Kapitola 28: Učení a poznání
Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/2542183/28/Not-Only-a-Granger
Za betaread děkuji mému světýlku Calwen
V minulé kapitole… Kniha je nalezena a pracuje se na protikletbě.
* * *
Severus netušil, jak má na Hermioniny zjevné obavy zareagovat.
“Budeme komunikovat přes duchy. Tak ti budu schopen poskytnout ty informace, které Nathan nemohl,” pokusil se ji trochu nešikovně uklidnit.
Objala ho dřív, než dokázal její reakci předpovědět. Kupodivu to gesto vnímal jako oporu, což v tom okamžiku jeho zmatek ještě zvýšilo. Chtěl, aby ho objímala - protože to byla ona - a zároveň to nechtěl - protože to byla ona. Naštěstí, bohužel, odstoupila.
“Mrač se, jak chceš,” sdělila mu a teprve tehdy si uvědomil, že to dělá, “na skutečnosti, že mám starost, to nic nezmění.” Přejela mu prsty po paži a sáhla po knize. Nepustil ji, navzdory husí kůži, kterou mu ten dotek způsobil. “Kde to provedeme? Asi to chce postel. Půjdeme ke mně nebo k tobě?”
Odtáhl ruku a snažil se odvrátit a skrýt ruměnec a horko ve tvářích, které se proti jeho vůli stupňovalo. Náhle měl sucho v ústech. Odkašlal si s úmyslem pronést něco na zakrytí svých pomýlených myšlenek, když tu zaslechl: “Ach ne!” Zvládl jen zavřít oči.
“Severusi, nemyslela jsem to-”
Merline, smiluj se, pomyslel si.
“Bože, to je trapné. Dobře, ani k tobě, ani ke mně. Postele jsou i na ošetřovně a je tam Nathan.”
Severus zbledl při pomyšlení, že jeho syn - že chlapcova duše je pravděpodobně ještě v místnosti a slyší to. Slovy to zřejmě nešlo dát do pořádku, a tak odkráčel, aniž by se ohlédl.
Samozřejmě ho následovala, ale aspoň byla zticha. Nesnesitelná ženská. Kdyby mohl věřit někomu jinému, že mu s Nathanem pomůže, proklel by ji za to, že… že se ho dotýká, že se o něj stará.
Zastavil se u postele, kde leželo tělo jeho syna, a okamžitě na tu ženu zapomněl. Při pohledu na chlapcovu popelavou tvář získala Baronova zpráva na významu a slova v knize dávala větší smysl. Severus sevřel hůlku s ještě větším odhodláním.
“Kdybych za půl hodiny nenabyl vědomí, najdi nějakého ducha,” řekl Grangerové.
Usadil se na nedalekou postel. Její hlas ho přiměl se zachvět. “Severusi…” Poprvé od jejich trapného objetí se k ní otočil. “Řekni mu, že ho moc miluju.” Uviděl v jejích očích lásku, kterou k jejich synovi cítila, a byl nucen přikývnout.
Uložil se na postel, pohnul hůlkou určeným směrem a ze rtů mu splynula latinská formulka. V myšlenkách se mu oči nezavřely, ale cítil se lehký, jako kdyby ho unášel spánek. Energicky zamrkal.
Jeho třpytící se chlapec se zformoval vedle až příliš pevné podoby utrápené ženy, která se dívala na Severuse, a usmál se: “Jste tady.”
Severus otočil hlavu a viděl sám sebe bezmocně ležícího na posteli. Obrátil se zpět k Nathanovi.
“Je to zvláštní, viďte?” poznamenal jeho syn.
Minimálně to bylo matoucí. Ocitl se pod palbou vjemů, o kterých netušil, odkud pocházejí. Podíval se na svoje ruce, zahýbal jimi a snažil se rozpoznat, z čeho jsou. Mohl skrz ně vidět své skutečné nohy.
“Myslím, že je to něco jako být duch nebo tak nějak,” nadhodil jeho syn a Severus vzhlédl k chlapcovu ne už tak veselému úsměvu.
“Tohle je mnohem komplikovanější,” poznamenal.
V pozadí zaregistroval jakýsi pohyb, který přitáhl jeho pozornost. Grangerová prošla kolem Nathana a přistoupila k posteli. Na jeho vkus se přesunula příliš blízko, ale všiml si, že s tím pocitem se dostavila i jakási energie. Severus opustil lůžko dřív, než se dotkla jeho reálného čela, a zamračil se na ni.
“Nemůžeme nic cítit.” Severus se otočil ke svému synovi, který také sledoval, jak na něj ta čarodějka dotírala. “Myslíte, že to protikouzlo bude fungovat?” Otázka přiměla Severuse zaměřit se na to, proč tohle všechno podnikl. Synovy oči plné naděje, které k němu vzhlížely, způsobily, že mu hrudník zavibroval - děsem, nadějí, odhodláním?
“Ukažte mi, co jste dělal, pane Grangere.”
“Nathane,” opravil ho chlapec během obcházení postele, na které nehybně leželo jeho tělo. Pak s mávnutím energetickým odrazem své hůlky pronesl protikouzlo.
Severus se zamračil: “Ještě jednou.”
Nathan zopakoval pohyb i slova se stejným výsledkem: nic. Severus nedokázal zachytit, kde se stala chyba, tak perfektně jeho syn to kouzlo provedl.
“Znovu.”
Bez chyby.
“Znovu.”
Nathan si otráveně povzdechl, ale ještě jednou zopakoval kouzlo, stejně dokonale jako předtím. Aniž by byl vyzván, udělal to ještě jednou. “Nevidíte, že to nefunguje?!” A vztekle kouzlo zopakoval a zamumlal nadávku, protože se nezdařilo, nezdařilo, nezdařilo…
“Pane Grangere,” oslovil ho Severus, aby ho vytrhl z transu, do kterého zřejmě upadl. “Pane Grangere.” A při třetím oslovení…
“Nathane!” zaječel chlapec, rozrušený a na pokraji zhroucení. “Nathane,” zakňoural a couvl do kouta, kde sklouzl k zemi a objal si kolena.
Severuse ovládl smutek, výjimečně neskrytý pod maskou. Jeho syn byl tak malý… V mysli se mu příliš rychle vynořila slova Grangerové… Nathan je ještě dítě, prvák…
Nathan…
“Nathane,” začal Severus a přiblížil se ke kouli světla, která byla synovou duší.
“Ani vy mi nemůžete pomoct, že jo? Zůstaneme takhle napořád, dokud neumřeme, a potom z nás budou duchové, protože nám zůstane tahle nedokončená záležitost.” Syn k němu zvedl prosebné oči. “Já nechci být duch.”
Byl vyděšený. Severus na něj zkusil použít protikouzlo, ale jen byl nucen sledovat, že to na chlapce nemělo žádný vliv. Nic dalšího neudělal - nemohl dělat nic jiného, než se jen dívat. Podivná vibrace ho nutila udělat víc, ale nedokázal se přimět posunout blíž. “Nevzdáme se,” podařilo se mu říct v naději, že to nutkání zeslábne.
Nathan mávl směrem k posteli se svým tělem: “Nefunguje to.”
“Jen dokud nezjistím proč.”
Chlapec ztichl a Severus sledoval jeho pohled k místu, kde Grangerová něžně hladila Nathanovu tvář. Severus viděl v jejích očích obavy, ale pochyboval, že chlapec při pohledu na ni vidí to samé, takže ho překvapilo, když Nathan poznamenal: “Dělá si starosti.”
“Ano,” přitakal.
“Vy taky,” dodal chlapec.
“To by mělo být zřejmé,” ohradil se Severus.
Nathan se na něj upřeně zadíval. Severus měl dojem, jako kdyby mu synovy oči dohlédly až do srdce a viděly všechno, co tam bylo. Chlapec vstal, ovládl se, jak nejlépe to šlo, a zeptal se: “Jak to zjistíme?” Severus z odhodlání v chlapcově hlase poznal, že se vrátil k tématu kouzla.
“Zaprvé ho zkusím sám na sebe. Když uspěji, tak tím začneme.” V momentě, kdy to řekl, pocítil, že ho zasáhlo něco těžkého, ale věděl, že to nemohlo být nic hmotného. Nathan na něj upřeně hleděl. “Vrátím se pro tebe,” řekl mu, ačkoliv netušil proč. Tlak se o zlomek zmírnil, a pak se změnil v jiný druh tíhy, když se k němu Nathan přiblížil.
“Slibte to,” vyzval ho chlapec.
“Já vždycky dostojím svému slovu, Nathane,” ujistil ho Severus.
“Tak mi slibte, že mě tu nenecháte,” trval jeho syn na svém.
“Nenechám,” slíbil Severus.
Chlapec zaváhal, ale pak přikývl. Bodavá bolest v Severusově hrudníku se znovu změnila a náhle věděl, že přichází zevnitř. Takhle se cítí otec, když se stará o své dítě? Takovou směs bolesti a váhavosti; takovou zoufalou potřebu udělat všechno, co půjde, aby jeho chlapeček netrpěl? Měl chuť se Nathana dotknout, i když nemohl. Nějak pochopil, že dotek duší by situaci ještě víc zamotal a zkomplikoval. Pohlédl na postel, u které stáli, zadíval se na bledou tvář místo té třpytivé a na ruku, která se objevovala a zase mizela z jeho pohledu. Tohle cítila Grangerová k Nathanovi? Tohle nutkání utěšit a ochraňovat víc než…
Cokoliv na světě? Cítil někdy v životě něco silnějšího než to, co teď cítí k tomuto chlapci?
“Ona tě miluje.” A co on?
“Ano.” Chlapcův hlas ho zachránil před vlastními myšlenkami. Zadívali se jeden na druhého.
“Vrátím se pro tebe, Nathane.”
“Vy-”
“Co se to tu děje?” Madam Pomfreyová vešla na ošetřovnu a dožadovala se opětovného převzetí kontroly nad svým územím.
Severus zasténal.
“Bude vás chtít taky poslat ke Svatému Mungovi,” vyvodil si Nathan.
Severus se k němu otočil.
“Máma jí to nedovolí,” dodal důrazně.
“Pracujeme na protikouzlu,” sdělila Grangerová Poppy.
“Jak? Prokletím všech ostatních na hradě?” mračila se Poppy rozhořčeně a mávala hůlkou nad Severusovým tělem. Když světle modrý jas ozářil jeho bledou tvář, lékouzelnice se otočila ke Grangerové a zaškaredila se. “Vy… A dost! Okamžitě letaxuju k Mungovi!”
“Ach, ne, to neuděláte!” zvolala Grangerová a zabránila Poppy v cestě ke krbu. Do prostoru místnosti pronesla: “Severusi, jestli mě slyšíš, udělej něco!”
“Zkuste se vrátit,” naléhal na něj Nathan, aby pomohl matce.
“Severusi!” vykřikla Grangerová, když na ni Poppy vytáhla hůlku.
“Ach, u Merlina,” zaklel a zkusil seslat protikouzlo, které by ho - doufejme - mělo poslat zpět do jeho těla.
A zamrkal.
Vlastníma tmavýma očima z masa a krve.
“Nikdo nikam letaxovat nebude,” zachraptěl.
* * *
Když otec splynul se svým tělem, Nathan zalapal po dechu.
Fungovalo to. Protikouzlo fungovalo.
Nathan se díval, jak si otec sedl a promluvil, ačkoliv jeho slovům věnoval jen mizinou pozornost. Byl fascinovaný a zároveň zklamaný tím, že otec to dokázal napoprvé, zatímco on naneštěstí stále zůstával mimo své tělo.
Naneštěstí.
* * *
“Díky bohu,” vydechla Hermiona, když uslyšela Severusův hlas. Rychle přešla k jeho posteli a nechala na Madam Pomfreyové, jestli ji bude chtít následovat. “Jak se cítíš? Je všechno v pořádku? Přivedl jsi s sebou Nathana?” Při vyptávání se spěšně snažila dostat k synově posteli, až málem porazila lékouzelnici.
Nevzbudil se.
Hermiona se otočila a čekala na Severusovo vysvětlení.
“Protikouzlo funguje,” sdělil jí. Jednou rukou si mnul si čelo a druhou odstrkoval ošetřovatelku.
“Nechte mě, ať vás zkontroluju, vy tvrdohlavče!” trvala Madam Pomfreyová na svém a mávla hůlkou znovu nad Severusem.
Skutečnost, že prohlásil očividné, přiměla Hermionu k myšlence, že ho chce zkontrolovat sama, ale jak mohla pustit Nathanovu ruku, když ještě navíc nevěděla, proč se ještě nevzbudil?
Vyčkávala.
Severus se na ni zadíval. Zaostřil a pravděpodobně viděl, jak moc je ustaraná. “Nemůžu na něj protikouzlo seslat, jak jsme si podle dostupných informací mysleli. Ale je zcela schopný provést ho sám; sledoval jsem, jak se o to několikrát pokusil.” Stočil zrak k lékouzelnici.
Hermiona věděla, že mu není příjemné probírat to před někým dalším, ale musela to vědět. “Tak proč to tedy nefunguje?”
Severus trochu svraštil obočí a Hermioně se sevřelo srdce v hrudi: nevěděl to.
“Jak jste se domluvili s panem Grangerem?” zasáhla do tichého rozhovoru rodičů Madam Pomfreyová. “O jaké protikouzlo jste se pokoušeli?”
Aby poskytla Severusovi víc prostoru pro soustředění nad řešením problému, usoudila Hermiona, že bude lepší, když na otázku odpoví sama. “Nathan sám sebe proklel kouzlem, které jsme před pár hodinami identifikovali jako Anima Libertas. Jeho duše se nějak oddělila od těla a může komunikovat pouze prostřednictvím duchů. Severus s ním mohl hovořit, protože použil totéž kouzlo.” Domluvila a znovu se otočila k němu. V hlase jí zaznělo méně objektivity a více srdečnosti: “Jak je na tom, Severusi?”
“Dobře, vzhledem k okolnostem.”
Taková odpověď se Hermioně moc nelíbila. Ve skutečnosti se jí to vůbec nelíbilo. Co měla udělat, aby pomohla svému synkovi? Proč to kouzlo nefunguje, sakra! Potřebovala mít svého chlapce zpátky; potřebovala ho obejmout a dočkat se odezvy - aby otevřel ty korálkové oči a podíval se na ni, usmál se a-
“Hermiono.”
Zaslechla své jméno pronesené Severusovým hlasem, a až pak si uvědomila, že vůbec nevnímala okolní zvuky. Také si uvědomila, že se tvrdě kouše do spodního rtu.
“Musíme mu pomoct, Severusi. Proč si myslíš, že protikouzlo nefunguje?” zeptala se ho. Když teď stál vedle ní, jeho blízkost ji potěšila.
“V cestě stojí nějaké znalosti, které ještě nemá.” Odmlčel se, takže svůj pohled přesunula z Nathana na něj. “Měla jsi pravdu, když jsi říkala, že by mohl hrát roli jeho věk. Ve formulích je teprve začátečník.” Otočil se zády k ní a k posteli, kde ležel Nathan. Pocit útěchy vyprchal.
“Kam jdeš?” zeptala se.
“Slíbil jsem, že se vrátím.”
“Úroveň vaší magie poklesla,” napomenula ho lékouzelnice a připomněla jim tak svou přítomnost. “Nejste ve stavu provádět takové neznámé kouzlo znovu.”
Zamračil se na ošetřovatelku, ale Hermiona věděla, že Madam Pomfreyová má se svými obavami pravdu. Takže Hermiona neměla jinou možnost. “Půjdu místo tebe.”
“Ne!” vykřikli oba ve stejný okamžik. Severus se zamračil a dodal: “Musíš být tady, až se vzbudí.”
Stále svírala ruku svého syna a její odhodlání vyprchalo. “Nemůžeme tu jen tak sedět a nic nedělat!” zaprotestovala dětinsky.
“Taky nebudeme,” ujistil ji Severus, a než mohla Madam Pomfreyová něco namítnout, už ležel v bezvědomí na posteli.
Hermiona si povzdychla.
* * *
Severus sledoval, jak synova duše pohybuje ústy, ale nedokázal slyšet, co říká, takže potřásl hlavou, aby rozehnal zamlžení.
„… a záříte jinak, pane. Jste v pořádku?” Aspoň tedy slyšel, na co se ho Nathan ptal. Chlapec ho pozoroval velkýma, soustředěnýma očima.
“Jsem v pořádku,” cítil se povinen říct, ačkoliv dobře věděl, že není v nejlepší kondici. “Poppy se jen snaží převzít kontrolu nad situací, která se jí netýká. Jako vždycky. Nevyzná se v tom, co můžu nebo nemůžu provádět se svou magií.” Řekl si, že už se cítí lépe, a narovnal se v ramenou.
“Včera v noci jste spal jen chvilku a už je zase noc.”
Naznačení toho, že by mohl být příliš unavený, vyvolalo u Severuse chuť napomenout chlapce a říct mu, že není jeho starost, jestli spal nebo ne, ale něco mu zadrželo jazyk za zuby; zase ta zvláštní vibrace. “Nemusíš se obávat.” Teprve když to ujištění pronesl, uvědomil si Severus, jaké pocity asi vedly Nathana k jeho poznámce.
“Nechci, abyste-” začal Nathan, ale…
“Cítíš se jinak?” přerušil ho Severus, zpola aby změnil tok rozhovoru, zpola kvůli svým nově vzniklým obavám. Možná na tom byl jeho syn stejně.
Chlapec zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu a nastalé ticho jako by bylo nejen slyšet, ale i cítit. Severus se rozhlédl a zaznamenal, že obě čarodějky mlčky drží stráž u jejich lůžek.
“Co myslíte, že dělám špatně?” zeptal se Nathan. Severus nebyl schopen podívat se chlapci do očí, tím méně připustit, že to neví. Po několika vteřinách uslyšel, jak Nathan vzdychl; jeho syn nebyl žádný hlupák.
“Jsem tady proto, abych to zjistil,” zkusil ho uklidnit. “Potřebuji, abys mi řekl, jak to kouzlo provádíš. Vysvětlil, jak ho děláš.”
“Tak znovu, dělám to přesně tak, jak říká ta pitomá kniha!” rozhodil chlapec rukama s výrazem jasné frustrace.
Severus si povzdechl; tohle chtělo trpělivost. “Ale jak sis vyložil, co přesně je v té pitomé knize?” Použití Nathanových předchozích slov jako by chlapce uvedlo do rozpaků.
“Udělám pohyb hůlkou,” spustil tiše a zároveň mávl energetickým otiskem své hůlky podle instrukcí v knize. “Pak řeknu inkantaci,” řekl a připojil jasným hlasem vyřčená latinská slova. “A pak se nic nestane,” dodal suše s vážným výrazem.
Severus si vybavil, že tohle vyjádření nespokojenosti už na Nathanově tváři někdy viděl. Bylo to tehdy, když ho chlapec naposledy navštívil v jeho bytě, když se snažil levitovat hrnek pomocí neverbálního kouzla, nedařilo se mu to, a pak rozzlobeně vypochodoval z místnosti. Severus si unaveně promnul oči, protože si uvědomil, že se jedná o tentýž problém: neverbální kouzlo. “Ty to nevíš.”
“Vidím, že to nefunguje, pane,” hlesl Nathan mrzutě a Severus si uvědomil, že vyslovil své myšlenky nahlas.
“Je to neverbální kouzlo,” pokračoval.
Nathan se zamračil. “Neměl bych tu formuli říkat nahlas?” Okamžitě kouzlo znovu zkusil, tentokrát potichu. Samozřejmě nefungovalo.
“Není to jen otázka vyslovení nebo nevyslovení.” Severus věděl o synově nadání, ale také si byl dobře vědom jeho nezkušenosti s magií. Jeho dovednosti měly k dovednostem šesťáka daleko. Takhle se jednoduše vyhlížející kouzlo náhle stalo komplikovanějším.
“Takže…” Nathan zaváhal a zamračil se, “vy jste si ze mě nedělal legraci, když jste mě tehdy žádal, abych levitoval hrnek bez vyslovení formule.”
Severuse to prohlášení odzbrojilo. To, že si jeho syn myslel, že po něm žádá něco jen proto, aby ho ponížil, když ve skutečnosti byly jeho úmysly opačné, jasně ukázalo, jak byl v otcovské roli neohrabaný.
“Nedělal,” potvrdil rozpačitě. “Vykazuješ velkou kontrolu nad svými magickými schopnostmi, zejména u formulí, a já jsem si říkal, že bys mohl být schopen provést neverbální kouzlo, kdyby ses o něj pokusil.”
“Nemohl,” zamítl to Nathan a stále se skloněnou hlavou mračil.
“Pořád si myslím, že mohl,” ujistil ho Severus, přičemž svou nejistotu zakryl klidným vystupováním.
Chlapec k němu zvedl hlavu a začal: “Profesore Snape.” Za těchto okolností znělo takové oslovení Severusovým uším poněkud zvláštně. “Opravdu jsem se moc snažil ten hrnek levitovat, ale nešlo to. Nedokážu kouzlo přimět, aby fungovalo, když nevyslovím formuli.”
“Naučím tě to.”
Nathanova tvář nabrala bolestný výraz - ukázka nedostatku víry v Severusovy výukové metody. Muž se rozhodl chlapcovu neuctivost ignorovat a začal s přednáškou:
“Je to otázka koncentrace a síly mysli. Nemyslím, že tohle je to, co by ti na neverbálních kouzlech mohlo dělat problém, spíše jde o to, na co se koncentrovat a jak tu sílu uplatnit. Kouzla mají mnoho vrstev, které se několika vybranými slovy a pohyby hůlky mění na magické aktivity s promyšleným výsledkem.” Severus se odmlčel, aby umožnil to Nathanovi vstřebat. “Na co myslíš, když levituješ nějaký předmět?”
Nathan se zamračil - oproti výrazu nedůvěry rozhodně zlepšení - a drze odpověděl: “Na to, abych řekl správně formuli a provedl bezchybně pohyb hůlky.”
“To je všechno?” naléhal Severus.
“Ano,” odpověděl Nathan. Jeho výrazem prosákla neochota.
“Pak tedy pokaždé, když švihneš a mávneš hůlkou a proneseš Wingardium Leviosa, nějaký předmět - jakýkoliv - se vznese bez vyzvání do vzduchu, je to tak?”
“Ne jakýkoliv - ten, na který zaměřím svou hůlku,” opravil prohlášení Nathan.
“To by snad platilo pro levitační kouzlo, protože většinou se na to, co levitujeme, díváme. Když nebudeme mít na vybraný předmět namířenou hůlku, nebo když cílem je něco živého, musí být úroveň odborné způsobilosti sesilatele kouzla vyšší, aby se přizpůsobila těmto novým proměnným. Totéž platí pro přeměňování živých tvorů a očarované lektvary.”
Nathan na něj upřeně hleděl a Severusovi bylo jasné, že se usilovně snaží všechny tyto informace pobrat.
“Duše,” pokračoval Severus, “je zároveň živá i nehmotná. Namíření hůlky na sebe, správné mávnutí s ní a pronesení inkantace nejsou zárukou úspěchu.” Znovu se odmlčel, aby dal Nathanovi čas držet krok se svým výkladem, a poté se zeptal: “Na co jsi myslel, když jsi přiměl hrnek, aby levitoval vzduchem, aniž by ses na něj díval?”
“Já…” Nathan naklonil hlavu ve snaze si vzpomenout, co přesně se ten večer dělo. Severus chápal, že syn neznal teorii toho, co prováděl, ale teorie mohla počkat do třetího ročníku. Teď potřebovali Nathanův přirozený talent na formule, aby mu pomohl pochopit, co je potřeba k poslání jeho duše zpět do těla. “Jen jsem požádal hrnek, aby se pohnul, a doufal jsem, že udělá to, co chci.”
Chytrý chlapec, pomyslel si Severus hrdě.
“Fungování neverbálních kouzel vyžaduje podobnou úroveň koncentrace. Jen kromě představy tvé duše spojující se s tvým tělem potřebuješ přimět slova inkantace, aby se zhmotnila a zároveň se provedla pouze tím, že na ně myslíš.”
Nathan se zamračil. Severus přímo cítil, jak ho ta slova znepokojila.
“Neočekávám, že uspěješ hned na první pokus, Nathane,” sdělil svému ustaranému synovi, protože velmi dobře chápal, že strach z neúspěchu je nutné z problému vymazat. I Severus byl perfekcionista. “Jen do toho,” povzbudil chlapce.
Nathan se napřímil a soustředil se na obtížný úkol, který ho čekal. Mávl tiše hůlkou. Jeho duše zůstala tam, kde byla, mimo tělo. Povzdechl si.
“Zkus to znovu,” požádal ho Severus.
A po druhém pokusu následovaly další. Severus věděl, že dosažení protikouzla bude Nathanovi trvat déle, než kolik času to zabere při běžné bradavické vyučovací hodině.
“Zavři oči a soustřeď se,” doporučil Severus, když viděl, jak v Nathanovi narůstá frustrace.
“Proč to Severusovi tak dlouho trvá?” zamumlala Grangerová.
“Zahráváte si s nebezpečnou magií,” odpověděla Poppy. “Neměla jsem mu dovolit, aby na sebe to kouzlo seslal.”
“Nathan potřebuje pomoc,” namítla Grangerová zřetelně naštvaným tónem.
“Pro takové případy mají u Svatého Munga specializovanou pomoc. Myslela jsem si, že zrovna vy to budete chápat, slečno Grangerová. Co kdybychom kvůli vaší tvrdohlavosti přišli i o Severuse?”
“My jsme o nikoho nepřišli!” rozhořčila se Grangerová.
Severus si povzdechl.
“V tom rámusu se nemůžu soustředit!” zabručel Nathan.
“Proč jsou tedy stále v bezvědomí? Jsem si jistá, že kdybychom poslali pana Grangera ke Svatému Mungovi, jak jsem radila, už by bylo všechno v pořádku,” trvala ošetřovatelka dál na svém.
“Jako kdyby tam byl někdo lepší než Severus, kdo by právě teď mohl Nathanovi pomoci… Skutečně, Madam Pomfreyová, nečekala bych, že vy budete mít v takovéto věci pochybnosti o Severusovi coby nejtalentovanějším kouzelníkovi.”
Hádka nabývala na hlasitosti a síle a také přitahovala Severusův zájem. Ženy zřejmě zapomněly, že může slyšet, jak o něm mluví.
“Severus není vyškolený lékouzelník!”
“Ne, ale jeho zkušenosti v boji s černou magií jsou větší než u jakéhokoliv plně vyškoleného lékouzelníka. Jestli může někdo mému synovi pomoci, tak je to Severus!”
“Sklapněte!” zakřičel Nathan a třpytivými dlaněmi si zakryl uši. Severus provinile obrátil pozornost zpět k chlapci. “Přimějte je přestat!” zaškemral Nathan směrem k němu.
Severus mávnul hůlkou a jeho slova mohli znovu slyšet všichni v místnosti: “Přestaňte se hádat.” Tedy, vlastně je stěží zaslechli, protože díky slabosti promluvil velmi tiše.
Nicméně obě čarodějky to umlčelo a vzápětí obklíčily jeho postel. Grangerová byla pomalejší, nepochybně nejprve zkontrolovala Nathana, a až pak se vydala zkontrolovat jeho.
“Jak mu je?” zeptala se.
“Nemůže se soustředit na kouzlo, když se tu vy dvě handrkujete jako malé děti!” napomenul je - Grangerová vypadala, že ji jeho slova zabolela a rozlítostnila.
“Jak se cítíš?” překvapila ho zašeptaným dotazem.
“Je ještě slabší než předtím, tak je to,” odpověděla místo něj naštvaně ošetřovatelka. Severus se pokusil na posteli posadit, aby jí dokázal, že se mýlí, ale zamračil se, když ho Poppyino mírné zatlačení přimělo zůstat ležet na bílém polštáři. “Zůstaňte, kde jste, vy tvrdohlavče,” sdělila mu polohlasem.
“Za pár minut se vzpamatuji-”
“Ne, ne! Dnes večer už žádná kouzla, pane!” přerušila ho Poppy. “Potřetí už byste nebyl schopný se vrátit, takže nic. Úroveň vaší magie je stejně nízká jako úroveň fyzické energie, Severusi. Nehádejte se!”
“Má pravdu, Severusi,” souhlasila smutným tónem Grangerová. “Měl jsi čas dát Nathanovi pokyny? Možná bych měla jít-”
“Ne,” odmítl Severus, ačkoliv netušil, proč je pro něj tak důležité, aby zůstala mimo dění. “Ví, co má dělat. Pár minut si odpočinu, dám si povzbuzovací lektvar a vrátím se k němu. Může se už kdykoliv probudit, je to jen otázka času.” Chtěl se posadit - když na něj takhle ustaraně shora hleděly ty široké hnědé oči, cítil se zranitelný.
“Ležte, Severusi,” napomenula ho Poppy. “Žádný povzbuzující lektvar nebude. To, co potřebujete, je celonoční osvěžující spánek.”
Zavrčel, ale na další protesty měl příliš málo energie.
“Spi, Severusi,” řekla Grangerová tónem, který pohladil a ukončil jeho odhodlání se dál přít. “Budu na stráži.” Stejně si nemyslel si, že by jeho unavené oči dokázaly nesouhlasit.
* * *
Nathan měl oči zavřené soustředěním. Očekávalo se, že se soustředí. Na co? Nebyl si jistý, jestli už to ví, ale přesto se dál snažil. Musel se vrátit zpátky do života, zpátky do svého těla.
“Dej si pauzu, Nathane,” zaslechl za svými zády, ale neotevřel oči, ani nepřestal mávat hůlkou. Takže mu na rameni spočinula ruka. “To zatím stačí, synku.”
Na to tedy oči otevřel, sklonil hůlku a pohlédl do tváře svého otce. Hned věděl, že u něj stojící muž není tentýž jako před chvílí.
Profesor Snape se usmál. “Pojď,” přitáhl si muž jeho ramena do polovičního objetí, “jdeme na procházku.”
Nathan se ohlédl na svoji mlčící matku a těla, která střežila.
“Bude v pořádku,” ujistil ho profesor. “Pojď se se mnou projít.”
Opustili ošetřovnu a tiše se vydali opuštěnými chodbami Bradavic. Nathan neměl ponětí, kam ho profesor vede, ale v tomto okamžiku to mělo jen malou důležitost - jediné, na čem záleželo, byl pocit, že je v bezpečí a chráněný. Ta ruka zůstala na jeho rameni, dokud nedošli k dřevěným dveřím.
Otec vešel první, Nathan ho ihned následoval. Vystoupali po příkrých schodech, a pak Nathan ucítil závan větru. Ano, opravdu mohl cítit, jak na vrcholu Astronomické věže vane vítr.
“Oba potřebujeme obnovit energii. Můžeš cítit vítr?”
Nathan přikývl, stále v úžasu nad tím, jak skvělé je cítit sílu vzduchu proudícího skrz něj. Neuvědomil si, že zavřel oči, ale i když mu to pak došlo, neotevřel je.
“Rozpaž ruce a nech přírodu prostoupit tvou duši,” navrhl mu otec a Nathan poslechl, rozevřel do široka náruč a ten pocit sounáležitosti na jeho tváři vyvolal šťastný úsměv.
Po době, která se zdála věčností a zároveň okamžikem, Nathan pomalu otevřel oči a zjistil, že ten podivný profesor Snape na něj upřeně hledí.
“Jak se cítíš?”
“Mnohem líp, díky,” odpověděl Nathan s přetrvávajícím úsměvem.
Muž se zamyšleně obrátil k lesu. Nathan popošel k jeho boku a taky se rozhlížel po pozemcích. Ruka spočívající na jeho hlavě mu zahřívala celou duši, ale jeho mysl se nedokázala na tak dlouho od protikouzla odpoutat…
“Profesore Snape,” oslovil muže, a když nepřišla žádná reakce, vzhlédl. Jeho otec se mračil na měsíc a mračil se, i když se k němu sklonil. Nathan zapomněl, co se chystal říct; rozptýlily ho myšlenky na to, co se tomu muži nelíbilo.
“Nemůžeš mi říkat nějak jinak?”
Ta otázka vyvedla Nathana z míry. “Myslel jsem… já…”
“Já ti říkám Nathane, ne? Možná bys mi mohl říkat Severusi.”
Teď se zamračil Nathan.
“Jak oslovuješ svoji matku?”
“No… já…” váhal Nathan, protože byl z té otázky nesvůj. “Mami,” odpověděl nakonec.
“A jak bys oslovoval svého otce?”
“Já…” Profesor Snape přece nemůže chtít, aby… Nathan zavřel oči, protože nevěděl, jestli by mohl - jestli by měl…
“Ve svých snech,” povzbuzoval ho hřejivý hlas.
S pocitem, jako kdyby padal z vysoké věže, Nathan přiškrceným šepotem pronesl: “Tati.”
Otcova ruka si přitiskla jeho hlavu k hrudi v gestu, které příliš připomínalo ocenění, a celá Nathanova duše se zachvěla, když ucítil, jak se mu o čelo otřely rty. “Chyběl jsi mi, synku,” zašeptaly a bylo to, jako kdyby se vítr koupal v letním slunci.
A krátké hodiny proběhly v oživlém snu: Nathan měl toho otce, kterého si vždycky přál, užíval si každičkou minutu, protože si byl jistý, že jde o jedinečnou příležitost. Bavili se o vážných věcech i o hloupostech, jako kdyby to dělali den co den. Žertovali a smáli, a jako kdyby ten zvuk nezněl jejich uším cize. Byla to nabídka a Nathan po ní skočil. Ta vzpomínka bude vyryta v jeho duši a na věky ochraňována.
Každý krok zpáteční cesty na ošetřovnu byl těžší než ten předchozí, jako kdyby po pobytu v oblacích přešli na chodník ze bolestivě špičatých kamenů. Ruka se mu pokusila vyhladit z tváře zamračení.
“Už je to téměř u konce, synku. Protikouzlo bude fungovat a ty se vrátíš do normálního života,” ujistil ho otec, pravděpodobně zapomněl, že právě to způsobuje vrásky na Nathanově čele.
Nathan otevřel pusu, aby se to pokusil vysvětlit, ale dva kroky za prahem ošetřovny byl zastaven a utopen v těsném objetí.
“Kde jsi byl?” dotazovala se matka.
“Vzal jsem ho na procházku; potřeboval trochu čerstvého vzduchu,” odpověděl za něj otec.
“Způsobil jsi mi starosti,” sdělila muži. “Při tak lehkém spánku jsem nemohla opustit ošetřovnu.” Pak uvolnila objetí, vzala Nathanovu tvář do dlaní a studovala jeho rysy. “Jsi přetažený,” řekla. “Nový druh magie potřebuje čas, aby se vstřebal. Snaž se mezi pokusy odpočívat, ano?” Pak směrem k otci dodala: “Děkuju.”
“Není za co, Hermiono,” odmítl díky muž. “Scházel mi společný čas s Nathanem.”
Nathan také potřeboval strávit trochu času s otcem, i když to bylo jen na jedinou noc.
Nathanovy oči zachytily pohyb. “Probouzíš se, tati.” Znělo to jako nářek.
Matka odtrhla oči od otcovy tváře a pohlédla na postel; muž se znovu zavrtěl.
“Děláš pokroky, Hermiono.”
Nathan o pokroku, o kterém muž mluvil, nic nevěděl. Otcův intenzivní pohled sděloval slova, které nemohl pochopit. Na jeho adresu otec řekl: “Poslechni, co ti říká matka, a zkus si vzpomenout, jak při každém pokusu o protikouzlo zklidnit svoje myšlenky.”
“Zkusím to,” přijal Nathan poslední radu.
“Asi se vzbudím, až se tvůj otec pohne,” dodala matka. “Ujišťuju tě, že jsem na tebe opravdu hrdá, zlatíčko. Budu tady, až se probudíš.” Políbila ho na čelo. “Nepřeháněj to, ať se magicky nevyčerpáš,” varovala ho.
“Nebudu, mami.” Když se Nathan otočil, aby získal ujištění i od táty, nenašel ho. Pohledem na postel zjistil, že profesor Snape ospale mžourá do stropu. “Je pryč,” povzdechl si. Když se nedočkal žádné odpovědi, ohlédl se přes rameno, ale ani tam nikdo nebyl.
“Jak se cítíš, Severusi?”
“Jsem naprosto v pořádku. Nechat mě spát byla ztráta času.”
Nathan zavřel oči a taky si přál zmizet.
* * *
Nathan se znovu pod Severusovýma bedlivýma očima pokoušel o protikouzlo. Severus nečekal na to, až Poppy schválí, že se může připojit k synovi mimo hmotný svět. Do rána zbývaly ani ne dvě hodiny a Nathan už byl k úspěšnému pokusu blíž, než by byl Severus předpokládal; chlapec musel trénovat během doby, kdy on spal. Také moudře dělal mezi jednotlivými pokusy přestávky.
“Cítíš, jak se tvoje mysl uvolňuje?” zeptal se. Nathan - se zavřenýma očima - soustředěně přikývl. “Mysli na spojení těla a duše,” instruoval ho. Další přikývnutí. “Vlož energii do inkantace.” Severus vyčkával a pozoroval ho. “Na tři. Jedna… dva… tři.”
V té chvíli hleděl Severus do prázdna. Otočil se a rozhlédl se po ošetřovně.
“Fungovalo to?”
Uslyšel otázku následovanou záchvatem kašle a věděl, že ano. Všechny pocity odplavila úleva, doprovázená rytmickým vzlykáním Grangerové. Severus zavřel oči, aby se připravil provést protikouzlo na sebe.
Dezorientovaně dvakrát zamrkal a otočil se k rozruchu u postele po své levé straně. Sice bojoval s nevolností, ale postavil se a čekal, až se jeho rozmazané vidění vyjasní. Pak vykročil ke svému synovi.
Sledoval, jak ho Grangerová pustila, jak se nad postelí vznášejí diagnostická kouzla Poppy a, konečně, bledou tvář svého syna s rozzářenýma očima a úsměvem na rtech. Chlapec ho uviděl a úsměv mu zatuhl. Grangerová ustoupila stranou, aby zjistila, co způsobilo takovou reakci, a dřív než Severus mohl od opětovně spojené rodiny vycouvat, Nathan ho divoce objal a přiškrceně zvolal: “Tati!”
* * *
Poznámka autorky: Nathan je vzhůru! Jupí! A teď… jakže to řekl profesoru Snapeovi? Bylo to tati? :-D No dobře, dobře! Co si o tom myslíte? Je v problémech Nathan nebo Severus? Ráda si to od vás všech poslechnu :-))
Příště… Následky onoho slova na T a Nathanova adaptace mimo říši snů.
Komentáře
Přehled komentářů
To bylo kráásné :) Zpočátku mi, jako obvykle trochu iritovala Hermiona, ale pak převzala štafetový kolík Poppy, i když se dala pochopit. Ta snová interakce byla úžasná. Doufám, že se k něčemu takovému dopracujeme i v "reálu". (Spojení "naštěstí, bohužel, odstoupila" nemělo chybu) Díky, jacomo, Calwen.
Re: ...
(Jacomo, 12. 5. 2016 8:20)
Překládat ten sen bylo jako... sen. Z jiného světa. V reálu už je to s nimi horší, tam se projevují všechny chyby - u Hermiony i u Severuse. Nathan to má ve své dětské nedotčenosti jednodušší, ale taky nic moc. Ještě si s nimi užijeme :-)
I já děkuju, Marci.
Pokračování
(Meggi, 9. 5. 2016 16:03)Moc děkuji za pokračování :)! Myslím si, že těžší to bude mít Snape.
Re: Pokračování
(Jacomo, 12. 5. 2016 8:18)Abych pravdu řekla, potrápí se všichni. A budou si za to moct sami :-)
Jo!
(Lupina, 9. 5. 2016 14:00)Konečně přišlo to slovo na t :-) Severus si nakonec hezky poradil. Ale musím říct, že mi Poppy lezla na nervy. Díky moc za pokračování, Jacomo. Už se pomaličku blížíme ke konci...
Re: Jo!
(Jacomo, 12. 5. 2016 8:17)
Ani mi nemluv, Poppy byla k nevydržení! Ale závěr to dokonale vylepšil, že?
Díky!
...
(marci, 10. 5. 2016 14:19)