svým emocím nedůvěřoval. Nestávalo se často, aby se cítil takhle zmatený. Jeho sebezpytování přerušil stisk její ruky.

“Doufám, že ti to pomůže pochopit, proč by pro mě Nathan nikdy nemohl být přítěží,” dodala a pustila jeho ruku.

Krátce poté odešla. Zamračeně ji sledoval se smíšenými pocity. Hermiona Grangerová mu potřetí vpadla do života a on bojoval bitvu sám se sebou. Když to byla jen další mudlorozená studentka, věděl, že ji musí trápit a být lhostejný k jejím kvalitám, což nebyl problém - ona nebyla problém - až tedy na její spojení s Potterem. Když spolu během války pracovali a ničili viteály, mohl si dovolit ocenit její schopnosti a inteligenci, dokonce i lehkost, s jakou spolupracovali, a možná i to byl důvod, proč ji tu noc zachránil. Ale když se vrátila jako matka jeho syna… od té doby na ni neměl jednoznačný názor, na její akce, záměry a nyní i city. Fakt, že ho přiměla zpochybňovat jeho vlastní akce, záměry a city, které měl v sobě dosud tak pevně zakořeněné, mu působil bolest hlavy.

Způsob, jakým teď jeho mozek trval na vzpomínce na její dotek, tomu taky moc nepomáhal. Jak mohl dopustit, že se nechal takhle polapit? A zrovna od ní…

* * *

“Měl bys být opatrnější, Grangere,” pronesl pohrdlivě Malfoy po té, co prošel těsně vedle Nathana a srazil ho na kamennou podlahu sklepení.

Nathan rychle vstal a strčil do Malfoyova hrudníku, což přimělo blonďáka několik kroků couvnout, aby zvládl udržet rovnováhu.

Malfoy mu to oplatil. “Co s tebou je? Jen proto, že jsi najednou spojován s profesorem Snapem, neznamená to, že ti sklepení patří.”

“Už tě mám po krk, Malfoyi!” odpověděl Nathan a znovu do zmijozela strčil, ale tentokrát byl Malfoy připravený. Pošťuchování ale nestihlo přerůst ve skutečné rány, protože se z druhého konce chodby ozvalo hluboké zavrčení.

“Co se to tady děje?”

Couvli od sebe, ale nadále pokračovali ve vzájemném zahlížení. Profesor Snape byl v mžiku u nich.

“Myslel jsem, že jsem se minule vyjádřil jasně!” Očividně byl naštvaný. “Tohle mudlovské chování nebude tolerováno!” Profesor Snape se postupně podíval na Nathana, a pak na Malfoye. “Odebírám dvacet bodů Nebelvíru a dalších dvacet Zmijozelu!”

Nathan byl zvyklý, že mu profesor Snape odebírá body, a tak si užíval Malfoyův nevěřící výraz. Jeho pobavení mělo ale jen krátké trvání, protože uslyšel, jak jeho otec zavrčel: “Pojďte se mnou.”

Poslechl. Sebral z podlahy tašku a kráčel vedle Malfoye sklepními chodbami do profesorova kabinetu. Vešli a čekali, až se k nim Snape znovu obrátí.

“Nevím, a ani nechci vědět, proč jste se znovu prali na chodbě jako dva mudlové. Chci, aby bylo jasné, že to okamžitě přestane! Nějaké otázky?”

“Strýčku Severusi, já jsem mu nic neudělal. Nekoukal, kam -”

“Devone, slyšel jsi, co jsem právě řekl? Nezajímá mě to!” uťal profesor Snape Malfoyovu řeč. Nathan si byl velmi dobře vědom důvěrného způsobu, jakým spolu ti dva hovořili. “Vyjádřil jsem se tentokrát dost jasně?”

“Ano,” odpověděl Malfoy a sklopil oči k zemi.

Nathan všechno obezřetně sledoval.

“Výtečně. Měj na paměti, že se nebudu ohlížet na to, kdo jsi, jestli se to znovu stane.” Otec konečně obrátil svou pozornost od Malfoye k Nathanovi. “Musím se opakovat, pane Grangere?”

“Ne, pane,” odpověděl Nathan pokorně. Cítil, jak se do něj ta formálnost zařízla jako nůž. Po vší té domáckosti mezi Malfoyem a jeho otcem neměl zájem se o něco dohadovat. Působilo to dojmem, jako že všechno, co kdy Malfoy řekl, byla pravda, a tohle Nathan nenáviděl.

Na chvíli nastalo ticho a profesor Snape vypadal spokojeně. Obešel stůl a posadil se. Nathan věděl, že to znamená, že jsou propuštěni, ale ani se nepohnul; nechtěl odejít před Malfoyem. “Na co ještě čekáte? Na písemné povolení k odchodu? Pohyb!”

Malfoy se otočil ke dveřím, a než ho Nathan následoval, setkal se s otcovýma očima, ale nenašel v nich nic než rozmrzelost. Potlačil zklamaný povzdech a odešel. Zklamání se rychle změnilo ve zlost, když na něj Malfoy venku čekal.

“Žádný trest… Věnuje ti míň pozornosti, než jsem si myslel,” posmíval se zmijozel pobaveně.

“Vzal ti dvacet bodů,” opáčil Nathan. Cítil se hloupě, že tohle používá jako argument, ale nemohl dopustit, aby z toho Malfoy vyvázl, aniž by se mu to aspoň nepokusil nějak vrátit. Odmítl dovolit bolesti z otcovy lhostejnosti, aby vyšla najevo.

“Zrovna jako tobě,” ušklíbl se Malfoy, protože věděl, že na tohle Nathan žádnou odpověď nemá. “Koukej, kam šlapeš; sklepení může být pro roztržité nebelvíry nebezpečné.”

“Sejdeme se tedy někde jinde?” navrhl Nathan a popošel blíž ke zmijozelovi, aby otcovy uši nemohly přes dveře zachytit jeho hlas.

“Proč si myslíš, že to něco změní?” posmíval se Malfoy. “Ty do života strýčka Severuse nepatříš, Grangere, to ti můžu říct tady jako kdekoliv jinde.”

“Chci ti ukázat, že jsou to jen prázdná slova, Malfoyi,” ztišil Nathan ještě víc svůj rozzlobený hlas.

Hlasitý zvuk z kabinetu profesora Snapea je zaskočil; vypadalo to, že muž vychází ven. Malfoy nečekal, až se o tom přesvědčí na vlastní oči, a zmizel směrem ke zmijozelské společenské místnosti. Nathan se taky nechtěl s otcem setkat, tak se rychle vydal ke vstupní hale.

Dařilo se mu držet se stranou otce i Malfoye až do středy, kdy ho profesor Snape během oběda vyhledal ve Velké síni.

“Pane Grangere,” Nathan se otočil k mužovi, před kterým se měl na pozoru, “dnes večer nemám na schůzku čas, takže ji ruším.” Nic dalšího nedodal a vykročil ke dveřím, mračící se na celý svět.

On zrušil naši schůzku? přemýšlel překotně Nathan a v duchu pátral po důvodech. Tohle byl pro jeho deprimované srdíčko poslední kámen. Vyhýbá se mi.

“Snape není tenhle týden v nejlepší náladě. Rozdal tolik trestů, že to začíná vypadat jako skupinová aktivita,” zaslechl Nathan od opodál sedících páťáků, když opouštěl Velkou síň. Skupina starších nebelvírů se tomu smála jako dobrému vtipu, ale Nathan nechápal, co je na tom tak legračního.

“Konečně máš na nás ve středu čas,” komentoval to Kevin. “Mohli bychom prozkoumat páté patro. Víme na beton, že nás Snape nebude po večerce lovit, když je tak zaneprázdněný,” usmál se šibalsky.

“Jo, možná,” poznamenal Nathan zklamaně. Nějak nechtěl volný večer. Tedy, chtěl, ale ne takhle, a když si byl téměř jistý, že se ho profesor Snape straní, protože je… nudný? Otravný?

Nestojí za to?

Odpolední vyučování skončilo, ale dokonce ani podpora jeho kamarádů nedokázala zaplašit Nathanovy nejpesimističtější dohady, ačkoliv se je snažil nahradit několika optimistickými myšlenkami, které mu podsouvali. Zejména Andy se pokoušel pomoct.

“Dohlíží na tresty,” řekl Nathanovi, než se pustili do večeře, protože viděl, jak se v kamarádově obličeji při pohledu na prázdné místo u učitelského stolu objevilo zklamání.

“Slyšel jsem,” odpověděl Nathan přezíravě.

“Ty myslíš, že má na práci něco jiného?” trval na svém Andy.

Nathan pokrčil rameny a nacpal si do pusy koláč. Už se o tom nechtěl bavit. Jedli v relativním tichu; uplynulý den ovlivnil nejen Nathana - odpolední hodina formulí byla velmi náročná.

Když už si myslel, že tento den brzy skončí, zaslechl Malfoye. “Doneslo se mi, že profesor Snape vyměnil tvoji společnost za dohled nad poškoláky,” provokoval. Pak dodal: “No, nepřekvapuje mě to.”

“Nemám o tvoje hloupé poznámky zájem, Malfoyi.”

“To rozhodně dokazuje mou teorii o tvé bezcennosti. Myslím, že teď o tom není pochyb,” pokračoval Malfoy a dělal tak divadlo pro zmijozelské publikum. “Ale jestli tě to pořád nepřesvědčilo, protože jsi, no, nebelvír,” - to přitáhlo pozornost celého stolu - “můžeme se později setkat v knihovně, když máš ten volný večer, a já to můžu všechno objasnit dokonce i takovému ubohému nebelvírovi, jako jsi ty.”

“Pozor na jazyk, Malfoyi,” pohrozil mu Kevin a zvedl se ze sedadla, aby své pohrůžce dodal váhu.

“Prostě mi řekni kdy a kde,” vložil se do toho Nathan a ignoroval narůstající obranný postoj nebelvírských.

“Najdu si tě a probereme podrobnosti,” prohlásil Malfoy, otočil se a odešel, za zády několik nebelvírů stále připravených k obraně.

“Jak se opovažuje sem přijít a říkat takovéhle věci?” bouřil Kevin. “Kdo si myslí, že je?”

“Je to jen hloupý zmijozel. Nepůjdeš tam, že ne?” zeptal se Andy Nathana.

“Jasně, že půjdu,” potvrdil Nathan vážně.

My půjdeme,” opravil ho Kevin. “Ten snob potřebuje pár lekcí.”

“Nathane, neměl bys tam chodit. Co by tomu řekl profesor Lupin? A co profesor Snape?” trval Andy na svém.

“Tohle je mezi Malfoyem a mnou a zašlo to moc daleko. Jestli si myslí, že může dokázat, že si svého otce nezasloužím, tak to chci vidět.” Nathanova slova zněla jistěji, než se uvnitř cítil. Začínal si myslet, že má Malfoy pravdu, a možná, jestli to ten zmijozel dokáže, Nathan by mohl celou tu záležitost s otcem navždycky ukončit.

Až tedy na to, že ji ukončit nechtěl. Nechtěl, aby měl Malfoy pravdu. Odsunul ty myšlenky stranou a jednoduše zamířil do knihovny. Andy měl pravdu, bylo to hloupé, ale Nathan to musel udělat. Kevin ho pochopitelně následoval a stejně tak i Andy, navzdory svému přesvědčení.

Na Malfoye nemuseli čekat dlouho. Měl s sebou své obvyklé nohsledy. Zastavili se u vchodu do oddělení s omezeným přístupem a Nathan jim vyšel vstříc s Andym a Kevinem po boku.

“Vidím, že sis s sebou přivedl publikum,” řekl Malfoy Nathanovi.

“Ty taky.” Kevin předvídal, jak na tohle Nathan musel odpovědět.

“K věci, Malfoyi,” řekl Nathan. Vzájemná antipatie obou skupinek narůstala.

“Jdi do oddělení s omezeným přístupem a přines knihu o černé magii,” vybídl ho Malfoy.

“Nathane, nedělej to. Nemáme do toho oddělení chodit, tím spíš ne pro knihu o černé magii. Madam Pinceová tě chytí a budeš mít velké potíže,” naléhal na něj zleva Andy.

“No…?” zatlačil Malfoy.

“Udělám to,” odpověděl Nathan, pyšně zvedl hlavu a ignoroval námitky.

Malfoy se ušklíbl.

“Co to dokáže, Nathane? Nic!” setrvával Andy ve snaze ho od té akce odradit.

Kdyby Nathan přemýšlel, musel by s Andym souhlasit. Proniknutí do oddělení s omezeným přístupem a odnesení nějaké knihy těžko něco dokazovalo, ale evidentně to fungovalo na Malfoye. A to byla právě teď dostatečná motivace.

Nathan prošel dveřmi, které vedly do zapovězené části knihovny, a nechal své přátele i nepřátele za sebou. Vždycky si říkal, co za těmi dveřmi asi je, a teď byl uvnitř, s rozsvícenou hůlkou v ruce, a rozhlížel se po okolí.

Zpočátku si ničeho zvláštního nevšiml, ale jak se vzdaloval ode dveří, cítil ve vzduchu cosi těžkého. Šlo jen o pocit, který se ale stal mnohem reálnější, když zaslechl tlumený výkřik. Zastavil se a rozhlédl se kolem, protože čekal, že tam někoho uvidí, přímo za sebou. Srdce mu bušilo jako o závod a nechtěl už tu zůstat o moc déle. Možná to vůbec nebyla až tak nesmyslná zkouška.

Přinutil se přiblížit k regálům. Hřbety knih mu prozradily, jak staré a pochybné jsou to svazky; některé na sobě měly názvy, jiné jen symboly, ostatní ani to ne. Mnohé z těchto knih byly napsané v jazycích, kterým nerozuměl.

K uším mu dolehlo bolestné zakňučení. Znovu se překvapeně otočil a pátral po zdroji. Po horní polici se posunula jakási kniha a přitáhla tak jeho pozornost. Nathan couvl a narazil do knih za sebou. Zvuk vrčení, který se vzápětí ozval, rozhodně nebyl lidský.

Bylo na čas vzít nějakou knihu - jakoukoliv knihu - a vypadnout. Nathan sáhl po prvním svazku, na který dosáhl, a rychle mířil pryč od křičících a vrčících knih. Až když se cítil v bezpečí, napadlo ho, že by se měl podívat, jestli kniha, kterou drží, splňuje Malfoyův požadavek.

Anima Codex1), četl. Jeho základní znalost latiny to přeložila jako Rozluštění duší. Inu, každé kouzlo ohledně duší bylo temné, takže to odpovídalo. Nathan se vrátil do hlavní části knihovny a našel tam jen svoje kamarády.

“Kde je Malfoy?”

“Šel pro Madam Pinceovou, mizera,” zaklel Kevin. “Co ti tak dlouho trvalo?”

“Pojďte, musíme zmizet dřív, než se vrátí!” naléhal Andy a tahal Nathana za rukáv hábitu.

Nathan chtěl naprosto iracionálně zůstat na místě a ukázal Malfoyovi tu knihu, strčit mu ji před nos a dokázat mu, že… Dokázat co? Tohle nic nedokazovalo… Zatraceně! Malfoy to na něj narafičil a Nathan, ztracený uprostřed svých vnitřních běsů, si toho vůbec nevšiml!

Cesta do oddělení s omezeným přístupem sloužila jenom k tomu dokázat, jaký je dutohlavec. Jsem pitomec! Pitomec! Co jsem si myslel? říkal si Nathan, když automaticky následoval své kamarády do nebelvírské společenské místnosti. Když se zastavili před Buclatou dámou, vrazil do Kevina, což ho trochu probralo.

“Promiň,” omluvil se.

Kevin zamumlal odpověď a Nathan zaznamenal, že si vyměnil pohled s Andym. Povzdechl si.

“Nedával jsem pozor, jasný?” dodal Nathan otráveně a vyštěkl heslo. Prolétl společenskou místností a zamířil rovnou nahoru do ložnice. Ulevilo se mu, když ho nikdo nenásledoval, a praštil sebou na postel, unavený z pocitu ubohosti. Zítra měl narozeniny a byl přesvědčený, že si na to nikdo nevzpomene nebo se o to nebude zajímat - minimálně jeho otec ne.

Co se pokazilo? Které bohy urazil, že si vysloužil tohle? Nathan se na matraci otočil a zabořil obličej do polštáře. Nebudu brečet, nebudu! Nehodlal na tohle vyplýtvat už ani slzu. Znovu se obrátil čelem ke karmínovým závěsům a ucítil, že ho něco tlačí do zad - školní taška, kterou odhodil na postel před tím, než se na ni zhroutil.

Nathan se posadil, zul si boty a otevřel tašku. Zapátral v ní po knize, kterou tam při útěku z knihovny zastrčil. Tady byla; Anima Codex. Vytáhl ji z tašky a posadil se s ní do tureckého sedu. Nevěděl, proč to udělá, ale udělal to.

S rostoucím zájmem prošel první kapitolu. Šlo o starobylou knihu, ale těžká angličtina ho neodradila. Informace o duších byly velmi zajímavé a poutavé, což bylo přesně to, co teď Nathan potřeboval. Procházel knihu, probíral se teoriemi o původu duší, jejich éterické konzistenci a připojení k tělu, nehledě na jejich možnou nezávislost. Potřeboval něčím zaplnit stále větší prázdno ve své hlavě a něčím nahradit číhající frustraci a zklamání ze svého otce, matky, strýčka Harryho a profesora Lupina, nemluvě o nenávisti k Malfoyovi.

Jeho kamarádi přišli a uložili se ke spánku už před několika hodinami, ale Nathan byl stále uchvácený onou zakázanou knížkou. Nikdo ho s ní neviděl, na to byl opatrný; nechtěl poslouchat, že by ji neměl číst, zvláště teď, když se ukázala tak zajímavá. Byly tam lektvary, které přímo ovlivňovaly duši, dobrým i zlým způsobem, kouzla, která dokázala duše svázat nebo je propustit, a dokonce zmínky o existenci viteálů a co jsou zač. Nathan o nich slyšel v mnoha zprávách z války.

Některé z lektvarů byly komplikované i jen na pochopení postupu, natož na skutečné uvaření. Nathana nejprve napadlo, jestli by byl profesor Snape schopen je vyrobit, ale pak se upamatoval, že se o profesora Snapea nestará. Některá z kouzel byla stejně těžká jako lektvary, ale jiná se zdála dost jednoduchá. Jeho oči se zastavily na jednom takovém kouzle a Nathan začal uvažovat, jestli by je dokázal provést.

Toto kouzlo vypadalo docela neškodně a Nathan pocítil nutkání vyzkoušet si ho. Uvolnění něčí duše kvůli zážitku astrální projekce nemůže přece být nijak škodlivé. Nepoužije to kouzlo na druhé, jenom na sebe. Nathan promýšlel důsledky takové akce a nemohl najít žádný důvod, proč to nezkusit. Bude to zábava! Chtěl trochu zábavy!

Nathan si nejprve dvakrát v duchu procvičil pohyb hůlky pro seslání kouzla. Každou další minutou se stával jistější a uvažovat o tom, že by to nezkusil, se mu zdálo směšné, ba dokonce hloupé. Mohl to zvládnout a to mu dokáže, že všechno to, co o něm lidé říkají a co si o něm myslí si, je mylné. Dalších pár zopakování lehkého pohybu hůlkou ho v jeho odhodlání utvrdilo.

Velmi zvolna si znovu a znovu četl kouzlo a učil se slova, která musí zarecitovat. Dělal to proto, že mohl, že tu nebyl nikdo, kdo by mu řekl, že nemůže. Zhluboka se nadechl, mávl hůlkou, pronesl kouzlo a poklepal si na střed čela, na jakési třetí oko. Pocítil závrať, která ale brzy opadla. Sklopil zrak a uviděl svoje nohy na místě, stále z masa a kostí, a tak si začal myslet, že se mu to nepovedlo. Jenže pak se ohlédl a uviděl horní polovinu svého těla ležet na posteli.

Vytřeštil oči, ačkoliv jeho skutečné oči se ani nepohnuly a zůstaly zavřené. Vstal a tělo - jeho tělo - zůstalo na matraci. Konečně ho napadlo podívat se na své éterické já a jeho oči se znovu rozšířily údivem - mohl vidět skrz, jako kdyby byl jedním z hradních duchů.

Šok z úspěchu nakonec pominul a Nathan se uculil. Díval se, jak jeho druhé já klidně spí, zatímco duše je vzhůru. Tohle mohlo být náramně užitečné! Bude schopný jít kamkoliv a mít přitom dokonalé alibi - svoje tělo v posteli. Takových možností…

Ale teď se opravdu potřeboval trochu vyspat. Tato událost ho pozvedla na duchu, doslova i obrazně, a Nathan se cítil připravený čelit svým zítřejším narozeninám. Pronesl kouzlo, které mělo vrátit duši zpátky do těla, zavřel oči a čekal na nějaký nepříjemný pocit, který bude opětovné připojení doprovázet. Když nic neucítil, otevřel oči a zjistil, že stále hledí na své tělo ležící v posteli jako předtím. Kouzlo nefungovalo.

Nathan znovu pečlivě zanotoval formuli a znovu otevřel oči na stejnou scénu. Třetí pokus a pořád se nic nedělo. Začínal si dělat starosti. Ani po několika dalších pokusech nenastala žádná změna - Nathanovo jádro se stále nepřiblížilo k návratu do svého těla ani o píď. Začal zkoušet různé variace kouzla, posunul se blíž ke svému odpočívajícímu já, snažil se ho během přeříkávání kouzla dotknout, a nic, nic, nic… nic.

Po hodině marných pokusů o opětovné spojení ho zachvátila panika.

* * *


Autorská poznámka: Tak a je to. Doufám, že situace je teď zajímavější. Políbila ho a Nathan má problémy. Je Severus šťastný kouzelník, nebo ne? ;-)

Byla jsem požádána o barvy přívěsku a jejich významy. Tady to je, ale je to jen nástin:

Modrá - klidný, chladný, formální, duchovní, čistý, pravdivý, depresivní
Oranžová - osvěžující, veselý, živý
Červená - agresivní, vášnivý, vražedný, naštvaný, silný
Žlutá - radostný, šťastný, mladistvý, zbabělý
Růžová - zamilovaný, romantický
Zelená - mladistvý, věčný, znovuzrozený, žárlivý
Světle zelená - uklidňující, konejšivý, mírný
Fialová - truchlivý, mystický, vznosný
Šedá - neutrální, depresivní, negativní, melancholický
Hnědá - zemitý, obyčejný, zbídačený
Černá - melancholický, tragický, ponurý, jako bez života
Bílá - pravdivý, čistý, cudný, nevinný, mírumilovný

Poznámka překladatelky:
1) Anima Codex – přesnější překlad z latiny by asi byl Kniha duší


Příště… Nathan je uvězněný mimo své tělo, čímž způsobí svým rodičům starosti.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Earn Easily By Selling FlipBooks, eBook & Articles on Amazon KDP, Shopify, Etc

(RonaldCreet, 19. 4. 2024 2:01)

FlipBooks are a great addition
to any passive income strategy. Because once you create a FlipBook, market it, share it & Earn it, it can technically sell itself.

Learn More https://www.youtube.com/watch?v=JfRrd79oCfk?12881

:(

(Michelle, 1. 2. 2017 1:23)

Tak a jsme tam, kde jsme byli :(( a Malfoy se potatil, ach jo

:-)

(mami, 16. 10. 2015 22:02)

...hecovanie vždy vedie k problémom. A teraz čo, nájde cestu späť?

...

(solace, 16. 9. 2015 7:43)

Severus je tu ako pribrzdený chrobák Truhlík.Na Nathanovi mu záleží, pritom sa k nemu správa maximálne ľahostajne a ešte sa čuduje, že ho to zraňuje. S Hermionou je schopný normálne komunikovať, tak mi je záhadou, prečo je v prítomnosti syna taký zablokovaný. Je to naozaj čudné. Dúfam, že ho momentálna situácia s Nathanom trochu "nakopne". Aj keď ilúzie si nerobím, koniec je ešte ďaleko. Veľká vďaka za preklad, Jacomo.

.....

(ell, 12. 6. 2015 9:50)

Rozhovor Hermiony a Severuse byl výborný. Když ji obvinil z toho, že se zbláznila, chvíli jsem čekala, že ji popadne za ruku a odtáhne ke sv. Mungovi :D A Nathan ...no v téhle kapitole mi hrozně připomněl Harryho, ten měl taky tendence zkoušet neznámá zaklínadla, aniž by domyslel důsledky :D No a zdá se, že opět bude muset zachránit situaci Severus.

Re: .....

(Jacomo, 12. 6. 2015 10:23)

Ten chlap tu byl prostě na zabití, já jsem z něj nemohla (viz moje odpověď na Lupinin komentář). Ovšem pokud jde o Nathana, tak máš pravdu - jistá podobnost s Harrym tu je (chicht, to by se asi našemu hrdinovi líbilo, ale profesorovi lektvarů už podstatně méně :-D).
Díky za komentář!

...

(Zuzana, 11. 6. 2015 21:38)

Tak toto je teda bomba. Nathan to prehnal. Ale čo s ním, keď je v ňom chrabromil skrížený so zmijozelom. Musel sa na tú knihu pozrieť a musel predsa to kúzlo vyskúšať:) len nedomyslel možné dôsledky. Toto ale možno pomôže Hermione a Severusovi pri zbližovaní. Aspoň si myslím, že spoločný strach o syna by ich mohol spojiť trochu viac. Veľmi pekne ďakujem za preklad:)

Re: ...

(Jacomo, 12. 6. 2015 10:22)

V téhle části kapitoly zaperlili všichni - Severus svojí nedovtipností, Hermiona nečekanou romantickou akcí a Nathan... je zkrátka Nathan. Jak píšeš, je v něm od každého kousek. A ještě k tomu je chudáček tak ztracený.
I já děkuju za komentář a za podporu, Zuzano!

Severusi!

(Lupina, 11. 6. 2015 12:28)

Co to zase vyvádíš! :-) No jo, to je celý náš Mistr. Nahýbá se nad Grangerovou, vrčí na ni, a pak se diví, že ho políbila! No jako vážně? Která by ho nepolíbíla, že jo? :-D
Ovšem toto mě dostalo: Severus zaznamenal, že je lehce zrůžovělá. Byl to zajímavý pohled. - Úplně ho vidím :-)
A že nám autorka situaci trošičku zašmodrchala, jen vítám. To budou mít rodiče starost. Snad se při společné práci trochu sblíží - tedy Severus že povolí. Díky moc, Jacomo. Jako vždy úchvatné!!

Re: Severusi!

(Jacomo, 12. 6. 2015 10:20)

Měla bys vidět verzi, kterou jsem posílala betě - hemžilo se to slovy: Bože, to je idiot! JE to idiot! Pořád tvrdím, že je to idiot... atd. Calwen odepsala: "Cenu za největšího tupohlavce Zmijozelu pro tento rok vyhrává... kdo jiný než Severus Snape!" :-D
Zašmodrchání jsme také uvítaly, trocha akce a napětí té povídce neuškodí, a snad ti dva začnou fungovat, když jde o jejich dítko.
Díky za komentář a chválu, Lupino!