Kapitola 32: Probuzení
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2542183/32/Not-Only-a-Granger
Překlad: Arda z Lyry Betaread: Jacomo
Soví poznámka: Protože jsem měla tak dlouhou pauzu v překládání, dobrá dušička Arda se nabídla, že mi s povídkou pomůže. Tuto a následující kapitolu si tudíž můžete přečíst v jejím skvělém překladu. Další její překlady fanfiction najdete na http://ardazlyry.blog.cz/
V minulé kapitole... Nathan pomohl Severusovi zjistit pár věcí o realitě a snech a Severusův život je navždy změněn.
* * *
Severus strávil pátek mezi svou učebnou a pracovnou. Události předchozí noci ho ještě teď značně zneklidňovaly a potřeboval čas pro sebe, aby o tom mohl přemýšlet. Skutečnost se nafoukla tak, že mu z toho málem praskla hlava, a bude potřebovat více než jeden den na to, aby se přizpůsobil všem následkům.Negace toho všeho nebyla žádným řešením, ale popravdě řečeno, toto šílenství také ne.
Celá léta žil dvojí život, a jakmile uvěřil, že je tato fáze navždy pryč a vyřízená, zjevila se mu nová část jeho života – role, kterou vždy chtěl žít; jeho sny se plnily.
Severus nebyl schopen uvěřit tomu, že všechno, co si vysnil, mu opravdu jde vstříc, jeho duši. A co teprve když pomyslel na všechny časté noční můry a na základě mnohých oprávněných důvodů zvažoval, do jaké míry mohly být reálné; představa, že ten teror skutečně prožil, ho rozhodně nepřiměla neklidně vraštit čelo. To opravdu ne.
Co mu stejnou měrou dělalo starosti a udivovalo ho, byly sny – jejichž skutečnost byla nyní dokázána – o lásce a náklonnosti mezi ním a jeho synem, jež k sobě oba cítili, a, což bylo nejmučivější, o tom, co cítil k matce svého syna. Hermiona Grangerová jeho snů byla…
Ach, Merline!
Jak se jí ksakru bude moci podívat do očí s vědomím, že všechno, co s ní dělal ve snech, se opravdu stalo? To bylo šílenství! A čím víc Severus tuto skutečnost nahlížel rozumem a věděl, že to nemohla být pravda, tím míň chtěl naslouchat skutečnému důvodu.
Chtěl zešílet, pokud by to byla cena za to, že bude žít život ve snech.
Škoda, že byl příliš hrdý na to, jakou měrou kontroloval svou touhu, než aby si dovolil jí podlehnout. Byl příliš mladý, když přestal snít s otevřenýma očima. Bude nějakou dobu trvat, než uvěří tomu, že znovu může snít a že tyto sny nebudou roztříštěny.
Jeho sny byly vždy rozmetány.
Roztržitě si vjel rukou do vlasů a povzdechl si. Nikdy v celém svém životě se necítil tak zranitelný. Z jednoduchého důvodu: teď už věděl, kam ho jeho duch – ne, jeho duše – ve spánku zavedl, a přitom nebylo možné kontrolovat, co udělá.
Obrazy, letmé úseky snů z minulosti pronikaly na povrch, jako by se mu vysmívaly a zkoušely ho svádět. Zaměřil svůj pohled na novou várku lektvarů na bezesný spánek, která zrála na pracovním stole a po x-té se ptal, jestli vůbec má cenu jednu dávku vypít. Mohl lektvar fungovat jako něco víc než klam, než maska, která jeho neřestnou duši uvolní dokonce ještě více? Nehledě na upřímnost k sobě samému – a Severus k sobě musel být upřímný – pokud bude mít sny, chtěl být alespoň schopný si na ně později vzpomenout.
Celá léta žil dvojí život, a jakmile uvěřil, že je tato fáze navždy pryč a vyřízená, zjevila se mu nová část jeho života – role, kterou vždy chtěl žít; jeho sny se plnily.
Severus nebyl schopen uvěřit tomu, že všechno, co si vysnil, mu opravdu jde vstříc, jeho duši. A co teprve když pomyslel na všechny časté noční můry a na základě mnohých oprávněných důvodů zvažoval, do jaké míry mohly být reálné; představa, že ten teror skutečně prožil, ho rozhodně nepřiměla neklidně vraštit čelo. To opravdu ne.
Co mu stejnou měrou dělalo starosti a udivovalo ho, byly sny – jejichž skutečnost byla nyní dokázána – o lásce a náklonnosti mezi ním a jeho synem, jež k sobě oba cítili, a, což bylo nejmučivější, o tom, co cítil k matce svého syna. Hermiona Grangerová jeho snů byla…
Ach, Merline!
Jak se jí ksakru bude moci podívat do očí s vědomím, že všechno, co s ní dělal ve snech, se opravdu stalo? To bylo šílenství! A čím víc Severus tuto skutečnost nahlížel rozumem a věděl, že to nemohla být pravda, tím míň chtěl naslouchat skutečnému důvodu.
Chtěl zešílet, pokud by to byla cena za to, že bude žít život ve snech.
Škoda, že byl příliš hrdý na to, jakou měrou kontroloval svou touhu, než aby si dovolil jí podlehnout. Byl příliš mladý, když přestal snít s otevřenýma očima. Bude nějakou dobu trvat, než uvěří tomu, že znovu může snít a že tyto sny nebudou roztříštěny.
Jeho sny byly vždy rozmetány.
Roztržitě si vjel rukou do vlasů a povzdechl si. Nikdy v celém svém životě se necítil tak zranitelný. Z jednoduchého důvodu: teď už věděl, kam ho jeho duch – ne, jeho duše – ve spánku zavedl, a přitom nebylo možné kontrolovat, co udělá.
Obrazy, letmé úseky snů z minulosti pronikaly na povrch, jako by se mu vysmívaly a zkoušely ho svádět. Zaměřil svůj pohled na novou várku lektvarů na bezesný spánek, která zrála na pracovním stole a po x-té se ptal, jestli vůbec má cenu jednu dávku vypít. Mohl lektvar fungovat jako něco víc než klam, než maska, která jeho neřestnou duši uvolní dokonce ještě více? Nehledě na upřímnost k sobě samému – a Severus k sobě musel být upřímný – pokud bude mít sny, chtěl být alespoň schopný si na ně později vzpomenout.
Jaká smůla, že byl takto posedlý sebekontrolou.
Severus se rozhodl odejít na večeři do Velké síně. Snad tam ona nebude; snad by si mohl zajistit oddechový čas, než ho napadne nějaké řešení, jakákoli možnost ten problém obejít. Jakmile však vstoupil do Velké síně, spatřil tam Hermionu a zaplavila ho beznaděj a pro něj tak netypický pocit porážky.
„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila ho zdvořile, když zaujal své místo, které dnes večer bylo náhodou vedle ní. „Jaký jsi měl týden?“ zeptala se konverzačně, když se posadil.
„Stresující,“ přistihl sám sebe odpovědět.
Hermiona na něho zamrkala svýma překrásnýma očima. Severus chtěl proklít sám sebe, když zjistil, že jí opravdu nahlas odpověděl.
„Potřebuješ relaxační víkend.“ Usmála se svými perfektními rty, které mu odhalily stejně perfektní zuby. „Pokud ti budu moci s čímkoli pomoci, stačí se jen zeptat.“
Vstal by, zasyčel by něco sprostého a sarkastického a opustil by Velkou síň, ale na druhé straně, proč by z toho měl dělat takové pozdvižení. Neměl žádnou kontrolu nad jakoukoli z těchto situací, takže proč něco předstírat. Rozhodl se, že bude dál pomalu a klidně jíst, jako by to mělo být naposledy v životě. Svět, ve kterém ještě včera žil, už neexistoval; ten Severus, kterým byl po všechna ta léta, byl lež, stín…
Loutka.
Už zase.
Tentokrát loutka svých vlastních přání a potřeb… tužeb svého srdce… svých přání…
Zběžně mrkl na Hermionu a chtělo se mu zařvat.
Byl skutečně prokletý, a tentokrát za to nebyl zodpovědný nikdo jiný než on sám. Masky padly.
„… v pořádku?“
Slyšel její poslední slova. Zíral na ni, ponořený do svých myšlenek na zatracení. „Ano,“ odpověděl znovu nahlas, a ukázal svůj nezájem tím, že pohlédl na moře studentů před sebou. Vložil si do úst další plátek brambory, aby zaměstnal svůj jazyk.
Věděl, že ho pozoruje; mohl cítit její nevyslovené otázky, které měla na jazyku, zatímco její půvabné ruce sebou nerozhodně škubaly. Očima se soustředil na chlapce – na svého chlapce. Nathan zachytil jeho pohled a zkusmo se usmál takovým polovičním úsměvem. Severusův poslední pokus nasadit si zpět svou masku tím ztroskotal.
Vstal a na talíři nechal velkou část své večeře.
„Severusi?“
Obrátil pohled zpátky k ní a v očích měl rozhodnost. „Teď ne,“ prohlásil a vyrazil z Velké síně pryč. Vydal se ke svému bytu a tam bude čekat, až hrad usne. A pak přijde ta chvíle, Hermiono, dokončil předchozí větu sám pro sebe a naštěstí tentokrát jen v duchu.
* * *
Teď ne? opakovala si Hermiona. Co to má prosím pěkně znamenat? Co se muselo stát, že se Severus proměnil v tohoto nereagujícího – nebo lépe řečeno nezvykle přátelsky reagujícího – kouzelníka? Řekl, že byl stresovaný, a vypadal opravdu zničeně, ale co mohlo být příčinou? Minulou neděli se zdál být tak uvolněný…
Vždycky se vracel ke svému starému odpornému já, když zcela jednoznačně našel v něčem zálibu. Aha, to muselo být ono: Severus měl záchvat vzdoru, vztekal se.
Hermiona si vybavila jeho vzezření jen pár momentů předtím, když vedle ní tiše jedl. Působil nepřítomně, opravdu unaveně. Ačkoli věděla, že ho to bude nekonečně rozčilovat, chtěla natáhnout ruku, pohladit ho po zádech a utěšit ho, a teď téměř chtěla odejít od vlastního oběda a následovat ho.
Teď ne, připomněl jí jeho hlas v její hlavě, a Hermiona si povzdechla. „Severusi, Severusi…“
Prohlédla k nebelvírskému stolu a viděla, jak se Nathan směje spolu se svými přáteli. On nebyl zdrojem Severusova trápení, nebo snad ano? Z nějakého důvodu to Hermioně tentokrát připadlo nepravděpodobné.
Prohlédla k nebelvírskému stolu a viděla, jak se Nathan směje spolu se svými přáteli. On nebyl zdrojem Severusova trápení, nebo snad ano? Z nějakého důvodu to Hermioně tentokrát připadlo nepravděpodobné.
Ať už to bylo cokoli, Hermiona si byla jistá, že to bylo něco vážného.
* * *
Severus rázoval před vyhasínajícím krbem sem a tam, aby se udržel vzhůru. Každých pět minut se podíval na hodiny a měl za to, že mezitím uběhla celá hodina. Byla skoro jedna ráno. Spala už? Znovu se podíval na hodiny a rozhodl, že to riziko musí podstoupit, nebo se z toho zblázní – nebo bude ještě víc poblázněný, podle toho, co se stane.
Vstoupil do své ložnice a chvíli byl nerozhodný, co si má na sebe obléct před tím, než na sebe zakouzlí kletbu. Pak na sebe zavrčel, proč vůbec mrhá těmito myšlenkami, a prostě si lehl v obvyklém černém hábitu, který nosil. Zíral na nařasené závěsy upevněné ke čtyřem sloupkům postele. Obraz Hermiony, nahé, zarámovaný do stejné látky, zatímco leží v posteli s ním, nad ním, na něm, který mu vykreslila jeho představivost, stačil k tomu, aby vyslovil ono latinské zaklínadlo a osvobodil svoji duši.
Teď ji ještě musí najít.
Severusova duše procházela chodbami hradu s jediným cílem v mysli: Hermionou. Jeho vůle ho přivedla k jejímu bytu. Přišel ke dveřím a zaváhal.
Bylo to bláznovství. Projde dveřmi a co pak? Jak by měl jednat? Jakou roli by měl hrát?
Severus věděl, že odpovědí bylo „sám sebe“. Měl by být poprvé za několik desetiletí sám sebou, ale bál se toho, že nebude schopen tuto roli udržet déle než jednu minutu.
Bylo to opravdu bláznovství.
I ty dveře se mu vysmívaly a na chvíli se tyto obyčejně vypadající dveře proměnily v jeden velice bolestivý průchod – vstup do nebelvírské věže – za kterým mu Lily Evansová odmítla odpustit. Severus zakroutil hlavou, aby se osvobodil od toho nepříjemného pohledu. Historie se nebude opakovat. Prošel do obývacího pokoje.
I ty dveře se mu vysmívaly a na chvíli se tyto obyčejně vypadající dveře proměnily v jeden velice bolestivý průchod – vstup do nebelvírské věže – za kterým mu Lily Evansová odmítla odpustit. Severus zakroutil hlavou, aby se osvobodil od toho nepříjemného pohledu. Historie se nebude opakovat. Prošel do obývacího pokoje.
„Severusi.“ Ve vyslovení jeho jména byla čirá radost. On však ztuhnul nejistotou a ještě více nelibostí, když ho ovinula pažemi. Síla energie, kterou ho vítala, při vzájemném doteku – duše na duši – byla tak prudká, že se jí Severus ze strachu, že by přestal existovat, pevně držel. „Chyběl jsi mi,“ oznámila mu. Jemu chyběla také, ať už byla ta myšlenka jakkoliv bláznivá. Nenacházel ovšem hlas, aby to vyjádřil; stále ještě měl pocit, že exploduje.
Hermiona se dotkla knoflíku jeho hábitu, ale Severusovi připadalo, že mezi nimi není nic, co by jejich těla od sebe dělilo – nebo už jejich duše. „Stále máš na sobě učitelský hábit… To už jsi zase usnul nad pergameny?“ Vypadala tou myšlenkou pobavená, obdivně se podívala do jeho obličeje, a pak zdvihla ruku, aby ho polaskala. Její prsty za sebou zanechaly horkou stopu. „Můj ubohý, přepracovaný profesor Snape.“ Zpečetila ta slova letmým polibkem na jeho rty a Severusovi se téměř podlomila kolena. Tolik byl převálcovaný pocity, o kterých si myslel, že se mu od ní nikdy nedostane.
Severus prohloubil polibek, utápěl se v něm, tiskl své rty na její v polibku, na který nikdy nezapomene. Způsob, jakým polibek lačně opětovala, Severuse přinutil sténat, ať už mohl mít někdy jakoukoli námitku, teď chtěl všechno naprosto zapomenout, zapomenout, zapomenout…
Hermiona přerušila polibek dřív, než ji mohl zadržet.
„Co se děje?“ Teď se zdála zneklidněná. „Co je, Severusi?“
„Potřebuji tě,“ zašeptal.Znovu ji přitáhl k sobě, schoval svůj nos za jejím levým uchem, vzdychnul a rozechvěle se nadechl.
„Chvěješ se,“, vyslovila nahlas své pozorování. „Severusi, proč se chvěješ? Co se stalo?“ Zvedla mu hlavu, aby mu pohlédla do obličeje, a on ji nechal, přešťastný z toho, že se o něj někdo stará, že ho někdo učinil předmětem svých myšlenek, a tím jeho chvění dále vzrostlo.
„Chvěješ se,“, vyslovila nahlas své pozorování. „Severusi, proč se chvěješ? Co se stalo?“ Zvedla mu hlavu, aby mu pohlédla do obličeje, a on ji nechal, přešťastný z toho, že se o něj někdo stará, že ho někdo učinil předmětem svých myšlenek, a tím jeho chvění dále vzrostlo.
Explodoval by, skončil by jako milovaný muž a všechno ostatní by bylo pak už bylo naprosto bezvýznamné. Ať by ho Hermiona vzala kamkoli, Severus by ji následoval, lhostejno kam. Přiměla ho posadit se a on se podvolil.
„Naháníš mi strach,“ řekla mu. „Co se s tebou děje?“ Soustředěně si ho prohlížela a každý její dotek na jeho duši byl vlnou lásky; Severusovi se nepodařilo potlačit zasténání. Rozpouštěl se na gauči, jako by jeho svaly byly želé. Náhle přestala. „Zhoršuju to.“ Znělo to zděšeně. Jakmile zjistil, že vlny její přítomnosti slábnou, otevřel oči a chytil ji za zápěstí ruky, aby nemohla vstát.
„Ne, ne!“ Kdyby byl víc při smyslech, naléhavost jeho protestu by ho zahanbila. Vtáhl ji do náručí a vydechl. „Neodcházej, Hermiono,“ zašeptal. To bylo víc, než Severus předvídal, když se rozhodl zakouzlit kletbu, aby ji dnes v noci potkal; mnohem, mnohem víc.
Na okamžik klidně přijmula jeho objetí a pak se zeptala: „Už se cítíš lépe?“
„Naháníš mi strach,“ řekla mu. „Co se s tebou děje?“ Soustředěně si ho prohlížela a každý její dotek na jeho duši byl vlnou lásky; Severusovi se nepodařilo potlačit zasténání. Rozpouštěl se na gauči, jako by jeho svaly byly želé. Náhle přestala. „Zhoršuju to.“ Znělo to zděšeně. Jakmile zjistil, že vlny její přítomnosti slábnou, otevřel oči a chytil ji za zápěstí ruky, aby nemohla vstát.
„Ne, ne!“ Kdyby byl víc při smyslech, naléhavost jeho protestu by ho zahanbila. Vtáhl ji do náručí a vydechl. „Neodcházej, Hermiono,“ zašeptal. To bylo víc, než Severus předvídal, když se rozhodl zakouzlit kletbu, aby ji dnes v noci potkal; mnohem, mnohem víc.
Na okamžik klidně přijmula jeho objetí a pak se zeptala: „Už se cítíš lépe?“
Bylo mu do smíchu a nepotlačoval to. Bylo to tak osvobozující se smát. „Nikdy v životě jsem se necítil lépe,“ odpověděl nakonec a usmál se na ženu ve svém náručí.
Naklonila hlavu a zúžila oči. Náhle je vykulila a vydechla: „Ty jsi při vědomí! Jsi pod vlivem Anima Liberta!“
Severus se na ni pevně zahleděl, v očích stále výraz radosti. Mlčky se na sebe chvíli dívali a rozebírali celou situaci.
„Našel jsi, co jsi hledal?“
Cítil, že v její otázce je opravdová zvědavost. Nuže, našel něco?
„Ano,“ zodpověděl ji.
„A co máš v úmyslu si s tím teď počít?“
Naléhavě se podíval do jejích očí, přitáhl si ji na klín a hladově políbil na ústa. Tohle bylo pro Severuse nebe; ona pro něj byla nebe. Seděla obkročmo na jeho stehnech, ale oddálila rty.
„Co to je za odpověď?“ trvala na vysvětlení.
„Jak dlouho tohle trvá?“ zeptal se místo odpovědi.
Kousla se do dolního rtu a Severus ty svoje navlhčil, přičemž jí neposkytl ani několik vteřin času na reakci, a dalším polibkem si její rty znovu zabral pro sebe. Záleželo na tom? Raději chtěl, aby mlčela pod doteku jeho úst, než aby mu odpovídala, ale daleko od nich.
Znovu se odtáhla.
„Severusu, přestaň mě líbat, když si zjevně místo toho musíme spolu promluvit.“
Přejel palcem po jejích pozoruhodných rtech, ale nebyl si příliš vědomý toho, co říkaly.
„Po důkladném líbání jsou ještě víc fascinující.“
Odvrátila oči a zřejmě v ní jeho poznámka vyvolala rozpaky. Serverus na okamžik znejistěl, což mu pomohlo znovu získat trochu rozvahy, aby souhlasil s jejím předchozím zjištěním; musí si spolu promluvit. Pustil ji, ale okamžitě zatoužil znovu se jí dotýkat, proto ji uchopil za ruce.
„Jak dlouho tohle trvá?“ zopakoval otázku ještě jednou.
Znovu se na něj podívala a viditělně se uvolnila, když uviděla výraz jeho obličeje.
„Od doby, kdy…“ začala. „Brzy po tom, co jsme začali pracovat spolu – tak nějak.“
Severusovo obočí vystřelilo vzhůru, jak hledal možnost, že jí špatně porozuměl. Slova „pracovat spolu“ mohl vztáhnout na poslední měsíc, kdy pročítal recepturu, kterou nechala ležet na pracovním stole v laboratoři. Nemohl odolat a na okraj naškrábal poznámku. Snad nemyslela tu dobu předtím, před dvanácti či třinácti lety.
“Během války…“ zničila jeho snahu, „když jsem ti v Řádu pomáhala s lektvary.“ Sklouzla z jeho klína, ale stále se ho dotýkala. Nechala jeho ruku ve své a přiměla ho, aby se otočil stranou a pohlédl jí do obličeje, když teď seděla vedle něj na gauči.
Bylo těžké uvěřit, že říkala pravdu. Severus nemohl tak snadno pokládat za pravdivé, že během spánku měl už třináct let vztah s Hermiono Grangerovou a zároveň žil tak žalostný život, zatímco byl vzhůru. Svraštil čelo.
„Ne, řekla mu a uvolnila jednu ruku, aby mu vyhladila vrásky mezi obočím. „Prosím, nezkoušej tomu porozumět nebo analyzovat tu situaci racionálně. Blízkost duší nás svedla dohromady a život zkomplikoval všechno, jak už to tak bývá. Tomu se nedá nic vytknout – vůbec nic.“
„Naše duše spolu mají třináct let románek a ty říkáš, že se tomu nedá nic – vůbec nic – vytknout?“
„Nemáme spolu žádný románek,“ opravila ho. „Vždy jsme rádi trávili čas společně, a od té doby, co jsme se rozhodli mít spolu syna, jsme více než jen přátelé nebo partneři; jsme rodina, máme se rádi a navzájem se podporujeme.“
„Nerozhodli jsme se mít syna; nikdy mi nikdo nedal možnost se v tomto případě rozhodnout, a nedokážu pochopit, jak ses mohla rozhodnout zůstat těhotná, ani to…“
„Severusi,“ přerušila ho, „mýlíš se. Všechno jsme rozhodli společně. Souhlasili jsme, že nás Nathan svede dohromady, že mi pomůže zvládnout hrůzy války, a on souhlasil s tím, že pomůže tobě, aby sis odpustil věci, které jsi byl nucen po tak dlouhou dobu dělat.“
Chtěl protestovat, ale ona ho znovu zastavila.
„Jediná okolnost, kdy s tebou souhlasím, že to neproběhlo tak, jak jsme si naplánovali, je to, kolik času nás stálo se domluvit a být rodina, což bylo pro nás předurčeno. Nathan trpí tím, že s tím nemůže nic udělat.“
Vypadala ztrápeně a smutně a její smutek ho zasáhl jako ledový šíp vystřelený přímo do srdce. Zabolelo to.
„Je mi to líto,“ omluvila se, neboť zřejmě věděla, že mu způsobila bolest. „Prostě to byl pro nás všechny frustrující rok.“ Pak se usmála a bolest byla pryč.
Severus se rychle zmocnil jejích úst, něžně ji líbal a nevěděl, proč se v její přítomnosti nedokáže ovládat. Opětovala polibek, pevně ho držela a jeho jímala závrať. I když se jejich rty oddálily, Severus je stále cítil. Nechal oči zavřené.
„Miluji tě, Severusi Snape. Tolik tě miluji,“ zašeptala Hermiona.
Teď to byla ona, kdo započal polibek tím, že si jeho hlavu přitáhla k sobě, atakovala jeho ústa jazykem a jeho vědomé smysly přinutila tát. Severusovy ruce rychle našly cestu na její záda, do vlasů, a on mohl opětovat její nenasytnost, když ji vychutnával svým jazykem.
Mohou se dvě duše stát jedinou?
* * *
Vítr zakvílel a Hermiona se vyděšeně probudila. Když si vzpomněla na to poslední, o čem snila, zasténala.
„Ne, když ho líbám!“ stěžovala si Morfeovi.
Marně zkoušela znovu usnout a vrátit se do Severusovy náruče, a když musela uznat, že její noční odpočinek byl neodvolatelně a předčasně přerušen větrem, povzdychla si a odhodila přikrývku. Když už byla vzhůru a její sen byl zničený, proč by se neměla vrátit k aritmetické rovnici, na které pracovala?
* * *
Severus, náhle ztracený a dezorientovaný, pozoroval, jak Hermiona vstoupila do pokoje a posadila se do křesla u stolu v rohu, daleko od něj. Její přítomnost neměla tentýž přemáhající účinek jako předtím, neboť vzduch mezi nimi byl teď těžší, ale zcela jistě byla tu. Severus ji znovu chtěl cítit u sebe, ale ona byla v místnosti fyzicky přítomná, a tak se jí nemohl dotknout, že ano?
Přiblížil se k ní a zůstal stát za křeslem. Zběžně se koukl na pergamen, na nějž hleděla, a hlubce vdechoval vůni jejích vlasů. Byla tlumená, ale přítomná. Vztáhl ruku, aby jí polaskal paži.
„Hermiono.“
Pustila pergamen a zachvěla se.
„Jsi v mých snech a teď mě nenecháš se soustředit. Doženeš mě k šílenství, tak jako se ti líbí říkat, že už šílená jsem,“ zamumlala pro sebe, ale Severus věděl, že ta slova byla určena jemu.
Potlačil úsměv a odstoupil, aby mohl sledovat její reakci.
Znovu vzala pergamen do ruky a soustředěně ho prohlížela. Severus se poťouchle pousmál.
Když už měl v úmyslu se jí dotknout znovu …
„Tady jsi! Už hodiny na tebe čekám!“
Byl to jeho syn – nebo lépe řečeno, duše jeho syna.
„Slíbil jsi mi partii šachů, nebo jsi snad na to zapomněl?“
Ačkoliv se Nathan zdál být naštvaný, pevně ho objal. Severusovy paže se obtočily okolo Nathana a vybavilo se mu, co předtím říkala Hermiona.
„Je mi to líto, synku.“
Nathan vzhlédl a Severus mohl vidět, že se usmíval. „Mám rád, když mi tak říkáš,“ oznámil mu chlapec. „Je to mnohem lepší než dutohlavče.“ A usmíval se dál, čímž se z toho prohlášení stal vtip.
„Nejsi žádný dutohlavec,“ řekl mu vážně Severus. Zatoužil omluvit se za každičké slovo, které mu kdy řekl a které jeho syna jakýmkoli, i tím nejmenším způsobem zranilo.
Chlapec svraštil čelo. „Jsi smutný. Nebuď smutný. Víš přece, že mi nevadí ty věci, které říká ten bastard.“ Zase se usmál. „Copak si z toho všichni neděláme každou chvíli šprýmy?“
Urážka jeho osoby způsobila, že se Severus cítil lépe – do jisté míry. Něco ho táhlo za ruku.
„Už pojď. Než se nadějeme, bude ráno, ale možná by mohlo zůstat ještě trochu času, abychom si malinko zahráli.“
Tady si Severus uvědomil, jak noc pokročila, a jak málo opravdového spánku si dopřeje. Kletba vyžadovala enormní množství magie, proto musel svého syna zastavit. „Já nemůžu.“
„Ale táto,“ kňoural chlapec. „Už je to tolik dní!“
„Já vím,“ řekl Severus i přes skutečnost, že nevěděl vůbec nic, „ale teď se budu probouzet. Dojde na to příště, slibuji.“
Nathan si povzdechl. „Okay. Tak se běž probudit.“
Chlapcova reakce na to, že mu upřel svou společnost, byla zvláštně roztomilá, a tak ho Severus poplácal po hlavě a pocuchal mu vlasy.
„Dodržím své sliby, Nathane.“
„Já vím, ale stejně je to na houby. Je to jediný čas, kdy jsme opravdu spolu, a ty tak málo spíš…“
Chlapcovo trápení tížilo tam, kde se dotýkalo Severusovy duše. Přitáhl si Nathanovu hlavu k hrudi a zkusil ho utěšit.
„Strávíme spolu více času v bdělém stavu. To je další slib, který dodržím, synku.“
Nathan vzhlédl a usmál se, načež ho pevně objal a následně nechal jít. „Doprovodíš mě ke věži?“ navrhnul mu chlapec, vzal ho za ruku a táhl ho směrem ke dveřím.
Zatímco procházeli hradem, Nathan mu vyprávěl fascinující a obyčejné věci. Na jiné duše se Severus nedíval; Nathan měl jeho plnou pozornost. Zatímco chlapec mluvil, kroužila mu v hlavě Hermionina slova. Vždycky byli rodina, Severus vždy miloval svého syna a Nathan vždy opětoval jeho lásku, vždy ho miloval jako svého otce. Teď Severus věděl, proč to cítil jako správné a proč bylo možné cítit, že k tomu chlapci takto patří.
Severus uvolnil ruku ze synova sevření a přitáhl si chlapce těsněji k sobě, aniž by zpomalili rytmus svých kroků. Nathan ho ihned objal v pase a dál mu vykládal, že už konečně spatřil domácí skřítky v nebelvírské věži uklízet jeho ložnici. Předtím zkoušel skoro rok ty malé bytosti alespoň koutkem oka zahlédnout.
„Co udělali, když zjistili, že jsi tam?“ ptal se Severus s upřímným zájmem.
Nathan se zakřenil a odpověděl: „Pištěli jako malé holky a na místě zmizeli, přesně jak jsi říkal, že to bude. Člověče, ti jsou hlasití!“
Severus se přál, aby měl vzpomínku na tento rozhovor… Přinejmenším si bude pamatovat tento rozhovor a držet se toho. Došli k nebelvírským dveřím a pod vlivem této zasněné nálady, která to umožňovala, se Severus rozhodl udělat něco, o čem si vždycky přál, aby pro něj v Nathanově věku udělal nějaký dospělý. Objal syna a políbil ho na čelo. „Drž se dál od problémů a nikdy si nenech nikým namluvit, že nedokážeš být tím, kým chceš být.“
„Slibuji, táto. Mám tě rád,“ objal ho Nathan a prošel přes portrét Buclaté dámy do společenské místnosti.
„Co udělali, když zjistili, že jsi tam?“ ptal se Severus s upřímným zájmem.
Nathan se zakřenil a odpověděl: „Pištěli jako malé holky a na místě zmizeli, přesně jak jsi říkal, že to bude. Člověče, ti jsou hlasití!“
Severus se přál, aby měl vzpomínku na tento rozhovor… Přinejmenším si bude pamatovat tento rozhovor a držet se toho. Došli k nebelvírským dveřím a pod vlivem této zasněné nálady, která to umožňovala, se Severus rozhodl udělat něco, o čem si vždycky přál, aby pro něj v Nathanově věku udělal nějaký dospělý. Objal syna a políbil ho na čelo. „Drž se dál od problémů a nikdy si nenech nikým namluvit, že nedokážeš být tím, kým chceš být.“
„Slibuji, táto. Mám tě rád,“ objal ho Nathan a prošel přes portrét Buclaté dámy do společenské místnosti.
Severus v tom okamžiku pocítil chlad a osamělost. Pospíšil si do sklepení, hledaje útočiště, a když konečně dorazil do svého bytu, strávil několik minut tím, že pozoroval své tělo a přemýšlel o tom, jak málo se chce do něj vrátit a opustit tuto zemi snů, lásku, štěstí, svou rodinu – život, který stálo za to žít mnohem více.
Severus přesto provedl zpětné kouzlo a po obličeji mu stekla do studeného polštáře pod jeho hlavou jediná osamělá slza, než ho přemohlo vyčerpání.
* * *
Jeho matka ho pozvala, aby jí pomohl v laboratoři, ale Nathan se bál, že tam bude otec. Posledně, když byli spolu daleko od zbytku školy, to pro Nathana bylo příliš citově vyčerpávající. Teď měl obavy - byl zneklidněn tím, co přinese jejich příští setkání. Nathan právě dospěl k tomu, že se nebude pídit po tom, jestli muž tu noc použil kletbu nebo ne. To znamenalo, že bude dále tápat v temnotě, aniž by získal jistotu.
Nicméně si byl jistý, že si v dohledné době nechtěl znovu zopakovat další kolotoč pocitů.
„Připraven?“ zeptala se ho matka.
´Připraven´ neodpovídalo tomu, jak se Nathan cítil, ale matka se usmívala tím šibalským způsobem, který používala, když měla v úmyslu vyzkoušet nějakou novou teorii. Pokud by Nathan řekl ne, byl si jistý, že by propásl nějakou historickou, monumentální, výpravnou chvíli, u které by se královsky bavil. Zdálo se, že nemá jinou volbu, než podstoupit riziko setkání s otcem.
„Okej, jsem připravený,“ odpověděl a v jeho hlase znělo více jistoty, než ve skutečnosti cítil.
Matčin úsměv se rozšířil a Nathan se taky usmál. Společně se vydali na cestu do sklepení.
„Co přesně budeme dneska dělat?“
„Myslím, že jsem konečně našla možnost, jak modifikovat základ, aby pracoval aktivněji jako kouzelná formule.“
„Budeme tedy opravdu vařit něco nového?“
„Budeme tedy opravdu vařit něco nového?“
„Ano, a doufat, že to bude fungovat. Drž mi pěsti!“ vyprávěla mu nadšeně.
Jo, to bude strašná sranda!
Avšak v té chvíli, kdy vešli do pracovny mistra lektvarů, byla Nathanova představa zábavného odpoledne zpochybněna přítomností otce v místnosti. Nathan se zkusil chovat tak, jako by mu nic nedělalo starosti, zatímco doufal, že mohou kolem profesora projít, aniž by s ním mluvili.
Avšak v té chvíli, kdy vešli do pracovny mistra lektvarů, byla Nathanova představa zábavného odpoledne zpochybněna přítomností otce v místnosti. Nathan se zkusil chovat tak, jako by mu nic nedělalo starosti, zatímco doufal, že mohou kolem profesora projít, aniž by s ním mluvili.
„Dobrý den,“ pozdravil je muž k Nathanově zděšení.
Nikdy nás nezdraví! Proč dneska?
„Dobrý den, Severusi,“ byla máma rychlá a odpověděla. „Cítíš se lépe?“
Jeho otec pomalu přikývl a chvilku ji zamyšleně pozoroval, než upřel své tmavé oči na Nathana.
Nathan cítil, že musí říct „dobrý den“, a jeho otec sklonil hlavu na znamení, že pozdrav přijal. Pak se znovu obrátil na Nathanovu matku.
„Jsem uprostřed přípravy lektvaru. Potřebuji jen trochu místa na druhém pracovním stole, proto předpokládám, že to pro tvou činnost nebude problém,“ informoval ji jeho otec.
„Ne, určitě ne,“ odpověděla, a poté se všichni odmlčeli.
Nathan nerozuměl, proč se jeho matka nevydala k laboratoři, ona však nešla; rovněž nerozuměl tomu, proč ji jeho otec jen pozoroval, místo aby ji – jako vždy – přiměl k tomu, aby šla dál.
„Budu pak v laboratoři,“ oznámila konečně a ukázala na skryté dveře, ale stále ještě neudělala ani krok tím směrem.
Otec přikývl a konečně se zase věnoval papírům na svém psacím stole.
Matka se konečně pohnula a Nathan ji následoval do laboratoře. Ujistil se, že dveře byly zavřené, a pak se zeptal: „Co to teď bylo?“
„Co máš na mysli?“ zeptala se otázkou, zatímco připravovala pracovní plochu.
Nathan mrkl po zavřených dveřích a otevřel pusu, aby otázku přeformuloval, ale… zjstil, že netuší jak. „Co se právě stalo přede dveřmi?“ zkusil to. „Jestli mi rozumíš.“
„Co máš na mysli?“ zeptala se otázkou, zatímco připravovala pracovní plochu.
Nathan mrkl po zavřených dveřích a otevřel pusu, aby otázku přeformuloval, ale… zjstil, že netuší jak. „Co se právě stalo přede dveřmi?“ zkusil to. „Jestli mi rozumíš.“
„Ne, to nerozumím,“ odpověděla rychle. „Můžeš mi prosím opatrně přinést velký skleněný kotlík? Ten menší.“
Nathan se zamračil, ale udělal, oč ho požádala, a začal s ní pracovat. Ani si toho nevšiml, ale v duchu tu zvláštní rozpravu mezi matkou a otcem odsunul za myšlenky na přísady do lektvaru a napínavé experimenty.
Po několika hodinách se smál matce, která zhnuseně pozorovala jeho metodu, jak rozmačkával dýmějové hlízy. Otec se však v této chvíli rozhodl, že vstoupí do místnosti, což pro Nathana narušilo atmosféru. Zkoušel se vrátit k legraci, kterou tu předtím měli, a rozpatlal další hlízu.
„Už toho nech,“ napomenula ho matka. Bylo jasné, že je definitivně po zábavě, kterou nahradilo tradiční napětí. Nathan si okamžitě vzpomněl na to, jak zvláštně spolu rodiče hovořili.
„Už toho nech,“ napomenula ho matka. Bylo jasné, že je definitivně po zábavě, kterou nahradilo tradiční napětí. Nathan si okamžitě vzpomněl na to, jak zvláštně spolu rodiče hovořili.
Pozoroval, jak otec míchá obsah kotlíku, stojícího na druhém pracovním stole, a poslouchal ťukání měchačky o stěnu nádoby.
„Váš lektvar začíná vařit,“ upozornil ji muž, aniž by zvedl oči od svého rozpracovaného lektvaru.
„Och!“ pospíšila si matka snížit teplotu a několikrát tekutinu promíchala. „Budu potřebovat více hnisu, Nathane.“
Tentokrát byl na na řadě Nathan, aby se vylekaně rozpohyboval, a přitom dál s podezřením pozoroval rodiče. Jeho otec přestal míchat lektvar, stále ho však pečlivě hlídal. Matka se starala o lektvarový základ, nyní bublající pomaleji. Nathan rozmáčkl dýmějovou hlízu, která hlasitě zakvičela. Zdálo se, že ten zvuk maličko narušil napětí, a teď už nebylo nic, co by prostor udrželo v rovnováze.
Jeho otec se vydal k němu, matka přestala míchat základ a Nathan pustil nůž, který držel, a byl připraven se omluvit. Jeho otec vzal nůž… a rozřízl hlízu napůl.
„Prořízni ji, a pak použij tupou stranu nože pro extrahování hnisu z obou částí. Když ji necháš explodovat tak jako teď… i když to jistě znamená více zábavy,“ koutky úst mu zacukaly, „přijdeš o část sekretu.“
Nabídl mu střenku nože. Nathan ji uchopil a další hlízu pomalu rozkrojil na dvě poloviny, přičemž postupoval přesně tak, jak ho otec naučil.
„Prořízni ji, a pak použij tupou stranu nože pro extrahování hnisu z obou částí. Když ji necháš explodovat tak jako teď… i když to jistě znamená více zábavy,“ koutky úst mu zacukaly, „přijdeš o část sekretu.“
Nabídl mu střenku nože. Nathan ji uchopil a další hlízu pomalu rozkrojil na dvě poloviny, přičemž postupoval přesně tak, jak ho otec naučil.
„Mnohem lepší,“ potvrdil otec, a Nathana zalila vlna štěstí způsobená tímto uznáním.
Základ lektvaru dokončili pod ostražitým pohledem mistra lektvarů.
„Hraješ si s myslánkami?“ zeptal se muž náhle.
Nathanova matka vzhlédla od lektvaru a Nathan je oba se zájmem pozoroval.
„Zkouším je vyvíjet dál,“ vysvětila muži a pokračovala v objasňování svého projektu a teorií, zatímco táta pozorně poslouchal. Tím byla skutečnost, že profesor Snape byl dnes odpoledne necharakteristicky milý, pro Nathana nepopiratelná.
Možná udělal, oč ho Nathan prosil; možná zažil, jaké to bylo, když spali a snili, a rozhodl se chovat méně jako bastard. Nathanovo srdce se v naději rozbušilo silněji. Jeho otec to s ním nevzdal a zkoušel mu to říct, ukázat mu to, že ano?
To bylo perfektní! To bylo přesně to, co Nathan chtěl od chvíle, kdy potkal duši svého otce. Náhlá nutnost obejmout otce téměř přehlasovala Nathanův rozum. Pozornost muže se přenesla na něho, jako by ji přivolal, a Nathan věděl, že jeho otec uvidí štěstí a ulehčení v jeho zářících očích. Jeho táta to s ním nevzdal.
To bylo perfektní! To bylo přesně to, co Nathan chtěl od chvíle, kdy potkal duši svého otce. Náhlá nutnost obejmout otce téměř přehlasovala Nathanův rozum. Pozornost muže se přenesla na něho, jako by ji přivolal, a Nathan věděl, že jeho otec uvidí štěstí a ulehčení v jeho zářících očích. Jeho táta to s ním nevzdal.
„V každém případě,“ pokračovala matka, „si myslím, že jsme pro dnešek skončili. Základ musí zrát, než do něj přidáme cokoli dalšího. Nemohu se dočkat, až uvidím, jestli to bude fungovat,“ řekla nadšeně, což přesunulo otcův zájem z Nathana na ni.
Muž odstoupil od pracovního stolu, o který se opíral. „Dobře tedy.“
Začal vybírat lahvičky z regálu. Nathanova matka také sbírala své nářadí a nevyužité přísady.
„Mohl bys mi pomoci naplnit tento lektvar do lahviček, Nathane?“
Nathan ostře vzhlédl a jeho hlava se při otcových slovech automaticky zeptala: Kdo? Já? Muž se na něho nepodíval, Nathan se tedy pomalu a mlčky přibližoval. Pak otec na chvilku letmo pohlédl jeho směrem.
„Vezmi si naběračku,“ instruoval ho.
Nahtan po ní sáhl a rychle zamířil ke kotlíku, přičemž s uvědoměním úkolu náhle začal pociťovat nervozitu. Pomáhal v laboratoři profesoru Snapeovi, svému tátovi. Nadšení by bylo větší, než kdy Nathan z čehokoliv cítil, kdyby…
„Co to je?“ Nathan zbledl při pohledu na tekutinu před ním. Poznal tento lektvar, znal ho! „Proč vaříš tento lektvar?“ zeptal se třesoucím hlasem. „Proč, táto?“ Nemohl odvrátit oči od kotlíku plného lektvaru pro bezesný spánek. Všechny Nathanovy naděje a sny se vylily pod tímto kotlíkem a pro jeho otce se nyní nacházely na perfektním místě, aby se jich mohl jednou pro vždy zbavit.
„Co to je?“ Nathan zbledl při pohledu na tekutinu před ním. Poznal tento lektvar, znal ho! „Proč vaříš tento lektvar?“ zeptal se třesoucím hlasem. „Proč, táto?“ Nemohl odvrátit oči od kotlíku plného lektvaru pro bezesný spánek. Všechny Nathanovy naděje a sny se vylily pod tímto kotlíkem a pro jeho otce se nyní nacházely na perfektním místě, aby se jich mohl jednou pro vždy zbavit.
Matka si tento moment vybrala k tomu, aby vstoupila ze skladu do místnosti. Nathan chtěl jít k ní, ale Snape ho chytil za rameno a zadržel ho.
„Vidím, že máš ještě práci.“ Dokonce se smála – a netušila nic. „Můžu počkat, než budeš hotov, jestli chceš, Nathane.“
„Vidím, že máš ještě práci.“ Dokonce se smála – a netušila nic. „Můžu počkat, než budeš hotov, jestli chceš, Nathane.“
Než mohl protestovat, řekl jeho otec: „Nemusíš čekat; Nathan právě řekl, že zůstane až do večeře.“
„Samozřejmě! Brzy se vrátím a půjdu s vámi,“ souhlasila a Nathan sotva dýchal, než aby protestoval.
„Uvidíme se později!“ rozloučil se s ní otec a Nathan byl ponechán svému osudu. Věděl, že bude citově rozsápán. Mohl by křičet, ale kam se poděl jeho hlas?
„Uvidíme se později!“ rozloučil se s ní otec a Nathan byl ponechán svému osudu. Věděl, že bude citově rozsápán. Mohl by křičet, ale kam se poděl jeho hlas?
„Nathane,“ ozval se muž. „Dýchej, chlapče,“ nutil ho, a jakoby ho tím vytáhl z prokletí. „Tak je to v pořádku! Uklidni se.“ Z Nathanova oka se uvolnila slza. „Ne, ne,“ řekl otec maličko frustrovaně, „není žádný důvod k slzám.“ To přimělo Nathana rozplakat se ještě víc. A pak tu byly paže, které ho objaly a jemně držely. „Ššt, uklidni se, synku. Není důvod plakat. Ššt.“
„Bezesný spánek,“ zajíkal se Nathan.
„Ššt. Nemám v úmyslu ho použít.“
„Ne?“ Nathan vzhlédl. „Ty ho nepoužiješ?“
„Ne?“ Nathan vzhlédl. „Ty ho nepoužiješ?“
„Ne, nepoužiji, pošetilý chlapče. Rozčiluješ se naprosto zbytečně. Typický nebelvír,“ řekl otec. Poslední dvě slova zašeptal tónem, do kterého se vkrádalo rozzlobení.
Nathan se opravdu cítil pošetile a zkoušel se opět sebrat. Usušil si obličej a odstoupil od muže.
„Pomoz mi naplnit tyto lahvičky, abychom mohli jít.“
Nathan zkoušel pomoci, i když cítil, že jeho ruce trochu postrádají cit, a nakonec to dopadlo tak, že otec provedl většinu práce. Zakrátko opouštěli laboratoř a šli přímo k profesorovu bytu.
„Měl by ses něčeho napít.“
Nathan otevřel ústa, aby odmítl, ale než mohl, vtiskl mu otec do rukou vykouzlený šálek čaje. „Děkuji,“ řekl automaticky. Vypil několik doušků a ke svému překvapení se cítil lépe.
Jeho otec ztěžka dosedl na gauč a vzdychl. Nathan ho pozoroval, jak si špičkami svých dlouhých prstů masíruje oči, a litoval své přemrštěné reakce. Seděl na okraji gauče a čekal… hleděl na šálek a čekal, hleděl na otcovy boty a čekal, pozoroval sazemi zčernalé kameny v krbu a čekal…
„Proč potřebuješ tento lektvar?“ ozval se, protože už byl z čekání unavený.
„Vidím, že ses nakonec uklidnil,“ vyjádřil otec své pozorování nahlas.
To však nebyla ta odpověď. „Tati…“
„Není pro mou potřebu, jak už jsem ti řekl.“
„Není pro mou potřebu, jak už jsem ti řekl.“
„Pro koho tedy je?“
„Pro někoho jiného.“
„Pro koho?“ trval Nathan na vysvětlení.
„Pro někoho, kdo není já,“ řekl muž suše a hleděl na něho varovně.
„Je pro mě?“ zeptal se Nathan, ačkoli nevěřil, že by to tak bylo. „Protože – já nejsem ty, může tedy být pro mě. Chceš, abych přestal snít, aby---“
„Není pro tebe, pro Merlina!“
Zdálo se, že zašel příliš daleko, už zase, takže zmlknul a vyčkával.
Jeho otec začal hovořit kontrolovaněji: „Mám tyto lektvary v zásobě pro případ, že jsou potřeba. Jsem dodavatelem lektvarů v tomto hradu, o čemž jsem přesvědčen, že sis toho všiml.“
Nathan přikývl. Samozřejmě, že otec vařil lektvary pro školní sklad. Nebo ne? Ano, vařil je. Nathan se znovu napil čaje a vnímal, jak ho ohřívá zevnitř. Když jeho otec vyskočil z gauče a zmizel v ložnici, Nathan se vylekal. Zakrátko se vrátil, ale na gauč se neposadil. Místo toho se zaměstnával něčím u stolu, mumlal si slova, která Nathan z místa, kde se nacházel, nemohl rozluštit, a neodvažoval se opustit gauč.
O něco později byly otcovy úmysly jasné, ale Nathan byl stále zmatený. „Šachy?“ zeptal se, když viděl, co s sebou otec ke gauči přináší. Pozoroval, jak muž uklidil přístavný stolek a umístil na něj hru.
Otec vztáhl jeho směrem ruku. „Pokud jsi připraven…“
Nathan mu podal čajový šálek a podezřívavě pozoroval otcovo jednání. Muž nechal šálek zmizet kouzlem, a pak se usadil ke stolku.
„Vyber si barvu,“ vyzval ho muž.
* * *
Hermiona zaklepala na Severusovy dveře a čekala, až jí bude povolen vstup. Nathana u něho nechala ani ne před dvěma hodinami, a ačkoli před dnešním večerem společně strávili delší dobu, stejně si trochu dělala starosti. Severus se o tomto víkendu nechoval jako obyčejně.
Znovu zaklepala a dveře se samy otevřely. Vstoupila a očima hledala Severuse a Nathana. Pohled, který se jí nabídl, jí zahřál srdce a rozptýlil obavy: otec a syn, sklonění nad šachovnicí.
Hermiona tiše přišla blíž, neboť nechtěla rušit vysoký stupeň koncentrace, ve kterém se zjevně hráči nacházeli. Severus pohyboval černým jezdcem, který hlasitě přemohl jednoho z bílých pěšáků. Nathan to zamračeně pozoroval, pak se zmateným obličejem vzhlédl k Severusovi a jako odpověď obdržel zdvihnuté obočí. Nathanova pozornost se obrátila zpět na šachovnici, ale Severus se zaměřil na Hermionu. Vypadalo to ale, jako kdyby se na ni díval, jen když to ona nevidí; jeho výraz byl otevřený, ale nějak zvláštní. Kdyby ho tak dobře neznala, řekla by, že ji pozoroval téměř zvědavě, možná toužebně.
Hermiona zariskovala a usmála se, a Severus téměř ostýchavě obrátil svou pozornost zpět k šachovnici.
Hermiona zariskovala a usmála se, a Severus téměř ostýchavě obrátil svou pozornost zpět k šachovnici.
„Chtěla bys něco k pití? Víno, například?“ zeptal se šachových figurek.
„Víno by bylo dobré, děkuji,“ odpověděla a on zanechal Nathana u hry, aby se zakrátko vrátil se dvěma skleničkami červeného vína. Vzala si jednu z nich a usrkla z ní. Severus následoval jejího příkladu a jejich oči se do sebe vpily, ačkoli si příliš nebyla jistá tématem rozhovoru. Jeden z bojovníků hlasitě vykřikl a jejich rozhovor tím byl ukončen, než tomu mohla porozumět. Severus se znovu usadil na svém místě v křesle a pozoroval, jak černý jezdec skolený mečem bílého krále naposledy teatrálně zařehtal.
Nathan neodtrhnul oči od šachovnice.
Severus pohnul černým střelcem o tři políčka doleva a oznámil: „Šachmat.“
Nathan mlčky putoval očima po šachovnici, pravděpodobně proto, aby zkusil najít možnost, jak zachránit svého krále, ale nakonec uznal svou porážku a povalil bílého monarchu. „Poražen pěchotou,“ bědoval.
„Nikdy nepodceňuj tiché bojovníky,“ doporučil mu Severus a Hermiona cítila, jak ji pravda jeho slov zasáhla přímo do srdce.
Určitě to ví, pomyslela si. Určitě to ví…
„Můžeme si ještě jednou zahrát?“ zeptal se s nadějí Nathan.
„Možná jindy,“ odpověděl Severus. „Tvoje matka je tu a já myslím, že je téměř čas na večeři.“
„Tak bychom si mohli zahrát po večeři.“
„Nathane.“ Hermiona musela použít varovný tón. Věděla, že Nathan musí být z partie šachů se Severusem nadšený, ale neměl by být dotěrný.
„Příště,“ souhlasil Severus.
Během balení hry přilákala Hermionu Severusova knihovna. Ani si nevšimla, že se Severus přiblížil, a byla překvapená, když se ocitl v její bezprostřední blízkosti a zeptal se jí: „Ještě víno, Hermiono?“
Způsob, jakým ji oslovil, Hermionu trochu vyděsil. Zase ji uváděl v pokušení; měla takové potíže projít okolo něho a on ji sváděl vínem a sametovým vyslovením jejího jména. Zamžikala, odvrátila se od něho a odmítla jeho zdvořilou nabídku: „Ne, děkuji.“ Protože Hermiona byla mistryní v tom obrátit všechno, co udělal, ze zdvořilého na flirtovné – a Severus nebyl kouzelník, který flirtoval, především ne s ní.
Večer pak pokračoval netypicky pomalu. Hermiona si uvědomila, že musí bojovat se Severusovým šarmem, a to z velice příjemné společné večeře udělalo zatěžkávací zkoušku jejího duševního zdraví. Pokaždé, když si uvědomila, že si tu situaci příliš užívá, začala si připadat nesvá a neohrabaná. Byl přátelský a snažil se jí to zpříjemnit kvůli Nathanovi a ona vnímala jeho signály a dekódovala je špatným slovníkem. Severus si musel všimnout její nelibosti, neboť ukončil večer krátce po podání dezertu.
„Mělas celý den spoustu práce a musíš být jistě unavená.“
Jakmile Hermiona doprovodila Nathana k nebelvírské věži a vydala se do svého bytu, cítila se vyčerpaná. To, jak se na ni Severus dnes večer díval, téměř způsobilo, že se utopila v jeho očích a dala mu své srdce. Byla už unavená z neustálého vysvětlování sama sobě, že nemůže přikládat váhu každému okamžiku, kdy je ten kouzelník vůči jejím komentářům a nápadům tak otevřený. Nejdřív všechny ty pohledy a Hermiono sem, Hermiono tam… Bůh se jí určitě vysmívá.
Hermiona opřela hlavu o polštář na gauči a zavřela oči. Tak unavená…
Od levého ucha po páteři dolů jí prošlo zachvění a ona se ztěžka nadechla a otevřela oči. Možná nebyl unavený jen její duch, ale také tělo. Příprava základu lektvaru vyžadovala komplexní formule a přesnost, a Hermiona mohla cítit svou magii, jak ji prosí o přestávku k odpočinku. Tak proč bojovat s únavou, když spánek může vést ke snění a snění k…
Hermiona si nad svou naprostou neschopností kontrolovat své myšlenky povzdechla.
„Spi, Hermiono. Ukonči toto trápení co nejrychleji,“ zamumlala a přešla do ložnice, aby se připravila ke spánku.
* * *
A/N: A zatímco spí … *lol* Zajímavé časy, že?! ;0)
* * *
A/N: A zatímco spí … *lol* Zajímavé časy, že?! ;0)
V další kapitole… Severus už zase žije dvojím životem a Nathan bude zakrátko uveden do vyšší kouzelnické společnosti.
Komentáře
Přehled komentářů
Paradni! Dekuju :)
Parádní
(Michelle, 23. 8. 2017 15:58)
Zdravím Ardu z Lyry a děkuji za překlad :)
Tady je vidět, jak se občas vyplácí i "plakani na cizích hrobech" nebo webech? :)
Tak sláva, sláva, sláva... Severus už začíná chápat :)
Jak to, že Mia a Nathan si pamatují sny a ZÁROVEŇ Nathan nevěděl, kdo je jeho otec? Že by se to dělo změnilo až tím kouzlem, vw kterém Nathan uvízl?
Tak už z doby válečné? No to aspoň vysvětluje, proč si Nathana nechala, když vlastně tátu měl...
Ještě jednou díky a těším se na další kapitolu :)
Re: Parádní
(Jacomo, 4. 9. 2017 13:30)
Oni si ty sny "pamatují" jen v podvědomí, v pocitech, nikoliv fakta. Sama se v tom občas motám, ale ten nápad je nádherný, moc za něj autorku obdivuju.
Díky, Michelle!
:)
(zuzule, 1. 9. 2017 10:02)