Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. kapitola: Spolupráce

 
 
Za bleskový betaread děkuji mému světýlku Calwen
 
V minulé kapitole… Severus a Hermiona začínají spolupracovat a Nathan našel cestu, jak být slyšen.
 
* * *
 
Severus spal špatně. Několik hodin, které si vyčlenil k odpočinku, bylo narušeno sny o věcech, které mu dělaly vrásky na čele i následující ráno. Zdálo se mu o jeho synovi a nesouvislé obrazy, které si skládal dohromady, ho nenechávaly v klidu. Na nedostatek spánku byl zvyklý, ale tohle bylo něco jiného. Takhle ustaraný se necítil od “potterovské éry”.
 
Osprchovaný a v čistém hábitu vstoupil do obývacího pokoje a pohlédl na stůl v rohu pokrytý knihami. Nějak věděl, že vracet se k těmto textům by bylo zbytečné. Pátravý pohled po pokoji - po všech zde umístěných knihách - přinesl tentýž efekt. Jakési závaží v mysli mu říkalo, že v těchto knihách odpověď neleží. Potřeboval něco, co nemohl najít v této místnosti.
 
Možná odpověď vůbec neležela v tištěných slovech. I když…
 
Odpověď by měla být někde v knize, říkal hlas v jeho hlavě, který zněl podivně, jakoby grangerovsky.
 
Kdy začal naslouchat tomu, co ta žena říkala? Ačkoliv to dávalo to zvláštním způsobem smysl, i když to byl jen silný pocit, že takto to je správně. Stejný pocit mu říkal, že ona konkrétní kniha tu není.
 
Kde tedy potom je? Jasnou volbou byla knihovna, ale Severuse potěšilo, že tentokrát s tím, co mu ten ženský hlas v jeho hlavě navrhoval, nesouhlasil. Měl jiný nápad: pátrat na místě činu.
 
Odpověď by měla ležet v nebelvírské věži. Neptal se, proč byla věž tak důležitá; nebyl si jistý, jestli tomu dobře rozumí i on sám. Jediné, co věděl, bylo, že jakmile mu přijdou ti dva nebelvíři na oči, měl by je vyzpovídat.
 
* * *
 
Nathan s úzkostlivým očekáváním sledoval, jak jeho otec prochází tím, co nejspíš představovalo mužův ranní rituál. Hodiny na krbové římse ukazovaly, že je na snídani ve Velké síni ještě brzy, což vedlo Nathana k úvahám, co přimělo jeho otce vstát v tak nekřesťanskou hodinu.
 
Způsob, jakým si muž prohlížel knihy na stole, Nathanovi napovídal, že to není obvyklé ráno profesora Snapea. Chtěl věřit, že je otec tak brzy vzhůru kvůli obavám o něj, a podařilo se mu to. Po nočních událostech bylo mnohonásobně snazší přijmout, že se o něj jeho otec stará.
 
Vzpomene si profesor Snape, k čemu mezi nimi došlo? Najde knihu v Kevinově kufru? Možná by měl Nathan dojít pro nějakého ducha, ale už jen myšlenka na to, že bude zase pobíhat po celém hradě, aby našel někoho, kdo ho bude ochoten vyslechnout, byla deprimující. Pravděpodobně zabere kratší dobu počkat do snídaně a zjistit, jestli otec osloví jeho kamarády.
 
Při pozorování otce plynul Nathanovi čas v neklidném tichu. Nedokázal nevzpomínat na setkání s mužovou duší. Pozoroval a porovnával jeho chování nyní a předtím, hledaje známky toho, že se uvnitř té strohé ulity nachází ona starostlivá duše. Na druhý - nebo to možná bylo na třetí nebo dokonce na čtvrtý - pohled se mlha skrývající city profesora Snapea nezdála tak hustá. Když se díval do ohně, oči měl mnohem živější, a při zvedání šálku s čajem byla jeho gesta mnohem lidštější. Možná tomu tak bylo vždycky, jen si toho Nathan nikdy nevšiml.
 
Možná.
 
Představy, které si Nathan vyhnal z hlavy, sny, které už tam nebyly, se díky naději klíčící v srdci nečekaně vrátily. Cítil se menší, jako dítě držící se otce za ruku, když spolu jdou na hřiště. Ruka, kterou už si Nathan nebude pamatovat sevřenou vzteky v pěst, ale zlehka hladící kožený obal knihy. Mohl ten dotek cítit, jako kdyby to byla kůže jeho vlastní ruky.
 
Možná.
 
Nathan se mohl vidět u krbu - nikdy ne dostatečně výhřevného - ozařujícího prostor. Večer by se při čtení připojil k otci, a až by mu tištěná slova začala splývat, ohřál by se přitisknutím k otcově noze, na kterou by si položil hlavu. Ruka by se vrátila a Nathan ji už už cítil - jako důkaz jeho setkání s uvolněností. Možná by takový den mohl prožít znovu.
 
Možná.
 
I kdyby ten den nenastal hned dnes nebo zítra, cítil, že zase bude čekat. Sny se mohou vrátit, už nejsou zapovězené, a příště, až přijdou, bude vědět, že jsou reálné a uskutečnitelné.
 
Momentální Nathanovo čekání skončilo tímto slibem v momentě, kde jeho otec vstal a natáhl se po svrchním černém hábitu, aby se připravil na odchod ze svých komnat. Vydají se do Velké síně a Nathan doufal, že jeho otec vyhledá Kevina. Nathan už dál neměl chuť a důvod pobývat mimo svoji materiální podstatu. Tu knihu potřebovali víc než kdy jindy.
 
* * *
 
Severus nezamýšlel odejít na snídani tak brzy, ale zbytečné vyčkávání v komnatách mu syna zpátky nepřivede. Čas nečinnosti zaplavil jeho mysl myšlenkami, a čím víc nad tím uvažoval, tím si byl v odhodlání hledat odpovědi v nebelvírské věži jistější. Lupin ho včera nevyhledal a to Severuse značně rozhořčilo. Věděl, že učitel obrany jistě svou kolej vyslýchal, přesto zatím necítil povinnost ho o svých zjištěních informovat.
 
Pokud tedy Lupin místo toho nepodal zprávu Grangerové, ačkoliv to by nebylo o moc lepší. Protože jestli ano, znamenalo to, že Grangerová nepokládala za nutné se s ním o tyto informace podělit. Využila by těch znalostí k pomstě? Severus věděl, že by mohla, ale možnost, že by tohle byl ten případ, považoval za vyloučenou, když by podle svých vlastních slov nezadržovala informace, které by mohly být ku prospěchu Nathanovi.
 
Takže Lupin byl blbec.
 
Ale Severus se mohl při získání informací, které potřeboval, obejít bez nich. Mohl zrovna tak dobře získat od chlapců své vlastní odpovědi. Byl jedním z prvních lidí, kteří dorazili do Velké síně, a na čekání na své zdroje měl k dispozici celý čas snídaně. Posadil se na své obvyklé místo u učitelského stolu, kde seděl jen Hagrid, a očima přejížděl po zatím prázdné síni.
 
Čekání na příležitost bylo bez nežádoucí společnosti jeho kolegů méně vyčerpávající.
 
“Nějaká změna ve zdravotním stavu pana Grangera, Severusi?” zeptala se Minerva.
 
“Byla jste o nějaké změně informována?” vrátil jí Severus otázku, a pak upil doušek z hrnku s kávou, která by mu měla vystačit, než dorazí nebelvíři.
 
“Jednoduché ne by stačilo.”
 
“Nic se nezměnilo.” Než mohla Minerva pokračovat ve svém tlachání, Severus dodal: “A ne, Poppy ho nemůže přesunout ke Svatému Mungovi.”
 
“Co na to říká Hermiona?” zeptala se Minerva.
 
“Ani ona nebude souhlasit s přesunem,” ujistil ji Severus a zamračil se.
 
“Ona může odpovídat sama za sebe, díky,” zasáhla do rozhovoru zmíněná osoba, která se posadila vedle něj, a poté dodala, “jestli se nám dnes nepodaří najít způsob, jak Nathana probudit, budu kontaktovat Svatého Munga sama.”
 
“A riskovat přitom jeho život. To je velmi rozumné rozhodnutí, zejména když pochází od jeho vlastní matky.” Přímo cítil, jak se chuť jeho sarkastických slov mísí s hořkou příchutí kávy.
 
“Už jsi udělal nějaký pokrok?”
 
Ta otázka ho znervóznila. Nejen proto, že okázale ignorovala jeho poznámku, ale také tím, že už znala odpověď. Co mohl od chvíle, kdy se včera večer rozešli, zjistit?
 
Viděl, že její postoj se od včerejšího odpoledne příliš nezlepšil. Od okamžiku, kdy na něj začala ječet kvůli tomu prostému důvodu, že se část z něj chovala jako Nathanův otec, se ho snažila při každé možné příležitosti vytočit tím, co ona považovala za vtipné poznámky. Obviňovala ho za to, co se stalo? Pokud ano, tak se mýlila. Jestli hledala obětního beránka pro nemoc jejich syna, měla by obviňovat Lupina. Což mu připomnělo…
 
“Informoval tě Lupin?” zeptal se jí.
 
“A měl?”
 
“Zatracený vlkodlak,” zaklel.
 
“Vyhledal mě včera v knihovně, když jsem shromažďovala ty zbytečné informace.”
 
Severus její laciný sarkasmus neocenil a dal to svýma očima najevo.
 
“Byl velmi nešťastný z toho, že nemůže víc pomoc. Omlouval se, že ačkoliv je zodpovědný za jeho ochranu, dopustil, aby Nathan přišel k úhoně, ale ujistila jsem ho, že to není jen jeho zodpovědnost. Neočekávala bych, že bude Nathana pořád hlídat. Nicméně jsou tu jiní, kteří tvrdili, že to dělají.”
 
Na toto otevřené obvinění reagoval Severus jen opovržením. Nehodlal jí dopřát potěšení z vyvolání scény ve Velké síni, ale také nechtěl, aby jí jeho obviňování z toho, co se stalo, prošlo.
 
“Nebelvíři jsou známí svou nezodpovědností,” poznamenal a ujistil se, že chápe pohrůžku, která byla v těch slovech ukrytá.
 
Měla tu drzost, že si odfrkla. “Když myslíš, Severusi.”
 
Poté jeho pozornost upoutali studenti přicházející do síně, ačkoliv koutkem oka zahlédl, jak sahá po hrnku a rychle ukusuje z porce, co měla na talíři. Nepřekvapilo ho, když vstala a odešla, naštěstí přesně v tu chvíli, kdy potenciální svědci překročili práh. Když vstal rovněž, Grangerová si to nesprávně vyložila.
 
“Nepotřebuji, abys mě doprovázel.”
 
Dopřál si potěšení z odfrknutí, a pak ji bez ohlédnutí nechal za sebou a vykročil k nebelvírskému stolu. Jakmile tam dorazil, zastavil se jen na tak dlouho, aby řekl: “Pane Browne a pane Woode, na slovíčko. V mém kabinetu za patnáct minut.”
 
Pokud by v té chvíli některý z duchů věnoval pozornost duši spícího chlapce, byl byl svědkem širokého úsměvu, ze kterého vyzařovalo tolik lásky, že by se to dalo označit za éterické objetí. Takový duch by možná dokonce mohl být až tak zvědavý, že by sledoval stopu naděje, která toto ráno jaksi podivně doprovázela nebelvíry do podzemí.
 
* * *
 
Seděl přísně na židli a sledoval, jak se chlapci k jeho stolu přibližují s opatrností, která byla pod jeho upřeným pohledem oprávněná.
 
“Co přesně se stalo ve věži?” zeptal se, jakmile se nebelvíři zastavili.
 
Podívali se jeden na druhého a jejich tichá váhavost Severuse naštvala.
 
“Čekám,” pobídl je.
 
“Já nevím, pane,” odpověděl Wood.
 
“A co vy, pane Browne?” vyzval ho Severus. “Vy mi řeknete, co se stalo?”
 
“Nevím, co se stalo, pane.”
 
Když Severus zavrčel, chlapci sebou trhli: “Povíte mi, co se stalo, ať chcete nebo ne, tak vám doporučuji začít mluvit.”
 
“My opravdu nevíme, pane.” Woodův hlas nabral plačtivý tón. “Když jsme vyšli po schodech nahoru, Nathan už byl v posteli. Že se něco stalo, jsem zjistil až ráno.”
 
“Nebyli jste spolu?” chtěl vědět Severus, kterého překvapilo, že byl jeho syn v posteli dřív než kamarádi. Pak si ale uvědomil, že o zvycích svého syna ve společenské místnosti vlastně nic neví.
 
“Nathan si ten večer šel lehnout dřív,” odpověděl znovu Wood.
 
“Proč?” dožadoval se Severus.
 
Ticho.
 
“Ptal jsem se proč,” pronesl Severus vážně.
 
“Byl naštvaný, pane,” odpověděl - opět - Wood. Brown nadále mlčel.
 
“Budu se muset znovu ptát proč, nebo mi sami povíte, co se předtím stalo, než ztratím trpělivost?”
 
Wood polkl; Brown stále mlčel jako hrob.
 
“Malfoy ho navedl, pane,” spustil konečně Brown. “Poslal Nathana do oddělení s omezeným přístupem, i když věděl, že se dostane do problémů, jestli ho někdo chytí. Ve chvíli, kdy tam Nathan vlezl, Malfoy utíkal pro Madam Pinceovou.”
 
Severus přimhouřil oči. “Ale nikdo chycen nebyl, jinak bych už o té hlouposti teď věděl,” podotkl. Narůstal v něm vztek a měl chuť v ten moment s křikem udílet tresty. Jak se mohl Nathan nechat opět Devonem vyprovokovat, navzdory všem těm varováním, které mu - jim dal? Měl chuť s oběma zatřást. Místo toho se soustředil na prvotní úkol a probodl přítomné chlapce pohledem. “Pro co ho poslal?”
 
Brown se ošil, ale Wood odpověděl: “Nathan měl přinést knihu, pane.”
 
“Jakou knihu?” naléhal Severus.
 
Wood pohlédl na Browna, jako by ho prosil o podporu, ale Brown bloudil očima všude, jen aby se nepodíval na další dva kouzelníky v místnosti. Severus tušil, že se dobral jádra věci.
 
“Kde je ta kniha?” zeptal se.
 
Brown se napjal a Wood upřeně hleděl na svoje nohy.
 
“Pane Browne, chci tu knihu mít tady. IHNED!”
 
Oba chlapci při tom hlasitém příkazu nadskočili.
 
“Pohyb!” vyštěkl. Konečně se oba podvolili a spěšně vystřelili ven s příslibem, že budou hned zpátky.
 
Snape bouchl pěstí do stolu a zavrčel, aby alespoň trochu vyventiloval svůj hněv. “Pitomí nemyslící spratci!” procedil mezi zaťatými zuby a slíbil sám sobě, že tentokrát nezůstane Devon Malfoy nepotrestán.
 
Povzdechl si. Kniha z oddělení s omezeným přístupem… Na co jen ten Nathan myslel? Zatím nevěděl, o jakou knihu šlo, takže si nemohl být jistý, ale v podstatě nepochyboval, že to synovo prokletí pochází z ní. S největší pravděpodobností to byla kniha černé magie a Severus mohl jen doufat, že je to něco, co bude schopen zvrátit.
 
Nechtěl vůbec přemýšlet o tom, že by tomu tak nebylo.
 
S pocitem smutku, že se obvykle nenechává ovládnout hněvem, si sevřel kořen nosu. Nejspíš by tomu bezbřehému žalu, který ovládal jeho pocity, rozuměl lépe, kdyby mohl chlapce vidět po svém boku a držet ruku nad jeho skloněnou hlavou.
 
* * *
 
Andy a Kevin se vrátili s knihou Anima Codex a nebylo překvapením, že si za její prvotní ukrývání vysloužili trest - doprovázený ztrátou čtyřicet kolejních bodů - když viděli zkřivená ústa a hluboké zamračení, které předávání provázelo. Překvapením ale byl pohled, který jeho otec knize s černou magií věnoval v momentě, kdy kamarádi odešli. Nathanova úzkost vzrostla.
 
Profesor Snape chvíli na knihu ležící na stole jen hleděl, zdánlivě ztracený v myšlenkách, a jeho výraz umožnil Nathanovi znovu nahlédnout do duše ukryté uvnitř. Otcovy oči měly skelný lesk a Nathan zatoužil spatřit myšlenky, které mu táhly hlavou, aby pochopil, proč měl pocit, že by toho muže vedle sebe měl obejmout a utěšit, proč se jejich role z dnešního rána obrátily.
 
Oba dva je vylekal zvuk otevírání dveří, kterými dovnitř vešla jeho matka. Když v místnosti uviděla je - ne, jenom jeho otce - zastavila se.
 
“Omlouvám se, předpokládala jsem, že teď budeš na vyučování,” omluvila se za neohlášenou invazi.
 
“Protože jsem tam měl být,” odvětil otec svým obvyklým tónem. Vstal, posbíral si svoje věci a také Anima Codex. Když už si byl Nathan jistý, že profesor Snape sdělí jeho matce novinky, ten muž kolem ní prostě jen prošel a odnesl si s sebou jedinou možnost, jak jí pomoct najít způsob, jak přivést Nathana zpátky.
 
“Hej!” zaprotestoval Nathan. Když musel jít učit, měl tu knihu přenechat jeho matce, aspoň na dopoledne.
 
Jeho rozhořčení ale scénu před ním nezastavilo a Nathan byl nucen zůstat další ráno mimo svoje tělo. Pomyslel na vyhledání nějakého ducha, ale pak ten nápad zavrhl. Potřeboval, aby tu knihu začal někdo co nejdřív studovat, a když si ji profesor Snape odnesl, možná to měl v plánu. Zanechal svou nic netušící matku u neužitečných pergamenů a namířil si to do učebny lektvarů, kde v současné době sídlila naděje.
 
* * *
 
“Pět bodů, pane Rileyi,” pronesl Severus. Zadal prvákům ten nejrychlejší lektvar, který mohli vařit, a přesto ti dutohlavci dělali všechny nemyslitelné chyby a zdržovali ho.
 
Vzal si tu knihu s sebou, ale ve třídě plné studentů se ji neodvážil otevřít. Obsahovala ten druh textů, které by nikdo neměl brát na lehkou váhu. Takové temné texty se jeho synovi nikdy neměly dostat do ruky. Magie duší… To nebylo nic dobrého.
 
Kdyby byl Severus méně schopný kouzelník, musel by připustit, že je to mnohem horší než jen nic dobrého. Narušení duše…
 
Severus nehodlal myslet na mozkomory.
 
Severus nehodlal myslet na Pána zla.
 
Bez ohledu na jeho snahu nemyslet na minulost mu po zádech přešel mráz. Potřeboval se zbavit studentů, protože teď víc než kdy dřív cítil, že čas je klíčový.
 
“Máte dvacet minut na to, abyste dokončili lektvar a zmizeli mi z očí,” sdělil třídě, obrátil se ke studentům zády a namířil si to ke svému stolu.
 
“Dvacet minut? Ale to je málo!”
 
Severus ten protest zaslechl a zaskřípal zuby. Otočil se ke svému kmotřenci s úšklebkem na rtech. “Odebírám Zmijozelu pět bodů, pane Malfoyi,” řekl bez mrknutí oka, a pak dodal, “a uděluji vám trest.”
 
Devon nebyl jediný v místnosti, kdo zalapal po dechu. “Ale, str-”
 
“Dalších minus pět bodů, pane Malfoyi,” přerušil Severus chlapce dřív, než stihl pokračovat v protestování. Po tom, co ráno zjistil, bylo obtížné naslouchat hlasu svého kmotřence, aniž by ho obviňoval za to, že svou výzvou způsobil, co se jeho synovi stalo. Věděl, že vinu nenese jen on, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že vinen byl.
 
Severus měl té pitomé dětinské rivalitě dávno učinit přítrž. Kdyby věděl, k čemu to povede, udělal by to.
 
Co se stalo s duší jeho syna…?
 
Čas jako kdyby zpomalil, právě teď když by tomu mělo být naopak. Severus došel ke svému stolu, a jakmile uplynula jím stanovená doba, vystrnadil prváky ze třídy a chystal se okamžitě odejít také.
 
“Strýčku Severusi.”
 
Zavrčel. Chlapec se ošil, ale zůstal na místě a čekal, až bude vzat na vědomí.
 
“Co je?” vyštěkl Severus, který si nepřál nic jiného, než to otravné zdržení okamžitě ukončit.
 
Jeho kmotřenec měl tu drzost zeptat se: “S tím trestem jsi to myslel vážně?”
 
“Už jsi slyšel, že bych někdy udělil trest a nemyslel to tak?” odpověděl Severus s přimhouřením očí.
 
“Nikdy…” pípl Devon a zmijozelský instinkt ho přiměl, aby opožděně dodal, “pane.”
 
Když už se Severus obrátil k odchodu, chlapec se znovu zeptal: “Ale proč?”
 
Muž si ho přes rameno přeměřil pohledem. “Protože jsi sobecký, rozmazlený fracek, neposloucháš svého kmotra a ohrozil jsi tím život mého syna. A teď mám příležitost to znovu zvážit, takže budeš mít trest od dnešního večera tak dlouho, dokud já uznám za vhodné.” Setrval pohledem na chlapcově tváři jen tak dlouho, aby viděl, že ztratila veškerou barvu, a pak se znovu obrátil a odešel.
 
* * *
 
Kdyby mohl další chlapec, který byl v místnosti, také ztratit nějakou barvu, stalo by se. Nathan zíral na dveře, které se zavřely za jeho otcem, a nevěřil svým éterickým očím a uším. Profesor Snape dal Malfoyovi neomezený trest? Nehmotné srdce mu bušilo tak, že hrozilo vyskočit mu z hrudi ven.
 
Pak mu hlasité popotáhnutí připomnělo, že není ve třídě sám. Otočil se a uviděl Malfoye, jak si rukou otírá oči, evidentně plné slz. Malfoy brečel.
 
“A kdo teď brečí?” popíchl ho, protože věděl, že ho blonďák nemůže slyšet. “Je to můj otec, ne tvůj!”
 
Nahtan si pomyslel, že má právo cítit radost při pohledu na to, jak jeho Nemesis brečí, ale necítil ji. Znovu si opakoval: “Jak milé je slyšet, že teď jsi velkým zklamáním ty?”
 
Ale zase v těch slovech nebylo žádné nadšení. Nathan se na popotahujícího chlapce zamračil a sám si na tu otázku odpověděl: je to hrozné. Vybavil si svého kmotra Harryho a nedokázal si představit, jak hrozné by bylo, kdyby tahle slova slyšel od něj; jak hrozné bylo slyšet je od svého otce…
 
Nathan se rozhodl radši opustit místnost, než začne Malfoye litovat. To už by bylo trochu moc.
 
* * *
 
Hermionu od tichého psaní poznámek vyrušil Severusův vstup do laboratoře. “Jsem ráda, že jsi zpátky. Musíme hned začít s několika lektvary,” sdělila mu.
 
“Zapomeň na to,” odpověděl.
 
Hermiona otevřela pusu, a pak se zamračila: “Poslyš, Severusi, jestli si-”
 
“Bylo manipulováno s jeho duší,” oznámil jí s upřeným pohledem tmavých očí.
 
Myslí jí v rychlosti prolétlo mnoho otázek, ale nenašla hlas. Zírala na něj beze slov, dokud se její ústa nepohnula a tiše nezašeptala: “S duší?”
 
“Tohle měl u sebe,” ukázal jí knihu. “Takže pokud mne omluvíš, potřebuji svou laboratoř.”
 
Rychle zvedla oči od knihy zpět k jeho tváři. “Dej mi tu knihu, Severusi.”
 
“Nebude ti k ničemu. Černá magie je-”
 
Accio kniha!” pronesla Hermiona. Svazek opustil Severusovu ruku a odlétl k ní. Než ho ale stihla otevřít, Severus na desky položil dlaň, aby zůstaly zavřené.
 
“Přišla jsi i o těch pár mozkových buněk, které jsi měla?” zavrčel. “Okamžitě mi tu knihu dej!”
 
“Pusť ji, Severusi!”
 
Jestli si myslel, že od ní tu knihu získá, náramně se spletl. Následoval souboj pohledů, dokud si nakonec nepovzdechl; svou stranu knihy ale nepustil.
 
“Fajn, můžeš tu zůstat, až ji budu zkoumat.”
 
“Jestli si myslíš, že mě můžeš obcházet, tak mě vůbec neznáš.”
 
“Grangerová, nemůžeš jednoduše otevřít knihu černé magie, aniž bys nejdřív neprozkoumala, jaké jsou na ní kletby a prokletí. To bys měla vědět. To, co se přihodilo Nathanovi- Ale ksakru!”
 
Severus pustil knihu a zatřepal rukou, aby odehnal bolest, kterou, jak Hermiona věděla, musel díky její kletbičce pocítit. Aniž by čekala na jeho odvetnou reakci - která bude jistě následovat - knihu otevřela. Vypadalo to, že ho to zastavilo jen na pár vteřin, protože se jí pokusil tu knihu znovu sebrat.
 
“Pořád jsem vcelku, Severusi. Nikdy jsem tě nepovažovala za zbabělce, tak se tak přestaň chovat,” vytkla mu a odsunula knihu z jeho dosahu.
 
“A já jsem si jistý, že by tě tvé rozsáhlé znalosti černé magie ujistily, že se ti nic nestane, když tu knihu otevřeš. Přestaň se chovat dětinsky a nejdřív mysli a pak konej, ty statečná nebelvírko!” ušklíbl se. “Skončíš v posteli vedle Nathana - nebo hůř, vezmeš tam s sebou i mě!”
 
Severus ji dál pozoroval s vážným výrazem; nevypadalo to, že by si uvědomil, co naznačil. Hermiona zrudla a odvrátila se, protože se snažila zakrýt své myšlenky - bláhovou naději. Ve skutečnosti měl ohledně jejího dětinského chování pravdu, ale to ho nezbavovalo jeho podílu viny na této hádce.
 
“Kdy jsi tu knihu našel?” zeptala se, aby vrátila téma hovoru zpět k podstatě věci. “A jak víš, že ji měl Nathan?”
 
“Lupin nemá žádnou kontrolu nad nebelvíry, ani povědomost o dění ve věži. Nathan vzal tu knihu z oddělení s omezeným přístupem a měl ji tu noc, kdy se to všechno stalo. Jeho kamarádi tento malý, bezvýznamný kousek informací zatajili.” Ze Severuse sršel sarkasmus, ale Hermiona už teď věděla, že to je obranný mechanismus, který s úspěchem používá.
 
Proto jeho nepodložená obvinění ignorovala a zeptala se: “Říkal jsi, že bylo manipulováno s jeho duší. Víš to jistě, nebo jen hádáš?” Znovu se setkala s jeho očima, aby dala najevo, že nebere nic jiného než upřímnost.
 
“Doufám, že se mýlím,” řekl Severus a Hermiona se kousla do spodního rtu.
 
“Severusi…” zkusila to, ale nedokázala vyslovit své obavy, protože by se z nich pak stala pravda, nebo by je on potvrdil.
 
“Já vím,” přisvědčil stejně, tak teplou barvou hlasu, jakou u něj nikdy neslyšela. “Myslím, že už jsme dohadováním ztratili spoustu času. Nech mě pracovat na té knize, Hermiono.”
 
Ten zmijozelský bastard! “Myslím, že bys měl místo toho zapracovat na svých přesvědčovacích schopnostech, Severusi; moc se ti jich nedostává. Oslovit mě Hermiono takhle smyslným hlasem mě nepřiměje ti tu knihu předat a umožnit ti mě odtud vypudit kletbou.” Znovu zrudla, ale tentokrát vytrvala v tom, o čem doufala, že je rezolutní postoj, a čelila mu. Když svou manipulativní strategii nepopřel, pokračovala: “Myslím, že jsme zcela schopní pracovat na té knize společně. Oba chceme pro Nathana to nejlepší, tak nevidím důvod, proč by to nešlo.”
 
Viděla, jak svraštil obočí, ale nic jiného neudělal, takže se k němu otočila zády, přešla k pracovnímu stolu a položila na něj otevřenou knihu. Obrátila stránky, a jak pátrala po obsahu, zaslechla, že Severus popošel blíž a stojí jí přímo za zády.
 
“Zdá se, že ses rozhodla záměrně chovat bezohledně. Je mi to jedno, ale měla bys při tom myslet taky na Nathana.”
 
“On je to jediné, na co myslím. Vytrhl jsi mě ze soustředění.” Nebylo to pravda, ještě nezačala číst. Nicméně ho to umlčelo, a když opravdu číst začala, její soustředění bylo opravdu přerušeno zaskřípěním židle posouvané po kamenné podlaze a jeho naštvaným hlasem dožadujícím se prostoru a přístupu ke knize. Hermiona pozvedla koutky úst, ale brzy ji závažnost situace přiměla vystřízlivět. Nathanova duše byla… Nedokázala o těch možnostech ani přemýšlet, takže přesunula své myšlení k rozumnějším úvahám a ponořila se spolu se Severusem do studování knihy.
 
Místností se rozlehl povzdech, který nikdo z nich nemohl slyšet, a chlapec, kterého byla jen polovina, se usadil na rohu stolu, aby pozoroval, jak jeho tvrdohlaví rodiče spolupracují.
 
* * *
 
Nathan přecházel před stolem v otcově laboratoři. Jeho rodiče prošli polovinu knihy, prodiskutovali spoustu situací, ale k té nejdůležitější se zatím nedostali. Stále nevěděli, co se s ním stalo, i když už četli o kouzle, které použil. Profesor Snape odešel do Velké síně, matka se skláněla nad Anima Codexem a Nathan netušil, co si teď počít.
 
Přecházel stále sem a tam, když tu koutkem oka zachytil lesklou skvrnu světla. Okamžitě se zastavil.
 
“Mami?”
 
Matka se po jeho zvolání otočila a Nathan s podivným uspokojením sledoval, jak při jeho spatření zalapala po dechu a vytřeštila oči.
 
“Nathane!” rozeběhla se k němu a pevně ho objala. “Nathane, můj malý Nathane,” mumlala se rty zabořenými do jeho vlasů. “Ty jsi tady. Ty jsi opravdu tady.” Couvla, ale jen na délku paže, aby si ho mohla prohlédnout od hlavy k patě, otočil ho kolem dokola a znovu ho obejmout. “Jsi vcelku, díky bohu! Na chvilku jsem si myslela, že jsi ztracený, rozpadlý na kusy a daleko od nás!”
 
Nathan odpověděl tak nadšeným objetím, že cítil její lásku a úlevu, která vlnou energie protékala.
 
“Ale nejsi, viď? Jsi celý, že ano?” zeptala se a jemně vzala jeho hlavu do dlaní. Palcem mu setřela z tváře slzy štěstí a úlevy, které mu sklouzly z oka. Nathan zvládl jen přikývnout, a pak ji znovu objal a na nic si nestěžoval. Od svého nečekaného setkání s otcovou duší včera v noci dychtivě prahl po shledání s matkou, takže se zdržoval poblíž a doufal, že duše rodičů vycítí jeho úzkost a najdou způsob, jak nechat své tělo odpočívat a osvobodit se.
 
“Proč se tedy nevrátíš zpátky do těla?” zeptala se ho matka. Cosi mu nadále stahovalo hrdlo a slzy mu bránily promluvit. “Nechceš?” naléhala. Křehký tón jejího hlasu přiměl Nathana obejmout ji ještě pevněji. “Pověz mi to, srdíčko,” zaprosila.
 
“Mami…” začal, ale dál to nešlo.
 
“Jsem tady, zlato. Máma je tady.” Ruce, které ho objaly, znamenaly víc než všechna slova. Nathan zavřel oči a vzpomínal na včerejší noc, kdy ho otec nejprve uklidnil, aby byl schopen mluvit. Ruka putovala po zádech k temeni hlavy a hladila ho, jako kdyby něco naznačovala. “Pořád jsi připoutaný ke svému tělu. Prosím, vrať se ke mně, synáčku.”
 
“Já chci,” podařilo se mu procedit přes slzy.
 
Matka ho jemně vzala za ruce a zamračeně se mu podívala do očí. “Tak proč to neuděláš? Ta kniha ti nějak ublížila?” vyptávala se naléhavě. “Nemůžu být bez tebe, Nathane. Prosím…”
 
“Bylo to kouzlo,” sdělil jí. “Nedokážu seslat protikouzlo.”
 
Zamračení zmizelo a oči se naplnily odhodláním. “Máma je tady a pomůže ti, srdíčko. Víš, jaké to bylo kouzlo?”
 
Vykašlal se na to, že se cítí, jako kdyby mu bylo pět, přikývl a začal vysvětlovat, co se mu stalo. Ke konci vyprávění si připadal, že se každou další větou omlouvá.
 
“Nemohl jsem ti to říct, protože jsem nevěděl, jak to udělat, abys mě slyšela. Promiň, mami. Snažil jsem se to vysvětlit duchům, ale nechápou to.”
 
“Jsem si jistá, že ses snažil,” utěšovala ho, hladila ho po tváři jako vždycky, a pak ho políbila do vlasů a znovu si ho přitáhla do náruče. “Všechno bude v pořádku. Tvůj otec a já ti pomůžeme najít cestu zpět.” Tichá slova a porozumění ho uklidnilo víc než co jiného, protože jí věřil. Věděl, že jeho matka udělá cokoliv, co bude potřeba, aby bylo všechno zase v pořádku, a teď už měli k dispozici vše potřebné.
 
“Jo, máte tu knihu,” dodal s přikývnutím a hledal v jejím náručí další sílu. V tom se otevřely dveře a do místnosti vešel jeho otec. Když se přiblížil k spící ženě, Nathan ztuhl. Vymanil se z jejího objetí a snažil se profesora Snapea zastavit. “Ne! Nebuď ji!”
 
“Nebude,” ujistila ho matka a chytila ho za ruku.
 
Nathan se nechal matkou znovu přitáhnout blíž a jeho otec se zatím posadil, aniž by se jí dotkl. Vzdychl, uklidnil se a zavřel oči; průsvitná ruka ho pohladila po vlasech a on si ten dříve odpíraný dotek užíval. Přísahal by, že matčina ruka je teplá, navzdory vědomí, že je nehmotná.
 
Setrvali tak, spojeni spikleneckým tichem. Nathan zaklonil hlavu a zjistil, že matka pozoruje otce. Profesor Snape seděl proti její fyzické schránce, a ačkoliv držel v ruce otevřený Anima Codex, četl si pouze v Hermioniných rysech.
 
“Snaží se mě najít,” vysvětlovala.
 
Nathan se k ní zmateně otočil: “Vždyť jsi přímo tady.”
 
“Zevnějšek může vidět snadno, to ano,” řekla měkce, “ale ne to, co je uvnitř, a právě to se snaží najít.” Odsunula Nathanovi pramen vlasů z očí a znovu se otočila k profesorovi. “Už téměř chápe… téměř. Intelekt může být docela na překážku, když si zvykneš na jeho jistotu. Celou cestu vyjeví až čas.” Pohlédla znovu na Nathana. “Už téměř chápe.” Usmála se a znovu ho políbila na čelo. Nathan vnímal křivky jejích rtů, ačkoliv netušil, proč ho vyslovení těch slov přimělo se cítit tak mírumilovně. Stále se šťastně usmíval a spokojeně zapomínal na všechno ostatní, co ho v současné době trápilo. Pak se jeho matka rozhodla znovu promluvit.
 
“Je čas zapracovat na tom zmíněném protikouzle, než se probudím. Nevím, jak dlouho budu v této nepohodlné pozici ještě spát.” Matka mu bolestivě připomněla, že bude muset odejít, a Nathan si povzdechl.
 
Zkoušeli protikouzlo mnoha způsoby a jazyky, s různými pohyby a nehmotnými hůlkami, ale ani jeho matka nebyla schopná vrátit ho zpět. “Proč to nefunguje?” mumlala si pro sebe.
 
To nevěděl ani Nathan. Jak mohlo být tak obtížné zvrátit tak jednoduché kouzlo? S pocitem frustrace se vzdálil od matky a přesunul se k otci. Možná by věděl něco, co ještě nezkusili. Proč nemohl taky usnout?
 
“V tom kouzle musí být něco, co mi uniká,” řekla matka a přiblížila se k profesoru Snapeovi z druhé strany.
 
“Nemůžeš ho přimět, aby usnul?” zeptal se Nathan.
 
Zvedla ruku k otcovým havraním vlasům a muž na krátký okamžik zavřel oči a naklonil hlavu, jako kdyby si její dotek vychutnával. Zhluboka si povzdechl, únavou nebo možná touhou být s nimi. Nathan se k matčinu úsilí připojil, nebo to alespoň měl v úmyslu tím, když položil svou ruku otci na rameno. Matčin úsměv mu řekl, že to pomáhá.
 
Otcovy otevřené oči naopak ukazovaly, že ne.
 
“Myslím, že si nedovolí usnout tu v mé přítomnosti,” vysvětlila mu matka. Pohladila muže po vlasech a čele, jednou, dvakrát, a Nathan ty uklidňující pohyby sledoval, dokud neskončily. Vzhlédl a zjistil, že se oba dívají na spící tělo, protože se zavrtělo. Nathan pocítil bodnutí v hrudi a pátral po jakýchkoliv známkách toho, že mu matčina duše mizí z dosahu.
 
Ta se vzdálila od jeho otce a krátce Nathana vtáhla do náručí, jako gesto omluvy. Cítil z jejího objetí vlny smutku. “Zjistíme, co je s tím protikouzlem. Nepřestaneme, dokud nebudeš zase s námi.” Pustila ho a Nathan ji zvlhlýma očima sledoval; díval se, jak si sedá na židli ke svému tělu, sklání se a šeptá: “Mám tě ráda.” Poté duše a tělo splynuly.
 
“Nathane!” sklouzlo jí překvapeně ze rtů, když se probudila z toho, co mohla být jen noční můra o tom, že ho opouští.
 
“Mami…” zavzlykal Nathan.
 
* * *
 
Krvavý Baron vstoupil do laboratoře a vznášel se poblíž. Duch navštěvoval Severuse jen tehdy, když zmijozelské koleji hrozila zkáza, takže si muž povzdechl a vzal jeho přítomnost na vědomí.
 
“Co pro vás mohu udělat, Barone?”
 
“Přináším zprávu od vašeho syna, profesore.”
 
“Od Nathana?” zeptala se Grangerová, rychle zanechala všeho, co dělala, a popošla k duchovi.
 
Baron na ženu úkosem pohlédl. Severus se zatím na tu zprávu v duchu připravoval - jestli ji přináší duch, mohlo by to znamenat…? Krvavý Baron se znovu obrátil k němu: “Nemůže se sám probudit, protože protikouzlo selhalo.”
 
Nemůže se probudit. Protikouzlo selhalo. Severus zaslechl přidušený vzlyk.
 
“Co je to za kouzlo, které potřebujeme zlomit?” otázal se a snažil se uvažovat co nejracionálněji.
 
Anima Libertas,” sdělil mu duch.
 
Severus už o tom kouzle v knize četl.
 
“Četli jsme o něm. Je v té knize. Vím, že jsem ho četla,” mumlala Granger, hnala se ke knize a třesoucíma rukama divoce obracela stránky. “Kde je? Kde JE?!”
 
Severus sledoval ženino zoufalství a myšlenky mu pádily hlavou. Protikouzlo selhalo.
 
“Pokud bych se potřeboval mého syna na něco zeptat, byl byste schopen mu otázky předat a vrátit se s odpověďmi?” zjišťoval Severus.
 
“Je přímo tady,” sdělil mu duch.
 
V Severusově žaludku se cosi pohnulo, ale nevěděl, jestli ten pocit je dobrý nebo špatný. Grangerová znovu pustila knihu a naléhavě se dotazovala: “Nathan je tady? Kde?”
 
Když už se zdálo, že jí Baron neodpoví, prohlásil hrobovým hlasem: “Přímo před vámi, madam.”
 
Severus se nechtěně zahleděl na místo před ženou, jako kdyby čekal, že tam chlapce uvidí probuzeného, ale byl tam jen vzduch. Podíval se na Grangerovou, která tápala rukou před sebou, očividně čekala totéž, a spatřil, jak jí po tváři stéká slza. Ten pocit se mu z žaludku rozšířil do hrudi a Severus cítil, jak se mu stahuje úzkostí hrdlo a násilím se nutil zůstat soustředěný a uvažovat rozumně.
 
“Zeptejte se ho, proč to protikouzlo selhalo,” oslovil znovu ducha.
 
“Neví proč; prostě nefungovalo. Ani jemu, ale jeho spící matce.”
 
“Jaké spící matce?” podařilo se Grangerové vykoktat slabým hlasem.
 
Duch se na ni jen jednoznačně odměřeně zadíval a pak se opět obrátil k Severusovi. “Ona si nepamatuje své sny. Váš syn ji nečiní za její selhání odpovědnou, protože bylo dohodnuto, že budete hledat další možnosti.”
 
Grangerová zalapala po dechu, ale Severus se dál plně soustředil na ducha. Jeho slova obsahovala důležité informace a Severus je musel rychle vyhodnocovat. Tlukoucí srdce mu nedovolilo zpomalit; jen si uvědomil, že jeho syn dosažitelný byl ve spánku, ve snech - v záblescích obrazů, kdy podvědomí přechází do vědomí.
 
“Může být dosažitelný jen prostřednictvím snů?” chtěl Severus vědět.
 
“Je uvězněný ve spánku.” Severus čekal víc, ale to bylo vše, co mu duch poskytl.
 
“Nemohla jsem mu pomoct.”
 
Bolest v jejích slovech přitáhla Severusovu pozornost. Grangerová poraženecky hleděla na místo, kde podle Barona byl Nathan. Její chování způsobilo, že jeho pocity v hrudi zintenzívněly, a to ho přimělo zavrčet: “Seber se, ženská.” Otočila se k němu, a pak se jejich oči setkaly - svýma vysílal do těch jejích sílu. Grangerová se naposledy plačtivě nadechla, narovnala se v ramenou a otřela si oči a tváře. Nebyla na tom nejlíp, ale pořád to byla Grangerová.
 
“Jak mu pomůžeme?” zeptala se.
 
“Pochopením důsledků kouzla a protikouzla, soupisem toho, co se mohlo pokazit.”
 
Přikývla, znovu se vrátila ke knihám a pergamenům, ale ještě se nepustila do práce, pravděpodobně byla příliš rozrušená překvapivými zprávami, které stále přítomný duch přinesl.
 
“Máte pro mě ještě nějaké další informace, Barone?”
 
“Nic relevantního, profesore.”
 
“A irelevantního?” zkusil se Severus zeptat.
 
“Nebojujte se spánkem,” navrhl duch a znamenalo to přesně to, jak to znělo: radu. Severus sklonil hlavu a přijal ji. Pak se připojil ke Grangerové, aby pracoval na tom, jak pomoci Nathanovi.
 
* * *
 
“Děkuji vám,” pronesl Nathan slabě a pomalu si otřel oči a tváře v napodobení matčina předchozí gesta.
 
Krvavý Baron zdvořile pokývl hlavou a odplul pryč. Nathanova mise jako kdyby odchodem ducha skončila a on se cítil zcela bez energie, vyčerpaný a unavený. Udělal několik malých krůčků k místu, kde se nacházela jeho matka, položil jí hlavu na rameno a díval se, jak si otec sedá na židli naproti nim.
 
Vládu převzalo ticho. Matka hleděla na knihu, nejspíš ztracená v myšlenkách. Otec si se zavřenýma očima tiskl kořen nosu.
 
“Našla jsi to kouzlo?”
 
Matka na ta otcova tichá slova reagovala mlčením, jen pozvedla hlavu, aby se na něj podívala.
 
Anima Libertas,” napomohl jí profesor Snape.
 
Když se matka napřímila, Nathan zvedl hlavu z jejího ramene a zaznamenal hluboký povzdech, který jí unikl, když znovu otevřela knihu. Během času, kdy obracela stránky, pozoroval otcovu tvář; obočí měl mírně svraštěné, což Nathan chápal jako známku odhodlání, a ústa stažená do úzké linky. Zvuk otáčení pergamenů utichl a matka začala z knihy předčítat. Místnost naplnil její smutkem podbarvený hlas, který zakolísal, jakmile slova získala temnější obsah.
 
“Je to jednoduché kouzlo,” prolomil otcův nezúčastněný postoj matčin silně emotivní tón. “Proč to protikouzlo nezabírá?” zeptal se.
 
Nathan se na delší dobu připojil k matčině tichému dumání nad otcovými slovy.
 
“Je mu teprve jedenáct,” navrhla.
 
“Je mu dvanáct a já si nemyslím, že by to bylo podstatné,” namítl otec a jeho opravení Nathanova věku směrem vzhůru způsobilo, že se chlapcův napjatý výraz uvolnil.
 
“Je prvák, Severusi. Samozřejmě, že je to podstatné! Jak můžeš očekávat, že bude schopen seslat to kouzlo na sebe tím způsobem, který ta kniha popisuje? Je ještě dítě a mluvíme tady o černé magii, Severusi. O černé magii!” Zamávala knihou, a pak ji upustila, jako kdyby se spálila, takže Nathan couvl a obrátil se k otci. K jeho překvapení se na okamžik v teplém výrazu jeho očí vynořila duše, ale i tak to stačilo na to, aby o to Nathan znovu svýma očima žadonil.
 
“Grangerová,” oslovil ji ten muž. Nevypadalo to, že by ho slyšela. “Hermiono,” zkusil to znovu použitím křestního jména. Teď už ho vnímala. “Není to podstatné,” trval muž na svém. Nathan s očekáváním sledoval, jak se na sebe jeho rodiče dívají, protože netušil, jaký bude jejich další krok.
 
“Promiň,” omluvila se matka a znovu se posadila. Nathan vydechl úlevou.
 
“Není plně vyškolený kouzelník, ale provedl to kouzlo, takže by měl být schopen provést i protikouzlo,” pokračoval profesor Snape.
 
“Snažím se říct, že je ve formulích začátečník. Teprve nedávno se naučil levitovat předměty. Fakt, že to kouzlo jednou provedl správně, ještě neznamená, že ho zvládl,” vysvětlovala naléhavě matka a jistota v jejím hlase bodla Nathana jako žihadlo, protože si uvědomil, že nevěří v jeho potenciál.
 
“Pojďme to zjistit,” odpověděl na to otec, sáhl po odhozené knize a namířil si to s hůlkou v ruce ke dveřím.
 
Nathan ho s obavami následoval a za ním těsně v závěsu vyrazila matka. “Co se chystáš dělat?” zeptala se. Totéž zajímalo i Nathana.
 
“Sešlu to kouzlo, co jiného?”
 
“Na koho?” otázala se. V jejím hlase se ozývala naléhavost, kterou cítil i Nathan. Otec se zastavil u dveří kabinetu a otočil se k nim - k ní - aby místo něj odpovědělo mlčení.
 
Stalo se.
 
“Ne,” pronesla matka a přidala ta slova, která Nathan říct nemohl, “nepoužiješ to kouzlo na sebe; to ti nedovolím.”
 
Nathan se díval na svého otce, chtěl po něm, aby souhlasil, ale také chtěl, aby to kouzlo seslal a připojil se k němu. Mohlo to skončit hrozně špatně; jeho otec také mohl zůstat uvězněn mimo své tělo. Bylo by to zlé, ale Nathan by už nebyl sám - otcova duše by byla s ním. To bylo ošklivé; Nathan jednal špatně a sobecky, ale nemohl si pomoct. Ne že by mohl cokoliv říct k tomu, co jeho otec nakonec udělá, ale zklamalo by ho, kdyby se otec podvolil matčině vůli.
 
“Severusi…” zaprosila, pravděpodobně si jeho výraz vyložila jako odhodlání. “Já… Nemůžeš-”
 
“Můžu a udělám to.”
 
“A když to nebude fungovat,” popošla matka blíž k otci, “zůstanu bez Nathana a bez tebe?”
 
Ani Nathan nechtěl, aby jeho matka zůstala sama. Sobecky si pomyslel, že by se k nim vždycky mohla připojit v jejich vesmíru.
 
* * *
 
 
Příště… Konflikt mezi učitelem a otcem a Nathan se probouzí.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Strach

(Michelle, 1. 2. 2017 22:56)

Tak a teď mám strach i o Severuse :/ na druhou stranu, je to opravdu asi nejlepší způsob jak to zjistit

;)

(zuzule, 18. 3. 2016 6:04)

Severus to zvladne a probudi se urcite oba :)

Parada

(Sev137, 7. 3. 2016 18:05)

Moc diky za dalsi kapitolu!! Uprimne se divim, ze Severus Mie tak hrozne moc ustupuje :D. Uz se tesim, jak to dopadne!!! Jsem hrozne moc napnuta! A konecne dostal maly Malfoy co pro to. :)

...

(denice, 6. 3. 2016 22:05)

Velmi se omlouvám, že nekomentuji každou kapitolu - myslím, že nejsem dyslektik, ale nesmírně mě frustruje, že musím mockrát naklepávat kód, než se trefím.
Docela mě štve dětinsky umíněná Hermiona a to, že jí Severus tak ustupuje a tím ji utvrzuje v její sebestřednosti, ale Nathan a jeho kamarádi jsou skvělí a už se moc těším, až se probere - Severusova reakce bude jistě stát za to :-)
Děkuji!

...

(Zuzana, 20. 2. 2016 21:29)

Som rada, že Baron prišiel a povedal čo sa stalo, len ma mrzí, že to je tak zložité a Severus nemôže Nathana len tak odkliať. Ale nebojím sa, že by sa nevedel vrátiť... dúfam... Ďakujem za kapitolu.

:-)

(scully, 20. 2. 2016 20:19)

super kapitolka. Nathan už je blízko k probuzení.Moc se těším,jak to nakonec Severus vyřeší.Děkuju za krásný překlad dlouhého dílu

...

(grid, 20. 2. 2016 16:55)

Veľmi pekne ďakujem za skvelú kapču. Už aby sa chlapec vynoril z tej hmly! Teším sa na pokračovanie.

Další

(Leemony, 19. 2. 2016 17:01)

Ááááá! To bylo skvělé! A rovnou celá kapitola!
Moc se těším na další díl jak si Severus a Malfoy popovídají o mladém Devonovi. A až se Nathan probudí... Jestli si to bude všechno pamatovat nebo zapomene stejně jako duše Severuse a Hermiony... :-)) Díky že překládáš Jacomo! :)

Děkuji za pokračování

(Markéta, 19. 2. 2016 15:47)

Chtěla bych poděkovat za pokračování, už se těším jakým způsobem Snape probudí Nathana a myslím, že je to oba dva sblíží!

...

(marci, 19. 2. 2016 13:54)

Uf. Většinu povídky mi Hermiona lezla na nervy (co si proboha myslí - že je v černé magii větší odborník než Severus? Já bych ho nechala bádat a ani nedutala), takže jsem si nesmírně vychutnala Severusovo odfrknutí, když si Hermiona myslela, že jí chce doprovázet :)
krásný kousek. Konečně duchové pomohli! Díky, jacomo!!

Re: ...

(Jacomo, 19. 2. 2016 15:14)

Já bych nesoudila Hermionu tak přísně - je to ustaraná a vyplašená máma, která dosud byla na všechno kolem Nathana sama. Ještě si nezvykla, jaké to je mít po boku někoho, kdo se postará a dovolí jí být tím "slabším".
Každopádně ale děkuji za odezvu. Doufám, že jsem ti zpříjemnila čekání na sobotní nadílku, kterou si ty ale rozbaluješ až v pondělí :-)

Díky

(Lupina, 19. 2. 2016 13:32)

Moc děkuji za další úžasně přeloženou kapitolu. Až jsem měla pocit, že jsem duchem s nimi :-) Vážně moc pěkné. A konečně jsou krůček k probuzení Nathana, na to se těším. Díky moc, Jacomo.

Re: Díky

(Jacomo, 19. 2. 2016 15:11)

Děkuji za chválu, Lupinko. Teď už si to také docela užívám - překlad si dávám na odreagování mezi prací a školou. Doufám, že tě bude takhle "rodinka" bavit i nadále.