Vyznání lásky nemusí nutně znamenat happy end.
Crrr.
Prudkým pohybem zaklapla budíka a rázně vyskočila z postele. Dnes nechtěla za žádnou cenu přijít pozdě. Harryho dcera má první narozeniny, v Doupěti se chystá velká oslava a ona tam přece nesmí chybět.
Když Ron před rokem a půl beze slova odešel, zhroutil se jí svět. Až do dne jeho nástupu k Brazilskému famfrpálovému družstvu čekala, jestli se třeba nevrátí. Marně. Přestala chodit do práce a odpovídat na dopisy. Pak si vzala na neomezenou dobu neplacené volno, nabídla byt k pronájmu a jen s malým kufrem odjela domů k rodičům. Ospalé městečko na severu kentského hrabství jí vrátilo bezstarostné chvíle dětství. Svět mudlů, tolik vzdálený všemu, co prožila, pomalu hojil ránu v jejím srdci, až její nezdolná a činorodá povaha nakonec zvítězila. Začalo se jí stýskat po magii, po bývalých spolužácích i po přátelích z Řádu. A když jí malý výrek doručil zprávu o narození Lily Potterové, vrátila se zpět mezi kouzelníky.
Lily byla sladké miminko. Přišla na svět přesně v době, kdy Hermiona pocítila touhu po dětské náruči, a tak jí věnovala veškerou náklonnost, kterou neměla komu dát. Většinu volného času trávila v Doupěti, kam Potterovi znovu dočasně přesídlili a vychutnávala si každou chvilku, kterou mohla trávit s lidmi, které měla ráda.
Snažila se ignorovat Ginniny zkoumavé pohledy a Harryho zasmušilý výraz, který se mu ve tváři objevil vždycky, když na stránkách Denního věštce padla nějaká zmínka o famfrpálu. Ronova zrada se podepsala i na nich.
Hermiona se zabrala do své práce na ministerstvu, ale nějak nemohla vzkřísit ten správný elán. Nekonečný boj s byrokracií a neustálé zprávy o porušování vyhlášky na ochranu domácích skřítků podlomily její nadšení a ona začala přemýšlet o tom, jestli je tohle opravdu ta správná náplň života. Menší zdravotní potíže malé Lily přivedly její kroky několikrát do nemocnice svatého Munga a jí se stále častěji začala do mysli vkrádat myšlenka, že tady by asi byla užitečnější. Nakonec se přihlásila do ošetřovatelského kurzu a po čase se s čistým svědomím rozloučila s ministerstvem.
Služby v nemocnici jí zabíraly spoustu času, takže na osobní trápení nebylo kdy. Většinu víkendů trávila na oddělení nevyléčitelných chorob a úrazů a často pomáhala v přípravně s výrobou různých bylinkových mastí. Dnes měla ale naštěstí volno a doufala, že prožije den plný pohody s těmi, které měla nejradši. Nikdy jim nepřestala být vděčná za to, jak ji mezi sebe přijali. Přes to, že její vztah s Ronem ztroskotal, počítali ji i nadále mezi členy rodiny a tak se k ní i chovali.
V Doupěti panoval nebývalý ruch. Ginny se švagrovými chystala v kuchyni jídlo, zatímco pánská část osazenstva domu připravovala na zahradě stoly na velkolepou hostinu. Většina z nejmladší generace Weasleyových pobíhala sem a tam po domě a vydatně přispívala k všeobecnému zmatku a křiku. Artur, syn Billa a Fleur, nadšeně poskakoval po schodech a na potkání se každému chlubil, že se mu podařilo Jamese a Siriuse zamknout do přístěnku na košťata. Charlieho dcera Jenny se plížila po zadním dvorku k přístěnku, aby je tam odtud vysvobodila. Molly pobíhala trochu bez rozmyslu sem a tam mezi kočárkem s Lily a ohrádkou, ve které si stavěl věž z kostek malý Billy. Do toho všeho vydatně rámusil z podkroví starý ghúl. Jen hlavu rodiny to nevyvádělo z míry a klidně si v obývacím pokoji četl noviny.
Zábava byla v plném proudu a s nakrojením dortu se čekalo už jen na Freda s Georgem a jejich přítelkyněmi, když se to stalo. Charlie byl první, kdo zaznamenal na okraji lesa povědomou postavu. Ztichl uprostřed barvitého líčení krás rumunských jeskyní a vytřeštil oči. Ostatní se okamžitě podívali jeho směrem. Celá společnost v tu chvíli vypadala jako nepříliš podařené sousoší.
„Ehm… ahoj všichni,“ ozvalo se z úst přicházejícího mladíka, jehož zrzavá kštice jednoznačně ukazovala na příbuzenství s většinou přítomných. Přes tvář se mu sice táhl hluboký a nehezky rozšklebený šrám a pravá ruka se houpala zavěšená na bílém šátku, přesto nikdo nepochyboval, kdo mezi ně zavítal.
„Rone!“
Molly se vzpamatovala jako první a okamžitě se ke svému nejmladšímu synovi vrhla. Zbytek začal o překot vstávat a také se hrnul k nečekané návštěvě. Hermioně, která právě chovala v náručí Lily a chystala se ji položit do kočárku, vynechalo srdce několik úderů. V první chvíli se i ona chtěla rozběhnout k němu a tak jako ostatní se vyptávat, co se mu promerlina stalo. Zranění na jeho tváři i ruce vypadala na to, že se nejspíš setkal s hodně agresivním potloukem a vzápětí to vylepšil ještě bližším setkáním se zemí nebo tribunou stadionu. Pocítila silnou touhu pohladit mu ty šrámy, ale pak si uvědomila, že na to nemá právo.
Do očí jí vhrkly slzy. Nedbala na pohledy ostatních a jako bez rozmyslu utíkala do domu. Prolítla kuchyní, ale když chtěla z chodby zabouchnout dveře, uslyšela za sebou hlasy.
„Zkazil´s mi oslavu, Rone!“ zaslechla prskat Ginny jako vzteklou kočku. „Tohle měl být nejšťastnější den v životě mé holčičky a ty sem klidně vtrhneš a způsobíš takovouhle lavinu. Hermiona ji na rozdíl od tebe viděla vyrůstat, hlídala ji, pomáhala mi, když byla nemocná. Jestli má někdo právo tady dnes být, je to právě ona. A tys ji takhle vyhnal. Kde ses tu najednou vzal? Jižní sluníčko už tě omrzelo? Přijel sis domů lízat rány?“
Netušila, že je Ginny takových jízlivostí schopna. Těšilo ji, že ji tak brání, ale je to přece její bratr…
„Ginny, prosím tě, nech nás chvilku,“ ozval se Harry mírným hlasem, pod nímž ale rozpoznala temný stín. Ještě aby se tak kvůli ní pohádali!
Po prásknutí, kterým Ginny za sebou zavřela dveře na zahradu, k ní z pokoje průvan donesl tichý dotaz.
„Opravdu utekla kvůli mně? To jsem nechtěl. Víš, když jsem ji tam tak uviděl stát, všechno bylo najednou zpátky. Jako by celé ty měsíce nebyly. Vím, choval jsem se jako hlupák. Jenže, ksakru, Harry, já ji pořád miluju. Nemůžu na ni zapomenout. Jak držela v náručí to dítě, strašně jsem se vyděsil, že jsem přišel pozdě.“
„Patřilo by ti to.“
Neměla bych tu být, neměla bych to poslouchat…
„Chodí… chodí s někým?“ ozval se opět Ronův hlas.
V Harrym se podle všech známek zvedla vlna vzteku: „A tys snad žil celou tu dobu v celibátu?“
Ticho. Výmluvné. Neměla bych tu být, pomyslela si znovu, a naklonila hlavu blíž ke dveřím.
Harry toho měl očividně právě dost: „Přece jsi nemohl čekat, že bude věčně sedět doma u krbu a doufat, že se třeba vrátíš. A vůbec, jestli je pravda to, co mi tu říkáš, mám podruhý v životě chuť ti dát pár facek. Kruci, pokud ji opravdu miluješ, tak se okamžitě seber a mazej za ní. Ale varuju tě – jestli jí znovu ublížíš, vlastnoručně tě uškrtím!“
Zaslechla opětovné prásknutí dveří. Musí pryč. Měla zmizet už dávno. Ona, kdysi vzorná Nebelvířanka, poslouchá u klíčové dírky jako pětileté děcko. Tiše se odplížila ke schodům a vyběhla do bývalého Ginnina pokoje. Srdce jí tlouklo až v krku a nějak se jí nedostávalo dechu, schody však za to zaručeně nemohly. Netušila, jestli má být ráda, že ten rozhovor vyslechla. Vyvolal v ní pocity, o kterých si myslela, že už dávno neexistují.
Na chodbě se ozvaly kroky. Přes matné sklo dveří rozpoznala Ronovu postavu se zrzavou čupřinu rozcuchaných vlasů. Stál nerozhodně přede dveřmi a zřejmě váhal, zda má zaklepat. Proč? Chce začít znovu? Nebo chce vědět, jestli k němu ještě něco cítí? Co bude snazší – mluvit pravdu nebo lhát? Najednou si nebyla jistá, jestli si to opravdu přeje. Tolik se toho změnilo. Ona se změnila. Díky Ginny a Harrymu poznala, co je to opravdová láska, a i když samota byla někdy zlá, věděla, že s ničím menším se nedokáže spokojit.
Natáhla ruku, aby otevřela. Ještě když ji do prstů zastudil chladný kov kliky, netušila, co mu odpoví.
to be continued