Na sovích křídlech

Červený cihlový domek na předměstí se příliš nelišil od svých sousedů. Snad jen ve dne se ze zahrady kolem něho ozýval trochu větší křik než v okolí. Ono takové klubko tří malých rošťáků něco halasu vydá. S večerem ale rámus utichal a bílá okna za krajkovými záclonkami se ukládala ke spánku. Tedy většinou.

Dnes byla zrovna ta výjimka. Všechny tři ratolesti měly zcela jiný názor na to, kdy jít spát, než jejich rodiče. Matka si při zaslechnutí několikáté duté rány povzdechla a rázným krokem se vydala do dětského pokoje.

„Jak to, že ještě nejste v postelích? A co ten nepořádek všude kolem …“ zahartusila hned ode dveří. Pokoj nesl neklamné známky polštářové bitvy, do které se bohužel zapojil i květináč. Potlačila touhu vyřešit to jednoduchým mávnutím hůlky. Ne, uklidí až potom, aby to děti neviděli.

„Je spousta hodin a kluci ráno brzy vstávají. Chcete přece jet na ten školní výlet nebo ne?“

„Mami, vždyť ještě není tak pozdě,“ žadonil menší hoch. „A nám se vůbec nechce spát, že jo, Jimmy?“ dožadoval se podpory svého bratříčka.

„Nevymýšlejte si výmluvy a ať už jste v pelechu!“ zavelela nekompromisně a na důkaz, že to myslí vážně, vzala do náručí své nejmladší dítě – pětileté děvčátko – a položila ho do postýlky.

„Tak dobře,“ kapituloval nečekaně jeden z rošťáků a dělal, že nevidí nadzdvihnuté obočí svého staršího sourozence. „Ale povíš nám pohádku, viď?“ dokončil poťouchle a s předstíranou ochotou se soukal pod deku.

Asi si myslí, že to nevidím. Stejně jim šlo celou dobu právě o tohle. V duchu se usmála, ale navenek si ponechala přísný výraz.

„Pohádku? A o čem? Já žádnou neznám…“

„O plinci a plincezně,“ zaprosilo děvčátko.

„Jak bydleli v tom starém hradě…“ přidal se nejstarší.

„A o drakovi,“ doplnil Jimmy, „jak s ním princ bojoval.“

Tentokrát se jí úsměv odrazil i ve tváři. Nadechla se a pomalu začala vyprávět…

Bylo nebylo. Kdesi daleko za devatero kopci porostlými vřesem, za černou hradbou prastarého lesa a rozlehlým jezerem stál na svěží zelené louce starý hrad. Každým rokem do něj přicházeli zástupy princů a princezen, aby se v jeho sálech, věžích, komnatách i sklepeních učili moudrostem svých předků…

„A učili se taky bojovat s mečem? A jezdit na koni?“ přerušil jí zvědavě mladší syn.

„Taky. Dokonce jezdili i na koních, kteří umí létat v oblacích. Ale to je jiná pohádka. Poslouchejte nebo přestanu vyprávět a půjdete do hajan hned,“ zahrozila na zvědavce ukazováčkem a děti raději ztichly.

Jednoho léta sem také přijel hezký černovlasý princ ze vzdálené země. Spolu se svými přáteli se začal učit mnohým dovednostem a brzy se ukázalo, že je velmi chytrý a statečný. A to bylo dobře, protože nad celým hradem se stahovala zlověstná mračna nebezpečí.

V tajemných sklepních prostorách procitla už dlouhá léta spící příšera. Každý, kdo ji jen koutkem oka zahlédl, se proměnil v kámen a tak nikdo netušil, co za netvora se vlastně plíží hradem. Srdce mnohých princů a princezen vládl strach. Byli však i tací, kteří se rozhodli přijít záhadě na kloub a zachránit hrad před zkázou. Také princ spolu se svým přítelem a jednou z princezen neúnavně pátrali po původci zla v kamenných zdech. Hledali v knihách a prastarých legendách, ptali se letitých obyvatel hradu, dokonce si pro odpověď zašli do blízkého lesa. Ale i po několika měsících, kdy přestáli různá nebezpečenství, nebyli rozluštění tajemství blíž. V té době zasáhl pohled hrůzného tvora i jejich kamarádku. Na jedné z chodeb byla nalezena v podobě studené kamenné sochy. Co však bylo nejhorší, krátce poté zmizela sestra princova přítele a na stěně zůstal pouze děsivý vzkaz, že zůstane v tajemné komnatě ležet navždy.

„Musíme ji zachránit!“ vykřikl princ a rozběhl se nazdařbůh chodbou. Jeho přítel ho následoval. Kudy se však dát? Kde je vstup do netvorovy komnaty? A kdo je vlastně tím netvorem…

„A kouzelník! Mami, tys zapomněla na kouzelníka,“ vyčítavě na ni zavolal zpod pokrývky Jimmy.

„Dobře, povím vám ještě o kouzelníkovi.“

Už bych měla vědět, že je neošidím. 

Během zoufalých myšlenek si princ vzpomněl na starého moudrého kouzelníka, který sídlil v jedné z hradních věží. Po točitém schodišti vyběhl až do nejvyššího poschodí a udýchaně vstoupil dovnitř. Starý šedivý muž klimbal za stolem ve velké kruhové síni. Princův zrak zavadil o nádherného zlatého ptáka sedící na bidýlku poblíž stolu. Náhle se pták vzňal plamenem a během krátké chvilky se proměnil v hromádku popela. Kouzelník otevřel oči a pohlédl na překvapeného prince zpod půlměsíčkových brýlí.

„Vím, přišel jsi mě požádat o radu a o pomoc,“ usmál se. „Ale nemohu ti dát víc, než už máš. Věrné přátele a statečné srdce. Snad jen, až ti bude nejhůř, vzpomeň si na plameny, které z ničeho dokáží stvořit nekonečnou krásu,“ ukázal vedle sebe, kde se z popela začala zvedat zlatavá ptačí hlava.

Zmatený princ opustil věžní komnatu a vrátil se zpět ke svému příteli. Plni pochybností se vydali do síně, kde byly uloženy kamenné sochy nešťastných obětí. Princ smutně pohladil studenou ruku své kamarádky. Z dlaně jí vyklouzl útržek pergamenu. Čtyři písmena na něm tvořila odpověď na hlavní otázku. DRAK.

„Ona na to přišla: Je to drak! Ta příšera v hlubinách hradu!“ popadl přítel prince za ramena a začal jím třást.

„Vidím. Teď ale jde o to, kde se skrývá,“ zamyslel se. „V zadním křídle hradu je na dveřích jedné nepoužívané komnaty vyobrazen reliéf draka. Půjdeme to vyzkoušet tam.“

Společně zamířili po schodech dolů. Dveře komnaty byly zavřené, ale když princ položil ruku na dračí hlavu, bezhlesně se otevřely. Před nimi se objevila dlouhá tmavá chodba. Statečně vykročili po zaprášených dlaždicích dovnitř. Cesta se všelijak kroutila, rozšiřovala a zase zužovala a vedlo z ní několik odboček. Po chvíli už ani nevěděli, jestli se jim podaří najít cestu zpět.

Snad to bylo způsobeno ozvěnou jejich kroků, snad stářím hradu nebo v dálce drak ostřeji dupnul, jisté bylo, že se podlaha otřásla a kamenné loubí staré chodby povolilo. Princ a jeho přítel zůstali každý na jiné straně závalu.

„Hej, jsi v pořádku?“ strachoval se princ o zdraví svého kamaráda.

„Běž dál a zachraň ji,“ zavolal přítel. „Já se zatím pokusím uvolnit cestu.“

Princ se tedy otočil a vydal se chodbou až došel k velké bráně. Byla na ní vyobrazena silueta sedmihlavého draka, jehož jazyky jako závory uzavíraly vstup do skryté komnaty. Na princův pokyn se ale jazyky zasunuly zpět do dračích tlam a brána se otevřela. Vstoupil do obrovské sklepní prostory s množstvím sloupů a tajemných zákoutí. V dálce před sebou spatřil na osvětleném prostranství nehybné tělo. S nadějí se k němu rozběhl. Náhle se v zadní části síně ozval šramot. Drak se blížil. Princ se rychle utíkal skrýt před vražedným pohledem zlých očí.

Drak zuřil. Cítil, že ve sklepení někdo je, nemohl však prince najít. Ten neustále přebíhal sem a tam za kamennými sloupy a dával bedlivý pozor, aby ho drak nezahlédl. Jenomže hra na schovávanou nemohla trvat věčně. Princ cítil, že nebezpečí se blíží a on stojí proti netvorovi s prázdnýma rukama. V tom si vzpomněl na starého kouzelníka.

„Ptáčku, ohnivý ptáčku, kéž bys mi přiletěl na pomoc,“ zavolal a toužebně zvedl oči ke klenutému stropu. V tom odkudsi uslyšel nádherný zpěv a zpoza sloupu vyletěl velký zlatý pták. V zobáku nesl kouzelný meč dávného zakladatele hradu, posázený drahými kameny. Princ ho uchopil a statečně vykročil proti drakovi. Také ohnivý pták vyrazil a ráznými útoky drápů a zobáku oslepil netvorovy zlé oči. Drak zavyl bolestí. Princ rychle přiskočil a po krátkém boji vrazil drakovi meč do tlamy. Černá krev vytryskla a potřísnila podlahu i princův plášť. Drak byl mrtev. Jak ho opustila síla, probudily se nahoře v hradě kamenné sochy a také do těla spící princezny se vrátil život. Princ ji vzal do náručí a zamířil ven z tajemné komnaty. U závalu se setkal se svým přítelem a ohnivý pták je všechny na svých křídlech vynesl ze sklepení ven…

„A zamiloval se plinc do plincezny? Byla potom svatba?“ zeptala se jí zvědavě dcerka, která příběh slyšela poprvé.

Nadechla se k odpovědi, ale v tom se za ní ozval hlas. Úlekem až nadskočila.

„No, možná ne hned, ale později určitě. Vzali se, měli spolu kupu dětí a jestli neumřeli, tak žijí dodnes. A teď už koukejte spát nebo příště žádná pohádka nebude,“ zakončil rázně s otcovskou autoritou.

Drobotina se s tichým remcáním uložila do postýlek a poslušně zavřela oči. Zhasli světlo a potichu vyšli z pokoje.

„Tys mě vylekal,“ vyčetla mírně muži. „Vůbec jsem nevěděla, že jsi přišel.“

„Zase si jim vyprávěla o Bradavicích?“ položil jí celkem zbytečnou otázku a navyklým pohybem si posunul brýle ke kořeni nosu.

Trochu provinile pokrčila rameny: „Víš, že to mají nejradši. Myslíš, že se někdy dozví, že se to opravdu stalo? Že je to vlastně náš příběh?“

„I když skončil šťastně, přál jsem si, aby vyrostli daleko od toho všeho. Nechci, aby něco takového museli prožít. My oba víme, že život není pohádka, Ginny,“ povzdechl si zhluboka, ale pak ji objal kolem ramen a lehce políbil do vlasů.

KONEC