Kapitola 31: Snění - 2. část
Nathan běžel pryč, slepý zoufalstvím a zklamáním. Běžel téměř celou zpáteční cestu do vstupní haly, ale když mu vzlykání v hrudi bolestivě připomnělo nedostatek vzduchu, zavrávoral a schoval se ve výklenku, temném a ponurém. Sklouzl zády po zdi a vsedě vzal hlavu do dlaní, aby chytil dech.
Tak strašně si přál jít domů, zapomenout, že se vůbec někdy setkal se svým otcem, a být co nejdál od všeho, co s tím mužem souviselo. Nechtěl chodit na jídlo a vídat ho. Nechtěl chodit do třídy a potkávat ho. Nechtěl se s ním setkávat na čaj, na večeři, ani na cokoliv jiného.
Nathan už víc nechtěl otce.
Plakal, protože vzdát se ho bolelo. Plakal, protože měl pocit, že jeho život nikam nevede. Jeho rodinou byla matka. Bůh mu nechtěl dopřát otce; osud ho o tuhle radost připravil.
Zkrátka to tak nemělo být.
Snape ho prostě nemohl milovat, prostě nemohl. Nebude žádný smích, žádné povídání, žádné společné vaření lektvarů… žádné hry, obdivování, objetí… vůbec žádná láska.
Co potom byla ta noc strávená na Astronomické věži? Sen, odpověděl mu ostrý otcův hlas v jeho hlavě.
Nathan zavrtěl hlavou. „Nebyl to sen,” řekl tomu muži i sobě a popotáhl. Žádný sen. Stalo se to. Smáli se, povídali si, hráli si… Snape ho objímal. „Myslel jsem, že mě miluješ,” zakňoural Nathan.
Dal by cokoliv, aby se mohl vrátit v čase do oné noci, kdy bylo možné položit hlavu na otcovo rameno, kdy se mužovy rty dotkly jeho čela.
”Nebyl to sen,” zakňoural.
Slyšet tátův hlas, který mu říká, že mu chyběl.
„Nebyl to sen,” zopakoval znovu, hlasitěji.
Tak proč to nebylo skutečné?
„Bylo to skutečné,” odpověděl si Nathan.
Tak proč si na to přál zapomenout? Nechat to všechno být?
Bolelo to a měl pocit, že to nikdy bolet nepřestane. Tolik vzteku v mužových očích, silné sevření jeho ramene… ano, bolelo to.
Bude to bolet pořád, protože nechtěl zapomenout na svého otce a na to, co mohlo být. Jeho slzy pocházely povětšinou z žalu tížícího mu srdce, protože zklamání mizelo a zanechávalo jen smutek a pocit selhání.
Nathan selhal.
Ale proč? Neudělal nic špatného, že ne? Jak mohl selhat ve své snaze pomoct tátovi pochopit, co by mohlo být, kdyby mu uvěřil?
Zčistajasna se v Nathanově hlavě objevil obraz otce klečícího na koleni a žádajícího o odpuštění.
„Neudělal jsem nic špatného,” přesvědčil sám sebe a otřel si tvář rukávem hábitu. „On udělal chybu a omluvil se.”
Stále to bolelo, ale bolest už byla díky tomu uvědomění téměř snesitelná, a na tváři už se neobjevily žádné nové slzy. Bolelo to, ale možná se jeho otec taky cítil špatně.
Měl by! usoudil Nathan v duchu.
Ale omluvil se… na kolenou…
Možná tu byla naděje, ale jak to měl Nathan vědět? Bude se tam muset vrátit. Mohl by? Mohl by znovu čelit svému otci?
Nathan si vzpomněl na otcovu duši uvnitř toho zdánlivě nevlídného muže a vstal. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, pak ještě jednou, a vykročil z tmavého výklenku. Neselhal a nevzdá to. Teď ne.
Nathan pomalu vykročil. Myšlenky na čas sdílený s duší svého otce se držel jako pevné kotvy. U dveří kabinetu se mu strachy stáhl žaludek a Nathan polkl.
Jestli zkusí kliku a ta se nepohne… Jestli budou dveře zamčené…
Nathan zavřel oči, sáhl po klice a stiskl. Zadržel dech a zatlačil do dveří.
Když povolily, Nathan ztěžka vydechl vzduch z plic. Otevřel oči a uviděl svého otce na jedné z židlí vyhrazených pro studenty, jak svírá hlavu v dlaních. V Nathanovi vzplála naděje. Vstoupil a s tichým cvaknutím za sebou zavřel dveře.
Vzápětí se setkal s otcovýma pichlavýma očima, v jejichž hlubinách bylo vepsáno překvapení.
Ticho přestávalo být tak naléhavé, protože jak čas plynul, jejich oči spolu hovořily. Nathan si byl čím dál jistější, že jeho rozhodnutí vrátit se bylo správné, a popošel o další krok, opravdový krok blíž k otci.
Mužovy rty se otevřely a chlapec vyčkával. Co řekne? Jaký bude jeho tón? Bude znovu křičet? Pošle Nathana zpátky do nebelvírské věže? Už jen to pomyšlení mu vehnalo slzu do oka a tak honem zamrkal a poslal ji po tváři pryč.
Otec znovu zabořil obličej do dlaní. „Jak se sem můžeš vrátit po tom všem, co jsem ti udělal?”
Nathan spolkl novou várku slz, která se drala na povrch. „Řekl jste, že je vám to líto.”
Muž s hlavou v dlaních několikrát přikývl.
„Nenávidíte mě?” To bylo všechno, co Nathan chtěl - potřeboval - vědět.
Otázka způsobila, že otec prudce zvedl hlavu. Znovu otevřel ústa a znovu nevydal ani hlásku. Zdálo se, že jediné, čeho je schopen, je pohnout hlavou, a tak s ní zavrtěl ze strany na stranu.
Nathan popošel o další krok k židli, na které otec seděl, uklidněný negativní odpovědí na svou otázku, i když nebyla slovní a rozhodná, čemuž by dal přednost. Bylo tu ještě něco, co potřeboval vědět…
„Chcete… Chcete být… můj táta?” U posledního slova mu hlas trochu zakolísal.
Bolest v mužově tváři byla téměř fyzická, díky čemuž se Nathanovi okamžitě stáhl žaludek a vytryskly mu slzy. Bylo to tady. Zkřivená ústa a svraštěné obočí mluvily za všechno.
„Proč ne?” zeptal se tedy, pisklavě a uplakaně.
„Já… já nevím jak,” promluvil konečně muž, hlas zastřený a ztrápený.
„Ale ano, víte,” nesouhlasil Nathan. „Jste můj táta.”
„Nathane…” Nebylo to víc než šepot.
A Nathan věděl, co musí - chce - udělat. Pár kroků a byl v otcově náručí a pevně ho objímal. „Jsi můj táta.”
„Nezasloužím si tě,” hlesl otec, ale přitáhl si ho na klín a také ho objal.
Nathan popotáhl a beze slova se zavrtal do otcova objetí. Začínal chápat, že to, co otec dělá, nesouhlasí vždy s tím, co říká.
„Vždycky tě rozpláču,” zašeptal muž lítostivě a otřel Nathanovi tvář palcem.
„Tak mě pak zase rozesměj,” požádal Nathan s nadějí, že tento okamžik pravdy je přivede blíž k sobě, učiní všechno snadnější.
„Mluvíš o snech, které se neuskuteční.” V otcově hlase byla porážka, a tak se Nathan nadechl, aby se bránil, ale muž to předvídal. „Prosím, Nathane, nedělej to.”
„Chceš, abych to vzdal?” odstrčil muže od sebe, protože nemohl věřit svým uším, ale nedokázal ignorovat otcovy oči. „Chceš, že jo? ” obvinil ho rozhořčeně a snažil se vymanit z objetí, ale silné paže ho držely pevně.
„Uklidni se,” zaslechl Nathan, ale mělo to na něj opačný účinek.
„Ne!” bránil se. „Zase to děláš!” Otcovo tiché pšt bylo naplněné pocitem úzkosti a zmatku. Nathan zaťal prsty do látky mužova učitelského hábitu. „Ne,” vydechl a otec ho znovu tišil, kolébal ho v bezpečí náruče. Nathan zavrčel, rozzlobený na muže kvůli tomu, že s ním jinak jednal a jiné jednání vyžadoval.
„Vzdal jsi to!” udeřil muže rukou do hrudi a znovu zavrčel. „Nemůžeš to vzdát!” křičel a pokračoval v útoku pěstmi.
„Ššš, Nathane.”
„Já- já tě nenechám!” vzlykal a ronil slzy, stále pověšený na otcově krku.
„Ššš,” kolébal ho muž mírně.
Přešlo několik minut a Nathan se unavil, slzy uschly. Zůstal v otcově náručí, s velkou dlaní položenou na hlavě, zavrtaný do tepla. Zavládlo mlčení, uklidňující a zamyšlené.
„Tati?” ozval se chraplavým hlasem.
„Jsi moc statečný, synku,” odpověděl táta měkce.
Nathan se odtáhl z mužovy hrudi a pokusil se mu pohlédnout do tváře. „Nevzdáš to, že ne?” zeptal se, když v mužových očích nenašel to, co hledal.
Otec se zhluboka nadechl, aby se uvolnil. „Ne.”
Nathan souhlasně přikývl, protože věděl, že těžká přiznání byla od jeho otce většinou ta nejupřímnější.
K jeho obličeji zamířila ruka a přejela mu po mokré tváři, horce a nepříjemně. „Teče ti z nosu.”
Nathan se narovnal, zastyděl se a hodlal použít rukáv hábitu, ale jeho ruka byla zadržena.
„Rukávem ne,” ušklíbl se muž.
Protože Nathan nevěděl, co jiného by mohl udělat, zhluboka popotáhl, aby se hlenů zbavil.
Otec si povzdechl a jemně mu poručil: „Do laboratoře.”
Nathan poslechl, opustil mužovu náruč a vydal se ke skrytým dveřím. Otec mu kráčel v patách.
„Umyj si obličej,” nařídil chlapci a jednoduše ukázal na dřez.
Nathan si dal s čištěním očí a nosu na čas. Bez fyzického kontaktu, který mu napovídal, co si jeho otec opravdu myslí, se Nathan děsil, co bude následovat. Když mu muž vyčaroval ručník, stále vypadal klidně. Nathan si osušil obličej a vychutnal si měkkost látky, kterou mu otec poskytl. Možná táta konečně pochopil, že jediný směr, který bude Nathan akceptovat, je ten vpřed.
Otočil se a zjistil, že ho táta pozoruje. „Doprovodím tě do společenské místnosti.”
Nathan zavřel oči. Měl chuť ječet, ale soustředil svou frustraci do rukou a škrtil ručník. Pořád byl měkký. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Tohle není konec; já jsem ještě neskončil. Zkoumám sny a způsob, jak by sis je pamatoval,” sdělil muži vyrovnaně. „Jestli nechceš, abych s otázkami šel za jinými učiteli, budeš mi muset pomoct ty.”
„Nathane-”
„Protože já se nevzdám, dokud mi neuvěříš!” zvýšil na otce trochu hlas, ale ještě byl celkem v klidu, neječel.
Otec na něj upřeně hleděl a Nathan mu pohled odhodlaně vracel.
„Nevzdám se,” ubezpečil ho.
„Pak tu máme dilema, protože sny jsou jen výplody představivosti. Blázni věří, že mohou být něčím víc, Nathane, ale já nejsem blázen a ani ty bys neměl.”
Nathan se musel nad otcovými slovy zamyslet a víc než to - musel přijít na to, co skutečně znamenají. Jestli existovala chyba, kterou už Nathan nezopakuje, pak to bylo věřit, že otcova slova mají jen doslovný význam. Chvíli otce studoval, a pak se rozhodl mu něco navrhnout.
„Vím, že mi nevěříš, ale taky vím, že to, co jsem zažil, bylo skutečné, tati. Nebyl to sen. Nedokážu tě přimět, aby sis čas, co jsme spolu strávili, pamatoval tak jako já - zatím - ale vsadil bych svůj život, že naše duše se setkávají každou noc, když my spíme a ony jsou svobodné.”
Otec podrážděně zakroutil hlavou. „To jsem nebyl já, Nathane.”
„Ano, byl!” odporoval chlapec, také podrážděně.
„Kdy jsi viděl, že bych já udělal něco jen trochu podobného tomu, co jsi říkal, že dělal tvůj mystický snový táta, kterého sis vytvořil?”
Nathan otevřel pusu a popuzeně rozhodil ruce. „Kde jsi byl poslední hodinu, tati? Copak to nevidíš? Ten muž, který mě drží, když pláču, který se o mě stará, který se o mě zajímá, je jen jeden, ty, tati! Ty!” vysvětloval vehementně.
Jediné, co muž udělal, bylo, že několik tichých vteřin jen zíral.
Nathan mávl rukama ve vzduchu a s hlasitým plácnutím je nechal dopadnout na stehna. „Tati,” začal znovu, protože nechtěl opustit toto nové téma - motivující kotvu - a snažil se svůj hlas udržet ve faktické rovině, „dnes večer jsi byl své duši blíž než kdy jindy.” Umlkl dřív, než mu znovu vytrysknou slzy, které ho už začaly pálit v očích, a když si byl jistý, že je má znovu pod kontrolou, změnil tón hlasu a tiše navrhl: „Přesvědč se sám, že to, co říkám, je pravda; použij to kouzlo a přijď mě večer navštívit. Uvidíš, že nelžu, že to všechno bylo skutečné a už se o tom nebudeme muset nikdy dohadovat.”
Otec při tom návrh přimhouřil oči. Nathan nehodlal dopustit, aby mu znovu zničil veškerou naději.
„Řekl jsi, že to nevzdáš. Tak to dokaž.” Po tváři mu stekla tvrdohlavá slza, ničící navenek vystavovaný klid a jistotu, o které se snažil.
Otec sevřel kořen svého nosu a odvrátil se.
„Použij to kouzlo. Ty nemáš žádný problém ho provést i zrušit. Pro tebe je to snadné, tati. Prosím,” žadonil Nathan.
„Doprovodím tě do společenské místnosti,” řekl otec, stále hledící stranou.
„Tati…” naléhal Nathan. Jestli nebude otec souhlasit, bez ohledu na to, co dříve řekl, bude moc zklamaný.
Muž si uhladil prameny vlasů, a pak zamířil ke dveřím.
„No tak, Nathane, už je pozdě.”
Nathan ho následoval celou cestu po hradních chodbách do nebelvírské věže v ponurém mlčení. Nebylo nic, co by ještě mohl říct, a snaha rozšířit svůj malý arsenál možností, které mu ještě zůstaly, vedla jen k příšerné bolesti hlavy. Vyčerpaně zamumlal Buclaté dámě heslo a otočil se, aby naposledy pohlédl na svého potížistického otce. Protože nedokázal odolat naléhání svého srdce, zopakoval: „Řekl jsi, že to nevzdáš. Prosím, tati, použij dnes v noci to kouzlo.” Nečekal na odpověď a upřednostnil naději, takže jen vešel do společenské místnosti a zamířil přímo do postele.
Zabralo to trochu času a pár stránek velmi nudné knihy, ale nakonec Nathan usnul. Poslední myšlenka patřila otci a setkání, ke kterému doufal, že velmi brzy v jeho snu dojde.
* * *
Severus hleděl na Buclatou dámu unavenýma očima - obrazem svého srdce. Bylo s ním pohazováno a bylo škrceno, taháno sem a tam a mačkáno rukama jeho dvanáctiletého syna, který mu tu věcičku jen tak zase hodil zpátky a očekával, že Severus bude vědět, co si s takhle pohmožděnou zátěží počít. Severus zamrkal a povšiml si, že Buclatá dáma na něj hledí s víc než mírnou zvědavostí.
Zamířil zpátky do sklepení a cestou ignoroval portréty, studenty i Filche, ale nebyl schopen se stejným způsobem zachovat i k těm méně materiálním, které taky potkal. Krvavý Baron mu zdvořile pokývl, takže Severus zareagoval stejně, ačkoliv v myšlenkách bych stále u Nathanovy výzvy.
Ten chlapec byl nesnesitelný.
Můj chlapec.
Severus si povzdechl a vešel do svých komnat.
Udělal by cokoliv, aby byl jeho syn šťastný, ale i když byl velmi mocný kouzelník, stejně nebyl schopný zvládnout nemožné, třebaže si jeho syn myslel opak. Sny byly jen sny; Severus nemohl přeměnit sny v realitu.
Ale můžeš udělat to, o co tě požádal - použít to kouzlo.
„Takové plýtvání časem a energií,” zamumlal si pro sebe.
Pro Nathana není nic plýtváním, nesouhlasila jeho mysl.
Znovu si povzdechl. Něco ho stále bodalo v srdci, a přestože věděl, že to není skutečná bolest, stejně se cítil ohrožený.
Naděje byla děsivá a Severus se snažil si ji nepřipouštět. Vytáhl hůlku a neverbálním kouzlem si rozepnul knoflíky. Ne, pocit nevolnosti přetrvával.
Rozhodl se uložit k spánku, protože moc dobře věděl, že jakákoliv jiná aktivita by byla zastíněna myšlenkami na Nathana. Dokonce i usnout bude dnes večer problém, ale byl odhodlán to alespoň zkusit.
Zamířil do postele, ale místo, aby hůlku odložil na noční stolek, ponechal si ji v ruce. Ležel, občas hleděl očima na baldachýn nad postelí, občas je zavřel a nic nevnímal. Použil všechna cvičení na vyčištění mysli, co znal, ale zřejmě se jeho hlava postavila proti němu. Pohrával si s hůlkou a uvažoval. Spánek nepřichází, tak na co čeká?
Odvaha se vynořovala pomalu, ale vynořovala se.
Zatracená naděje!
Bylo už po půlnoci, když pozvedl hůlku a pronesl kouzlo Anima Libertas, které uvolnilo jeho duši.
O několik minut později se rozhodl opustit své tělo i komnaty. Další čas mu zabralo dostat svou duši do sedmého patra, kde spali nebelvíři, ale když došel k jejich věži, vyčkával. Na co čeká?
Na odvahu.
Znovu.
Bylo snazší cítit naději, když neměl tělo. Severus se zamračil. Nebyl schopen usnout, nedokázal z hlavy dostat synova slova - a možnosti, které představovaly. Nastal čas přesvědčit se, setkat se světem, který jeho syn toužil znovu prožít, ale každý krok k té neznámé části snů či reality provázely obavy a dychtivost. Bez ochrany svého těla, díky Anima Libertas, zavřel Severus oči a prošel skrz spící Buclatou dámu do nebelvírské věže, aby pátral po tom, co podle něj vůbec neexistovalo.
S velikým překvapením a strachem hleděl na třpytící se postavy čile se pohybující po společenské místnosti. Studenti ho míjeli, jako kdyby tu nebyl, povídali si a hráli, jako kdyby nic nebylo v nepořádku, jako kdyby těla nebyla vůbec důležitá.
„Tati, přišel jsi!” uslyšel Severus a ocitl se v divokém objetí, roztřesený nezastíraným střetnutím jeho duše s tak silnými vlnami… lásky. Jemu adresovaný šťastný úsměv způsobil, že bylo obtížné získat nad sebou kontrolu, a než stihl cokoliv říct, byl uchopen za ruku. „Snažím se je naučit neverbální magii, ale oni to prostě nechápou,” vykládal Nathan cestou ke skupině chlapců sedících v jednom z rohů místnosti. „Vysvětlí to můj táta,” sdělil jeho syn kamarádům, kteří se k němu otočili s očekáváním - nikoliv se strachem nebo úzkostí.
„Dobrý večer, profesore Snape,” pozdravil vychovaně Wood a dokonce přidal úsměv - a to upřímný.
„Dobrý večer, pane Woode,” odpověděl Severus rovněž zdvořile, neboť netušil, co přesně se od něj očekává, jak se má chovat.
„Profesore Snape, můžete říct Nathanovi, že se nechceme učit něco jen proto, že se to učí on?” vložil se do toho Brown s pronikavým pohledem zaměřeným na Nathana.
Nathan protočil oči, ale na ústech mu nadále hrál slabý úsměv. „Jste prostě líní.”
Brown pokrčil rameny. Wood se usmál a zavrtěl hlavou.
„Neverbální kouzla je lepší učit se až v šestém ročníku,” sdělil jim Severus, skryl svou nervozitu za profesorské vystupování.
„Říkal jsem ti to,” ušklíbl se Brown.
„Můžeme si teď zahrát Řachavého Petra?” zeptal se Wood.
Teď bylo na Nathanovi, aby pokrčil rameny, a pak znovu sevřel Severusovu ruku.
„Přinesu karty!” zvolal Brown vzrušeně a odběhl pryč. Severus sledoval jeho cestu po místnosti pohledem.
„Zahraješ si taky?” Slyšel, jak se Nathan ptá, a uvažoval, koho zve, protože pan Wood byl přece ten, kdo původně hru navrhl. Sklopil oči ke svému synovi a setkal se s pohledem plným očekáváním, zářivě mířícím na něj. Severus překvapeně pozvedl obočí. „Já vím, že máš radši šachy, ale u Řachavého Petra se vždycky moc nasmějeme, ne?” zářil Nathan.
„Ne!” zareagoval Severus v panice. „Samozřejmě, že ne!”
„Aha,” hlesl Nathan zklamaně.
„Tak já pozvu Jose,” řekl Wood a zamířil k jejich kamarádovi.
„Myslel jsem, že zůstaneš.”
„Já…”
Severus nebyl mocen slova. Hrával karty se svým synem? Věděl, že ne, tak proč se ho ptal? A co kdyby… ano? Severus tomu nedokázal uvěřit, i když všechny důkazy to potvrzovaly. Sníval o tom, to musel připustit, ale sny… Znamenalo to, že snění už nebylo bezpečné?
Nehodilo se k němu. Severus se cítil ve svých vlastních snech jako vetřelec a uměl ty pocity v sobě velmi dobře zlikvidovat. Musel odejít.
„Musím být někde jinde.”
„Dobře,” kývl Nathan klidně, objal ho a zesílil tak nepohodlný pocit v otcově hrudi. „Vždycky si můžeme zahrát zítra šachy, ne?” Severus na to neměl žádnou odpověď, takže jen poplácal syn po rameni. Hruď měl sevřenou, ale zřejmě nemohl mimo své tělo umřít na nedostatek vzduchu. „Jsi v pořádku?” zeptal se ho syn se zájmem.
„Ano,” zvládl ze sebe vypravit.
„Nathane! Jdeš nebo ne?”
Severus zapomněl, že stáli uprostřed místnosti plné studentů, ale když si to uvědomil, uvolnil se ze synova objetí a couvl.
„Šachy,” usmál se chlapec. „Zítra,” dodal a šťastně se rozběhl ke svým kamarádům.
Severus spěchal opačným směrem, a ani si nevšiml, že prošel zdí, takže už syna nemohl vidět. Hruď se mu dmula a ruce třásly.
Bylo to skutečné.
Duše, ty nejniternější části lidské bytosti, byly v noci svobodné, chovaly se jako při bdění, intenzivně vnímaly každý pocit ochraňovaný jejich pevnou tělesnou schránkou…
„Merline,” vydechl, když si vzpomněl na všechny ty noci, kdy snil o Hermioně Grangerové.
* * *
AN: Změna paradigmatu! Chudák Severus.
Příště… Severus nemůže dostat Hermionu z hlavy.
Komentáře
Přehled komentářů
Mno a je to. Co s tim ted Severus asi udela ;)
Re: :)
(Jacomo, 4. 9. 2017 13:32)Samozřejmě na to půjde zcela po severusovsku - po citové stránce naprosto špatně. Chjo :-)
:)
(Michelle, 19. 8. 2017 23:24)Paráda, tak to už je o moc lepší, snad si to budou ráno všichni pamatovat :)
Re: :)
(Jacomo, 21. 8. 2017 10:03)No, Severus si to pamatovat bude - otázkou je, co s tím udělá :-)
Super!
(Cecílie, 11. 8. 2017 21:52)Díky za zpříjemnění srpnového bouřkového večera. Tuto povídku čtu moc ráda. Je skvělé, že ji překládáš! Děkuju Ti !
Re: Super!
(Jacomo, 21. 8. 2017 10:02)Děkuji za přízeň. Doufám, že už se mi konečně podaří překlad dotáhnout do konce - usilovně na tom makám :-)
Kdo si počká, ten se dočká
(Fido, 9. 8. 2017 13:18)
díky za kapitolu :)
@Lupina: podrobnosti? :D
Re: Kdo si počká, ten se dočká
(Lupina, 14. 8. 2017 12:21)To Fido: :D No, bylo to jako živé, ale příliš brzo jsem se vzbudila :D Zůstalo o ratingu 13+. Fňuk.
Děkuji
(martik, 9. 8. 2017 20:08)To byla nádhera. Drahoušek Severus se v tom pěkně plácá. Jak v otcovství, tak ve svém vztahu k Hermioně. Nathan s ním svatou trpělivost a zjevně to nese ovoce. A když si ještě uvědomí, kolik snů s Hermionou prožil. Moc děkuji za krásný překlad, Jacomo, a moc se těším na příště.
Re: Děkuji
(Jacomo, 11. 8. 2017 10:57)
No, nemají to ti kluci jednoduché :-) Ale oba jsou tvrdohlaví, takže se nakonec doberou ke kýženým koncům. Jen jim to chvíli bude trvat - a my si to užijeme :-)
Díky, Martiku!
Děkuji
(Lupina, 9. 8. 2017 9:02)
Krásný překlad. To se to čte, když nic nedrhne. Tak jo, Severus zjistil, že spoustu nocí prošpásoval s Hermionou. Což mě vede k závěru, že pokud se mi onu noc zdál opravdu živý sen o Severusovi, tak co? Žije! :D
Chudák neprožívá klidné chvilky. Od zapšklého jízlivého bastarda jen tak přešel k otci dvanáctiletého kluka. Není divu, že se v tom tak plácá.
Ještě jednou děkuji za bravurní překlad, Jacomo :-*
Re: Děkuji
(Jacomo, 11. 8. 2017 10:54)
Děkuju moc, taková slova vždycky potěší a povzbudí.
Jen se obávám, že s těmi sny to bude nějak jinak, to by totiž náš netopýrek byl po nocích na roztrhání :-)))
Ale zpět k příběhu - on ten přechod není až tak náhlý, jen o tom jaksi nevěděl. Však uvidíš v další kapitole.
:)
(zuzule, 1. 9. 2017 9:37)