Na sovích křídlech

Poznámka: Draco Malfoy ví, že mnohé dveře před ním zůstanou zavřené – proč tedy nevyužít možnosti projít těmi, které se mu otvírají dokořán? Jiní však na rozdíl od něj tuší, že se za otevřenými dveřmi nemusí skrývat jen splnění dávných snů.

Oči otevřel, až když pod nohama opět ucítil pevnou zem. Vždycky je měl při použití přenášedla zavřené, protože míhání okolní krajiny mu spolu s nepříjemným škubnutím u pupíku způsobovalo žaludeční nevolnost. Místo, na které ho dýka přenesla, neznal, ale podle ošuntělých fasád domů a sporého osvětlení nepochyboval, že jde opravdu o jedno z temných zákoutí Obrtlé ulice. Nikdy tuhle část kouzelnického Londýna neměl v oblibě, ačkoliv představovala oblíbený cíl aktivit jeho otce. Naštěstí, jak si z minulosti pamatoval, zde byl v této denní době minimální provoz, neboť obchůdky s pochybným artiklem pomalu zavíraly a ty s ještě pochybnějším otevíraly mnohem později, navíc často jen po zašeptání tajného hesla. Musel se v duchu usmát při myšlence, že některé věci se, bez ohledu na vládnoucí poměry, nemění.

Z dálky se večerním vzduchem nesly poslední údery zvonu, odbíjejícího šest hodin. Než stačil zapochybovat, že to celé byl jen nějaký nejapný žert, vynořila se ze stínu postava v šedém plášti a dlouhými rychlými kroky k němu zamířila. Její tvář zakrývala kápě stažená hluboko do čela.

„Pojďte za mnou,“ ozval se skřehotavý hlas. Jeho majitel nečekal na odpověď, otočil se na podpatku a vzápětí zmizel v pootevřeném křídle vysokých dveří, jejichž původní barva se ztrácela pod vrstvou prachu. Draco potlačil znechucení a odhodlaně vstoupil.

Vchod vedl do temného klenutého průchodu, který ústil na dlážděné prostranství s fontánou uprostřed. Údivem téměř zalapal po dechu. O existenci tohoto sídla na Obrtlé ulici neměl nejmenší ponětí. Na rozhlížení ale neměl čas, dokonce ani nestačil dešifrovat podobu zvířete, z jehož tlamy prýštila do kamenného koryta voda, protože jeho průvodce už téměř mizel ve dveřích na protilehlé straně nádvoří. Rychle ho následoval a po dřevěných schodech krytých běhounem tlumícím zvuk jejich kroků vystoupal do prvního patra paláce. Portréty na schodišti i v dlouhé chodbě vypadaly nehybně, ale jak je míjel, dolehl k jeho uším tichý šepot, kterým vyobrazené postavy tiše hovořily. Kromě archaické angličtiny zaslechl také francouzštinu a nějaký další jazyk, který neznal.

Muž v šedém plášti otevřel jedny z řady dveří po levé straně a gestem naznačil, aby Draco vstoupil. Místnost osvětlovalo jen několik svíček zasazených ve stříbrném svícnu a zář z krbu, těžké sametové závěsy na oknech byly zataženy, aby dovnitř nepronikl ani paprsek světla zvenčí. V čele masivního psacího stolu seděl neznámý muž a probíral se štosem dokumentů. Když nenápadný průvodce zmizel neslyšně zpět v chodbě, zvedl muž hlavu a pokynul návštěvníkovi, aby se posadil do jednoho z křesel u krbu. Sám vstal a z pootevřeného baru vyndal dva poháry a karafu s vínem. V broušeném skle se zlaceným okrajem zajiskřila rudá tekutina.

„Chatoneaux d'Pappe,“ podotkl s úsměvem hostitel, když podával Dracovi naplněný pohár. „Oblíbený dovozní artikl Malfoyů, že?“

„Je možné, že otec s touhle značkou v minulosti obchodoval,“ řekl mladík opatrně. „Nebyl jsem až tak detailně zasvěcen do jeho záležitostí. V současné době se už ale tomuto zboží nevěnuji.“

„Velmi obratně řečeno,“ usmál se znovu hostitel. „Z téhle odpovědi by nikdo nepoznal, jak to ve skutečnosti bylo. Ale o to tu teď nejde. Je mi jedno, jestli vaše rodina zbohatla na nezdaněném dovozu z francouzských vinic. Naopak, sám bych s vámi rád uzavřel jistý obchod. Protislužbu za zpáteční lístek domů, abych tak řekl.“

„Takže chcete peníze,“ povzdechl si Draco. Jako vždycky. Svým způsobem ho to trochu zklamalo, vzhledem k tajemným okolnostem měl přece jen pocit, že tentokrát jde o víc… „Předpokládám, že takových deset nebo patnáct tisíc galeonů…“

„Nebudeme se bavit o drobných, pane Malfoyi. Nebo snad má pro vás svoboda tak nízkou cenu? Kdybych to byl tušil, nechal bych vás s potěšením dál odpočívat v Azkabanu.“

Při zaslechnutí jména ostrova, který byl poslední roky jeho domovem, se Draco proti své vůli zachvěl. Vzpomínky na studenou celu byly ještě příliš čerstvé.

„Kromě toho, mladíku,“ přešel muž do familiérnějšího tónu, „já od vás nechci peníze. Alespoň ne přímo.“

„Pak ovšem nechápu…“ začal Draco, ale byl vzápětí přerušen.

„Přestaneme si hrát na schovávanou, pane Malfoyi. Pokud máte nějaké pochybnosti, kolik toho o vás vím, tak vám sděluji, že všechno. A když říkám všechno, mám na mysli všechno. A všechno také očekávám.“

„Nerozumím vám.“

„Hned vám to vysvětlím. Několik význačných členů kouzelnického společenství se shodlo na tom, že jim není lhostejné, co se teď děje. Že se čím dál víc na dalších a dalších postech ministerstva roztahují kouzelníci ze smíšených manželství či dokonce přímo z mudlovských rodin. Že příslušnost k čistokrevnému kouzelnickému rodu už nic neznamená.“

Draco si nedokázal odpustit jízlivou poznámku: „Mám nejasný pocit, že jsem tohle už někde slyšel…“

„To je právě ten problém, mladý muži,“ povzdechl si hostitel a jedním douškem dopil svůj pohár. „Celá záležitost byla v minulosti politováníhodným způsobem zdiskreditována. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, používal k prosazování správné věci poněkud zastaralé metody. Takhle se úspěšná politika dělat nedá. Vhodná motivace a zainteresovanost docílí mnohem víc než nějaké špinavé kletby. Předpokládám, že se mnou souhlasíte.“

„Vyrostl jsem jako Malfoy,“ ohradil se dotčeně světlovlasý chlapec. „To snad mluví za vše.“

„Věděl jsem, že jsem se ve vás nezmýlil,“ kývl muž spokojeně a dolil do obou pohárů víno. I přes svoji vstřícnost nepůsobil příjemným dojmem a Draco začal mít pocit, že jako protivník by mohl být velmi nebezpečný. „Tím se dostáváme k jádru věci. Zařídil jsem vaše předčasné propuštění z vězení a za to vám navrhuji, abyste se, v souladu se svým přesvědčením, připojil k těm, kteří si přejí znovu nastolit starý pořádek a vrátit potomkům prastarých kouzelnických rodů patřičné postavení. Přidejte se k nám, mladíku. Vložte své schopnosti a svoje jmění do služeb dobré věci a máte šanci znovu zaujmou místo, které vám jakožto právoplatnému dědici slavné rodiny náleží.“

Draco potlačil povzdech a střehl se toho dát najevo, co si o celé téhle nabídce myslí. Nedával těm bláznivým, dávno přežitým troskám kdysi slavných rodů příliš mnoho šancí, ale ironií osudu právě jejich ruce svíraly klíče od dveří, které potřeboval otevřít dokořán. V podstatě váhal jen několik málo vteřin. Co na tom, že v tomhle podniku patrně utopí většinu zbývajícího malfoyovského jmění? Skřet je vem! Nebyl by první Malfoy, který si koupí přístup do vybrané společnosti. Hlavní bylo, že ochranná křídla kouzelnické aristokracie mu mohla vytvořit potřebné zázemí a poskytnout čas na uskutečnění jeho hlavního plánu. Plánu, jehož název s hlubokým zaujetím vyryl poslední noc do zdi své azkabanské cely. A kdyby celá ta záležitost náhodou vyšla a vynesla by mu navíc i nějaký šikovný vysoký post v kouzelnické hierarchii, byl by to příjemný bonus. Moct se znovu podívat svrchu na takového Pottera…

Ale byl tu drobný háček.

„Promiňte,“ přerušil Draco mužův plamenný projev, „ale nebude pro ostatní moje – ehm – nevhodná minulost na překážku?“

„V žádném případě. A i kdyby – o co vlastně tehdy šlo? Únos dívky? Ale, prosím vás, kdo z nás v mládí neprováděl všelijaké kousky? S hormony toho člověk moc nenadělá.“

Vida, jak jednoduché vysvětlení. Škoda, že tehdy nenapadlo jeho advokáta. Jenže co se taky dalo čekat od toho mudlovského šmejda, kterého mu Starostolec přidělil ex offo.

„Dobře, ale to nebylo jediné obvinění…“

„Máte na mysli ono sporné napadení starého popleteného muže? Za jiných okolností a s dobrým právníkem byste z toho byl vyklouzl jen s napomenutím. Vždyť ten, kdo na něj nakonec vztáhl ruku a de facto ho zabil, byl nakonec omilostněn. A vy jste si navíc svůj trest odpykal.“

Dracovýma očima se mihla vlna hněvu. Ano, přesně tohle cítil celou tu dobu, kdy byl nucen uléhat pod roztrhanou přikrývkou na špinavý slamník. S myšlenkou na donebevolající nespravedlnost, že zrádce a vrah si klidně chodí svobodně po zemi a on zatím…

Uvědomil si, že pravděpodobně chvíli neposlouchal, co mu hostitel vykládá. Ale co, stejně to je stále totéž – čistá krev, rodová předurčenost… tohle uměl už v sedmi letech nazpaměť. Ale něco přece jen bylo jinak, protože muž během řeči vstal ze svého křesla a obešel stůl, až se ocitl mladíkovi tváří v tvář.

„Kromě toho máte to hlavní, co lidé, jež mám tu čest zastupovat, požadují. Čisté ruce.“

S posledním slovem nečekaně uchopil překvapeného mladíka za zápěstí, jedním trhnutím mu vyhrnul rukáv hábitu a odhalil tak jeho levé předloktí, kde jediným porušením bledé kůže bylo modré žilkování.

* * *

Ron uhodil vztekle pěstí do stolu.

„U všech skřetů, vždyť já jsem se snažil! Tušil jsem, že s tím mizerou budou jenom problémy, proto jsem ho taky hned začal hlídat,“ vysvětloval celkem zbytečně. „A stejně to nestačilo. Jak jsme k sakru mohli zapomenout na přenášedla?“

Nic jiného to být nemohlo. Když po krátké chvíli mikrospánku procitl a zjistil, že tečka s popiskem Draco Malfoy zmizela, téměř zpanikařil. Vzápětí ho jako blesk osvítilo poznání, který způsob kouzelnické přepravy podcenili. Co na tom, že na předčasně propuštěné zločince bylo vkládáno protipřemísťovací kouzlo, že letaxová síť byla monitorována a použití přenášedel spadalo pod přísná pravidla ministerstva. Ten bastard se přece o takové detaily nikdy nestaral.

Několikrát se zhluboka nadechl, sbalil svoje skrovné sledovací nádobíčko a neochotně se přemístil do Londýna. Věděl, že tenhle rozhovor s Pastorkem nebude příjemný.

„Nejradši bych ho okamžitě sebral,“ prskal vztekle a zcela ignoroval fakt, že absolutně netuší, kde se zmizelý mladík právě nachází. „To je jasné porušení zákazu pohybu, takže může jít klidně šupem zpátky do Azkabanu. A já ho tam s potěšením osobně doprovodím.“

„Rone, uklidni se, takhle to nevyřešíme,“ pronesl nejvyšší bystrozor unaveně. Celá tahle debata se začínala pohybovat nežádoucím směrem. „Možná by bylo lepší, kdybych na to nasadil někoho jiného…“

„Tak to tedy ne!“ vykřikl nejmladší z Weasleyových synů prudce. „To mi nemůžeš udělat. Já toho zmijozelského mizeru dostanu, kdybych u toho měl vypustit duši!“

„Chápu tvoje rozhořčení, ale mysli v souvislostech. Celý ten humbuk okolo mladého Malfoye je velmi podezřelý. Potřebujeme vědět, kdo ho dostal ven a co tím zamýšlí. Když ho necháme zavřít, nic se nedozvíme, protože ta osoba v pozadí nejspíš začne tahat za nitky, o kterých ještě nemáme tušení. Malfoy je aspoň nějaká stopa. Stopa, kterou jsme právě na chvíli ztratili, takže prvořadý úkol zní: Najdi ho. Najdi ho, ale jinak ho nech na pokoji.“

Ron přikývl, i když bez valného nadšení. Tohle nebyl běžný tuctový případ, tady šlo o víc. O prestiž. O vyřízení osobních účtů. Dobře tedy, najde Malfoye a… a pak se uvidí. Třeba by mu při tom mohl trochu pocuchat fasádu. Omylem odražené kouzlo, prokletí v sebeobraně nebo jen nečekaně prasklé prkno v podlaze právě pod zmijozelovýma nohama… Stát se přece může cokoli. Ta myšlenka se mu začínala zamlouvat, takže se k údivu svého nadřízeného dokonce téměř neznatelně pousmál.

* * *

Byl to zvláštní pocit. Ne, nemohl tvrdit, že se vrací do šťastných okamžiků svého dětství a ožívají v něm střípky vzpomínek. Nikdy tu nebyl. Až do dnešního dne těmito železnými vraty nikdy neprošel. Nikdy nevystoupal po mramorovém schodišti k masivním dubovým dveřím s mosazným kováním v podobě havrana. Nikdy ho neovanul chlad kamenných zdí Mersey Manoru.

Teď se to všechno stalo skutečností. V okamžiku, kdy připojil svůj magický podpis na kouzelnický právní dokument, dostalo se mu možnosti tohle všechno udělat. Nyní mohl svobodně procházet jednotlivými komnatami starobylého hradu, dotýkat se chladné ocele vystavených mečů a hladit matný povrch cínových pohárů. Asi by nespočítal noci, kdy o této chvíli snil. Jako malý chlapec si představoval, jak bojuje o svůj hrad s černým rytířem, mocným černokněžníkem či tříhlavým drakem. Schoulený pod dekou, s pevnou jistotou matčiny ruky ve své, nepochyboval, že zvítězí. V bláhových dětských snech ještě dokáže spravedlnost porazit nablýskané zbraně přetvářky a podlosti.

Místo dítěte tu ale dnes stál osudem poznamenaný muž, který ví, že zbraně zla jsou překvapivě ostré a spravedlnost mnohdy zvítězí jen díky tomu, že se zlo a podlost zničí navzájem. Přestože tedy konečně zaujal místo, jež mu podle práva náleželo, cítil v duši jen smutek. Nedokázal se zbavit vtíravých myšlenek na tragické osudy dvou žen, které mu to svými chybami umožnily.

Severus Snape se vrátil do Anglie, aby otevřel dveře svého snu, a přesto nebyl šťastný.

další kapitola

Poznámka: V době, kdy jsem vymyslela hlavní konstrukci příběhu, jsme byli někde uprostřed očekávání sedmého dílu a přes všechny dohady nikdo z nás netušil, kam se budou ubírat životní osudy hrdinů potterovské ságy. Můj tehdejší námět vycházel z myšlenky, že Dracova příslušnost ke Smrtijedům je pouze Harryho domněnkou. Dohadovala jsem se, že zavraždění Brumbála bylo jakousi „zkouškou odvahy“, než bude přijat mezi Voldemortovu elitu, což se dle mého názoru nestalo. Přestože se v průběhu sedmé knihy Draco mezi Smrtijedy pohybuje, nedokážu si vybavit, že by někde byla zmínka o tom, že má na ruce Znamení zla, takže tento ´detail´ stejně jako celé Deathly Hallows s klidem ignoruji.

Ještě jedna poznámka na okraj – takhle kapitola prošla největšími úpravami co do obsahu i názvu. Dala mi, potvůrka, nejvíc práce, protože jsem stále řešila, kam její klíčovou scénu začlenit. Díky ní mi také uveřejnění pokračování tak dlouho trvalo. Konečně tedy máme viníka – Draco prostě evidentně dělá jenom problémy.