Na sovích křídlech

Tahle povídka vznikla dle zadání soutěže SOS - v jedné z hlavních rolí Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Termín odevzdání jsem bohužel prošvihla, tak snad zaboduje aspoň tady.

Varování:  Hned v prvním odstavci mám několik mrtvol, ale ani za jednu z nich nemůžu.

Poznámka: Od JKR jsem si vypůjčila postavy, od svého kamaráda jeho slavnou hlášku. Oboje v pořádku vracím.

Prach rozptýlený na desítky metrů daleko se pomalu usazoval. Spousta postav se míhala sem a tam po prostranství, které se před chvílí stalo dějištěm obrovské tragédie. Mrtvá těla, polámané stromy, poničené budovy, uprostřed spouště smutná relikvie. Kdo by se zajímal o to, že kousek dál leží v blátě potrhaná krabice a z ní se na špinavou zem sype barevný déšť….

* * *

O čtyři roky dříve

Sirius seděl na okenním parapetu nebelvírské ložnice a zamračeně vyhlížel ven. Za chvíli měl nastoupit u Filche školní trest za nějakou lumpárnu, na kterou se náhodou přišlo. Už ani nevěděl, která to byla. Vlastně ho ani nemrzelo, že se nemohl sobotního výletu zúčastnit. Od té doby, co James začal chodit s Lily, na kamarády stejně neměl skoro vůbec čas, takže bylo jasné, že ani v Prasinkách to nebude o moc lepší. Nejspíš prosedí několik hodin u madam Pacinkové nebo budou někde v koutku Medového ráje mlsat zmrzlinu z jednoho kornoutu. V duchu se ušklíbl. Brr, takhle zblbnout, to by do Jamese nikdy neřekl. Ne, že by Lily nebyla hezká. Ve skutečnosti byla přímo kočka, za kterou se s potěšením ohlédl každý student od pátého ročníku výš, snad jedině s výjimkou toho věčně zamračeného Srabuse. Ale o to teď nešlo. Ať si s ní klidně chodí, pro něj za něj, ať se klidně muckají v kdejakém opuštěném koutku bradavických chodeb, ale ať kvůli tomu sakra nekašle na svoje kamarády.

Předevčírem byl úplněk, ale James na to ani nevzdechl. Prostě na to zapomněl. Zapomněl! Sirius to nemohl pochopit. On sám se na ten den obvykle těšil celý předchozí měsíc, což ovšem kvůli Remusovi nemohl dávat příliš najevo. Ale byl to fakt. Miloval ty noci strávené ve zvířecí podobě na bradavických loukách nebo v Zapovězeném lese. Jenomže tomu byl teď konec. James se tvářil, jako by byly každý den Vánoce a ostatní svět ho příliš nezajímal. A jeho kamarád se proto mračil jako kakabus.

Z Remusovy postele se ozvalo slabé zachrápání, kniha o přeměňování ho bezpečně uspala. Nebo za to mohla těžká noc, kterou byl nucen přestát o samotě? Sirius pokrčil rameny. O chvíli později seskočil z parapetu a vydal se šouravým krokem ke dveřím.

Společenská místnost zela téměř prázdnotou. U stolků pod oknem se šrotilo několik nadšenců na NKÚ a na OVCE a před krbem hrála dvojice druháků kouzelnické šachy. Zbytek zřejmě využil příjemného počasí a trávil volno venku u jezera. Zvláštní bylo, že Sirius nikde neviděl Petra, se kterým se měl co nevidět dostavit k Filchovi do kabinetu. Usoudil, že možná ze strachu, aby nezmeškal, vyrazil napřed a sám také zamířil přes portrét ven.

Červíčka opravdu našel před kabinetem, odkud je školník odvedl do Pamětní síně a s tichým pochechtáváním jim předal kbelík a několik hadrů.

Sotva se za ním zavřely dveře, Sirius si povzdechl: „Ach jo, taky by si mohl vymyslet něco originálnějšího. Já přece pokaždé provedu něco jiného. Tohle věčné utíraní prachu už vážně nesnáším.“

„Holt se domnívají, že úklid po mudlovsku nás přivede mezi hodné a poslušné,“ ušklíbl se Petr.

Sirius jenom protočil oči nad tou neuvěřitelnou naivitou učitelského sboru.

„To ještě nepřišli na to, že většina z nás si ty nekonečné hodiny krátí vymýšlením nějaké další zábavy?“ zahudral ještě, ale pak se s urputným výrazem ve tváři pustil do cídění nejbližšího poháru.

Chvíli pracovali mlčky, jenomže čas se nemožně vlekl.

„Hele, Siriusi, co ty a holky?“ otázal se náhle provokativně Petr.

„U Merlina, dej mi se všema ženskejma pokoj,“ nevrle odsekl Sirius. Zrovna dneska byl u snídaně nucen čelit neutuchajícímu zájmu mrzimorských děvčat, kterým z neznámého důvodu jeho upatlaný hábit připadal nesmírně přitažlivý. Vypadalo to, že mu co nevidět nabídnout služby pradlenek. Nemluvě o tom, kolikrát za den měl tu čest narazit na zamilovaně se tvářícího Jamese.

„Jen se nedělej, stejně vím, že ti ten zájem dělá dobře. Jednoduše ti padají k nohám. To se tak někdo má. Ale kdybys měl sbalit nějakou, která o tebe nestojí, to bys teprve viděl.“

„Vážně? Víš co, tak mi ji ukaž a já ti předvedu, jak ji zmáknu,“ s převahou navrhl Sirius, pevně přesvědčen, že taková, která by mu odolala, se v okruhu několika desítek mil nevyskytuje.

„Co třeba… Alice Spencerová?“ vypálil Petr svůj připravený trumf.

„Spencerová? A která to je?“ zkazil mu pointu Sirius. Nějak si k tomu jménu nedokázal připojit žádnou tvář.

„Taková menší, trošku baculatá, ale hezká. Z Havraspáru. Musíš si ji pamatoval, seděla vedle nás při posledním zápase. Je o rok mladší.“

Sirius se mračil, jak se usilovně snažil vybavit si obličej dívky, ale marně. Nakonec pokrčil odevzdaně rameny.

„Ukážeš mi ji při večeři, jo?

Petr pozvedl udiveně obočí nad tím nebetyčným sebevědomím.

„To víš, dřív jsem byl namyšlenej, ale teď už jsem dokonalej,“ uculil se Sirius. „Tak co, vsadíme se?

Petr zaváhal: „Ale výhra platí jedině v případě, že si s tebou vyjde na rande a někde na viditelným prostranství ti dá pusu. Aby na to byli svědci.“

„A jakej že je termín?“

Petr to vzdal: „Dva týdny. Než nám začnou OVCE.“

„V pohodě. Ovšem na to nejdůležitější jsme zapomněli,“ uvědomil si Sirius. „O co se vsadíme? Vzhledem k tomu, že vyhraju a získám vlastně tu pusu, tak bych se spokojil s něčím menším. Co takhle krabice Bertíkových fazolek? Ale ta největší, kterou v Medovém ráji mají.“

„V tom případě trvám na pravidelném hlášení tvých pokroků,“ vymínil si ještě Petr.

„Klidně. Naservíruju ti to i s podrobným návodem.“

Síní se rozlehl zvuk plácnutí.

Při večeři do sebe Sirius bleskově naházel celý masový nákyp se zeleninou a vyprázdnil sklenici tak rychle, že to vypadalo, jako by z ní džus zmizel kouzlem. Pak si naučeným pohybem prohrábl vlasy a vyrazil ke dveřím.

Remus zvedl nechápavě hlavu od talíře: „Kam letíš? To máš rande nebo co?“

Otázky se bez odpovědi odrazily od mizejících zad.

„Něco na ten způsob,“ uchechtl se místo kamaráda Petr. „Odpoledne jsme se vsadili, že do čtrnácti dnů půjde na rande se Spencerovou.“

„S Alicí?“ udiveně se zapojil do hovoru James. „Ale té se přece líbí Frank. Říkala mi to Lily.“

„Pššt!“ sykl Petr. „Ať to neslyší. To já vím taky, vždyť je to tady veřejný tajemství. Ale Sirius to zřejmě ještě nezaregistroval.“

Remusovi se v očích na chvíli objevily jiskřičky pobavení: „A víš, že to není tak špatnej nápad? Pořád se jenom na všechny kolem sebe mračí, tak dá aspoň chvíli pokoj.“

Vedle nich se ozval pohoršený hlas Lily, která celý hovor nechtě vyslechla.

„Tedy, kluci, mám sto chutí to Alici říct…“

„Počkej, to by pak nebyla žádná sranda,“ zarazil jí Petr. „Alice nejspíš miluje Franka, takže Siriuse odpálkuje a bude to. Dostat košem, to bude pro Tichošlápka zajímavá změna.“

„Jo, ale pak bude vrčet dvakrát tolik,“ namítl náhle Remus. James se pro jistotu věnoval večeři a mlčel.

„Kuš, Náměsíčníku. Tak se aspoň zasmějeme my. OVCE jsou za dveřma, takže máme před sebou jenom samý šprtání. Trocha zábavy neuškodí.“

„Jste děsný. A do tebe bych to, Remusi, nikdy neřekla.“

Lily se uraženě otočila od stolu a vydala se k východu. James jí urychleně následoval.

„Píšu si,“ uzavřel debatu Petr, „podobné věci probírat o samotě. Rozhodně bez Evansové.“

Sirius se vrátil do nebelvírské společenské místnosti až těsně před večeří, svoje kamarády však minul bez povšimnutí a hned zmizel na schodišti k ložnicím. Petr vyslal k ostatním významný pohled.

„Jdu za ním,“ vypískl a hrnul se pryč.

„Ale bacha, abys nedostal jednu do čenichu,“ upozornil ho Remus, „tohle nevypadá na úspěšnou misi.“

Červíček mávl v chůzi rukou. Jestli jsou jeho informace správné, nemohlo to ani jinak dopadnout. Do ložnice přesto vtrhl se zvědavým výrazem ve tváři.

„Tak co?“ neotálel s vyptáváním. „Kdy bude rande? Abych si zajistil lístky do první řady.“

„Kuš, ty zvědavá kryso,“ ohnal se po něm Sirius, „dělám na tom. Neměj péči a radši si chystej peníze. Už se mi sbíhají sliny.“

Petr měl na jazyku ještě další provokativní poznámku, ale jeho kamarád za sebou rázně zatáhl závěsy kolem postele na znamení, že už nemá, o čem by se bavil.

V malých myších očkách se mihl výraz potměšilosti.

V dalších dnech ale Sirius zjistil, že to nebude až tak snadné. Zřejmě se snažil docela viditelně, protože do nebelvírské koleje pronikly zvěsti, že ho jeden z prváků viděl, jak nese Alici tašku se školními věcmi až ke dveřím do havraspárských prostor, ale tomu se jeho kamarádi zdráhali uvěřit. Přesto všichni očekávali, že rande je na spadnutí. Jenomže se spletli.

Alice přijímala všechny Siriusovy pozornosti v klidu a jediné, co mu za ně vždy věnovala, byl úsměv. James pojal podezření, že Lily splnila svoji pohrůžku a všechno jí prozradila, nicméně se rozhodl nechat věcem volný průběh. Zato Remus to odhadl celkem přesně. Sirius byl den ode dne zamračenější a utrhoval se na všechny okolo. Jen Petr se pochechtával a tvrdil, že ta největší švanda teprve přijde. Běhal za Siriusem jako neodbytné štěně a neustále se dožadoval informací.

Přiblížil se poslední víkend přes zkouškami a s ním termín konce sázky. Sirius to nechápal. Uplatnil na Alici veškerý svůj šarm, ale dívka mu stále odolávala. Všechna jeho pozvání odmítala a neustále mu doporučovala, aby svoji pozornost obrátil jinam. Přitom on si byl naprosto jist, že nikoho nemá. Nakonec bude muset přiznat porážku. No, snad to nebude taková ostuda, pomyslel si, v nejhorším pohrozí Petrovi nějakou kletbou, jestli to rozkecá. Ostatní stejně pořád šprtají, tak si toho nejspíš nikdo nevšiml.

Částečně smířený s prohrou se vydal do knihovny. Původně si chtěl půjčit nějakou knížku o bylinkách, protože madam Prýtová mu na poslední hodině důrazně doporučila, aby si doplnil znalosti o léčivkách. To je toho, tak si spletl budivku s jaterníkem, ta s tím nadělá. Teď ale nelitoval. Když mezi regály zahlédl povědomou hřívu světle hnědých vlasů, považoval to za znamení osudu. Ještě jednou to zkusí. Naposled.

Popošel těch pár kroků a nakoukl dívce přes rameno.

„Jé, zrovna tuhle knížku sháním,“ podotkl, ačkoliv Alice právě listovala rozšířenou příručkou přeměňování. „Jdeš ji vrátit? Že bych si ji pak půjčil.“

„Ne, promiň, potřebuju se v ní ještě na něco podívat,“ zavrtěla světlovláska hlavou.

„Tak bysme se na to mohli podívat spolu? Zítra po snídani? Třeba bych ti mohl i s něčím poradit,“ navrhl. Představil si tu situaci – oba sedí vedle sebe v trávě u jezera, hlavy skloněné nad knihou, její ústa jsou tak blízko…

Dívka se zamyslela a po malé chvilce kývla. Sirius v duchu zajásal. Konečně, pomyslel si nadšeně a začal skládat v hlavě referát pro Petra. Takový, aby z toho padl na zadek.

Druhý den se Sirius po snídani vyřítil z Velké síně k jezeru jako velká voda. Podobný nápad měla ostatně většina bradavických studentů, protože jasný slunečný den přímo lákal k posezení venku. Krátce po něm se zvedl i Petr a předstíraje, že se jde učit, zmizel za dveřmi.

Alice opravdu přišla. Jak se pomalým krokem blížila k jezeru, proti stoupajícímu slunci se jí měkce leskly vlasy a Sirius si poprvé všiml, že je vlastně krásná. Doposud se na ni díval jen jako na předmět sázky, teď se to ale změnilo. Zasáhlo ho to jako blesk. Nakonec, vztahy vznikají i z absurdnějších důvodů, pomyslel si mudrlantsky a vstal, aby jí vyšel vstříc. Třeba to od Petříčka nebyl až tak špatný nápad.

„Ahoj,“ usmála se na něj a on zažil podobný úžasný pocit, jako když prvně nasedl na koště. „Můžeš mi tedy pomoct? Nějak nechápu, jak je to s těmi zvěromágy.“

„Jasně, na to jsem odborník,“ vyhrkl nadšeně Sirius. Ani netušíš jak moc, dodal v duchu.

Sklonili se nad knihou a Sirius se pustil do vysvětlování. Trochu ho mátlo, jak nádherně voněla. Jako svěží louka. Nebo vzduch po dešti. Proč si toho dřív nevšiml? Nahnul se k ní blíž a natáhl ruku, aby ji pohladil…

„Tak to by stačilo,“ ozval se za nimi studený hlas.

Sirius překvapeně vyskočil. Před ním se tyčil celou svou výškou skoro šesti stop Frank Longbottom a měřil si ho vražedným pohledem.

„Buď tak laskav a dej od mojí holky pryč ty svoje nenechavý pracky!“

„Od koho?“ zeptal se zmateně Sirius. „Alice přece s nikým nechodí.“

„Chodí. Se mnou. Zřejmě ti to v té tvojí samolibé zabedněnosti asi uniklo. Ještěže mě Petr upozornil na to, že za ní brousíš.“

Siriusův zmatek vzrostl. Petr? Co ten s tím má společného?

Alice zvedla k Siriusovi provinilý pohled: „Víš, seš docela fajn kluk, ale já miluju Franka. Jsem ráda, že se díky tobě konečně rozhoupal.“

Nevěnoval jí příliš pozornosti, protože jediné, na co v tu chvíli dokázal myslet, byla Frankova poznámka o Petrovi. Jak to, u Merlina, spolu souvisí? Ledaže… náhle se mu v hlavě rozsvítilo. Ten podrazák!

„Měl jsem za to, že sis chtěl půjčit tohle,“ ukázal Frank na knížku, která ležela rozevřená v trávě. „Tak si to vem a vypadni.“

Sirius hrábl po příručce a namířil si to pryč. Pokusil se o důstojný odchod, ale přesto měl nepříjemný pocit spráskaného psa.

Zbytek dne strávil za Hagridovou boudou na okraji Zapovězeného lesa. Postupně mu docházely všechny souvislosti a on zuřil. U všech skřetů! Vždycky Petrovi vyžvanil, co plánuje. Prý – podej referát! Ten malej lump s tím nejspíš hned běhal za Frankem. Roztrhne ho jako hada. I když je to krysa.

Do ložnice se vplížil až dlouho po večerce. Musel vynaložit veškerou svou pevnou vůli, aby se ovládl a neproklel svého spolužáka, spokojeně odfukujícího ze sna. On sám toho moc nenaspal. Převaloval se na posteli sem a tam a v duchu svolával na Červíčka všechny kletby. Tomu mizerovi bude muset někdo vysvětlit, co je to fér hra.

„…no a vymínil jsem si, aby mi pravidelně podával hlášení. Pak už jen stačilo dát vždycky echo Frankovi… Nakonec to ale dobře dopadlo, ne? Po Bradavicích běhá další zamilovanej pár a Sirius to přežije,“ nejistě se hájil Petr a malýma očkama těkal z jednoho kamaráda na druhého.

„Hele, Péťo, ty jsi teda číslo. Koupíme ti k narozeninám luk a šípy a přičarujeme na záda křídla. Hotovej amorek,“ ušklíbl se James.

„Jenom si nejsem jistý, jestli jsi to trochu nepřehnal,“ podotkl s obavou v hlase Remus. „Za chvíli vypadneme ze školy. Mrzelo by mě, kdybychom se do té doby s Tichošlápkem neudobřili.“

„To mě taky,“ přidal se James. „Štve mě, že se nám teď vyhýbá. Hele, půjdeme na to jako vždycky, smysl pro humor snad neztratil.“

„To se ví, přece nás neukousne, ne? Není pes – teda aspoň většinou. Čajová růže.“

Petr pronesl heslo a portrét Buclaté dámy se odklonil. Vstoupili do společenské místnosti, kde se ve vzduchu vznášelo napětí zítřejšího prvního dne zkoušek. Většina studentů se ještě na poslední chvíli snažila nacpat si do hlavy co nejvíc vědomostí. Včetně Siriuse, který se hrbil nad knížkami v křesle u krbu.

James mrkl na ostatní a prohodil nenápadně do éteru: „Jsem včera u jezera zahlédl Alici. S Frankem.“

Sirius ani nezvedl hlavu od stránek.

„Jo, taky jsem je viděl,“ přidal se Remus. „Asi padla i nějaká ta pusa.“

Siriusovy ruce sevřely učebnici, až mu zbělely klouby.

Petr se s žádnými náznaky nezdržoval a mlsně se oblízl.

„Kdypak mi přineseš fazolky?“ uculil se nevinně.

„Nic nedostaneš! Podfoukl jsi mě a hotovo,“ zavrčel konečně Sirius a otočil se k nim zády.

Co vy víte, pitomci. Já tu holka skoro začal mít rád…

„Dal by si někdo partičku šachů?“ zahlaholil falešně veselým hlasem.

Kladnou odpověď v podstatě neočekával, ale měl toho popichování právě dost. Jenomže mrňata z nižších ročníků mu nepřišla jako důstojní soupeři a většina ostatních se učila na zkoušky. Proto ho překvapilo, když se od stolku u okna ozval hlas.

„Já bych si docela zahrál.“

Frank seděl schovaný za hromadou učebnic, takže si ho v první chvíli vůbec nevšimli.

Sirius se zarazil.

„Aby ti to nenarušilo studijní plán,“ otázal se opatrně spolužáka. „Šprtáš tady jako o život.“

„Teď bych si dal docela pauzu. Pokud se ovšem nebojíš, že tě porazím,“ dodal významně a pohlédl Siriusovi do očí.

Ten si v nich přečetl nabídku příměří, ušklíbl se a už svým obvyklým tónem odpověděl: „V pohodě. Já mám ve hře štěstí.“

Jeho kamarádi otevřeli údivem pusu. Vzápětí se společenskou místností rozlehl smích.

* * *

Kráčel po slavnostně ozdobené ulici. V dlouhých girlandách mu nad hlavou visely malé lucerničky ve tvaru dýní, jejich mnohem větší sestřičky svítily za výkladními skly většiny obchodů. Příčnou ulicí sem tam proletěl rošťácky se tvářící duch. Jako by lidé chtěli překřičet tu tmu, která je spolu se strachem svírala do svých kleští. Falešná iluze klidného bezstarostného světa.

Černovlasý muž se zamyšleně zastavil před jednou z výloh, kde se uprostřed pultu skvěla obrovská skleněná koule naplněná spoustou malých barevných bonbonů. Hlavou se mu mihla dávná vzpomínka. Tenkrát bylo všechno tak jednoduché… Náhle zatoužil po tom, aby se ta léta vrátila. Aspoň na chvíli. S okamžitým nápadem sáhl po klice u dveří.

Krátce poté vyšel zpět na ulici s velkou krabicí Bertíkových fazolek pod paží.

KONEC