Kapitola 36. Úplnost
Překlad: Lupina Betaread: Jacomo a Calwen
Z celého sovího srdce děkuji za spolupráci, Lupinko!
V minulé kapitole... Naše rodinka bojovala se vzájemnými nejistotami
AN: Tato kapitola byla upravena, aby splnila směrnice stránek ohledně obsahu pro dospělé. Pokud ji chcete přečíst v celém rozsahu (jen v originále, do češtiny nebude překládáno - pozn. překl.), běžte na AO3 – archiveofourown.org – a vyhledejte ferporcel (mě!) nebo tento příběh Not Only A Granger. Také mám link na profilu.
* * *
Přišel pátek a Severus se nedokázal vyvléknout ze skvělé příležitosti na perfektně normální rande, jak to nazvala Hermiona. Nu, pojmenování bylo celkem trefné, jelikož si při čekání, až Hermiona odpoví na domácí telefon, připadal jako rozrušený mladíček. Trvala na tom, aby tentokrát použil dveře.
„Ano?“ ozval se hlas z komunikátoru. Nezněl jako Hermionin.
„Hermiono?“ zeptal se. Zaslechl své jméno v dálce a zahihňání blíž.
„Profesore Snape? Hermiona je právě zaneprázdněná tím, aby byla nejkrásnější ženou ve společnosti a bude -“
Na pozadí zaslechl Hermionu, než ji opět zastřel hluk.
„Severusi, to jsem já. Za chvilku jsem dole.“
„Výborně,“ odpověděl a poupravil si límec na plášti. Jaro přišlo, ale pořád foukalo a bylo spíš chladněji.
Už už mu začala docházet trpělivost, když zaslechl z domu klepání bot. Nato se otevřely dveře a objevila se nádherná žena v nákladných šatech barvy čokolády, které jí odhalovaly ramena. Vítr se opřel do látky na Hermionině těle a prozradil, co se šaty snažily zakrývat.
„Omlouvám se, že jsi musel počkat. Erica si nenechala vymluvit, že mě učeše, a to vždycky trvá -“
„Hermiono, zapomněla sis doma kabát.“
„Jejda! Díky, Erico.“ Hermiona převzala nabízený kus oděvu a přehodila si jej přes broskvovou kůži ramen.
„Erica Gibsonová.“ Žena napřáhla ruku a znepokojivě se usmála.
Severus opatrně přijal nabízenou ruku. „Severus Snape.“
„Ráda vás konečně poznávám, profesore Snape.“
„Nápodobně, paní Gibsonová.“
Ženy si vyměnily pohled a Erica se vzdálila do chodby ke schodišti. Severus nabídl Hermioně rámě. Zavěsila se do něj a obdařila ho omračujícím úsměvem – rtěnka jen zvýraznila lákavost jejích rtů.
„Kde je auto?“ zeptala se a vyrušila jej z myšlenek na polibek.
„Přemístíme se jako správný kouzelník a čarodějka.“
Zavrtěla hlavou, ale Severus viděl pobavení v jejích očích. Došli ke skrytému výklenku před domem na konci bloku. Severus si ji přitáhl blíž, rukama jí vklouzl pod plášť a ucítil teplo sálající skrze tenkou látku šatů. Než se přemístili, konečně ji políbil.
* * *
Po uklidňujícím polibku se Hermiona v Severusově náručí uvolnila. Doteď si neuvědomila, nakolik byla kvůli tomuto ‚rande‘ nervózní. Po jejím pozvání celé dny nedokázala přestat myslet na to, jaký tento večer bude. Severus… Jakkoliv jej za poslední měsíce poznala, stále neuměla odhadnout jeho reakce. Bála se, že večer začnou hádkou, že trvá na tom, aby tam šli, ale zatím nic takového nebylo potřeba. Naopak, ve smokingu mu to dokonale slušelo, zvládl s přehledem Eričinu zvědavost a její starosti zkušeně zahnal polibkem.
Šťastně si povzdechla.
„Kde se koná ta mozek ochromující slavnost?“
„Přestaň s tím.“ Hermiona se při jeho plísnění snažila udržet vážnou tvář. Pro Severuse se tyto znevažující komentáře staly hrou, přestože se maximálně snažila, aby tuto společenskou událost bral vážně. Jen aby ji popíchl, vytasil se s těmi nejpotupnějšími přídavnými jmény popisujícími slavnost k udílení cen. Na oplátku ona vymýšlela ta nejokázalejší a nejpošetilejší. „Ta zpupná slavnost se koná ve dvoraně na druhé straně náměstí za tamtou budovou.“
Nabídl jí rámě a ona se do něj opět zavěsila. Na rozdíl od jejich procházky v Zakázaném lese – protože Severus si tehdy nedovolil odstranit svou obrannou zeď a kráčel vedle ní tak jako jindy – měl krok poněkud kratší a nespěchal. V půlce náměstí zformuloval otázku.
„Jak to chceš udělat?“
Hermiona se na něj s nakrčeným čelem podívala. Ze všech možných otázek, které od něj očekávala, tato na seznamu nebyla. „Co tím myslíš?“
„Upřednostňuješ jít první? Chceš, abych vstoupil za tebou? Chceš, abych tě doprovodil ke dveřím a později tě vyzvedl? Co bys ráda?“
„Přesně toto,“ odpověděla a do hlasu se jí vkradlo něco z nevíry nad jeho nejistotou. „Ruku v ruce, Severusi. A jestli to z nějakého důvodu nepůjde, chci, abys byl za mnou, dotýkal se mých zad, ramen, ruky, kdekoliv. Patříš ke mně – to jsou tvá slova. Toto je oficiální rande. Žádné tajnosti, klamy, ani skryté úmysly.“
Neřekl nic a Hermiona netušila, co si o jeho mlčeni myslet.
„Uvolni se, prosím,“ poprosila. „Chci, abychom si dnešní večer užili, to je vše. Nikdo nás tady nezná. Ty jsi můj doprovod a to je dokonale přijatelné.“
„Tvůj ex mě zná.“
Zaúpěla. „Prosím tě, neztěžuj to, ano?“ A pak ještě dodala: „A ani nevyhledávej trable. Budu tě sledovat.“
Dorazili ke dvoraně a těsně předtím, než vešli, se zeptal: „Má to být příslib?“
To obočí, ten úsměšek… Hermiona neměla šanci.
* * *
„Takže…“
Severus se nemusel dívat po zdroji tak výřečného úvodu, aby poznal, že tomu otravnému mudlovi – jejímu ex – konečně narostly koule a přišel, aby si řekl svoje, protože viděl, že oni – Hermiona a Severus – nezpochybnitelně dorazili společně, přesně jak si přála.
Severus neodvrátil pozornost od pití, které obstarával.
„Hermiona dnes vypadá fantasticky.“
Severus namířil na mudlu svůj přezíravý pohled a doufal, že ho tím odežene. Hermiona v těch šatech vypadala fantasticky, to bez debat, ale tomu chlápkovi do toho nic nebylo.
„Myslím, že si neuvědomuje, jakou moc jí ty šaty dodaly. Je zaslepená, neuvědomuje si, že může mít kteréhokoliv muže v místnosti.“
„Skončil jste s vrháním zamilovaných pohledů po mé partnerce, nebo je v těchto nežádoucích postřezích nějaký záměr?“
„Jste pro ni příliš starý a brzy zjistí -“
„A vy uděláte následující,“ začal Severus pomalu a hlasem, který, dle jeho zkušeností, vyvolával hrůzu, „vezmete ty kecy, které jste si nacvičoval před zrcadlem, abyste je na mě vychrlil, a zadusíte se jimi. Také vezmete sebe a všechny ty hovadiny a zmizíte Hermioně z očí -“
„Jen proto, že máte syna -“
„Již nikdy znovu nezmíníte mého syna,“ zasyčel Severus s tváří na centimetr vzdálenou od toho muže, „dokud budete žít.“
Mudlovy oči se lehce rozšířily a Severus poznal, že ho varoval dostatečně.
„Myslíte si, že se jí bude líbit, až zjistí, že se snažíte získat kontrolu nad tím, s kým se stýká? Jsme kolegové, vídáme se každý den. Také ji zakážete chodit do práce?“
Severus byl připravený utrhnout tomu chlápkovi hlavu, když tu…
„Kdo chce komu zakazovat pracovat?“ Hermiona si vzala – s vynaložením jistého úsilí – jedno z šampaňských v Severusově ruce a zavěsila na jeho předloktí. Na druhého muže se udiveně zadívala. Severusovi věnovala méně udivený pohled.
„Tvůj kolega se ptá, co si myslím o tvé práci zde,“ podal Severus upravenou verzi rozhovoru.
„A co si myslíš?“
„Ano, co si myslíte?“ zdůraznil Hermioninu otázku mudla. Severusovi se jeho samolibý výraz vůbec nelíbil.
Při pohledu do Hermioniných očí plných očekávání odpověděl: „Myslím, že tě není hodna. Jsi příliš talentovaná, abys uvízla tady, učila a bádala v tak omezené instituci plné omezených lidí.“
Mudlu to patrně urazilo, ale Hermiona – jeho oslnivá, překrásná Hermiona – se na něj rozzářila jako to nejjasnější stvoření světa. Její úsměv mu pohltil srdce a přiškrtil dýchání.
„Pojď,“ pobídla jej, odložila pití a bez námahy jej začala táhnout za ruku. „Pojďme tančit.“
* * *
Ve chvíli, kdy jí Severusova řeč těla prozradila, kdo bude následující oběť, se Hermiona omluvila skupince kolegů, se kterými konverzovala. Přistoupila k Williamovi a Severusovi s úmyslem odvrátit scénu nebo i něco horšího a…
Teď tady na tanečním parketu, s egem nafouknutým chválou muže, který zřídka chválil, se naprosto ztrácela v jeho očích.
Vytáhnout Severuse z hradu a jejího bytu se ukázalo jako dobrý nápad. Jejich vztah se konečně zformoval do něčeho víc než jen tajnosti a přešlapování na místě.
Bylo to reálné.
„Hermiono, já netancuju.“
Nikdy dřív to nebylo tak reálné.
„Měl bys.“ Vzala jej za ruku a položila si ji na pas, pak jej chytla za krkem a začala se kolébat v rytmu hudby. „Pohybuj se se mnou. Nemusí to být nic komplikovaného.“ Hermiona jej nechtěla pustit. NE teď.
„Děláme ze sebe blázny.“
Usmála se na něj: „Miluju tě.“
Přestal se kolébat a její úsměv povadl.
„Nedělej to,“ pokynula mu. „Víš, že tě miluju. Už dřív jsem ti to řekla. Tak pojď, chci si s tebou zatancovat.“
„Já netancuji,“ trval na svém.
„Pak předstírejme tanec jako doposud.“ Kolébala se mu v náručí a tváří se opřela o jeho bradu.
Toto bylo pevné a tak velmi reálné.
Zavřela oči, aby cítila rytmus jeho srdce. Neodtáhl se. Držel ji a tančil s ní.
Bylo to reálné.
Odehrála spousta písní a oni byli stále tam a drželi se.
Hudba skončila. Hermiona vzhlédla a uviděla ho, tohoto muže, tuto lidskou bytost.
„Pojďme odsud.“
* * *
Hermiona je přemístila přímo do své ložnice a připravila ho tím o dech. Věděl, co to znamená, bylo to tu. Viděl to přicházet, v hlavě tu scénu prožíval znovu a znovu, ale nezbavilo jej to mrazivého strachu v žaludku. Tento večer byl ojediněle bizarní. V mnoha okamžicích měl Severus pocit, že být s ní mu dalo volňáska na štěstí někoho jiného, dalo mu právo být přesně jako jiní muži. Teď, tváří v tvář Hermioně, sami v její ložnici, si moc dobře uvědomoval, kým je a jak se to může zvrtnout.
Vpíjela se do něj pohledem, dodávala mu energii. Jeho životní síla pocházela z ohně v jejích očích. Dechem mu zahřívala rty. Její blízkost byla elektrizující jako vždy. Přesto se to tentokrát lišilo. Ruce se mu třásly potřebou se jí dotýkat, ale bál se, že jeho štěstí vyprchá. Každým okamžikem si Hermiona uvědomí, kdo je on, že ano? Odstrčí jej, jistě nebude chtít jeho ruce na svém těle, proto zůstal klidný a neodvažoval se něco si nárokovat. To jí dlužil. Musí to být její volba. Severus si vezme jen to, co mu Hermiona nabídne, a nic víc.
Nejdříve mu nabídla ústa, jazykem ho popálila. Zatlačila jej na postel a rozkročila se nad ním. Zadýchaně jejich polibek přerušil. Jazykem mu přejela po rtech a zamířila dolů na hrdlo, až se z toho rozechvěl.
Víc než kdy dřív si uvědomoval její prsa na své hrudi. Jako by jej svrhla do pekla a on zjistil, že tam jde dobrovolně, že chce, aby jej její plameny pohltily. Magnetická síla nutila jeho ruce, aby se jí dotýkaly, ale bojoval, tlačil je k jejím bokům, čekal na Merlinví jaký signál, že jsou vítány na jejím pasu, nebo níž, nebo výš, nebo pod, nebo v, nebo…
Jasné známky měknoucího mozku.
Držel se jejích stehen, ale nedovolil rukám sklouznout nahoru, kde, jak si mohl jen představovat, by našel takové teplo, že by jej pohltilo celé. Ona neměla stejné výhrady a s lehkostí se pustila do knoflíků. Pak mu prstem vypálila cestičku na holé hrudi.
„Hermiono,“ musel ji zastavit.
„Chci ochutnat tvoji kůži.“ Pokusila se sáhnout na další knoflík, ale nepustil ji. Nedokáže odolat, pokud bude pokračovat, a chtěl, aby si byla jistá. Sledovala ho, zasáhla ho tekutým ohněm.
„Merline,“ zašeptal, jak ztrácel odhodlání a opět se zmocnil jejích úst.
„Miluju tě,“ zašeptala mu do rtů. „Dotýkej se mě. Dovol mi dotýkat se tebe.“
Jeho ruce již nemohly bojovat, ani když mu mozek ještě fungoval. Pustil ji. S očima zabodnutýma do jeho se vydala znovu na průzkum, klouzala mu prsty po hrdle, opustila překážku z knoflíku a vydala se pod látku jeho košile. Nalezla bradavku a dostalo se jí reakce.
Zabořil nos za jejím uchem a vytvořil si místo pro ústa, aby ji mohl oždibovat na krku. Cítil, že rozepnula i ostatní knoflíky, zvedl ruce a konečně se vydal zmapovat její trup. Pořádně rozevřela sako a košili a ochutnala jeho kůži. Svaly se mu slastně napjaly, než se rozpustily pod dotykem jejích rtů a jazyka. Dýchání i tlukot srdce se mu zrychlily.
Potřeboval vědět, jak chutná v jejích ústech, potřeboval, aby se její jazyk setkal opět s jeho, přitlačil si ji k sobě spodní částí těla a zalila ho další vlna tepla. Jeho vášeň ho ještě zvýšila a začala jim rozpouštět kůži.
„Ano,“ souhlasila a snažila se svléct šaty a někam je odhodit. Neměl čas sundat jí podprsenku a odhalit ňadra dřív, než to zvládla sama. Zadržel jí však ruce včas, aby totéž neprovedla i se zbytkem oblečení. Zasténala na protest.
„Zpomal,“ zasyčel, nadechl se jednou, dvakrát a při třetím nádechu je přetočil, takže skončili uprostřed postele, on na ní. Cítit pod sebou její tělo jen s malým kouskem látky byl ohromující zážitek. Slyšel její ztížené dýchání. Něco na tom tlumeném zvuku bylo – krev, jeho tep srdce. Její oči byly život… ty její oči. Chtěl ji víc než cokoliv a zároveň… Čas neexistoval, nevědomý, podvědomý – viděl desetiletí, roky, měsíce, dny, tento okamžik. Severus čekal.
Jeho tváře se dotkla ruka – tak teplá. Hermioniny oči – tak soustředěné – mu zahřály srdce.
„Vnímej to,“ pobídla jej.
Pohladila jej po tváři – tak jemná. Hermioniny oči – tak plné – mu objaly duši.
„Cítíš to?“ zašeptala. „Ukaž mi, co cítíš.“
Severus sledoval, jak pod jeho jemným polibkem zavřela oči. Putoval rty zlehka po kůži pod nimi. Polibek na špičku nosu, dotyk na ucho a pak dolů po krku s pořádným nádechem. Vychutnával její vůni.
Sytil se jejím teplem, jemnou kůží na krku, kousal a líbal. Váhavý prst se dotkl vlhkého místa, které zanechala jeho ústa, a brzy se k prstu připojily další, sklouzly dolů, aby zmapoval křivky, které mu roztavily srdce, vlastnicky sevřely tělo.
„Ano,“ souhlasila a zapletla prsty do jeho vlasů.
Dál ukazoval své city mapováním její hrudi, břicha, pupíku, jeho rty pokračovaly v uctívání. Roztřeseně ji políbil pod pupík, vděčný za dar, který mu byl nabídnut.
Když se chtěl podívat nahoru a požádat o další nezasloužený dar, zahlédl tichou slzu, která jí stekla z oka, a srdce mu zachvátila hrůza.
Nemohl se vykoupit. Severus už chtěl opustit postel, ale zadržela jej za rozepnutou košili. Stáhl se, přiměl ji posadit se, aby jej nemusela pustit. Odvrátil tvář.
„Severusi.“
„Promiň,“ hlas mu zlomil.
„Neomlouvej se. Taky tě miluju.“ Donutila jej, aby se na ni podíval. „Tolik tě miluju, tolik. Jsi tak krásný. Já… Nikdy jsem nemyslela, že se takto někdy budu cítit. Tolik tě potřebuju. Potřebuju tě, abych byla úplná. Bez tebe nejsem celá a potřebuju být víc, být s tebou. Doplň mě, Severusi. Miluj mě, prosím.“
Severus cítil, jak se mu hrdlo stáhlo, mysl se vymanila za útisku vzpomínek a velení převzaly city k této ženě. Také ji potřeboval, víc než cokoliv na světě – víc než vzduch, víc než slunce, víc než vodu. Právě teď byla vším; byla jím; byli částí celku.
„Hermiono.“
Důkladně ji políbil a miloval ji. Chtěl jen, aby explodovala potěšením, aby byla tato noc pamětihodná, aby jí vynahradil tu noc před více než dvanácti lety.
Později, když byli oba vyčerpaní a ospalí, zaslechl její hlas a nebyl si jistý, jestli už nespí. „Zůstaň přes noc,“ požádala a Severus jen cosi zahučel a přitáhl ji k sobě, čímž naprosto umlčel svůj mozek.
* * *
Otevřela oči, setkala se se Severusovým pohledem a spokojeně se usmála. Odčísla mu z čela zcuchané vlasy a políbila ho. „Dobré ráno.“
Pohladil ji po vlasech a pak zamířil dolů po jejím těle, až se zachvěla. „Ještě není ráno.“
„Hm.“ Protáhla se, aby odehnala otupění spánku.
Usmíval se na ni, skutečně usmíval. Jeho tváři to dodalo novou perspektivu, takovou, kterou tak úplně neuměla uchopit. Nebyla to vyrovnanost, jako když ho probudila na gauči s Nathanem v náručí, ačkoliv něco z toho tam bylo. Mohla to být lehkost ducha, třebaže nebyla blázen, aby věřila, že tíha jejich minulosti zmizela. Nebyla v tom krása, ale bylo to naprosto překrásné.
Prsty jí lehce kroužil kolem pupíku a rozptyloval ji od zadumání. Lechtalo to. Zavrtěla se, aby se tomu vyhnula.
Jeho záhadný úsměv pomalu nahradila intenzita, na kterou přesně věděla, jak reagovat.
„Ještě není ráno, říkáš?“
Jeho rty se ocity na jejích, když se přetočili, aby skončil nahoře. Její potřeba, její zoufalství pro zopakování pocitů, které jen on dokázal vyvolat, ji rozdychtily.
Pozvala ho do sebe a milování bylo tak dobré jako předtím.
Vzájemně v náručí upadli zpět do spánku, tělo a srdce opět nasycené.
* * *
Zacinkání čínského porcelánu Severuse přinutilo otevřít oči. Hermiona jej pozorovala, zamilovaně se na něj z nohou postele usmívala a držela šálek s - jak mu prozradil nos - čajem.
„Čaj?“ nabídla a potvrdila tak jeho odhad.
Dál Severus zjistil, že leží v posteli nahý, zatímco ona stojí oblečená v županu. Cítil se nesvůj a trapně. Tohle bylo poprvé, kdy strávil v posteli ženy celou noc.
Odkašlal si: „Možná raději nejdřív oblečení?“
Její úsměv změnil ladění, zatímco rychle proměnila cosi do černé noční košile. Podala mu ji, ale nepopošla, zůstala dost daleko, aby musel opustit úkryt pod peřinou.
Zvedl obočí.
Ona si odfrkla, mlaskla jazykem, ale vzdala to a noční košili mu přinesla blíž. „Mrzoute.“ Políbila ho na ústa a odešla z ložnice, aby mu dopřála trochu soukromí.
Připojil se k ní u stolu s tácem se snídaní.
„Plánuju udržet tě v posteli,“ vysvětlila a on se začervenal.
„Na hradě nás budou postrádat.“ Severus nikdy s žádnou ženou, s níž měl sex, nezůstal na jídlo nebo tlachání. Věděl, že toto je jiné, že Hermiona není jen tak nějaká žena a že s ní chce sdílet lože znovu a znovu a znovu, až do konce jeho dnů. Jen nevěděl, jak se chovat, co říkat.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Hermiona nemluví, že jen upíjí čaj a pozoruje ho.
„Nemusíš zůstávat.“
„Jen říkám, že si lidi všimnou, že tam nejsme.“ Vzal si šálek a začal si připravovat čaj.
„A co když ano?“
„Hermiono, prostě začnou -“
„A co když ano? Proč ti na tom záleží?“ přerušila jej a položila na stůl šálek s větší silou, než bylo nutné. Bouchlo to. „Jsme spolu. Strávili jsme noc milováním. Proč ti záleží na tom, jestli to vědí?“
Severus si povzdech a vynadal si, že se napil, ještě než ho osladil.
„Léto se blíží,“ pokračovala klidnějším hlasem. „Školní rok končí. Jak chceš před Nathanem, až se sem vrátí, zakrýt skutečnost, že jsme spolu?“
„O něj nejde,“ odpověděl mrzutě.
„Nechápu to,“ zavrtěla hlavou viditelně zklamaná.
„Ani o tebe nejde. Hermiono… Já prostě nemůžu, zatím ne. Budou mě soudit, i tebe, a já nejsem-“ povzdechl si a odmotal její ruce, kterými svírala župan, vzal je do svých a podíval se jí do očí. „Nikdy dřív jsem to nezažil. Jsi první žena, se kterou jsem se probudil. První, kterou nechci opustit, jakmile je po aktu. Snažím se přijít na to, jak s tebou fungovat.“
Uvolnila spodní ret, který zuby týrala.
„Nebudu lhát svému synovi.“
Severus přikývl. Ani on nechtěl Nathanovi lhát. „Jestli se zeptá, nebudeme zapírat.“
„Severusi -“
„Ale nikoho dalšího se to netýká,“ přerušil její tirádu.
„Ale Nathan -“
„Vím, vím. Je náš syn; jeho se to týká. Mluvím o ostatních, Minervě, Potterovi, studentům.“
„Je to sobecké,“ reptala, ale jaksi klidněji.
„Jsem sobecký,“ souhlasil. „Chci tě celou pro sebe, co nejdéle to půjde.“ Vtáhl ji do polibku.
„Do léta,“ povolila.
* * *
„Mami, budeš pokračovat ve výzkumu, až skončí školní rok?“
Hermiona odpočítala poslední dvě zamíchání. „Jestli to Minerva dovolí, ano. Proč se ptáš?“
„Jsem jen zvědavý… Myslíš, že ti to ředitelka McGonagallová dovolí?“
„Ano, nemá důvod nedovolit.“ Nathan sledoval, jak uhasila plameny pod kotlíkem. „Bude trvat alespoň hodinu, než to zchladne. Chceš něco zakousnout?“
„Dobře.“
Ve skutečnosti Nathan toužil po nápovědě o tom, co se bude dít, až skončí vyučování. Nedokázal nic najít v Dějinách bradavické školy. Prefektové nevěděli nic o tom, co dělají dospělí v hradu během letních prázdnin. Téměř se na to zeptal profesora Lupina, ale pak si vzpomněl, že má manželku, která žije mimo hrad, a že ji pravidelně navštěvuje o víkendech, což znamenalo, že mají někde dům a tam budou žít, až skončí školní rok.
Nathan mohl klidně být jediným dítětem profesora v historii Bradavic, jehož matka není provdaná za jeho otce.
„Sendviče?“ Přikývl. „Co chceš na pití?“
„Dýňový džus.“
Jako obvykle se posadil před otcův stůl v kabinetě. Matka se k němu připojila, aby počkali na domácí skřítky.
„Kde je táta?“
„Nevím. Může být v komnatách, nebo možná hlídkuje na chodbách.“
Nathan přikývl. Nevěděl proč, ale s přibližujícím koncem roku cítil potřebu být s otcem co nejčastěji.
„Chceš ho jít najít? Nebo strávit čas s kamarády ve společenské místnosti? Mockrát jsem ti řekla, že toto není tvůj výzkum. Nemusíš tu být pokaždé, když pracuju na lektvaru.“
„Rád pracuju v laboratoři.“ Použil svůj nejzářivější úsměv, aby předvedl štěstí, které obvykle cítil, když trávil odpoledne společnou prací. Jeho štěstí by bylo upřímnější, kdyby mohl mít obojí: pracovat v laboratoři a zůstat s tátou. „Táta se k nám občas připojí a tak jsem si říkal, kde dnes je.“
„Poslední dobou hodně přemýšlíš. Máš starosti? Něco tě trápí?“
Zatraceně! „Ne!“ odpověděl rychle. „Vůbec ne!“ Jeho matka byla někdy příliš vnímavá.
Podle vrásek na jejím čele poznal, že ji nepřesvědčil, ale nechtěl přitáhnout matčinu pozornost a vyvolat obavy.
„Co je to? Něco jsi provedl, nebo něco plánuješ?“
„Ani jedno! Moc se strachuješ.“
„To říkáš pokaždé a pak skončíš na ošetřovně nebo s trestem.“
Přemístil se k nim domácí skřítek s tácem a zachránil Nathana před odpovědí. Jedli potichu a matčiny oči se pokoušely rozpitvat Nathana za živa.
„Jaké jsou plány na léto?“ zeptal se poté. Možná ji dokáže rozptýlit a zároveň něco zjistit. „Navštívíme dědu a babi?“
„Ano, samozřejmě. Umírají touhou, aby tě viděli. Určitě tě zasypou otázkami, co chceš dělat, až je navštívíme.“
„Chtějí jít s námi na Příčnou. Můžou tam?“
„Párkrát tam byli se mnou. Mohl by to být výborný nápad, vzít je tam znovu.“ Matka se usmála. Rozptýlení fungovalo skvěle.
„Možná s námi půjde i táta.“
„Můžeme se ho zeptat.“
„Myslíš, že bude mít moc práce, až skončí vyučování?“
„To nevím. Třeba bude chtít využít čas na výzkum nebo návštěvu konference.“
„Toto léto jsou konference?“
„Pro mě ne. Mohli bychom strávit nějaký čas na pláži, co myslíš?“
„To bych rád.“ Nathan měl pláže rád, ale byl by raději, kdyby s nimi šel i táta. „Myslíš, že by nás táta mohl na pár dní navštívit v Londýně? Možná má taky rád pláže.“
„O prázdninách tátu uvidíš. Nemusíš si dělat starosti.“
„Dobře.“ Alespoň si tím teď může být jistý.
„Kdy říkal, že budou hotové ty insignie?“ změnila téma matka.
„Příští víkend. Říkal, že aspoň týden musí být vystaveny účinkům výparů.“
„Měli bychom se připravit na nějaký rituál?“
„To si nejsem jistý. Knihy neříkají nic o nových insigniích, jen o existujících, a ty se dědicům předávají o dvanáctých narozeninách. Na to rituál existuje, v něm hlava rodiny odrecituje přísahy a tak. Ale ty knihy jasně říkají, že ten rituál je spíš tradice než cokoliv nepostradatelného.“
Matka zamyšleně broukla: „Připomeň mi, abych se na to zeptala tvého otce.“
Nathan souhlasil, jejich rozhovor se stočil jinam a odvedl jeho mysl od budoucnosti jeho nové rodiny.
* * *
„Nathanovi leží v hlavě léto.“
Leželi v posteli a Severus ji hladil po kůži pod prsy.
„A co leží v hlavě tobě?“
„Bojím se, že se vše změní, až se sem Nathan vrátí, že si najdeš důvod, abys měl napilno, kdykoliv tě pozveme na návštěvu.“
„Neztratím se,“ ujistil ji a políbil na rameno. „Není místo, kam bych šel raději. Myslel jsem, že to víš.“
Otočila se tváří k němu. „Tak zůstaň s námi. Nathan bude nadšený.“
„Jenom Nathan?“ ušklíbl se.
„Já taky.“ Slíbala mu tu samolibost z tváře. „Rozhodně jsme spolu téměř každou noc. Strašlivě bys mi chyběl, kdybych se musela bez tebe obejít celý týden, natož celé letní prázdniny.“
„Nikam nepůjdu.“ Slíbil a díval se jí přímo do očí. Pak jí odhrnul vlasy z tváře a políbil ji hluboce a důkladně.
* * *
Nathan poslední dny školního roku strávil s otcem a odmítal jeho společnost opouštět dřív, než byl čas. Kdykoliv mu otec položil otázku, odpověděl, že kufr má sbalený, že kamarádi vědí, že je s ním, a sejdou se až na hostině, odkud zamíří do společenské místnosti a ráno na spěšný vlak z Bradavic.
„Budeš v Prasinkách, až vyjede vlak?“
„Ne, mám povinnosti zde v hradu.“
„Aha…“
„Měli bychom už jít do Velké síně.“
A bylo to. Nathanův první rok končí. Měl by štěstím nadskakovat jako jeho kamarádi, ale na to mu bylo příliš těžko.
„Nejdřív bychom ti ale měli na hábit připnout toto.“
Nathan sledoval, jak mu otec připíná novou insignii a cosi odříkává latinsky. Symbol jejich nově stvořené rodiny bíle zazářil, až vrhl stíny na otcovu tvář. Nathan si byl jistý, že se usmívá stejně zářivě jako světlo z toho kouzla.
„Sluší ti náramně,“ poznamenal otec.
„Kde máš svůj?“
„Nejdřív mi ho musí někdo zakouzlit.“
„Já to zvládnu!“ nabídl se Nathan.
„Na takové očarování není tvoje magie dost zralá. Požádáme matku, hned jak s ní budeme.“
„A to bude kdy?“
„Teď ne. Nemůžeme se zpozdit na závěrečnou hostinu a je ještě něco jiného, co před tím musíme udělat.“
Kouzelník nedal Nathanovi čas, aby zjistil, o čem to všechno je. Rychle prošli podzemními chodbami, ale než dorazili do Velké síně, zastavili se. Nathan se zmateně zamračil. Stáli před kolejními přesýpacími hodinami.
„Proč jsme se tu zastavili?“ zeptal se Nathan.
Chvíli se zdálo, že odpověď nepřijde, ale pak se Severus sklonil k Nathanovu uchu a sotva slyšitelně zašeptal: „Padesát bodů Nebelvíru.“
Sledovali, jak do hodin napadaly rubíny – Nathan s ústy dokořán, Severus se spokojeným ušklíbnutím.
Nathan se vyjeveně otočil k otci a šokovaně pronesl: „Udělil jsi mi body.“
„Popřu to, jestli se mě někdo zeptá.“ Úšklebek nezmizel, ale v očích mu pobaveně zajiskřilo.
„Za co ty body jsou?“
Otec velmi zvážněl. „Za nejlepšího studenta prvního ročníku, co jsem učil od dob tvé matky zde.“
Nathanovi poskočilo srdce v hrudi a cosi ho začalo bodat v očích. Kousl se do spodního rtu, aby to ustál, jinak by se rozplakal jako mimino. Všechno to uznání, ve které doufal… Na tento okamžik čekal celý rok. Nathan zamrkal a jedna slza unikla jeho kontrole a skutálela se. Teplá ruka ji setřela.
„Děkuji,“ zašeptal Nathan.
„Ne, to já děkuji tobě, synu.“
* * *
Těch padesát bodů udělených v poslední minutě nestačilo, aby Nebelvír vyhrál pohár, ale Nathanovi to nevadilo. V povznesené náladě a plný pýchy prožíval svůj úspěch; dosáhl toho, co matce tvrdil, že zvládne: být nejlepším studentem v Bradavicích, jakého roky neměli. Tedy alespoň v očích toho nejpřísnějšího profesora.
Teď, když Nathan zíral na červená nebesa postele, pohrával si s insignií – kov byl díky provedenému kouzlu stále vlažný – a přemýšlel, jak moc mu bude táta během prázdnin chybět.
Jak báječné by bylo, kdyby s nimi táta mohl žít. Tolik mu toho chtěl ukázat, věci z rodinného života, knihy, hry, oblíbená místa… Chtěl tátu představit Jeremymu, hrát fotbal s kamarádem jako dřív, jen teď si k té hře v duchu přidal tátu, který se zapojí.
Při té představě se Nathan zahihňal. Nebylo snadné představit si otce při něčem tak triviálním, jako je čutání do mičudy. Měl vůbec tyto mudlovské záležitosti rád? Chodil například rád do kina? Nathan se nezeptal. Kdyby s nimi táta žil, mohli by jít společně na nějaký film. Mohli by navštívit park za blokem, sledovat ptáky, hrát na honěnou.
Všechno toto si Nathan představoval, jak podnikne, až konečně pozná tátu.
Zdálo se to teď tak pošetilé.
Realita se lišila od snů z jeho minulosti. Ani nevěděl, kdy příště tátu uvidí, a to ho mučilo. Rozum mu říkal, že se s tátou o prázdninách bude setkávat, ale u srdce ho stejně bolelo. Takhle to Nathan nechtěl. Chtěl svého tátu, kdykoliv mu bude chybět.
Skutečný život byl prevít.
Ráno Nathan nastoupí do spěšného vlaku a Merlin ví, kdy svého tátu zase uvidí.
* * *
Hermiona čekala, dokud vlak na nástupišti devět a tři čtvrtě úplně nezastavil. Úzkostlivě se těšila, až si svého chlapečka odvede domů. Ostatní si mohli tvrdit, co chtěli, ale trávit s ním čas v Bradavicích nebylo to samé. Těšila se, až Nathan naplní byt hlukem a životem.
V poslední době tuto roli sehrál Severus, ale Hermiona byla chamtivá čarodějka; chtěla, aby Nathan i Severus rozezvučeli její život energií a radostí.
Nástupiště se zaplnilo šťastnými dětmi. V tom davu hledala své šťastné dítě, ale když Nathana zahlédla, radost z něj nesršela. Setkala se s ním na půl cesty, své štěstí hrdě ukazovala a na oplátku se jí dostalo úsměvu.
„Vítej doma, zlatíčko,“ objala jej pevně a políbila ho na temeno.
„Děkuji, mami. Nadlehčila bys mi kufr, prosím? Je to naprd, že nemůžeme používat kouzla.“
„Slovník,“ napomenula ho Hermiona, potlačila povzdech a provedla požadované kouzlo.
„Promiň.“
Nešťastný a mrzutý, odhadla. Pomalu se vydali k východu do mudlovského Londýna.
„Jeremy se ptal, kdy se vrátíš. Asi má novou videohru, kterou ti zoufale potřebuje ukázat.“
Další úsměv. Dobře. Ta rozladěnost musí souviset s tím, že se dostává do puberty, bohužel.
„Víš, měli bychom strávit naprosto mudlovský týden. Co myslíš. Zajít do parku, do kina, možná pozvat Gibsonovy na sledování fotbalu…“
„To zní skvěle, mami.“
Po tom posledním návrhu ztratil chlapec i ten poslední ždibec projevované radosti.
Zavolala taxi a trpělivě snášela mlčenlivou cestu domů.
* * *
Matka ani jednou nezmínila otce. Možná se Nathan zcela mýlil. Možná naděje, že byl útočištěm, kde byli jeho rodiče spolu, randili, byla přesně jen tím: zbožným přáním. Jeho rodiče se pravděpodobně setkávali a strávili spolu čas jen na hradě. Bude mít štěstí, když tátu uvidí, než začne další školní rok.
„Unavený?“ zeptala se máma. „Už tam skoro jsme.“
Kvůli ní se Nathan přinutil k úsměvu. Věděl, že se jen snaží jej rozveselit. Když taxi zastavilo, pohlédl Nathan na budovu, kde bydlel tak dlouho, co si pamatoval, a pokusil se v sobě vyvolat víc štěstí než smutku, že se vrací domů. Vždy se mu líbilo bydlet tady s mámou, blízko všech přátel. Teď však tady nebyli všichni kamarádi a rodinu neměl kompletní. Bydlet jen s mámou už mu nestačilo.
Zatáhl za držadlo kufru a nic se nestalo.
„Musela jsem to kouzlo zrušit, jinak by si řidič všiml. Teď.“ S úsměvem znovu zakouzlila kufr, aby tolik nevážil.
„Dík.“
Vydali se po schodišti a Nathan přemýšlel o tom, koho nechal v Bradavicích. Když Hermiona odemkla dveře, mimoděk pohladil insignii na svém tričku. Pak odtáhl kufr do středu obývacího pokoje.
„Právě včas na čaj.“
Kufr hlasitě dopadl na zem.
„Tati!“
Nathanovi nezáleželo na tom, že se s ním viděl včera. Vběhl mu do náručí a silně jej objal.
„Tys mu to neřekla?“ zeptal se otec.
„Tak jsem se nad tím zamyslela a řekla jsem si, že se Nathanovi překvapení bude líbit,“ odpověděla matka a přišla k nim. „Děkuji za můj oblíbený čaj.“ Pak se postavila na špičky a políbila otce na rty.
„Věděl jsem to!“ zvolal Nathan nadšeně. „Chodíte spolu!“
Otec jen zasténal a matka poznamenala: „Říkala jsem ti, že už to ví.“
„Nebelvíři…“
Na to se matka musela rozesmát. Nathan se k ní přidal.
Toto byl nejlepší den jeho života a byl rozhodnutý, že bude prvním z řady těch, které přijdou.
AN: A je to, lidi! Toto je můj slibovaný šťastný konec pro Nathana, Hermionu a Severuse.
Příště… Epilog™
Komentáře
Přehled komentářů
Konecne se jim podarilo Severuse presvedcit.
Dekuji!
Konečně
(Lupina, 14. 7. 2018 8:51)
Konečně Severus povolil. Ale stejně myslím, že první rande si mohli odbít na nějaké romantické večeři spojené s návštěvou muzea. NEbo tak něco.
Vzpomínám, jak jsi mi tvrdila, že sex tam nebude :D A já na to skočila! :D
Bylo mi ctí, Jacomo.
Re: Konečně
(Jacomo, 17. 7. 2018 11:05)
Ehm, já se kaju... pomůže to? :-)
Ještě jednou strašně moc děkuju, Lupinko. Tvojí zásluhou jsem to konečně dotáhla do finále.
:)
(zuzule, 16. 7. 2018 9:31)