Na sovích křídlech

Překlad 27. kapitoly povídky Unexpected od australské autorky duj
(originál viz http://www.fanfiction.net/s/3450735/27/Unexpected)

Když odložila konvici a hleděla do kouřícího hrnku, stále přemýšlela o včerejším večeru. Co způsobilo, že ho najednou chtěla obejmout, aby se rozveselil, a pak s výkřikem utéct? Byl tak zlomený. Ale tohle vždycky věděla. Vždycky.

V krbu zahučel letax. Otočila se, zalapala po dechu a vystřelila vpřed. V ohni se objevily dva obličeje.

„No to je dost!“ snažila se mračit, ale její ústa se usmívala. „Proč jste mi nenapsali?“

Ron se zakřenil: „Nebyl čas něco čmárat. Je to tam super!“

„Sotva si všimli, že tady byla nějaká válka,“ liboval si Harry. „Italové nemají šajn, kdo zabil Voldemorta.“

„Takže nelitujete, že jste odjeli?“ Brousek se stále vztekal, že dali přednost třem letem bystrozorského výcviku v cizině před zhuštěným jednoročním kurzem, který „válečným hrdinům“ nabídl on.

Ron si odfrkl: „O to přece šlo, ne? Potřebujeme vědět, co zvládneme. Nemůžeme pořád jen spoléhat na štěstí a na tvůj mozek.“

„Máte svůj.“

„Jo, ale ne vždycky ho používáme. Nemůžeš spustit oči z camrálu, když hra zpomalí,“ rozumoval Ron.

Překvapeně zamrkala: „Kdy jste vy dva dospěli?“

„Když ses nedívala,“ řekl Harry.

„Tss, pořád porušujeme pravidla. Nemáme dovoleno volat krbem nikomu krom rodiny.“

„Dokonce ani přítelkyním?“

„Zejména ne přítelkyním,“ řekl Harry.

„Ale Mandy –“

„Dala mi kopačky. Ale pak jsem potkal Soňu,“ rozzářily se mu oči.

„Soňu?“

„Poslyš,“ řekl Ron. „Co je s Ginny? Zbláznila se nebo co? Vzala si do hlavy nesmysly o tobě a o Snapeovi. Říká, že sis ho oblíbila. A teď se ohání nějakou fotkou –“

„Fotkou?“

„Z tvých narozenin. Ale to musí být vtip, ne? Přece bys neměla rande se Snapem.“ Ztišil hlas a protahoval slova, aby zdůraznil, co chce říct: „Ne bez toho, abys nám o tom řekla.“

Hermiona otevřela a zase zavřela pusu a polkla. Na psaní nepomyslela, s dopisem byli na řadě oni. Upřeně pozorovala prasklinu na krbové dlaždici.

„Proč jsi nenapsala?“ zeptal se Harry jemně. „Nedovolil ti to? Řekl ti, aby ses na nás vykašlala?“

„Ne! Nic takového! Mě to prostě nenapadlo. Věděla jsem, že vám to Ginny řekla; vykládala to každému. Vlastně jsem čekala, že –“ roztáhla pusu do nuceného úsměvu, „že mi pošlete huláka.“

Ron se zamračil: „Děláš největší chybu ve svém životě. Ale je to tvůj život. Nemůžeme ti to zakazovat.“

Harry si povzdechl a zavrtěl hlavou: „Chápu, proč ho chceš. Je chytrý, statečný a, ano, konečně jsem pochopil, že patří k těm správným. Ale uvnitř je stále zatrpklý a pokřivený. Nepotřebuje nějakou – nějakou – Potřebuje lékouzelníka, ne tebe. Tohle je nad tvoje síly.“

Ron přikývl. „My tomu rozumíme a bereme to. Máš tenhle druh lidí v oblibě. Proto ses motala kolem nás ještě dřív, než jsme se skamarádili, a proto jsi celé ty roky ve třídě nasazovala krk, abys pomohla Nevillovi. Ale jeho organizovat nemůžeš. Jestli to zkusíš, skončíš se zlomeným srdcem.“
  

další kapitola

Poznámka překladatelky:
Omlouvám se za jednodenní zpoždění - byla jsem bez počítače.