Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pod křídly havrana

Poznámka: Šestice havranů střeží pevnost Tower a chrání britské království před pádem. Proč by pro tentokrát nemohla udělat výjimku a rozevřít svá ochranná křídla také nad křehkým okamžikem?

  

Měl předvídat, že to tak dopadne. Za těch pár dní, co ředitele Jeffersona znal, mohl tušit, že si nenechá ujít příležitost blýsknout se s touto zatím ještě poněkud utajovanou informací. Moci prohlásit o pravděpodobně nejbohatším kouzelníkovi v Londýně, že je jeho kolega a podřízený, mu muselo patřičně pohýčkat ego. Na jednu stranu ho mrzelo, že přijde o svoji masku anonymity, ale na druhé straně, jednou to na světlo vyjít muselo a koneckonců příliš nezáleží na tom, jak k tomu došlo.

S přezíravým pohledem, dokonale nacvičeným k zastrašování dotěrných prváků, kteří ještě netušili, s kým mají tu čest, se postavil davu, aby čelil záplavě rukou chtivých mu alespoň na chvíli stisknout dlaň. Temné oči pod svraštěným obočím však zároveň putovaly po místnosti. V davu zaznamenal mimo jiných i svého podřízeného, který se rovněž tlačil mezi gratulanty, sice s vyplašeným výrazem ve tváři, komuže to vlastně říkal kolego, ale se stejně dychtivýma rukama.

Někdy mu ty zmijozelské manýry skutečně lezly na nervy.

* * *

ObrazekRon nevěřícně zíral na dveře, které se za Hermionou hlasitě zabouchly. No to snad nemůže myslet vážně! Ona fakt odešla. To přece není možný, že by skutečně dala přednost práci před jejich společným večerem. Zvlášť když je jich v poslední době tak málo. Vzteky bouchl pěstí do botníku, až se kytička, kterou s takovým nadšením kupoval, odporoučela na podlahu. Nevěnoval jí pozornost a jen rozčileně dál zatínal a rozevíral pěsti.

Vždyť to u Merlinových vousů dělá pro ni! To kvůli ní se v Yorkshiru plížil mokrým ostružiním a mrznul celé dny a noci na hlídce. Musí toho bastarda dostat stůj co stůj a poslat ho expresní linkou zpátky do Azkabanu. Kašle na nějakou pitomou amnestii nebo předčasné propuštění nebo co to k čertu bylo, protože ten hajzl prostě patří za mříže.

S myšlenkou na Malfoye v něm ještě víc vzkypěla krev. Dodneška měl před očima Hermioninu ztrhanou tvář a rozedřené ruce, se kterými se tehdy vrátila ze zajetí v Malfoy Manoru. Bylo velké štěstí, že se jí díky chvilkové nepozornosti jejího žalářníka podařilo utéct, ale i tak ji to poznamenalo. Dva dny v omezeném prostoru dřevěného vězení, kde se nemohla pořádně ani posadit, ani položit. Přes čtyřicet hodin bez vody. A nejspíš taky něco dalšího…

Tvrdila, že nic víc se nestalo. Že jí neublížil – tak ne, jenže něco nebylo v pořádku. Chovala se jinak. Odtažitě. Nějakou dobu téměř nedovolila, aby se jí Ron dotkl. Občas se zahleděla do prázdna a vůbec nevnímala, co se kolem ní dělo. Prostě učebnicový případ. Při kurzu psychologie na akademii jim říkali, že přesně tak se chovají oběti znásilnění. Myslel si, že zešílí, když mu ta možnost i jen probleskla hlavou. Kdyby bylo po jeho, rozsekal by Malfoye na kousky už tenkrát, když ho dostali, jenomže měl smůlu. Chytil ho Kingsley, a pak se zúčastnil i všech jeho výslechů. Ale teď to bude jiné. Teď, až ho dostane, mu vymlátí duši z těla.

Ron během svých neradostných úvah špacíroval sem a tam po předsíni. Nakonec usoudil, že na Hermionu přece jen počká a zamířil zpátky do pokoje. Když bude mít štěstí, třeba objeví v knihovně něco jiného než jen lektvarové příručky a staré učebnice zaklínadel. Měl matný dojem, že si tu onehdy zapomněl měsíčník o famfrpálu. Prohrabal několik polic, ale kýžený časopis se mu nepodařilo najít, tak vzal zavděk alespoň posledním číslem Jinotaje. Posadil se s ním do křesla, ale Lenčina reportáž z výpravy za muchlorohými chropotaly, kterou podnikla s otcem těsně před Vánoci, ho spolehlivě uspala.

* * *

Hermiona se unaveně natáhla po sklenici vody, zhluboka si lokla, vykloktala a pak tekutinu vyplivla do umyvadla. Konečně se jí žaludek trochu uklidnil. Zvedla hlavu a podívala se na sebe do zrcadla. No, ty vypadáš, pomyslela si a zrcadlo jí to v zápětí potvrdilo.

„Chtělo by to opravit mejkap,“ ozvalo se pisklavým hláskem z rámu. „A učesat. Nebo rovnou umýt.“

„To vím i bez tebe,“ ohradila se nevrle, ale natáhla ruku po hřebenu.

Problém byl v tom, že Mnoholičný lektvar pořád snášela dost špatně, přesněji řečeno – zvracela po něm jako alík. Jenomže při svém postu (a platu) druhé asistentky si zkrátka nemohla dovolit nějaké dobrovolníky, takže prostě testovala jednotlivé vzorky na sobě. V praxi to obnášelo několik minut nepříjemného zvracení, pachuť v ústech a namožené svalové úpony na krku. Ale nad tím vším by vcelku mávla rukou, kdyby její zkoušky přinášely kýžený výsledek. O dnešní várce se to ovšem rozhodně říct nedalo.

Zhluboka se nadechla a pocítila, že jí žaludek znovu udělal v břiše kotrmelec. Honem nabrala do zkumavky dostatečný vzorek k archivaci, zazátkovala ji a rychlým mávnutím hůlky nechala zbylý lektvar zmizet, než jí jeho aroma opět přinutí obrátit si vnitřnosti naruby. Chtělo by to trochu čerstvého vzduchu, pomyslela si, jenomže v podzemní laboratoři si těžko otevřete okno, takže se rozhodla, že si zaslouží přestávku.

Shodila ze sebe pracovní plášť a rázně vyšla ze dveří.

* * *

„To jsi nemohl něco říct, ty trdlo?“ cloumal rozčilený muž límcem mladíkova slavnostního hábitu a zcela ignoroval osazenstvo obrazů i průsvitnou stříbřitou postavu ženy, která proplouvala chodbou, do níž před chvílí odbočili.

„Já jsem to nevěděl, tati,“ pípl napadený nesměle.

„Tak s tím na mě nechoď. Jak je to dlouho, co jsi doma vykládal, že k vám do laboratoře nastoupil tvůj bývalý profesor? Týden, dva? Za tu dobu to přece už muselo prasknout. Přišel mu dopis nebo za ním někdo byl, ne? Nevrť hlavou, přece mi nebudeš tvrdit, že jsi ho neslyšel oslovovat titulem.“

„Používá pořád svoje staré jméno, i ředitel mu tak zatím říkal, “ ohradil se Daniel. „A do laboratoře mu žádná pošta nechodí.“

Jeho otec si odfrkl: „Tak ses k němu měl procpat aspoň dneska. Pogratulovat mu jako jeho nejbližší spolupracovník. Ale ty ne. Ty ses radši motal kolem baru, co?“

„Přece jsi viděl, otče, že se k němu skoro nikdo nedostal. A teď navíc někam zmizel.“

„Mlč! Jsi budižkničemu. Koukej si ho předcházet, dokud je v práci, těžko v té díře zůstane trčet věčně. Mohl by tě vytáhnout s sebou, v jeho postavení bude jistě potřebovat spoustu lidí okolo a tak. Mám nápad. Pozveme ho na některý z našich příštích večírků, aby tak nějak vstoupil mezi nás. Předat mu pozvánku to snad zvládneš, ne?“ zabručel starší z mužů, i když odpověď nečekal. „A koukej se upravit, než půjdeš dovnitř,“ dodal ještě a bez ohlédnutí zamířil zpět do hlavního sálu.

Výraz, se kterým za ním mladík hleděl, měl do synovského postoje daleko. Kdyby pohledy vraždily, starý Adams by ke vstupním dveřím rozhodně nedošel.

* * *

Nad ostrými siluetami domů se vytrácely poslední sluneční paprsky, které dávaly panoramatu města oranžový nádech a kreslily na obloze neskutečné abstraktní obrazy. Řeka už potemněla a jako hvězdy se na ní třpytila světla prvních večerních člunů. Mlžný opar, který se vznášel nad hladinou Temže, rozostřoval obrysy domů na protějším břehu a z dálky se jím nesl hlas zvonů zvoucích k večerní modlitbě.

Hermiona milovala tyhle chvíle, kdy jakoby se zastavil čas. Náhle však vycítila, že už není na ochozu sama. S nevrlým výrazem se otočila, aby zamířila zpět dolů do laboratoře, ale když příchozího poznala, zůstala překvapeně stát. Muže v dlouhém černém hábitu si nemohla s nikým splést. Na okamžik se zdálo, že je její přítomností překvapen ještě víc než ona tou jeho, ale pak se ušklíbl a popošel blíž.

„Přibrala jste si ke svému pracovnímu vytížení navíc ostrahu pevnosti? Nebo tady pomáháte mylady Boleynové strašit?“

„A funguje to?“ odsekla podrážděně, ale vzápětí by si byla nejradši vrazila pohlavek. Kde se v ní ta drzost bere? Být to v Bradavicích, přišel by Nebelvír o pěkných pár bodů. Ale oni už nejsou ve škole. Není jeho studentka, ale jeho asistentka. Asistentka, ze které si udělal domácího skřítka a která tím pádem musí svoji vlastní výzkumnou práci dohánět o sobotách. Drzost a podráždění se vrátily, koneckonců je to skutečně jeho vina, že tady „straší“. Nadechla se, že mu to taky od plic řekne, ale předešel ji.

„Vidím, že jste pracovala. Chvályhodné, i když bych očekával, že vás spíš uvidím dole na banketu,“ pronesl neutrálně.

Vykulila na něj oči: „A co bych tam prosím vás dělala? Ze mě ústav žádné sponzorské dary nevytřese.“

„Nemusí přece jít nutně jen o peníze. Vaše postavení coby přítelkyně hrdiny má přece jistý punc celebrity.“

Zaregistrovala, že slovo hrdina vyštěkl jako nadávku, a povzdechla si. Některé věci se nemění.

„Byl jste dlouho pryč, pane prof- kolego,“ pousmála se smutně. „Od Voldemortovy hrozby už uplynulo příliš mnoho vody a ta sebou odnesla i většinu vzpomínek. Kouzelnický svět znovu víc zajímají peníze a postavení než skutečné schopnosti a zásluhy.“

„Znám vás dost dlouho na to, abych věděl, že nemluvíte o sobě, sleč- paní kolegyně. Přesto to zní hořce. Příliš hořce na někoho tak mladého.“

Jeho kompliment ji překvapil, ale v započaté konverzaci se jí pokračovat nechtělo.

„Možná,“ pokrčila rameny a odhrnula si z tváře pramen vlasů, který jí tam přifoukl večerní vánek. „A co vede vás k tomu, že svůj čas trávíte tady na věži, místo abyste oslňoval hosty dole v sále svými břitkými komentáři?“

„Domnívám se, že ti už jsou mojí maličkostí oslněni dostatečně. I když tím, na čem nemám nejmenší zásluhu,“ zavrčel mrzutě a otočil se k ní zády.

Zřejmě se ho svojí rozvernou otázkou nějak dotkla, protože rázným krokem přešel ke kamennému ochozu věže, opřel se dlaněmi o jeho okraj a několik minut beze slova pozoroval osvětlenou řeku. Smysl jeho poslední poznámky jí unikal, ale jak tam tak tiše stál, napadlo ji něco jiného. Připadal jí, jako kdyby mu na ramenech ležela tíha celého světa. Nebylo to poprvé, kdy uvažovala nad tím, jak pro něj musí být těžké žít se vzpomínkami na hrůzy, které zažil a... želmerlin také vykonal. Možná je nevinný před zákonem, ale sám před sebou nebude nikdy, uvědomila si a pocítila nečekanou potřebu ho obejmout a alespoň trochu mu zmírnit jeho výčitky svědomí.

Promerlina, na co to myslí? Kdyby to opravdu udělala, nejspíš by ji okamžitě proměnil v tlustočerva. Pokud by ji rovnou neroztrhl vejpůl. Místo svého absurdního projevu pochopení raději poodstoupila stranou a znovu ji napadlo, že by možná bylo lépe, kdyby odešla. Než se ale stihla jakkoliv rozhodnout a v důsledku nepatřičných myšlenek provést nějakou pitomost, Snape se otočil a pohlédl na ni zpod přivřených víček.

„A jak tedy pokračujete se svou diplomovou prací?“ otázal se jakoby nic.

Připomínka dnešního neúspěšného lopocení ji vrátila zpět do reality. Unaveně si povzdychla: „Je to jeden nepovedený pokus za druhým. Ta poslední várka už sice vyšla lépe, ale pořád to není ono.“

„Předpokládám, že se snažíte o urychlení procesu zrání.“

„Nejen to. Taky bych se chtěla pokusit alespoň částečně vylepšit chuť.“

„Myslíte na to, jak umožnit zvědavým druhákům, aby se při ochutnávání Mnoholičného lektvaru nepozvraceli?“ zeptal se uštěpačně a pozvedl při tom obočí.

I po těch letech ji ta poznámka dokázala vehnat do tváře ruměnec: „Vy o tom víte?“

„O čem? O tom, kdo ukradl z mých soukromých zásob kůži z hřímala a použil ji do lektvaru pokoutně namíchaného na dívčích záchodcích? Nebo o drobné nehodě s kočičím chlupem? Pochopitelně, že ano. Kdo myslíte, že připravil pro madam Pomfreyovou příslušné antidotum? Na půdě Bradavic se odehrává jen málo věcí, o nichž by profesorský sbor neměl tušení.“

S poslední větou Hermiona až tak úplně nesouhlasila, ale pokud šlo o protilátku na odstranění kočičích chlupů, o dalších částech zvířecího těla nemluvě, mohlo jí to samozřejmě dojít už dřív. To ovšem nevysvětlovalo…

„Nikdy jste se o tom nezmínil.“

Pokrčil rameny: „Nebylo proč.“

* * *

ObrazekV duchu se pousmál nad jejím nechápavým pohledem. Ve skutečnosti ho právě tahle událost přiměla věnovat jí víc pozornosti. To, že už ve druhém ročníku dokázala tak složitý lektvar uvařit zcela bezchybně, takže si její kamarádi neobrátili vnitřnosti naruby (jak by si ostatně za to neustálé porušování školního řádu byli rozhodně zasloužili), svědčilo o mimořádné píli a nadání. Rozhodnutí, že se k celé záležitosti postaví nezúčastněně a neodebere Nebelvíru žádné body, patřilo k jedněm z nejnepříjemnějších okamžikům v jeho učitelské kariéře, nakonec ale své mlčení považoval za jistý druh ocenění, které jí mohl takto anonymně udělit.

Pochopitelně by jí to nikdy nepřiznal. Dál ho otravovala svým neustálým máváním paží a detailně přesnými odpověďmi, ale někde uvnitř začal uznávat její schopnosti. Byl přesvědčený, že kdyby za sebou neustále nevláčela ty dva nebelvírské pitomce, mohla by dojít hodně daleko. I proto ho tak potěšilo, když se od Křiklana dozvěděl, že se místo dráhy bystrozora rozhodla vydat na cestu výzkumů.

Odmlčel se a vychutnával si její nečekanou, ale vítanou společnost, která byla stonásobně lepší než ten chamtivý dav o poschodí níž. Hermiona se od něj napůl odvrátila, takže mohl pozorovat, jak jí ve vlasech tančí odlesky pouličních světel. Třpytily se jako tekuté zlato. V tomto okamžiku přesně chápal, proč tenhle kov patří k nejcennějším věcem na světě.

„Neměl jste pravdu,“ pronesla po chvíli a jeho zamrzelo, že přerušila ticho, které na věži panovalo. Kromě toho nechápal, o čem mluví.

„Tenkrát v Malfoy Manor. Řekl jste, že se možná setkáme v jiném vesmíru,“ připomněla mu.

Opravdu tehdy něco takového řekl? Bylo to vůbec poprvé, co mezi nimi padla zmínka o jejich dávném společném tajemství. Pochopil, že o jeho přítomnosti v Dracově domově pomlčela, protože při žádném z výslechů nepadlo o jeho účasti ani slovo, ale marně si lámal hlavu úvahami proč. Nakonec přesvědčil sám sebe, že na tom vlastně nezáleží a přinutil se na všechno, co se ten rok stalo, zapomenout. Což se mu víceméně dařilo. Než každodenně nastal čas spánku...

„Ale tohle není jiný vesmír,“ dokončila paličatě svoje úvahy, uplynulá léta zřejmě neměla na její tvrdošíjnost žádný vliv.

„Myslíte?“ pozvedl tázavě obočí a pohledem přejel po okolním panoramatu. „Tady, několik desítek stop nad hladinou Temže a na věži prostoupené letitým nánosem magie – neznám nic vzdálenějšího vnitřku dřevěné truhly, která byla vaším vězením, než tohle místo. Možná to není jiný vesmír, ale jiný svět je to určitě.“

Otočila se k němu s očima rozšířenýma překvapením a on pochopil, že tenhle boj definitivně prohrál.

* * *

Obrazek

Když se z nádvoří ozvalo hlasité zakrákání, ještě zcela ztracená ve vzpomínkách sebou vyděšeně trhla a vyjekla. Samozřejmě se za to ihned zastyděla. Bylo to dětinské a hloupé. Během doby, co pracovala v podzemí Toweru, se pochopitelně seznámila i s jeho opeřenými strážci a dobře věděla, jak z jejich „zpěvu“ někdy bolí uši.

„Havrani,“ podotkl věcně Snape. „Někdy dokážou být nepříjemně hluční. Stejně jako příslušníci koleje, která je má ve znaku.“

Tentokrát jí připomínka Bradavic merlinvíproč bodla jako ostrý hrot. Nervózně se zasmála, zkřížila paže na prsou a bezmyšlenkovitě si dlaněmi přejížděla nahoru a dolů od ramen k loktům. Když slunce zapadlo, od řeky se začaly táhnout cáry lezavé mlhy a nepříjemný chlad.

„Myslím, že znak koleje s tím nemá nic společného. Vám by studenti připadali hluční, i kdyby měli na hábitu rybu.“

„Protože studenti jsou hluční,“ ušklíbl se a popošel až téměř k ní. „Hluční, arogantní a nezodpovědní. Ale jen nebelvírům to vydrží i po opuštění školních lavic. Ani je nenapadne, aby si, přestože je teprve duben, na večerní procházku vzali něco teplejšího na sebe. Permuto paenulatus!

Téměř znovu vyjekla, tentokrát šokem z gesta, které ta slova provázelo. Snape vytáhl z náprsní kapsy svého pláště složený bílý kapesník a magickou inkantací ho proměnil ve vlněný šál, který jí vzápětí přehodil přes ramena.

„Děkuju,“ pípla tiše a přitáhla si šál blíž k tělu. Vycházela z něj příjemná vůně. Trochu kořeněná, ale nijak ostrá, spíš bylinková. Připadala jí důvěrně známá. Jak jí při každém nádechu rozechvívala čichové buňky, zaplavoval ji pocit klidu a bezpečí. Jako kdyby náhle po dlouhém nejistém bloudění temnotou konečně uviděla paprsek světla. Jako kdyby jí z prsou spadl těžký balvan. Jako kdyby někdo odemkl zámky jejího vězení.

Zjitřenými smysly vnímala nejen uklidňující vůni, ale také Snapeův teplý dech a ruce, které stále spočívaly na jejích ramenou. Všechno kolem se rozmazalo. Byli jen oni dva, jako tehdy, když stáli v zadních dveřích Malfoy Manor a i přes hrozbu objevení setrvávali ve strnulém loučení… Zaklonila hlavu a podívala se mu do očí. Prostor se zakřivil a čas se smrskl do kratičkého okamžiku, který už kdysi prožila, ale vzpomínku na něj násilím zatlačila do pozadí vlastního vědomí. Šum nočního města i krákání strážců pevnosti jí teď znělo jen jako vzdálená tlumená hudba, jako hlas z jiného vesmíru ztraceného v černotě noci stejně jako ona v teple mužova pohledu. I v něm se skrývaly hvězdy, ale Hermiona stejně jako tehdy k němu jen tápavě natahovala dlaň a netušila, co říct.

„Sev...“

Prásk! Nezaměnitelný zvuk přemístění se po tichém nábřeží rozlehl jako výstřel a v jeho rachocení zanikla slova i myšlenky.

Snape se mírně naklonil přes kamenný okraj věže. Jakmile se od ní odtáhl, přerušilo se ono jemné pouto mezi nimi. Cesta do jiné galaxie skončila. Snad i proto jí ta slova, která vzápětí řekl, nepřipadala tak nepatřičná.

„Je na čase vrátit se zpátky na zem. Máte tu manžela.“

  

to be continued

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

AN: Kmotrem této kapitoly se bez svého souhlasu stal havran, se kterým jsem se seznámila při návštěvě Toweru. Bez hnutí seděl na svém vymezeném místě a nechal se s netečným výrazem do nekonečna fotografovat zvědavými turisty. Jeho maska lhostejnosti mě přivádí k myšlence, zda Snape není nehlášený zvěromág ;-)

AN č.2: Ještě sem připojuji vysvětlení, které vám sice nemůže vynahradit dlouhou prodlevu mezi kapitolami, ale které se alespoň pokouší objasnit mé důvody neustálých odkladů. Jestli vás nezajímají, klidně tohle přeskočte.

Tak za prvé – neumím psát romantické scény. Speciálně s touhle jsem se nadřela víc než s hromadou prádla na žehlení (a to už je co říct!). Naštěstí mi moc pomohl sám Severus, když svoje gentlemanské gesto tak trefně shodil uštěpačnou poznámkou. Doufám, že jste si ho v té roli užili.

Za druhé – strašně dlouho jsem nemohla přijít na to, kdo by měl Hermioně (a vlastně i vám) vysvětlit okolnosti Snapeova nečekaného obdržení titulu. Původně to měl být on sám, pak duch Anny Boleynové, dokonce jsem uvažovala i o tom, že by mohla bývalá studentka všechno-vím-nejlíp poslouchat za dveřmi. Nakonec mě – těsně před vložením na stránky – napadlo, že to vlastně ještě může počkat. Že jejich společná konverzace by mohla být mnohem zajímavější, když Hermiona bude tentokrát úplně „out“. Takže jsem to celé škrtla a přidala sem úplně jinou scénu. A pokud jde o ty okolnosti, momentálně přemýšlím, že by mohly vyjít tiskem. Tedy ve Věštci. I když, třeba mě časem napadne ještě něco úplně jiného.

Třetím důvodem je Ron, respektive jeho příchod na scénu na konci kapitoly. Pořád jsem váhala, jestli mám už teď popsat situaci, která k jeho vpádu vede, ale to by znamenalo přerušit někde onu vydřenou romantickou scénu. No a řekněte popravdě – to byste asi měli chuť mě zavraždit. Z čehož plyne, že Ronovy pohnutky se dozvíte až v další kapitole. Tak. Aspoň máte být na co zvědaví :-)

Ale jestli jste tohle dočetli až sem, tak vás obdivuju. Nějak jsem se tu rozepsala. Ještě jednou se omlouvám. Za všechno.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

no teda!

(Luci.e.n, 13. 1. 2014 7:35)

Já zírám. S napětím dočtu až sem, a ona není další kapitola!
Ale chápu, múzám se nedá poručit. Snad za tebou zase přijdou a potom se dočkáme pokračování :)

Re: no teda!

(Jacomo, 13. 1. 2014 16:20)

Já vím... já už se ani neomlouvám, protože by to byly jen výmluvy. Ale pořád o sobě dávám vědět, že překládám a píšu, tak čtenáři vědí, že jsem tady. A naděje umírá poslední :-)

Pokračování

(Keiko.Kei, 5. 1. 2013 13:08)

Ne, tohle mi nedělej, já potřebuji pokračování... Nesnáším, když si zamiluji povídku a pak zjistím, že je nedokončená... Vždyť minimálně ta začatá scéna na věži musí mít pokračování - ta romantická scéna byla tak akorát - zmijozelovsky snapeovská - napřed si rýpnout a pak být milý :)

Re: Pokračování

(Jacomo, 8. 1. 2013 10:22)

Bude. Slibuju. Ale bohužel pořád jen slibuju... :-(
Díky za pochvalu romantické scény, ty mi fakt nejdou.

Blíží se dvouleté výročí...

(Katka, 26. 3. 2012 23:13)

Za chvlíli tu máme dvouleté výročí téhle kapitoly... Nebyla by na oslavu vhodná nějaká nová? :-)
Musím říct, že jsem tuhle povídku přečetla už kolikrát a miluju ji stejně jako ostatně celou tvoji tvorbu. Takže bych chtěla ještě jednou pěkně poprosit o další kapitolu O:-)

Prosím prosím, smutně koukám :-)

(Katka, 12. 12. 2011 17:14)

Přimlouvám se za další kapitolu, jsem strašně napjatá :-) Je to úžasně napsané a čte se to prakticky samo, jn tak dál...

Další kapitolu !!! :)

(Mitrihil, 3. 12. 2011 18:37)

Moc se mi tahle povídka líbí a už se nemůžu dočkat další kapitoly.

:))

(Hafyna, 17. 8. 2011 23:42)

Povídka je nádherná.
Hloupý dotaz: jakou smetánku museli její rodičové-zubaři ošetřovat, že si mohli dovolit dům blízko St.James Parku? Myslela jsem, že takové štěstí mají jenom kachny a husy a semtam nějaká veverka... a pak taky královna, žeano. :)

:o))

(Rorýs, 7. 8. 2011 2:00)

Teda! Shltnout dosud hotové kapitoly bylo opravdu vzrušující. Člověk ani nevnímá hodiny. Už několikátý den zhasínám hluboko po půlnoci, prostě nemůžu přestat číst. VYDRŽ A PIŠ DÁL! PROSÍM! Máš to moc pěkně propracované a ty romantické okamžiky se ti opravdu daří, jsou příjemně akorátní a nepřehnaný. AŤ SE DAŘÍ DÁL!

pokracko?

(eggy, 15. 7. 2011 12:35)

Tak ako to tu vyzerá? je nejaka sanca na pokracovnanie?

Re: pokracko?

(Jacomo, 18. 7. 2011 10:35)

Upravuju a dopisuju další kapitolu, ale počítám, že se tu objeví až během srpna. Psavecký blok, který mě letos v zimě zasáhl, má ještě pořád nějaké dozvuky a tak stále víc překládám, než tvořím :-(

....

(Zuzana, 11. 5. 2011 22:04)

Strááášne mi chýba táto poviedka. Viem, že máš toho veľa a milujem aj Tvoje úžasné preklady, ale nedozrela ešte ďalšia kapitola? Prosím, prosím?

Re: ....

(Jacomo, 17. 5. 2011 14:55)

Já vím, Zuzano. Mě už to tak štve :-( Snad bude léto psaní příznivější, nějak mi ta múza pořád uniká.

Re: Re: ....

(..., 18. 5. 2011 20:07)

Keď ju raz chytíš, priviaž ju doma o stoličku aby sa furt neflákala :) Ďakujem za info, teším sa na leto :)

jaj

(teriisek, 26. 11. 2010 9:50)

Nedokážu pochopit, jak jsem mohla kolem tvých stránek tak dlouho chodit a nic si nepřečíst:O Tohle je nádherná povídka, píšeš výborně (taky bych chtěla umět tak psát, chjo..)! Těším se na další kousek skládačky, i když předpokládám, že hned tak asi nebude;) (ani nevíš, jak tě v tomhle chápu!)

Re: jaj

(Jacomo, 26. 11. 2010 18:11)

Díky za milá slova a za pochopení. Mě samotnou už to odkládání fakt štve, ale nějak prostě nezvládám. Překlady jsou přece jen o něco lehčí, jen hledání vhodných slov k myšlenkám, které už někdo objevil. Ale "Prokleté ruce" časem určitě budou!

a kukla som aj sem

(Emka, 15. 6. 2010 11:03)

nevadí, ja si počkám. A nedáš malinké avízo Jacomo, že kedy približne by mohol nastať čas na pokračovanie?

:)))))

(JSark, 9. 4. 2010 14:25)

Náhodou veľmi pekná romantická scéna, ani presladená, ani príliš strnulá... vydarila sa ti. Oznámenie v Prorokovi vyzerá dobre, tak prirodzene na základe toho, že sa Severusovi všetci snažili dostať do priazne. :) Diky moc za kapitolu.

Tak si ho našla...

(Emka, 8. 4. 2010 13:12)

ten kľúčik od toho miesta kde si bola zamknutá, dúfam, že nápady a chuť písať Ťa neopustí. Kapitola je úplne pútavá a koniec áááách, len ten Ron im do toho musel vpadnúť samozrejme :D Čo tam chce??? Hrabal sa Hermione v knižnici a našiel tie dopisy? Veď ona o nich vie tak na čo ju otravuje v takom nádhernom momente? A teraz ako to vydržať Jacomo, kým pridáš pokračovanie? Ale táto poviedka určite za čakanie stojí, ďakujem, že si dodržala sľub a nenechala si ju nedopísanú, dúfam, že ani nenecháš.

Děkuji

(soraki, 8. 4. 2010 7:57)

ti, Jacomo, za další kousíček téhle báječné povídky. Jsem moc ráda, že jsem se zase mohla nechat vtáhnout do "prokletých rokou" a užít si tu nádheru. Díky moc a doufám, že další bude o něco dříve ;-)