Když se v hradních oknech objevila první světla, oblékl si svůj obnošený spratkový kožich a vydal se pomalým krokem k nádraží. Byl nervózní a trochu nedočkavý. Dnes tedy přijede. Vzpomínal na den, kdy z vlaku naposledy vystoupil rozcuchaný brýlatý chlapec a zrzavá dlouhovláska. Na malý uzlíček, který držel před mnoha lety v náručí. Na dětské oči, tak podobné matčiným. Na úžasné společné dopoledne na Příčné ulici.
Z dálky zahoukala lokomotiva a chvilku poté vjel vlak do stanice. Na nástupiště se s nadšením vyhrnul dav studentů.
„Prváci, ke mně.“
Prohlížel si ty dychtivé obličejíčky, ve kterých se mísila zvědavost se strachem z neznáma, jeho oči však hledaly jedinou tvář. Konečně ho uviděl. Drobný kulatý obličej rámovaný prameny neposlušných černých vlasů. Stál tam, v ruce svíral klec se sovou a o čemsi se dohadoval s nějakým zrzkem. Jako by se vrátil čas. Takhle to všechno začalo, tehdy před více než dvaceti lety…
Náhle se vzpamatoval. Čas nejde vrátit a to, co teď přijde, bude jiné. Kluk zaregistroval jeho pohled, řekl něco ostatním a zamířil směrem k němu. Hnědé oči ukryté za kulatými brýlemi se usmívaly. Napřáhl k chlapci ruku a malá dlaň lehce vklouzla do obrovy tlapy.
„Ahoj, Hagride. Pozdravuje tě táta.“
KONEC