Na sovích křídlech

25. kapitola: Mimo - 1. část

Originál najdete na www.fanfiction.net/s/2542183/25/Not-Only-a-Granger

Za pomocné tlapky děkuji mému světýlku Calwen

* * *

Začalo svítat a Nathan věděl, že až ho toto ráno mezerou v závěsech pošimrají na tváři paprsky, neprobudí se. Ani to nejsilnější slunce toho nejjasnějšího letního dne by nebylo schopné přimět ho otevřít oči. Po všech těch tíživých hodinách vzteku, pláče nebo jen tupého zírání na své spící já bylo Nathanovo tělo stále jen bezduchou skořápkou.

Jeho spolubydlící se brzy vzbudí do nového dne a někdo půjde zkontrolovat jeho postel. Nathan se se se zkříženýma nohama posadil vedle svého těla a čekal na ten okamžik. Snažil se ověřit si svoji náladu na přívěsku, aby viděl, co ukazuje, ale měl ho zakrytý pyžamem. Uvažoval, jestli je průzračný, jako když si ho při svém vzteku na otce sundal. Možná je černý - černý jako smrt. Všimne si toho profesor Snape?

Nathan sklonil hlavu. Jestli projde jeho otec dveřmi ložnice s myšlenkou, že je mrtvý, a najde tu jeho pokojně spící, prázdné tělo, co udělá? Chtěl věřit, že profesor Snape švihne hůlkou a všechno vyřeší.

Dokonce i kdyby to bylo jen kvůli tomu, aby byl Nathan zase vcelku a profesor mu mohl náležitě oddělit duši od těla tím, že ho poté zabije.

Matka bude moc zklamaná, to věděl. Aspoň že ho takhle nevidí. Znovu se podíval na svoje tělo. Napraví to v mžiku, matka se to určitě dozví až potom. Nathan nepochyboval o tom, že pokud by ho našla takhle v bezvědomí, propadla by panice…

Ale ostatní ho dají dohromady; Madam Pomfreyová, profesor Lupin, profesor Snape, někdo! Musí. Bylo to lehké kouzlo.

Lehké kouzlo, které nezvládl…

Nathan znovu složil hlavu do dlaní a opřel si lokty o kolena. Byl ubožák? Ano, odpověděl si na tuto otázku už po několikáté, ale také byl sám ze sebe strašně zklamaný. Jeho myšlenky se stále točily v kruhu a vždycky se vrátily, aby ho trestaly. Tentokrát se ale cyklus prolomil. V místnosti nastal pohyb, který ho vytrhl z jeho myšlenek.

Nathan opustil postel, aby zjistil, kdo je vzhůru. Skvělé! Andy! Nathan opatrně, aby ho nevylekal, popošel o krok dopředu a zavolal: “Andy.”

Možná byl až moc opatrný, protože Andy se dál probíral svým oblečením, jako kdyby ho neslyšel.

Nathan zasyčel: “Andy!” Nechtěl ještě probudit ostatní. Popošel blíž a postavil se uprostřed kruhové místnosti. “Andy?” zvolal normálním, i když trochu váhavým hlasem.

Andy k němu byl stále otočený zády a vytahoval si cosi z kufru, ale pak se obrátil a ocitl se k němu čelem.

“Nezlob se,” vyhrkl Nathan, zvedl před sebe dlaně a čekal, až se na kamarádově obličeji objeví šokovaný výraz. Ale když nic neuviděl…

Když Andy nic neříkal, ani nevykazoval žádnou známku překvapení, uvědomil si Nathan, že se dívá skrz něj, nikoliv na něj, a teď byl tím překvapeným on.

Nevidí mě.

Nathan tomu nemohl uvěřit. Ano, byl průsvitný, ale to byli všichni duchové na hradě, a Andy nebo vlastně kdokoliv, když na to přišlo, neměl potíže je vidět a mluvit s nimi. Proč by to v jeho případě mělo být jiné?

“Andy! Prosím, řekni, že mě vidíš! Že si jen děláš legraci!” zpanikařil Nathan a přiblížil se ke svému kamarádovi natolik, až stál přímo před ním. Andy ale nevypadal, že by si jeho přítomnosti všiml. “To není vtipné!”

Andy vstal z postele a odešel do koupelny. Zcela ho ignoroval a téměř prošel skrz něj. Nathan zíral s vytřeštěnýma očima na dveře, které se za ním zavřely.

Pokud ho nemohou vidět, jak se dozví, co se stalo? Pokud by nikdo nevěděl, co se stalo, jak to napraví? Nenapraví! Nebudou moct!

Jsem navždycky uvězněný mimo své tělo!

Nathan se vrátil ke své posteli a po průsvitných tvářích mu tekly slzy. Pokusil se několikrát znovu provést zpětné kouzlo, ale marně, takže se rozplakal ještě víc. Neuvědomil si, jak strašně moc je vynervovaný, dokud ho Andy neviděl, ani neslyšel.

Než se Nathan trochu uklidnil, probudili se i ostatní. Ona kniha zůstávala stále otevřená na stránce s kouzlem, takže až najdou jeho bezvládné tělo, budou vědět, co se stalo a jak to napravit. Ta myšlenka mu vrátila aspoň trochu naděje na brzký návrat do vlastního těla.

“Nathan je v koupelně?” uslyšel Kevina, jak se ptá někoho v místnosti. Nathan se vrátil zpátky do své závěsy zakryté postele. Už to dlouho nepotrvá a zjistí to.

“Ne, tam je Josh.”

“Takže ještě spí? Myslí si, že může přijít pozdě na vyučování jen proto, že má dneska narozeniny?” nadhodil Kevin. Nathan při zmínce o narozeninách musel zavřít oči.

“Já ho vzbudím,” nabídl se Andy.

Závěsy okolo postele se náhle rozevřely.

“Vstávej!” vykřikl Andy a očekával, že kamaráda vyleká. Smál se, ale když se Nathanovo tělo ani nepohnulo, úsměv povadl. “Vstávej, Nathane. Nemůžeš si lenošit v posteli, když my taky nemůžeme.”

Nathan soustředěně pozoroval kamarádovu tvář, na které se vystřídaly snad všechny emoce.

Andy mu zatřásl ramenem. “No tak! Přestaň! Myslel jsem, že půjdeme dneska dřív na snídani.”

Jeho tělo pochopitelně nereagovalo. “Neprobudím se, Andy. Jdi pro profesora Lupina.” Nathanova neslyšná slova zněla smutnou rezignací.

“To není vtipné, Nathane,” řekl jeho kamarád a znovu s ním zatřásl. “Vzbuď se!”

Nathanovi došlo, že Andy panikaří, ale viděl, že mu jde na pomoc Kevin.

“No tak, Nathane. Trápíš Andyho,” řekl Kevin a také mu zatřásl ramenem. “A teď už trápíš i mě.”

“Myslím, že s ním není něco v pořádku. Asi bychom měli zavolat profesora Lupina,” navrhl nakonec Andy, ale nehnul se od postele. Nathan si uvědomil, že stále doufal, že je to všechno vtip.

Když ani tato slova nepřiměla jeho tělo otevřít oči, Kevina to přesvědčilo. “Já to udělám,” nadhodil a odešel najít profesora Lupina.

To už se kolem postele shromáždili ostatní spolužáci a vyptávali se, co se děje. Kevin se brzy vrátil a řekl, že profesor Lupin už je na cestě. V tu chvíli se stalo něco strašného.

“Kevine, myslím, že tohle by profesor Lupin neměl vidět,” ukázal Andy na knihu otevřenou poblíž Nathanova pravého kolena.

Průsvitný Nathan se zahleděl ve směru Andyho prstu a vyplašil se.

“To je ta kniha, kterou vzal z oddělení s omezeným přístupem?” zeptal se Kevin tak, aby ho mohl slyšet jenom Andy - a Nathan.

Andy přikývl.

“Profesor Lupin ji nesmí vidět!” souhlasil Kevin.

“Nehýbejte s tou knihou!” vykřikl Nathan, když po ní Kevin sáhl, a snažil se odstrčit mu ruku pryč. Pochopitelně ani jeho slova, ani jeho činy nedokázaly udělat nic, co by Kevinovi zabránilo v akci. A zbytečné byly i všechny jeho prosby. “Ne, ne, NE! Nezavírej ji!”

Sledoval Kevina, jak ukládá knihu do svého kufru, a když byla pečlivě uklizená a skrytá před veškerýma očima, vešel profesor Lupin do místnosti.

“NE!” zaječel Nathan a v tmavých éterických očích se objevily nové slzy. “Jak mě teď dá do pořádku?”

Když se Nathan vrátil k místu, kde leželo jeho tělo, profesor Lupin už rozhrnul skupinku chlapců, kteří obklopovali postel, dotknul se jeho čela a zavolal ho s obavami v hlase jménem: “Nathane. Nathane, slyšíš mě?”

“Ano, slyším. Ale vy neslyšíte mě!” vyštěkl Nathan neschopný ovládnout svou frustraci z toho, že jeho největší naděje je odnesená a ukrytá v Kevinově kufru.

Vylezl na postel a sledoval, jak profesor Lupin prohlíží jeho oči a paže, zvedá hůlku a mumlá si pod nos nějaká slova. Po jednom věcně proneseném kouzle zalilo Nathanovo tělo rudé světlo.

“Andy, jdi do Velké síně a přiveď profesora Sna-”

Právě v tom okamžiku, kdy to profesor Lupin říkal, rozletěly se dveře, což přitáhlo pozornost všech v místnosti. No, vlastně všech ne; Nathan zavřel oči a prošvihl tak výraz na tvářích svých spolužáků, vyvolaný profesorovým vstupem. Muž přešel místnost a tiše si pro sebe klel.

Nathan otevřel oči a dál hleděl na svoje tělo. Záře z Lupinova kouzla pomalu slábla, stejně jako Nathanovo vnímání bezprostředního okolí. Díval se na vše nevidomým pohledem, ztracený v moři beznaděje. Když se rozptýlil zbytek světla, v jeho zorném úhlu se objevila otcova ruka a dotkla se Nathanova čela. Chlapcova duše konečně vzhlédla a přejela očima po paži k mužovu obličeji.

Profesor Snape se na něj mračil. No, ne přímo na něj, ale na jeho tělo. Svíral hůlku a vypadal maximálně soustředěně.

“Co se stalo?” zeptal se profesor Snape.

Nathan otevřel ústa, aby odpověděl, protože zapomněl, že nemůže být slyšen, když tu promluvil profesor Lupin: “Chlapci mě zavolali, protože ho nemohli vzbudit. Nevím, co se stalo, ale nevypadá to, že by byl fyzicky zraněný.”

Profesor Snape poslouchal a zároveň sesílal zřejmě totéž kouzlo, které použil předtím Lupin, protože Nathanovo tělo znovu červeně zazářilo. Snape se odvrátil a rozhlédl se po ostatních v místnosti. “Kdo mi může říct, co se tu děje?” zeptal se.

Odpovědí mu bylo ticho.

“Pane Browne?” oslovil Snape jednoho z chlapců a pozvedl obočí.

“Nevím, pane.”

“Pane Woode?” zkoušel to dál.

“Nedokázal jsem ho probudit,” řekl Andy.

Nathanův otec se znovu otočil a ještě jednou prohlédl chlapcovo tělo, očima mu přejel od tváře k nohám a zase zpátky. Vědomá část Nathana byla překvapena, když s ním začal hýbat. Díval se, jak jeho otec zvedá tělo z postele k sobě do náručí.

“Půjdu napřed, abych upozornil Poppy,” řekl profesor Lupin.

“Proč?” namítl Snape. “Bylo by mnohem užitečnější, kdybys věděl, co se v tvé koleji děje, Lupine.” Přesunul si váhu v náručí a opustil místnost.

Nathan ho následoval, nevěda, co jiného by měl dělat. Sešli dolů do společenské místnosti, prošli dveřmi s portrétem Buclaté dámy a pokračovali chodbou, která vedla k ošetřovně.

Bylo ještě brzy a tak se setkali jen s minimem studentů, kteří se nacházeli mimo své společenské místnosti. I když Nathan si tohoto nebyl příliš vědom - otec nesl jeho nehybné tělo a duše následovala své bosé nohy jako v transu.

Když se nohy naposledy zhouply nahoru a dolů, a pak znehybněly, Nathan se vytrhl ze zamyšlení a konečně se pořádně zadíval na svého otce. Obraz muže, nesoucího jeho tělo, ho zaujal. Otcova tvář měla svůj obvyklý nečitelný výraz, ale oči byly jiné. Nathan je nedokázal zařadit.

Profesor Snape si přesunul tělo v náručí, aby bylo víc vzpřímené, hlavu si opřel o krk, hrudník o prsa, podepřel jeho váhu jedním ramenem a uvolnil si ruku, aby se dostal k hůlce. Poté pronesl Alahomora a vstoupili na ošetřovnu.

“Poppy!” zavolal na ošetřovatelku a zároveň pečlivě uložil chlapcovo tělo na postel. Ujistil se, že hlava měkce spočinula na polštáři. “Poppy!”

“Severusi?” hrnula se lékouzelnice k místu, kde stál Snape a leželo bezvládné tělu.

“Je s ním něco v nepořádku,” řekl profesor.

Madam Pomfreyová začala mávat nad Nathanovým tělem hůlkou, takže profesor Snape ustoupil stranou. Nathan se díval na svou bledou tvář a pozoroval, jak jsou na ni sesílána diagnostická kouzla.

Lékouzelnice se soustředila na vyšetření a Nathanova pozornost se obrátila k jeho otci. V očích mu stále zářil onen podivný lesk, i když výraz zůstal zamračený. Byla to obava nebo vztek? Těžko říct. Při pohledu na mužovy ruce a překřížené prsty přidal Nathan na seznam možností také úzkost a podráždění.

Madam Pomfreyová zůstala na chvíli zticha, což přitáhlo jeho pozornost. Jediným náznakem toho, že si jeho otec všiml nějaké změny, bylo jeho přikročení blíž k posteli a k Nathanovu tělu.

“Po fyzické stránce mu nic není. Podle toho, co jsem zjistila, hluboce spí; mnohem hlouběji, než by mohlo způsobit omračující kouzlo, a tak na něj Enervate nezabírá. Můj výzkum mi také říká, že nepožil žádný uspávací lektvar, alespoň ne žádný ze známých. Jeho stav se teď zdá být celkem stabilní, což je svým způsobem dobré, ale i špatné, protože se sám neprobudí.” Madam Pomfreyová se odmlčela a otočila se k Nathanovu otci. “Co se mu stalo?”

Profesor Snape jen hleděl a mračil se na bledou tvář nepříliš kontrastující s bílým povlakem polštáře. Poté odpověděl: “Ještě nevím. Byl v ložnici v posteli, když jsme ho našli, a žádný z ostatních studentů nám nesdělil nic užitečného. Doufal jsem, že mi to řeknete vy.”

Lékouzelnice se zamračila. “Mám podezření, že je to důsledek prokletí, i když pokud jste ho našel v ložnici… Nevybavuji si žádnou kletbu, která by odpovídala úrovni Bradavic a měla tak silný efekt.”

Nathan poslouchal dohady Madam Pomfreyové a byl z jejího posouzení situace ustaranější a ustaranější. Znamenalo to, že ani ona nedokáže jeho stav napravit?

“Jestli jde o prokletí, tak je to nějaké, které neznám,” dodala a odpověděla tak na Nathanovu otázku.

Sice už to nějak tušil, ale navzdory všem očekáváním doufal, že lékouzelnice bude schopná situaci zvrátit.

“Nemůžete ho přivést zpátky,” došel profesor Snape ke stejnému názoru a řekl ho nahlas.

Zavrtěla hlavou: “Bez znalosti toho, co ho zasáhlo, ne.”

Bezmoc a frustrace znovu vehnala Nathanovi slzy do očí. Nemohli ho ani slyšet, ani vidět, nemohli objevit knihu popisující kletbu a protikletbu a nemohli mu tudíž pomoct k návratu do jeho těla. Horší už to být nemohlo.

“Zaletaxuju Minervě, a pak ke Svatému Mungovi,” sdělila lékouzelnice otci.

Ke Svatému Mungovi? Jestli pošlou jeho tělo pryč z Bradavic… Nathan to nepovažoval za dobrý nápad. Nechtěl být poslán pryč z hradu. Podíval se na profesora Snapea a čekal na nějaký zázrak. Naštěstí, když se Madam Pomfreyová otočila ke krbu, jeho otec zasáhl.

“To nebude nutné.”

“Severusi, ředitelka musí být informována-”

“Ano, ano. Minerva ano, ale u Svatého Munga ne,” přerušil ji jeho otec naštvaně.

“Nemůžu ho vyléčit, Severusi. Měl by být poslán do nemocnice-”

“Nesouhlasím,” přerušil ji muž znovu a významně se na ni podíval. Žena mu pohled vrátila. Zdálo se, že tichý boj o moc bude pokračovat do nekonečna.

Nathan těkal pohledem z jednoho na druhého. Nechtěl být poslán ke Svatému Mungovi, ale jestli mu Madam Pomfreyová nemohla pomoct… proč byl jeho otec proti tomu, aby ho poslali do nemocnice? Právě teď si Nathan jen přál, aby profesor Snape tuto bitvu pohledů vyhrál; o své motivaci mohl přemýšlet později.

Madam Pomfreyová nakonec přešla ke krbu a zavolala ředitelku. Ke Svatému Mungovi sice ne, ale stále profesora Snapea probodávala pohledem, který velice jasně sděloval, co si o tom myslí.

Ředitelka dorazila do tichého pokoje a Madam Pomfreyová jí šla vysvětlit, co se děje. Obě čarodějky přistoupily k posteli, na které leželo tělo. Nathan je následoval a bedlivě dával pozor na všechno, co říkaly. Nevyšlo najevo nic nového a nakonec Madam Pomfreyová oznámila své přání poslat ho ke Svatému Mungovi.

“Proč jste je ještě nekontaktovala?” zeptala se ředitelka.

Lékouzelnice podrážděné mávla směrem k profesoru Snapeovi; od ředitelčina příchodu byl potichu.

“Severusi?” vyzvala ho profesorka McGonagallová a obrátila se k němu, jako kdyby si teprve teď všimla jeho přítomnosti v pokoji. Nathan se také otočil.

“Nebude poslán ke Svatému Mungovi.”

Vypadalo to, že profesorku McGonagallovou zaskočila jeho definitivnost. Nathan byl z celé situace nervózní. Otec mu odpírá pomoc? Nechce, aby byl zase v pořádku?

“Pokud pro něj nemůže Poppy nic udělat, potřebujeme odbornou pomoc.”

“Jsem jeho otec a říkám, že nebude poslán do nemocnice.”

Poprvé ode dne, kdy Nathan zaslechl, jak profesor Snape prozradil, že je jeho otec, uslyšel ho znovu přiznat jejich pokrevní vztah. Na co si to hraje?

“Může být vážně zraněný, Severusi-”

“Poppy řekla, že je stabilizovaný.”

“Ano, ale to se může každou chvílí změnit. Nevíme, co ho zasáhlo,” promluvila Madam Pomfreyová podrážděně.

Profesor Snape na ni varovně pohlédl koutkem oka.

“Proč nechceš, aby byl poslán ke Svatému Mungovi, Severusi?” zeptala se ředitelka jakoby zvědavě. Ta odpověď zajímala i Nathana.

“Nedůvěřuji jeho bezpečnosti mimo hrad. Zůstane tady, dokud neřeknu jinak.”

Nathan se pokusil uhádnout, jaké skutečné pocity jsou skryty za tímto prohlášením. Měl profesor Snape opravdu obavy o jeho bezpečí? Když se nad tím zamyslel, profesor mu vždycky přišel na pomoc, když měl nějaké potíže. Možná si opravdu dělal starosti.

“Jeho bezpečnost?” zeptala se Madam Pomfreyová zmateně.

“Ano.” Otec ji znovu probodl pohledem. Kdyby mohla Nathana slyšet, řekl by jí, aby ho už nerozčilovala.

“Severusi, pokud jste si nevšiml, válka skončila už před více než deseti lety. Jste vážně tak paranoidní-”

“Má své důvody, Poppy. Je pan Granger skutečně stabilizovaný?” zasáhla ředitelka právě včas, protože profesor Snape na lékouzelnici hleděl s takovou intenzitou, až mu tvář rudla tak, že Nathan nepochyboval, že je vzteky bez sebe.

“Je, ale-”

“Půjdu objednat něco k snídani a vy mi můžete tu situaci podrobněji vysvětlit při jídle,” navrhla profesorka McGonagallová, uchopila lékouzelnici za předloktí a odváděla ji pryč.

Profesor Snape zůstal s Nathanem sám. Podrážděně si za odcházející dvojicí odfrkl, a pak zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nathan viděl, jak se otočil k posteli a tiše se zahleděl na tělo. Výraz obličeje jako obvykle neukazoval nic z jeho myšlenek a Nathan byl na rozpacích, jak si ho vyložit. Otec popošel až k lůžku a upřel zrak na křídově bílou tvář. V tu chvíli se jeho výraz proměnil.

Nathan v úžasu sledoval, jak přes mužovu tvář přecházejí emoce. Nikdy v těch černých očích takové věci neviděl; byly téměř teplé, něžné. Pak se dlouhé prsty natáhly a dotkly se těch menších. Nathan zalapal po dechu a v nehmotné hrudi mu zapulzovala bolest, která nemohla být fyzická. Otec se ho nikdy dřív takhle nedotkl.

“Proč se nevzbudíš?” zaznělo téměř šeptem.

“Já nevím jak,” odpověděl Nathan a jeho zoufalství znovu narostlo. Chtěl se vrátit do svého těla, chtěl tohle cítit.

Když prsty opustily malou dlaň a odhrnuly mu vlasy z obličeje, z Nathanových očí ukápla slza. Honem zamrkal, aby viděl na otcovu tvář. Muž se mračil.

“Jsi jako led,” zašeptal. “Co se ti stalo?”

“Mrzí mě to,” omlouval se Nathan, který si uvědomil hrůznost toho, co udělal, když si myslel, že zahrávat si s temnými kouzly nebude tak závažné. Teď při pohledu na svého otce… Ach, tolik ho mrzelo, že nebyl schopný cítit to pohlazení, že způsobil tolik problémů. Co když nikdy nepřijdou na to, co se mu stalo? Vidění se mu rozmazalo nahromaděnou energií, která tvořila jeho neviditelné slzy.

“Spustily v tobě narozeniny nějakou kletbu?” pokračoval otec v tichém vyptávání a Nathan si uvědomil, že muž věděl, že má dnes narozeniny. “Nevěřím, že někdo napadl hrad, aby tě proklel.”

“Já sám jsem se proklel,” vzlykal Nathan. “Omlouvám se!”

Profesor Snape na Nathanova muka nereagoval, jen dál hloubavě hleděl na jeho tělo. Tentýž prst, který se dotkl Nathanovy tváře, teď přejel přes otcovy úzké rty. Poté si muž založil ruce na hrudi. Ačkoliv to vypadalo, že pozoruje zdvihání a klesání hrudi bezvědomého těla, jeho oči se leskly a soustředěně hleděly do prázdna. Při pohledu na otcův zadumaný obličej Nathan usoudil, že klid je zdánlivý, a snažil ovládnout své vlastní emoce.

Profesor Snape už žádné další otázky nevyslovil, ale bylo zřejmé, že se snaží zjistit, co se stalo. I přestože měl pochybnosti o otcových citech k němu, mužova přítomnost u lůžka byla uklidňující. Když se ředitelka s lékouzelnicí vrátily, Nathan byl mnohem klidnější. Otec se narovnal, a jak si Nathan všiml, jeho výraz ochladl.

“Nějaká změna?” zeptala se profesorka McGonagallová jako první.

“Ne.” Otec se ještě jednou podíval na postel. “Pokud mě omluvíte, než půjdu na vyučování, chci zajít do svých komnat.” Kývl na obě ženy, ale než mohl odejít, ředitelka znovu promluvila.

“Severusi, máte nějakou možnost kontaktovat Hermionu, když učí na univerzitě?”

Máma. Nathan zavřel oči a už se v duchu připravoval na její zklamání.

“Ne jinou než vy, Minervo.”

“Potom budu potřebovat, abyste za ní během svého volna zašel. Je potřeba, aby se co nejdříve dozvěděla, co se stalo.”

“Minervo, raději bych své volno využil na průzkum kleteb, které mohly chlapce ovlivnit. Jsem si jistý, že Hagrid se tomu úkolu rád zhostí. Nebo možná i Filch.”

“Severusi, nemůžu poslat mezi mudly poloobra a Filch se neumí přemisťovat. Buďte rozumný.” Tón ředitelčina hlasu byl naštvaný, ale také autoritativní.

Otec zamumlal cosi o detailech, které nikdy dřív jiné ředitele školy nezastavily, a pak váhavě přikývl. “Dobře.”

“Pak tedy výborně. Mohu si být jistá, že mě upozorníte, kdyby během dne došlo k nějaké změně v jeho stavu?” Tato otázka byla už adresována lékouzelnici, která přikývla.

“Buďte tak laskavá a upozorněte i mě,” dodal Snape, zdvořile ženám kývl a konečně opustil ošetřovnu.

Nathan ztratil zájem o to, co si ženy povídaly. Jeho mysl byla teď naplněná myšlenkami na matku, takže naprosto zapomněl na všechno ostatní.

* * *

DRUHÁ ČÁST KAPITOLY
(bude publikována 11. 9. 2015)