Na sovích křídlech

Probuzení

Procitl a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Ležel na posteli v malém pokojíku s okny zataženými tmavě modrými závěsy, díky nimž netušil, zda je den či noc. Modravé příšeří nejasně odhalovalo jednotlivé kusy nábytku v místnosti – starožitnou komodu pod okny, knihovnu zabírající téměř celou protější stěnu a stůl se dvěma židlemi. Vlevo od něj uviděl prosklené dveře, ozdobené krátkým kanýrem ze stejné látky, jaká zakrývala okna.

Pokusil se posadit, ale tělo měl stále příšerně těžké. Co jsem prováděl – popral jsem se s horským trollem či co?

Bodavá bolest v noze ho vrátila do reality. Jak se mu vracelo vědomí, objevovaly se mu před očima rozmazané obrazy. Blesky, souhvězdí Orionu, ruce nesoucí ho do domu, Remus podávající mu ruku přes skalní průrvu, nenávistný hlas křičící jeho jméno… Domyslel si, že většina z toho jsou sny způsobené horečkou.

V tom se dveře opatrně otevřely a dovnitř nakoukly velké hnědé oči orámované záplavou kaštanových vlasů. Za nimi vstoupila pružným krokem ženská postava nesoucí v rukou hrnek, ze kterého se šířil kouř a lákavá vůně.

„Dobré odpoledne,“ usmála se na něj a položila hrnek na stůl. „Vy jste nám dal, už jsem měla obavy, jestli na tu otravu budou moje bylinky stačit. Jsem ráda, že jste se konečně probral.“

Mluvila plynně měkkou angličtinou s lehkým přízvukem. Patrně jsem v horečce něco vykřikoval, když ví, jakou řečí mě oslovit, napadlo Siriuse a znovu se pokusil posadit. Ihned přiskočila a podepřela mu záda další poduškou, kterou sebrala ze židle. Vděčně se na ni zašklebil. Aspoň doufal, že ta grimasa vypadala vděčně. Žena už ale mezitím přistoupila k oknům a roztáhla závěsy. Do místnosti proniklo jasné odpolední slunce a mlhavé kontury předmětů rázem vystoupily ze stínů. Až musel před tou září přimhouřit oči.

„Napijte se, určitě máte žízeň,“ podala mu ze stolu kouřící hrnek. „Já vám zatím ošetřím tu nohu.“

Natáhl se po voňavém šálku, který mu podala, aby zakryl rozpaky. Žena mezitím odhodila přikrývku z jeho nohou a začala mu na ránu nanášet jakousi mast z krabičky, kterou vytáhla z kapsy u zástěry. Musela to během jeho horečky dělat už několikrát, protože rána teď rozhodně nebyla tak zarudlá a hnisající.

„Děkuju,“ zamumlal, když skončila a znovu ho přikryla.

Pohodila hlavou: „Není zač. Vypadá to dobře, pokud se vám horečka nevrátí, myslím, že budete zítra už moct vstát.“

Určitě chce, abych co nejdřív odešel. Když si uvědomil, jak nepatřičně vypadá v těch čistých bílých pokrývkách, ani se jí nedivil.

„Nebojte se, nezůstanu dlouho. Chápu, že nepůsobím zrovna důvěryhodně.“

Zamračila se a zlobně stiskla rty: „Nemluvte, zbytečně vás to vysiluje.“

„Abyste rozuměla, oceňuji vaši pomoc. Ani netušíte jak. Ale nechci, abyste se cítila ohrožená,“ dodal zmaten její reakcí.

„Mluvíte nesmysly.“

Začal sundávat nohy z postele, jenže ho rázně zatlačila zpět.

„Zůstanete ležet!“ poručila mu nekompromisně. „A jestli nebudete poslouchat, tak vás tu zamknu.“

Prudce zamrkal. Také žena si uvědomila, co řekla, a s úlekem si položila dlaň na ústa. Nadechl se k novým protestům, ale než stačil cokoliv říct, zamumlala něco v italštině, sebrala hrnek a mast a zmizela na dveřmi.

Do setmění se vrátila ještě dvakrát. Jednou, aby mu přinesla talíř vynikající hovězí polévky a podruhé, aby mu bylinkovou mastí opět ošetřila nohu. Ty bylinky mu připomněly bradavickou ošetřovnu. A spolu s ní přišly další vzpomínky, které v něm horečka milosrdně potlačila. Na bouřku a déšť, na dlouhou cestu lesem, na dupot hipogryfových kopyt…

U Merlinových vousů, Klofan! Jak na něj mohl zapomenout. Snad zůstal v horské chatrči. Ale co když utekl? Ani neví, jak je tady dlouho. Určitě měl hlad a taky byl z té bouřky vyplašený. Musí za ním. Hned. Rázně odhodil přikrývku a pokusil se postavit. V noze ho zabolelo, až zaklel, a podlomila se mu kolena, takže si s mrzutým brbláním zase lehl. No tak dobře. Hned ne. Tak tedy zítra. Ať si jeho milá ošetřovatelka říká, co chce.

Během jejích návštěv se dozvěděl, že byl v bezvědomí téměř dva dny. Střídala se u něj spolu s Rigelem – tak se jmenuje její syn – a studenými obklady se mu snažili ulevit od horečky. Několikrát se jí pokusil poděkovat, ale vždycky to odbyla mávnutím ruky. Nakonec to vzdal.

Musel si přiznat, že bylo příjemné, když se o něj takhle někdo staral, ošetřoval ho a nosil mu jídlo. Rychle by si na to dokázal zvyknout, což dokazoval i fakt, že další noc spal po dlouhé době klidně. Ráno se probudil odpočatý a než k němu žena přišla, vstal a oblékl se do věcí, které mu večer nechala na židli. V noze mu jenom trochu škubalo a tak doufal, že se mu podaří dostat se přes sedlo na druhou stranu kopce a najít Klofana. Nechtěl se ale ztratit jako uličník a tak se přinutil počkat do ženina příchodu.

Vešla do místnosti s úsměvem na rtech a jen nepatrně se zarazila, když viděla, že je oblečený a přechází po místnosti.

„Jsem ráda, že už je vám lépe, pane…“

Zřetelný otazník na konci věty mu připomněl nepříjemnou realitu. Co jí má říct? Když prozradí své pravé jméno, dává se jí tím v šanc. Sice jsou daleko od země, kde je nejhledanějším uprchlíkem, ale přesto by bylo jistější svou pravou totožnost raději neprozrazovat. Rozhodl se pro kompromis.

„Sirius. Říkejte mi prosím Sirius,“ zašklebil se a napřáhl k ní ruku.

Její stisk byl pevný, a jak se přiblížila, ucítil slabou vůni parfému. Na chvilku měl dojem, že se zachvěla a přes tvář jí prošel úlek, ale byl to jen okamžik, takže si tím nebyl úplně jistý. V duchu si vynadal, že už je paranoidní. Na druhou stranu ovšem chápal, se ho bojí. Dosud o tom nepřemýšlel, ale teď ho napadlo, jak to, že se nezdráhala vzít ho pod svoji střechu.

„Já jsem Marica.“

Skoro to přeslechl. Pokusil se o úsměv a zaplašil tak předchozí nepříjemné pocity. To jméno se k ní hodilo. Bylo stejně měkké jako její hlas.

„Přinesu vám snídani,“ dodala a chystala se k odchodu.

„Ne, sejdu už dolů, jestli vám to nevadí,“ navrhl.

Kývla. Vyšli společně na úzkou chodbu a kolem dalších dveří došli ke schodům. Dolů sestupovala před ním a on měl díky tomu nerušený výhled na její šíji a záda. Při pohledu na pramen vlasů, který se jí uvolnil z copu a spadal jí na ramena, pocítil zoufalou potřebu ji pohladit. Rychle sevřel rukou dřevěné madlo schodiště.

Kuchyň v přízemí působila nečekaně světle. Díky slunečním paprskům dopadajícím sem skrz okna ve východní a jižní stěně se celá utápěla ve zlatavém světle, které způsobovalo, že jednotlivé předměty měly mnohem jasnější barvy. Zelené skříňky, stůl i židle působily dojmem, jako by se právě vynořily ze svěží jarní trávy, a matně hnědavé pozadí obkladů je přirozeně doplňovalo. Stejná zelená barva se opakovala i na kostkovaných záclonkách na oknech.

Jediným rušivým bodem kuchyně bylo křiklavě červené tričko, které měl na sobě mladík sedící na jedné z židlí u stolu. Sirius se posadil naproti chlapci a Marica před ně postavila konvici s kávou. Mladík se zdánlivě naplno věnoval snídani, ale Sirius cítil, že ho ostražitě pozoruje, kdykoliv si myslí, že to muž nevidí.

„Chcete džem?“ natáhla Marica přes stůl ruku se sklenicí. Byl z mladíkových skrývaných pohledů tak nervózní, že si ani nevšiml, kdy si přisedla.

„Jo, díky,“ přitakal. Usmála se, ale on si přesto připadal jako pitomec. Když si však uvědomil, jak je to dlouho, co naposledy seděl u prostřeného stolu a vedl obyčejnou konverzaci, ani se tomu nedivil.

Po chvíli trapného ticha se pokusil pokračovat v rozhovoru: „Ten džem je výborný. Děláte ho sama?“

„Naučila mě to babička, stejně jako spoustu dalších věcí. Byla výborná hospodyně, nikdy nenechala nic v zahradě jen tak bez užitku.“

„Jo, babičky, ty jsou hotový poklad. Recept na tu bylinkovou mast máte nejspíš taky od ní, ne?“

Přikývla a nečekaně se rozpovídala. Měl podezření, že tím zahání vlastní nejistotu, protože byl na tom podobně. Poklidná atmosféra snídaně způsobila, že se mu znovu vrátily vzpomínky na nádherné dny v Jamesově rodině. Na laskavé úsměvy a pocit bezpečí. Na usměvavé oči orámované vějířkem vrásek. Téměř cítil tu pronikavou vůni, která se linula z okna kuchyně, kdykoliv stará paní Potterová pekla svůj vyhlášený jablečný koláč. Co na tom, že to nebyla jeho babička. Ani si neuvědomil, že začal vyprávět o chvílích, které u ní strávil.

„…Vynořil jsem se ze sklepa celý od mouky. Kamarádi se mi pak ještě dlouho smáli,“ dokončil vyprávění a s potěšením registroval, jak Marice cukají koutky úst. Cítil se uvolněný jako už dlouho ne. Ten pocit však netrval dlouho.

„Zajímavá historka. Ale snad byste nám nejdřív měl říct, co jste zač.“

Rigelův nečekaný vpád do konverzace působil jako studená sprcha, nevraživost v chlapcově tónu se nedala přehlédnout. Marica otevřela ústa, jako by chtěla chlapce okřiknout, ale Sirius ji zadržel. Rychle dopil zbytek kávy a začal se zvedat od stolu.

„Já… máš naprostou pravdu, chlapče. Jenomže to je to, co bohužel udělat nemůžu. Omlouvám se. Bude lepší, když odejdu co nejdřív.“

„Ne. Ta noha se ještě pořádně nezahojila.“

Zase ten autoritativní tón, kterým mu včera nařídila ležet. Nechtěl ji poslechnout. Vlastně chtěl, ale nemohl. Nesměl.

další kapitola