26. kapitola: Nový úhel pohledu - 2. část
Originál najdete ZDE
Za bleskový betaread opět děkuji Calwen
* * *
“Takže Nathan pořád ještě spí?” zeptala se Jose.
“Ano,” potvrdil Kevin jí a Anně, která vzhlédla, když s Andym došli ke stolu.
Jose to podle všeho rozesmutnilo.
Zatímco se bavili o denních událostech, nikdo z nich neměl ponětí o jejich neviditelném společníkovi. Nathan se s nimi setkal na cestě do Velké síně a teď stál u nebelvírského stolu přímo za Kevinem a Andym a pozorně naslouchal.
“Co myslíš, že se mu stalo?” zeptala se Jose. “Vědí to?”
“Myslela jsem si, že to profesor Lupin hned zjistí, ale po marném celoodpoledním vyptávání všech z koleje si tím už nejsem jistá. Chvílemi jsem si myslela, že s těmi otázkami nikdy neskončí,” přidala se Anna.
“Přestal, jen aby se znovu vrátil na začátek a jelo to zase dokola,” řekl Andy.
“Takže pořád neví…” uzavřela Jose.
“Možná si myslí, že něco tajíte,” obvinila je Anna. “Co jste ten večer před tím dělali?”
Andy se chystal něco říct, ale Kevin do něj strčil loktem. “To není tvoje starost.”
Andy, který si třel žebra, probodl Kevina pohledem a řekl: “Ne, my nic netajíme, Anno.”
Ale Nathan dobře věděl, že ano; skrývali knihu - jedinou věc, která mohla jeho rodičům a profesoru Lupinovi pomoct dát věci zase do pořádku.
“Měli byste tu knihu dát profesoru Lupinovi,” sdělil jim. Věděl, že ho nemohou slyšet, ale bylo mu to jedno.
“Nevíme, co se stalo, jinak bychom to profesoru Lupinovi řekli,” dodal Kevin a Nathan věděl, že toto je pravda.
“Možná je za tím Snape. Mohl Nathana proklít,” spekulovala Anna, ale dala si pozor, aby to nikdo další neslyšel. “Kdyby ho to znepokojovalo, nemyslíte, že by byl radši s Nathanem, než se objevil na večeři? Neměl by si dělat starosti?” zeptala se a přiměla tak všechny oči pohlédnout k učitelskému stolu. “Profesor Lupin tu není.”
“Chudák Nathan…” zabědovala Jose.
“Profesor Snape s tím nemá nic společného. Nathanovi by se nelíbilo, kdyby slyšel, co povídáte.” Nathan byl Andymu za vyvracení tohoto nařčení vděčný. Jediný, koho mohl obviňovat, byl on sám.
Nikdo nic dalšího neřekl, ale Nathana to nespletlo. Než se dívky znovu sklonily ke své večeři, viděl jejich jednoznačně pochybovačné výrazy. Kevin na tom byl stejně, ačkoliv jeho rysy nevykazovaly takové pochyby, jaké viděl na tvářích dívek. Andy hleděl na jejich profesora o trochu déle, a pak tiše pokračoval v jídle.
Nathan se náhle cítil velmi unavený. Tento den jako by trval celý týden a on si mohl jen představovat, jak by se cítil po týdnu. Povzdechl si a zavřel oči. Když je znovu otevřel, uviděl jakéhosi chlapce, který běží přímo do něj. Instinktivně ukročil blíž ke stolu a dlaní zapátral po opoře, ale nenašel nic pevného. Sklopil zrak a vykuleně zíral na to, jak jeho ruka prošla Andyho ramenem. Honem ji stáhl.
Andy se po tom nehmotném doteku otřásl, nebo to byla jen Nathanova představivost? “To byl duch?” zeptal se chlapec Kevina.
“Ne, to byl Aston. Už kvůli tomu běhání přišel o body,” mlaskl Kevin jazykem.
Nathan znovu natáhl ruku, aby dotek teď už cíleně zopakoval, a viděl, jak se jeho kamarád zachvěl. Andy se ohlédl přes rameno k místu, kde Nathan stál. Jestli jeho kamarád mohl cítit, že…
“Myslím, že to byl duch,” trval na svém Andy, čímž potvrdil Nathanovo podezření, že něco cítil.
Kevin pokrčil rameny, ale Nathan se pousmál. Andy cítil jeho dotek! Nathan to nechtěně udělal znovu a rozesmálo ho, když se Andy otřásl, upustil vidličku a rozhlížel se na všechny strany ve snaze najít zdroj svých útrap.
“Jsem hned za tebou,” sdělil mu s úsměvem Nathan, ačkoliv nedostal žádnou odpověď.
Jenže i když mohli lidé cítit jeho přítomnost, pořád ho nemohli slyšet. Ale i tak! Nathan se pokusil dotknout Kevina stejně, jako to udělal s Andym, ale nevypadalo to, že by to zafungovalo.
“Hmm, zajímavé,” přemítal.
Ještě jednou se dotkl Andyho. Tentokrát jeho kamarád prudce vstal a otočil se, připravený napomenout toho nebo to, co bylo příčinou onoho mrazivého pocitu.
Nathan se mu smál, ale bylo to spíš z radosti než kvůli kamarádovým nesnázím. Cítil se, jako by ho objal. Tohle byl obrovský objev!
“Nicku!” zvolal Andy a Nathan se na své nehmotné patě otočil, aby viděl, na koho se jeho kamarád dívá. “Právě jím večeři!”
“Pardon?” zeptal se Skorobezhlavý Nick.
Nathan se ušklíbl. Andy ho považoval za ducha! Dotkl se kamarádova ramene, jen aby si to potvrdil. Andy se otřásl, jak mu po zádech přešla třesavka, a zavrčel.
“To není zábavné!” protestoval.
Nathan se rozhlédl. Dívalo se na ně několik studentů. Možná by mohl přitáhnout pozornost učitelů; možná by si toho mohl všimnout jeho otec a pochopit, co se s Andym děje; možná by mohli najít způsob jak komunikovat!
Tentokrát se dotkl Andyho oběma rukama v naději, že tím vyvolá silnější reakci.
Povedlo se. Andy vyskočil.
“Přestaň!” probodl Andy pohledem Nicka. “Myslel jsem, že duchové tohle nemají dělat!”
Duch k němu přistoupil a řekl: “Není tu žádný duch, který by tě obtěžoval, můj chlapče. Možná bys měl požádat svého spícího kamaráda, aby si z tebe přestal dělat šprýmy.”
Nick pohlédl na Nathana, který vytřeštil oči.
“Ty mě vidíš!” zvolal.
“Samozřejmě, že ano. A teď přestaň s tím dotýkáním,” pokáral ho duch.
“Dokonce mě i slyšíš!” Nathanovy oči už nemohly být víc vykulené.
“S kým to mluvíš?” zeptal se Andy.
“Už nebudeš dále obtěžován, můj chlapče. Měl by sis užívat jídlo, dokud ještě můžeš.” Nickovy oči toužebně zabloudily k Andyho talíři, a pak duch odplul pryč, mumlaje si cosi o karbanátcích.
Nathan opustil své zmatené kamarády a prakticky se rozletěl za duchem nebelvírské věže s voláním: “Počkej! Počkej, Nicku!”
Po prohledání prvního a druhého poschodí byl už Nathan deprimovaný. Kde byli všichni hradní duchové, když je potřeboval? Teď, když věděl, že ho mohou vidět a mluvit s ním, se poblíž nenacházel ani jeden.
Během své prohlídky několik duchů sice našel, ale jakmile si ho všimli, utekli. Bylo už po večerce, když doputoval do sklepení a uviděl zpoza rohu vycházet mihotavou záři. Usmál se, jelikož si uvědomil, že tento duch po jeho přiblížení neutekl.
Ale jakmile poznal, co je to za ducha, jeho úsměv povadl. Díval se na postavu plující jen několik stop od něj a zvažoval, jak ho oslovit. Nemůže ti ublížit. Neboj se. Jsi nebelvír, říkal si v duchu.
“Co je?” zeptala se hrozivá postava a vylekala ho, protože si myslel, že ho duch ještě nemůže vidět…
“Já…” začal a pozvedl hlavu, aby se narovnal, protože vysoký duch k němu připlul blíž.
“Ty nejsi zmijozel,” konstatoval duch. “Co tu chceš?”
“Potřebuji vaši pomoc, pane Barone. Potřebuji mluvit s profesorem Snapem.” Nathanův hlas nebyl zrovna z nejjistějších, ale zdál se jakžtakž stabilní.
“Co má nebelvír společného s hlavou zmijozelské koleje?” zeptal se podezřívavě duch a přimhouřil oči.
Nathan netušil, jak Baron zjistil, že je nebelvír. Ten duch rozhodně naháněl hrůzu, a tak chtěl omezit rozhovor na minimum. “Jsem syn profesora Snapea, pane Barone,” odpověděl bez úvodu. “Nemám tělo a nemohu být viděn, ani slyšen. Potřebuji jeho pomoc, abych zvrátil kouzlo, které mi to způsobilo. Promluvil byste si s ním o mně, pane?”
Ticho, které následovalo, bylo tou nejděsivější věcí, kterou kdy Nathan zažil. Když se zkrvavený duch přiblížil ještě víc, jako kdyby se snažil Nathan vnímat i čichem, chlapcova duše se navzdory absenci těla roztřásla.
“Pojď za mnou,” řekl Baron a hbitě proplul zdí.
Nathan tohle nesnášel, ale následoval ho skrz ni a přes mnoho dalších objektů, které musel překonat, než dorazili do středu otcova obývacího pokoje. Byl temnější než obvykle, protože ho osvětlovaly jen skomírající plameny v krbu. Rozhlédl se, ale jeho otec nebyl nikde k nalezení.
“Spí,” ozval se chraptivým šepotem duch od zdi, kterou ho Nathan předtím neviděl proletět.
Otevřel pusu, aby se zeptal, jestli existuje nějaký způsob, jak profesora probudit, ale to už duch vyrazil z komnat pryč. Nathan mohl jen zírat na místo ve zdi, kudy se duch rozhodl proniknout ven.
“Vždyť věděl, že ho potřebuju,” řekl Nathan a připadalo mu, že jeho hlas zní zoufale dokonce i jeho vlastním uším.
“Nathane?”
Při zvuku dalšího hlasu - hlubokého hlasu - volajícího jeho jméno se Nathan otočil na patě rychlostí, která by s ním, kdyby měl tělo, pěkně zamávala. Tam stála, přímo před jeho překvapeným obličejem, duše jeho otce, stejně průsvitná jako ta Nathanova.
Jak je to možné? Nathan to netušil a nebyl ani ve stavu se nad tou otázkou nějak rozumně zamýšlet.
“Díky Merlinovi, tady jsi,” promluvila otcova duše tak měkkým tónem hlasu, který Nathan od toho muže nikdy neslyšel.
Profesor Snape ho viděl a mluvil s ním a to bylo všechno, po čem toužil od chvíle, kdy celý tenhle zmatek začal. Úleva z konečně úspěšného hledání, které začalo, když na něj Skorobezhlavý Nick promluvil, byla obrovská, ale to nebylo nic proti vibrující energii vycházející od jeho otce, který přešel místností k němu. Vše ještě zintenzívnělo, když profesor Snape vzal chlapcovu hlavu do svých velkých dlaní. Světlo vyzařující z obvykle tak černých očí přitáhlo jeho plnou pozornost a chlapec se nechal důkladně prozkoumat.
“Kde jsi byl?”
Nathan ta slova stěží zaregistroval, tak tichá to byla otázka.
“Já…” pokusil se odpovědět, ale bylo těžké stvořit cokoliv uceleného, když se utápěl v tak silných pocitech. Úzkost, úleva, spokojenost a cosi vřelého, co nedokázal identifikovat, v něm jaksi tančilo a Nathan si byl téměř jistý, že ty emoce, které cítil, nepocházely všechny jen od něj.
“Přidělal jsi mi starosti,” pokračoval jeho otec. “Nemůžeš jen tak opustit svoje tělo a nevrátit se, mladíku!”
Dokonce i ostřejší tón tohoto prohlášení nebyl ničím ve srovnání s obvyklými projevy nelibosti profesora Snapea. Stačilo to však na lehké rozptýlení ohromující energie, což u Nathana vyvolalo pocit ztráty, který si nedokázal úplně vysvětlit.
“Já chci,” zvládl konečně odpovědět. “Snažil jsem se,” dodal, “mnohokrát, pane.” Nathanovi bylo do breku. Schopnost absorbovat ty vlny cizích pocitů v kombinaci s jeho vlastními bylo víc, než dokázal zvládnout.
Na jeho zářícím obličeji to muselo být vidět. Jedna z rukou spočívajících mu na ramenou ho pohladila po průsvitných vlasech oním uklidňujícím způsobem, kterým ji viděl udělat to ráno těm jeho skutečným, když se nikdo nedíval.
“Vysvětli mi to, Nathane.”
Zavřel oči. “Bylo to kouzlo,” spustil na otcovu žádost. “Zakouzlil jsem ho na sebe a teď nedokážu udělat protikouzlo a jsem uvězněný mimo své tělo, ale chci zpátky, jen prostě nevím jak, a to jsem poslouchal všechny pokyny, dělal jsem všechno správně, ale pořád to nefunguje a já nevím, co jiného mám dělat-”
“Ššš,” přerušil otec jeho nesouvislé vysvětlování a přitáhl si Nathanovu hlavu k hrudi. Chlapec zmlkl, polkl slzy, které se mu hrnuly do očí, a maximálně si ten intenzivní kontakt užíval.
“Jestli chceš, abych pochopil, co mi říkáš, musíš se uklidnit.”
Nathan se instinktivně vypořádal s přívalem citů tím, že se zhluboka nadechl, a ačkoliv žádný vzduch nepotřeboval, tato akce vyvolala třepotání světla, což mělo za následek mírné zklidnění. Cítil se chráněný a to stačilo k tomu, aby se proud slz stékajících mu po tvářích zastavil.
“Mluvil jsi o kouzle.”
Nathan přikývl na souhlas.
“Co to bylo za kouzlo?”
“Kouzlo duše,” odpověděl tomu hlubokému hlasu. Takhle malý se necítil od doby, kdy přešel ze školky na základní školu.
Otec ho pustil a couvl: “Žádné takové kouzlo bys neměl znát. Kde jsi k němu přišel?”
“V knize, pane.”
“Pochopitelně.”
“Je mi to líto,” omlouval se Nathan.
“Já vím, že je.”
Teď když měl mezi sebou a profesorem Snapem jistou vzdálenost, energetické pole, které otřásalo jeho duší, ztratilo sílu a on mohl znovu myslet bez emocí. Profesor Snape právě přijal jeho omluvu.
Nathan hleděl na muže usazeného na pohovce a snažil se odfiltrovat vlny emocí, které ho zaplavovaly od chvíle, kdy tuto noc uslyšel své jméno, od ostatního dění. Nebylo to snadné a ticho rozprostřené v tuto nekřesťanskou hodinu ve sklepeních se stávalo rušivým.
Otec se k němu choval se zájmem, a ačkoliv si vzpomínal na jeden či dva výjimečné případy, kdy si myslel, že by o něj mohl mít profesor Snape obavy, vždy v něm díky tomu, co následovalo, přetrvávaly jisté pochybnosti. Ale dnes ne.
Dnes byl jeho otec otevřený do té míry, že to dával nahlas najevo.
Nathan pokračoval v prohlížení otcovy duše a v duchu se vracel zpět k momentu, kdy byl těmi průsvitnými pažemi zastaven, troufal si říct, že laskavě, a obklopen teplem, i když to nebylo zcela, ne fyzicky.
Otec ho objal, doopravdy ho objal.
“Ty jsi mě objal,” vyslovil konečně.
Oči, které se na něj celou dobu nepřetržitě dívaly, začaly tančit, a daly tak Nathanovi veškeré odpovědi, které potřeboval, a on se opět cítil objímaný.
“Pojď sem,” kývl na něj otec a Nathan poslechl, hypnotizovaný tím nově nalezeným světlem, které pokračovalo ve vysílání tepla z jinak chladných černých očí. “Měl jsi těžký den.” Ta slova a kývnutí směrem k jeho pravému boku představovaly pozvání ke společnému usazení na pohovku.
Nathan si sedl a zamračil se: “Kdo jsi?”
Otec při té otázce pozvedl obočí: “Bylo to kouzlo duše nebo paměťové kouzlo?”
“Objal jsi mě.”
“Byl jsi vyplašený.”
“A ty jsi mě objal.”
Profesor Snape protočil oči a tím se tato záležitost stala nepodstatnou.
“Pověz mi o tom kouzlu,” pobídl chlapce.
Nathan odsunul svůj zmatek stranou a pustil se do vysvětlování kouzla, které na sebe použil. Při líčení aktivit včerejšího večera si uvědomil, jak moc bylo to kouzlo jednoduché, ale přesto se ukázalo přímo kolosálně komplikované…
“Kde je ta kniha?” chtěl jeho otec poté vědět.
“V Kevinově kufru.”
“Ještě jednou mi pověz o tom protikouzle.”
Cože? Neodejde pryč, aby potrestal mé kamarády za tak závažné porušení školních pravidel? Ani se o tom nezmíní, neodebere kolejní body nebo… nebo… cokoliv jiného?
Když se Nathan rozhodl profesorovi povědět, kde ta kniha je, připravil se na nejhorší. Jenže se dočkal něčeho, co se dalo označit za víc než za nejlepší. Tohle bylo pořádně divné. Jako kdyby profesoru Snapeovi nevadilo, že byla kniha z Oddělení s omezeným přístupem ukryta v kufru v nebelvírské věži. Nathanovo rostoucí podezření už nedokázalo déle mlčet.
“Vy nejste profesor Snape,” obvinil mužovu duši a vyskočil na nohy. V ruce svíral magický otisk své hůlky.
“Profesor Snape, Nathane?”
Jeho jméno a tón, který bylo proneseno, ho přiměly namířit na toho cizince hůlku.
Muž přesunul svůj pohled od hůlky k Nathanově tváři a… usmál se.
“Vždy ve střehu,” kývl uznale. “To je můj kluk.”
“To nejsem!” vyhrkl Nathan a energie shromážděná ve špičce jeho hůlky nebezpečně ozářila muže, který rozhodil ruce a zvedl je k hlavě, aby dal najevo, že nebude s Nathanovou magií bojovat. “Nevím, kdo jste, ale nejste profesor Snape.”
“Jsem Severus, tvůj otec.”
“Nemůžete být! On by se takhle nechoval, takhle by se mnou nemluvil. Nevěděl by, jak opustit svoje tělo a být-”
“Tady v duchu s tebou?” dokončil muž dřív než Nathan. “Vidím, že sis udržel svoje vědomí… Pojď sem,” pokynul mu.
Nathan se nepohnul, ani nesklonil hůlku.
“Dobře.” Vypadalo to, že otce toto krátké potvrzení rozesmutnilo. “Když tělo během spánku odpočívá, duše se při tom odpočinku také uvolní,” začal s vysvětlováním.
Nathanovi, který na muže přísně hleděl, to ale nestačilo, a tak muž pokračoval: “Kdybychom nebyli po celý čas v područí našich mozků, mohli bychom se chovat podle své přirozenosti.” Na mužovo naléhání se jejich oči setkaly. “Teď mohu být prostě a jednoduše Severus, tvůj otec.”
Nathan si neuvědomil, že během doby, kdy se jeho mysl snažila porozumět tomu, co slyšel, sklonil hůlku. Zmateně se zeptal: “My sníme?”
Muž se na něj usmál s takovou upřímností, kterou u něj Nathan ještě nikdy neviděl.
“Pojď si ke mně sednout,” vyzval chlapce.
Nathan pomalu přešel k pohovce a zamračeně se posadil vedle duše, která prohlašovala, že je otcova.
“Část toho, co se tu děje, je registrováno v podvědomé části mého mozku, takže ano, bude to bráno jako sen,” pokračoval muž ve vysvětlování.
Nathan se na druhou postavu podíval úkosem a najednou ho zasáhla směs pocitů. “Tohle všechno je tedy sen?”
“Ach, ujišťuji tě, že je to velmi reálné. Zdá se, že ty, až se vrátíš do svého těla, si to budeš pamatovat, protože sis udržel svoje vědomí. Já si ale budu pamatovat jen záblesky toho, co teď mimo hranice svého těla prožíváme, pokud vůbec něco.”
Smutek, který Nathan pocítil, nevycházel tak úplně jen z něj. Vzhlédl a setkal se s otcovýma sklíčenýma očima. Obvykle bývaly bez výrazu, takže bylo fascinující vidět - a vnímat - u vždy přísně se ovládajícího kouzelníka všechny tyto emoce a Nathan si snadno vybavil, jak ráno na ošetřovně litoval, že není schopen cítit na tváři a rukách otcovo pohlazení. Jako kdyby promluvil nahlas – ty prsty se dotkly jeho tváře a přejely mu po vlasech.
Severus s oběma rukama položenýma na Nathanových ramenech pronesl: “Mrzí mě to, chlapče.”
Nebylo jasné, za co se jeho otec omlouval. Dokud ho nepustil, Nathan vnímal jeho laskavý stisk a nechal se zaplavovat vlnami emocí.
“Musíme zvrátit to kouzlo. Říkal jsi, že knihu, ve které jsi ho objevil, má jeden z tvých kamarádů. Ještě jednou - který to je?”
“Kevin,” odpověděl. “Anima Codex je v Kevinově kufru.”
“Až se moje tělo probudí, pravděpodobně si nebudu z tohoto rozhovoru moc pamatovat.” Nathan se ho pokusil přerušit a říct mu, že by mohl požádat duchy, aby jim s komunikací pomohli, ale jeho otec zvedl ruku a naléhavě pokračoval: “Tohle je velmi důležité, Nathane, tak prosím poslouchej. Moje tělo právě přichází k vědomí. Během pár minut se zcela probudí. Je důležité, abych si aspoň zapamatoval, kde hledat knihu, a k tomu potřebuji tebe.” Muž vstal z pohovky. “Následuj mě,” nařídil a prošel zavřenými dveřmi.
Nathan překonal dveře, o kterých teď věděl, že vedou do otcovy ložnice. Rozhlédl se okolo sebe; nikdy dřív nepřemýšlel o tom, jak vypadá ložnice profesora Snapea, takže byl překvapený. Místnosti dominovala postel a světlá barva závěsů - něco jako mechově zelená - nebyla to, co by Nathan od muže vždy oblečeného do černé očekával. U boku postele, na měkce vyhlížejícím koberci špinavě béžového odstínu, našel duši majitele této komnaty. Vypadala pobaveně, ale trvalo to jen krátce.
“Budeš mít čas rozhlížet se tu později, teď potřebuji, abys přešel sem.”
Nathan poslechl. Přiblížil se k posteli a poté přenesl svoji pozornost od duše k jejímu obvyklému nositeli. Tělo jeho otce pokojně odpočívalo pod objemnou přikrývkou, rty měl mírně pootevřené a nos z tohoto úhlu působil ještě nápadněji.
“Musím se vrátit,” sdělila mu duše. “Udělej, co říkám. Říkej mému tělu, kde najít tu knihu. Opakuj to, dokud se nevzbudím, a možná si to budu pamatovat. Rozumíš?”
“To není-”
“Začni hned, Nathane.”
Nathana to přerušení pobouřilo, ale udělal, co mu bylo řečeno, a začal svému otci opakovat umístění knihy. “Kniha je v Kevinově kufru.”
“Říkej to jako příkaz, Nathane.” Duše jeho otce se přesunula nad postel. “Řekni mi, ať hledám tu knihu u Kevina.”
Chlapec fascinovaně sledoval, jak se otcova duše přizpůsobila dolní polovině těla ležícího na posteli. “Řekni o tu knihu Kevinovi,” řekl.
“Pokračuj,” pokynula mu duše.
“Řekni o tu knihu Kevinovi,” zopakoval. A pak znovu a znovu. Duše zatím kompletně splynula s tělem a Nathan popošel blíž a zpěvavě pokračoval: “Řekni o tu knihu Kevinovi. Řekni o tu knihu Kevinovi.”
Dvojice černých očí se otevřela tak náhle, že Nathanovi zaskočil při nádechu vzduch v hrdle. Otec se díval přímo na něj, a tak si na okamžik myslel, že by ho mohl vidět. Tento předpoklad se ale brzy ukázal jako mylný, když jeho otec zamrkal a stočil pohled k světle zeleným závěsům. Muž se zhluboka nadechl, pohnul se a odhodil přikrývku. Když se posadil na posteli a protáhl si krk, Nathan couvl. Jakmile se muž postavil, byl to zase ten striktně přísný profesor Snape, což Nathan poznal i navzdory tomu, že měl na sobě noční košili.
Už v té chvíli mu začala uvolněná otcova duše chybět.
* * *
Poznámka autorky: A tak se Nathan setkává se skutečným Severusem Snapem. Doufám, že si to užíváte :o)
Příště... Kniha je nalezena a pracuje se na protikletbě.
Komentáře
Přehled komentářů
Uz je hrozně pozdě a musím jít spát..tak budu pokračovat ve čtení zítra.. Uz se moc těším.. Taky by se mi hodilo se s některými lidmi takhle potkat.. zajímavý nápad
...
(Zuzana, 20. 2. 2016 19:00)Ježiši to bolo tak pekné. Severusova duša sa s Nathanom tak pekne rozprávala a objala ho:) nedivím sa, že Nathan pochyboval o tom, že je to Severus. Nechápem Nicka a Baróna, prečo sa nemohli s niekým kto nespal porozprávať a požiadať ich aby Nathanovi pomohli, ale takto sa aspoň Nathan dozvedel ako ho má Severus rád:) Ďakujem za preklad Jacomo:)
Veliké díky
(Sev137, 14. 1. 2016 23:20)Moc dekuji za dalsi kapitolku, je to genialni povidka s genialnim prekladem!! :) Uplne jsem koukala, jak se Severusova duse umi odvazat, tak jenom doufam, ze to prijde i k dennimu Severusovi! :)
Nový úhel pohledu
(Libertas, 11. 1. 2016 20:49)
Moc se mě to líbí, je to velice pěkné
Dějuju
:-)
(Leemony, 6. 1. 2016 18:30)Jéé! Další kousek! Je skvělé si při zkouškovém přečíst i něco jiného než skripta :-) Už se těším na pokračování, jsem zvědavá jak se to Severusovi a Hermioně podaří s tou protikletbou :-)
Re: :-)
(Jacomo, 8. 1. 2016 19:19)
Jj a je skvělé psát chvíli něco jiného než seminárky a bakalářku... Kdyby jen ty dny byly delší, aby se to dalo stíhat!
Díky!
Poděkování
(Markéta, 6. 1. 2016 18:09)Opět děkuji za překlad, začíná to být napínavé!!!!!!!
:)
(Luisa, 6. 1. 2016 16:38)Krása, už mi to chybělo. Moc děkuji a netrpělivě vyhlížím další kousek. Sláva prokrastinaci, zvlášť tak užitečné:)
Re: :)
(Jacomo, 8. 1. 2016 19:18)Budu se snažit aktualizovat aspoň jednou měsíčně, ale znáš to. HP nadšenec míní a realita mění :-)
:-)
(scully, 6. 1. 2016 16:31)Skvělá část. Moc děkuju za krásný a rychlý překlad a budu se těšit na další dílek :-)
Re: :-)
(Jacomo, 8. 1. 2016 19:17)Díky moc. Původně měla být celá kapitola na Štedrý den, ale takhle se to aspoň pěkně rozložilo.
...
(marci, 6. 1. 2016 15:19)Asi bych musela do puntíku opsat Lupininy postřehy, takže je pouze virtuálně podepisuju a moc, moc děkuji za další kousek! je to strašně krásné a já už se nemohu dočkat pokračování! Jsi skvělá, sovičko :) (A Calwen taky, samozřejmě) :)
Re: ...
(Jacomo, 8. 1. 2016 19:16)
Jo, tahle část je moc pěkná a baví mě ji překládat. Konečně jsme se přenesli přes "vešel, došel k pohovce, posadil se, vzal knihu, začal číst atd."
Díky, marci!
Konečně
(Lupina, 6. 1. 2016 13:11)Konečně Nathan viděl skutečného otce. Bez jeho masky nepřístupnosti a nezaujatosti. Perfektní. Zajímalo by mě, proč se hradní duchové Nathanovi vyhýbali. A zaplať Merlin za Barona. Moc děkuji za další kousek. Jsi tak výkonná, až se hanbím, že já teď nic nepřeložila. Dííky :-)
Re: Konečně
(Jacomo, 6. 1. 2016 14:28)
Něco z toho se tuším ještě objasní, přesně nevím, už je to nějakou dobu, co jsem četla originál. A pokud jde o tu moji výkonnost - začalo zkouškové, takže prokrastinuju překládáním, navíc tohle je tak snadná angličtina, že je to za odměnu.
Děkuji, Lupinko!
Uf
(Michelle, 1. 2. 2017 1:58)